autor: Saline A.
31. ledna 2008, Loitsche
„Proboha Tome, vážně?! Vážně TEĎ za mnou budeš běhat a budeš se chtít na něco ptát? Jestli něco chceš, běž si zmlátit Jörga, stejně jako to udělal Anis, běž si vylít svůj vztek, ale mně dej pokoj!“ Bill po bratrovi hodil polštář hned, jak mu vstoupil do pokoje, a zlostně si zatahal za vlasy. „Nechci s tebou mluvit, nechci tě dokonce ani vidět!“ hodil po něm další polštář. „Nemůžu uvěřit, jak můžeš být tak nenávistný, že by ses raději popral, i když víš, že to přinese jen další problémy! Proboha, je to sice největší kretén pod sluncem, ale pořád je to náš otec, Tome! Nemůžeš jen tak někomu dovolit, aby ho zbil, nebo si přát udělat to samé!“ další polštář přeletěl přes pokoj. „Jsi úplně zaslepený vztekem! Kdybys normálně uvažoval, došlo by ti, že místo abyste chránili mojí čest a všechny tyhle pitomosti kolem, ještě tomu uškodíte, protože místo klidu na mě pošlete další nenávist!“
„A ty si uvědom, že se chováš jako sobec!“ Tom mu chvatně skočil do řeči a jedním polštářem po něm mrsknul zpátky. „My nechráníme jenom tvojí čest, ale i naší. Dotýká se to jak Anise, tak i mě, ty idiote, a my nehodláme jen tak stát, když se nám někdo snaží zničit život!“
Hádali se jako dva malí kluci o autíčko, křičeli na sebe přes celé podkroví, zatímco Simone pod schody mlčky naslouchala slovům svých dětí, dokud Bill vyčerpaně nedosedl na postel a nesložil hlavu do dlaní, tiše vzlykaje. „Já prostě jen chci mít už klid ode všech hádek, nechci kolem sebe nenávist.“
Tom si promnul týl. Vidět Billa plakat pro něj nikdy nebylo jednoduché, srdce se mu okamžitě svíralo a jediné, po čem toužil, bylo ochránit ho před veškerým nebezpečím. Chlapec si ale musel uvědomit, že Anis s Tomem ho budou vždy chránit, ať už jakýmkoliv způsobem. „Poslyš, Bille,“ s povzdechem se posadil vedle něj a jemně mu stiskl koleno, „já vím, že se to chápe hrozně těžko. Vždycky jsi byl v pozici toho slabšího, který potřebuje ochránit, a tak nevidíš…“
„To je blbost a ty to víš,“ s dalším vzlykem na něj Bill pohlédl. „Několikrát se stalo, že jsi to byl ty, kdo potřeboval ochránit, ale já jsem nikdy nepoužil hrubou sílu, vždycky jsem věděl, že to jde vyřešit jinak, Tome. Nemůžeš uhasit oheň ohněm.“
„Jo, jenže když někomu pořádně dáme do nosu, dostane alespoň pocit, že jsme něco udělali a jen hloupě neseděli… Tohle nepochopíš nikdy, dokud někoho nepraštíš, věř mi. Vždycky jsem na chvíli cítil, že něco dělám, že tě nenechávám bez ochrany.“
„Víš, že já si tohle nikdy nemyslel,“ Bill si promnul oči, nedbaje na linky na oči, takže teď měl líčení rozmazané kolem očí a vypadal ještě ubožeji. „Prosím, Tome, slib mi, že už se kvůli mně nikdy nebudeš prát, pokud nebude hrozit nějaké skutečné fyzické nebezpečí. Já nechci, aby ti někdo ublížil,“ složil si nohy pod sebe a k bratrovi se přitulil. „Až budeme bydlet spolu, bude to úplně jiné. Nikdo už nám neublíží. Nijak.“
