autor: Muckátko :o*
Krok zpět
„Chci mluvit s tvým nadřízeným,“ založil si Tom ruce na hrudníku a ústa roztáhl do škodolibého úšklebku. Doufal, že jeho chování muž za stolem prohlédne a zažehne v něm alespoň malé obavy, že si klient rozhodl stěžovat u vyšší instance, ale k Tomově zlosti sebou agent ani netrhl, ani k němu nevzhlédl nervózním nebo vystrašeným pohledem, ani se nepokoušel omluvit a trvat na tom, že ten problém nejdříve vyřeší mezi sebou.
Bill sáhl po mobilu, heslem ho odblokoval, našel číslo komisaře Leßnera a vstal od stolu. Zmáčkl vytáčení a podal mobil Tomovi, který ho necitelně vyrval muži z ruky.
„Můj nadřízený zbožňuje fňukání a stěžování,“ pronesl ironicky, když prošel kolem Toma a odešel z místnosti. Tom rozčíleně našpulil rty a práskl dveřmi, aby zůstal sám. Poklepával nohou a čekal, dokud nebude spojen.
„Komisař Leßner,“ představil se muž na druhém konci.
„Dobrý den, tady Tom Kaulitz.“
„Dobrý den, pane Kaulitzi, děje se snad něco?“ zajímal se.
„Hele, já to zkoušel, okay? Byl jsem zdvořilý a snažil jsem se, ale očividně to nemělo žádný účinek,“ vyhrkl na komisaře.
„Asi vám nerozumím, pane Kaulitzi.“
„Koukněte, nevím, jak to u vás chodí, ale proč jste mi kruci přidělili takovej nevychovanej studenej čumák?“ vybalil.
„Předpokládám, že mluvíte o agentu Trümperovi?“ usoudil komisař.
„Ne, mluvím o tom ignorantovi, který se tváří jako by byl něco víc než já. Zkoušel jsem s ním mluvit, ale jemu bylo i zatěžko mi odpovědět na blbou otázku, a jestli tady bude chodit kolem s frňákem nahoru, tak mi budete moct přidělit celu hned vedle té, kam zavřete ty chlápky, co mě hledají, protože já se neudržím!“ vyhrožoval.
„Ne, pane komisaři,“ přerušil ho Tom. „Já si uvědomuju, že nejsem ani na dovolené ani v lázních, jak mi ochotně připomněl nadporučík Berger, ale jestli budete chtít, abych později svědčil u soudu, nebudu vám k ničemu, když tady přijdu o rozum. Je mi jedno, za koho Trümpera vyměníte. Radši se budu s tou osobou hádat, než mlčet.“
„Podívejte, pane Kaulitzi, netvrdím, že není možné do služby nasadit jiného agenta…“
„No tak výborně! Stihnete to ještě dnes?“
„Nenechal jste mě domluvit,“ napomenul ho komisař. „Můžeme vám přidělit jiného agenta, ale za předpokladu, že je k tomu pádný důvod a váš důvod je sotva natolik závažný, abych vydal nějaké další pokyny.“
„Takže mám snášet jeho povrchní chování a zvyknout si na myšlenku, že budu brzy trpět samomluvou?“
„Jsem si jistý, že tak vážné to nebude. Potřebujete ještě něco?“
„Vzhledem k tomu, že jste mi moc nepomohl, tak mi snad budete alespoň schopen odpovědět na nějaké otázky.“
„Vynasnažím se.“
„Ne že by mi nestačilo k obědu něco z lednice, ale čas od času by bylo fajn dostat do žaludku něco teplého, což by snad ocenil i Trümper, kdyby se nechoval jako němá ryba.“
„Nemějte obavy. Od zítřka k vám bude čas od času docházet hospodyně, aby se postarala o vaření a úklid, pokud bude třeba. Pracuje pro nás už velmi dlouho, tudíž je stoprocentně prověřená.“
„Jelikož nemám k dispozici mobil, co mám dělat, když se nám něco stane a budu potřebovat zavolat pomoc?“
„V chodbě vedle číselníku je v umělohmotné schránce červené tlačítko, které aktivuje alarm na naší stanici a jeho zneužití je trestné, proto je nutné ho využít pouze v případě největší nouze, například, jak jste sám podotkl, když budete vy nebo agent Trümper v ohrožení života.“
„A ještě by mě velice zajímalo, jak mám s vaším agentem probírat, jak budeme postupovat, když se bude někdo potulovat v okolí, když se mnou nepromluví ani slovo.“
„Agent Trümper je v první řadě profesionál. Pokud vím, musel jste s ním mluvit, aby vám vytočil tohle číslo, nebo snad ne?“
„No to sice jo, ale…“
„Pak jsem si jistý, že v důležitých situacích najdete společnou řeč. Nezlobte se, pane Kaulitzi, ale jestli už nemáte žádné dotazy, pak budu muset zavěsit, protože mám práci.“
„Fajn.“
„Na shledanou, pane Kaulitzi.“
„Nashle!“ zamumlal Tom a hovor ukončil.
