autor: Ainee
Odsouzeno k nezdaru
Každé zaklepání na dveře Billovi rozbušilo srdce. Celý den byl ve stavu někde mezi omámeností a vyšilováním a každý člověk, který strčil hlavu do jeho dveří a nebyl to Tom, obdržel otrávené zazírání a byl nucen odejít s nepořízenou. Bylo by spravedlivé říct, že byl docela nervózní, v dobrém slova smyslu, a to způsobovalo, že se mu hodiny až příliš pomalu táhly. Měl za sebou jen pár hodin spánku, protože recepce se táhla celou věčnost, a jelikož Bill nikdy nebyl z těch, kteří by odcházeli příliš brzy, zůstal mnohem déle, než by si přál. V době, kdy se vplížil do své postele, už bylo příliš pozdě, a když mu budík zazvonil jen o pár hodin později, musel neochotně dostat svůj zadek z postele a do sprchy.
Strávil příliš dlouhou dobu před zrcadlem zdokonalováním svého make-upu a vlasů a následně mu zabralo mnohem více času než obvykle, aby si vybral oblečení, celý jeho zajetý rytmus byl pryč.
Než vyšel ze dveří, zastavil se před velkým zrcadlem, aby se celý zkontroloval. Vybral si úzké šedé džíny, jednoduché černé tričko a tmavě akvamarínovou kostkovanou košili, to vše doplněné o několik náhrdelníků, šedé rukavice bez prstů a šedý klobouk. Upřímně si myslel, že vypadá zatraceně dobře. Hodil na sebe černou koženou bundu a zamračil se na svůj vlastní odraz. Proč pro něj bylo tak důležité, aby dnes vypadal dobře?
Vstoupil do své kanceláře v obvyklou dobu, tedy v obvyklou dobu Billa Kaulitze. Bylo něco málo před osmou a slunce zrovna vycházelo, když si odtáhl křeslo od stolu a zvedl první stoh papírů na roztřídění.
Gustav přišel kolem desáté, aby mu podal nejnovější informace, ale Bill mu nevěnoval jediné slovo navíc, které by nebylo nezbytně nutné. Netřeba dodávat, že šéf ochranky to zaznamenal a zapsal si to do svého deníku. Bill byl nervózní a nesoustředěný a vzhledem k tomu, že výstava už byla otevřena, což znamenalo, že Bill měl čas si na chvíli vydechnout, a taky k tomu, že Georg předchozí večer zmínil něco o nějakém dredatém punkerovi, Gustav se rozhodl přičíst Billovo neobvyklé chování na účet Tomovi.
K Billově velké nelibosti vstoupil do jeho kanceláře dramaticky kolem poledne Georg s okázale širokým úsměvem. „Bille, ty běhno, jak se máš dnes dopoledne? Báječný den, že?“
Se zamračením na nevítaného vetřelce Bill stiskl rty, opřel se v křesle a zkřížil si ruce na prsou. „Co chceš?“ Málem ta slova vyplivl a Georg se musel ovládnout, aby se nezamračil.
„No, někdo tu má dnes špatnou náladu. A to jsem si bláhově myslel, že budeš celý nadšený ze svého dnešního rande.“
„Já nemám rande.“ Z posledního slova téměř odkapával jed. Ne, on definitivně neměl rande, Bill Kaulitz nerandil. Co očekával, byla návštěva někoho, koho by rád trochu lépe poznal a definitivně to nebyl Georg.
„Jo, jen si to dál říkej, jsem si jistý, že pravda se nakonec ukáže. Každopádně, myslel jsem, že bych přišel jako dobrý přítel, kterým jsem, a dělal ti společnost, dokud se ten tvůj zajíček neukáže.“
Billovi poklesla čelist nad tím slovem. „Můj co?“ Málem vykřikl. Ne, Bill očividně nebyl v dobré náladě, byl příliš znepokojený na to, aby si uvědomil, že by pravděpodobně měl být šťastný z nadcházející návštěvy.
„Zajíček,“ konstatoval Georg jednoduše a věděl, že by jej Bill nejraději nakopal do koulí za použití toho slova, a proto moudře zůstal na druhé straně místnosti, nenuceně usazený v jednom z křesel.
„Tohle dokonce ani nepoctím komentářem,“ řekl Bill, příliš naštvaný na to, aby se dokonce pokusil vymyslet pohotovou odpověď. Co chtěl v tomto momentu ze všeho nejvíce, bylo, aby Georg zmizel z povrchu zemského a nikdy po něm nebylo znovu vidu ani slechu. Vůbec se mu nelíbilo, co jeho přítel naznačoval a obzvláště se mu nelíbil způsob, jakým se mu nad tím slovem zkroutil žaludek.
