pokračování
***
„Seděl jsi tu takhle celou noc?“
Bill přikývl, hrál si v klíně s třesoucíma se rukama. „Jak je Tomovi?“ zeptal se, oči na podlaze. Bylo to to jediné, na co myslel. Jak se Tomovi dařilo, co dělal, co si myslel, co udělá, až bude Bill pryč… nemohl přestat přemýšlet, nemohl přestat dělat si starosti, za jedinou noc měl tři záchvaty paniky.
„Pojďme teď mluvit o tobě,“ řekla Anna, zněla ustaraně. „Jak tohle zvládáš?“
Bill zavrtěl hlavou. „Myslím, že na to byste se měla zeptat Toma. Mluvte radši s ním. Potřebuje to víc.“
„Řekl ti včera něco určitého?“
Bill chtěl říct, co Tom řekl, ale nemohl. Nechtěl riskovat Tomův pracovní život. A tak jen pokrčil rameny. „Je rozrušený.“
„Samozřejmě, že je,“ řekla Anna jemně. „Můžeš se na mě podívat?“
Bill zvedl pohled k jejímu.
„Jak se cítíš ty? Vypadáš velice vystresovaně.“
Bill pokrčil rameny. „Jsem… kam jde člověk, když umře?“ zeptal se, sklopil pohled ke svým dlaním. Myšlenky mu utíkaly, nedokázal se na ně soustředit. Tom. Smrt. Útěk. Co měl dělat?
„Já nevím,“ řekla Anna jemně a Bill nevěděl, jestli si v jejím hlase ten třas nepředstavuje. Poslední dobou si toho představoval hodně, takže by ho to nepřekvapilo. „Někam, kde je krásně.“ Ale tentokrát si byl jistý, že to slyšel a odmítal zvednout pohled.
„Ale co já,“ řekl. „Kam půjdu já?„
„Dělá si s tím velké starosti?“
Bill zaváhal, ale copak mělo ještě smysl lhát? „Předtím ne,“ řekl. „Ale… nechci jít někam, kde mi to bude připomínáno… navždycky. Jen chci, aby to všechno zmizelo. Chci, abych se stal ničím. Měl jsem vás poslouchat,“ dodal. „On je v temném místě a to já nikdy nechtěl. Ne, chtěl jsem to. Nechtěl jsem se zajímat.“ Zavřel oči. „Nechci se zajímat.“
„Nemůžu ti říkat, co nemáš dělat,“ řekla Anna. „Měl bys zbytek svého života prožít tak, abys byl spokojený. Radila bych ti, abys to takhle neukončoval, ale nemůžu se snažit tě zastavit, pokud tě to dělá šťastným.“
„Nic mě nedělá šťastným,“ řekl Bill. „A nemůžu to ukončit,“ pokračoval. „Nemůžu se vrátit, zkoušel jsem to.“
„Myslím, že Tom tě dělá šťastným. Myslím, že Karina tě dělala šťastným.“
Bill se trochu zašklebil. „Podívejte, kde skončili.“
„Každý si zaslouží šanci na štěstí.“ Bill na to nic neřekl a Anna pokračovala. „Co ti Tom řekl?“ zeptala se. „Je tu i něco jiného než to, jak se k tobě chová, co ti dělá starosti.“
„Nemůžu zopakovat, co řekl,“ odvětil Bill tiše. Kdyby zmínil, že Tom chtěl utéci, riskoval by celou jeho kariéru. Mohla by si myslet, že by to opravdu chtěl udělat.
Anna přikývla. „Ráda bych si promluvila s vámi oběma najednou,“ řekla. „Pokud by ti to nevadilo.“
„Jistě,“ řekl Bill. Bude rád tak dlouho, dokud si Tom s někým opravdu promluví, vyčistí si mysl. Alespoň jestli u toho Bill bude, bude si moct být jistý, že se to provedlo důkladně. Poprvé měl pocit, jako by si o někoho opravdu dělal starosti, a ani trochu se mu to nelíbilo. Byl z toho paranoidní. „Kdy?“
Anna vypadala trochu překvapeně z toho, že to chce brzy, ale dobře to zamaskovala. „Hned, jak to půjde,“ řekl.
