autor: BrokenMirror
To koukáte, co se tu po devíti měsících znovu objevilo, že jo? 🙂 Jsem moc ráda, že se LilKatie k překladu vrátila a snad už to tentokrát dotáhneme do zdárného konce. Povídku jsem dala zpátky dohromady, takže jsou všechny díly v jedné složce, není třeba je už hledat jinde. Užijte si čtení, J. :o)
Labutí píseň
Ve tvém těle je láska, ale nemůžeš ji zadržet
Vychází z tvých očí a srší z tvé kůže
Nejjemnější dotek zanechává nejtemnější modřiny
A nejněžnější z polibků láme to nejtvrdší ze srdcí
V gangu bylo víc děcek, než si nejdřív mysleli a Tom s Andreasem strávili skoro celý den a půlku noci hledáním. Nakonec se vrátili se dvěma sedmadvacetiletými, kteří se přiznali hned, jak si uvědomili, že je stíhají. Nebylo to velké vítězství.
Po tom už Tom neměl šanci jít za Billem, protože jeho šichta skončila a on se musel jít domů vyspat. Celou noc ale na Billa myslel, snil o něm, přemýšlel, jestli se na něj zlobí, že takhle odešel, a tak si už trénoval omluvu před zrcadlem.
Další den byl stejně tak hektický. Mezi vyslýcháním podezřelých a ježděním po městě a ťukáním lidem na dveře, vyslýcháním sousedů, přátel a rodin a snažením se najít většinu zodpovědných lidí, neměl Tom vůbec žádnou šanci jít za Billem.
Čtyři dny uplynuly jako nic. Čtyři dny bez Billa a čtyři dny, kdy nestihl soud. V tu chvíli byl už vyděšený z toho, aby šel za Billem, že se mu skoro vyhýbal. Bál se, že Bill nebude věřit jeho omluvám; že si bude myslet, že Tom utíká od něčeho, co ho zase vyděsilo.
Pátý den byl zabořený v papírování, když si nad ním někdo odkašlal. Zvedl pohled. „Oh.“ Narovnal se a položil pero, přišel si hloupě a skoro čekal, že dostane facku, ale ta nepřišla.
„Jen jsem ti chtěla říct, že dnes bude nejspíš poslední soud,“ řekla Anna. „Vím, že máš práci-„
„Nemůžu přijít,“ řekl Tom, bolelo to, chtělo se mu brečet. „Opravdu tohle musím dodělat… chci a… je to opravdu naposledy?“
Anna přikývla. „Vím, že máš práci, nechtěla jsem, aby ses cítil provinile, jen jsem ti to chtěla říct.“
„Jak je na tom Bill?“ zeptal se opatrně, byl nervózní z odpovědi.
„Je v pořádku,“ řekla a Tom si s úlevou oddechl. „Ví, že tam chceš být.“
Tom se zašklebil; tomu se mu nechtělo věřit. Po tom, co zmizel v prosinci, by nebyl překvapený, kdyby ho už Bill nikdy nechtěl vidět, kdyby se cítil, jako by ho znovu podrazil. „Jsi si jistá?“
„Chápe to. Je silnější, než si myslíš.“
„Není to tak, že bych si myslel, že to nezvládne,“ řekl Tom, měl potřebu to vyjasnit. „Já jen… chtěl jsem tam pro něj být.“
Anna zjihla a stiskl mu rameno. „Já vím. Také chtěl, abys tam byl, i když to neřekl.“
***
Nebylo možné, aby Tom ještě udělal nějakou práci během několika dalších hodin, ne když věděl, že Bill dostane svůj druhý verdikt; poslední verdikt. Nebál se, ale věděl, že nikdo, kdo má srdce, by Billa za všechno nevinil, ne po tom, co všechno řekl a vysvětlil. Nebyl ale tak naivní, aby si myslel, že Billa pustí na svobodu, alespoň ne tak brzo, ale možná by mu mohli zkrátit trest jen na několik let. S tím by Tom mohl žít; s tím by mohli pracovat.
Naneštěstí pro Toma mu šéfka nařídila, aby šel domů hned po šichtě. Zle se na ni za zády díval; doufal, že bude moct zůstat, dokud se Bill a ostatní nevrátí, ale nejspíš ‚vypadal jako ti opilci, které v pondělí ráno zatkli‘ a bylo mu řečeno, ať jde domů, vyspí se a dá se dohromady. Vzal auto a naštvaně odjel domů. Původně měl v plánu zůstat na stanici i tak, ale byl přistižen a bylo mu rozkázáno, aby svou ‚prdel odvezl domů‘, takže to přesně udělal. Velice neochotně.
Měl pocit, jako by měl nohy z kamene, když došel k sobě do apartmánu. Všechno bylo těžké a přišlo mu špatné tady být. Neměl by být doma, ne když se všechno tohle děje, ale nemohl popřít, že je unavený a že by mohl každou chvílí usnout.
Posadil se na gauč a zapnul televizi v naději, že by alespoň na chvíli mohl myslet na něco jiného. První věc, kterou ale uviděl na obrazovce, byl policejní pořad, a tak okamžitě přepnul na jiný kanál. Na tom se ozvalo několik hlasitých výstřelů, na dalším dávali CSI, a tak Tom televizi vypnul a frustrovaně vydechl. Nemohl před tím utéct. Zahodil ovladač na druhou stranu gauče, kde poskočil a spadl na zem. Tom se neobtěžoval, aby ho zvedl. Měl hlad a byl unavený, jediné co chtěl, bylo sedět. Sedět a čekat na zítra, aby se mohl vrátit na stanici a zjistit, jak to s Billem dopadlo.
