autor: B-kay
Nejprve bych chtěla z celého srdce poděkovat za všechny nádherné komentáře. Jste mou múzou, a pokud je něco, co mě nutí nevzdávat se a pokračovat dál i ve chvílích, kdy to vzdávám, jste to vy. Jak kdysi řekl moudrý Ernest Hemingway – neexistuje psaní jako takové, člověk jen musí usednout k psacímu stroji a začít krvácet a já dnes krvácela opravdu hodně. V tomhle smyslu jsem dnes zcela vykrvácela a v následujících slovech vám předkládám celou svou duši.
Sarah Kaulitzová pomalu kráčela k malému nemocničnímu okýnku, za nímž se snoubila veškerá krása samotného vesmíru. Tmavé nebe bylo průzračné, bez jediného mráčku, poseté tisíci zářících hvězd a té záplavě drobných světýlek vládl stříbrný měsíc, který svým svitem hladil prameny její dlouhých vlasů. Byla to nádhera. Nepřicházelo jí na mysl jiné slovo, kterým by mohla definovat vzdálená nebeská tělesa na obloze, což bylo vzhledem k její slovní zásobě opravdu neobvyklé.
Něžně se kousla do spodního rtu, aby zamaskovala jemný úsměv a dál opatrně našlapovala vpřed. Nikdy by si nebyla pomyslela, že se i v jejím životě objeví okamžiky, které ji dokážou připravit o slova a způsobí příjemné chvění celého těla.
Vděčná za taktnost mladé sestřičky i chvilku soukromí, kterou jim dopřála, přitiskala ke svým prsům malé novorozeně, které se v jejím objetí spokojeně převalovalo a drobnými prstíky vířilo okolní vzduch. Nohy měla jako z olova, každý krok byl náročnější a bolestivější než ten předešlý, ale ona svému synkovi jednoduše musela ukázat nádherný výhled za oknem. Chtěla, aby bylo jeho narození i další dny jeho života provázeno pouze krásnými věcmi a okamžiky, chtěla jej zahrnout nekonečnou láskou, která se jí zčista jasna usadila na prsou a dokázat všem, kteří v ní nevěřili a kteří jí tolik ublížili, že je schopna posunout se dál a přenést se přes minulost. Opravdu tomu začínala věřit. Ještě do včerejšího dne bylo všechno ostré, bolestivé a pořád tak živé, a najednou, s příchodem toho maličkého tvorečka, minulost ztrácela své jasné obrysy, každou vteřinou její ostrost slábla, až zmizela úplně.
Sklonila hlavu a láskyplným pohledem ulpěla na miminku, které k ní upíralo veliké překrásné oči.
„Ahoj,“ šeptla mu chvějícím se hlasem a zvedla ukazováček, aby jej mohla pohladit po líčku. Chlapečkova kůže byla jemná, provoněná sladkými tóny a ona bojovala s touhou sevřít jej v náručí silněji a polibky pokrývat celou jeho tvář. Působil křehce, jako by byl vytesán z porcelánu a ona měla strach, že mu silnějším dotekem způsobí bolest. Ve skutečnosti však pohled na něj způsoboval bolest jí.
Probouzel v ní vzpomínky na chvíle, kdy na sebe nebyla příliš hrdá. Na chvíle, kdy podlehla nátlaku okolí a s uplakanou tváří seděla v děsivě bílé čekárně, kde společně s ostatními dívkami v jejím věku a několika staršími ženami čekala na to, až bude zavolána dovnitř a zbavena svého maličkého problému. Rozhlížela se kolem sebe jako zvířátko chycené v pasti, očekávající, odkud se vynoří hladový predátor a připraví ji o všechno, co jí bylo drahé. Všechny dívky působily stejně. Stejný vyrovnaný výraz ve tváři, odhodlaný pohled, některé si mezi sebou povídaly, jiné si četly nebo jen beze slova hleděly před sebe, hořící nedočkavostí, kdy se budou moct vrátit do svých předešlých životů a tuhle malou kapitolu jednoduše smazat. Jako by se nic nestalo.