„Dobře,“ přikývl Bill. „Můžete pro něj zajít hned.“
„Teď? Jsi si tím jistý?“
„Nebude se mu to líbit,“ řekl Bill. „Odmítne a řekne, že to nepotřebuje, ale řekněte mu, že to chci já a on to udělá.“
***
Bill měl pravdu, Tom nechtěl mluvit a jeho nestydaté odmítnutí ji jen ujistilo v tom, že si musí s někým promluvit. Nakonec řekla, že je to Bill, kdo ho chce opravdu vidět, jak jí Bill poradil, a Tom zabručel něco nesrozumitelného, než neochotně souhlasil.
Seděli teď bok po boku v její kanceláři, za dveřmi hlídal strážník, jen protože to požadovala pravidla. Nikdo nic neřekl, Anna čekala, až jeden z nich začne, ale Tom zíral do země, bledý a červenooký, a Bill bubnoval prsty o opěrku křesla, zvuk jeho nehtů na černé kůži byl jediný zvuk v místnosti.
„Tak řeknete někdo něco?“ zeptal se nakonec Bill a Anna se usmála. Nikdy ji předtím nepožádal, aby začala.
„Jak se vy dva máte?“
„Fajn,“ řekl Tom a Bill se na něj ostře podíval.
„Ne, nemáš se fajn,“ řekl. „On lže,“ řekl a otočil se hlavou k Anně. „To to nevidíte?“
Anna se mu podívala do očí. „Ano,“ řekla. „Vidím.“
Bill semknul rty a opřel se v křesle, založil podrážděně ruce přes břicho.
„Co si o tomhle myslíš, Tome?“ zeptala se ho Anna.
„Myslím, že je to kravina.“
„Spal jsi v noci?“
„Ano.“
„Lži,“ zabručel Bill a semknul ruce víc. Anna ho ignorovala.
„Nemáš nic, co bys chtěl říct?“
„Řekl jsem, co jsem říct chtěl,“ Tom se díval na podlahu. „Nebude mě poslouchat.“
„Protože to, cos řekl, je…“ Bill se přerušil a zaskřípal zuby. „Nevíš, co říkáš.“
„Protože mě neposloucháš.“
„Poslouchám, ale to, co slyším, je šílenost.“
„Můžeme o tom nemluvit tady?“
„Můžeme o tom nemluvit vůbec?“
Tom na to nic neřekl a Bill hlasitě naštvaně vydechl, sjel v křesle níž.
Anna se dívala, jak se štěkají, a přemýšlela, o čem doopravdy mluví a jak ta hádka začala, a proč se hádají teď. Neměla dojem, že se hádají často, i když věděla, že ne vždycky dobře komunikovali. S Billem to bylo těžké. Ale teď viděla, jak moc ustaraný Bill je a její srdce se dmulo pýchou. Bill to nevěděl a Anna si to uvědomila až nedávno, ale jedna z jeho nejsilnějších emocí byla potřeba lidi, na kterých mu záleželo, ochraňovat, a přesně to teď dělal s Tomem. Tahle potřeba se v minulosti vyvinula do přehnané ochrany a majetnictví a společně se žárlivostí neskončila dobře pro nikoho zainteresovaného. V minulosti Billova potřeba ochraňovat přišla z něčeho hluboko v něm, kde doopravdy chránil sám sebe a své vlastní mentální zdraví tím, že se ujišťoval, že lidi, na kterých mu záleželo, byli v bezpečí. Tentokrát to bylo jiné.
„Chcete si promluvit beze mě?“ zeptala se jich a oba dva jí v jednu a tu samou chvíli odpověděli.
