Poslední andělův nářek 4.

Jak tak Bill přemýšlel nad tím neuvěřitelným zázrakem, že to celé přežil, dostal se ještě blíže do tajů esoteriky. Vyhledal si návod, jak se rozpomenout na jméno svého strážného anděla a dal se do toho. Vytvořil si všechna písmenka abecedy, dal je do jednoho pytlíku a s myšlenkou na ten zázrak a svého strážného anděla je postupně vytahoval. Vytáhl si čtyři písmenka a nechápavě na ně zíral. D, Y, A, N…

Měl možnost je ještě trochu poházet, proto si s nimi ještě chvilku hrál, než z nich vytvořil jméno Andy.

„Andy,“ zašeptal lehce, jako by to bylo to nejpřirozenější slovo, které kdy dokázal vyslovit. Zlehka mu sklouzlo ze rtů a on jednoduše věděl, že je to tak. „Jsi to ty?“ Nebyl si úplně jistý, co říct. „Vyhovuje ti to jméno?“

Vlastně ani netušil, jakou má čekat odpověď. Nic zázračného se bohužel nestalo, proto se rozhodl použít jinou metodu.

Utrhl si jeden dlouhý vlas, vzal prsten, který v poslední době často nosil, a navlékl jej na něj. Vytvořil si jednoduché kyvadlo, o němž se dočetl velice nedávno. Myšlenkami se snažil zamezit jakékoli negativní energii ve své mysli, duši, těle i místnosti, v níž se nacházel. Představoval si světelný paprsek, jež ho spojoval se zářícími nebesy a vléval do něj spoustu lásky, klidu a vděčnosti. Zhluboka se nadechl a plně pocítil ten pocit pokoje, za jehož zástěnou mizely veškeré pochybnosti a starosti.

Kyvadlo držel v levé ruce, aby bylo blíže k jeho srdci, a umístil jej nad podlahu kousek před sebe. Držel jej ve vzduchu a poskytl mu spoustu prostoru pro vyjádření.

Pro zjištění směru ano a ne, použil jednoduchou otázku.

„Jmenuji se Bill?“ optal se jednoduše a téměř hypnoticky sledoval pohyb prstenu, který se začal pohybovat dopředu a dozadu.

„Děkuji,“ zašeptal, překvapen tím, jak lehce to šlo.

„Je dnes úterý?“ zeptal se na otázku, u níž věděl, že odpověď je ne. Prsten na vlásku se začal zlehka pohybovat ze strany na stranu, čímž mu dal jasnou odpověď.

„Děkuji!“ Billa zalil neskutečný pocit úlevy z toho, že to skutečně fungovalo. Věnoval chvilku tomu, aby se zklidnil a pokračoval v pokládání otázek.

„Andílku můj strážný, jsi zde se mnou?“

„Jsi spokojen s tím jménem, které jsem pro tebe vybral?“

„Chtěl bys ho měnit?“

Bill se zhluboka nadechl a pocítil další vlnu úlevy. Sám nemohl ani uvěřit, že to funguje. Nikdy v životě by ho nenapadlo, že bude sedět na zemi ve svém pokoji a za zavřenými dveřmi se bude s pomocí kyvadla domlouvat se svým strážným andělem. Přišlo mu to tak magické, že každá jasná odpověď, která k němu přišla, byla jako maličkatý dáreček z nebes. Potutelně se usmíval nad tím, jak přirozené to najednou bylo.

„Byla ta autonehoda má vina?“ zeptal se a sledoval, jak kyvadlo nerozhodně opisuje malé a později i velké kruhy, aniž by favorizovalo jednu z odpovědí.

„Mohli jsme za to oba?“ zeptal se tedy jinak a upřel svůj pohled na kyvadlo, které dlouhou dobu opisovalo kruhy, až přešlo do stavu, který by popsal spíš ano. Ne čisté ano, spíš ano. Neustále tam v pozadí byla ta nerozhodnost, která jej znervózňovala.

„Děkuji,“ zamumlal a složil hlavu do dlaní. Delší dobu přemýšlel nad další otázkou, než mu na mysl přišla jedna určitá, která jej už dlouho zajímala.