V tu chvíli mu začal zvonit telefon a Tom vydechl. Musela to být jeho matka nebo Georg, pomyslel si, když se po mobilu natáhl; jméno, které uviděl na obrazovce, ho málem donutilo mobil upustit, jak se rychle snažil hovor přijmout. Něco muselo být špatně.
Přitiskl si mobil k uchu. „Anno?“
Na druhé straně se ozvalo vydechnuté a pak tiché: „Ahoj.“
Tom vykulil oči a narovnal se, lokty se opřel o stehna. „Bille?“ zeptal se, měl pocit, že slyší špatně a že hlas na druhé straně je jen jeho představivost.
„Jo.„
Tomovi vyschlo v puse a stiskl telefon pevněji. „Co se děje?“ zeptal se okamžitě. „Jak mi můžeš volat? Ne počkat, proč voláš-?“
Bill se tiše zasmál. „Klid,„ řekl, jeho hlas byl stejně tichý jako smích. „Anna mi podstrčila svůj telefon. Jsem na záchodě, řekl jsem jim, že mi je špatně, aby mě sem pustili.“
„Proč šeptáš?“
Skoro jako by slyšel Billa protočit oči a musel se nad tím usmát. Co se to z něj stalo? Neuvědomoval si, jak moc mu chybí, dokud neuslyšel jeho hlas. Toužil po tom ho vidět víc než předtím.
„Stojí přímo za dveřmi a hlídají mě,“ odpověděl Bill tichým hlasem. „Myslíš, že by mě pustili z dohledu po tom, co se stalo minule? Nemůžu tu zůstat dlouho, nebo si budou myslet, že mám něco za lubem.“
„Oh.“ Přikývl Tom. „To dává smysl. Jak ti to jde?“
„Dobře,“ odpověděl Bill. „Já jen… já…“
Zdálo se, že má problém vysvětlit, proč volá a Tom se znovu usmál. „Já vím,“ řekl, zachránil ho od vysvětlování. Také jsem potřeboval slyšet tvůj hlas. „Jsem rád, že voláš. Chtěl jsem tě vidět, ale neměl jsem možnost, omlou-„
„Já vím,“ řekl Bill. „Máš práci, já vím.“
„Jo, ale po tom, co jsem ti udělal… nechtěl jsem, aby sis myslel, že se ti vyhýbám nebo… však víš.“
„Věřím ti,“ řekl Bill a Tom se musel znovu usmát, když si uvědomil, co si Bill myslel.
„Nevolals jen, abys slyšel můj hlas, co? Testuješ mě.“
„Ano,“ přiznal Bill. „Prošel jsi.“
Zatímco byl Tom rád, že prošel Billovým testem, stejně ho bolelo, že ví, že si Bill myslel, že to nezvedne a nebude s ním chtít mluvit.
Bill si odkašlal, nebylo pochyb, že mu toto téma bylo trochu nepříjemné. „Ať už se dnes stane cokoliv-„ začal, ale Tom ho přerušil.
„Bille,“ řekl. „Bude to v pořádku, ano? Vím, že bude.“
„Ale nevíš.“
„Ano, vím,“ řekl Tom. „Jsem si naprosto jistý.“
„Dělá mi starosti, že jsi si tak jistý,“ řekl Bill, ale usmíval se. „Nechci, aby sis dělal naděje.“
Pak Tom uslyšel silné zabouchání a hluboký hlas: „Hejbni tam sebou!“
„Musím jít,“ zašeptal Bill.
„Počkej.“ Zarazil ho Tom a zaváhal, nebyl si jistý, jestli má říct to, co chtěl říct, protože by na to mohl Bill reagovat všelijak. Řekl to ale stejně, protože něco mu říkalo, že by měl. „Chybíš mi.“
Bill byl několik vteřin zticha a Tom si představoval, jak tam stojí, opírá se o zeď a přemýšlí, co odpovědět. „Já- uvidíme se později.“
Tom se usmál, nic jiného ani nečekal a tak mu to stačilo. „Zítra.“
„Zítra. Ahoj.“
„Ahoj,“ řekl a sotva stihl říct ‚hodně štěstí!‘ než Bill zavěsil.
***
Bill zíral na telefon, přemýšlel, jak ho něčí hlas může tak vzrušovat. Rychle se podíval na dveře, než otevřel textovou zprávu. Neobratně napsal krátkou zprávu, palec se mu ale zasekl nad slovem ‚odeslat‘. Podíval se na to, na slova, která napsal, a zpanikařil. Tři krátká slova, něco, o čem věděl, že by Toma udělalo šťastným a on to nemohl udělat. Slova také mi chybíš byla rychle vymazána, než si vrátil telefon do kapsy.
Roztřeseně vydechl, zavrtěl hlavou, aby z ní dostal hloupé myšlenky na Toma, pak se vrátil zpátky k úkolu, co měl. Otevřel záchod, zhluboka se nadchl, ještě jednou se podíval ke dveřím a klekl si na zem. „Nechutný,“ zamumlal si sám pro sebe a strčil si dva prsty do krku, snažil se být hodně hlasitý, aby to bylo slyšet i na druhé straně dveří.