„Jistě, jistě, cokoliv, co ti udělá radost, panenko.“ Georg se nyní v křesle docela uvelebil s nohou přehozenou přes jedno opěradlo a se zády opřenými o druhé.
S usilovnou snahou druhého muže ignorovat, Bill obrátil svou pozornost na svůj každodenní rozvrh, jen aby se ujistil, že nemá toho dne žádné další schůzky. Pokračoval zavoláním své asistentce, aby se ujistil, že zavolá potenciálnímu klientovi, se kterým se setkal předchozí večer, a dohodne mu s ním schůzku.
Georg jej celou dobu soustředěně sledoval a Bill ignoroval mravenčení v zádech, které mu jeho pohled způsoboval. Nelíbilo se mu být sledován, zatímco pracoval.
„Takže, kdy přijde?“ Zeptal se nakonec a vytáhl tak Billa z jeho mizérie.
Bill s povzdechem vzhlédl a setkal se s Georgovýma očima. „Kdo?“ Přirozeně, že věděl přesně, o kom Georg mluví, ale nechtěl to přiznat, a proto se rozhodl předstírat nevědomost.
„Ty jsi tak špatný herec, Bille, až je to skoro smutné.“ Ne, Georga to vůbec nepřesvědčilo.
Bill jednoduše protočil oči a rozhodl se svého přítele zkusit rozptýlit. „Potkal jsi po cestě sem Gustava? Je tady, víš, a pokud to sám dokážu posoudit, tak dnes vypadá zatraceně dobře.“
Georgovy oči se okamžitě rozsvítily a Bill si byl jistý svým úspěchem. „Opravdu? Ne, neviděl jsem ho. Vlastně jsem si myslel, že dnes možná přijde později, když už tady byl včera večer. Tohle je dobrá zpráva, opravdu, velmi dobrá zpráva.“ Bill mohl doslova vidět protáčející se kolečka v brunetově hlavě a vyslal tichou omluvu Gustavovým směrem.
Georg se bez varování zvedl ze svého křesla a se spikleneckým mnutím dlaní se na Billa zlomyslně usmál. „Jestli mě omluvíš, je tady jistý rajcovní blonďák, který si žádá mou pozornost.“
To byla, jak si Bill pomyslel, naprostá lež. V žádném případě si nedokázal představit, že by Gustav chtěl, aby se Georg potuloval někde poblíž. Ten chlap byl otrava, přinejlepším, a Bill se kvůli tomu chudákovi cítil provinile. Přestože věděl, že Georg má někde hluboko dole pod všemi těmi vrstvami a vrstvami povrchních keců dobré srdce, Bill by byl první, kdo by přiznal, že je pěkné kvítko.
„Řekni mu, že se omlouvám,“ zavolal za svým přítelem a Georg se k němu otočil s tázavým pohledem.
„Za co?“
Bill se uchechtl nad brunetovou nevědomostí. „On už bude vědět.“
Alespoň úspěšně odvedl Georgovu pozornost od Tomova nadcházejícího příchodu, pomyslel si Bill radostně. Samozřejmě, že byl ve svých oslavách až příliš ukvapený.
„Ani na vteřinu si nemysli, že se nevrátím. A až se vrátím, chci slyšet všechno o tom tvém šťavnatém mužíčkovi.“ Georg opustil místnost, zanechávaje Billa s bledou tváří a sevřeným žaludkem.
Někdy byl Tom opravdu šťastný, že si Andreas rád pospí, protože kdyby byl vzhůru a viděl, jak se Tom ráno rozčiluje nad svým vzhledem, nikdy by ho nenechal odejít dřív, než by jej podrobil křížovému výslechu. To bylo něco, bez čeho se rozhodně obešel, pomyslel si, zejména proto, že neměl žádné odpovědi. Bill byl pro něj stále záhada a způsob, jakým se z něj Tomovi kroutil žaludek, byl příliš nový a neprobádaný.
Byl vzhůru brzy a vzal si rychlou, studenou sprchu, ten jediný druh, který mohl mít v jejich provizorním sprchovacím uspořádání, než strávil hodiny prohrabáváním své malé hromádky oblečení, aby našel něco reprezentativního. Tom toho nevlastnil mnoho a všechno jeho oblečení bylo obnošeno na pokraj rozpadu. Skončil u stejných tmavých džín, jako měl předchozí noc, byly to jeho nejlepší, a jednoduché černé mikiny. Z rozmaru se rozhodl nevzít si čepici a prostě si svázal dredy kusem provázku.