„Zasloužil jsem si žít?“

„Má můj návrat do života určitý záměr?“

„Jaký?“

„Je ten druhý řidič v pořádku?“ Teprve v tomto okamžiku si uvědomil, že odpověď na tuto otázku neznal. Celou dobu se soustředil na zlepšení svého vztahu s rodiči a na schůzky s rodinným advokátem, takže na něj téměř zapomněl. Věděl, že přežil, jinak by byl rozsudek okamžitě jasný. O jeho zdravotním stavu ale moc nevěděl.

„Bude se odteď vše vyvíjet lépe?“ Nebyl si vlastně úplně jistý, proč tuhle otázku pokládá, v tu chvíli jej nenapadlo nic dalšího, na co by se mohl zeptat. Smysl této otázky vlastně ani sám neznal, potřeboval jenom ujištění, že ten vnitřní pocit, není falešný. Potřeboval skutečně vědět, že se všechno lepší.

Náhle si vzpomněl na své kamarády, Goerga a Gustava, a přepadl jej tísnivý pocit. Neviděl se s nimi od té chvíle, co se vybourali. Neustále se jim vyhýbal, jelikož měl náhle spoustu povinností a sepisování svědectví a podávání informací advokátovi. Oni měli být u toho soudu taky. Původně se z toho chtěli vykroutit, ale nebylo zbytí. Museli se dostavit a vypovědět své svědectví. Bill doufal, že to nijak nepokazí. Neměl v plánu lhát o tom, že řídil opilý a že vlastně ani řídit nesměl. Celá ta situace jej poznamenala natolik, že nechtěl lhát. Uvědomil si, že mohl zemřít. Věděl, že to bylo víc než pravděpodobné, proto byl nyní vděčný za každý nový den, který mohl prožít. S každým novým probuzením děkoval za to, že se před ním otevírá nový den, kdy může žít. Takový vděk nikdy dříve necítil. Přišel si nyní jiný, lepší.

„Bille?“ jeho matka zaklepala na dveře a opatrně otevřela. Bill na poslední chvíli schoval prsten do kapsy a předstíral, že se nic nestalo.

„Copak?“ otočil se jejím směrem a mile se usmál. Byl rád, že ji viděl. Byl to takový nezvyk oproti tomu, co se dělo dřív, ale těšilo ho to. Nepamatoval si, že by ji kdykoli dřív viděl tak šťastnou a starostlivou.

„Je tu ten právník,“ připomněla mu. „Chce si to ještě jednou projít, abychom byli připraveni,“ pousmála se a sledovala, jak vstává ze země a jde pomalu ke dveřím. „Požádali jsme soudce, aby se to zbytečně neprotahovalo, takže k soudu dojde už během následujícího týdne,“ povzbudivě se na něj usmála. „Ale nemusíš se bát, všechno dobře dopadne.“ Nepamatoval si, že by mu dřív projevila takovou podporu. Nejspíš ji myšlenka na ztrátu syna zasáhla natolik, že se v ní zpětně probudily mateřské pudy.

„Dobře,“ přikývl a přešel do obýváku, kde už na něj čekal jeho otec s advokátem.

„Zdravím,“ pokynul na pozdrav a posadil se do křesla naproti němu. „Nevíte náhodou, jak se ten druhý má?“

„Myslíte Toma Trümpera?“ pozvedl jedno obočí a podíval se do svých papírů, jako by z nich chtěl vyčíst odpověď. „Už je také doma,“ řekl jednoduše. „Vyvázl z toho téměř stejně rychle jako vy,“ pousmál se. „Měli jste oba neskutečné štěstí,“ pokračoval v jemném uculování. „Skoro jako zásah nebes.“

Bill si při těchto slovech něco uvědomil. Na okamžik se mu zatmělo před očima a uviděl sám sebe, jak se vznáší nad svým tělem a promlouvá ke svému andělovi.

„Jsi v pořádku?“ podrobně si jej prohlédl jeho otec.

„Jen jsem si na něco vzpomněl,“ zahnal tu myšlenku a pocítil na svém rameni jemné brnění. Když se ohlédl, spatřil beztvarý pruh nebeského světla, jak proniká do jeho kůže v těch místech. Zhluboka se nadechl a plně si užil ten pocit, kdy se jej jeho strážný anděl dotkl. Byl to skutečně nádherný pocit.