Sarah nic takového nechtěla. Nechtěla se vrátit do svého předešlého života, nechtěla, aby bylo zase všechno takové jako předtím, protože veškeré její bytí, zdroj veškerého jejího života byl uvnitř ní. Vyvíjel se, rostl, byl její součástí a ona si poprvé v životě nepřipadala tak osamělá a zvláštní. Poprvé v životě měla pocit, že někam patří, že nalezla to, co hledala, a nebyla připravena se toho vzdát.
Trhla sebou, jakmile byla dovnitř povolána světlovlasá dívka po jejím boku a její srdce se roztlouklo o poznání rychleji. Byla na řadě. Aniž by si to uvědomovala, přitiskla si ruce na břicho v zoufalé snaze zachránit své dítě, a představa, že se jejich propojení pomalu chýlí ke konci, že každou chvíli ztratí to nejvzácnější, co jí život nabídl, ji připravila i o poslední zbytky dechu. Zvedl se jí žaludek, nemohla se zhluboka nadechnout, jejím mladým sedmnáctiletým tělem se rozlévala narůstající panika, jako by někdo vysál z místnosti všechen vzduch. Ne, nemůže to udělat. Nemůže. Nemůže…
Když o několik minut později vstoupil do čekárny lékař a vyslovil jméno své nejmladší pacientky, pohledné tmavovlásky, kterou bylo nemožné přehlédnout, zůstal zaraženě stát na místě a překvapeně hleděl na židli, kde ještě před malou chvílí seděla s ustaraným výrazem. Byla prázdná.
Drobnými polibky pokrývala jemné vlásky svého syna v naději, že jí bude jednoho dne tohle chvilkové zaváhání odpuštěno.
„Jsi to nejkrásnější miminko na světě, Billi,“ usmívala se, zatímco uplakaným pohledem sledovala drobné pěstičky natahující se k její tváři. „Dnes jsem se byla podívat i na ta ostatní, ale žádné z nich nebylo tak krásné jako ty.“
Otočila se a podbřiškem, ve kterém jí už celou hodinu bolestivě tepalo, se opřela o snížený parapet.
„Podívej,“ špitla. „Vidíš ta světýlka na obloze? To jsou hvězdy. Až budeš starší, všechno ti o nich povyprávím. Budeme se na ně dívat společně, jen ty a já. I ty jsi jednou z nich. Jsi můj zázrak, Bille.“ Cítila, že jí po tváři už zase stékají slzy. Chvěla se po celém těle, podivně maličká a slabá, ale své dítě držela pevně, nedovolila by, aby se mu něco stalo.
„Ukážeš mamince, která se ti líbí nejvíce?“
Sevřela jeho maličkou dlaň v té své, rozevřela ji, a když chlapeček natáhl prsty a nevědomky tím ukázal na jedno ze souhvězdí, slabě se usmála. „Kassiopeia,“ vyslovila do ticha místnosti, která ji v tu chvíli přišla posvátná. „Opravdu dobrý výběr. Je nádherná a až trošku vyrosteš, všechno ti o ni povím. Jednou jsem ve škole pracovala na projektu o hvězdách, který jsem soustředila právě na tohle souhvězdí. Pan učitel byl nadšený.“
Při vzpomínce na svého učitele biologie se smutně pousmála. Vždy k ní byl milý a spravedlivý, byl jedinou osobou na celé škole, se kterou se nebála mluvit. Už jako dítě měla problém zapadnout do kolektivu, u ostatních dětí nebyla příliš oblíbená, měla svůj vlastní svět, takový, do kterého nedovolila nikomu nahlédnout a kam utíkala před realitou.
Už jen pomyšlení na to, že by jejího syna čekalo dětství podobné tomu jejímu, cítila, jak se jí kolem krku omotávají ledové obruče, utahují se a brání jí v dýchání.
