Soulmates

Dnes mám za sebou opravdu těžký den a možná nebyl nejlepší nápad, že jsem si zrovna dnes sedla ke psaní, avšak dřív, než jsem si to stačila rozmyslet, bylo tohle zvláštní dílko na světě. Co říct… podivný výplod ještě podivněji se cítícího človíčka. Kdo nemá chuť otevřít článek a ponořit se do slov, ať tak raději ani nedělá. Nemyslím si, že v nich najdete to, co hledáte. Já to však našla…

Oni dva nic takového nevyhledávali. Nikdy je žádná tajná ani zakázaná místa nezajímala. Měli všechno, co chtěli, dokonce mnohem víc, než potřebovali, a skutečnost, že se právě oni dva ocitli na scestí, že se právě jim podařilo nalézt skryté chodníčky do neznáma, aniž by se o to pokoušeli, otřásla pevnou půdou pod jejich nohama.

Najednou byli tam. Na místě, které přinášelo jen zmatek, strach, bušící srdce, odvracení tváří, neschopnost pohlédnout jeden druhému do očí. Nevěděli, jak se to stalo, neznali důvod, proč se to stalo právě jim, jediné, čím si byli jistí, bylo to, že nebyla žádná cesta zpět. Neexistovala. Nikdo ji nevybudoval, nikdo ji úpěnlivě nehledal, jako by ani nebyla potřebná. Jako by z toho bodu bez možnosti úniku nikdo nechtěl uniknout.

…

Tom na sobě delší dobu pozoroval, že se s ním děje něco zvláštního. Zprvu to byly jen lehké náznaky, takové ty, které je až směšně snadné ignorovat, a pokud si jich člověk náhodou byl vědom, nebylo těžké najít nějaké vysvětlení. Nepřišlo mu divné, že si s Billem už nerozuměli tak jako dřív. Sourozenecké vztahy přeci bývají i takové a jen proto, že ten jejich takový do toho osudného okamžiku nebyl, neměli záruku, že se jim něco podobného nikdy nestane. Podivné se mu nezdálo ani to, že spolu trávili pořád méně času, že využívali každou vhodnou chvíli, aby mohli utékat do své samoty, co nejdál od zmatku, který je vnitřně třímal na maličké kousky. Tom se uklidňoval tím, že jim pořád zbývá ještě kapela, fanoušci a povinnosti kolem toho všeho, a dokud je bude spojovat alespoň společná láska k hudbě, není ještě všechno ztracené a pořád mají na čem stavět.

Zlom nastal v okamžiku, kdy jej Bill začal zcela ignorovat. Během koncertů zpíval, poskakoval a skotačil pouze na Georgově straně pódia, aniž by jen jedinkrát pohlédl bratrovým směrem. Během rozhovorů rozdával úsměvy na všechny strany, rozhazoval rukama, jak to měl v oblibě, nepustil nikoho ke slovu a působil dojmem, že je všechno v naprostém pořádku. Odpovídal na zvídavé otázky, dokonce se nestyděl s vážným výrazem v obličeji tvrdit, že je Tom jeho spřízněnou duší, že jsou jako dvojčata nerozlučitelní a že je to nejdůležitější člověk v jeho životě.

Zdálo se, že uplynula celá věčnost od chvíle, co se jejich vztah dal považovat za normální. Nedokázal si vzpomenout, kdy mu naposled dopřál pocítit to krásné privilegium být starším bratrem, dovolil mu starat se o něj a náležitě si své místo užívat. Nepamatoval si, kdy mu byl Bill naposled nablízku, doopravdy nablízku, kdy jej mohl sevřít v náručí, vdechovat vůni jeho vlasů, a přitom se bezdůvodně usmívat do prázdna tak jako tolikrát předtím, než se dostali do toho zatraceného bodu.

