Po tom, co se Tom musel během chvilky smířit s novou realitou, se na chodníku otočil a vracel se zpět do domu. Pohledem zakotvil na svém bodyguardovi, který vypadal, že na místě, kde stál, hodlá vystát díru. Má nejspíš svatou trpělivost, ušklíbl se Tom v duchu, když vešel do chodby a zavřel za sebou dveře. Popošel dál do domu, dokud se nezastavil pár kroků od druhého muže. Tom věděl, že v tuhle chvíli má navrch. On je tu ten důležitý, kdo musí zůstat na živu, a ta osoba naproti němu je tam proto, aby v případě nutnosti položila svůj život za ten jeho. On tam byl pro Toma, ne Tom pro něj, a přesto to byl on, kdo si najednou připadal pod drobnohledem. Ačkoli měl pevně sevřenou čelist a díval se na svého bodyguarda tvrdým pohledem, ani zdaleka se to nedalo přirovnat k tomu, jaký pohled vysílal on k Tomovi. Něco se v jeho očích změnilo. Nejspíš opatrnost a pokora, když se nacházel v přítomnosti svých nadřízených, ale teď, když nejsou kocouři doma…
„Mám jen jedno jediné pravidlo,“ pronesl pomalým zřetelným hlasem. „Žádné – zbytečné – hlouposti,“ řekl s důrazem na každé jednotlivé slovo a prolétl pohledem tvář svého klienta.
Vzal z otevřené lednice plastovou láhev s jemně perlivou vodou a zase ji zavřel. Kromě kuchyně, chodby a prostorného obýváku se v přízemí nacházela už jen ta místnost, kam zmizel jeho bodyguard a pak ještě dvoje další dveře. Jedny vedly nejspíš do koupelny a druhé do pokoje agenta. Tom na chvíli vystrčil bradu odhodlán dům prozkoumat opravdu se vším všudy, ale jak se blížil ke schodům, jeho drzost opadala a nahrazovala ji úcta k soukromí druhého. On by toho magora asi něčím přetáhl, kdyby ho našel čmuchat v jeho pokoji, proto schody neobešel, jak měl původně v plánu, ale naopak po nich vystoupal do patra, kde byly jen dvě místnosti. Jeho pokoj a jeho vlastní koupelna, o kterou se, zdá se, nebude muset s nikým dělit.
*
Bylo něco málo po jedné hodině a Tom seděl u barového stolku v kuchyni. Doufal, že se třeba dozví za pochodu, jestli se tu někdo objeví, aby jim uvařil oběd, ale když se ručičky hodin pomalu ale jistě plazily ke druhé hodině odpolední, začal Tom ztrácet naději, že bude mít teplý oběd, proto se naštvaně zvedl a hodlal si vzít z lednice cokoli, s čím se nebude muset nijak párat. Prostě to sní a nenechá za sebou žádné špinavé nádobí, o které by se musel postarat.
Šramot v kuchyni pomalu utichal a brzy se agent Trümper znovu mihl v chodbě, naprosto ignoruje Tomovu přítomnost. Jedinou změnou byl hrníček v jeho pravé ruce, ve kterém nesl svoji kávu, když se stejnou cestou vracel do místnosti, kam zmizel na celé dopoledne a nejspíš nevystrčil nos.
*
Dva dny uběhly jako voda a kromě pár tichých nadávek na agentovu adresu Tom nepromluvil ani slovo. Za celé pro Toma nekonečně dlouhé dva dny potkal druhého obyvatele domu jen jednou a to ho ještě ani neviděl. Šel se do kuchyně něčeho napít, než půjde spát, když zaslechl klapnutí dveří od agentovy ložnice pozdě v noci. Netušil, jestli tomu napomáhal osud, že se nepotkali tváří v tvář, přestože se Tom dole v přízemí poflakoval velkou část dne a odcházel jen výjimečně, nebo měl Trümper nějaký zvláštní radar, aby odhadl právě ty chvíle, kdy se Tom na chvíli ztratil, aby vylezl ze své nory pro jídlo, pití, nebo na toaletu. V každém případě, když se Tom vrátil dolů, společné prostory opět zely prázdnotou.