„S ním se nedá mluvit.“
Usmála se, ale Bill s Tomem se na sebe jen zamračili, než odvrátili pohledy jinými směry.
„Myslím, že bys měl poslouchat cokoliv, co ti chce říct, Bille,“ řekla a Bill otevřel pusu, aby jí něco řekl, něco opravdu ošklivého soudě podle jeho výrazu, ale ona pokračoval dřív, než mohl začít. „A Tome, ty bys měl nechat Billa mluvit. Naslouchejte si. Snažte se navzájem pochopit. Oba dva to teď máte těžké, nebudu vám lhát a říkat, že nemáte. Oba dva se teď potřebujete.“
„Tom to nechce přijmout,“ řekl Bill a znovu založil ruce. „Poznám popírání, když ho vidím.“
„Já nic nepopírám, jen říkám, že je tu stále šance-„
„To je popírání! Není nic, co můžeš udělat, je po všem! Řekněte mu to!“
„Nebudu tady jen sedět a přihlížet, jak se to stane! Na to mi na tobě až moc záleží!“
„Já se tě nikdy neprosil o to, aby ti na mně záleželo!“
„To nemáš žádnou empatii? To seš uvnitř až tak chladný?“
Bill se trochu zachvěl. „Já… Já jsem…“
„Takže přiznáváš, že ne?“
„Jsem…“
„Tome,“ řekla Anna a přerušila ho. „Na slovíčko.“
Tom se na ni zamračil, ale zvedl se, když se zvedla i ona, a odešel s ní do chodby, kde hlídač, jiný než ten, který je sem odvedl, seděl v křesle na konci chodby. Viděla, jak zvedl hlavu, když je viděl vyjít z místnosti, byl zvědavý, co se děje, ale snažil se to nedávat najevo. Když se dveře od její kanceláře zavřely a Bill byl mimo doslech, spustila. „Jsi naštvaný. A já chápu proč, je to přirozené. Ale snaž se s ním takhle nemluvit.“
„Stejně umře,“ řekl Tom, jeho hlas byl mdlý a monotónní.
„Tome.“
„No, vždyť je to pravda!“ rozkřikl se Tom a podíval se na ni. „Slyšela jste ho, umírá, proč tohle vůbec děláme?! Proč o tom mluvíme? Není to ztráta času? Proč se mu vůbec ještě snažit pomoci?“
„Vím, že jsi rozrušený, ale mysli na to, co říkáš. Možná to nedává najevo, ale opravdu mu záleží na tom, co si o něm myslíš. Záleží mu na tobě. Je to jeho posledních pár týdnů. Snaž se, ať za něco stojí.“
Tomovi se do očí nahrnuly slzy hned, jak domluvila, a Anna vydechla a přitáhla si ho do objetí, do kterého se uvolnil jako malé dítě.
„Já jen nechci… nemůžu…“ zhluboka a roztřeseně dýchal, odtáhl se od ní. „Přijde mi, jako bych ztrácel zrak,“ řekl a otočil se od ní, otřel si obličej do hřbetu ruky.
„Jaké to je?“
„Je to, jako když se narodíte slepý,“ zamumlal Tom a díval se na obraz, který visel v chodbě vedle dveří kanceláře. „Jste slepý od narození, takže to je všechno, co znáte. Svět je celý černý, ale je to v pořádku, protože nic jiného neznáte. Zkusíte pár léčeb, většinou proto, že vám někdo řekne, abyste to zkusili. Ale pak se jednoho dne probudíte.“ Polkl a podíval se na dveře, za kterýma Bill seděl. „Vzbudíte se a vidíte. Nejdříve je to děsivé, protože je to nové a neznámé a nebezpečné. Chcete se vrátit zpátky do té bezpečné temnoty. Ale pak si na to zvyknete a… a milujete to. Milujete to tak moc a pak…“
„Si uvědomíš, že ho ztrácíš,“ dokončila Anna tiše a přikývla.
