autor: Saline A.
28. ledna 2008, Magdeburg
Bill stál před školou skrytý pod větvemi mohutného stromu, přesto se ale našlo pár jedinců, kteří si jeho úkrytu všimli a nenechali to bez poznámky. Všichni do jednoho ale zmlkli, jakmile k chlapci zamířil vysoký svalnatý muž. Bill se nejistě pousmál, nechal se od Nyzeho jemně obejmout kolem ramen. „Všechno v pořádku nebo,“ lhostejně zvýšil hlas, „mám těm chudákům ukázat, že moje svaly nejsou ze steroidů?“
„Všechno v pořádku,“ vydechl Bill a kamaráda krátce objal na přivítanou, než společně zamířili k autu. Anis měl od rána nějaké pochůzky kvůli novému pracovnímu místu a Tom, protože končil o dvě hodiny dřív, odjel na schůzku s mužem kvůli pronájmu jejich budoucího bytu – jen těžko by s ním sjednávali nový termín. Protože nechtěl bloumat ulicemi města, kde se v posledních dnech necítil zrovna bezpečně, domluvil se s Nyzem, že se sejdou a trochu si povyrazí. Doufal, že konečně získá alespoň nějaké odpovědi… „Díky, že jsi pro mě přišel.“
„Kdybych věděl, že tady pro tebe normálně není Tom nebo Anis, jezdil bych pro tebe klidně každý den. Tohle chování je zvěrstvo,“ odfrkl si Nyze znechuceně. „Myslel jsem, že žijeme v 21. století, a že ty jsi v maturitním ročníku. Takhle to ale vypadá, že jsme se ocitli ve století minulým a ty máš třídu plnou neandrtálců.“
„Tohle ještě nic není, bývá to mnohem horší,“ Bill pokrčil rameny. „Mluvil jsi dneska s Anisem? Neodepsal mi na zprávu a já ho nechci nějak stíhat, kdyby měl třeba nějakou schůzku.“
„Ne, nemluvil, princezno, promiň. Vím akorát, že měl dneska těch pohovorů víc, tak je možný, že ještě někde trčí. Neboj, ozve se hned, jak bude mít volno.“
Bill přikývl. Sklopil pohled ke svým botám, poté vyhlédl z předního okénka, než se s povzdechem otočil k Nyzemu. „Nyze, můžu se tě na něco zeptat?“ Mladý muž na něj, překvapený náhlou změnou tónu hlasu, pohlédl, ale souhlasně přikývl. „Jde o Anise a jeho minulost.“ Nyzeho zájem vzrostl ještě víc. „Je něco, čeho bych se měl bát? A prosím, buď upřímný, nebaví mě vyhýbavé odpovědi. Před pár měsíci jsem Anise viděl ve městě zakukleného, aby ho nikdo nepoznal, a Kay byl posledně dost vyhýbavý. Prosím, buď alespoň ty naprosto upřímný.“
Nyze se podrbal za uchem. Okamžitě znejistěl, takže Billovi bylo naprosto jasné, že celá Anisova parta před ním něco skrývá, a tentokrát už nepřicházelo v úvahu, že by si to nechal vymluvit. Všichni tři se snažili vyhnout odpovědi, jakmile se Bill k tomuhle tématu jen přiblížil, a s tím se odmítal smířit. Jednou byl jeho přítel, a pokud nedostal odpovědi od něj, dostane je od někoho jiného. Nyze si povzdechl. Změna Billova výrazu mu jasně říkala, že nemá cenu snažit se z toho vykroutit. „Myslím, že konkrétně ty se bát nemusíš. Ale ano, Anisovi stále něco hrozit může.“ Slova skrz jeho rty klouzala pomalu, neochotně. Nechtěl, aby se Bill zbytečně strachoval, ale vzhledem k jeho napjatému tělu poznal, že Billova mysl se rozjela naplno. Zaparkoval před pochybně vypadající čajovnou, která jim mohla poskytnout dostatek soukromí pro tento typ rozhovoru, a pobídl chlapce, aby jim šel vybrat místo. Snažil se co nejvíc zdržovat, ale ani patnáctiminutové vybírání čajů Billův zájem nijak neotupilo. „Tak povídej, co chceš ještě vědět?“
„Co Anis dělal, že mu hrozí nebezpečí? Od koho mu hrozí? A jaké?“