Zlost projela Tomových tělem nanovo. Prakticky nic nevyřešil kromě toho, že dostal nějaké odpovědi. Zadíval se na mobil a zároveň se otočil na zavřené dveře. Měl možnost si zavolat, aniž by ho někdo přistihl a zdálo se, že tenhle mobil je prověřený, takže se nemusel bát, že by něco zmastil. Stiskl jedno z tlačítek, aby rozsvítil displej a mohl vyťukat číslo, ale jen co se displej rozsvítil, naběhl tam rámeček, kam bylo třeba zadat heslo, aby se dostal dál. Hodil přístroj na stůl ale ne takovou silou, aby ho rozbil, a z místnosti odešel. Vyběhl po schodech do svého pokoje, nezajímaje se, kde celou tu dobu strávil Trümper, když musel Tomovi poskytnout soukromí.
Bill však Tomovo zdolání schodů zaregistroval, proto vstal z křesla a vrátil se na své působiště. Zasedl za stůl, zkontroloval obrazy všech kamer a natáhl se po časopise, který zůstal ležet na okraji stolu. Mobil na stole se rozezvonil. Bill nakrčil nechápavě obočí a po zvonící věci hmátl.
„Agent Trümper,“ přijal hovor.
„Tady Leßner,“ pronesl komisař trochu nabroušeně.
„Děje se něco?“ zeptal se Bill a v jeho hlase bylo poznat, že se obává, co přijde. Bůhví, co ten blbec komisaři napovídal za pohádky.
„Bille, podívej. Já chápu, že odstup a chladné chování jsou součástí obranného mechanismu, ale nepřeháněj to, dobře?“
„Já nejsem ničí chůva.“
„Ne, to nejsi! Jsi Kaulitzův bodyguard a ačkoli je mi jasné, že ti tenhle stav zatím vyhovuje, věř mi, že později se z toho oba pravděpodobně zblázníte. Já nehodlám brát ohled na nějaké jeho stěžování, že se s ním nebavíš, ale tenhle tvůj přístup je trochu moc.“
„Je to to nejlepší řešení. Dělám to pro dobro nás obou,“ obhajoval se Bill.
„Dělej, co uznáš za vhodné, ale nikde není napsané, že se svými klienty nesmíš pro jistotu ani promluvit, tak to vezmi na vědomí.“
„Spolehněte se,“ přijal Bill poslušně.
„Dobře. Zítra se k vám připojí hospodyně, aby se o vás postarala, co se stravování týče, tak abys ji nepovažoval za narušitele. Nemá kódy od domu, jak vyžaduje protokol, takže bude zvonit. Ujisti se, že je okolí čisté, než ji pustíš dovnitř.“
„Nebojte se.“
„A Bille?“
„Ano, pane?“
„Neseď tam celé dny, aniž bys vystrčil nos. Víš, že záznamy z kamer se přenášejí i k nám, kde na to máme lidi. Nemusíš tam strávit mládí.“
„Já vím.“
„Dobře. Kdyby něco, volej.“
„Samozřejmě. Na shledanou.“
„Ahoj, Bille.“
Bill vrátil mobil do stojanu a vrhl ke dveřím vraždící pohled. Slova, která mu řekl jeho nadřízený, se nedala přirovnat ani k vyhubování ani k napomenutí. Zněla spíše starostlivě než naštvaně, ale přesto měl Bill na svého klienta vztek. Byl to první pocit, který spojoval s jeho osobou, a vzhledem k tomu, že to byl dost negativní pocit, nebyl to zrovna nejlepší začátek. Jestli si ho chtěl Kaulitz naklonit na svou stranu, tak po tomhle divadýlku se dostal hodně daleko od startovní čáry a bude trvat hodně dlouho, než se k ní bude moct znovu alespoň přiblížit.
