Poslední andělův nářek 1.

Na samotném vrcholu světa, odkud bylo vidět široko daleko, seděl jeden zkroušený anděl. Z místa, kde měl svět jako na dlani, viděl všechny hříchy, které se světem nesly. Každé pochybení, každý zločin, každé ublížení i ztrátu. Musel být svědkem všech lidských hříchů a částečně nesl odpovědnost za hříchy, které spáchal jeho svěřenec. Člověk, kterého hlídal po celý život, jemuž byl neustále nablízku a při ruce, i když jej nikdy nepožádal o pomoc. Ten černovlasý mladík si ho vůbec nevšímal, tvářil se, jako by neexistoval. Nevěřil v jeho existenci a nechával ho sledovat vše, co provedl.

Bill mu říkali. Pojmenovali ho krátkým jménem stejně jako jeho anděla, o němž netušil, že ho má. Neslyšel jeho láskyplná slova, nevnímal jeho rady ani nasměrování v situacích, kdy byl úplně ztracen. Nepředal mu ani kousek ze svých trápení, neodevzdal mu svůj strach, vinu ani stud. Všechno to neustále nesl na svých bedrech a neuvědomoval si, jak moc ho to ničí.

Míval takový špatný zvyk, každý pátek chodil se svými dvěma kamarády Gustavem a Georgem do baru, kde se vždy šíleně opili a pak předváděli všemožné hovadinky, až byli vyhozeni. Už několikrát dostali zákaz do daného baru chodit, proto si jednoduše našli další.

Billovi rodiče neměli čas řešit jeho úlety, dostal vždy totéž kázání, po němž ho svědomí ani nezašimralo a klidně pokračoval dál. K cigaretám se dostal už ve svých dvanácti letech a od té doby kouřil bez přestání. Peníze si vždycky sehnal. Jeho rodina byla hodně majetná a on měl k většině těch peněz přístup. Pro ostatní to byl jenom rozmazlený fracek, který využíval vysokého postavení svých rodičů.

Už ale jenom málokdo tušil, že celým svým rebelským vystupováním bojuje právě proti své rodině a proti sobě. Jakmile začal nabývat rozumu, uvědomoval si, že je něco špatně. Netušil, co přesně, ale jednoduše věděl, že něco není v pořádku. Ať už se snažil probádat každou oblast života, nebyl schopný přijít na to, co se mu nezdá. Sám sobě si přišel odporný, kdykoli se na sebe podíval, kdykoli studoval vlastní minulost, pociťoval k sobě silný odpor. Stejně tak i ke svým rodičům. Nedokázal pochopit, co na sobě i ostatních tak nenávidí, a nebyl schopný to změnit.

Kdykoli viděl svoje rodiče, cítil neskutečnou zášť. Nevšímali si ho, ignorovali jeho potřeby, mysleli si, že všechno spraví peníze, které mu dají. Osobní zájem z jejich strany pro něj neexistoval, pro ně všechno znamenala jenom jejich práce.

Snažil se na sebe upozornit, ale ani tak si jejich náklonnost nezískal. Nevšímali si ho ještě víc. Nebrali ho nikam s sebou, styděli se přiznat, že nějakého syna mají. Na dovolenou jezdili zásadně bez něj a zmiňovali se o něm, jenom když to bylo opravdu nutné.

Netušil, jak by u nich měl vzbudit touhu po rodičovství, proto ze samého žalu propadl cigaretám a alkoholu. V patnácti se i řezal, ale to ho jenom přivedlo k psychiatrovi, který si hrál na chytrého a jeho shazoval, kdykoli to jen šlo, proto toho nechal, aby se s ním už nikdy nemusel vidět.

Teď mu bylo už sedmnáct a na dveře klepala osmnáctka, on jenom přemýšlel nad tím, jak konečně vypadne z baráku, osamostatní se a už nikdy svoje rodiče neuvidí. Nesnášel tu jejich přetvářku a faleš, kterou od nich už od svého útlého dětství vídal. Nechtěl už dál poslouchat každé jejich slovo, které nikdy nemysleli vážně. Byli uznávaní v byznysu i v politice, v oborech, kde se s pravdou ani udržet nedá. Každý jejich úsměv, každý pokus o usmíření nebo jeho zklidnění byl jenom hraný. A on to poznal.

