autor: BrokenMirror
Omlouvám se, to jediné můžu říct
Znamenáš pro mě hodně
A napravil bych vše, co jsem udělal, kdybych mohl začít znovu
Všechno to zahodil do stínů lítosti
A ty bys ze mě měl jen to nejlepší
Bill ležel na posteli a díval se do stropu. Jeho rodiče se konečně uklidnili po hodinách a hodinách křičení a hádek. V celém domě bylo husto a falešný pocit klidu. Bylo mu z toho špatně po těle, ale to ticho znamenalo, že může konečně spát.
Byla stejně velká zima jako obvykle, ale Bill neměl energii na to, aby se přikrýval. Neměl už nic, pomyslel si, jeho pohled cestoval po žluté plísni, rozprostírající po jeho staré tapetě. Prakticky Karinu odehnal po tom, co jí dal facku, takže mohl zapomenout na to, že by jí volal, a rodina… měl ji vůbec někdy? Ne, pokud si dobře pamatoval.
Karina se chovala od té noci divně a Bill se jí vyhýbal, jak jen mohl. Snažila se být milá, volala mu a snažila se k němu dostat, ale on se na ni nemohl ani podívat, aniž by v jejích očích neviděl svou matku. Všechno bylo špatně, všechno se opakovalo a on to nemohl dovolit.
Díval se na lustr visící ze stropu, zasraně ošklivá věc, která vypadala, jako by měla patřit do skladiště a ne do ložnice. Bill se zvedl a po špičkách přešel po posteli, chytil lustr a silně s ním zatřásl. Držel pevně a udržel by cokoliv. Znovu si lehl na postel a pomyslel si: ‚srát na to‘. Srát na všechno. Nikomu nepomáhal, takže to bylo jedno. O co šlo, když nic necítil? Byl apatický. Ke všemu. Nic ho poslední dobou nerozrušovalo, nic jím neprocházelo, obzvlášť ne po tom, co se stalo s Karinou. Když slyšel, jak se jeho rodiče hádají, jediné, na co myslel, bylo přání, ať přestanou, aby mohl spát. Jeho krev zamrzla, všechnu uvnitř něj chladlo a mělo ho to děsit, ale jemu bylo jedno, co se dělo. Byl už za stádiem, kdy si myslel, že by mohl matku zachránit. Nemohl otce zastavit, ne bez toho, aby mu v tom otec zabránil. A jediný způsob jak se ujistit, že už Karině nikdy neublíží, bylo ji nevídat. Ona to přežije.
„Už je mi to jedno,“ zamumlal si sám pro sebe, seskočil z postele a přešel přes pokoj, otevřel skříň dokořán. Hrabal se v ní, dokud nenašel dlouhou šálu, kterou dostat od babičky těsně před tím, než umřela. Byla ošklivá a on ji nikdy nenosil, ani kdyby na tom měl záviset jeho život. Ironické, pomyslel si s uchechtnutím. Zamračil se na ni a podíval se zpátky na lustr a zpátky na šálu.
Proč, sakra, ne.
Posadil se na postel a začal ji vázat. Našel si na internetu jak. Našel na internetu spoustu věcí. Taky tam našel, jak si půjčit zbraň, ale až po tom, co našel v kuchyni pod uvolněným prknem černý revolver. Jen pro případ.
To mu připomnělo, že by se měl jít podívat, jestli tam ještě je, jako to dělal každou noc. Byl to teď už skoro zvyk, stejně automatické, jako rozsvítit při vstupu do temného pokoje. Takže předtím, než dokončil vázání šály, vyšel z pokoje, prošel opatrně kolem ložnice rodičů a do kuchyně. Klekl si uprostřed podlahy a zvedl prkno. Zbraň tam byla, černá a lesklá, blýskla se v měsíčním světle, které vyházelo z okna. Chtěl se jí dotknout, ale neodvážil se. Díval se na ni s jakousi podivnou fascinací, než zavrtěl hlavou a vrátil prkno zpátky, skryl zbraň před svým pohledem.
