autor: BrokenMirror
Odpočet. Část první.
„Zešílel jsi?“
„Ano nebo ne?“
„…Jsem asi taky šílený, že tohle vůbec zvažuju.“
***
Půlka dubna
Něco ohledně Toma se drasticky změnilo ode dne, co mluvili s Annou. Bill neměl ponětí, co to bylo nebo co přesně se stalo, ale Tom byl skoro úplně stejný jako dřív. Bill o tom nijak nemluvil, ale byl si skoro jistý, že si tu masku nasadil jen kvůli němu. Bylo to už skoro dva týdny a bylo to tak… normální. Bylo to, jako by byli zpátky v době předtím, než Tom odjel, a předtím, než Bill dostal rozsudek smrti. Než šlo všechno do pekla.
Billovi z toho bylo zvláštně nepohodlně.
Všichni, nejen Tom, se kolem něj chovali jinak. Ostatní vězni se na něj dívali a on měl pořád hroznou chuť se někam schovat. Nebyl zvyklý na to, že na něj lidi civěli, ne takhle, ne tak očividně. Většinou přestali, když se na ně podíval, ale teď se zdálo, jako by ztratil svou veškerou moc od té doby, co zjistili, že umře. Tohle nepotřeboval, nechtěl lítost, nechtěl lidi snažící se být na něj hodní jen kvůli tomuhle. Bylo mu fajn o samotě, tak to měl rád.
I když poslední dobou „o samotě“ zahrnovalo Toma.
Tom ho navštěvoval každý den a byl tak normální, tak Tomovský. Něco na tom ho děsilo, na Tomovi bylo něco, z čeho bylo Billovi těžko. Něco nebylo v pořádku, ale Bill nedovedl rozpoznat co. Možná klesl ještě hlouběji do svého popírání, i když měl teď stejně jako Bill sezení s Annou. Ať už to bylo cokoliv, byl rozhodnutý Billovi nic neříkat.
Bylo to spravedlivé, pomyslel si Bill s lehkým zašklebením. Tom přiváděl Billa k šílenství a teď Bill přiváděl k šílenství jeho. Proč by to takhle nemělo skončit?
„Vypadáš, jako bys měl něco za lubem.“
Bill zamrkal a podíval se na Toma. To ty taky.
„Ne, nemám,“ zalhal. Jestli to mohl hrát Tom, tak on taky.
„Umíš lhát i lépe,“ zamračil se Tom.
Bill si povzdychl a opřel si hlavu o chladnou zeď, zavřel oči. „No, zkusil jsem to.“
„Se mnou se ani snažit nemusíš.“
„To říká ten pravý,“ odsekl Bill, najednou byl naštvaný. Vypořádával se s tím už dva týdny, měl pro Tomovy kraviny určitou mez. Jestli Tom nechtěl přiznat, že se něco děje, to by se Bill už doopravdy naštval.
Tom se zamračil ještě víc. „O čem to mluvíš?“
Bill znovu frustrovaně vydechl a postavil se. Přešel k roztaženému oknu, ale Tom zůstal sedět na posteli, sledoval ho. „Jsi až moc v pohodě,“ procedil Bill a díval se na šedá mračna, která jako by byla poslední dobou konstantní. Přemýšlel, kdy se začal zajímat o takové věci. Kdy se začal zajímat o to, jestli to Tom jen hrál?
„Až moc v pohodě?“ zopakoval Tom, zněl zmateně.
„Před dvěma týdny jsi byl v prdeli,“ vysvětlil Bill. „Jak se můžeš jen tak přepnout zpátky?“ Uvědomil si, že nedokázal udržet žárlivost pryč ze svého hlasu. Přál si, aby toho byl taky schopný a to ho rozčilovalo možná ještě víc. „I kdybys to hrál, jak můžeš prostě přepnout zpátky?“
Tom si povzdychl a také se zvedl. Přešel si stoupnout za Billa, ale nedotýkal se ho. „Nejsem v pohodě,“ přiznal. „Jsem daleko od pohody. Ale zasloužíš si víc, než abych byl, jak jsi řekl, v prdeli. Anna má pravdu, měli bychom… měli bychom z toho, co nám zbylo, vytěžit to nejlepší.“ Tom položil dlaně Billovi na ramena a otočil ho k sobě čelem. „Nelíbí se mi, jak se tváříš,“ řekl „Nesluší ti, když jsi smutný. Radši se na mě mrač.“
Bill založil ruce na hrudníku. „Takže budeš jen předstírat, že-„
„Nepředstírám,“ objasnil mu. „Jen se na to nesoustředím.“
„Jak to můžeš mít tak lehké?“ chtěl vědět Bill.
