autor: Saline A.
Moji drazí čtenáři,
Pomalu se blížíme k dalšímu milníku, čtyřicáté kapitole, přičemž v životě našeho hlavního páru se udála velká spousta věcí a některé další, velmi důležité, jsou ještě před námi. Není jich ale již mnoho, proto mám na vás dotaz – existuje něco, část života některého z našich hrdinů, otázka, která nedostala odpověď a vás to zajímá? Prosím, napište mi do komentářů – jsme totiž ve chvíli, kdy máme trochu prostoru k dořešení nevyřešeného. Já ale považuji spoustu věcí za vyřešené, proto potřebuji vaší pomoc. 🙂 Jsem tu pro vás, tak pište, ptejte se! Dáme tomu prostor. 🙂
Zároveň vám chci hrozně moc poděkovat za odezvy a pozitivní energii, kterou mi tím posíláte. Jsem vám neuvěřitelně vděčná, vážně. Mám vás všechny ráda. ♥
Pac a pusu
Saline A.
25. ledna 2008, Magdeburg
„Doufal jsem, že až budeš mít po škole a půjdeš na výšku, že bys mohl bydlet se mnou.“ Bill pomalu přežvýkl a nejistě ke svému příteli vzhlédl. Po škole vyrazili rovnou k němu, nechtěli se nikde zdržovat – pátek byl ve škole obzvlášť krutý, školní tyrani se nudili a jako cíl si vybrali Billa, dokud nezasáhl Tom. Na toho si stále ještě nikdo netroufl.
Jakmile k Anisovi dorazili, Bill se mu během přípravy večeře svěřil o jeho a Tomově nápadu na stěhování. Očekával, že ho v tom podpoří a společně se nadchnou z této vidiny budoucnosti, ale Anisův téměř chladný přístup ho opravdu zaskočil.
„Nenapadlo mě, že tady ta možnost je,“ přiznal Bill nejistě. „Nikdy jsme se o tom nebavili a mně přišlo, že jsme spolu teprve krátce na to, abych se k tobě stěhoval. Navíc, už odmala jsem s Tomem a…“ poškrábal se na krku. „Myslel jsem, že jsem naznačoval, že se mnou automaticky získáváš i jeho… Jsme jedno balení, nedokázali bychom fungovat bez sebe, Anisi.“
„Zkusili jste to snad někdy?“
„Ne,“ přiznal bez rozpaků. „Nepotřebujeme to zkoušet. Já vím, že tomuhle nemůžeš pořádně porozumět, protože s nikým nemáš takové pouto jako já s Tomem. Já ani nedokážu pořádně vysvětlit, jaký náš vztah je. Je to úplně jiná úroveň. Dokonce i jiná úroveň, než má spousta jiných párů dvojčat. Anisi,“ jemně ho pohladil po ruce, „život bez Toma pro mě postrádá smysl.“
„A život beze mě?“ vyzývavě k němu Anis vzhlédl od svého talíře.
Bill zaraženě zamrkal. Proč došlo k tak náhlé změně v jeho chování? „Co je tohle za otázku, Anisi?“ zmateně odstrčil talíř s jídlem a chytil ho za ruku. „Víš moc dobře, že tě beru jako svého osudového a nechci o tebe v žádném případě přijít. Kdyby se náhodou ale cokoliv stalo, vím, že ačkoliv by to bylo neuvěřitelně těžké, nakonec bych to zvládnul i bez tebe. Neměl bys právě za tohle být šťastný? Že bych dokázal jít dál, kdyby se něco stalo?“
Anis se zamračil a ruku z chlapcova sevření vysmekl, mlčky přešel ke kuchyňské lince a dal se do umývání nádobí. „A jak mám vědět, že mě kvůli Tomovi neopustíš?“
„Cože?“
„Zamiloval jsem se a chci žít s tebou, Bille. Ne s tebou a Tomem.“
„No…“ Billovi se zadrhl dech, když tiše vstával ze svého místa, „v tom případě se asi budeme muset rozejít, Anisi,“ zašeptal. „Protože kdykoliv se budu muset rozhodovat mezi Tomem a někým dalším, vždycky si vyberu Toma.“
~
Toulal se nočními ulicemi Magdeburku s rukama v kapsách. U Anise mu stále zůstávalo ještě pár věcí, ale rozhodl se, že to může počkat na… nikdy. Byl v takovém rozpoložení, že v danou chvíli by mu ztráta několika oblíbených svršků ani tolik nemrzela. Smířil by se s tím. Nechtěl se smiřovat s tím, že přijde o Anise.