Tom se něžně pousmál a pevně ho objal kolem ramen, na temeno mu vtiskl polibek. „Samozřejmě, že ne. Už nebudou mít jak nás poškodit, ublížit nám.“
~
Simone zrovna připravovala snídani pro všechny své muže, když se připlazil Bill. Byla na jeho brzké příchody zvyklá, její nejmladší syn chodil každé ráno jako první kvůli pracnému make-upu. Očekávala, že i dnes, stejně jako ostatní dny, bude Bill precizně upravený, proto když se na něj podívala, v šoku zjistila, že chlapec má nanesenou pouze řasenku a nic víc. Vypadal zoufale. Postavila před něj šálek s čajem a míchaná vajíčka, načež se naoko bez zájmu vrátila k další porci. Když Bill ale celých deset minut neřekl ani slovo, s povzdechem se k němu otočila. „Vy kluci, jste v pohodě, že ano?“ starostlivě nakrčila nos. „Včera jsem vás slyšela, jak jste se hádali…“
„Co?“ Bill zmateně vzhlédl, nedocházela mu matčina slova. „Oh, jo, jsme v pohodě, jen… jsme museli vyřešit naše protichůdné názory.“
„Ohledně zbití tvého otce?“
„Ohledně zbití kohokoliv,“ zamračil se. „Ale ano, začalo to primárně tímhle. Hodně ošklivě jsem se pohádal i s Anisem kvůli tomu.“
„Bille, já vím, že… bych měla být asi ta, která nastavuje nějaké hranice a podobně,“ nejistě se posadila proti němu a prsty si prohrábla dlouhé rusé vlasy, „ale přála jsem si už hodně dlouho, aby Jörga někdo pořádně praštil. Já vím, já vím,“ obranně zvedla ruce, když na ni Bill v šoku pohlédl. „Měla bych se chovat jako máma. Ale to, jak se k tobě celé roky choval a já s tím skoro nic nesvedla… Občas mě samotnou napadlo, že bych mu vrazila.“
Bill si se zafňukáním položil hlavu na stůl. „Jsem snad jediný, kdo si myslí, že to ničemu nepomáhá?“
„Hej, nikdy jsem ho neuhodila,“ Simone se povzbudivě usmála a pohladila chlapce po vlasech. „Co kdybys dnes zůstal doma? Odpočiň si, vypadáš příšerně.“
„Jo, díky mami. Taky si myslím, že mojí přirozenou krásu nic nepřekoná,“ protočil Bill očima s úšklebkem, ale vděčně se do pohlazení opřel. „Potřebuju se pořádně vyspat jako sůl, takže den volna mi rozhodně bodne. Tuplem, když nikoho neuvidím.“
„S Anisem se to neurovnalo jako s Tomem?“ odhadla Simone bystře.
„Ne… Sice jsem u něj ten večer přespal, ale zůstal jsem na gauči, a když mě ráno odvezl do školy, už jsem s ním nemluvil. Myslím, že nám jen prospěje, když se chvilku neuvidíme.“
„Jsem překvapená, že to slyším. Myslela jsem si, že mezi vámi je všechno ideální, bezproblémové.“
„Nic není ideální, mamko, dokonce ani pohádky ne,“ pousmál se chlapec smutně. Hned na to ji jemně políbil na tvář a s přáním hezkého dne se odebral zpět do svého podkroví, kde na něj čekala vyhřátá postel a dlouhý spánek.
Když se vzbudil, byl zmatený. Skrz okna bylo vidět, že je ještě stále brzké ráno, proto byl překvapený, že z nižších pater slyší hlasy. Hodně hlasité. Párkrát zamrkal a rozhlédl se pro ujištění, že mu nehraje film z notebooku, ale když se to nepotvrdilo, neochotně se z postele vyštrachal a zamířil za hlukem. Zamračil se, když v jednom z hlasů poznal Jörga.