„Bille, když byl Anis puberťák, jak dobře víš, prodával drogy. Ve městě byl dost úspěšný, měl tady svoje jméno a několik strážníků mu šlo dokonce na ruku. Už to svědčí o tom, jak úspěšný byl. S jeho úspěchem ale logicky přicházeli i rivalové, konkurenční boje byly na denním pořádku do té doby, než se jednomu z nich povedlo Anise dostat do vězení,“ nejistě na Billa pohlédl. „Bille, měl bys vědět, že vězení… No. Anis prezentuje, že to bylo v pohodě, že to zvládnul. Ale vězení nikdy není v pohodě, ani pro někoho, jako je Anis. Vězení tě vždycky kompletně pohltí, je to úplně jinej život, když se o něj každý den bojíš. Navíc, ani tam se to nevyhnulo konkurenčním bojům – každý věděl, že Anis prodával drogy, a taky s ním tak zacházeli. Hodně se tam změnil. Ten základ, ten dobrosrdečný Anis, kterého jsi poznal ty, ten se tam prohloubil, zformoval a upevnil. Ale jinak…“ povzdychl si. „Hodně se tam zklidnil, naučil se ovládat svůj vztek. I tak se ale pomstil hned, jak z vězení vyšel.“
„Ať už byl jeho konkurent kdokoliv, Anis si vždycky ctil pravidlo, že nikdo z nich neskončí ve vězení a všichni to věděli. Přebírali si kšefty, poprali se, cokoliv – všechno bylo ok, ale nikdy to nesmělo skončit vězením. Proto když ho podrazili tím nejhorším, čím mohli, Anis se pomstít musel.“
Bill si promnul obličej, myšlenky se mu hlavou míhaly jedna za druhou, vymýšlel nejrůznější teorie a způsoby, jak se jeho přítel mohl mstít. „Zabil někoho?“ zašeptal tiše palčivou otázku, která mu mysl týrala nejvíc.
Nyze mlčel. Bez jediného slova se díval na mladého chlapce a přemýšlel, kolik je toho schopný unést. „Ne.“ Mohl slyšet, jak mladíkovi spadl ze srdce alespoň tunový šutr. „Každopádně pomstil se a kvůli tomu je v podstatě pořád v nebezpečí – oni to neberou tak, že jsou teď vyrovnaní. Myslí si, že mají důvod na odvetu. Jediný důvod, proč to ještě neudělali, je, že moc dobře vědí o Karlových známostech a jsou poměrně hloupí na to, aby něco vymysleli. Pořád je ale lepší mít se na pozoru a krýt si záda, protože nikdy nevíš, kdy na něj zpoza rohu někdo vyskočí.“
„Ubrání se?“
Mírně se pousmál. „Bille, nerad bych tě vyděsil, ale možná bys měl vědět, že Anis má ode mě pár hodně dobrých chvatů díky kterým ví, co přesně dělat. Kdyby mu hrozilo nebezpečí, ví jak člověka zabít jedinou ranou.“
„Je to perfektní!“ Tom vpadl do kuchyně s takovým nadšením, až celé osazenstvo překvapeně vzhlédlo od večeře. Bill už z jeho zprávy věděl, že jejich budoucí bydlení, jak tomu hrdě říkal, bude perfektní. Až takové nadšení ale nečekal. „Gordone, nevím, jaký vztah s tím chlapíkem máš, ale jestli máš takovýhle vztahy i s někým z nahrávací společnosti, určitě nám dej vědět,“ žertovně zakýval obočím a dosedl vedle Billa, který se na něj spokojeně usmíval. Bylo vidět, že Tom je kompletně pohlcený schůzkou s bytným. „Náš nájem, pořád z toho nemůžu, je jen spotřeba vody a elektřiny, nic víc. Chápeš to? Budeme platit úplný minimum, a to jen proto, že je to táty známej!“ nadšeně se Tom otočil k Billovi a vzal do ruky jeho dlaň, do které vložil svazek čtyř klíčů. „Je to naše. A máme tam prostor pro zkušebnu. Zdarma.“
Bill vykulil oči a zamrkal. „Fakt? Takže… Máme byt?“
„Máme byt.“
„My máme byt!“ vykřikl Bill vzrušeně a v dlani pevně sevřel svazeček klíčů. „Nemůžu uvěřit tomu, že máme vlastní byt!“
„Nemůžu uvěřit, že se moje jediné děti stěhují a ani nepředstírají zármutek, že opustí svojí starou, nemocnou matku,“ dramaticky si povzdechla Simone, ale Bill k ní okamžitě přiskočil a pevně ji objal.
