Cassiopeia 27.

Tom pobaveně protočil očima a bradou klesl na dřevěnou desku stolu, vdechuje zvláštní zemitou vůni. Na chvíli odtrhl pohled od černovláska a rozhlédl se kolem sebe. Školní knihovna. Nebyl si jistý, jestli během těch pěti let, co měl tu čest být studentem, alespoň jednou navštívil tohle podivné místo, což se ale rozhodně nedalo povědět o Billovi, který pobíhal sem a tam, procházel se mezi uličkami dokonale naučeným způsobem s výrazem naprostého soustředění ve tváři. Zřejmě vůbec nepostřehl, kdy se z pěti minut, jak si původně slíbili, stala půlhodina a z jedné knížky hromada starých ošuntělých bichlí tak vysoká, že bránila Tomovi ve výhledu, on však neměl to srdce vyrušit jej v jeho zapáleném objevování, a tak se snažil alespoň zkrátit volnou chvíli díváním se na něj.

V knihovně se v té době nacházeli jen oni dva a paní Klarková, starší drobná knihovnice, která byla tak překvapena, když Bill vstoupil do místnosti v něčím doprovodu, že zapomněla zavřít pusu a několik vteřin beze slov zírala na Tomova záda. Tomovi to nebylo nepříjemné, spíš se tím vším dobře bavil a jeho hruď se nadmula pýchou při pomyšlení na to, že Bill už více nebyl sám a že právě on získal to vzácné tajemné privilegium stát po jeho boku a být součástí jeho světa.

Trvalo to tak dlouho, tak strašně dlouho… ještě pořád nemohl uvěřit tomu, že se toho dočkal.

Zvedl hlavu ve chvíli, kdy se k němu Bill otočil, vyslovil název nějaké knihy a jejího autora a poprosil jej, aby se podíval, jestli už byla na hromadě. Tom očima rychle přelétl popraskané hřbety knih a s pobaveným úsměvem zakroutil hlavou. Bill opětoval jeho úsměv, plaše sklonil tvář a chvíli jen převaloval malou knížku ve zlatém přebalu v dlaních, vráska soustředění nad jeho obočím byla jasným důkazem toho, že nad něčím úporně přemýšlel. Nakonec kývl hlavou a došel ke stolu, aby ji dal k ostatním. Zadíval se na Toma měkkým pohledem, poté zvedl zrak k hodinám za jeho zády a tehdy mu to došlo. Zvedl dlaň a dlouhými bílými prsty si překryl ústa.

„Omlouvám se,“ vydechl. „Proč jsi mi neřekl, že už je tolik? Měl jsi mě upozornit. Tyhle věci… nějak nezvládám. Kdykoliv se sem dostanu, ztrácím pojem o čase.“

Tom jej obdařil dalším měkkým úsměvem. „Nemusíš se omlouvat, nevadí mi to.“

„Vím, že ti to tvá zdvořilost jen nedovolí přiznat, ale klidně to můžeš říct. Příště si dám na to pozor.“ Kousl se do spodního rtu a velikou sádru si přitiskl ke hrudi. Vypadal tak nádherně, až měl Tom problém vůbec dokončit myšlenku.

„Opravdu mi to nevadí. Nezlobím se,“ řekl tónem, s jakým promlouval jen k Billovi. Každé jednotlivé slovo překypovalo láskou a něhou k černovlasému chlapci, který ozářen slunečním svitem, působil více než oslnivě. Na sobě měl v tu chvíli úzké tmavé džíny a šedivé tričko s černou siluetou nějaké kreslené postavičky. Styl jeho oblékání zůstával i nadále stejný, vyhýbal se barvám, nechtěl na sebe poutat pozornost, ale Tom byl stejně rád, protože hluboko v jeho očích spatřil důkaz toho, že se mu možná nepodařilo vnést barvy do jeho oblečení, ale rozhodně se mu podařilo vnést barvy do jeho života.

Odkašlal si, vstal a doprovázen zvědavým pohledem paní Klarkové přistoupil blíž.

„Je to všechno?“ zeptal se se smíchem a po očku mrknul na hromadu knih.