„Není to lehké.“
„No jistě. Víš, co mi Anna říká, že jsem?“ zeptal se a otočil se zpátky k oknu, sundal ze sebe Tomovu ruku. „V depresi. Ještě ke všemu tomu.“
Nastalo ticho, než Tom promluvil, „Proč?“
„Nevím.“
Následovalo další ticho, tentokrát delší. „Je to,“ začal Tom tiše. „Je to kvůli mně?“
„Já nevím,“ zopakoval, znovu lhal. Nechtěl mu říct pravdu, protože ať mu to vadilo jakkoliv, Tom měl pravdu. Nechtěl se hádat, nechtěl, aby se Tom cítil ještě provinileji než teď. Nejradši by chtěl na všechno, co se mělo stát, zapomenout a vrátit se k tomu, jaké to bylo předtím.
Tom polknul. „Takže to je možná?“
Bill pokrčil rameny a sbíral prach z mříží, co byly před oknem. Takhle se už jednou cítil, pamatoval si to až moc dobře. Zpátky doma, tenkrát předtím…
„Neprosím tě, abys něco předstíral,“ řekl Tom potom. „Jen tě prosím, abys ne… nenechal zničit to, co nám zbylo. Chci… máme čtyři měsíce,“ řekl tiše.
Bill se zhluboka nadechl nosem. „Tohle nemělo být těžké,“ přiznal. „Měla to být dobrá věc. Chci říct, pořád mám pocit, že smrt není… co si zasloužím, ale trochu jsem se na to těšil. Jsem jen tak…“
„Bille…“
„A ty mi to teď děláš tak těžké.“ Neměl ponětí, co chce. Všechno se pletlo a nic nedávalo smysl. Byl rozpolcený ve dví; na jednu stranu chtěl, aby to všechno skončilo, ale na druhou chtěl, aby ho Tom objímal. „Jednou jsem se pokusil zabít.“
„Já vím.“
„Ne, nevíš,“ řekl Bill. „Předtím. Doma. Byl jsem tak blízko.“
„Co tě zastavilo?“
„A od tý doby jsem litoval, že jsem to neudělal, už tolikrát. Tolik životů by bylo ušetřeno.“
Silné ruce ho vzaly kolem pasu a Bill se nedokázal odtáhnout. „Jsem rád, že jsi to neudělal,“ zamumlal Tom. „Nikdy bych tě pak nepotkal.“
„A co jako, znamená to pro tebe víc než jejich životy?“
Tom zaváhal. „Víš, že tak jsem to…“ nedokončil větu, ale ani nemusel, stejně by ho nepřesvědčil.
***
„Nemyslíš si, že to zní trochu… Promiň, ale není možnost, že by-„
„Prosím.“
„Já nevím…“
„Kdyby se cokoliv podělalo, řekneš, že jsem ti vyhrožoval.“
***
Květen
U kanceláří bylo naprosté ticho až na pravidelný tlukot klávesnice. Každý v místnosti předstíral, že pracuje, zatímco se čas od času dívali na Toma. Nikdo nevěděl, co říct, jen tam čekali, až exploduje nebo bude křičet nebo brečet nebo cokoliv. Ale on tam jen seděl, pracoval, pracoval, jako by se nic nezměnilo.
Ale něco se změnilo a všichni to věděli. Nikdo, pokud Georg věděl, netušil, jak přesně se to až mezi Tomem a vězněm 815 rozvinulo, ale všichni měli podezření, včetně Georga. Dostalo se to mnohem dál za hranici vhodnosti, to bylo jisté, každý, kdo viděl, jak se Tom na vězně díval, to musel vidět. Georg si z něj dělal srandu kvůli lásce a až v tu chvíli mu došlo, že má pravdu. Nechápal, jak Tom může vůbec fungovat.
Tomova nálada byla opravdu divná. Jedna věc bylo být silný, ale naprosto tu věc ignorovat byla věc druhá. Něco se tu dělo, Georg si tím byl jistý. Snažil se ptát Andrease od doby, co si všimnul, že se s Tomem víc baví, ale ten mu řekl, ať se stará o sebe. Alespoň něco se nezměnilo.
Zrovna když se Georg podíval na Toma, aby mohl znovu číst řeč jeho těla (něco, v čem nikdy nebyl dobrý, ale proč to nezkusit?), vešel do místnosti Andreas. Podíval se na Toma a ten byl v mžiku na nohou. Oba dva odešli z místnosti, spěšně si šeptali.
Georg se zamračil. Nenáviděl, když byl z něčeho vynechaný; nenáviděl, když nevěděl, co se děje, obzvlášť když to bylo něco zajímavého, což určitě bylo, když tihle dva byli spolu. Tom Andrease přeci neměl rád. A Andreas si myslel, že je Tom idiot.
Georgova směna se pomalu přiblížila ke konci a tak se se zívnutím zvedl od stolu, musel si prokřupnout záda z toho, jak dlouho seděl. Odešel do šatny a málem vrazil do Toma, který zrovna vycházel.
„Čau,“ řekl Georg a kývl na něj, prošel kolem něj do další místnosti.