Pokaždé, když na sebe náhodou natrefili se Bill ani nesnažil zvednout pohled. Odpovídal na bratrovy nenucené otázky stroze a rychle s pohledem ulpělým na podlaze, jako by i ta byla zajímavější než pomalu krvácející srdce jeho bratra, které měl přímo před očima, a přesto jej neviděl. Nemohl. Možná… kdyby zvedl pohled a podíval se na Toma, kdyby dal Tomovi najevo, že to všechno je jen přechodný stav, že to brzy přejde a zase bude všechno v pořádku, i Tom by byl schopen uvěřit té představě. Ale nestalo se tak, protože Bill nikdy nezvedl pohled. Pokaždé kolem něj beze slova prošel, zapadl do nejbližšího pokoje a nevyšel z něj, až dokud nebyl vzduch zase čistý.

…

Bill proklouzl do pokoje a nezapomněl za sebou silně třísknout dveřmi, čímž dal zmatenému bratrovi za zády jasně najevo, že nechce být vyrušován. Zády se opřel o dřevěný povrch, po kterém vzápětí bezvládně sklouzl na podlahu. Srdce cítil až někde v krku, tlouklo a tlouklo jako splašené a nechtělo přestat. Měl pocit, že se svět, jak ho zná, řítí do neznáma, že zaniká zoufale volaje o pomoc a místo něj se před jeho očima rozprostírá jiný. Bez barev a světel, bez zázraků, bez Toma. Je tohle skutečně to, co chtěl svým chováním dosáhnout?

…

A jen o několik hodin později Bill téměř skutečně zemřel. Leknutím, když do jeho pokoje uprostřed noci nečekaně vpadla tmavá postava, bez sebemenšího zaváhání došla až k posteli a vytáhla jej na nohy. Neměl odvahu protestovat, a tak beze slůvka následoval bratra k oknu, odkud do pokoje skrz šelestící závěsy pronikalo ospalé světlo měsíce, a usykl, když jej chytil za bradu a násilím, které pramenilo z Tomova zoufalství, jej donutil zvednout tvář a podívat se mu do očí, které ve svitu měsíce zářily. Tím jediným gestem jej naprosto odzbrojil a dobře to věděl. Vše, co před ním tak dlouhou dobu tajil, vše, co tajil dokonce i sám před sebou, ze studu a strachu, že jej bratr navždy zatratí, se náhle třpytilo přímo před Tomovýma očima společně se slzami, kanoucími po Billově tváři a bylo tím nejkouzelnějším, co kdy spatřil.

Věděl, že by měl promluvit, že si taková chvíle opravdu zasluhuje nějaká slova, ale jemu žádná nepřicházela na mysl. Potřeboval Billa objímat, dýchat vzduch prosycený jeho vůní, držet jej v náručí a být tam jen a jen pro něj, potřeboval získat vše ztracené zpět, aby byl znovu úplný. Zdálo se mu, že někde v dáli slyší zvonkohru, ale ne, to byl jen Billův dech ovívající jeho tvář, zahřívající jeho chvějící se kůži z takové blízkosti, až se oběma podlamovala kolena. Nebylo nic předtím ani nic potom. Minulost i budoucnost se proměnily v černou díru, v propast, do níž už, nebo ještě odmítali pohlédnout. Důležitá byla jen přítomnost; ten maličký kousek prostoru, který společně sdíleli a který byl natolik křehký, že nesměl být v tu chvíli ničím a nikým ohrožen, protože hrozilo, že již nebude možné najít veškeré úlomky a slepit jej znovu dohromady.

Bill zvedl chvějící se dlaně do vzduchu, aby mohl uchopit Tomovu tvář a palci jej pohladil po líci. Opravdu doufal, že mu bude jednoho dne odpuštěno. Natáhl ruku a rozsvítil stolní lampičku, která vzápětí zalila celý pokoj příjemným oranžovým světlem. Byl připraven poskytnout Tomovi vysvětlení, případně snášet následky za své chování, ale když mu po tolika týdnech pohlédl do tváře, nebyl schopen dostat ze sebe ani hlásku. Jediná konverzace, která mezi dvojčaty probíhala, byla ta, která jim byla již od narození nejpřirozenější. Byla to konverzace dvou párů očí sršících láskou vůči tomu druhému, láskou mnohem silnější než ta, která je provázela celá léta.

Proč jsi nic neřekl?

autor: B-kay