„Není to fér,“ zašeptal. „Není to fér.“
„Souhlasím.“
„Jak to můžou udělat?“
„Já nevím,“ řekla Anna. „Ale Tome, budeš v pořádku. Myslím, že bychom se měli vídat, ano? Jednou týdně. A možná by sis měl vzít volno.“
„Taky si myslíte, že jsem šílený?“
Anna se usmála. „Ne. Jen si myslím, že je dobré, když o tom máš s kým mluvit. Smutek dělá s lidmi divy.“
Nic neřekl, ale ona vzala mlčení jako souhlas.
Položila mu ruku na rameno. „Pojďme zpátky. Neměli bychom ho nechat přemýšlet až moc dlouho.“
„Dobře.“
***
Tom se na Billa sotva podíval, když vyšli o hodinu později z Anniny kanceláře a Bill měl pocit, že ten rozhovor moc nepomohl. Tom v tichosti odešel, skoro se na něj nepodíval a Bill vydechl, díval se za ním, jak mu utíká.
„Nenávidí mě.“
Anna se na něj podívala. „Ne, tak to není,“ řekla. „Nenávidí tuhle situaci, ne tebe.“
„Ne,“ řekl Bill a trochu zavrtěl hlavou. „Nenávidí mě, všechno, co jsem, všechno, co jsem udělal… Vím, že si přeje, abych byl normální nebo aby mě nikdy nepotkal.“
„Takhle nepřemýšlej.“
„Nemůžu tomu pomoci.“
Anna ho pohladila krátce po zádech, ale jemu z toho bylo uvnitř ještě chladněji, ztraceněji a bezradněji. Cítil se, jako by všechno zničil. Kéž by se držel svého původního plánu, že Toma nechá vyrazit z práce a nic víc, všeho tohohle trápení by byl ušetřen. Tom by se zlobil, ale alespoň by to bylo jednodušší. Byl by pryč ze scény; neměl přestat dávat pozor.
„Hej.“
Anna a Bill se otočili a Bill automaticky ztuhl.
„Já, um…“ Andreas se podíval na Annu, bylo viditelné, že se snaží na Billa nezírat. „Ten přede mnou musel jít. Měl bych…?“ udělal podivný pohyb rukou.
Anna přikývla. „Měl bys ho doprovodit nahoru.“
Andreas ze zadní kapsy vyndal želízka a dost podivně přešel před Billa, aby mu je dal kolem zápěstí. Byl v křeči, až moc se soustředil pohledem na želízka, jako by to byla velká věda, snažil se prsty nedotknout Billovy kůže, když se s nimi pral, utáhl mu je skoro až bolestivě.
„Pojďme,“ řekl naškrobeně a na milisekundu se jejich oči setkaly, než Andreas znovu odvrátil pohled, celé tělo ztuhlé, jako by se bál, že ho Bill pohledem promění v kámen.
Odešli z malé chodby a vyšli po schodech, jejich kroky se ozývaly chladnou a prázdnou chodbou. Bill šel před Andreasem, věděl, že ho sleduje, cítil jeho oči v zádech celou cestu nahoru.
Nakonec po tom, co mu přišlo jako míle, došli k jeho cele a Andreas odemkl a otevřel těžké dveře, aby Bill mohl dovnitř. Zastavil se na prahu a natáhl k němu ruce, nechal Andrease sundat mu pouta. Billovi bylo jasné, že stáhne ocas mezi nohy a uteče hned, jak mu je sundá, ale Andreas tam zůstal stát, díval se do úrovně Billových kolen. Zdálo se, že ho něco tíží a začal pohled zvedat výš. Zdráhavě jím těkal a párkrát se zastavil, než se konečně jeho jasně modré oči zadívaly do Billových.