„Čau,“ zopakoval Tom a zůstal stát ve dveřích. „Mohl bych se s tebou svést domů?“
Georg se na něj otočil, tuhle žádost neočekával. „Jasně,“ řekl a zamrkal. „Co se ti stalo s autem? Nenabourals nic, že ne?“
„Oh, prodal jsem ho,“ řekl Tom a mávl rukou jakoby nic.
„Tys ho prodal?“ Vyjekl Georg a zalapal po dechu. „Ale… seš magor? Ta věc byla, kurva, fantastická! Jak jako že jsi to prodal?“
Tom pokrčil rameny. „Na co mi je tak velký auto?“ zastavil. „To je jedno, hodíš mě?“
„Jo, jasně,“ řekl Georg, stále nebyl schopný zbavit se toho šokovaného výrazu. Nemohl uvěřit, že by Tom prodal tak úžasné auto. Alespoň mohl Georgovi říct, že ho prodává, aby si ho od něj koupil.
„Hodláš prodávat ještě něco, když už ses do toho pustil?“ zeptal se Georg, když vyšli ze stanice o pár minut později. „Jen abych věděl. Jestli budeš prodávat byt, tak bych si ho vzal, je větší než můj.“
Jen žertoval, a tak byl překvapený, když Tom řekl: „Já nevím, možná.“
Georg na něj zůstal zírat, pusu dokořán, pak jen zavrtěl hlavou a odemkl auto, aby si mohli oba dva nastoupit. Nepřišlo mu zvláštní, že Tom zvažoval prodat byt. Nejspíš odejde z práce, až tohle všechno skončí a odstěhuje se zpátky do Berlína nebo úplně někam jinak. Georg ho nemohl vinit za to, že chtěl začít znova.
„Ale za to auto jsi musel dostat hodně peněz,“ řekl Georg, když nastartoval svoji kraksnu. Byl to křáp, dokonce rachotil, když jel a občas, když byla až moc zima, ani nenastartoval.
„Jo, dostal,“ řekl Tom, který se zrovna připoutal a podíval se z okna, ukončil tím tak konverzaci.
Georg se chtěl zeptat na víc. Nejen ohledně auta, ale ohledně všeho; na 815, na případ, na to, co se mezi nimi děje, ale něco v Tomově obličeji ho donutilo polknout všechny otázky, které se mu draly do krku. Bylo mu jasné, že by z něj stejně žádné odpovědi nedostal.
Namísto toho se rozhodl odvést konverzaci na silnější led. „Jak se plánuješ každý den dostávat do práce a z práce?“
Tom pokrčil rameny. „Autobusem.“
„Nejezdí tu autobusy nějak často, je mezi nimi hrozná mezera, budeš-„
„Stačí to.“
„Dobře.“ Řekl Georg pomalu, přemýšlel nad tím, jak v minulosti slyšel, že spontánnost a impulzivnost jsou symptomy… něčeho. Něčeho vážného, nejspíš, nedokázal si vzpomenout čeho. Podíval se krátce na Toma a pak zpátky na cestu. Jestli má Tom vybuchnout, chtěl u toho být. „A kdy si budeš brát letní volno?“
„Nebudu.“
Georg se na něj podíval s nakrčeným obočím. „Nebudeš? Vůbec? To můžeš? Já si beru dva týdny v srpnu.“
„To je hezké. Ale ne, nebudu. Dohodl jsem si to.“
„…Dobře.“
***
„Takže to uděláš?“
„Já… Okay. Dobře. Fajn. Uvidím, co zmůžu. Nic ale neslibuju.“
„Hele, omlouvám se.“
Povzdech. „Ne, já to chápu.“
***
Půlka května
Bill se probudil dvěma rychlými poklepáními na dveře a zazvoněním klíčů, které někdo strkal do dveří.
„Zapni televizi,“ řekl Tom a Bill se pomalu posadil, zíval.
„Kolik je?“ zeptal se. „Co tady děláš tak pozdě?“
„Není tak pozdě,“ řekl Tom, když vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře. „Je jedenáct nebo tak. Ale zapni televizi. Hned.“
„Ježiši, fajn,“ řekl Bill a zvedl se, přešel k televizi a zapnul ji. „Jakou stanici?“ zeptal se a přepínal náhodné kanály, Tom si nedočkavě povzdychl a sebral mu z ruky ovladač, dal tam ten správný kanál. Bill se na něj díval s nakrčeným obočím, naštvaně, ale obrátil svou pozornost k obrazovce.
„Hurá, zprávy,“ řekl suše a znovu se podíval na Toma. „Myslíš si, že mě začalo zajímat, co se děje ve světě? Stejně jsou tam jen tragické-„
„- kde lidi protestují proti rozsudku, který byl udělen jednadvacetiletému Billu Kaulitzovi, který byl před pěti lety zatčen za vraždu. Tito lidé, které teď můžete za mnou vidět, se sešli před domem soudce a myslí si, že trest smrti není spravedlivý.“
Billovi se podlomily nohy a padl na židli.