Vrátil se do pokoje a k práci. Krátce pomyslel na to, že by napsal dopis, ale rychle tu myšlenku opustil, bylo to strašné klišé. Jediné, na čem mu záleželo, bylo, že je unavený a chce pryč. Game over nastal ve chvíli, kdy Karině dal facku, bylo na čase předat ovládání hry jinému hráči. Nebo tak něco.
Dodělal smyčku a díval se na ni, přejel přes ni prsty a pak ji pověsil, zatahal za ni, aby se ujistil, že bude držet. Jediné, co mu chybělo, bylo vylézt na židli.
Chtěl na ni stoupnout, když mu zazvonil telefon.
Hlasitě zanadával a natáhl se po něm, byl připravený ho roztřískat na kousky, než se na obrazovce ukázalo jméno. Zvedl ten hovor dřív, než sám sebe dokázal zastavit.
Nic neříkal. Její hlas byl v jeho uchu jako samet, čistý a neposkvrněný. Alespoň předtím než se jí dotkl, pomyslel si a zavřel oči.
„Prosím, poslouchej mě…“ řekla. „Omlouvám se, ano? Co jsem ti řekla po tom, co jsme… nepřemýšlela jsem. Odpouštím ti. Ty víš co.“
„Uhodil jsem tě.“
„To nevadí.“
„Ne, vadí.“
„Záleží mi na tobě. Chci ti pomoci.“
„Nemůžeš.“
„Můžu, když mě necháš. Jsi můj nejlepší přítel. Vím, že máš problémy.“
„Oh jo? A jaké?“
Vydechla. „Já nevím,“ řekla, ale něco na tom, jak to řekla, znělo, jako by věděla, a Bill semknul pěsti. „Přála bych si, aby sis s někým promluvil.“
„Proč, zdá se, že teď seš můj psychiatr ty.“
„Bille, přestaň…“
„Já nic nedělám.“
„Odstrkáváš mě,“ řekla. „Nechci být odstrčená.“ Zastavila, jako by věděla, že je něco špatně. „Co děláš?“
„Nic. Co tě to zajímá?“
„Přestaň tohle říkat,“ prosila ho jemně. „Víš, že to nemám ráda. Víš moc dobře, že se o tebe zajímám.“
„Měla bys mě nenávidět.“
„To bych nikdy nemohla… mluvíš hlouposti, jsi v pořádku?“
„Je mi fajn.“
„Víš, že vím, že lžeš?“ zeptala se a zněla rozhořčeně. „Protože říkáš, že je ti fajn, každému, tak moc, že je to teď už nejspíš automatický. Říkáš, je mi fajn, a pak použiješ ten svůj úsměv, aby se už neptali. A mně to nikdy neříkáš, na mě se takhle neusmíváš. Mně říkáš, nedělej si starosti. Takže když mi lžeš, vím, že je něco opravdu špatně.“
Polkl. „Nejsem román, abys mě analyzovala.“
„Proč jsi ke mně tak chladný?“ zeptala se a chtělo se jí brečet. „Řekla jsem, že se omlouvám. Nevěděla jsem to, nechtěla jsem ti ublížit. Přísahám, že jsme to nevěděla.“
„Neublížilas mi,“ zasyčel, snažil se ignorovat to, jak zněla. Nechtěl ji rozbrečet, nechtěl k ní být chladný, ale ona tak zůstane pryč. Dojde jí, že je špatný, stejně jak jí její matka vždycky říkala, že je. „Už jsem řekl, je mi fajn.“
Znovu si povzdychla. „Vlastně jsem volala, abych tě pozvala na Silvestra,“ řekla. „Je zítra, kdybys zapomněl. Jelikož jsi nechtěl přijít na Vánoce, myslela jsem… a musím ti něco říct, tváří v tvář. Navíc mi chybíš.“
Vskutku zapomněl. Nenáviděl svátky a ona to věděla. Snažil se ji odmítat, to jí to nedocházelo? Řekl ne Vánocům, proč si myslela, že by k ní chtěl chodit na Silvestra? Kolik náznaků ještě potřebovala? Snažil se být tvrdší než posledně, aby viděla, aby pochopila. „Ne, díky.“
„Jen to zvaž-„
„Řekl jsem ne.“
„Oh, jdi do háje,“ odsekl v překvapivém návalu zlosti. „Můžeš si být naštvaný, jak dlouho chceš. Já jsem ti ale odpustila. A zajímám se. Hodně. To taky víš. Nemůžeš od svých problémů utíkat navěky.“ Zavěsila a k jeho uchu dolehlo pípání.