Věděl, že Anis nikdy zcela nepochopí, jaký vztah má s Tomem, ani vlastní máma to úplně nechápala. Myslel ale, že hned na začátku dal jasně najevo, že ať se stane cokoliv, vždycky bude na prvním místě Tom, a nikdo a nic to nezmění. Vypadalo to, že Anis tomu rozumí – snad i rozuměl, dokud nešlo o důležitá životní rozhodnutí jako společný život. Možná očekával, že až se jednou rozhodnou sdílet jeden domov, Tom se vzdálí a Anis tak bude moct převzít jeho místo. Bylo bláhové myslet si něco takového, když se do té doby ani slovem nezmínil, že by snad taková možnost přicházela v úvahu. Měli si o tom nejdříve promluvit, než padla konečná rozhodnutí.
S povzdechem se posadil na houpačku ve středu menšího parku a zapálil si cigaretu. Po několika hodinách bezcílného bloumání se mu zima zařezala pod nehty a pomalu lezla už i pod dlouhý kabát. Byla mu zima a věděl, že pokud zůstane venku ještě chvíli, jeho zdraví to nepěkně odnese, ale nemohl se odhodlat k tomu, aby zavolal Tomovi o odvoz, nebo zašel k Andreasovi s žádostí o nocleh. Ve chvíli, kdy by jednoho z nich zkontaktoval, musel by přiznat, že se s Anisem rozešli, a to nechtěl. Jakmile by to řekl nahlas, bylo by to skutečné – takhle stále ještě existovala naděje, že se ráno probudí a zjistí, že to byl jen sen.
„Myslel jsem, že už jsi přestal kouřit.“ Bill zavřel oči a dlouze potáhl z cigarety, než ji hodil pod své nohy a důrazně zašlápl. Hluboký hlas mu způsobil novou vrstvu husí kůže, dlouhými pažemi se objal kolem pasu.
„Jsou situace, kdy se musím něčím uklidnit a raději sáhnu po cigaretě než po alkoholu,“ pokrčil rameny a konečně vzhlédl k muži stojícímu proti němu. „Co tady děláš?“
„Hledal jsem tě po celém městě…“
Bill s ironickým úsměvem zavrtěl hlavou. „Jsem venku několik hodin. Kdybys mě hledal tak dlouho, musel bys být šílený a už dávno bys mi volal, Anisi. A na telefonu od tebe nemám žádný vzkaz,“ demonstrativně pozvedl telefon a div mu ho nestrčil pod nos. „Ani nevypadáš promrzle, takže hádám, že jsi vyšel teprve před chvílí a doufal, že budu tady.“
„Máš pravdu,“ Anis s kývnutím dosedl na vedlejší houpačku a pohlédl na něj. „Vyšel jsem teprve před chvílí, ale opravdu jsem prohledal celé město – byl jsem na všech tvých oblíbených místech.“
„Tak co děláš tady? Tohle místo nesnáším.“
„Opravdu?“ překvapeně zamrkal. „Říkal jsi, že sem chodíš často.“
„Jo, ale nesnáším to tu,“ Bill si přitáhl kabát blíže k tělu a zabořil pohled do sněhem pokryté země. „Na tom nesejde… Proč jsi přišel?“
„Protože se chci omluvit,“ tichý, ale jasný hlas se rozlehl noční krajinou. Jen několik ptáků připomínalo svou existenci občasným zpěvem. „Vím, že jsem nereagoval správně. Hned, jak jsi řekl, že se musíme rozejít, jsem věděl, jakou chybu jsem udělal.“
„A přesto jsi mě nechal odejít…“
Anis si promnul obličej a přikývl. „Nedokážu vysvětlit, proč jsem se tak zachoval. Možná mě ochromil šok a strach, že bych o tebe vážně mohl přijít. Kompletně jsem přišel o rozum.“
„Uvědomuješ si, že tím, že jsi mě nechal odejít, jsi o mě doopravdy mohl přijít, Anisi? Hlavou už mi dokonce proběhla i myšlenka na to, jaké věci jsem si u tebe nechal, a o které tak přijdu,“ zamumlal Bill tiše. „Nechci tě ztratit, opravdu ne. Ale pokud mi budeš dávat ultimáta, jestli ty nebo Tom, bez jediného zaváhání odejdu, Anisi,“ naléhavě na něj pohlédl. „Tom je můj nejbližší člověk na celém světě a nikdy to nic nezmění, rozumíš? Kvůli tomu ale nesmíš zpochybňovat svoje postavení. Jsi můj přítel, můj partner. A to znamená hrozně moc. Ale rodina je vždycky na prvním místě a vím, že u tebe je na prvním místě tvoje maminka,“ pevně ho chytil za ruku. „Tohle jsou druhy lásky, které se v žádném případě nesmí srovnávat, jinak budeme lapeni do začarovaného kruhu neštěstí a beznaděje. Prosím, přestaň se s někým srovnávat. Prosím…“