Sáhl po své chladnoucí kávě a přijal několik doušků do svého hrdla, olizuje si vlhké rty, které momentálně chutnaly po nápoji v hrníčku. Avšak ani to si poslední dobou nebyl schopný vychutnat. Cítil se netečný naprosto ke všemu kromě své práce. Tam se choval naprosto zodpovědně a u těch částí jeho života, které postrádaly jeho pozornost, ji naopak dvojnásobně vkládal do své práce, protože to bylo to jediné, na čem mu momentálně záleželo. Bylo mu jedno, jestli venku lítají blesky nebo svítí slunce, bylo jedno, jestli si do kávy omylem přidá sůl místo cukru. Jeho apatie k okolnímu dění byla tak silná, že by si ani nevšiml, že jeho káva chutná jinak. Stát by se to ale nemohlo, protože určité činnosti měl Bill už tak zautomatizované, že chyba nepřipadala v úvahu.
Psychický blok v sobě vytvořil v době, kdy se ocitl na povinné pracovní dovolené, při které měl však povoleno pracovat na svém výcviku a zdokonalování techniky jeho specializace, a zároveň mu byla nařízena pravidelná sezení nejen s psychologem ale i s terapeutem, který se snažil o nemožné.
Doktor Scheller, který byl pověřen nad rámec svých obvyklých povinností tu a tam pozvat Billa na menší sezení, byl z agenta stále na rozpacích. Byl to pro něj opravdu těžký oříšek. Proniknout pod agentovu tvrdou skořápku bylo nezvykle obtížné, a ačkoli doktor měl své metody, jak člověka přinutit mluvit, u agenta Trümpera veškeré jeho teorie a osvědčené metody naprosto selhaly. Jediné, co byl schopný vypozorovat, byla neobyčejně silná lhostejnost k jeho osobnímu životu, ať se to týkalo jeho soukromí nebo vůbec sociálního působení ve společnosti, a pak také silná vůle, která Billovi nedovolovala nechat se zlákat Schellerovými technikami ani se nechat zmanipulovat, aby řekl něco, co by za jiných okolností nikdy nevypustil z úst. Pro doktora byl zkrátka opravdu zajímavý případ, protože ještě nikdy nedostal do rukou člověka, který byl schopný tak rapidně změnit své chování, držet na uzdě veškeré emoce, zachovat si nepřístupnou masku a otočit svůj pohled na svět o tři sta šedesát stupňů.
A Bill si to velmi dobře uvědomoval. Věděl, kdy přesně se v něm něco zlomilo a on se začal měnit. Ne ve prospěch jeho okolí, ale ve svůj vlastní prospěch. Už nikdy nechtěl zažít to, čím prošel, a proto kolem sebe vybudoval ty vysoké zdi, přes které nebylo vidět. Ne jako akt ignorance a lhostejnosti, ale jako obranný mechanismus, který mu pomůže zabránit další katastrofě a ochránit ho před selháním.
V okamžicích jako byl tenhle, kdy si dovolil ztratit se v myšlenkách, otočit se zpět a ohlédnout se po tom, co bylo, znovu zjistil, jak moc nenávidí toho člověka, kterého ze sebe násilím vykřesal. Prázdný pohled, přísný výraz, naučené pohyby, ledové srdce a uzamknutá duše.