Několik dlouhých vteřin se na sebe dívali, vzduch se mezi nimi zastavil a zdálo se, že mezi nimi došlo k jistému zvláštnímu porozumění, když na něj Andreas krátce kývl, jemně se na něj pousmál a zavřel mezi nimi dveře, hlasitě zamknul zámky do ticha.
Než Andreas odešel z chodby, tak řekl, aniž by se na něj podíval skrze mříže. „V jiném životě bych tě mohl mít opravdu rád.“
Bill si odfrkl a ustoupil od dveří, promnul si zápěstí. „Nepřehrávej.“
Andreas se tiše zasmál a pak odešel.
***
Tom začínal chápat, o čem to Bill mluvil, když řekl, že nemá rád, když se mu lidi hrabou v hlavě. Nikdy předtím nebyl na žádném podobném sezení, teď seděl venku vedle vchodu na lavičce a hlava se mu motala tak moc, že ji musel držet v předklonu mezi koleny. Těsně předtím, než s Annou skončili, bylo mu řečeno, aby šel domů, ale on nebyl schopný odjet. Nemohl prostě jet domů.
Potřeboval vzduch, těžko se mu dýchalo, ale nemohl jet domů.
Opřel se a vyhrabal z kapsy mobil. Zmáčkl zrychlenou volbu na jediného člověka, se kterým mohl teď mluvit, člověka, o kterém věděl, že ho potřebuje.
„Halo?“
„Mami,“ řekl Tom a předklonil se, tiskl si mobil k uchu. „Ahoj.“
„Ahoj Tome,“ řekla, měla tak veselý hlas, že se Tom až skoro usmál, ale vznikl z toho spíše bolestivý škleb.
„Četlas…“ začal. „Četlas, uh…“
„Co se děje?“ zeptala se nejistě, všimla si podivného tónu hlasu svého syna. „Tome?“
Tom polkl a zavřel oči. „Četlas dnešní noviny?“
„O čem to-„ začala, ale pak si uvědomila, k čemu odkazuje, „Oh, ten příběh z tvé práce? O tom-„
Tom ji přerušil dřív, než to mohla říct; nechtěl to slyšet. Už ne. „Jo… Tohle. Mami, ty…“ hlas se mu tak moc třásl, že měl starost, aby se nerozbrečel do telefonu, což opravdu nechtěl. Nebál se brečet, ale nechtěl si zvykat brečet u maminky jako nějaké malé dítě. „Pamatuješ si, jak jsem ti říkal, že jsem si někoho našel?“
„Ano?“ zeptala se pomalu, než řekla, „Oh. Oh, Tome, do čeho ses to zapletl?“
Tom zavrtěl hlavou. „Jsem… My… Jsem tak…“ nemohl mluvit, stiskl zuby, aby nevzlykal. Všechno ho tak bolelo.
„Je mi to líto, Tome,“ řekla. „Nedovedu si to představit…“
Tom nic neříkal, jen tam seděl a poslouchal její dech, trochu se uklidnil jen tím, že věděl, že je na druhé straně a že se na něj nezlobí. A pokud se zlobila, tak to nedávala najevo.
Několik minut bylo ticho, než jeho matka řekla to, co zničilo všechnu jeho sílu vůle se nesložit a hystericky nebrečet.
„Je mi líto, že ho nikdy nepoznám.“
„To bys chtěla?“ vydral ze sebe.
„Samozřejmě,“ řekla tiše. Nevěděl, jestli to řekla, jen aby ho utišila, nebo jestli to myslela vážně, ale bylo mu to jedno. Říkala to a to znamenalo hodně.
Tom zavřel oči. „I když je… je vrah?“
„Když to můžeš přehlížet ty,“ řekla, „pak je nejspíš opravdu speciální. Vždycky jsi v lidech viděl to dobré; tak jsem tě vychovala.“
„On je…“ zarazil se, zbledl, když si na něco vzpomněl. „Potkalas ho,“ řekl. „Ano, potkala, potkalas ho.“
„Cože?“ zněla zmateně a trochu ustaraně, jako by Tom říkal nesmysly.