Kamera se přetočila k davu, někteří drželi hořící pochodně, jiní plakáty a ceduli, někteří jen křičeli. Plakáty nesly spoustu rozdílných věcí, i když na většině bylo „Zachraňte Billa Kaulitze“, „Propusťte 815“ nebo „Spravedlnost!“.
„Jednu z protestujících tu máme u sebe,“ pokračovala reportérka a kamera se trochu odtáhla a ukázala mladou ženu stojící vedle ní. „Jsem si jistá, že to zajímá spoustu diváků, proč přesně protestujete?“
Žena přikývla. „Není divu, že protestujeme vzhledem k tomu, že je nelegální dávat lidi, kteří jsou mentálně nestabilní, na lavici smrti za to, jaké činy spáchali.“
„Víte, jestli byl někdy oficiálně prohlášený za nepříčetného?“
„Ano, jeho psycholožka jasně řekla, že nebyl sám sebou a že by to mělo být dost pro všechny, aby pochopili, že si ten člověk nezaslouží zemřít za své zločiny, ať byly jakkoliv strašné. To, co soud udělal, je nelegální, ale i tak se to děje častěji, než si myslíme. Někteří lidé jsou totiž až moc hrdí a paličatí na to, aby si přiznali, že udělali chybu. Tohle je podle vás zákon.“
„Jak o tom případu můžete tolik vědět?“
„Četla jsem anonymní článek v novinách před několika týdny a rozhodla jsem se, že udělám petici, abych viděla, kolik lidí se mnou souhlasí, a než jsem se nadála, byli jsme tady. Je to taková hanba, je tak mladý. Kdyby mu byla dána správná pomoc, tak mohl mít život s budoucností.“
Obraz v televizi se změnil znovu na dav protestujících, kteří teď skandovali něco, čemu Bill nerozuměl, protože mu v uších bzučelo. Vypnul ovladačem televizi a v místnosti nastalo hrobové ticho.
„Cos udělal?“ zeptal se Bill, oči stále na obrazovce.
„To bylo dobré, ne?“
„Dobré,“ zopakoval Bill otupeně. Postavil se, cítil, jak se mu klepou nohy. Díval se do podlahy. „Až se vrátím, tak ti radím, abys byl pryč.“
„Cože, kam jdeš?“
„Asi na zasranej měsíc,“ odsekl Bill, zmizel do koupelny a třískl za sebou dveřmi.
Opřel se o dveře, mysl mu utíkala míli za minutu a v tu samou chvíli byla i prázdná zároveň. Věděl, že to Tom myslel dobře a to proto ho požádal, aby odešel, než exploduje. Tom to myslel dobře, ale on byl idiot. Zasranej debilní idiot. A Tom možná byl hloupý, ale Bill ne. Věděl, že to byl Tom, kdo napsal ten článek do novin. Co si myslel, že dělal? Přinutit lidi udělat tohle, přinutit je myslet si, že si nezaslouží, co dostal. To nebylo správné, co si všichni mysleli? Nepotřeboval soucit od nějakých náhodných dobrých samaritánů, kteří si myslí, že jsou na svaté misi. Na druhé straně dveří slyšel, jak Tom udělal pár kroků blíž.
„Bille,“ řekl zkusmo. „Víš, že se snažím-„
„Dost,“ řekl Bill. „Myslel jsem to vážně, když jsem ti řekl, abys odešel, protože se na tebe teď nechci zlobit, a jestli řekneš ještě jedno slovo, tak budu a nebude to hezké. Prostě jdi.“
Tom si povzdychl, ale udělal, co po něm chtěl, a nechal ho o samotě. Bill cítil, jak zamknul celu a odešel chodbou, dokonce i jeho kroky zněly smutně a rozladěně. Něco Billa silně zatahalo v hrudníku..
Když už nemohl slyšet Tomovy kroky, Bill sjel po zdi až na zem. Co si ti lidé mysleli? Jako by protest mohl nějak někoho přinutit změnit názor. Každému bylo jedno, jestli bude žít nebo ne, jen chtěli mít co na práci. Bill nechtěl, aby se někdo vrtal v jeho životě a rozhodně nechtěl, aby ještě víc lidí předstíralo, že rozumí tomu, co má v hlavě.
Myslel si, že si s Tomem vedou dobře a že jejich ‚nebudeme se na to soustředit‘ věc začíná fungovat, ale nejspíš se na to Tom soustředil za jeho zády. Tom ho konsistentně strkal ze schodů dolů pokaždé, když se mu podařilo vyškrábat se zase trochu výš a Bill už toho měl dost.
Stiskl své třesoucí se dlaně mezi stehna a snažil se pomalu dýchat, jak mu Anna řekla, že má dělat, až se bude takhle cítit. Zavřel oči a opřel se hlavou o zeď.