Rozčileně zahodil telefon a podíval se na visící šálu. Připravenou. Vítající ho.
Do háje s tím. Do háje s ní.
Strhl ji dolů a rozcupoval ji na kousky. Zůstal tam stát a splašeně dýchal, krev se mu vařila v uších. Už ani nebyl schopný se zabít.
Ale bylo tu něco jiného, co mohl ukončit, kdyby to opravdu promyslel, pomyslel si a začal přecházet po pokoji. Musel znovu převzít kontrolu; musel přestat být obětí. Jen musel najít odvahu.
„Cože?“ zopakoval Bill, šok z toho, co Tom právě navrhl, byl jako pěstí do žaludku a jeho hlas ven vyšel jen o něco málo hlasitější než šepot. „Tome,“ řekl už s větším důrazem, když Tom nic neříkal. „Cos to řekl?“
Tom se posadil úplně a podíval se mu zpříma do očí a zopakoval: „Řekl jsem, abychom utekli.“
Billovi začalo srdce silně bubnovat do žeber. „To nemyslíš vážně,“ řekl, byl si až bolestivě vědom toho, že se mu chvěje hlas a přišlo mu, že má horečku.
„Myslím, myslím to vážně. Udělejme to.“
Billovi se začala motat hlava, věděl, že přijde strašná bolest hlavy, byl jen pár vteřin od toho, aby omdlel. „Ne,“ dostal ze sebe, byl šokovaný tím, co za slova vycházela z Tomových úst. „Ne, Tome, co to kurva?“
„Co, proč ne?“ Tom se zdál skoro stejně překvapený Billovou odpovědí jako Bill otázkou samotnou.
„Protože,“ řekl Bill a mačkal si kořen nosu. „Protože je to šílené,“ podíval se Tomovi do jeho vykulených očí. „Šílené a je to nemožné a nikdy bychom to nemohli udělat, ani kdybychom se snažili a,“ dodal, když viděl, že chce Tom něco říct, „mysli taky chvíli na sebe. Na svou práci, svůj život.“
„Já myslím na sebe. A na tebe. Na nás. Moje práce mě nezajímá, Bille.“ Tom ho chtěl vzít za tváře, ale Bill mu ruku odstrčil.
„Není žádné my,“ odsekl, reagoval okamžitě, když zaslechl slovo my, i když věděl, že jeho použité není tak špatné, jak chtěl, aby bylo.
„To nemyslíš vážně,“ řekl Tom. „Vím, že ne. Vím, že víš, že je mezi námi víc než jen… cítil jsi to, vím, že ano. A proto jsi tak vyděšený.“
Bill semknul čelist. „Nejsem vyděšený. Nic jsem necítil.“
„To není pravda,“ řekl Tom a vzal ho za ruku položenou na posteli. Bill se mu snažil vymanit, ale Tom ho držel pevně.
Bill zavřel oči. Na tohle neměl, mátlo ho to a nevěděl, co si myslet. „Nestojí to za to,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Nevíš, co navrhuješ.“
„Vím moc dobře, co navrhuju.“
„Ne, nemyslíš jasně, vím, jaké to je a-„
„Nebudu tady jen tak sedět a nic nedělat, zatímco tě zabijí!“
„Zabijí mě!“ Bill se nahlas rozesmál, ale nebyl to pobavený smích. „To není ani trochu… okay, to je jedno. Tohle je prostě stupidní.„
„Omlouvám se, že se zajímám o tvůj život,“ odsekl Tom. „Neumím si představit, že tě ztratím.“
„Budeš muset,“ štěkl Bill, protože si byl vědom toho, že je necitlivý, a rozhodl se pro jinou techniku, když tohle nepomáhalo. „Hele, není to ani rok,“ řekl a snažil se zachytit Tomův pohled. „Ty budeš žít nejspíš dalších šedesát. Těchhle pár měsíců pak už nebude nic znamenat, ani si z toho nebudeš moc pamatovat. Budu někdo, o kom budeš říkat svým vnoučatům, zatímco se budeš smát tomu, jak hloupý jsi byl, když jsi byl mladý. Jasný?“
„To není pravda,“ zašeptal Tom a semknul ruku kolem Billovy tak pevně, že mu to přerušilo přívod krve do prstů. „Neříkej, že to nic neznamená, zabíjí mě to.“
„Neznamená. A znamenat nakonec nebude.“
Tom zavrtěl hlavou, z jeho rtů vyšlo patetické tiché škytnutí.