Vzduch byl chladný a na chvíli sám sebe chválil za to, že si pod mikinu vzal dvě trička. Byl začátek podzimu a padalo listí, aby tak učinilo svět s každým dalším spadlým listem méně pestrý a trochu bezútěšnější.
Upravil si batoh a zastrčil ruce do kapes, aby je ochránil před jemným vánkem, a zamířil do centra. Věděl, že tam bude brzy, možná až příliš brzy, ale slíbil Billovi, že tam bude, a protože neměl tušení, jak dlouho Bill zůstává v kanceláři, rozhodl se, že je lepší jít příliš brzy než příliš pozdě.
„Takže?“ Georg se vrátil a nyní zíral na Billa s pohledem, který říkal řekni-mi-to-nebo-tě-zabiju.
„Takže co?“ odsekl Bill, který si přál, aby Gustav Georga tak rychle nevyhodil. Hodilo by se mu ještě pár hodin o samotě. Ale když o tom tak přemýšlel, byl vlastně trochu překvapený, že strážný nevyhodil otravného bruneta ještě dřív. Vážně, co proboha oni dva dělali, když byli spolu? Nebylo to, jako by snad měli něco společného a Georg byl pryč nejméně dvě hodiny. Ale znal Georga, a tak se rozhodl to nerozebírat.
„Tentokrát se z toho nevyvlíkneš. Takže… Jaký je příběh s tím rádoby gangsterem?“
S rezignací nad svým osudem si Bill povzdechl, vstal ze židle a připojil se ke Georgovi v salonku. „Jmenuje se Tom a já vážně nic dalšího nevím.“ Těžce dopadl na gauč a pokrčil rameny na svého přítele.
„To je nuda. No tak, musí tam být něco víc než jen tohle. Viděl jsem, jak ses na něj díval.“ Georg se uculoval, doufal, že by to mohlo černovlasého muže vyprovokovat, aby se otevřel, nebo mu v podstatě všechno řekl.
„A to bylo jak?“
Dobře, tak to opravdu nebylo to, co čekal. „Jako by byl lízátko a tys ho chtěl olíznout.“
Bill na vteřinu vypadal znechuceně a pak se zamračil. „To není pravda.“
Georg nedbale pokrčil rameny. „Já jen říkám, co jsem viděl, a takhle to vypadalo.“ Pak se mu náhle rty roztáhly do širokého úsměvu. „Ty se do něj zamilováváš, že?“
„Cože? Ne.“ Bill hlasitě zabručel a pohlédl na svého přítele. „Mám o něj zájem na čistě profesionální úrovni. Je neuvěřitelně talentovaný a myslím, že jeho styl je velmi fascinující.“ Bill pozorně studoval Georgovu reakci. Ten jen povytáhl obočí a Bill nemohl přijít na to proč.
„Takže o něj máš zájem.“
Bill obrátil oči v sloup nad brunetem a odfrkl si. Bože, byl nemožný!
„Mohu vám nějak pomoct?“ Malá blondýnka se přiblížila k Tomovi ve chvíli, kdy vkročil do galerie.
„Ehm, přišel jsem za panem Kaulitzem?“ Cítil se divně, že je tak formální, ale stál uvnitř opravdu nóbl galerie a blondýnka byla oblečena v černém kostýmku a s vlasy staženými do těsného drdolu. Bylo správné být formální.
„Očekává vás?“ Zeptala se ho a s mírným zamračením si jej prohlédla odshora dolů.
Vypadal jako nějaký grázl a on to věděl. Nepohodlně přešlápl z nohy na nohu a zaváhal. Byl očekáván? „Hádám, že jo.“ Jo, to bylo přesvědčivé, ty idiote.
„Okay,“ řekla váhavě. „Zavolám mu. Jaké je vaše jméno?“
Teď byla řada na Tomovi, aby zaváhal. Co měl říct? Bill neznal jeho příjmení a Tom předpokládal, že by ho použila. „Tom Trümper,“ řekl jí a rychle pokračoval, „ale asi byste mu měla říct, že je to prostě Tom.“ Cítil se trochu hloupě, když to říkal, a způsob, jakým na něj blondýnka tázavě zírala, tomu zrovna moc nepomáhal. Naštěstí byla dost profesionální, aby se neptala, jen přikývla a zamířila na recepci zavolat Billovi.