Dal si body za důvěryhodnost.
Když skončil, spláchl záchod a narovnal se. Odešel k umyvadlu a vypláchl si pusu vodou, a pak se znovu ozvalo ťukání.
„Okamžitě pojď ven,“ řekl muž za dveřmi a Bill vydechl. Podíval se do zrcadla a přejel po osobě pohledem, než se očima zastavil na tetování na předloktí. Podíval se na něj a přejel prstem po onom slově, přejížděl po něm a přistihl se při myšlence ‚možná jednou…‘
***
Technicky Tom další den neměl pracovat, ale stejně se tam chystal. Chtěl ještě večer zavolat Anně a zeptat se, jak to dopadlo, ale nedokázal to. Chtěl to slyšet jedině od Billa, takže proto tolik spěchal na stanici, málem se i zapomněl obléknout.
Zmeškal hovor od Georga, který mu volal chvíli po tom, co usnul vyčerpáním, neměl ale moc zájem zjistit, co mu Georg chtěl říct. Jen se soustředil na auto a na to, aby se dostal k Billovi.
Včerejší hovor mu dost uklidnil nervy. Bill se na něj nezlobil a tak se mu moc ulevilo. Vina zmizela stejně tak rychle jako jeho nervozita. Měl tam být s ním. Stejně mu dělalo starosti, že tam nebyl po celou dobu, a tak měl plán se mu ještě omluvit tváří v tvář.
Jak jel, na přední sklo mu dopadaly kapky velké jako jeho oči, pršelo tak moc, že to stěrače skoro nestíhaly. Ale nenechal tohle hrozné počasí, aby ho zpomalilo, když projížděl ulicemi. Jel víc než by měl, ale bylo mu to jedno; kdyby ho někdo zastavil, měl dost peněz na pokutu.
Když dojel, prakticky vystřelil z auta, málem zakopl přes kalhoty a vřítil se dovnitř.
„Tome!“ postavil se Georg, když Tom proklopýtal dveřmi. „Nebrals mi tele-„
„Teď ne, Georgu,“ řekl Tom, jednoduše ho odmítnul a vyběhl schody, bral je po třech. Sám sobě se smál, když šel rychle chodbou, byl na sebe trochu naštvaný, že nepřinesl šampaňské, aby oslavili to, co může být jedině vítězství.
Došel k Billovým dveřím a odemkl je, jak jen rychle mohl. Bill, stejně jako Georg, se postavil, když vešel dovnitř, odložil knihu, kterou četl, na noční stolek a Tom potřeboval jen tři dlouhé kroky na to, aby ho vzal do náručí a objal ho.
„Ahoj,“ řekl Tom a odtáhl se jen tak daleko na to, aby ho mohl políbit. „Omlouvám se, že jsem tam nemohl být,“ řekl a ještě jednou ho objal, všiml si, jak unaveně Bill vypadá. Samozřejmě že byl vyčerpaný. „Kolik let jsi dostal?“
Bill se odtáhl a jejich oči se poprvé setkaly. Bill se trochu mračil. „Tome,“ řekl a polkl. „Tome, omlouvám se.“
Tom se zmateně zamračil. „Za co? To já bych se měl omlouvat, že jsem takhle odešel-„
„Poslouchej mě, proboha,“ odsekl Bill, než se jeho výraz zase zjemnil, pohledem se mu omlouval za to, jak na něj vyjel. „Dostal jsem… já… nevím, jak to říct, bože… mám tři měsíce.“
Tom vykulil oči a usmál se. „Cože?“ ale pak Billův výraz zamrazil jeho úsměv. Ztuhla mu krev v žilách. „Počkat, jak to myslíš?“
Bill se dotkl jeho ruky. „Omlouvám se, Tome. Nevěřili nám. Nebylo to… nebylo to dost. Já neměl dost pádných důvodů nebo motivů, já…“
Tom vystoupil z jeho náručí, měl dojem, že omdlí.
Bill polkl. „Můj příběh přišel moc pozdě,“ pokračoval, vypadal bledě. „Mohl jsem si to vymyslet. Víš, já bych si myslel to samé. Na konci to prostě bylo k neuvěření.“
Tom sklopil pohled a cítil, jak se mu stáhl krk, že skoro nemohl dýchat. Otočil se, snažil se nevzlykat nebo nezvracet.
„Mluv se mnou,“ žadonil zpoza něj Bill.
„Takže jsi… stále jsi…“ ten šok mu z hlavy vyhnal všechny srozumitelné myšlenky. Cítil se jako ve stavu beztíže a těžký jako kámen v tu samou chvíli. Tohle se nemohlo dít. Tohle se nemělo dít.