„Nemysli si, že ti tohle budu tolerovat, Simone! Je ostuda, co jsi z těch kluků vychovala, a s kým jim dovolíš se tahat! Udělala jsi z něj buznu!“
„Už jednou jsem ti říkala, že takhle se o mých synech vyjadřovat nebudeš, a už vůbec nebudeš ani jednoho z nich urážet! Jednou ses choval jako hajzl, teď už nemáš žádné právo do čehokoliv zasahovat! Pokud ses chtěl podílet na výchově MÝCH synů, měl ses podle toho náležitě chovat už od jejich narození, ale tebe vždycky zajímaly víc všechny ženský, co ti roztáhly nohy, dobytku jeden!“ Bill zalapal po dechu a zastavil se za rohem kuchyně. Nebyl si jistý, jestli by měl zasáhnout nebo ne – vypadalo to, že tento boj je na jeho mámě. „Oba chlapci jsou plnoletí a ty nemáš naprosto žádné právo zasahovat do jejich životů. Kdykoliv ses o to pokusil, skončilo to nějakou katastrofou, ale to, co jsi provedl Billovi, to ti, ty bastarde, neodpustí nikdo z nás, a to nikdy. Věděl jsi, že pro Toma je celý svět a stejně jsi jim to udělal. Nepočítej s tím, že Toma ještě někdy uvidíš. Oba tě nenávidí,“ zasyčela zlostně, ale hned na to bolestně vykřikla.
Bill okamžitě vyděšeně vběhl dovnitř a ochranně skočil před matku. „Nesahej na ní!“ vykřikl dřív, než jedna rána přistála na tvář i jemu. Zakňučel, ale neuhnul ani o centimetr.
„Ty, ty jeden malej bastarde, ses vůbec neměl narodit,“ nezastavil se Jörg a rovnou mu vrazil další facku. „Zasranej teplouš, nezasloužíš si tu vůbec být na tomhle světě.“
Bill pevně semknul čelist, ignoruje pulsující bolest z líčka. „V tom případě ti určitě nebude dělat problém podepsat papíry o vzdání se otcovských práv. Nechám se adoptovat Gordonem, který je můj skutečný otec.“
„Bille,“ Simone ho něžně chytila za ruku a přitáhla si ho blíž k sobě.
Bill zavrtěl hlavou, stále pevně pozoroval Jörga. „Myslím, že je ti jasné, že tady už nemáš co dělat, tak prosím odejdi z našeho domu a už se nevracej. Najdi si ženu, která ti tohle všechno bude tolerovat, udělej si s ní děti, které budou podle tvých představ, ale chovej se k nim s láskou. A na nás zapomeň. Ty papíry ti můžu poslat poštou…“
„Toma se nevzdám, ale tebe, tebe daruju zadarmo,“ odsekl Jörg hrozivě.
Bill si všiml, že mu zlověstně cukla paže, jak toužil ještě jednou Billa uhodit, ale všimla si toho i Simone a důrazně dala Jörgovi najevo, co má udělat – odejít. A tak oba sledovali, jak Jörg už podruhé v jejich životě opouští dveře jejich domu. Podruhé necítili nic než úlevu.
„Může mi tu někdo říct, co se, sakra, stalo?“ Tom zamračeně přešel ode dveří k Billovi a Simone, kteří spolu seděli na gauči a tiše si povídali. Bill matce ošetřil bolavou tvář, na které naštěstí nebylo téměř nic vidět, zatímco jeho tvář lehce natekla a rudě zářila do prostoru.