Ale navzdory svému dechovému cvičení, se jeho stupeň zlosti zvyšoval. V hrudníku mu hřmělo; monstrum, které v něm bylo, se chtělo dostat z klece, pobíhalo po ní a naráželo tělem do stěn. Bill chtěl křičet už jen proto, aby tomu tlaku ulevil.
„Dost,“ řekl nahlas, odmítal křičet. Bouchal silně hlavou do dlaždiček za sebou, dokud mu z té bolesti netekly slzy. Kontroloval jsi mě celý můj život, pomyslel si s opravdu silnou dávkou zlosti namířenou proti monstru samotnému a zaťal dlaně v pěsti.
Přestaň. Přestaň. Zmlkni.
Poslední rána do zdi ho donutila zakňučet bolestí, a tak byl vděčný za bezvědomí, které na něj dopadlo a stáhlo ho do temnoty, a zachránilo ho před ním samotným.
***
„Co je, sakra, tohle?“
Tom vypadal trochu ostýchavě, když Billovi stiskl ruku kolem věci, kterou mu zrovna dal do dlaně. „Je to antistresový míček,“ vysvětlil. „Jsi… Já nevím, máš to mačkat, když jsi naštvaný nebo ve stresu.“
„Takže jakmile ti budu chtít utrhnout obličej z hlavy tak si mám jen mačkat míček?“
Tom protočil oči. „Jsi tak dramatický.“
„Ne, opravdu, nejsem,“ řekl suše.
Tom se na něj chvíli díval, jako by se rozhodoval, jestli něco říct.
„No,“ řekl Bill. „Asi teda díky. I když ten smajlík na tom je trochu kýč,“ řekl a ukázal ho Tomovi s nakrčeným čelem, ten se na něj jen zazubil. „Jestli chceš, abych mačkal koule, tak mám jiný návr-„
„Ne,“ řekl Tom dřív, než mohl dokončit větu. „Na to ani nemysli.“
„Jako bys mi řekl ne.“
Tom protočil oči a nebýt událostí včerejší noci, Bill by měl pocit, že se dostávají zpátky do starých kolejí. Ale nebyla to pravda, jen se tak chovali, aby se o tom nemuseli bavit. Oba dva se až moc očividně a ztěžka snažili ignorovat slona, který s nimi byl v cele.
„No nic,“ řekl Tom s pobaveným úsměvem a kývl na míček, který se tlemil z Billovy dlaně. „Viděl jsem to a vzpomněl si na tebe.“
„Ano, protože jsem král smíchu,“ řekl Bill a otočil míček.
„Měl bys být.“
„Ugh.“ Bill hodil míček na postel. Konec, na tohle neměl. „Musíme si promluvit o včerejšku.“
Tom polkl, ale vypadal, že to čekal. Jen to sám nechtěl přinést na povrch a namísto toho čekal, až s tím přijde Bill. Parchant. „Jasně.“
Bill si sedl na židli a opřel se, nasál do úst spodní ret. „Musíš přestat. Já… Já si toho cením, že jsi to zkusil a vím, žes to myslel dobře, ale prosím tě, abys to nedělal. Netrav takhle svůj čas.“
Trav svůj čas se mnou.
„Nemůžu to nechat jít,“ řekl Tom a mezi obočím se mu objevila jemná vráska. „Co je špatného na snažení, nikomu neubližuje.“
Jejich oči se na chvíli setkaly a slova ‚ubližuje to mně‘ zůstala nevyřčena jako spousta dalších věcí, na které Bill myslel.
„Protože je to popírání,“ řekl Bill nakonec, prolomil oční kontakt. „Nemůžeš už udělat víc. Jediné, co můžeš udělat, je… prostě…“ Zůstat se mnou, dokud nebude po všem. „Nechci, aby ses v tom ztratil. Nedělej nic víc, co není potřeba.“
„A co kdyby, říkám jen kdyby,“ dodal rychle, když se na něj Bill zle podíval, „ses někdy dostal ven, i tak bys to nechtěl?“
„Ne.“
„Já tomu nerozumím.“
Bill si povzdychl. „Já vím, že ne.“ Zatlačil si ukazováček a palec na spánky, jen chvíli se mračil, ale Tomovi to došlo.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se a zněl ustaraně.
„Je mi fajn, neměň téma,“ řekl Bill, znovu otevřel oči. Hlava mu třeštila jako šílená, ale zasloužil si to.
Tom sklopil pohled a Bill nebyl schopný číst výraz v jeho tváři, aby viděl, co si myslí. Nevěděl, jestli to, co říkal, se k němu dostávalo, nebo jestli to šlo druhým uchem ven.
„Prosím, poslouchej mě,“ řekl a byl si vědom toho, jak pateticky zněl, když takhle žadonil, ale neměl ponětí, jak jinak Toma přesvědčit o tom, že tohle není dobré, že takhle to mělo být. „Nechci, abys to dál dělal; není to dobré ani pro jednoho z nás. Nelíbí se mi, co to s tebou dělá.“
Tom polkl, a i když koukal dolů, Bill viděl, že se mu v očích lesknou slzy. Konečně ale Tom přikývl. Jeho hlava se sotva hnula, ale bylo to kývnutí.
