Bum, bum, bum!
Odstoupil jsem od dveří a lehce jsem je pootevřel. Za nimi stála Eri. Mě jenom přelétla pohledem a zaměřila se na svého bratra. „Hned Billa odvez pryč. Celé se to uspíšilo, takže ON tu bude už za půl hodinky, musíme pohnout.“
Tom najednou jako by ožil. Chytl mě za ruku a bez jediného slova mě začal tahat ven.
„Počkej! O co jde?!“ dožadoval jsem se nějakého vysvětlení.
„To se tě netýká,“ nic víc mi k tomu neřekl.
Tiše jsem si povzdechl. Bože… co se to zase děje?!
***
„Máte to?“ hluboký, melodický hlas narušil ticho v tmavé, odlehlé místnosti. Ta prostá otázka byla mířena na dva sourozence stojící naproti muži, jenž ji položil.
Pár vteřin bylo ticho, než mladší z dvojice odpověděl:
„Podle toho, co sme se dozvěděli, to bude za tři dny v pět hodin vodpoledne.“
„Kde?“ stihla je další klidná otázka. Vysoký muž svýma tmavýma očima těkal mezi tvářemi dvou osob, se kterými hovořil. Byl ostražitý. Ne snad, že by se obával útoku, ale tohle měl už zakořeněné. Při jeho povolání to bylo samozřejmostí.
„V prostorách zkrachovalé továrny v Dunkelstrasse,“ ujala se tentokrát odpovědi dívka. „Ale není to jisté. Tahle informace je složena z útržků toho, co se nám podařilo zjistit.“
Muž lehce přikývl a jeho pohled se stočil k mladíkovi jako ostatně při mnoha jiných setkáních s nimi. Z téhle dvojice byl právě on tím, kdo mu vždy připadal zvláštnější. Už vícekrát se zaobíral tím, proč vyzařuje takové temno. Častokrát ho to až děsilo, i když to nikdy nedal znát ani to nevyslovil nahlas. „A Hans?“
„Měl by tam bejt,“ pokrčil rameny Tom a pohled mu oplatil. V jeho očích byla nenávist, ne však směřovaná na tohoto muže. „Ale zas je to jako dycky sázka do loterie.“
Komisař lehce přikývl. „Děkuji,“ tímto jediným slovem ukončoval většinu takovýchto setkání. Otočil se a klidným krokem opustil místnost.
Eri pohlédla do bratrovy tváře a ihned jí bylo jasné, že teď by měla také odejít. „Chceš být sám?“ zeptala se pro jistotu, i když se už chystala k odchodu. Tenhle jeho výraz znala dobře, věděla, co znamená.
„Jo,“ přitakal on a obrátil se čelem k jedinému volnému oknu, nezakrytému dřevěnými prkny, které dovnitř propouštělo to málo světla z města, jež ve svém životě pokračovalo i v nočních hodinách. Klapnutí dveří ho ujistilo v tom, že je sám. A tak to bylo správně, tak to chtěl.
Zašpiněné sklo mu nedovolovalo prohlédnout si liduprázdnou ulici za ním, ale to mu nevadilo. Stačily mu jen útržky… ano, útržky, přesně z těch totiž sestával i celý jeho život.
Naslouchal svému dechu a nechal volně plynout všechny své myšlenky a úvahy. Jako už tolikrát předtím musel znovu zvažovat, co se z něj vlastně stalo. Byl s tím spokojený? To sám nevěděl. Ještě nedávno by s jistotou řekl, že ano, ale teď…? Nemohl se rozhodnout, jestli mu pořád vyhovuje, že jeho prioritou je místo lásky nenávist. To bylo totiž snazší. Člověk, který miluje, je mnohem zranitelnější, než ten, který ve svém srdci chová nenávist, zlobu a zášť. Ale není láska jako láska. Svou sestru měl například velmi rád, protože byla jednou ze dvou osob, které znaly jeho minulost a věděly, proč se chová tak, jak se chová. Jenže tohle nebyla ta srdeční, hluboká láska, taková ta, při které vám bije rychleji srdce a vaše dřívější sny se tříští na střípky, aby uvolnily místo pro ten silný cit. A ten on odmítal. Byl svazující, příliš svazující na to, aby si ho mohl dovolit. Říká se, že láska je nezištná. I nad tím se nejednou zamýšlel. Nicméně neustále docházel ke stejnému závěru. Až teď byl nucený zkusit to přehodnotit. Jaké to asi je milovat? Tím skutečným způsobem? Jaké může být vydání se jinému člověku bez touhy z toho něco mít? Rád by znal odpověď, ale nikdo mu ji nedokázal dát. Protože každý tohle prožíval jinak.
Pravou rukou zalovil v kapse a vytáhl krabičku cigaret. Jednu z nich vylovil a v šeru se na ni zadíval. Byla další z řady neřestí, kterým se oddával, přestože věděl, že nedělá správnou věc. Každá z nich údajně zkracuje život o pět minut… o kolik let již přišel? A jak ho tohle mohlo ovlivnit? Byla to droga, jeden z požitků, které si mohl dopřát každý sám, nepotřeboval na to nikoho jiného. Nemusel se s nikým dohadovat, nikoho o nic prosit a nemohl mu to nikdo zakázat. Protože to bylo jeho tělo a jeho mysl, kterou tím ničil.