„Omlouvám se, je toho na mě nějak moc…“ Anis s chlapcem propletl prsty a ruku mu jemně sevřel. „Myslel jsem, že dění ve škole bez problémů zvládnu, ale je to náročnější, než jsem myslel a dost mě to vyčerpává, i to, co vím, že se děje tobě a já proti tomu nemůžu zasáhnout, protože mě nikdo nebere v potaz, všichni jsou jako slepí a hluší.“
„Já vím. Oba máme hodně krušné týdny, ale ani jeden z nás o tom nemluví,“ zhoupnul se Bill líně. „Necháváme si to pro sebe, jako kdybychom se tím toho druhého snažili uchránit. Jako kdyby to snad šlo… Namísto ochrany ale mezi sebou stavíme neprostupnou zeď, skrz kterou později nebudeme schopní projít.“
Anis se zamyšleně opřel o řetěz houpačky s pohledem upřeným před sebe. „Máš pravdu, maličký. Opravdu bychom spolu měli víc mluvit, ale abych byl upřímný, jsou věci, o kterých mluvit prostě… Nechci, nedokážu,“ povzdechl si. „Nepatřím k lidem, kteří by se sesypali pod první urážkou, to asi víš. Ale oni…“
Bill se smutně pousmál a přikývl. „Oni přesně vědí, jaké místo zasáhnout, aby to bolelo nejvíc. Ale to přeci ještě nemusí nic znamenat, ne pro nás. Máme před sebou jen čtvrt roku, Anisi. Čtvrt roku, během kterého budeme dohromady tři týdny prázdnin. A ty na konci února končíš. Tohle prostě musíme zvládnout, bude to pro nás hračka.“
„Budeš tam pak měsíc na to sám…“
„Nebudu,“ znovu se Bill usmál. „Budu tam mít Toma a Andyho a pár spolužáků, kteří jsou na naší straně. Navíc, v půlce března začínají maturitní zkoušky. Budeme rozdělení na skupinky, a ty už se na nic nezmůžou. Budou tam sami a vystresovaní z toho, jak hloupí chudáci jsou. Tím jsem si jistý, Anisi. Teď když vím, za co společně bojujeme a jakou cestou se i s Tomem dám, bojím se mnohem míň. Vím, že to zvládnu, protože na konci tohohle utrpení je světlá budoucnost, na kterou dvě třetiny mých spolužáků ještě několik let nedosáhnou ani konečky prstů. Tahle vidina mě uklidňuje. Jen doufám, že se té cesty zúčastníš, budeš její nedílnou součástí…“ tázavě k němu vzhlédl.
„Byl bych hlupák, kdybych tě znovu nechal jít.“
~
26. ledna 2008, Magdeburg
Bill se vyčerpaně usmál a dlouze objal svého nejlepšího přítele, zatímco Andreas ze sebe spěšně svlékal kabát. Po několika nekonečně dlouhých dnech se domluvili na schůzce mimo školu, kde ze sebe mohli alespoň na chvíli shodit nepohodlí způsobené projevy nenávisti od ostatních spolužáků. Jejich ramena byla uvolněně stažená, a ačkoliv obličej byl vyčerpáním poznamenaný, v danou chvíli ho zdobil jen vděčný a mírumilovný úsměv.„Děkuju, že sis na mě dneska udělal čas, Andy,“ vydechl Bill a usadil se do křesílka v menší cukrárně na kraji města. Byla poměrně zapadlá, moc lidí o ní nevědělo – o to větší kouzlo ale skrývala. „Ani nevíš, jak jsem rád, že tě konečně vidím zase mimo zdi školy.“
„Já vím, bylo to teď trochu šílený,“ s kývnutím se Andreas usadil proti němu a položil na stůl malou krabičku. „Mamka pekla, a protože já jsem snědl skoro celý plech, řekla, že ten zbytek mám vzít tobě. Máš štěstí, že jsem to po cestě nesnědl, fakt se jí to povedlo.“
Bill se rozesmál. „Bože, tvoje mamka je úžasná. Musíš jí moc poděkovat. A díky tobě, že jsi to nesežral,“ pobaveně protočil očima. „Vezmu si to k Anisovi, ten mi asi jen tak neupeče.“
„Musíš přece upéct ty jemu!“
„No… Pokud by to dopadlo stejně, jako když jsem se vloni snažil péct ty perníčky, myslím, že bychom se rozešli,“ odfrkl s úsměvem.