Tom čekání využil k tomu, aby se po galerii zvědavě rozhlédl. Byla světlá a čistá, bílé stěny a tmavě hnědé, lakované dřevěné podlahy. Díla nebyla zrovna Tomův styl, byla minimalistická a jasně nahodilá, což bylo něco, co nikdy nechápal. Měly mít tyto náhodné tahy barvou nějaký skrytý význam? Protože jestli ano, on ho definitivně nepochopil. Vypadalo to spíše jako dětská hra s barvami než cokoliv hlubokého, vytvořeného inteligentním dospělým.
„Pan Kaulitz vás teď přijme.“ Dívčin hlas byl tvrdý a drsně vytáhl Toma z jeho přemítání.
„Okay,“ řekl, ale zůstal stát. Nevěděl, kam jít.
S gestem směrem ke schodišti dál v galerii mu jednoduše řekla: „Poslední dveře nalevo.“
Tom zamumlal poděkování a zamířil ke schodům.
Druhé patro bylo stejné jako první; bílé stěny a tmavé, dřevěné podlahy. Ale stěny byly plné jiného druhu obrazů. Byly to různé styly, od klasiky až po modernu, vše od malování až po kamenotisk. Za předpokladu, že šlo o Billovu osobní sbírku nebo něco podobného, Tom musel připustit, že se mu líbí každý z nich a moc rád by strávil více času jejich prohlížením, ale v tomto okamžiku byl na misi.
Všechny dveře byly uzavřeny kromě jedněch. Zvědavě nakoukl do místnosti, jen aby zahlédl spoustu obrazovek ukazujících různé pohledy na přízemí galerie a na venkovní část budovy. Sledovací místnost? Opravdu nebyl překvapený, jelikož vystavované věci byly považovány za velmi cenné, jen si venku prostě nevšiml žádné kamery. Byly nějaké i na parkovišti? Pozorovali ho celou tu dobu? Ta myšlenka mu způsobila mrazení v zádech a on odstoupil od dveří a pokračoval dál chodbou.
Jakmile došel na konec, zastavil se přede dveřmi s plechovou cedulkou s vyrytým jménem ´Bill Kaulitz´. Váhavě zvedl ruku, zastavil se, aby se zhluboka nadechl, a pak zaklepal.
Telefon zazvonil uprostřed Georgova výslechu a Bill vyskočil, aby to zvedl, s úlevou, že se dostane pryč od jeho zkoumavých očí. „Haló?“ řekl trochu moc radostně, což způsobilo, že mu Georg poslal pobavený pohled. „Chápu. Ne, prostě ho pošlete nahoru,“ řekl komukoliv, kdo byl na druhé straně a Georg předpokládal, že to byla recepční.
„Tom?“ zeptal se, jakmile Bill zavěsil.
Bill pouze přikývl a začal si pohrávat s lemem svého trička. Nějakou dobu zůstali v tichosti. Bill si přál, aby Georg odešel, a Georg byl zvědavý, jak dlouho bude Billovi trvat, než sebere odvahu a požádá jej o to. Ani jedno z toho se nestalo a oba muži na sebe prostě jen dál zírali.
Za méně než o dvě minuty později zaklepání přesunulo jejich pozornost ke dveřím, než si vyměnili pohledy a Georg mu pokynul, aby otevřel dveře, zatímco Bill na něj zíral s rozšířenýma očima.
Příliš nervózní se dokonce pohnout, Bill odpověděl. „Dále!“
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vstoupil muž.
Bill zalapal po dechu a snažil se to skrýt zakašláním.
Georgovi ani Tomovi to neušlo. Tom se na tmavovlasého muže vřele usmál, což způsobilo, že Bill stydlivě sklopil pohled ke svým nohám.
Georg se jen uchechtl.
Ten zvuk Toma upozornil, že tam nejsou sami, a obrátil se k muži, který seděl v křesle. Kývl na něj, jakmile jej poznal, a na oplátku obdržel pozvednuté obočí, než se otočil zpátky k Billovi. Proč se na něj nepodívá?
„Ahoj,“ zachraptěl Tom konečně, když začalo být evidentní, že žádný z mužů se nechystá nic říct. Že by přišel v nevhodnou dobu?
„Ahoj,“ odpověděl Bill a jeho hlas byl tak tichý, že ho Tom málem přeslechl.
Napětí ve vzduchu bylo tak husté, že by se dalo krájet nožem, takže se Georg rozhodl udělat, no, alespoň něco. „Takže já jdu najít Gustava. Slíbil, že by mě vzal na oběd.“ Vstal a rychle se pohyboval směrem ke dveřím, přičemž mu zcela unikl Billův ohromený výraz. Vážně Gustav pozval Georga na oběd? Opravdu si to nedokázal představit, ale zase, Gustav měl tendenci dělat občas ty nejdivnější věci.