„Slibuju, že se vrátím a budu tě strašit,“ řekl Bill, chabý pokus o rozveselení, ale bylo to jako házet hrách na zeď.
„Pojď se mnou,“ řekl Tom znovu. „Prosím, Bille. Můžeme to udělat, jen mě nech. Nech mě tě zachránit.“
„Poslouchej mě,“ řekl Bill. „Podívej se na mě, když na tebe mluvím, Tome,“ řekl trochu naštvaně a Tom se na něj podíval, oči červené. „Nechci utíkat,“ řekl. „Nech mě jít.“
„Ne,“ zašeptal Tom. „Ne…“
Bill byl zachycen v takovém slepém kruhu, že nevěděl, co říct. Minulý rok to s Andreasem nechal dojít do situace podobné této, ale předtím si to užíval. O to celou dobu šlo; donutit Andrease, aby se do něj zamiloval a nabídl mu, že ho dostane ven. Nikdy vlastně doopravdy nechtěl utéci, ale vědět, že může strážníka přinutit k tomu, aby to chtěl udělat, ho tak těšilo. Nějak se Tomův a jeho vztah přes tento stupeň dostal a teď, když tady konečně byli, Bill si přál, aby mohl vrátit čas do dne, kdy se na Toma poprvé v chodbě podíval. Sklopil by zrak a prošel jen kolem něj, všechno by udělat jinak, kdyby věděl, že to povede k tomuhle. Nikdy si nemyslel, že ucítí všechnu tuhle vinu, všechny tyhle výčitky.
„Já tě do toho zatáhl,“ řekl Bill. „Já…“ chtěl se omluvit, ale slova nepřicházela, a než mohl začít znovu, Tom ho přerušil.
„Já sám jsem se do toho zatáhl.“
„Ne, nezatáhl,“ hádal se Bill a ještě jednou zkusil dát ruku pryč, ale Tom to odmítal. „Já tahal za nitky. Já si tě vybral, konkrétně tebe, ode dne jedna. Věděl jsem, že za mnou přijdeš a chtěl jsem vidět, jak se zlomíš.“ A on teď zlomený byl. A on to nenáviděl.
Tom znovu zavrtěl hlavou. „Já za tebou přišel sám od sebe,“ řekl. „A nelituju toho, vůbec.“
„Takhle se nebudeš cítit napořád,“ řekl Bill a doufal, že zní přesvědčivě, protože tohle už moc dlouho nezvládne. „Zapomeneš na mě.“
Tom se na něj zle podívat skrze mokré řasy. „A ty bys na ni někdy zapomněl, Bille?“ střelil po něm. „Zapomněl?“
Bill zamrkal, byl tím dost zaskočený. „To není to samé,“ vydechl a byl konečně schopný se Tomovi z rukou vytrhnout.
„Ale ano, je!“ řekl Tom frustrovaně. „Proč to prostě nechápeš, je to naprosto to samé! Ty to fakt nechápeš, co? Nikdy to nepochopíš.“
Bill zavřel oči. Bylo to na něj moc, tahle konverzace musela skončit, nebo ztratí i tu trochu kontroly, co měl. „Co nepochopím?“ odvážil se zeptat.
„Co k tobě, kurva, cítím!“ řekl Tom, jeho hlas nabíral na hlasitosti. „Že když umřeš, tak mi bude, jako bych taky umřel. To, že…“ zastavil se a zavrtěl hlavou. „Ty to nechápeš. Buď nechceš, nebo opravdu nemůžeš a já nevím, co je horší.“
Bill sklopil pohled a díval se na jedno místo na podlaze, každý sval v jeho těle byl v křeči. „Je mi líto, že se takhle cítíš,“ řekl nakonec utlumeně.