Štěstí muži v obýváku zřejmě přálo, když se po nekonečné době dveře znovu otevřely a vyšel z nich jeho bodyguard. Procházel kolem obýváku, a když zjistil, že jeho klient sedí na pohovce, předloktí opřená o kolena a bradu opřenou o spojené ruce, zíraje na podlahu pod jeho nohama, dovolil si jeden rychlý pohled, aby klienta v rychlosti zkontroloval, než bude pokračovat v jeho úspěšném přehlížení. Ten muž vypadal znuděně, sklesle a možná i smutně, ale Bill necítil nic. Vůbec nic. Ani soucit, snahu to změnit, starost, jestli je muž v pořádku, ani vinu, že možná právě jeho chladné chování a odstup jsou důvodem, proč tam muž sedí jako hromádka neštěstí. S jeho pocity to neudělalo vůbec nic. Nezaznamenal sevření srdce ani výčitky svědomí ani píchnutí u žaludku. Všechny tyhle příznaky by znamenaly, že má o svého svěřence starost, a to byla právě ta věc, kterou Bill naprosto postrádal. Když muži řekl, že nejsou přátelé a ani nebudou, myslel to smrtelně vážně, a jestli si Kaulitz myslel, že jsou to jen povýšenecké řečičky pro začátek, tak se mýlil. Billovo rozhodnutí bylo pevné jako skála a neexistovalo nic, co by jeho názor mohlo změnit. I kdyby se před ním ten muž rozbrečel, obešel by ho a předstíral by, že se nic nestalo.
Tom počkal, dokud Trümper nezdolal větší část vzdálenosti mezi obývákem a kuchyní, než si dovolil odtrhnout pohled od země a zachytit mužovu postavu alespoň na chvíli. Nebyl si jistý, jestli zrovna mrkl, nebo měl před očima podivnou mlhu z toho, jak měl hlavu skloněnou k zemi a krev se mu hrnula do mozku, ale měl pocit, jako by se na něj agent poprvé za dva dny podíval, ačkoli strhl pohled okamžitě jinam, aby nebyl přistižen. Tichý pohled věnovaný agentovým zádům sice něco málo znamenal, ale ani za mák to nebylo dost. Tom byl na chvíli rád, že mohl muže alespoň na okamžik zahlédnout, protože i to znamenalo určitý druh kontaktu mezi nimi, díky kterému se Tom mohl znovu ujistit, že není v domě sám, ale nestačilo to. Rozhodl se zahodit velkou část své hrdosti a pýchy, které se nejdřív držel zuby nehty, a v duchu se dušoval, že on nebude ten moudřejší, kdo ustoupí, ale v zájmu jeho duševního zdraví, aby se vyhnul samomluvě, se rozhodl z jeho strany udělat vstřícný krok. Zapřel se o stehna a v mžiku byl na nohou. Musel si pospíšit, protože Trümperovy výlety do kuchyně netrvaly moc dlouho, tak aby Tom vůbec stihl dojít do místnosti, než mu frkne pod nosem zpět. Do pokoje, ve kterém pobýval, se Tom neodvažoval.
„Hele, bude to znít dost ohraně, ale asi jsme to vzali za špatnej konec,“ pronesl s velkou dávkou přemlouvání. „Nejspíš tu zůstaneme trčet nějakou dobu, takže jsem myslel, že bychom spolu pro začátek mohli alespoň začít mluvit,“ navrhl. „Nečekám, že se tu budeme večer scházet u hloupejch filmů s pivem v ruce, abychom sdíleli sračky z naší minulosti, ale čekat, dokud ten druhý nezmizí z dohledu, abychom mohli vylézt z pokoje, bychom zrovna nemuseli.“ Pára pomalu unikala z konvice, jak v ní začínala vřít voda. Agent si do hrníčku nasypal rozpustnou kávu, přidal trochu cukru a z šuplíku vytáhl malou lžičku, aby mohl pak směs rozmíchat ve vroucí vodě. „Takže já jsem Tom. Máš taky nějaké jméno, nebo tě musím oslovovat ‚agente Trümpere‘?“ zeptal se Tom malinko rozladěně, když viděl, že muž před ním nereaguje ani na jeho přítomnost ani na jeho slova a momentálně ignoruje i otázku, která už vyžadovala nějakou odpověď. Místo toho ale bodyguard vypnul hořák, na kterém stála nerezová konvice, zalil si svoji kávu, setřel pár zbloudilých kapek vody, které zůstaly na lince, a otočil se k odchodu. Tom čekal, že k němu vyšle nějaký zničující nebo alespoň otrávený pohled, ale Trümper prostě napřímil hlavu a sebejistou chůzi Toma obešel, jako by tam snad ani nestál. Tom se nechápavě otočil jeho směrem a zíral na jeho záda.