„Ten děsivý obraz v mém starém pokoji,“ vysvětlil Tom, šlapal si na jazyk. „Pamatuješ, kdes ho sehnala?“
„U nějaké paní, co prodávala obrazy, skoro před deseti lety,“ řekla jeho matka, stále zmatená. „Proč?“
„Po tom, cos ho koupila, co se stalo?“
Jeho matka byla chvíli zticha, pomalu jí to docházelo. „Její syn,“ řekla potom, pomalu si dávala jedna a jedna dohromady. „On je…?“
„Jo.“
Jeho matka těžce vydechla. „Vzpomínám si na něj. Vzpomínám si, že mi přišel jiný.“
Tom přikývl a zavřel oči.
Jako vždy, zdálo se, jako by přesně věděla, kdy přepnout do uklidňujícího maminkovského módu. „Ale víš, co si o něm pamatuji nejvíce, Tome?“ zeptala se jemně. „Byl tak překrásný. Tak kouzelné dítko, které by si člověk prostě chtěl vzít do kapsy a vzít si ho domů.“
Tom si promnul oči, měla ho vzít s sebou.
***
Po tom, co Tom ukončil hovor, vrátil se zpátky do budovy. Mluvili spolu skoro půl hodiny, a i když se pořád cítil jako hovno, přišel si trochu čistější. Teď už věděl lépe, co udělat.
Pořád nerozuměl, proč by Bill nechtěl odejít. Měl by chtít odejít, měl by chtít jít daleko, daleko odsud. Možná chtěl, jen to nechtěl říct nebo si to přiznat. Měl by chtít odsud odejít. Nemůže umřít, ne takhle.
Tom zašel ke kancelářím, kde seděl jeden jediný člověk a psal na svém stole na počítači. Byl to přesně ten, se kterým Tom potřeboval mluvit, odkašlal si, než řekl: „Potřebuji tvou pomoc.“
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Tak smutné a přesto kouzelné…Bilk je svým způsobem jiný a nemyslím si, že je až tak špatný a zlý, jak ho ostatní vykreslují…je jen vnitřně zraněný a zlomený…chápu ho, že nechce Toma do toho příliš zatahovat – bojí se a Tomův nápad je šílenost, ale když to nezkusí…Bill vlastně už nemá, co ztratit a Tom…stejně nebude chtít být bez Billa…a zřejmě se chce Bill trestat za to, co udělal…což ví, že je špatně, ale jak řekla Anna – každý má právo být šťastný, dostat druhou šanci…změnit se může každý, i když udělal něco neodpustitelného…a tohle není jen Billova chyba – není to chladnokrevný vrah, který se v tom vyžívá, když může někoho zabít, ale je nemocný a psychicky zlomený…potřebuje lásku, podporu, důvěru a uznání…ale už nemají šanci to s Tom zkusit…třeba skutečně by byl Bill jiný…uvidím, jak to půjde dál – těším se. Díky za překlad.
Bill se hodně změnil k lepšímu díky Tomovi.
Moc emocí, hrozně moc emocí. Láska, zoufalství. Mazec tohle. A hluboký obdiv autorce za to jak má všechno promyšlené. Díky moc LilKatie za překlad.
Úžasný príbeh, ale tak boľavý a ťažký. Od začiatku beznádejný a predsa to nevzdávam… ale nemyslím si, že by mali utiecť. V realite určite nie, vo fantázii… možno áno… potešilo by ma keby ho nezabili.
Ďakujem za preklad♥
Chce sa mi plakať 🙁 po každom dieli sa cítim vyždímaná ale nemôžem prestať čítať. Autorka je úžasná, určite už vydala množstvo kníh , ale tento jej najväčší poklad asi nie, pretože to by mnohí ľudia nepochopili . Je to prekrásny príbeh, každý diel mi niečo berie a dáva zároveň , ďakujem.