Bill neměl co víc říct, jediné, co mohl dělat, bylo věřit mu. Věřit, že to pochopil, že neudělá nic, čím by znovu obalamutil jeho důvěru.
„Dobře,“ řekl Bill a Tom se na něj podíval uslzenýma očima. „Věřím ti,“ řekl, aby se ujistil, že Tom vidí, že to myslel vážně. Jen proto, že z něj Tom udělal měkotu, neznamenalo, že zapomněl, jak lidi přinutit dělat to, co chtěl.
Tom se na něj díval, jeho oči po něm těkaly s takovým smutkem, že bylo pro Billa až těžké udržet oční kontakt, ale pak Tom znovu přikývl. „Ani nemám tvou fotku,“ zamumlal zlomeně.
„Což je dobře,“ řekl Bill, i když ho do hrudníku opakovaně bodala kudla. „Zapomeneš rychleji.“
Tom zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že na tebe kdy zapomenu.“
Bill sklopil pohled. „Nevzpomínám si, jak vypadala moje máma,“ řekl upřímně. „Chci říct, vím, že měla tmavé vlasy. A že byla štíhlá. Ale… ne. Nepamatuji si ani její hlas.“
Tom z toho, co Bill říkal, nebyl vůbec klidný. Svěsil hlavu, zavřel oči a do pěstí sevřel látku svých kalhot.
Bill vnitřně zanadával a zvedl se, přešel tam, kde Tom seděl, a zvedl ho, pevně si ho přitáhl do objetí. Bylo zvláštní něco takového dělat, ale když ho Tom objal zpátky tak pevně, že mohl sotva dýchat, věděl, že udělal správnou věc.
„Přibral jsi,“ řekl Tom, hlas se mu skoro lámal, hladil Billa po zádech.
Bill se malinko zasmál. „Díky?“
„Je to dobře. Vypadáš dobře.“ Tom se trochu odtáhl, aby se mu mohl podívat do očí. „Jsi tak překrásný.“
Bill odvrátil pohled a polkl. To sevření mu najednou přišlo až moc pevné a tak trochu ustoupil, přinutil Toma ho pustit.
„Bille, já…“
Bill si odkašlal a vystoupil z jeho objetí úplně, sevřel ho panický pocit. „Měli bychom něco dělat,“ řekl a zatahal si za konečky vlasů. „Zbavit se téhle depresivní nálady. Nemyslíš?“
Tom si povzdych a přes oči mu přelétla jiskra zklamání, přikývl ale. „Jo. Okay.“
***
„Co si o tom myslí on?“
„Neví to.“
„Cože?“
„A nedozví se to.“
***
Červen
„Jsi si jistý, že by sis neměl vzít volno?“
Georg zvedl pohled, když se Gustav zeptal Toma na to, co si mysleli všichni, ale neodvážili se to navrhnout. Tom obvykle odsekával každému, kdo se ho na to zeptal.
„Jo,“ řekl Georg, aby se přidal ke kamarádovi. „Nevypadáš moc dobře. Měl by sis vzít volno a víš co, můžeš sem chodit na návštěvy.“
„Ne,“ řekl Tom škrobeně, zatímco psal něco na počítači, oči na obrazovce. „Je mi fajn.“
Georg s Gustavem se na sebe podívali. Dnes byl den, kdy měl 815 původně dostat letální injekci, než mu dali tři měsíce navíc. Muselo to s Tomem něco dělat.
„Tome,“ řekl Gustav a odjel na své židli trochu blíž k Tomovu stolu. „Je v pořádku být rozrušený. Možná nejsme nejlepší podpora, ale to, čím teď procházíš, bych nikomu nepřál.“ Za Gustavem Georg souhlasně přikyvoval, i když to Tom nemohl vidět. „Jsme tvoji přátelé.“ Tomovi z toho začalo škubat v oku. Nakonec se k nim přeci jen otočil.
„Přátelé?“ zeptal se nevěřícně. „Nejste moji přátelé,“ odsekl. „Nikdy jste nebyli. Ty,“ řekl Georgovi, „jsi věděl roky, že jde na smrt a tvoje výmluva, proč jsi mi to neřekl, je ubohá. A vy všichni jste věděli, jak strašně na tom byl, když jsem odjel, ale stejně jste se nikdo doopravdy nesnažil se se mnou spojit nebo mě dostat zpátky. Tak sorry, že vám tu neříkám všechny své pocity a že vám nebrečím v náručí.“
Georg a Gustav se na sebe znovu podívali, tentokrát provinile, a oba se vrátili v tichosti k práci.