„Jo. Dostal jsem několik měsíců navíc, ale-„
„Přestaň. Prostě… nemluv.“
Bill utichl, pro jednou poslechl, ale udělal k němu několik kroků. Pohladil ho po pažích a stoupl si trochu blíž za něj. „Omlouvám se,“ vydechl mu do ucha. „Budeš v pořádku.“
Něco uvnitř Tomovy hlavy cvaklo, odstrčil Billovy ruce a otočil se k němu čelem. „Já nechci být v pořádku,“ vykřikl na něj. „Přestaň na mě mluvit, jako bys mě chtěl opustit!“
Bill se na něj několik vteřin díval, pak couvnul a posadil se ztěžka na postel. „Nikdy jsem tohle neměl dělat,“ zamumlal si pro sebe, promnul si čelo. „Nechtěl jsem, abys ke mně tolik přilnul.“
„Tos sakra chtěl!“ rozkřikl se Tom a Bill ztuhl, jeho pohled byl přilepený k podlaze před ním. „To byl tvůj zasraný plán, vzpomínáš! Dostat mě hezky obmotaného kolem prstu, abys mi mohl vyrvat srdce stejně tak násilně, jako ho vyrvali tobě!“ na chvíli se zastavil, aby nabral dech a pak pokračoval, „Věděls, jak tohle skončí, co se stane. Ani na chvíli jsi nezastavil, abys myslel na mě. Jsi rád tak dlouho, dokud někdo může trpět stejně jako ty, tak ti gratuluju, Bille! Opravdu jsi vyhrál! Mise kurevsky dokončena!“
Bill pár dlouhých chvil nic neřekl a Tom si byl jistý, že to ztratí, jestli nepromluví, ale nakonec promluvil. „Máš pravdu,“ řekl ploše, ale to bylo všechno, nic víc neřekl.
„Jsem rád, že jsme si to ujasnili,“ odsekl Tom.
„Tak proč nemám pocit, že vyhrávám?“ řekl Bill potom. „Hm, Tome?“ postavil se a přešel k němu, ale držel mezi nimi rozestup. „Jediné, co jsem chtěl, bylo strávit čas, něco s čím si hrát,“ řekl. „Byl jsi perfektní, protože od chvíle, co jsem tě uviděl, jsem viděl tvoji zvědavost. Věděl jsem, že budeš snadný, že od tebe dostanu, co chci a že to nebude těžké. Hraju hry, Tome,“ vydechl. „To je to, co dělám, to je to, co zvládám. S tím si poradím. Je to něco, na co se soustředit, něco, čím si zaměstnat mysl. Nemyslel jsem si, že s tebou to bude jiné.“
Tom předstíral, že ho neposlouchá, ale Bill věděl, že poslouchá.
„Jak jiné?“ zeptal se nakonec, jeho hlas byl hluboký a stále rozčilený, ale něco z toho ohně už ubylo.
„To už přeci víš. A víš jak.“
„Ne, opravdu, opravdu nevím, Bille.“
Bill znovu vydechl, přemýšlel jak mu to vysvětlit, když to nedokázal vysvětlit ani sám sobě. A tak udělal několik dalších kroků kupředu a položil mu dlaň zezadu na krk a přitiskl se rty na Tomovy. „Takhle,“ zašeptal, když se odtáhl a opřel se čelem o Tomovo. Volnou rukou hladil Toma po tváři, utřel pryč tu vlhkost. „Ne.“
Tomova zlost zmizela skoro stejně rychle, jako se objevila, a teď tu byla jen tepající bolest. Držel se zezadu za Billovu košili, Tom se opřel hlavou o jeho rameno a vzlykal.
Bill nevěděl, co dělat. Nevěděl, jak utěšovat lidi nebo co říct, když byli nešťastní. Stěží si pamatoval, co dělal Tom, když se on emocionálně složil, a to bylo nic neříkat. Rozhodl se udělat to samé.
Tomova slova byla jako facka, a kdyby to bylo za jiných podmínek, tak by ho nenechal odejít jen tak, ale znal zlost, znal bolest, a přesně proto čekal, dokud se Tom neuklidnil, aby o tom mohli mluvit. Nemusel to pro ně být konec světa.
A tak skousl svůj instinkt odseknout mu zpátky, protože poslední věc, co potřebovali, bylo se spolu doopravdy prát.
„Nemůžu tě ztratit,“ škytal Tom několik dlouhých minut. „Nemůžu, Bille.“
„Budeš-„
„Nerozumíš tomu, nemůžu.“
„Pak nevím, co chceš, abych řekl.“
Tom zvedl hlavu z jeho ramene a podíval se na něj, Bill se stěží držel pohromadě; výraz v Tomově obličeji ho drtil. Věděl, že to bude těžké, ale nemyslel si, že takhle. Doufal, že bude mít alespoň několik hodin na to, aby se na tohle připravil, ale Tom přišel tak brzy, že měl sotva čas se s tím vyrovnat sám.
„Zbavuju tě té povinnosti,“ zamumlal Bill Tomovi do ucha, znovu ho objal, když už nemohl ten oční kontakt dál udržet.
„Cože?“
„Dals mi slib, který nemáš právo plnit,“ řekl a zavřel oči. „Zbavuji tě té povinnosti.“
„Oh, bože…“
Bill přikývl, ale neřekl mu, že Tom mu slíbil, že všechno bude v pořádku tolikrát, že tomu začínal sám věřit. Kdyby mu to řekl, Tom by sám sobě nikdy neodpustil. „Slíbils mi ale ještě něco jiného,“ řekl a znovu se odtáhl, podíval se mu do rudých, oteklých očí.
„Cokoliv.“
Bill natočil hlavu doprava a políbil ho tak, že Tomovi ukázal, co přesně myslel, a Tom vydechl ostře nosem a chytil ho za ramena. „Nemůžeš to myslet vážně,“ dostal ze sebe, než ho Bill znovu políbil.
„Myslím to vážně. Až to skončí, říkals.“ Bill si nevzpomínal, že by Tom někdy něco takového přímo sliboval, ale řekl to tak, že to bylo blízko příslibu.