„Nevím, co budeme dělat,“ přiznala smutně, ale vzápětí se jí rty zkřivily do jemného úsměvu. „Ale to nevadí. Já určitě něco vymyslím. Utečeme někam hodně daleko, jen my dva, někam, kde nás nenajdou a nebudou nám moct ublížit.“ Vzpomínky deroucí se dopředu okamžitě potlačila svými představami. „Koupíme si velký dům s rozlehlým dvorkem, všude budou rozkvetlé stromy a květiny těch nejrůznějších barev, a když budeš chtít, seženeme si i pejska.“
Nevěděla, kolik pravdy se ukrývá v jejích slovech, zda vůbec nějaká, ale věděla, že nedovolí, aby si i Bill prošel stejným peklem jako ona. Její otec byl zlý člověk, její bratr ještě horší, a to, že její tělo ještě drželo pohromadě po všech těch trestech a bezdůvodných úderech, by se dalo počítat jako další zázrak.
Odvrátila se od okna a usykla, jakmile vykročila směrem k posteli a bolest v podbřišku projela celým jejím tělem, nutící ji lapat po dechu. Věděla, že by měla přivolat sestru a sdělit ji své potíže, ale měla strach, že by si ji v nemocnici nechali mnohem déle a tak raději mlčela.
O hodinu později, když se k bolestem přidalo i silné krvácení, ji byla sdělena zpráva, se kterou nepočítala. Ležela na posteli jako bez duše, hledící do tmy před sebou, na tváři zaschlé stopy po slzách a v očích naprostá prázdnota.
Byl konec. Věděla to. Vycítila to z lítostivých pohledů lékařů i sester, z jejich nucených úsměvů a nepřirozené řeči těl, ale i z podivné slabosti, která si z ní kousek po kousku ukrajovala, až dokud necítila vůbec nic.
Její sny navždy zůstanou jen pouhými představami. Nebude žádný dům s dvorem a rozkvetlými stromy, žádné květiny ani pes pobíhající kolem domku. A pokud něco takového i mělo přijít, věděla, že nebude toho součástí.
„Můžu pro vás něco udělat, Sarah?“ zeptala se jí měkce sestra, která ji měla v tu noc na starosti.
Smutek a lítost zakořeněné v hloubce její očí jí napověděly, že se jednalo o pouhou frázi, kterou byla nucená vyslovit za každých okolností. Věděla, že už nebylo co udělat, přesto se zhluboka nadechla, olízla si vyprahlé rty a promluvila roztřeseným hlasem skrz nepříjemnou překážku v krku.
„Potřebuji pero a papír.“
„Chcete někomu něco napsat?“
Vysíleně přikývla.
„Chcete napsat své rodině?“
Ano. Chtěla napsat své jediné rodině. Jedinému člověku, který jí byl skutečně blízký a kterého milovala.
„Prosím,“ vydechla. Měla pocit, že z ní pomalu vyprchává život. Bylo to zvláštní, ještě před chvílí byla nejšťastnějším člověkem pod sluncem, měla celý život před sebou, a najednou se s ním měla rozloučit.
„Hned jsem zpátky.“
Sarah přikývla a otočila hlavu, aby se mohla podívat na miminko spokojeně spící na její hrudi.
Omlouvám se, šeptala mu svýma nešťastnýma očima. Její srdce krvácelo a lámalo se vejpůl.
Tolik se ti omlouvám.
Jakmile bylo po všem, Tom si očistil kapesníčkem ruku a vrátil se na své původní místo. Jako teplá přikrývka, jako ztělesněný dotek bezpečí překryl Billovo tělo tím svým, sledoval, jak se třese a lapá po dechu, jak se snaží pochopit to, co se právě odehrálo a jak moc bojuje s touhou schovat se a utéct před Tomovým pohledem. Roztržitě se pod Tomem kroutil, uhýbal před jeho očima a silně nasával vzduch nosem, jako by se styděl i za to, že jej předešlý okamžik připravil i o poslední zbytky dechu. Pokojem se rozprostíralo pomalu houstnoucí ticho, měsíc a hvězdy za oknem byly němými svědky všeho, co se před chvílí odehrálo, a Bill měl pocit, že si na něj ukazují, šklebí se a posmívají se mu.