Georg věděl, že se Tom zlobil, ale myslel si, že už je to v pořádku. Nejspíš nebylo. Chápal, proč mu Tom neodpustil. Ale tenkrát si neuvědomoval, jak pro něj byl 815 důležitý. Nepřemýšlel, což se dělo často, jestli k sobě měl být upřímný. Neuvědomoval si to až do chvíle, kdy se Tom vrátil z Berlína, že došel tak daleko, že k vězni něco cítil. Jak to někdo mohl nechat zajít tak daleko, bylo mimo Georgovo chápání, ale tak to bylo.
Všichni tři se vrátili k práci a v tichosti psali na počítačích a nic se nedělo, dokud za hodinu a půl neotevřel dveře Andreas a nevešel dovnitř, vlasy měl mokré z deště.
„Tome,“ řekl jednoduše a kývl dozadu na znamení, aby ho Tom následoval. Držel něco za zády a Georg odjel s židlí na stranu, aby to viděl, ale Andreas si toho všiml a otočil se tak, aby vůbec nic neviděl. Georg se zamračil.
Tom se zvedl a beze slova následoval Andrease ven.
„Zdá se to jen mně, nebo to bylo divný?“ zeptal se Gustav, když se za nimi zavřely dveře. „Vždyť se ani nemusí.“
Georg přikývl a opřel se, založil ruce na hrudníku. „Tohle je už podruhé. Mají něco za lubem. Viděl jsi tu kampaň, kterou Tom rozjel? Je to šílené, lidi opravdu pochodují ulicemi a tak. Chci říct, souhlasím, že je to nespravedlivý, ale takhle pozdě s tím už nikdo nic neudělá.“
Gustav přikývl. „Vsadím se, že to s tím má něco společného. Začíná to být poněkud znepokojující. Je to jako obsese nebo něco.“
„Tak dlouho, dokud sem nezačnou nabíhat lidi, aby ho protáhli ven, si myslím, že jsme v pohodě,“ řekl Georg a zasmál se, když si to představil, Gustav si také odfrkl.
„Nemyslím si, že si ohledně toho musíme dělat starosti,“ řekl a otočil se zpátky k počítači. „Ale máš pravdu, měli bychom si dělat starosti o Toma, nelíbí se mi to popírání, které se mu děje v hlavě.“
„Nechodí snad na sezení k Anně?“
„Myslím, že několikrát týdně.“
Georg zamručel a podrbal se na nose. „Už nezbývá moc dlouho, co?“
Gustav zavrtěl hlavou. „Myslím, že to má být kolem jeho narozenin, po letních prázdninách.“
„Kurva, to je tvrdý. Kdy to je?“
„Nějak začátkem září?“
„Kurva.“
„Jo.“
Oba dva se podívali ke dveřím, ve kterých Tom zmizel, se stejně těžkým povzdychnutím.
***
„Dnes jsem měl zemřít.“
Tom polkl. „Nemluvme o tom.“
Bill vydechl a zabořil si nos do Tomova krku, nadechoval jeho vůni, přemýšlel, jaké to bude být pryč. To prostě… přestanete existovat? Jdete někam jinam? Do pekla? Jak může člověk neexistovat?
„Máš pravdu.“ Řekl nakonec a zvedl hlavu, jejich nosy se o sebe otřely a Tom ho chytil pevněji kolem pasu, přitáhl si ho k sobě blíž. Bill mu seděl v klíně. „Neměli bychom mluvit.“ Ještě několikrát si o něj otřel nos a naklonil hlavu tak, aby se mu mohl přitisknout na rty, tiše zamručel, když mu Tom polibek oplatil, jako by věděl, že k tomu dojde.
Trochu se mu posunul v klíně, přitiskl se blíž a zatahal Toma za copánky, když mu na záda pod košili zajely Tomovy dlaně.
Jejich rty se potkávaly v sériích krátkých, ale hlubokých polibků. Jedna z Billových rukou byla na Tomově pasu, zatímco druhou ho držel kolem krku a skláněl se trochu dolů, jak ho Tom začal líbat po čelisti a krku. Jeho lehce pootevřené rty se otřely o Tomovo ucho, jak tiše vydechoval, nevědomky se o něj otíral.
V tu chvíli se zpoza dveří ozvalo hlasité zaklení a řinčivý zvuk klíčů padajících na zem. Bill z něho slezl jako blesk, utřel si rty hřbetem ruky a zacouval od něj, co nejdál zvládl, aniž by do něčeho vrazil. Oba dva vykuleně koukali na dveře, neviděli, kdo tam je, protože ať to byl kdokoliv, sklonil se pro klíče.
„Co je?“ štěkl Bill, zrovna když se ten člověk držící si ruku přes oči narovnal.
„Um,“ řekl Andreas nejistě, přešlápl a odkašlal jsi. „Jste, uh, hotovi?“
Bill se podíval na Toma, jehož obličej zrudnul, a zaťal zuby. „Ano,“ zasyčel, nemělo smysl lhát o tom, co dělali, když je právě chytil při činu.