Stál před zrcadlem a prohlížel si sám sebe. Všichni mu chválili jeho krásně hnědé oči, které teď nenáviděl, jelikož se tolik podobaly jednomu z jeho rodičů. Rukou si prohrábl dlouhé černé vlasy, které měl v plánu si netupírovat. Barvil se jenom proto, aby se nepodobal ani jednomu z nich. Jak se od nich snažil odlišit, vytvořil ze sebe někoho úplně jiného, než kým byl. Nenáviděl, kým skutečně byl a taky nenáviděl to, kým se stal. V jeho životě už nic nemělo smysl, když neustále předstíral, kým není a ani s tím nebyl spokojený. Chtěl být tak jiný, až se mu to podařilo, ale spokojený rozhodně nebyl.

Namaloval si černé linky doprovázené tmavými očními stíny a vyrazil za Gustavem a Georgem. Byli domluvení, že tentokrát zkusí bar na druhém konci města, kde je snad nikdo nezná. Už na něj čekali. Společně nastoupili do jeho auta, ke kterému ale ještě neměl řidičák. Nebyl oprávněný řídit, ale stejně si sedl za volant jako vždy a jel do baru. Každý večer je vezl zase zpátky. Způsobil několik dopravních komplikací, všichni okolo na něj křičeli, ale nikdy to neskončilo zatčením nebo něčím podobným. Měl imunitu, byl totiž synem těch veledůležitých.

Tenhle večer měl být stejný jako každý jiný, nic se nemělo stát. Jeho život se měl otáčet v jedněch a těch samých otáčkách, aniž by dostal možnost se z toho dostat.

Jeho anděl seděl na sedačce spolujezdce a opatrně sledoval každý jeho pohyb. Chtěl zasáhnout, kdykoli Bill pochybil a volant strhl příliš prudce, ale nemohl mu pomoci. Bill mu k tomu nedal povolení.

„Řídíš jako prase,“ ozval se zezadu Georg.

„Chceš si to zkusit sám?“ reagoval Bill. Gustav a Georg byli starší než on, ale řidičák si zatím nikdo z nich neudělal, auto taky nikdo z nich neměl, takže se museli spolehnout na Billa.

„Radši ne,“ pípl hnědovlásek vzadu. Věděl, že kdyby za volantem seděl on sám a něco by se stalo, on by byl potrestán, na rozdíl od Billa.

„Dnešek bude legendární,“ změnil téma Gustav svou obvyklou větou, kterou říkal pokaždé.

„To říkáš vždycky,“ odvětil otráveně Bill.

„Ale dneska to bude něco úplně jinýho,“ trval si na svém Gustav.

„Jo, jasně.“ Bill z toho nebyl příliš nadšený. Dřív to jeho život naplňovalo, viděl v tom tu rebelii a vzdor vůči svým rodičům, ale ti s tím stejně nic dělat nechtěli. Jenom si unaveně povzdechli a řekli mu, jak moc je zklamal. Nikam se ale neposunuli. Dělal to teď spíš ze zvyku. Netušil, jak jinak by se svým rodičům postavil, útěky z domu taky zkoušel, ale hodně brzo přišel na to, že když rodiče nejsou doma, těžko o tom budou vědět, a hledat ho nebudou.

Zastavil před novým barem a pořádně si ho prohlédl. Vypadal hodně omšele a staře. Šedivá omítka se na mnoha místech už odlupovala, připomínalo to spíše strašidelný dům než bar, kde měl strávit následující noc.

„Je to fakt tady?“ optal se Bill Gustava, který cestou navigoval.

„Jo, mělo by to být ono,“ přitakal.

„Tak to zkusíme,“ pokrčil rameny Bill a vešel dovnitř prosklenými dveřmi, které už na mnoha místech místo skla obsahovaly lepenku.

Vevnitř bylo jen málo lidí. Pár dívek rozprostřených po všech koutech baru, pár chlapců po nich pokukujících a taky několik čtyřicátníků nad pivem, kteří vypadali spíš jako motorkáři, kteří jenom projíždějí.

Všichni tři si sedli přímo k baru a objednali si vodku. Pohledem zkoumali všechny kolem a museli usoudit, že tady je skutečně mrtvo. Rozhovory byly jen tlumené a žádný doprovodný program se nekonal. Mohli být rádi za muziku, která se ozývala z jednoho reproduktoru, i když ani ta za moc nestála.

„Můžeš mi prozradit sladké tajemství,“ začal Bill, „jak jsi tuhle díru našel?“ Jeho pohled se upřel na Gustava, který jen pokrčil rameny a tiše odpověděl:

„Tohle je poslední tady ve městě, ze kterýho nás nevyhodili, pak už jsou jedině v jiných městech.“

„Radši bych jel do jinýho města, než sedět tady,“ zabručel nespokojeně Bill. Neměl se tu před kým předvádět, žádná dívka ani kluk ho nijak nefascinovali, ani to nevypadalo, že by po něm někdo zbožně pokukoval.