Když už bylo ticho nesnesitelné, Tom se rozhodl udělat první krok. Natáhl ruku, ukazováčkem přejel přes Billovu čelist a s výrazem naprosté něhy se zahleděl do rudé tváře černovlasého chlapce.
„Líbilo se ti to?“ zeptal se s úsměvem, čímž si vysloužil Billovo stydlivé zakňučení. Překvapeně zamrkal, jakmile se k němu Bill silně přitiskl, tvář ukryl do ohybu mezi jeho krkem a ramenem a zhluboka nasávaje vůni ulpělou na bledém kousku pokožky, neklidně dýchal. „Pokud neodpovíš, budu si myslet, že se ti to nelíbilo. Takže líbilo?“
Bill beze slůvka jemně přikývl a Tomův úsměv o něco povyrostl. Možná to všechno dělal pro Billa, ale to neznamenalo, že z toho nemohl mít dobrý pocit. I jemu se to líbilo, ano, skutečně moc se mu líbilo dotýkat se Billa na tom nejchoulostivějším místě, otřásat jeho světem, připravovat jej o pevnou půdu pod nohama a cítit příjemné vibrace probíhající jeho tělem.
Sklonil tvář a pootevřenými rty se přitiskl k Billovu uchu. „Pokud budeš chtít, můžu to dělat každou noc,“ šeptl s lišáckým úsměvem, jen aby viděl jeho reakci.
Bill znovu stydlivě zakňučel, nosem se zavrtal hlouběji do Tomovy kůže a tiše zaprotestoval. „Tohle nesmíš říkat, Tome.“
„Proč ne?“
„Protože na takové věci neumím odpovídat. Nevím, co bych měl říct a cítím se hloupě.“
„Vím, že ti to není příliš blízké, žes možná něco takového prožil úplně poprvé, ale nemáš se za co stydět. Právě naopak, vedl sis skvěle.“
Bill překvapeně zamrkal a pomalu zvedl hlavu ze svého úkrytu, aby mohl pohlédnout Tomovi do očí.
„Nevadilo ti to?“ zeptal se tiše.
„Co mi mělo vadit?“ Tom se opatrně převalil vedle něj, loktem se zapřel vedle jeho hlavy a z výšky pozoroval jeho tvář, jež zalitá měsíčním svitem stříbrně zářila.
„Dotýkat se mě,“ odpověděl Bill a plaše odvrátil tvář. Jeho srdce se znovu splašeně rozbušilo jen při vzpomínce na to, jak daleko před chvílí zašli, jak moc Tomovi dovolil. V duchu se pousmál. Vlastně mu nic dovolovat nemusel. Tom se neptal na povolení, dobře věděl, že pokud by to udělal, žádného by se nedočkal, a tak jednal. Otřásl Billovým světem a Bill poprvé v životě zažil skutečné uspokojení. Tělem mu přecházely vlny příjemné slabosti, cítil se podivně omámen a jediné, po čem zoufale toužil, bylo, aby se jej Tom znovu dotkl. Při té myšlence se zastyděl.
„Proč by mi to mělo vadit?“
„Protože jsem kluk.“
Tom se smutně pousmál. Některé věci se možná pohnuly správným směrem, nastal velký pokrok, ale jiné zůstávaly stát na místě. Billova nedůvěra v sebe samého byla pořád tam, pořád stejná a Tom si nebyl jistý, zda někdy uvěří tomu, jak vzácným a úžasným člověkem ve skutečnosti byl. Zapletl mu ruku do vlasů, palcem hladil Billovo čelo a kreslil do bledé kůže uklidňující kolečka. Dřív, než se odhodlal promluvit, byl překvapivě předběhnut Billem.