Bill chvíli přemýšlel, pohledem hypnotizoval názvy jednotlivých titulů a poté se provinile kousl do rtu. „Ano, ano je,“ zalhal. „Můžeme jít,“ řekl s jemným úsměvem a chystal se k odchodu.

„Bille, no tak, běž si ji vzít.“ Tom jej chytil za zdravé zápěstí, v koutcích úst mu škubalo, přesto se však snažil tvářit vážně.

„Už není co. Mám všechno, co potřebuju,“ pokusil se Bill opětovně lhát, a když náhodně zavadil pohledem o knihu, která mu ve sbírce chyběla, jeho líčka zrůžověla, a tak rychle sklonil tvář.

„No tak běž,“ pobídl jej Tom s úsměvem. „Počkám, ale nezapomeň, že za dvacet minut začíná Higgins.“

Bill se rozzářil jako slunce vrhající na jeho vlasy zlatisté paprsky a přikývl.

„Slibuji, že je to poslední kniha. Hned jsem tu, jen ji vezmu a… hned jsem tu,“ šeptl a vykročil směrem k jedné z dlouhé řady uliček, sklonil se pro malou modrou knihu na samotném kraji spodní police a s úsměvem se zase narovnal.

Vzápětí překvapeně vydechl a jen tak tak odolal nutkání zasténat. Paže plazící se přes jeho hubené boky a rty ochutnávající bělostnou kůži jeho krku rozhoupaly podlahu pod jeho nohama a jeho srdce donutily rozechvět se v divokém tempu. Bill zavřel oči, naklonil hlavu na stranu, čímž ještě více vystavil svůj krk, a děkoval bohu za to, že je knihovna během roku tím nejméně využívaným místem a že je jedním ze tří pravidelných návštěvníků, takže šance, že by byli během takové chvíle někým vyrušeni, byla mizivá. Tolerance paní Klarkové však mohla být vrtkavá, nevěděl, jak daleko sahá její zvědavost a jakou má nad ní moc, proto i s Tomem okusujícím jeho krk zašel hlouběji do uličky, kde se v přítmí tlustých polorozpadlých skript konečně mohl uvolnit. Zavrávoral, když Tom zvýšil intenzitu polibků, nyní hladově plenil každičký milimetr Billovy nedotčené kůže a Bill se jen silou vůle donutil zůstat tiše a nerozpadnout se na kousky.

„Tomi,“ zasténal neslyšně. „Tady bychom neměli.“

Tom se pousmál, pokračuje v laskání Billovy sladce vonící pokožky. Miloval, když se během podobných okamžiků přestal ovládat a říkal mu Tomi. Bylo to tak sladké a něžné, že vůbec nepomyslel na to, že nebyl jediným Tomim v Billově životě. Nosem silně nasál opar té nejkrásnější vůně, s níž se kdy setkal, unikátní, zcela ojedinělé, a věděl, že ji nikdy nebude schopna nahradit žádná jiná. Tahle vůně byla typická jen pro Billa, pro jeho nedotčenou sněhovou kůži.

Přitiskl jej blíž na své tělo a jednu ruku mu položil na břicho. Cítil, jak se Bill v jeho sevření chvěje, jak je nerozhodný a pořád váhá.

„Tomi… opravdu bychom, ah… neměli.“

„Jsme tu sami,“ šeptl mu do ucha.

„A co ta přednáška?“ Bill k němu nepatrně natočil tvář a pohlédl mu do očí. Ty jeho byly zamlžené oparem, omámené, nevěřícně hleděly na Toma, jako by nemohly uvěřit, že je to skutečnost.

„Máme spoustu času.“ Rozevřel dlaň, pomalu ji sunul níž, až dokud třesoucími se prsty nepromnul Billův klín skrz látku kalhot a sám zasténal do alabastrové kůže.

Billovým tělem projela nečekaná slabost. Nevědomky rozevřel prsty levé ruky, ve kterých do té chvíle silně třímal učebnici, ta se vzápětí neslyšně snesla k podlaze a přistála pod regálem. Bezmocně stiskl víčka a zvrátil hlavu dozadu, opíraje ji o Toma, který postával za jeho zády a bezpečně jej držel ve vzpřímené poloze, což bylo nad Billovy síly. Naléhavě si dýchali na rty, jejich pohledy propojené a otisk jejich společného doteku navždy vryt do paměti obou.