„Tak začneme?“ připomněl svou přítomnost pan Kellner, právník.

„Samozřejmě,“ přitakali ostatní a věnovali mu svou plnou pozornost.

Už poněkolikáté se do podrobností probírala celá situace i s tím, jakých provinění se Bill dopustil.

„On na tom je však stejně,“ zopakoval již poněkolikáté. „Také je nezletilý a také měl upito.“

„Dá se tedy předpokládat, že skončíme oba se stejným trestem?“ zeptal se snad už posté.

„Je to možné,“ přisvědčil, „pokud se nikomu z vás neprokáže větší podíl viny.“

„Jak by se to mohlo povést?“ nechápal. Znovu se podíval na všechny papíry, které pro něj pan Kellner připravil, ale připomínalo mu to spíš španělskou ves. Ničemu pořádně nerozuměl.

„Už teď je jasné, že je to spíše jeho vina,“ odvětil potom, co si znovu prošel všechny policejní zprávy z místa srážky. „Vyjel ze svého pruhu a naboural do vás, to on nezvládl své vozidlo, vy jste byl spíše jen oběť té nehody,“ poslal jeho směrem povzbudivý úsměv. „Tohle je dobrá zpráva pro nás, z toho můžeme těžit.“

„Byl jsem opilý,“ připomněl, „navíc jsem byl unavený a v době toho nárazu jsem měl zavřené oči. Mohl jsem to být klidně já, kdo to zavinil,“ z nějakého důvodu necítil zlost či nenávist k tomu druhého řidiči. Přišlo mu ho spíš líto. Věděl totiž, že on se z toho dostane, i kdyby nechtěl, zatímco ten druhý tolik šancí nemá.

„To vůbec nemusíte zmiňovat,“ upozornil ho. „Klidně řekněte, že jste vlivem alkoholu nebyl schopný reagovat, ty zavřené oči v tom nesehrály zase takovou roli.“

„Ale ano,“ odporoval. „Mohl jsem tomu ještě předejít.“

„Tím se vůbec netrap,“ pohladila jej jeho matka po paži. „Nejspíš zaplatíme pokutu a ty si chvilku odsedíš v pasťáku, nebo to zase vyřešíme penězi, nemusíš mít strach.“

„Ale to je dost nefér,“ zamumlal. „Proč by si to měl odsedět jenom on? Vím, že jsem se na tom značně podílel a jsem připraven za to nést vinu v plném rozsahu. Pokud to znamená, že budu muset pár měsíců sedět nebo vykonávat veřejné práce, pak to beru.“

Užaslé pohledy všech přítomných jej trochu zarazily. Nepočítal s tím, že to bude znít až tak nepatřičně.

„Bille?“ opatrně prolomila to ticho jeho matka. „Jsi si jistý?“

Bill neodpověděl, jenom se jí zpříma podíval do očí, jako by si v nich sama měla najít odpověď.

„Můžu jenom vědět,“ ozval se s mírným zakašláním pan Kellner, „proč tu tedy jsem?“

Všechny pohledy se nyní plně soustředily na něj. „Měl jsem totiž dojem, že jsem zde proto, abych z vás sňal co největší podíl viny,“ vysvětlil. „Nyní si nejsem tak úplně jistý.“

„Nechceš o tom ještě chvíli přemýšlet, zlato?“ optala se jeho matka. „V životě se ti skutečně nebude hodit skutečnost, že jsi musel sedět v pasťáku.“

„A kdyby se tam psalo, že jsem z toho byl vyplacen, tak by to bylo lepší?“ zajímal se s notnou dávkou ironie v hlase. Už byl stejně rozhodnutý. Nechtěl to celé zlehčovat. Uvědomil si, co provedl a chtěl za to nést následky. Potřeboval ukončit tu starou kapitolu života, kdy ho ze všeho dostaly peníze, chtěl se už o sebe postarat sám a dokázat, že ta druhá šance, kterou dostal, nebude jen tak promarněná. Skutečně se chtěl zlepšit. Cítil, že život, který vedl předtím, byl hrozný. Potřeboval se zbavit všeho, co by mu ty nešťastné kapitoly jeho života připomínalo. Už měl v plánu změnit i svou vizáž, prostě nový začátek se vším všudy.

autor: SakuraUchihaHaruno13