„Líbí se ti dívky. Mandy se ti líbila celých pět let. Co je to v porovnání se třemi měsíci, co znáš mě?“
„Máš pravdu, Bille.“ Tom se smutně pousmál, nepřestávaje v dotýkání se Billovy tváře. „Nikdy se mi kluci nelíbili, nepřitahují mě a máš pravdu i v tom, že se mi Mandy líbila celých pět let. Nemá smysl něco zapírat, taková je pravda.“
Bill sklopil pohled a chápavě přikývl. Najednou si přišel podivně prázdný, jako by jeho duše opustila jeho tělesnou schránku, ukryla se v rohu místnosti a odtamtud lítostivě sledovala celou tu scenerii.
„Ale pravdou je i to, že jsem byl po celou dobu slepý. Celých pět let jsem tě měl přímo před očima, seděl jsi na všech přednáškách každičký den, po celou tu dobu a já tě přesto neviděl.“
„To protože jsem nechtěl být viděn,“ připustil Bill se smutným úsměvem a Tom se neovládl a hluboce jej políbil, vzápětí se odtáhl a přitiskl se tváří proti té jeho. Se zavřenýma očima vdechoval sladkou vůni jeho bytosti, vstřebával do sebe Billovy roztřesené výdechy a přál si zvěčnit ten okamžik, už nikdy neopustit jeho blízkost.
„Od chvíle, co jsi vstoupil do mého života, je všechno tak jiné,“ zasténal proti chvějícím se rtům a na krátkou chvíli je polaskal jazykem. „Probudil jsi ty části mého já, o kterých jsem neměl ani tušení. Nevěřil jsem, že by se v mém životě mohlo zjevit něco takového.“
Bill se roztřeseně nadechl, zvedl levou ruku do vzduchu, aby ji vzápětí omotal kolem Tomova krku. „To ani já,“ zašeptal plačtivě.
„Nezáleží mi na tom, že jsi kluk.“ Tom láskyplně přejel špičkou nosu přes Billovy pootevřené rty. „Jsi to nejdůležitější, co mám, a slibuji, že tady budu každý den pro tebe a po celou dobu se budu snažit vynahradit ti těch pět let, které jsem tak hloupě promrhal.“
Bill neřekl ani slovo.
Vpíjel se do Tomova pohledu očima topícíma se v slzách a na těch zvláštních místech nacházel upřímnost a něhu v té nejčistější podobě. Na něco takového nebyl zvyklý. O takových věcech sníval, představoval si je, doufal v ně, ale nikdy je neměl příležitost okusit na vlastní kůži. Nezasloužil si Tomovu lásku, nebyl dobrým člověkem. I přesto, jak moc si přál, aby tomu tak nebylo, zůstával i nadále dítětem svých rodičů a bylo jen otázkou času, kdy se i u něj projeví v plné síle jejich zlost a nevraživost. Tyto obavy jitřily staré rány na jeho těle i duši už strašně dlouho, váhal, zda by se k nim neměl Tomovi přiznat, ale nakonec si to rozmyslel. Zavřel oči a naklonil se pro polibek.
Věřil, že jej Tomova láska zbaví veškerého zla ještě předtím, než stihne udeřit.
Beth pobíhala po Billově pokoji jako splašená. V to ráno dostala od Billa velice důležitý úkol – pohlídat oba jeho zvířecí miláčky, a tak se po jejich odchodu do školy přemístila do jeho pokoje a střídavě si hrála s kotětem, které si pomalu zvykalo na nové prostředí i s prasátkem, které zvyklé na veškerou pozornost, žárlilo na nového obyvatele domu. Když ji Georg zavolal na snídani, na chvíli je nechala o samotě a po jídle se k nim vrátila, aby pokračovali ve hře.
Cítila se hezky. Sluníčko pronikající do pokoje skrz pootevřené okno svými dlouhými paprsky vytvářelo na chlupatých obličejích zvířátek různé obrazce, nutilo je přivírat víčka, působící stejně jako ukolébavka pro malé dítě. Do několika minut oba spokojeně oddechovali na slunci a Beth tak přišla o svou společnost. Rozhodla se, že si půjde hrát do obýváku za Georgem, ale dřív, než tam stihla odběhnout, upoutalo její pohled něco jiného. Sada úplně nových barev na Billově nočním stolku byla pro její zvědavou mysl jako past, okamžitě věděla, co udělá. Nakreslí Billovi obrázek!