Ani jeden z nich nevěděl, jak k tomu došlo, nevěděli, kdo to zařídil a komu měli být vděční; možná šťastné náhodě, možná samotným nebesům, možná to byla Billova hvězda, po celý život bdící nad jeho osudem, která zařídila, aby se ve tmě, která je obklopovala, našli zrovna oni dva.

Bill pootevřel ústa, tak moc chtěl v té chvíli něco povědět. Na hrudi cítil silný tlak, jeho srdce překypovalo přívalem citu, na který nebyl zvyklý, jako by se probudilo z dlouhého zimního spánku a pouze se učilo poznávat svět. Cítil potřebu vyslovit ta slova a ve chvíli, kdy jej Tom předběhl, se potřeba proměnila v nutnost.

„Tolik tě miluju,“ vydechl mu s úsměvem na rty, vpíjející se do jeho očí.

Bill rychle zamrkal, do očí mu vystoupily slzy a smáčely jeho dlouhé řasy. Chvěl se mu spodní ret, i on sám měl pocit, že kdyby jej Tom nedržel, upadl by a v té chvíli mu to všechno došlo. Držel se na nohou jenom díky tělu stojícímu za jeho zády, byl jeho opěrným pilířem, prvkem, který jej mohl po každém pádu poskládat dohromady, který tam chtěl být jen a jen pro něj.

Špičkou nosu pohladil Tomovu bradu a zavzdychal, když Tom zopakoval své vyznání, tentokrát mu jej zasténal do vlasů, hladíc Billa po bocích.

I já tě miluju. Tolik tě miluju. Jsi mé všechno, Tome. Miluju tě, ale ještě ti to neumím říct. Možná se to ani nikdy nenaučím. Mrzí mě, že tě okrádám o ten nádherný pocit, vím, že to potřebuješ slyšet a že možná jednoho dne sáhnu za hranice tvé trpělivost a opustíš mě, ale teď prosím ne. Dnes ještě ne, opakoval si v duchu svá slova, tvář ukrýval v prohlubni Tomova krku, přijímaje životodárný vzduch v podobě Tomovy vůně.

V pevném objetí zůstali ještě celých deset minut, dokud je paní Klarková nevyrušila s tím, že potřebuje utřít prach na regálech, o které se opírali.

„Je divná,“ prohlásil Tom a ještě naposled se ohlédl, aby zjistil, zda je nesleduje ode dveří.

„Není divná,“ namítl Bill tenkým hláskem. „Je jen… jiná.“

„Divná,“ doplnil jej Tom s úsměvem, zatímco bojoval s hromadou knih, která jej nutila kolíbat se a naklánět na jednu a vzápětí na druhou stranu. Neposlušné učebnice zaujaly jeho pozornost natolik, že si vůbec nevšiml, že Bill už vedle něj nekráčí. Překvapeně pozdvihl obočí a otočil se. Stál asi půl metru od něj, levým zápěstím si k hrudi silně tiskl několik maličkých knih, které mu Tom dovolil vzít, jako by v nich hledal oporu.

„I já jsem podle tebe divný?“ zeptal se tiše a pohlédl na něj svýma velikýma očima.

Tomovo srdce se lámalo na kousky. Zběsile vrtěl hlavou a bezmyšlenkovitě pootevřel ústa, nevycházela z nich však žádná slova útěchy. Vrávoravým krokem došel až k němu a probojoval si cestu k jeho očím. Chtěl jej pohladit, dotknout se jeho tváře a políbit jej, ale v daném okamžiku byl rád, že se ještě vůbec drží na nohou.

„Ne, Bille,“ vyslovil pevným hlasem. „Ty jsi jiný.“

Bill pomalu zamrkal. Nevěděl, jestli to bylo dobře nebo špatně.

„A to je na tobě to nejkrásnější,“ odpověděl Tom na nevyřčenou otázku utkvělou v hloubce jeho medového pohledu a usmál se. „Ale tamta bába divná je,“ připomněl s nevinným úsměvem a Bill už déle nedokázal odolat.