Kromě své práce neměl ve svém životě nic, proto se rozhodl žít pro to, co měl a ne pro to, co by jednou chtěl mít. Jen jednou dal průchod svým tužbám, aby získal něco, co si odepíral, a jak skončil? Stala se z něj uzavřená zrůda, která se vyhýbá jakémukoli kontaktu s lidmi. Nezáleželo na tom, jestli k němu byl člověk milý a zdvořilý, nebo naopak hrubý a drzý. Pro Billa byli lidé jen postavičky, které spadaly do stejné kategorie či se daly svázat do jednoho pytle. Hlava, tělo, dvě ruce a dvě nohy. Nic víc nic míň. Stejné tváře, stejné chování, stejná slova. Nic co by odlišovalo ženu od muže nebo hodného od zlého. Na ničem takovém už nezáleželo.
Pro Billa byl teď prioritou jeho klient. Udržet ho naživu, a až bude případ uzavřen, vyloučit ho ze svého života, jako to udělal se všemi ostatními.
Bude to jen další nepodstatná figurka, která prošla jeho životem a je zase pryč.
Netřeba si pamatovat tvář ani jméno.
Příště: „Amelie“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Ták a zase nám týden utekl, perfektní 😀 Jak jsem tušil, našel jsem zase další část své momentálně oblíbené literatury na blogu. 😀 Sice ne nejoblíbenější celkově, ale nejoblíbenější na internetu ano, aspoň posledních pár týdnů. 😀
S tímhle dílem se ze mě stává sadista. Mám chuť naběhnout k tobě, Muckátko, domů. Chytit tě zezadu za krk a držet ti ho hodně blízko stolu s papírem a perem, nebo s notebookem a s nekompromisním obličejem, říkajíc jedno slovo… "Piš!" 😀 Prostě piš a modli se, aby tato povídka neměla konec.(!) 😀
Ne musím uznat, že je to čímdál zajímavější. Pokud pominu prostředí a Toma s Billem, také komisaře, tak pilíř této povídky momentálně vidím v Billovém nitru, které nechrání jenom před Tomem, ale také před náma. Jeho nitro znají jen dva lidé, Bill a Muckátko. 😀 Těžko říct, zda závidím, ale celkem ano, závidím, protože jen musím odevzdaně čekat na další díl. S ručičkama pěkně založenýma v klíně, popřídadě na klávesnici, kde ze sebe vydrmolí další odstavce kvalitního blafu v komentářích.
Můj názor na Toma se nezměnil. Sice chápu, jak trpí samotou, ale dle mé momentálně sadistcické povahy, se mi to takříkajíc líbí nějakým zvrhlým způsobem. 😀 Asi bych si měl stopnout taxík a odjet do Bohnic… Tom je pro mě stále takový ten povýšený a rozmazlený fracek, který by nejlépe měl dostat na holou! 😀 Ale chápu, každý je nějaký, proti Billovi je to takový protipol. Až moc živý, až moc ufňukaný, ale vzhledem k situaci… no… odpustím mu to. 😀
Bill se mi jako postava hrozně líbí. Má všechno to, co se mi na hl. postavách líbí. Styl a uzavřené pocity, které dusí nejenom v sobě, ale také v ostatních. Snad příjde jednou ten zlom a skořápka se rozbije. Tím pádem by jsme mohli nakouknout na šťavnatý vnitřek. Mmmm… šťavnaté…
Čím déle se to natahování bude prodlužovat, tím více mě to bude bavit, protože MB si rozhodně zaslouží pomalé a bolestivé pokračování.
Děkuju za další díl. Davidoff :*
P.S "Piš!" 😀
No, tak nějak jsem očekávala, že Tom se svojí stížností neuspěje… Vždycky mě znovu překvapí ta míra arogace, s jakou s ním ti policajti jednají. Leßner se podle všeho víc zajímá o Billovi problémy, než o Toma. Mohl by se trochu ovládat a nedávat mu tolik najevo, jak strašně moc ho obtěžuje. On si tohle sám nevybral. Není to zločinec, ale oběť a už teď je na tom psychicky dost špatně. Mohli by si to všichni konečně uvědomit.
K Billovi se radši ani nebudu vyjadřovat, nechci být sprostá.
Snad aspoň ta hospodyně bude trochu víc společenská.