„Jak?“ vyzýval ho Tom. „Jako ty?“
„Nebuď jako já,“ řekl okamžitě, zvedl hlavu. „Nechceš být jako já.“
Bill byl až moc zaměstnaný tím, že se sám sebe snažil udržet pohromadě pomocí lepenky a lepidla, byl zaměstnaný tím, že se snažil své vlastní démony držet stranou, Tom se nemohl začít rozpadat tak jako on. Bill, ať už se mu to líbilo nebo ne, potřeboval někoho, o koho se mohl opřít a byl tu pro něj jen Tom. Nemohli se oba dva rozbít.
Bill věděl, že není dost silný na to, aby se o něj Tom mohl opírat. Mohl se o to pokusit, mohl předstírat, že tak silný je, ale pravda byla, že by se zlomil a musel se vzmužit na to, aby si to přiznal. Jeho mysl byla křehká skládanka po tom všem, co se stalo, a i když už byla skoro složená, jediný malý otřes a znovu se rozsype. Občas měl ten pocit, když Tom nebo Anna vrtali až moc hluboko, a cítil to i teď. „Nemůžu o tom mluvit,“ řekl. „Musíš pochopit, že to, co říkáš, je šílené.“
„Ty o tom prostě nechceš mluvit.“
Bill už to nemohl udržet. Vybuchl. „Ty jsi tak strašně posedlý s těmihle nemůžeš a nebudeš!“ odsekl. „Všechno není takhle černobílé. Já vím, že si myslíš, že v mém mozku je malé krásné přepínátko, které můžu prostě zapnout a vypnout, kdykoliv se mi zachce, ale není tam. Věř mi, já ho hledal. Já tohle nemůžu změnit.“ Syčel skrze zaťaté zuby. „Snažil jsem se a víš ty co, snažil jsem se kvůli tobě. A pak jsi odešel a nechal mě navzdory tomu všemu, cos říkal a já prostě nemůžu…“ zavřel oči a snažil se uklidnit. „Nemůžeš tady sedět a předstírat, že se to nestalo a já to nemůžu vymazat ze své mysli. Vím, že si myslíš, že můžu, vím, že si myslíš, že jsem to udělal, ale každý den s tím bojuju, právě teď s tím bojuju tak moc, protože jediné, co moje hlava chce, je to všechno nechat jít. Snažím se to před tebou skrývat, protože navzdory tomu všemu nechci, aby ses cítil provinile. Kurva,“ zanadával, zavrtěl hlavou, nemohl uvěřit tomu, co říkal, ale nemohl to zastavit, ani kdyby chtěl.
„Vidíš tohle?“ zeptal se hlasitě a zvedl jednu ruku, držel ji horizontálně ve vzduchu. Třásla se mu, jako by měl absťák. „Vidíš to? To není fajn, to je naprostý opak. Prášky mě drží pohromadě, Tome,“ řekl. „Prášky a fakt, že se opravdu tvrdě snažím bojovat. Protože jsi to tak chtěl. A protože to tak chtěla Anna. Kdyby to bylo na mně, bylo by mi to jedno. A já už jsem unavený z toho bojování. Tak tady neseď a neremcej, že ‚oh, ty prostě nechceš‘, protože tohle teď fakt nepotřebuju slyšet. Co nechci je, abych musel poslouchat tyhle tvoje bláznivý řeči, mám jich dost od sebe.“
Přestal mluvit a zhluboka vydechl, všechna jeho energie byla pryč a neměl už ani sílu odporovat, když ho Tom znovu vzal za jeho silně se třesoucí ruku. „Omlouvám se,“ zašeptal Tom a přitiskl se čelem na jeho, druhou rukou zajel Billovi do vlasů. „Tolik toho lituju, víš. Že jsem odjel. Utekl jsem a neměl jsem. Myslím na to každý den.“
„Víš, já se taky pokusil utéct,“ řekl Bill. „Ten den, to jsem se snažil udělat. Myslel jsem, že když ji prostě seberu a utečeme, že budeme fajn. Ale namísto toho se to jen zhoršilo a teď jsem tady. Z utíkání nic dobrého nevzejde.“
„Byl bych opatrný,“ žadonil Tom. „Nechytí nás; postarám se o to.“
Bill zavřel na pár vteřin oči a pak řekl: „Nechci se s tebou hádat,“ přiznal unaveně. „Jsem tady. Teď jsem tady. Nemůžeme prostě…“ položil dlaně na Tomova holá ramena a jejich oči se setkaly, čela stále opřená. „Nebuď takový. Já…“ vnitřně si nadával za to, co chce říct. „K čertu s tím. Já tě potřebuju.“
Tom se na něj díval, jako by Bill řekl něco naprosto jiného než to, co doopravdy řekl, jako by mu řekl, že tady za ním stojí jednorožec nebo něco takového.