Pobaveně zakroutil hlavou, nenápadně vzal z Tomovy hromady ještě jednu knihu a bok po boku vykročili směrem k učebně.

…

Nejen že na sobě Bill během celé přednášky i následného semináře profesora Higginse cítil nevraživý pohled Mandy, která si rozhodně nebrala servítky a ani se nesnažila o jakoukoli taktnost a po celou dobu jej pomlouvala tak nenápadně, že to musel slyšet i samotný profesor, dokonce i slunce za okny jako by vycítilo nepřátelskou atmosféru a dalo se na ústup. Když si po semináři zavolal profesor Billa do své kanceláře, pršelo a v tichých prostorách školy se ozývalo jen zurčení potůčků vody a zvuk kapek tříštících se o tvrdý povrch.

Přede dveřmi profesorovy kanceláře si Bill dopřál ještě jeden hluboký nádech a poté zaklepal na dveře. Nečekal na vyzvání, byl na jednání pana Higginse zvyklý, a proto věděl, že může vstoupit. S malou dušičkou tedy proklouzl dovnitř a našel pana Higginse, který měl na sobě v ten den extra křiklavé oblečení, sedět u svého stolu. Krčil se nad hustě popsaným listem papíru, vrásky nad jeho obočím symbolizovaly napůl starost, napůl únavu.

Bill se roztřeseně nadechl a jemně si odkašlal, aby na sebe upozornil, protože se nezdálo, že by profesor postřehl, že v místnosti již déle není sám. Trhl sebou, zvedl k příchozí osobě pohled, a když v ní poznal svého nejoblíbenějšího žáka, usmál se.

„Bille, jen pojďte,“ vyšlo z něj zcela přirozeně. Vzápětí se pleskl po čele. „Omluvte mou neomalenost, pane Kaulitzi, posaďte se.“

Bill se jemně pousmál a posadil se na nabízenou židli naproti staršímu pánovi v křiklavě zeleném saku a oranžových kalhotách. „Nic se nestalo, můžete mi tak říkat.“

Pan Higgins odložil papír na kraj stolu a pohlédl na Billa ustaranýma očima.

„Provedl jsem něco?“ zeptal se Bill skřehotavě, myslí mu během těch několika vteřin, co očekával odpověď, stihlo prolétnout hned deset různých scénářů, jeden nepravděpodobnější než druhý.

„Ach ne,“ pan Higgins smutně zavrtěl hlavou. „Nejde o to, co jste provedl vy, ale co provedli vám,“ řekl tiše a dlaní poukázal na Billovy zasádrované prsty.

„T-to nic. Nic to není.“ Také se zadíval tím směrem a jemně zakroutil hlavou. „Už to tolik nebolí, za chvíli bude zase všechno v pořádku.“

„To jsem sice rád,“ odmlčel se a Bill cítil, jak mu srdce vystoupilo z hrudi do krku, stalo se překážkou, skrz kterou náhle nemohl dýchat. „Všechno se dá jednoho dne do pořádku, všechno jde spravit, ale některé věci jsou o něco komplikovanější než jiné. Bille… už jsem to jednou přehlédl, dal jsem na vaši prosbu a nikomu neřekl o tom, co vám udělal před několika týdny, a podívejte, jak to dopadlo.“

Bill párkrát zamrkal a sklopený pohled upřel na papír, do kterého ještě před chvílí hleděl pan Higgins. Byl to seznam studentů, dvě jména však byla orámována rudou propiskou. Jedním z nich byl Greg, tím druhým Andreas. Mandy a několik dalších holek mělo za svými jmény vykřičník, Tom naštěstí ani jedno ani druhé.

„Pane Higginsi, tímhle se vůbec netrapte,“ promluvil, když odtrhl pohled od seznamu, složil si ruce do klína a zaposlouchal se do zvuku deště. „Pokud je to něčí vina, pak jenom moje. Opravdu si za to můžu sám. Měl jsem s tím něco udělat… už dávno jsem měl někomu něco říct, ale já… nedokázal jsem to. Myslel jsem, že když to udělám…“

„Všechno bude jen horší,“ doplnil jej a Bill smutně přikývl.