Tentokrát se rozesmál Andreas. „Jo, to by tě s nima chtěl ještě zabít. A že by to nebylo tak těžký!“ se smíchem zavrtěl hlavou. „A co, klape vám to?“
„Jasně. Včera jsme se na pár hodin rozešli,“ pronesl Bill naprosto klidně, ale Andreasovi ze samého šoku zaskočil bonbon. „Klid, jsme zase spolu. Šlo jen o malou neshodu, nic víc, ale… Bylo to ve vážné záležitosti.“
„O co šlo?“
„O to moje a Tomovo stěhování,“ nakrčil obočí. „Anis si myslel, že po škole půjdu bydlet k němu, ale mně o tom předtím nikdy neřekl, ani se nezmínil, takže mi přišlo dost brzo na podobnou diskuzi. Nicméně jsme se od toho dostali ke vztahu mezi mnou a Tomem. Andy, on mi dal dokonce mezi nimi dvěma na vybranou! Nemohl jsem tomu uvěřit,“ zamračil se. „A tak jsem mu řekl, že jestli mi bude dávat na výběr mezi nimi, musíme se rozejít, protože si vždycky vyberu Toma. Nechal mě odejít.“
„Tak jak to, že jste zase spolu?“ zamračil se tentokrát Andreas. Mezi dvojčaty vyrůstal už od samého dětství, takže věděl, že kdokoliv se jen pokusí vstoupit mezi ně, skončí špatně – ti dva na sebe byli neuvěřitelně fixovaní, přičemž tvrdá výchova od Jörga je k sobě přimknula ještě víc. Andy věděl, že ačkoliv pro Billa znamená opravdu hodně, i on by musel jít z cesty, pokud by si musel vybrat mezi ním a Tomem. Vlastní matku by zavrhl, jen aby se svým dvojčetem mohl zůstat.
„Coural jsem se Magdeburkem, nechtělo se mi volat tobě nebo Tomovi. Nakonec jsem skončil v parku.“
„Tom parku, co…?“
„Jo, v tom parku,“ přikývl Bill a na okamžik uhnul pohledem, než se k Andymu opatrně vrátil. „Našel mě tam a trochu jsme si o tom ještě popovídali… Vysvětlil jsem mu, že se s Tomem nemůže srovnávat, je to úplně jiná kategorie a tak. Zdá se, že to pochopil.“
„No já myslím, že mu to budeš muset ještě párkrát důrazně vysvětlit. Tohle se nedá pochopit jen tak, Bille, tuplem chlapovi, kterej tě miluje,“ nejistě Andy nakrčil nos. „Víš, že mně to trvalo hodně dlouho, než jsem to pochopil, a to jsme jenom kamarádi. Anis si ještě plně neuvědomuje, že se o tebe bude celý život s někým dělit.“
„Myslíš?“
„Vím to. Bude kvůli tomu ještě hodně bojů, věř mi.“
„Věřím,“ zamumlal Bill tiše. „Právě proto se toho tak moc bojím.“
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Tak jak jsem na konci předchozího dílku byla nadšená, tak teď jsem trochu smutná. Dvojčecí vztah bude zřejmě problém i do budoucna. Jak sám Andy naznačil, málokdo to dokáže pochopit. Na druhou stranu mě celkem mile překvapilo, jak byl v tomhle Bill nekompromisní. Žádné zaváhání. Budou muset s Anisem najít nějaký kompromis, pokud budou chtít být i nadále spolu. Láska hory přenáší, tak uvidíme. Jsem zvědavá, jak se k tomu postaví Tom. Pokud mu Bill řekne, co se odehrálo. 🙂
Děkuji za kapitolku, těším se na pokračování.
Doufám že Anis doopravdy pochopí co Tom pro Billa znamená.
Bill mě tím svým nekompromisním rozhodnutím moc příjemně překvapil. Na jeho místě bych to asi cítila úplně stejně. Na druhé straně si nedokážu představit, jak bych to cítila na Anisově místě, ale i přesto doufám, že si to srovná v hlavě a dokáže akceptovat, že nikdy nebude mít Billa jen pro sebe, ale že se o něj bude muset rozdělit s Tomem…