„Taky tě potřebuju.“
Tom odešel. Řekl, že musí „jít něco udělat“, a i když z té myšlenky byl Bill velmi nervózní, nemohl s tím nic dělat, ne odtamtud, kde byl. Tom si musel pročistit hlavu a to i on.
Seděl ve své posteli a díval se na podlahu, snažil se přestat třást. Nemohl, svaly se mu hýbaly pod kůží, a když se před ním začala hýbat i podlaha, zavřel oči.
Den u soudu byl tak těžký, byl obžalovaný z tolika věcí, které nebyly pravda, a jeho chabé pokusy vysvětlit to, byly zamítnuty pro nedostatek důkazů. Peter Keller se snažil přesvědčit zbytek soudní síně, že ji Bill znásilnil, protože si do deníčku napsala, že se s ním nechtěla vyspat. Pak mluvil o všech těch týdnech, kdy se neviděli, a Peter všem řekl, že to bylo kvůli tomu, že se Billa bála a vyhýbala se mu. Bill sevřel ruce do pěstí už jen při pomyšlení na to. Byl hodně věcí, ale nebyl násilník. Nikdy by, ani ve své nejhorší chvíli, tohle neudělal. Přemýšlel, jestli je divné, že mu znásilnění přijde horší než vražda, ale rozhodl se to moc neřešit.
Vyšla z toho ale jedna dobrá věc, pomyslel si. Klara Stark byla obžalovaná z toho, že nenahlásila, co věděla, a bude muset jít sedět. Ne na dlouho, ale Bill z toho měl stejně radost. Moc velkou radost.
Ale pak ten sex s Tomem. A pak Tom a to, jak se sesypal. Tom a jeho útěkové plány. Myslel si, že se začíná lepšit, ale teď už si nebyl tak jistý. Poprvé si přál, aby mohl nějak zkontaktovat Annu, aby měl telefon nebo pager nebo něco. To, že se Tom vrátil, hodně pomohlo a jeho hlava se začala pomalu vracet zpátky, ale teď byl zase zmatený a nitky, které ji držely pohromadě, se páraly pod stresem a zmatením.
Neměl ponětí, co dělat nebo jak Toma přesvědčit, že utíkat nikdy nepomůže, a i kdyby ano, zničí to je oba. Bill nevěděl, jak fungovat venku v reálném světě, nikdy to nevěděl.
Zavřel oči a přemýšlel, co má sakra dělat.
pokračování
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Bill má pravdu že nemůžou utic vždyť by je chytli Bill neumí žít na svobodě.
Nemyslím, si, že útek je nejaké riešenie na život. Časom by ich našli alebo keď nie, tak pri tom večnom skrývaní by si liezli na nervy, Bill je chorý, potrebuje liečbu psychiatra a z čoho by žili na úteku… Tom to nedomyslel, ale je zúfalý tak nevidí jasne:(
Veľmi pekne ďakujem za preklad.
Bill má v hlave taký zmätok, ja by som sa z toho tiež zbláznila. Stále čakám, kedy si povedia tie dve pekne slová a dúfam že sa dočkám 🙂 potrebujem to (:D). Chcem aby ušli, aj keď si neviem predstaviť ako budú žiť na úteku, Tomov otec je policajt, Tom tiež… uff idem rýchlo čítať ♥