Odstrčil se od stolu a zamířil rovnou ke dveřím od místnosti, kde zmizel ten ignorant. Vydoloval ze sebe poslední zbytečky slušného chování, aby se přinutil zaklepat, než vtrhne dovnitř, ale jakmile několikrát rychle poklepal kloubky prstů na povrch dveří, vešel bez vyzvání dovnitř. Odolal nutkání na chvíli mlčet a detailně si prohlédnout, co bylo v místnosti.
**
Tak je ten Bill debil, nebo co?
Chápu, že agenti by se svými klienty neměli navazovat žádné bližší vztahy, ale je rozdíl udržovat si profesionální odstup a je rozdíl někoho okatě ignorovat a neodpovědět mu ani na přímou otázku. Možná má z minulosti nějakou špatnou zkušenost podobného rázu, ale to není Tomova vina. Budou spolu v tom baráku zavření týdny, možná měsíce, takže nějaká komunikace mezi nimi bude muset probíhat, ať se mu to líbí, nebo ne…
Jsem zvědavá co Tom hodlá dělat. Nejspíš požádat o někoho, kdo umí mluvit. A oni ho pošlou do háje… Popravdě Toma obdivuju, že to ještě psychicky zvládá. Já už bych na jeho místě asi řvala a házela věcma. Podle mě to vyjde nastejno, jestli člověka zabijou, nebo jestli zblbne…
Díky za díl
Prokristapána! Vážně si Bill myslí, že to tam společně vydrží, aniž by spolu vešli do jakéhokoli kontaktu? To je holý nesmysl. Není divu, že se Tom bude ze všech sil vzpírat. Je to, jako by ho zavřeli na samotce. Cesta k šílenství.
A dotaz: To tam nemá ani televizi? Rádio? Přehrávač? Vždyť se vážně zblázní nudou. Myslím, že i občasné hádky by byly neskonale lepší, než tahle totální ignorace.
Díky, těším se na pokračování.
[2]: Televize k dispozici je 🙂 Bude zmíněna v pozdějších dílech.
Bill se zdá být očividně pevně odhodlaný vyhnout se s Tomem i minimálnímu kontaktu, jen aby zabránil opakování toho, co se mu evidentně nepovedlo v minulosti, ať už to bylo cokoliv. Ale myslím, že na to jde dost špatně. Udělal ze sebe stroj bez emocí a takhle se podle mě nedá žít ani pracovat. Myslím, že je rozdíl mezi tím být profesionální a být robot.
Navíc, pokud takhle bude pokračovat, tak Tom zabije jeho, protože se tam zblázní 😀
Tak je to jasné, totálně se mi potvrdilo moje smýšlení. Bill je prostě chladný, protože se něco stalo, někoho si prostě pustil k tělu a zrovna dobře to nejspíše nedopadlo 😀
Ale baví mě to, jak Toma prakticky týrá tichem a samotou, i když si to neuvědomuje. Je to stále něco nového, něco co mě a nejspíše ií ostatní nutí číst. Není to, jak sem říkával, ňuňu love story, kdy si padnou hned na začátku kolem krku, div nesežrajíc hlavu toho druhého, jak oplodněné kudlanky nábožné.