Georg za sebou pevně zavřel dveře. Tak rád by tam byl mouchou na zdi, ale věděl, že Bill ho tam nechce a on už ho pro tuto chvíli otravoval dost. Navíc, měl obědové rande!
Oba muži byli v kanceláři ponecháni v ohlušujícím tichu, jak na sebe vzájemně zírali.
S odkašláním se Tom rozhodl, že je čas mluvit, opravdu neměl rád tu rozpačitost a byl zoufalý touhou se jí zbavit. „Takže, jak se máš?“ To byla normální otázka, že?
Bill si mladšího muže chvíli prohlížel, než promluvil. Vypadá hezky, pomyslel si, a s radostí si povšiml, že na sobě nemá šátek a čepici jako obvykle, ale místo toho má dredy svázané nějakou šňůrkou. Zatraceně, vypadá dobře.
„Mám se fajn. A ty?“ Cítil se hloupě, že je tak zdvořilý, jako by už měli být za touto fází. Možná to bylo tou kanceláří a skutečností, že to byla poněkud oficiální návštěva? Bill nevěděl, ale přál si, aby nebyli tak vzdálení.
„Jsem v pohodě.“ Tom se odmlčel a přemýšlel, jak uvolnit konverzaci a zničit tohle nepříjemné napětí.
Bill ho předešel. „Můžu ti nabídnout kávu? Nebo čaj?“ Opravdu nevěděl, co někdo jako Tom preferuje. Hádal by, že chlast.
„Jistě, káva zní dobře.“
Bill přikývl a řekl mu, aby se posadil, ukázal na salonek a sám sebe zaměstnal. Musel vykročit ven a přes chodbu do malé kuchyňky, aby to připravil, vlastně tak trochu rád, že se dostal z místnosti a mohl se pořádně nadechnout. Tomova přítomnost byla tak dominantní, že jej to málem dusilo. Zatímco stál před kávovarem, zběžně přemýšlel, proč to tak je, že na něj Tom takhle působí.
Tom zanechaný v kanceláři o samotě využil příležitosti, aby se rozhlédl. Kancelář byla prostorná se stejnými bílými stěnami a tmavou podlahou jako zbytek galerie. Stěna naproti dveřím se skládala převážně ze skla, s velkým oknem od podlahy až ke stropu a výhledem na venkovní malý park. Jak je možné, že mu tenhle unikl? Plocha parkoviště, na kterém často pobýval, s ním musela také sousedit. Betonová zeď na straně najednou dávala smysl a on se usmál. Byl to pěkný výhled.
Místnost byla řídce zařízena. Před oknem byl velký dřevěný stůl o něco tmavší než podlaha, s pohodlně vypadajícím křeslem. Takže Bill pracoval zády k tomu výhledu? Divné.
Před stolem byly dvě židle, pravděpodobně pro klienty. Salonek byl pěkný; černá kožená pohovka a dvě odpovídající křesla, mezi tím skleněný konferenční stolek. Většinu zdi nejblíže ke dveřím pokrývaly dřevěné police a kartotéky. Byly tam i malby na stěnách, samozřejmě, a Tom byl rád, že Bill zvolil moderní, přesto barevné obrazy, čímž dodal trochu života do toho jinak sterilního prostoru. Bez jakýchkoliv skutečných protiargumentů Tom považoval tento prostor za docela Billovský, klasický a elegantní a s nečekanými prvky.
Bill se vrátil o několik okamžiků později s konvicí v jedné ruce a dvěma šálky ve druhé. Položil vše na stůl a poté opět odešel pro cukr a mléko.
Tom se za ním díval s toužebným pohledem, když znovu zmizel. Vypadá dnes zatraceně dobře, pomyslel si a uchechtl se, když si uvědomil, že Bill vždy vypadal dobře.
„Cukr? Mléko?“ zeptal se Bill a nalil kávu do šálku před ním.
„Ne, díky.“ Tom pil svou kávu černou, měl to tak z domova. Jeho otec vždy tvrdil, že skuteční muži vždy pijí kávu černou jako noc. Slova opravdového dělnického muže, pomyslel si Tom vážně.
Bill si do své kávy dal dvě lžičky cukru, přidal trochu mléka a zamíchal. Obvykle pil spíše mléko s kávou než obráceně. Jako správný městský kluk miloval své latté a jen zřídka pil černou kávu; byla na jeho vkus příliš hořká.