„Byl tu Jörg,“ pokrčil Bill rameny. „Než začneš běsnit, tak tě prosím, ať to necháš být, Tomi,“ unaveně k němu vzhlédl. „Dneska jsme to všechno ukončili a já nechci, aby se to ještě rozebíralo. Stačí, že bude jančit Anis.“
Tom už otevíral pusu na protestování, ale poté, co k němu prosebně vzhlédla i Simone, nesouhlasně zavrčel a klekl si před ně. „Bolí to hodně?“
„Nic to není,“ Simone zavrtěla hlavou. „Spíš bych se bála o tu Billovu ránu – skočil přede mě a schytal to dvakrát.“
„A udělal bych to znovu,“ odsekl chlapec, sotva Simone nesouhlasně nakrčila nos. „Nedovolím, aby tě kdokoliv uhodil.“
„Už jsem vám někdy řekl, že jste oba dva hrozní pitomci?“ Tom s povzdechem něžně přejel konečky prstů po bratrově pohmožděné tváři. „Hrozně mě mrzí, že jsem to neslyšel a nemohl vám pomoct.“
Bill se s jemným úsměvem opřel do dotyku a chytil Tomovy prsty do svých. „Neomlouvej se, Tomi. Není to tvoje vina, vůbec ničemu bys nezabránil. Byla jen otázka času, než by se mu to povedlo.“
„Nevím, jak tohle vysvětlím Anisovi.“
„Tohle nech na mně,“ jemně mu stiskl ruku. „Jen mě k němu prosím odvez.“
„Anisi?“ Bill nejistě nahlédl do tichého bytu. Bylo to poprvé od chvíle, kdy mu Anis dal klíče od jeho bytu, a on je použil. Ačkoliv mu je dal Anis v dobré víře, aby k němu mohl chodit kdykoliv, kdy se mu zachce, za celou dobu si to nikdy netroufl. Tentokrát ale s každým krokem sbíral odvahu ukázat se Anisovi. Našel ho v obýváku na gauči, spícího zabaleného v dece. Přiklekl k němu a jemně mu prohrábnul vlasy. „Hej, Anisi…“
„Mhm.“
„Anisi,“ Bill se zlehka otřel rty o mužovo ucho a pohladil ho po tváři. „Vstávej, prosím.“
„Jsem vzhůru,“ vydechl muž neochotně a poslepu objal chlapce kolem pasu. „Pojď ke mně pod deku.“ Spokojeně zafuněl do záplavy černých vlasů, když se Bill bez protestování přitiskl k jeho horkému tělu a objal ho kolem pasu. „Hezky voníš.“
„Musím ti něco říct,“ zašeptal Bill neochotně.
Anis okamžitě zpozorněl a otevřel oči. Okamžik trvalo, než mu oči přivykly zšeřelému pokoji, ale sotva se rozkoukal, ani se nemusel ptát, o čem s ním chtěl chlapec mluvit. S vytřeštěnýma očima přejel konečky prstů jemně přes jeho tvář. „Kdo ti to udělal?“
„Slib, že nebudeš vyšilovat.“
„Jörg?!“
„Chtěl uhodit mámu a já před něj skočil. Hloupě se trefil…“ nejistě Bill přikývl. „Anisi, hlavně to, prosím, už nech být. Cokoliv se teď udělá, to akorát zhorší a já vážně, vážně nechci zažít další ráno, kdy se otec ukáže u nás doma a bude křičet na mamku, natož aby jí snad ještě někdy znovu uhodil. Prosím, já vážně chci, abychom tuhle záležitost už měli uzavřenou a nechali jí za sebou.“
Anis zamračeně na ránu lehce přitlačil a zamračil se ještě víc, když chlapec okamžitě zasyčel a bolestně hlavou ucukl. Očividně byla bolest horší, než jak to vypadalo, a že to vypadalo zle. „V lékárničce mám nějakou mastičku, která je dobrá na podobná zranění.“
„Slib mi to, Anisi,“ Bill naléhavě chytil mužovu dlaň do své. „Slib mi, že už s Jörgem dobrovolně nepřijdeš do kontaktu.“
Kdyby právě nedržel chlapce v náruči, nejspíš by si vzdorovitě založil ruce na prsou a začal vehementně argumentovat, proč to nemůže nechat jen tak. Jenže chlapec vypadal tak drobně, jak tam tak ležel s očima prosebně vykulenýma a podlitinou pod okem, že ho s povzdechem políbil na čelo a přikývl. „Slibuju.“ Přál si, aby býval dokázal být tím hajzlem, jakým býval kdysi, a zavolat Kayovi a Nyzemu, aby to vyřídili za něj – v podstatě by svůj slib neporušil, protože slíbil, že on sám s Jörgem nepřijde do kontaktu. Ale když se Bill v jeho náruči pomalu uvolňoval, zatímco prsty laskal horkou pokožku na jeho zádech, nemohl mu to udělat. Ne po tom všem, co se mezi nimi v poslední době odehrávalo. Zasloužil si, aby měl alespoň na chvíli klid. Nehledě na to, že věděl, co přesně by se stalo, kdyby ho Anis takhle podvedl – okamžitě by se s ním rozešel a už jen pouhá představa toho, že by se s ním rozešel…
Rozechvěle přitiskl rty na jeho a přitiskl si ho blíž k sobě. Držel ho pevně, snad aby se mu v náruči nerozpadl.