„Nevím, jestli můžu, Bille,“ řekl Tom omluvným tónem, ale Bill mu to nežral.
„Můžeš,“ zašeptal Bill, přitiskl se k němu, co nejblíž mohl. „Můžeš.“
O rozptylování věděl vše a také o tom, co Tom potřeboval, a jestli měl být upřímný, opravdu to sám také potřeboval. Neměl ponětí, co dělat, tak udělal něco, o čem věděl, jak na to; políbil ho a líbat ho nepřestával. Přitáhl si ho, co nejblíž k sobě mohl, a snažil se je přemístit na postel.
„Počkej,“ řekl Tom proti jeho rtům. „Nemyslím si, že…“
„Opravdu to chci,“ řekl Bill a podíval se mu do očí. Věděl, že to je podlý trik, ale zoufale toužil po rozptýlení pro ně oba. Tohle nemohl. Nemohl se vypořádat se smutkem a slzami. To až později, říkal si. To zvládneme později. Nejdřív postel.
„Opravdu?“ Tom mu shrnul tmavé vlasy z obličeje. „Dobře,“ vydechl, leskly se mu oči, hledal v něm odpověď. „Cokoliv chceš.“
Bill skryl emoci, která mu přeběhla přes obličej tím, že zavřel oči a ještě jednou ho políbil, přitáhl je oba na postel, tentokrát úspěšně.
Bill si na něj sedl a vzal ho za košili, trochu ji vyhrnul a přejel prsty po Tomově horké kůži.
„Vydrž,“ řekl Tom a vytrhl se z Billova sevření. „Nerozmyslel jsem si to,“ ujistil ho, když vylezl z postele. „Jen… počkej.“
Bill netrpělivě semknul rty a podezřívavě Toma sledoval, ten odešel do koupelny. O pár vteřin později se vrátil, něco držel v ruce.
Bill se zvedl na lokty. „Co to je?“
Tom to zvedl a Bill se uchechtl.
„Ne,“ řekl, když si uvědomil, co to je a jaký má Tom plán. „Ne, Tome, to je nechutný.“
„Bille,“ řekl Tom vážně. „Tohle nebo nic, myslím to vážně. Tentokrát ti neublížím.“
„Je to můj šampón,“ řekl Bill. „Můj vězeňský šampón,“ upřesnil a zašklebil se. „Nevím, jestli jsi to už slyšel,“ řekl, „ale je to pouze pro vnější použití.“
„Pálí to, když se ti dostane do očí?“
„Ne moc, nemá to moc…“ zastavil se uprostřed věty, když si uvědomil, že vlezl přímo do pasti. „Stále je to ne.“
„Vím, že to není pro tyhle účely,“ řekl Tom a posadil se na postel. „Ale přečetl jsem si zadní stranu a mělo by to být v pořádku. Myslím to vážně, bez ničeho takového to neudělám, protože vím, že to bolí, nejsem idiot.“
„Napadlo tě někdy, že tu bolest mám rád?“ zeptal se Bill ostře, ale pohled, kterým na Toma hleděl, rozehříval všechny ledy, a tak si povzdychl. „Fajn,“ zabručel. „Co je to nehorší, co by mi to mohlo udělat, zabít mě?“ usmál se, protože to myslel jako vtip, ale nejspíš se moc nepovedl. „Promiň,“ zamumlal okamžitě, bál se, že zabil atmosféru. „Nejsem dobrý v…“ sklopil pohled, sám sebe proklínal. Nebyl v tomhle dobrý, v těchhle věcech s pocity, ukazovat je ostatním lidem. Rád věci přecházel, ale v tuhle chvíli to vzhledem k Tomovu výrazu nebylo možné. „Už mlčím,“ řekl. „Pojď sem.“
Položil dlaň Tomovi na záda a hladil ho přes rameno až ke knoflíkům na košili. První tři mu rozepl jednou rukou, než se Tom vůbec pohnul, otočil se k němu a položil ruku Billovi za krk, přitáhl si ho blíž, až se jejich rty dotkly v tom nejvášnivějším polibku vůbec. Jeho rty, jeho hlava, jeho žaludek, jeho hrudník, jeho klín, všechno bylo v jednom ohni. Ten polibek byl všudypřítomný a Bill rád Toma nechal položit ho na záda, už teď mu bylo jasné, že tohle nebude jako předtím, dokonce ani jako jejich první setkání v posteli. Dělal by si větší starosti, kdyby se ho Tom momentálně nesnažil svléknout a Bill nebyl rozptýlený tím, že mu pomáhal přetáhnout triko přes hlavu a skopnout dolů své kalhoty.