Pan Higgins se zády opřel o opěradlo židle, čímž vystrčil na obdiv veliké pivní břicho, nezdálo se však, že by se kvůli tomu cítil nějak zahanbeně. Koutky rtů se mu na chvíli zkroutily v úsměvu.

„Musím přiznat, že mě velice překvapila reakce pana Trumpera,“ řekl lehce potěšeným tónem.

Bill při zaslechnutí Tomova jména nervózně nadskočil a do tváří se mu vkradl nach. Měl chuť zachumlat se do dlouhých okrajů svého trička a ve své skrýši se tiše červenat. Srdce mu tlouklo jako splašené a z jiskřivého pohledu pana Higginse uznal, že si musel jeho změny všimnout.

„Bylo opravdu hezké, že se vás zastal.“

„To ano,“ souhlasil Bill tiše, aniž by k němu zvedl pohled.

„Všiml jsem si, že jste se poněkud sblížili od doby, co jste zahájili spolupráci na projektu. I prospěch pana Trumpera se poslední dobou pohybuje v celkem přijatelném rozpětí hodnocení.“

„Snaží se,“ odpověděl Bill, protože nechtěl působit neslušně. „Není hloupý, jak se mi snažil namluvit, jen učení nevěnoval dostatečnou snahu a pozornost. Stačilo ho jen trošku popostrčit a je to.“

„No,“ ozval se pan Higgins spokojeným tónem. „Jsem rád, že jste mu šel příkladem. Zvládáte to, Bille? Protože pokud vzhledem k vašemu zranění potřebujete nějaký ten čas navíc, má nabídka pořád platí. Můžu udělat výjimku a vyhovět vám. Vaše téma je jedním z nejtěžších, a pokud potřebujete čas, abyste se dal do pořádku, můžu to zařídit.“

Bill se na něj vděčně pousmál, ale zakroutil hlavou. „Zvládneme to.“

Profesor Higgins se tiše zasmál. Jinou odpověď ani neočekával. „V pořádku, ale kdyby něco, má nabídka pořád platí.“

„Děkuji,“ špitl Bill a dal se na odchod, když jeho oči znovu zabloudily k seznamu studentů.

„Pane profesore?“

„Ano?“

„Můžu se na něco zeptat?“

„Jen se ptejte, Bille.“

„Omluvte mou zvědavost, ale co znamená ta červená barva?“ zeptal se a nesměle ukázal na Andreasovo jméno.

„Ach tohle,“ povzdechl si, najednou působil mnohem starším dojmem. „No, jak víte, pan Dorian byl po tom, co vám provedl, okamžitě vyloučen.“

„A Andreas?“

„Vyloučením pana Doriana přišel o partnera v projektu a nejsem si jistý, jestli to zvládne sám, krom toho z posledních dvou testů nedostal zrovna přípustné hodnocení, takže si nemyslím, že tenhle rok skončí společně s ostatními.“

„Chystáte se jej vyloučit?“ zeptal se Bill zděšeně, netušil, kde se v něm ty pocity berou.

„Bille, věřte mi, že pokud bych měl jinou možnost, nepřiklonil bych se zrovna k téhle alternativě, ale bohužel, jinou možnost nemám.“ Z jeho slov vyznívala upřímnost.

„Už o tom ví?“

„Ještě ne, chtěl jsem si to ještě nechat projít hlavou.“

Bill se kousl do rtu a přemýšlel. Tom pro něj od prvního okamžiku dělal, co mu na očích viděl, dokonce i to, co si Bill nepřál, aby viděl. Byl u něj, když jej nejvíce potřeboval, přijal malou Beth i Georga do svého života, bez otázek a jakýchkoliv předsudků, dokonale se s nimi sžil, jako by do jejich životů zapadal od začátku. Otevřel se mu a nyní byla řada na Billovi, aby pro něj udělal to samé.

„Můžete pro mě prosím něco udělat?“ zeptal se roztřeseně.

„Samozřejmě, Bille.“

„Mohl by Andreas pracovat na projektu s námi?“ odmlčel se. „Sám jste říkal, jak je to téma rozsáhlé a náročné a já myslím, že bychom další pár rukou rozhodně uvítali.“ Na důkaz zvedl do vzduchu ruku s bílou bambulí a vyloudil na rtech profesora náznak úsměvu. To stačilo. Víc nepotřeboval. S tichým poděkováním se s ním rozloučil a opustil jeho kancelář.