„Hej, co se děje?“ vydechl Bill zmateně, sotva si uvědomil změnu v Anisově chování. To, jak naléhavě přetahoval svetr přes chlapcovu hlavu…
„Představil jsem si, jak bych se cítil, kdybych o tebe přišel,“ Anis k němu vzhlédl, v očích výraz čiré hrůzy. Dlaní poněkud hrubě přejel přes chlapcovu čelist ve snaze o pohlazení, ale po neúspěchu s ním raději znovu spojil rty v polibku a přitiskl se na něj. Zoufale toužil po úplném splynutí, chtěl cítit jeho tělo způsobem, kterým může jen on a nikdo jiný. Bill hodně rychle pochopil a polibky mu začal oplácet se stejnou vervou, přičemž oběma chvatně svlékal oblečení. Ani si neuvědomil, jak dlouho to bylo od doby, co spolu splynuli naposledy, ale teď mu to přišlo jako celá věčnost. Oba naléhali tak moc, že příprava netrvala ani pět minut, když do něj Anis konečně pronikl.
Byl v něm až po kořen, zoufale přemýšlel, zda zůstat v opojném sevření nebo se pohnout, ale chlapec mu to usnadnil. Prosebně se pod Anisovým silným tělem prohnul a zavrtěl pánví, díky čemuž Anis zalapal po dechu a oplatil mu to prudkým přírazem. Bill lačně sevřel jeho boky, chtěl víc.
Bill si nepamatoval, kdy se to stalo, ale někdy během jejich sexuálních hrátek je Anis dostal, neznámo jak, do ložnice, kde se nakonec oba uvelebili v těsném objetí. Chlapec cítil, jak mu pulsuje v tváři, do které se v samém zápalu vášně několikrát nechtěně uhodil, ale nevěnoval tomu vůbec žádnou pozornost. S přimhouřenýma očima sledoval Anisovo břicho, na které prsty kreslil drobné vzory, zatímco poslouchal omamný zvuk tlukotu přítelova srdce.
„Přesně tohle je to, za co bojujeme,“ zašeptal mělce, úsměv posazený na rtech.
Anis se trochu zavrtěl a konečky prstů přejel po linii chlapcových zad, než se sklonil a políbil ho do vlasů. „Nedokážu si představit den, kdy bychom bojovat přestali.“
„Takový nenastane…“
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Jsem ráda, že jsou Anis s Billem v pohodě. Jörg je vážně ktretén, doufám, že se do konce povídky neobjeví.
To je dilema. Násilí plodí zase jenom násilí, což Jörg svým chováním dokázal. A tentokrát to odnesla i Simone. Myslím, že na něho by platilo jen to, kdyby se ho Tom veřejně zřekl. To by ho skutečně ranilo na citlivém místě.
Díky, těším se na pokračování.
Doufám že se už z Jorgem nesetkají jsem ráda že Bill z Anisem jsou v pohodě.
I když s Billem ohledně násilí souhlasím, tak v případě Jörga bych se snad neudržela ani já… Vážně je to kretén. Věřím, že jestli mu Bill vážně pošle ty papíry o zřeknutí se otcovských práv, tak Tom to bude chtít taky. A to bude pro Jörga asi pořádná rána, ale dobře mu tak!