O několik vteřin později bylo jejich oblečení dole a leželo na zemi a Tom Billa líbal na krku, zatímco ho hladil po celém těle, zanechával mu tak husí kůži všude, kde se ho dotkl. V té atmosféře bylo něco opravdu intenzivního a Bill se prohýbal pod každým Tomovým dotekem, už teď ztěžka oddechoval z toho, co mělo přijít. „Tome,“ zalapal nakonec po dechu, přirazil mu svoje boky na jeho a roztáhl pod Tomem nohy. „Teď.“
„Ne,“ zamručel mu Tom do rozpálené kůže. „Řekl jsem, že ti tentokrát neublížím.“
Bill zoufale vydechl; doufal, že na to Tom zapomněl. „To je dobré, víš, že mám rád-„
„Já vím,“ řekl a políbil ho krátce na rty, než se jejich oči setkaly. „Ale také vím, proč to děláš a není to jen proto, že to máš rád. Bille, jen mě nech. Dopřej si cítit se alespoň jednou dobře.“
Bill neměl šanci protestovat, protože jeho protest byl přerušen ostrým nadechnutím, když Tom sevřel v prstech jeho už teď tvrdý penis. Jemně ho za něj zatahal a Bill se prohnul v zádech, krev se v něm vařila. Tom palcem přejížděl po jeho žaludu a Bill si byl jistý, že to nezvládne. Takové pocity bez bolesti necítil už od dob, co byl teenager a měl poměr se svou vlastní rukou. Přestal se sebeukájením po tom, co mu bylo šestnáct.
Tom se díval několik minut, jak se chvěje, dokud Bill neměl pocit, že už bude. „Tome…“
Tom přikývl a pochopil, s jedním posledním přejetím palcem po žaludu ho pustil. Ten náhlý nedostatek doteku Billa nutil zvednout boky nahoru, ale nakonec to neudělal a snažil se uklidnit.
„Jsi v pořádku?“ zašeptal Tom a sklonil se k němu, aby ho políbil. Bill mohl jen přikývnout, neměl dech na to, aby řekl cokoliv srozumitelného. Byl až moc mimo, že neslyšel ani otevírání víčka, ale najednou byly u jeho vstupu dva vlhké prsty. „Můžu?“
Bill znovu přikývl a zhluboka se nadechl, když do něj Tom naprosto bezbolestně pronikl. Semknul zuby a nechal to být, ale odmítal se na Toma podívat. Namísto toho zavřel oči. Obvykle preferoval minimální přípravy, jen dost na to, aby se neroztrhl a neudělal nepořádek, ale Tom si teď dával na čas a bylo to tak pomalé, že měl pocit, že se jeho vnitřnosti vznítí.
Nejprve do něj Tom jen zasouval a vysouval prsty, aby si přivykl na ten pocit, ale pak prsty pokrčil a přitlačil na jeho prostatu a Bill oči prudce otevřel. „Oh bože,“ zasténal a dal si přes oči předloktí. „Tome, ne…“
„Jen mě nech,“ zašeptal Tom a hladil ho uvnitř něj, přejížděl prsty po místě, které do něj vysílalo jiskry touhy. Nemohl to ustát, ale oh, jak dobré to bylo. Roztáhl nohy víc od sebe a bezmocně se dusil steny, zatímco ho Tom roztahoval a přidal další prst.
Přišlo mu, jako by uběhlo několik hodin, i když to nemohlo být víc než patnáct minut, než Tom přestal s pohyby, ale prsty mu stále tlačil na prostatu. „Dobrý?“ zeptal se a jemně ho uvnitř hladil, Billovi se třásla oční víčka a polkl další sten. Obě jeho ruce svíraly polštář, co měl pod hlavou, ruce i nohy se mu třásly. „Bolí tě něco?“
Bill polkl ‚Kéž by‘ a namísto toho jen zamumlal: „V pohodě.“
Tom přikývl a vyndal prsty ven, Bill si trochu oddechl úlevou, i když jeho úleva netrvala dlouho, když se nad ním Tom sklonil skoro okamžitě a Bill mu zahákl nohy kolem pasu, Tom do něj pomalu zajel.
Billovi klesla čelist a znovu si dal předloktí přes oči, sevřel zuby a snažil se vzpomenout, jak se dýchá. Bylo to podivně příjemné a ta nepřítomnost bolesti byla skoro až matoucí. Bylo tu jen lehké pálení, ale nebylo to ani trochu blízko tomu, co byl zvyklý cítit. Byl zvyklý na to mít tu jednu věc, která mu připomínala, kdo byl, a teď tu nebylo nic, čeho by se mohl držet. Připadal si, jako by měl uletět.
„Pořád dobré?“ zeptal se Tom a pohladil ho po stehně, jak se v něm začal hýbat, opravdu pomalu. Billova ruka, která zrovna teď nebránila jeho oči, se více semknula kolem peřiny. „Jen se uvolni,“ zamumlal Tom. „Zadržuješ dech.“
Bill roztřeseně pustil nádech, který zadržoval, a protestoval s tichým zakňučením, když mu Tom začal dávat ruku pryč z obličeje. Tom mu ji položil na postel a držel ji tam, sklonil se, aby ho políbil.
Bill mu polibek oplácel, jak jen mohl. Tom se sklonil tak, že se k sobě tiskli hrudníky i klíny a jeho pohyby mu otíraly Billův penis o břicho. Ta vášeň byla intenzivní tak moc, že nevěděl, co se sebou dělat. Tenká deka, která je částečně zakrývala, k tomu teplu ještě přidávala a Bill jednou rukou semknul Tomovo rameno, ovšem ta mu hned sklouzla kvůli potu, který se z nich řinul.
Billova druhá ruka, ta, kterou mu Tom tlačil do matrace, byla přendána k jeho hlavě a Tom propletl jejich prsty, tiskl mu ji, zatímco se líbali tak hluboce, že to až Bill cítil v hrudníku.