„Maminko, maminečko naše, však tě tu nenecháváme samotnou, budeš tu mít toho nejbáječnějšího muže na světě, můžete spolu dělat všechny ty věci, které jste nedělali, protože jste se styděli před námi, a my víme, že jich je spousta, protože u několika jsme vás načapali. Můžeš si vzít moje nádherné podkroví, tam ale prosím žádné věci nedělejte, třeba se někdy budu chtít vrátit, můžeš… Budeš mít tolik času pro sebe! A my tě budeme navštěvovat, protože, upřímně, jinak nemám ponětí, jak přežijeme vzhledem k tomu, že ani jeden z nás neumí pořádně vařit, na restaurace nebudeme mít prachy a Anise prosit nebudu. Budeš prosit, abychom se vrátili zpátky do města!“
Simone protočila očima. „Děláš, jako kdybych snad celou dobu nepočítala s tím, že vás budu živit i pak.“
Bill se spokojeně zubil, než do něj Tom šťouchnul. „Mám plánek bytu a fotky. Já se teď musím jít trochu učit na maturitu, na rozdíl od někoho, ale jestli chceš, ty se na to můžeš kouknout a začít přemýšlet, jak předěláš společné prostory a tak. Pokud z toho neuděláš homo doupě, nechám ti volnou ruku.“
„Úplně volnou…?“
„…“ Tom pochybovačně sledoval, jak Billův úsměv rostl úměrně s tím, jak si v hlavě představoval všechny následující kroky. „Začínám toho litovat.“
„Nevidím důvod. Dej mi všechny podklady a běž se učit,“ rázně natáhl ruku s nastavenou dlaní. Tom s povzdechem z kapsy vylovil papíry s plánem bytu a podal mu telefon. Neexistoval způsob, jak by od toho Billa teď dostal pryč.
„No, vidím, že jsem náš budoucí byt právě poslal přímou linkou do záhuby, takže já si naberu jídlo a jdu do svého pokoje tiše brečet a předstírat studium,“ s ironickým úsměvem se Tom zvedl a přesně podle svých slov si naplnil kapsy až k prasknutí jídlem, načež zamířil do svého pokoje. V tu chvíli Bill už nadšeně procházel plánky i fotografie, spojoval si to dohromady, zatímco v hlavě se mu už tvořil přesný seznam věcí, které musí udělat jako první, a zároveň tvořil celkový obraz podoby bytu. Úplně zapomněl na rodiče i na to, že se mu Anis za celý den vůbec neozval, na Nyzeho slova i problémy se spolužáky. Bez jediného slova se sebral a vyběhl k sobě do pokoje, kde usedl před plátno.
Nemusel dlouho přemýšlet, dvakrát mezi prsty protočil černý uhel, rovnou začal kreslit. Přesně věděl, kam co postaví, jak vymalují, jaké budou mít doplňky. Zapomněl na všechno, co nesouviselo s bytem. A možná to tak bylo lepší.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 22
Doufám že se Anisovi ani Billovi nestane.
Docela Billovi i přeju, že má něco, čím se takhle dokáže odreagovat. Rozhodně mu to prospěje. Kdo ví, co ho ještě do budoucna čeká…
Tak tá posledná veta znie desivo. Predpovedá to zlú budúcnosť. Snáď to nebude až take hrozné.
Je pochopitelné, že Bill má o Anise obavy, když ví o jeho pohnuté minulosti a ještě vidí, co se kolem něho děje i teď. jsou to sice jen náznaky, ale to úplně stačí, aby se strachoval. A podle závěrečné věty k tomu zřejmě bude i důvod. Tak teď se bude zabývat společným bydlením s Tomem a já doufám, že všechno nakonec dopadne dobře.
Děkuji a těším se na další dílek.