S úsměvem se natáhla pro barvy, které si rozložila po podlaze, zpod postele vytáhla kousek pokřiveného papíru, který byl dostatečně velký, aby se tam vešlo její dílo, a pustila se do práce. Chtěla namalovat obrázek celé jejich rodiny, něco, čím udělá Billovi radost a nemohla se dočkat, až mu jej bude moct ukázat.
„Princezno, nemáš hlad?“ zeptal se o deset minut později Georg, který se po dlouhém hovoru s matkou cítil podivně unavený. Měl pocit, jako by uběhl kilometry. Jeho matka byla obdařena darem řeči a s oblibou vedla nekonečné monology právě během telefonátů se svým mladším synem. Georg ji měl rád, ale nejnovější drby a módní výstřelky byly opravdu tím posledním, co by jej zajímalo.
Nakoukl do dveří a vesele se usmál, jakmile spatřil Beth ležící na podlaze v obklopení záplavy barev. S jazykem mezi rty plně soustředěná pokračovala v malování, aniž by postřehla Georgovu přítomnost. Georg se v duchu pousmál. Byla Billovi tolik podobná.
„Copak to děláš?“ zeptal se a vstoupil do místnosti.
Beth konečně zaregistrovala jeho osobu, posadila se a zvedla upatlané ruce do vzduchu. Její tvář zářila spokojeností. „Maluju,“ odpověděla s úsměvem a plaše sklonila tvář.
„Můžu se podívat?“ přistoupil blíž, a když nesměle přikývla, svalil se na podlahu vedle ní a vzal do rukou kousek papíru, který přišel o svou původní bílou podobu a nyní hrdě vystavoval na obdiv dílo malého děvčátka. „Co to je?“ zeptal se jí s úsměvem.
„Tohle je Bill,“ řekla a prstem dloubla do panáčka s tmavými vlasy. „Tohle Tomi a tohle jsi ty.“
Georg se při pohledu na obtloustlou kouli s něčím podivným na hlavě nedokázal zbavit pobaveného úšklebku. Beth byla zřejmě jediná, která jej viděla v pravém světle.
„A tady jsem já.“ Ukázala na nejmenšího panáčka a stydlivě sklopila pohled. „Líbí se ti to?“
„To víš, že ano.“ Georg ji obdařil něžným úsměvem a vysadil si ji na klín. Chvíli si převracel papír v dlaních, než mu došlo, že se nejednalo o kousek papíru, ale tenkou bledou obálku, která byla na některých místech rozedraná.
„Ach ne, zlato, kam jsi to malovala?“ zeptal se, zatímco pohotově otevíral obálku ze strachu, že v ní najde něco důležitého, něco, co už mohlo být také zničeno snahou Beth udělat Billovi radost.
„Našla jsem to tady,“ odpověděla Beth, ukazujíc pod postel, zatímco Georg rychle rozevřel poskládaný papír a vydechl úlevou, když si všiml, že je nedotčený. Papír byl popsán neúhledným písmem. Georg nedokázal odolat nutkání dovědět se, o co se jednalo a rychle jej přelétl očima. O dvě minuty později sebou trhl při zvuku dětského hlásku.
„Jsi v pořádku?“ ptala se jej Beth, nespouštějíc z jeho tváře smutný pohled.
Georg se cítil jako omámený, nerozuměl její otázce. Svět se s ním podivně točil.
„Pláčeš,“ řekla Beth tiše, natáhla ruku a prstem setřela slzu vytékající z Georgova oka.
Georg měl pocit, že se nemůže zhluboka nadechnout. Přečetl dopis ještě jednou v naději, že se jednalo pouze o nějaký přelud. Optický klam. Slova na bílém plátně však zůstávala stejná.
„Sakra,“ vydechl a složil tvář do dlaní. „Sakra,“ zopakoval, když mu z pootevřených úst unikl tichý vzlyk. Odhodil dopis stranou, jako by pálil, nedokázal z něj však spustit pohled.