Tohle nemohl, uvědomil si. V krku se mu začal dělat knedlík, žaludek se mu kroutil tak moc, že měl pocit, že bude zvracet, cítil na jazyce Tomovy slané slzy. „Přestaň,“ zašeptal Tomovi do rtů, hlas se mu chvěl. „Tome, dost.“
Tom okamžitě přestal a podíval se na něj s ustaraným vlhkým pohledem. „Ubližuju ti?“ zeptal se.
„Ne,“ přiznal Bill, snažil se normálně dýchat. Nemohl se Tomovi podívat do očí, bylo to až moc. „Ne, já jen… nemůžu.“
Tom se na něj podíval a odtáhl se, dal mu prostor a Bill si myslel, že z něj vyjde úplně, ale on pak znovu pomalu a hluboce přirazil.
„Ne,“ zašeptal Bill, jednou rukou pevně v pěsti svíral prostěradlo a prohnul se v zádech, jak do něj Tom dál hluboce přirážel.
„Můžeš,“ řekl Tom. „Chci to pro tebe udělat. Nemusí se ti pořád ubližovat.“
„A co když ano?“ zašeptal Bill se zavřenýma očima. „Co když…“
Tom ho umlčel dalším hlubokým polibkem, Bill se zhluboka nadechl nosem a snažil se najít způsob, jak kontrolovat to, co cítil, ale vteřinu po vteřině si uvědomoval, že toho není schopen. Sex s jiným mužem mu nikdy nebyl příjemný, nikdy nechtěl, aby byl. Dostával z toho jiný druh satisfakce a fungovalo to. Vášeň utlumovaná bolestí ho poutala k realitě, byl to jeho způsob, jak nezapomenout, jak nedostat něco, co mu nikdy nebylo souzeno.
Teď ale nic nebolelo, nic kromě pohledu v Tomově tváři a chuť polibku.
Odtáhl se od něj a otočil hlavu na stranu směrem k jejich stále propleteným prstům, kousal se zevnitř do tváře, dokud necítil krev. Skrze endorfiny, které mu pumpovaly tělem, to sotva cítil, a tak kousal víc zoufaleji.
„Přestaň s tím,“ řekl Tom, když si uvědomil, co to dělá. „Přestaň.“
Bill neochotně zjemnil kousání a polkl železitou chuť krve a znovu zavřel oči. „Nemůžu,“ zopakoval, trhl sebou při zvuku stenu v jeho hlase a rozhodl se, že už radši nic nebude říkat.
Tom ho jednou rukou hladil a snažil se ho uklidnit, ale jediné, čeho tím docílil, bylo to, že se Bill ještě víc hněval a v klíně mu začalo tepat, což bylo pro něj něco, co nikdy necítil, když uvnitř něj někdo byl. Chtěl se od Tomových něžných doteků dostat pryč; bylo to až moc intimní, moc něžné, až moc opravdové. Nebylo to jako sex, bylo to jako něco naprosto jiného, něco, co neměl odvahu pojmenovat.
Zatímco se Billova mysl přehřívala, Tom se snažil ze všech sil, aby Bill na všechno zapomněl, i kdyby jen na chvíli. Věděl jak moc se Bill bál vzdát kontroly a předat ji někomu jinému, ale Tom potřeboval, aby to udělali. Mohla to být jejich poslední šance – při tom pomyšlení polkl vzlyk – a chtěl, aby se Bill cítil dobře. Chtěl, aby zažil to, jaké to mělo být, jaké by to mohlo být, kdyby chtěl. Bill sám sobě nikdy nedovolil mít sex bez bolesti. Tom to chápal. Ale on to nedělal jen kvůli uspokojení, chtěl to kvůli trestu a Tom se kvůli tomu sám na sebe zlobil za to, že mu to nedošlo už dřív.
A tak do něj pravidelně a pomalu přirážel, až bolestivě pomalu, zachycoval každý z Billových nádechů do svých úst a jednou rukou ho hladil ve vlasech. „Mám tě,“ zamručel mu do rtů, znovu se sklonil tak, aby měl Bill o co se třít. „Jen dýchej, držím tě.“ Věděl, že brečí a věděl, že to Bill ví, ale teď to bylo oběma úplně jedno.
Každý z Billových tichých lapání po dechu byl jako odměna, a to i každé prohnutí v zádech, a každé rozechvěné vydechnutí se dostávalo k Tomovým rtům. Tom jen doufal, že si Bill uvědomil, že si tohle zaslouží, že si zaslouží tohle mít. To, že stále nedělal žádné hlasitější zvuky, mu dávalo signál, že něco drží zpátky, nějakou část sebe, kterou nechtěl pustit ven. Tom se od polibku odtáhl a přesunul se s polibky na krk, zatímco se spolu houpali proti sobě, spolu a pro sebe.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Bill už několik minut nic neřekl.
Bill přikývl. „Fajn.“
Tom se mu podíval do očí a poprvé mu věřil to, co řekl. V jeho obličeji bylo něco mnohem upřímnějšího, než co kdy viděl.
A tak i když mu to ubližovalo, i když se Tomovi lámalo srdce, Bill byl v tuhle chvíli šťastný a to bylo všechno, na čem záleželo. Tom se mohl složit později. Později nejspíš rozkope svůj byt a pak se upije k zapomnění, ale teď tohle dělal pro Billa. Znovu si přitiskl rty na Billovy a snažil se nevzlykat.
Když se nakonec trochu odtáhl, aby se mohl mezi ně natáhnout a vzít do dlaně Billovu erekci, Bill se kolem něj stáhl tak silně, že se musel Tom nutit, aby se neudělal dřív než Bill.