„Zaplatíme a půjdem,“ navrhl. „Někdo poblíž musí být bar, kde to žije,“ trval si na svém.

Dva starší kluci ani nemohli odporovat. On to všechno platil, on taky řídil. Kdyby vznesli protest, zůstali by tu sami a domů by museli pěšky. Nikdo z nich ani nenosil peníze, nebyly potřeba, Bill to vždycky zaplatil.

Jak se Bill rozhodl, tak se taky stalo, zaplatili jediného panáka, sbalili se a odešli.

Gustav s Georgem se nacpali na zadní sedačky stříbrné Audiny, zatímco si Bill sedl k volantu a nastartoval. Nevšímal si anděla, který s ním byl na každém kroky a který právě usedal na místo spolujezdce.

„Zkusíme jet dál, uvidíme, na co natrefíme,“ navrhl Bill a rozjel se. Neměl jasný cíl, nejradši by jen tak bloudil po všech okolních městech a přemítal nad tím, jak je jeho život na nic. Dneska se ani moc opít nechtěl, něco mu jasně říkalo, že by neměl. Znělo to ale jako jeho rodiče, proto na to nijak nereagoval a jel dál.

Georg ho asi po půl hodině jízdy upozornil na jeden bar, který zrovna míjeli. Bill nepřítomně zastavil, vylezl a zamkl auto. Pořádně se podíval, co před ním stojí teď a musel uznat, že je to mnohem lepší než jejich předchozí zastávka.

Když vešli dovnitř, poznal, že se nemýlil. Byl to obrovský prostor, který byl rozdělený na dvě části. V jedné byly stoly a bar, kde vše probíhalo víceméně klidně, sem tam i trochu žhavě. Na straně druhé byl prostor vymezený pro tanečníky, kteří se svíjeli ve zběsilém rytmu hudby, který udával sám DJ.

„Něco si dáme a pak jdu tančit,“ sdělil všem svůj plán přes silnou hudbu. Sedl si k baru, všem objednal whisky a roztouženým pohledem skenoval celou místnost. Líbilo se mu tady. Všechna ta žhavá těla, která do sebe neustále narážela, veškeré to flirtování a testosteron, kterým bylo načuchlé úplně všechno. Tady by vydržel snad i celý život.

Rychle do sebe kopl svoji dávku alkoholu a přešel do části, kde se zrovna hudba zrychlovala a všichni v davu přímo šíleli. Neměl problém se přizpůsobit, tanec miloval.

Sám se kroutil v rytmu hudby a moc si nevšímal, koho zrovna trefil svojí rukou, když ji zvedal. Nevnímal, kolik lidí už udeřil svými boky, nebo o koho se zrovna otíral. Bylo mu to jedno.

Jeho anděl se nad ním vznášel a sledoval, jak se ten nenáviděný chlapec mění. Mohl postřehnout, jak všechen ten smutek, zášť i nenávist opouští jeho tělo a místo toho ho ovládá nezadržitelný pocit štěstí. Posbíral všechny ty špatné a nižší energie a odnesl je do nebe, aby je mohl Billovi vrátit v ještě větším přívalu dobra. Miloval pohled na svého svěřence, když se mu rty vlnily v blaženém úsměvu, když se jeho tělo svůdně kroutilo a oči byly zavřené, přesto působily tak neskutečně dráždivě.

Bille, zkoušel k němu promluvit. Teď, když nebyl zbytečně tížen všemi starostmi, by ho snad mohl slyšet. Bille, nejezdi domů svým autem, žadonil, i když to nevypadalo, že ho Bill poslouchá. Byl úplně ponořen do tance, takže nevnímal ani vlastní hlas v hlavě, natož andělův nebo číkoli jiný.

Hudba i lidé na parketě se neustále měnili. Jenom Bill byl ten, co neustále setrvával na parketě se svým andělem nad sebou. Ač se jej anděl snažil jakýmkoli způsobem kontaktovat, Bill ho ignoroval. Ve svém nicotném životě konečně našel něco, co dělal rád sám za sebe, ne za toho, koho ze sebe udělal.

Jen velmi zřídka si dal pauzu, zhluboka se napil silného alkoholu, zakouřil si a šel tančit dál. Takhle by mohl žít navěky. Neexistovali jeho rodiče, kteří se chovali, jako by nebyl jejich, netížily ho žádné starosti ani obavy. Byl jednoduše sám sebou, jak to vždycky chtěl a jak mu to vyhovovalo.

autor: SakuraUchihaHaruno13