„Ach, Bille,“ šeptl lítostivě.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
Nevím, jestli dobře, ale pochopila jsem z toho začátku, že Billova matka nejspíš zemřela a starali se o něj adoptivní rodiče. Mám strach z dalšího dílu, jsem zvědavá, co Georg objevil, ale asi to není nic pěkného. Jestli bude příští díl smutný, budu ještě smutnější než teď, fakt je mi Billa líto, i když ještě nevím proč. Děkuji za díl.
Teď už jsem si víc než jistá, že "tamto" nejsou jeho skuteční rodiče. Tipla bych si, že ho vychovával jeho strýc, ten nedobrý bratr jeho matky. A to je taky důvod, proč Billa neměli rádi. Po smrti Sarah jim zůstal na krku, ale jejich priority byly očividně někde úplně jinde.
Jsem napnutá, co se vlastně píše v tom dopise, když to s Georgem tak zamávalo.
Díky, těším se na pokračování.
Skvělý dílek, ale něčím smutný…Bill si takový život nezasloužil, protože Billova maminka měla Billa velmi ráda. Doufám, že se dozvíme, co v dopise bylo…jde zřejmě o dopis, který na konci Sarah chtěla napsat osobě, kterou nejvíc milovala…a tou bych řekla, že šlo o Billa. Snad se Tomovi povede změnit Billovo smýšlení o sobě….tohle si Bill bezasloužil a ani nezaslouží…je úžasné jakou máš schopnost vepsat své povídce život. Pokaždé, když čtu sílek tvé povídky, cítím se jako bych byla součástí povídky nebo dokonce situace, která se zrovna odehrává a to je neskutečný dar. Opravdu pro svá díla krvácíš. Díky.
Povídka je nádherná Bill by mněl být šťastný a věřím že to Tom dokáže.
Díl plný emocí na pozadí… jsem zvědavá na Billovu reakci ohledně dopisu, chci, aby tahle povídka byla nekonečná :))) něco tak dokonalýho prostě nemůže skončit. Díky a těším se na další moooc
Takže přece jen Billovi rodiče nejsou jeho biologickými rodiči. Ačkoliv mu to samozřejmě nepřeju, jsem ráda už jenom proto, že si neumím představit, že by někdo tak hrozný mohl zplodit Billa, který je jejich protipólem. Zajímá mě, zda si Bill dopis kdy četla a zda o tom ví, a nebo měl strach tenhle dopis číst, či jej ztratil nebo se mu doposud nedostal do ruky, protože jej nějak přehlédl? S Georgem dopis řádně zamával a já jsem zvědavá, co udělá s nově nabitými informacemi.
Billovy maminky je mi skutečně líto. Celkem by mě zajímalo, na co umřela, ale možná by bylo i pro mé dobro tohle lepší nerozmazávat. I Billa je mi líto, že mu nikdy nebylo a nikdy ani nebude dovoleno poznat svoji skutečnou maminku, která jej tolik milovala. Snad o tom ale ví, protože si zaslouží vědět, jak moc jej miloval, a že byl pro ni vším.
Díl byl dokonale plný emocí a naprosto jsem si jej užila. Děkuji, B-Kay!
Bill sa, zdá sa, konecne dozvie, že aj on bol milovaný a že je hoden lásky. Vsak už bol najvyšší čas. Lebo Tom sa snaží, ale ked ma Bill pocit, že ho nemilovali tí najdôležitejší – rodičia, je to ťažké. Snáď Bill konečne pochopí.
Napriek tým pekným chvíľkam medzi Billom a Tomov a Bethinou super náladou, mi prišla táto kapitola strašne smutná. Je krásne vedieť, že aj Bill bol milovaný a teším sa, až sa to dozvie (že ho jeho matka milovala), ale zase na druhej strane… Bude to strašne zdrvujúca správa, hlavne, keď to už tak vzalo Gea. Ale verím, že Tom Billovi ten ťažký okamih pomôže prekonať.
Ďakujem za kapitolu.