„Notak,“ zamručel mu do krku. „Notak. Pusť to, všechno.“
„Já…“ Bill zalapal po dechu a zaryl nehty Tomovi do kůže, stehna se mu třásla proti Tomovým bokům. „Oh, kurva…“
„No tak, Bille, pusť to,“ řekl Tom a zrychlil pohyby rukou, prakticky z Billa orgasmus vytáhl, ten se prohnul v zádech a udělal se s nejhlasitějším stenem, jaký od něj Tom kdy slyšel. Pusu měl dokořán, oči pevně zavřené a jeho nehty způsobily, že Tomovi tekla z ramenou krev.
Tom chtěl něco strašně moc říct. Jak tam tak leželi, přitisklí jeden na druhého, zrychleně si vydechovali do kůže, měl to nutkání větší než obvykle, protože si nikdy nebyl ničím tak jistý. Chtěl to říct, ta slova tu byla, přímo na špičce jeho jazyka, ale neřekl ani slovo.
Bill neměl potřebu to slyšet tak moc, jak to Tom chtěl říct.
A tak se rozhodl mu to namísto toho ukázat, ujistit se, že to ucítí. Každý jeho polibek to říkal, každý dotek a každá slza.
***
Bylo ticho jako po smrti; kdyby měl Bill dovoleno to slovo použít, tak by to takhle popsal. Už deset minut leželi na jeho malé posteli. Jediný zvuk, který tu byl, bylo jejich dýchání, stále těžké a zastřené z toho, co právě udělali.
Všechny druhy myšlenek se Billovi honily hlavou, ale všechny utichly, když Tom zase promluvil.
„Pojď se mnou pryč.“
Bill se posadil, i když ho všechno bolelo, a zůstal na něj zírat. „Cože?“ vydechl, doufal, že slyšel špatně.
Tom se zvedl na lokty. Díval se na něj smrtelně vážně a v jeho pohledu byl náznak zoufalství. „Pojď se mnou pryč,“ zopakoval. „Utečeme spolu.“
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
No to teda … koukám! Už jsem se to i snažila dočíst v AJ, ale tak to není žádná sláva s mými bídnými znalostmi. Takže díky moc.
Noooo tak jako sem překvapena. Myslela sem ze Billa osvobodí, nebo ze si z toma dela prdel.. A oni ho očividně vazne odsoudili 😪😪😪😪 ovšem co se tom chystá udelat…. Bojím se jake to bude kit následky 😔 Dekuju za preklad
Tohle je jedna z nejlepsich povidek, co jsem kdy cetla a to jsem jich precetla uz opravdu hodne. Libi se mi i presto, ze je tak "sadisticka" a zrejme nas ani neceka dobry konec, coz tusim hned od prvnich dilku. Ale presto vsechno v sobe neco ma…a urcitym dilem je i Bill obet a nasledkem toho se vydal spatnou cestou…i presto, co udelal si nemyslim, ze si zaslouzi trest smrti, i kdyz je to hrozne, co se stalo. Prala bych oboum, aby mohli byt nejakou dobu spolu stastni. Uz i me napadl Tomuv navrh, jak situaci vyresit, ale je otazkou, jak by zvladali a zda by to mohlo vydrzet. Zda skutecne utecou tak, aby spolu mohli byt a nebat se o svuj zivot, aby je nechytili…opravdu bych jim to prala, skutecne jo, ale…bojim se zaveru. Diky za preklad.
Já věřila že Billa osvobodí.
Nejlepší překvapení dne, díky za pokračování překladu.
Tahle povídka je tak bolestná. Když už to vypadalo nadějně, všechno šlo do háje a Bill má pouhé tři měsíce…
Útěk by byl řešení, ale na jak dlouho, pokud by se vůbec povedl. Mám intenzivní pocit, že tohle nemůže dopadnout dobře. Chtělo by to zázrak.
Děkuji za překlad, jsem napnutá, co bude dál.
Já si v první chvíli myslela, když jsem uviděla nadpis, že se do překladu nakonec pustila Janule 😀
Jsem moc ráda, že ses k téhle povídce vrátila, opravdu si zaslouží tady být kompletní!
Jestli budu muset čekat na další díl devět měsíců tak umřu!!!
Toto je… Des. Bojím sa, čo este príde. Viem, že v živote nie je všetko ružové, ale ja stale dúfam v šťastný koniec. A bojím sa toho zlého.
Strašne moc ďakujem za to, že si neprestala s prekladom, dúfala som, že toto dielo nezostane nedokončené…
Ja som vlastne aj čakala, že Billa odsúdia, nemohli mu odpustiť, ale aj tak mi to je tak veľmi ľúto…
Milovanie bolo prekrásne, ja by som Billovi tie slová povedala, ale možno má Tom pravdu, že by ho to asi bolelo viac…
Som neskutočne zvedavá či Bill bude zvažovať útek a či to Tom myslel naozaj vážne… je mi smutno…
Veľmi pekne ďakujem za preklad.
Obaja by si mali toho tolko povedať.. a obaja to v sebe dusia, prosíííííííííííím vyslovte to nahlas, nech to počujete obaja . útek je jediné riešenie, tak moc ma mrzí, že Billovi nezmenili rozsudok … prosím, nech utečú spolu, Tom má tu moc ich odtial dostať