„Dobře.“ Andreas dal ruku pryč, ale stále se odmítal podívat do cely. Díval se do chodby, uši červené. „Okay, um,“ zavrtěl hlavou, snažil se dostat to, co viděl, z hlavy. „Jen jsem chtěl říct, že, uh, jsou tu um… Já, uh… Jen se podívejte ven.“
„Cože?“ zeptal se Bill. „Přestaň, kurva, mumlat jak retard.“
Andreas ztuhl. „Řekl jsem, ať se podíváš ven ze svého okna.“
Bill si povzdychl a odpochodoval k oknu, roztáhl naštvaně záclony, ale okamžitě je zase zatáhl a udělal několik kroků vzad. „Kurva!“ otočil se čelem k Tomovi. „Slíbils, že přestaneš!“
„Já nic neudělal!“
„Takhle,“ ječel Bill a ukazoval k oknu, „podle mě ‚nic jsem neudělal‘ nevypadá!“
Tom se na něj zamračil, ale přešel k oknu a koukl za závěsy. „Do háje,“ zamumlal a zase je zatáhl. „Bille, tohle není moje práce,“ řekl a otočil se k němu. „Věř mi, prosím.“
Bill nic neřekl.
„Řekl jsi mi, abych do toho už nikoho netahal,“ řekl Tom. „S tímhle nemám nic společného, přís-„
„Lidi,“ řekl Andreas a tentokrát se na ně díval skrz mříže. „To oni sami to uspořádali. Je to pochod nebo co.“
„Oh, oh, to je báječné,“ řekl Bill a z hlasu mu ukapával sarkasmus, praštil sebou na židli. „Fantastické.“ Nepodíval se na Toma, ale cítil na sobě jeho pohled, cítil zoufalou potřebu něco říct. „Na tom nesejde,“ řekl Tomovým směrem. „Já už neřeším, to nic. Jestli jim to pomáhá, ať si dělají, co chtěj.“
„Půjdu jim říct, ať vypadnou,“ řekl Tom a vyšel směrem ke dveřím.
„Ne, bože, to tě dostane akorát do průseru,“ řekl Bill. „Nastane bitka a ty někomu zničíš foťák a všichni skončí za mřížema a s tím jdi do prdele. To by přineslo víc pozornosti ke mně a tobě. Nám,“ zasyčel, i když to nebylo potřeba. Andreas už věděl, co mezi nimi bylo, a byl jediný, kdo to věděl od začátku.
Tom zaváhal. „Jsi si jistý? Když jim policista řekne, aby odešli, tak to nejspíš udělají.“
„Oh, už tam jsou lidi, co se je snaží odehnat,“ řekl Andreas, který pořád visel za okýnkem. „To proto jsem chtěl, abyste to viděli, než odejdou.“
„Jak ohleduplný jsi,“ odsekl Bill a Andreas hned odvrátil pohled.
„Hele, stejně půjdu,“ řekl Tom. „Uvolni se,“ dodal rychle. „Nejdu tam ven. Ale myslím, že šéfová bude chtít nějaké vysvětlení a nejspíš bych jí to měl říct já.“
Bill se trochu ušklíbl. „Tak to hodně štěstí.“
Tom se zašklebil a Billovi bylo jasné, že přemýšlí, jestli ho políbit nebo ne, ale nakonec se rozhodl pro ne a jen s pouhým úsměvem odešel pryč. Jak Tom zamknul, Bill slyšel Andrease mumlat. „Takže… To vypadalo jak z nějakýho porna.“
„Drž hubu,“ zasyčel Tom a Bill se nemohl udržet.
„Díváš se na hodně porna s vězeňskou tématikou, co?“
„To je přes čáru, Bille,“ řekl Tom, ale v jeho hlase bylo slyšet pobavení, Bill slyšel, jak se směje, zatímco ti dva odcházeli pryč chodbou.
***
„Děkuju. Tak moc ti děkuju.“
„Ještě mi neděkuj. Pořád si myslím, že jsi přišel o rozum.“
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Nevím čím to je, ale tenhle dílek na mě působil stračně optimisticky…i když se na to podívám zpětně…vlastně vůbec není optimistický!! Díky za překlad.
Velmi zajímavý dil. Mám pocit ze z toho bude prusvih. Děkuji moc ze tuto povídku i nadále prekladas.
Já jsem z nich moc smutná jestli Bill umře tak Tom to nerozdýchá
To je oveľa lepšie než útek. Možno by tí ľudia mohli dosiahnuť zmiernenie trestu, alebo dokonca liečbu na psychiatrickej klinike… Začínam veriť, že by sa mohol z tejto poviedky vykľuť aj tak nejak šťastný koniec? Ďakujem za preklad…
😀 😀 'prestaň mumlať ako reatard' 😀 strašne sa smejem 😀 tento poseledný odsek bol perfektný 🙂