Díky za díl
Ne že bych čekala nějaký úspěch, ale aspoň se Tom dozvěděl, kde je "tlačítko první pomoci" a že přijde hospodyně. No sláva! I kdyby byly bůhvíjaká, aspoň bude komunikovat, tím jsem si jistá. minimálně se Tomem pobaví o tom, co by rád k jídlu. 😀 To už je zásadní změna. 😉
A Bill? Pokud o něm policejní psycholog konstatoval, že je schopen služby, tak by měli hospitalizovat i jeho. A v pokoji s Billem, aby viděl, zač je toho loket. 😀
Díky, jsem zvědavá, co bude dál.
Moc by mě zajímalo co se stalo Billovi že se tak uzavřel.
Čakala som, že To s tou žiadosťou o výmenu neuspeje, ale tak aspoň získal nejaké informácie.
Hádam bude aspoň tá gazdiná komunikatívnejšia, inak sa Tom fakt zblázni 😀 Aj keď sa mi trochu páči, ako trpí, aspoň poznáva aj iný svet okrem toho svojho vo svetle foťákov.
A Bill – no tak ten je teraz na Tom ešte aj naštvaný. To zas bude 😀 Síce sa mi páči tento štýl hl. postavy, taký uzavretý a tajomný, ale bohužiaľ takým správaním ubližuje najmä sebe.
Ďakujem za časť.
To je krásné startovní pole pro začátek vztahu.Tom Billa nesnáší, a Bill ze sebe udělal ledovou královnu, která si nedovolí cítit nic, kromě toho, že sám sebe taky nenávidí. Situace strašná, ale já to miluju! 😀
Teď jsem jen zvědavá, jakou roli tam bude mít ta hospodyně. Napadlo mě, že by Billa mohla znát, když už pro ně pracuje tak dlouho, a tím pádem by Tomovi mohla poskytnout nějaké drby! 😀
Achjoooo 🙁
Ne že bych čekala, že Tomův telefonát něčemu pomůže a komisař Billovi domluví, ale stejně je mi líto, jak s Tomem všichni jednají. Naprosto souhlasím s Ireth, že Tom je jen nevinná oběť a všichni by si to měli uvědomit místo toho, že s ním všichni jednají tak strašně arogantně a nesnesitelně. Ne že bych chtěla, aby s Tomem jednali jak v bavlnce, ale trochu příjemnější a přístupnější by všichni mohli být. Když se totiž vžiju do Tomovy situace, je mi až špatně. Nejen, že se denodenně musí bát o svůj život, ale ještě k tomu všemu musí snášet takové zacházení.
Což mě vede k tomu, že jsem opravdu zvědavá, až se jednou dozvíme, co Billa donutilo se takhle změnit. A už vůbec nechápu to, proč to nezmění, když ani sám není moc nadšený z toho, co ze sebe udělal. Svoji teorii samozřejmě mám, ale zajímá mě, zda se mýlím a nebo mám alespoň v něčem pravdu. Opravdu se těším na jeho příběh, protože jsem zvědavá, co jej k tomuhle dovedlo. A zároveň jsem zvědavá, zda bude vůbec schopen se Tomovi někdy otevřít.
A na hospodyni se už moc těším! 🙂 Doufám, že bude společenštější než Bill a Tom tak bude moci alespoň někdy pronést pár slov!
Moc se těším na pokračování!
A za tenhle parádní díl moc děkuji! 🙂
Ja osobne by som sa na Tomovom mieste asi zblaznila. Nemôcť robiť vôbec nič, max tak pozerať telku… No des.
Bill je profík ale zdá sa, že jeho psychika je narušená:( aj keď nič zlé neurobil, Toma chápem, že ho chce vymeniť. Musí to byť otrasné, žiť s niekým v tako dusnom tichu… som zvedavá ako sa Tomovi podarí Billa načať:) Ďakujem za kapitolu:)
Musím říct, že nějakým podivným masochistickým způsobem to úplně miluju😁 Je mi sice Toma trochu líto, ale malinko vydusit mu taky neuškodí 😁 Bill je teda fantasticky narušenej. To, že na něj nezabírají žádné psychologické metody a finty by jim mohlo napovědět 😁