V tichosti usrkávali své nápoje a jednou za čas vzhlédli, aby zkontrolovali, zda se ten druhý dívá. Jakmile se jejich oči setkaly, spěšně sklopili pohled. Proč byli tak rozpačití?
Bill začínal být sám sebou frustrovaný. Obvykle byl králem nezávazné konverzace a nikdy neměl žádné problémy mluvit s cizími lidmi. V práci to dělal neustále, tak proč to teď bylo jinak?
Tom si užíval být schopný tu a tam vzhlédnout k Billovi a vstřebávat jeho čistou krásu, ale připouštěl, že to ticho bylo příliš těžké. Chtěl Billa lépe poznat, a dokud bude mít zavřenou pusu, tak se to nestane. Že zatím ještě nic neřekl, bylo dokonce překvapení i pro něj samotného, za normálních okolností by už vtipkoval a blbnul, bez ohledu na to, jestli druhou osobu právě poznal, nebo ji znal už léta.
„Tohle je pěkné místo,“ začal a znejistěl.
„Díky.“
Ticho se navrátilo.
Tom se rozhodl vyzkoušet upřímnost. „Vážně, pořád nemůžu uvěřit, žes mě nechal pomalovat tvou zeď. Zvlášť když máš celou budovu zrovna čerstvě natřenou…“ odmlčel se, stále se kvůli tomu cítil trochu špatně.
„No, máš talent a já myslím, že to bude nakonec nádherný kousek. Proč bych neměl chtít, aby takové jedinečné dílo zdobilo mou budovu? Nedělej si s tím starosti.“
Okay, konečně se někam dostávali.
„Díky,“ řekl Tom nesměle. „Já nevím, tak nějak že jsem asi předpokládal, že budeš sdílet názor své společenské vrstvy na graffiti. Obvykle jsou proti – dokonce tomu říkají umění ohavnosti.“
Bill se na něj jemně usmál, s úlevou, že konečně mluvili. „Nejspíš prostě nejsem tak konvenční. Myslím, že ti, kteří nazývají graffiti ohavností, jsou zasraně úzkoprsí!“ Začínal být vytočený, jak si byl až příliš vědom toho, jací lidé v uměleckém odvětví dokázali být. „Já věřím, že umění může být mnoho různých věcí a neměli bychom ho omezovat pouze na to, co je považováno za pěkné nebo přijatelné. Uvědomuju si, že tvůj obor většinou zahrnuje porušení zákona, ale zase; tyto zákony byly vydány přesně tím stejným typem lidí. Nemyslím si, že by umění mělo být takhle omezeno. Lidé by měli mít možnost se svobodně vyjadřovat.“
Ve chvíli, kdy Bill dokončoval svůj krátký projev, se Tom široce zubil. Bill byl na jeho straně.
Poté už slova dál volně plynula. Mluvili o umění, objevili společný zájem v hudbě a diskutovali o prosperujícím uměleckém prostředí v podsvětí Berlína. Bill tím byl hluboce fascinován a Tom se rád podělil o své příběhy a postřehy. Nikdy nečekal, že by někdo jako Bill, kdo zjevně vyrůstal se stříbrnou lžičkou v ústech, projevil jakýkoliv zájem o jeho sociální prostředí.
Bill měl zájem, opravdu hodně, a snažil se dozvědět všechno, co jen mohl, o Tomovi a jeho způsobu života. Jeho uším to neznělo optimálně či ideálně, ale Tom se zdál být tak spokojený se svým životem, že si nemohl pomoct, ale zajímal se, jaké by bylo žít jako on. Neustálý strach se zdál být nejhorší, vědomí, že vás kterýkoliv den mohou vyhodit na ulici, nebo můžete skončit ve vězení jen za dělání toho, co nejvíc milujete.
Tom se snažil být nekonkrétní o své minulosti, protože nechtěl zacházet příliš do hloubky, většinou ze strachu, že by mohl Billa šokovat nebo rozrušit. Jejich životy byly kompletní protiklady, to bylo jasné, a on opravdu doufal, že vyprávěním Billovi o svém ´jednoduchém´ životě jej neodpudí nebo neodradí. Nějak ale bylo jasné, že to mělo opačný efekt, protože Bill se k němu naklonil blíž, pozorně naslouchal a vstřebával vše, co byl Tom ochoten sdílet.