Jakmile se za ním zavřely dveře, profesor Higgins k sobě přitáhl papír a pobaveně kroutíc hlavou, připsal za Andreasovo jméno vykřičník. Vždy měl rád šťastné konce.

…

Když se Bill po několika nekonečných hodinách dostal domů, přivítalo jej nezvyklé ticho. Odložil batoh u dveří a chystal se pověsit si vlhkou bundu. U nohou mu vzápětí přistálo malé kotě s párem Georgových ponožek, vybízející jej ke hře.

„Ahoj maličký,“ šeptl a sklouzl na podlahu, aby mohl kotě pohladit a pomazlit se s ním. Ve chvíli, kdy se s ním pouštěl do přetahování o ponožky, z pokoje vyšel Georg.

Jakmile se jejich pohledy setkaly, Bill věděl, že je zle. Georg byl v obličeji nepřirozeně bledý, jeho pověstná jiskra v očích a hravé zakřivení rtů, s nímž se snad i narodil, byly pryč a Bill začínal mít strach. Bylo opravdu málo věcí, které by dokázaly Georga vyvézt z rovnováhy, a soudě dle jeho sklíčeného pohledu mu bylo jasné, že se stalo něco vážného. Dřív, než se stačil zeptat na to co, Georg promluvil.

„Kde je Tom?“ zeptal se nejistým hlasem.

Bill se pomalu vyškrábal na nohy a přiblížil se. „Jel s něčím pomoct Andreasovi. Koupil si nějakou poličku a neumí ji namontovat, ale říkal, že se vrátí tak za hodinu.“

Georg zděšeně vykulil oči. „Hodinu? Tak dlouho to nevydržím. J-já… nevydržím to.“

„Geo, stalo se něco? Stalo se něco s Beth?“

„Ne, je v pořádku. Zrovna usnula, já jen…“

Bill došel až k němu a rozevřenou dlaní jej přátelsky pohladil po líci. „Co tě trápí?“

Georg mu nebyl schopen pohlédnout do očí. Měl v plánu prozradit mu to pouze v Tomově přítomnosti, protože jen ta dělala s Billovou myslí hotové zázraky, ale Tom byl pryč, Georgovo srdce krvácelo a Bill čekal na moment pravdy celých čtyřiadvacet let. Nemohl to před ním tajit déle. Nejspíš by se z toho zbláznil.

S pocitem, že dělá tu největší hloupost na světě, opatrně vytáhl ze zadní kapsy kalhot dopis, který během posledních několika hodin přečetl snad stokrát.

„Co to je?“ zeptal se Bill, když si od něj vzal nabízený dopis.

„J-já…“ Georg odvrátil pohled. „Jen čti.“

…

Tom byl právě uprostřed opravdu silného záchvatu smíchu při pohledu na Andreasovo dílo. Všechny hřebíky byly zatlučené obráceně, opravdu netušil, jak se mu něco takového povedlo.

„Říkal jsem ti, že na tyhle věci nejsem,“ mračil se, ale i jeho rty se lámaly v úsměvu.

„To vidím,“ chichotal se Tom a pobaveně kroutil hlavou. Natáhl se pro kladivo a měl v plánu napravit tu spoušť, když mu v kapse zavibroval telefon.

„Bill?“ zeptal se Andreas, využil chvilku Tomovy nepozornosti, ukradl mu kladivo a hned prvním pohybem si klepnul po prstech.

Tom zakroutil hlavou a usmívaje se, přijal hovor. „Ano, Georgu?“¨

„Kde jsi?“ zněl vyděšeně.

„No,“ Tom se zmateně poškrábal ve vlasech. „Na kolejích, pomáhám Andreasovi předejít hotové katastrofě. Stalo se něco?“

Georg si těžce povzdechl. „Jde o Billa.“

Tom zpozorněl, po úsměvu náhle nezbylo ani stopy. „Co se stalo? Je v pořádku?“

„Ztratil se.“

autor: B-kay