Tiše si odfrkl a přelomil ji napůl. Mrskl s ní do rohu místnosti, kde hned vzápětí skončil i zbytek krabičky.
Nechtěl. Nechtěl zase propadat té laciné chuti, která ho okrádala o čas i peníze. Ale stejně věděl, že se k ní zase vrátí. Protože pro něj byla něčím, co si mohl dovolit.
Jeho myšlenky se rychle stočily jiným směrem, podobně jako se stáčí let vlaštovek na obloze, když se před nimi objeví překážka. Začal se zamýšlet nad osobou, co nově vstoupila do jeho života. Bill. Co pro něj to jméno znamenalo? Jaké pocity v něm vyvolávalo? Těžko říct. Líbila se mu jeho naivita, se kterou pohlížel na život. Taková ta krásná iluze naděje. A zamlouvala se mu i jeho roztěkanost a nervozita, když se setkal s něčím, co dosud nepoznal. Byl roztomilý, to musel uznat. Ale na druhou stranu ho dokázal i štvát. Jeho neschopnost se sám o sebe postarat mu připadala ubohá. Ale za ubožáka ho taky nepovažoval. Celá záležitost týkající se tohohle kluka byla složitá. Možná by to bylo snazší, kdyby se Tom dokázal lépe srovnávat s vlastním cítěním a dokázal ho přijmout, ale to považoval, vzhledem ke své minulosti, za nemožnou věc. Uzavřel se před okolím do ulity, do které pustil jen málokoho, a i když nechal někoho, aby nahlédnul do jeho srdce, vždycky něco skrýval. Potřeboval ten pocit chráněnosti a bezpečí. Svět je kruté místo a ti, co se v něm pohybují, umí být ještě krutějšími. To bylo jednou z věcí, které si často říkal.
Stejně ho ta záležitost s Billem nepřestávala udivovat už jenom proto, že i když zjistil, že to není jeho nevlastní bratr, jak se původně domníval, tak ho nenechal na pokoji. A ani ho nechtěl nechat. Bylo to zvláštní… Tenhle kluk dokázal temnému jezdci navodit takový příjemný pocit, že je potřebným už jen proto, že ho tolikrát vytáhl z problémů.
Aniž by si to uvědomil, objevil se na tváři přemýšlejícího motorkáře drobný úsměv. Pročísl si rukama dredy a jeho zamyšlený hlas proťal ticho místnosti: „Tohle bude ještě zajímavé…“
autor: Ann
Zajímalo by mě, jakou měl Tom minulost a proč je takový, jaký je. Jsem zvědavá, co přinese další díl. Děkuji.
Čo? Ospravedlňujem sa za takú blbé reakciu, ale po prečítaní kapitoly to bolo to prvé, čo ma napadlo. 😀
Mám pocit, že dnes si skôr dej ešte viac zauzlila. Teraz som strašne zvedavá, čo sa Tomovi v minulosti stalo, že je teraz taký, aký je. Všetky tie myšlienky o žití pre nenávisť – je mi ľúto, že niekto tak vôbec dokáže žiť. Na druhej strane však začal rozmýšľať nad láskou a k tomu ho očividne priviedol Bill, takže ako na konci povedal Tom: "Toto bude ešte zaujímavé."
Tiež ma zaujíma, aké informácie to Eri s Tomom poskytli tomu nejakému komisárovi a rozhodne to, prečo si Tom niekedy myslel, že Bill je jeho nevlastný brat!
Ďakujem za kapitolu z pohľadu Tom a teším sa na pokračovanie.
Jo jo, toto rozhodne bude ešte zaujímavé. Ale o to viac sa teším na každú ďalšiu časť! :-p
Vypadá to že se Bill dostava Tomovi pod kůží a proč si myslel že Bill je jeho nevlastní bracha.
Když už si myslím, že se konečně něco dozvím a ubyde nejasností, tak naopak záhad ještě více přibyde… 😀
Nechám se překvapit, jak to bude dál 🙂
Tohle děláš schválně? 🙂
Vypadá to, že Tom a Eri jsou něco jako policejní informátoři, že Tomovo chování a jeho citové problémy souvisí s něčím temným z minulosti, ale pořád je to moc otázek a žádne odpovědi. Akorát to, že Billa považoval za nevlastního bratra trochu vysvětluje proč se o něj tak "stará". Ale zase se ptám, proč si to myslel? Jako vážně, už to klubko nejasností začni pomalu rozplétat, jo? 🙂
Díky za díl
Ty jsi normálně sadista. 😀 Sice jsi poodhalila něco o Tomovi a Eri (ačkoli mi pořád není jasné, proč z ní mají všichni vítr), ale přihodila jsi na hromadu další nejasnosti. Údajný nevlastní bratr, co to jako mělo být?! Takže ve výsledku na tom nejsem o nic líp než předtím, spíš naopak. Už nás přestaň trápit, jo?
Díky za kapitolu a šup sem další, ať se mám u čeho rozparádit. 😉