Když se pokusil zeptat na to, co dělá Bill, odmávl to jako něco nudného a nezajímavého, očividně vzdorující o tom mluvit. Tom se zamračil nad jeho nonšalancí, jak mu to přišlo mírně urážlivé, ale Bill ho ujistil, že to bylo jednoduše proto, že jeho život neobsahoval žádná vzrušení, byla to jen samá práce a žádná zábava. Tom mu věřil, oceňoval, jak úspěšný už Bill je, a v tak mladém věku, krátce ho i zalitoval, než se rozhodl, že by s tím měl místo toho pravděpodobně něco udělat.
„Víš, měl bys to zkusit,“ řekl náhle. Bill naklonil hlavu a tázavě se na něj podíval, až se Tom usmál. Bylo to naprosto rozkošné.
„Zkusit, co?“
Tom se se zazubením v křesle opřel. „Graffiti, měl bys to zkusit.“
S civěním nad tím směšným návrhem Bill demonstrativně zavrtěl hlavou. „Ne, já myslím, že to je opravdu špatný nápad. Já nejsem umělec. Navíc, já prostě nejsem stavěný na porušování zákona.“
Tom vybuchl smíchy a držel se za břicho, jak se snažil popadnout dech mezi záchvaty smíchu. Bill se na něj díval s velkýma, nejistýma očima. Co řekl?
„Víš, ty jsi opravdu něco, Bille.“ Chytil dech a pokračoval. „Nemusíš být dobrý, hlavním smyslem bylo, abys porušil zákon. Otřást trochu věcmi v tom tvém malém, uzavřeném světě.“
Bill se nad tím usmál. Možná, že to nebyl tak špatný nápad? Při pohledu na Toma, který si utíral oči a dával se dohromady, si tiše připustil, že ve svém životě potřeboval někoho, jako je Tom. Aby, jak to dredáč tak hezky podal, věcmi trochu otřásl.
„Budu o tom přemýšlet,“ řekl nakonec a vysloužil si tak od Toma vřelý úsměv, ten při kterém se mu tmavé oči leskly a Billovi se z toho na oplátku podivným způsobem kroutily vnitřnosti a procházely jím pocity, které nedokázal popsat ani vysvětlit.
Bill úplně ztratil pojem o čase, tak nesmírně si užíval Tomovu společnost, že zbytek světa se prostě vytratil. Pevné zaklepání na dveře ho přivedlo zpět do reality.
Aniž by čekal na odpověď, Georg strčil hlavu dovnitř a zkontroloval, že je čistý vzduch, než vstoupil do místnosti. „Tak jak jde rande?“ Zeptal se a ušklíbl se na oba muže, kteří oba současně chytli pěkný odstín červené.
„Ach, zmlkni,“ řekl Bill po několika vteřinách dávání se dohromady.
Tom nesměle zíral na podlahu. Nevědomky to považoval za rande a byl rád, že Bill neřekl nic, aby to popřel.
Po vstřebání současné situace Georg intuitivně pochopil skutečnost, a způsob, jakým chtěl uvést svůj mistrovský plán do akce, byl tak zřejmý, až to bylo k smíchu. „Vlastně jsem se jen stavil na své cestě domů navrhnout ti, abys vzal Toma na ten večírek v pátek.“
Billův úsměv znejistěl a očima se Georga ptal, co si sakra myslel.
Tom také vzhlédl od podlahy, aby se na Georga zvědavě podíval. Co si myslel?
„Ano, když o tom přemýšlím, myslím, že je to úžasný nápad!“ pokračoval Georg a byl sám se sebou zcela spokojený, že přišel s tak geniálním plánem. Už dva týdny Billa neustále otravoval, že potřebuje sex, a teď se tady bez varování naskytla tahle nádherná příležitost. Neměl v úmyslu si to nechat ujít.
„Já nevím,“ Bill zíral před sebe, ale poté zachytil Tomův pohled a zarazil se. Proč přesně s sebou Toma nechtěl vzít? Byl by dobrý společník, tím si byl jistý. Bylo to jen, že Bill měl opravdu špatný pocit z celé té věci. Zapadnul by vůbec? A vážně, jelikož to byl Georg, kdo to navrhl, okamžitě věděl, že v tom musí být nějaký druh skryté agendy. Ne, Bill Toma nechtěl vzít; neměl to srdce uvrhnout druhého muže do takové situace. Ale zase, ten večírek byl předurčený k tomu být nudný a mít tam Toma by bylo mnohem zajímavější.