Prostě WHOA! Pořád se těším na neděli. 😀 A opravdu jen kvůli tomu, že je zase krátký čas, úsek několika minut, na trochu krátké literatury. No, alespoň jednou týdně, to mi nikdo nemůže říct, že nečtu, když vlastně čtu každou Neděli.
Bill je velmi sympatická osoba. Osobně bych více uvítal ticho a samotu, jelikož jsem samotář a většinou 15 dní v měsíci jsem sám a spokojený. O to víc mě baví, že Tom je tak společenský člověk a samotu neumí využít, ale líbí se mi, jak se musí doplazit, aby mohl tomu zabijáckému pařezu říct aspoň pár slov.
Tome, Tome…. jak si to dopadl. 😀 Ne opravdu, dneska je to trochu kratší, ale to je jen tím, že pracuju od nevidím do nevidím a už na to prakticky nevidím, takže se rovnou rozloučím a letím zavřit svá úžasná očka.
Moc děkuju za díl a zase v Neděli! Snad 😀
Pac a pusu :* D.
P.S. kde je můj bludišťák? 😀
To se Billovi muselo stát něco hodné zlého že se tak chová.
Jejda, jejda.
Já chápu, že se Billovi v minulosti ani něco ne moc hezkého stalo a stále mám dojem, že s bývalým klientem neměl jen profesionální vztah, ale co je moc, je příliš.
Na Tomově místě bych i po 14 dnech zešílela. Umím trávit čas o samotě, ale nevydržela bych za celý den nepromluvit a s někým si alespoň neprohodit zdvořilostní fráze.
Bill se podle mě chová jako blb. Jasně, asi má nějakou minulost a pravděpodobně má strach, ale to, aby se třeba ráno pozdrvavili, znali svoje jména a denně spolu prohodili byť jen pár zdvořilostních vět, by jej nezabilo. Nemám na něj upřímně slov a ještě nikdy jsem se s takovým člověkem nesetkala. Pokud ano, rozhodně by ve mě nezanechal dobrý pocit. A ještě k tou s takovým člověkem trávit každý den? Na Tomově místě bych se na všechno vyprdla a ať by to bylo nebezpečné nebo ne, sbalila bych se a odešla bych. Jen ať si za to Bill nese zodpovědnost. Tom kdyby nějak tišše vyklouzl, což by se mu asi nepovedlo díky všem těm heslům u domu, tak by o tom Bill ani nevěděl.
S takovou se z toho oba dva brzy zblázní. První na řadě bude Tom, ale věřím, že ani Billovi ve skrytu duše není příjemné trávit dny sám a ještě se chovat takhle. To jeho ignorování Toma, i když na něj mluvit, pokládám za vrchol nevkusu. No, Bill si u mě rozhodně nezískal sympatie.
Děkuji za díl! 🙂
Chudák Tom. Mohli mu aspoň vysvetliť čo je Bill zač aby od neho nečakal komunikáciu. Bill o niekoho zrejme prišiel koho si pripustil k srdcu a teraz nechce zopadkovať tú istú chybu? Som zvedavá ako sa Tmovi podarí dostať sa do Billovho srdca…
Chápem, že si Bill chce udržať odstup a tak, ale toto fakt trochu preháňa. Urobil zo seba doslova len naprogramovaný stroj, ktorý pozná len svoju úlohu a nič okolo.
Dobre, nemusí sa s Tomom baviť, keď nechce, ale až takáto ignorácia? Aspoň na tú otázku o mene odpovedať mohol.
A Tom – no tak tomu nezávidím. Mne by síce skôr vyhovovala taká samota (pokiaľ by som mala čo robiť, čo je len s telkou celkom problém 😀 ), ale on ako veľmi spoločenský tvor Tom doslova umiera pri takejto ignorácii.
Záver bol super, ako si to tam nakráčal, ale som zvedavá, či mu Bill vyhovie, ak áno, tak čo tomu vedúcemu povie a vôbec ako to celé bude ďalej.
Ďakujem za časť.
Wow, Bill je teda ledová královna v pravém slova smyslu. Už se nemůžu dočkat, až bude pomalilinku odtávat v interakci s Tomovým neodolatelným kouzlem 😁❤️