Tom uvažoval, nad čím Bill přemýšlí. Proč mu trvalo tak dlouho se rozhodnout, jestli si myslí, zda je to dobrý nápad, nebo ne? Možná, že se za něj styděl nebo tak něco? Tomovi se sevřel hrudník při tom pomyšlení. On by byl první, kdo by přiznal, že Bill je mimo jeho ligu, ale nebolelo by to o nic méně v případě, že by si to Bill myslel taky. Zamračil se při tom pomyšlení a rozhodl se znovu sklopit pohled k podlaze a počkat na Billův verdikt. Stojí mu za to, nebo ne?
Plně si vědom toho, že toho pravděpodobně bude v určitém okamžiku v ne tak vzdálené budoucnosti litovat, se Bill zhluboka nadechl. „Chceš přijít?“ Díval se přímo na Toma a čekal, až druhý muž zareaguje.
Tom vzhlédl a setkal se s Billovýma něžnýma očima, které jej tiše povzbuzovaly, a pokřiveně se usmál. „Ty chceš, abych přišel?“
Na Billově tváři se rozšířil skutečný úsměv. „Rozhodně. Jen pozor, bude to pravděpodobně velmi nudné.“
Tom se zašklebil. „Pak tedy přijdu.“ Dokud kolem něj bude Bill, Tom se nebude nikdy nudit.
„Fantastické!“ Vykřikl Georg a dychtivě tleskl rukama. Uvnitř se ďábelsky smál; ti chudáci důvěřivci neměli tušení, co měl pro ně připraveno.
Šťastný, že se rozhodl Toma pozvat, Bill ze sebe nedokázal setřást pocit, že se něco stane. Byla to nějaká katastrofa, pouze čekající na to, až se stane, a on prostě věděl, že za tím nějak bude Georg. Ale pro tuto chvíli byl šťastný. Tom tam bude.
autor: Ainee
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 23
Parádní dílek. To, jak se oba snažili co nejvíc vyparádit, bylo roztomilé. Na jednu stranu by člověk Georgovi za to jeho pruzení nakopal zadek, ale na druhou stranu… Ten syčák má něco za lubem a mám nejasné tušení, že Gustav v tom jede s ním. 🙂
Teď jsem napnutá, jak ten večírek proběhne. Předpokládám, že Tom tam bude působit jako pěst na oko, ale Bill z něj stejně bude na větvi, jako vždy. 😀
Díky za práci s překladem, těším se na pokračování.
Co se týče téhle povídky byla jsem ze začátku skeptická, ale s každým dalším dílem se mi to líbí víc a víc. Díky za překlad.
Že by se Gustav Georgovi konečně podvolil? No, nevím, zda v tom vidět jen nějakou jejich kulišárnu na Billa s Tomem a nebo to brát tak, že se pomalu a jistě taky dávají dohromady? 😛 Jsem na to strašně zvědavá a upřímně mě ten jejich vztah doopravdy fascinuje! 😀
A co říct k Billovi s Tomem? Snad jen to, že takhle krásnou povídku jsem dneska zrovna potřebovala. Nádhera. Bylo mi líto, jak ze sebe byli na začátkunervózní a už jsem měla i strach, že se sad vůbec nepromluví, ale pak se prolomily ledy a jak vidím, tak jsou ze sebe oba dva na větvi.
Moc se už těším na ten jejich večírek, protože věřím, že si jej díky Tomovi Bill parádně užije. A trošku se i bojím, co Georg plánuje. 😛
Moc děkuji, Zuzu! 🙂
Georg je číslo jsem zvědava na ten večírek.
Od začiatku sa mi táto poviedka strašne páčila a páči sa mi stále viac. Bill a Tom boli tak neuveriteľne rozkošní 🙂 som rada, že je tam Georg, ktorý im pomáha rozhýbať sa, lebo oni dvaja by sa asi nepohli ešte poriadne dlho:) Ďakujem za krásny preklad.
Na začiatku som sa len usmievala, ako sa obaja parádili a aký bol Bill celý deň nervózny. Potom som sa musela smiať na Georgovi – ja k nemu ani nemám slov. Nedokážem vyjadriť, ako na mňa ten magor pôsobí 😀 To jeho zaujatie Gustavom je strašne zábavné a tiež by ma zaujímalo, ako to bolo s tým "obedovým rande" – ako to, že Gustav s tým vôbec súhlasil a ako prebiehalo.
Potom som mala chuť tých dvoch niečím tresnúť – aj keď boli roztomilí, ako nevedeli, čo povedať, tak to ticho – liezlo na nervy aj mne 😀 Ešteže sa potom rozhovorili.
A koniec proste opäť zaklincoval Geo – som strašne zvedavá, čo si na nich pripravil 😀
Ďakujem za preklad