autor: BrokenMirror
Odpočet. Část druhá.
Myslel jsem, že jsem tě slyšel se smát
Myslel jsem, že jsem tě slyšet zpívat
Myslím, že jsem myslel, že jsem tě viděl se snažit
***
„Máš to?“
„Jo. Jo, mám.“
„Ukaž mi to.“
„Ne tady, pojďme někam víc do soukromí.“
***
Červenec
Noční můry se vracely, pomalu a jistě na něj číhaly. Bill se probudil už potřetí za tento týden, roztřeseně se nadechl a byl na chvíli naprosto dezorientovaný, než ho jeho mozek zavedl do známé cely a připomněl mu, kde je. Ale i tak, i když věděl, že je vzhůru a že všechno bylo jenom sen, trvalo mu několik dlouhých minut, než se svaly v jeho těle uvolnily a dovolily mu se posadit a vylézt z postele. Věděl, že už nebude schopný spát, ne dnes, a tak přešel k oknu a otevřel ho, co nejvíc mohl (což nebylo moc), aby dovnitř pustil vzduch. Třeba mu to pomůže si trochu pročistit hlavu.
Chvíli tam stál, snažil se dýchat a uklidnit se, než byl schopný uklidnit ten třas, co měl pod kůží. Jeho sny se změnily, tím si byl až bolestivě vědom. I když to byly stále noční můry, definitivně se změnily. Už se mu nezdálo o duších nebo jeho minulosti. To, o čem se mu zdálo teď, ho probouzelo do naprosto jiného stavu úzkosti.
Zdálo se mu, že byl pohřben zaživa.
A aby to nebylo jen samo o sobě hrozné, byl to vždy Tom, kdo zavřel rakev a Bill byl nucen se dívat, aniž by byl schopný se pohnout, mluvit nebo křičet. Nemohl udělat nic pro to, aby mu řekl, že není mrtvý, že Tom dělá chybu a že nechce být pohřben zaživa.
Měl z těch snů klaustrofobii; i jeho malá cela mu přišla ještě menší. Přitiskl se čelem na odhalené okno a roztřeseně vydechl, zvedl pohled k měsíci a čekal, až vyjde slunce.
***
Občas, když Tom Billa navštěvoval v pozdních večerech, společně usnuli. Nebylo to úmyslné a nebylo to něco, co Bill dělal rád, protože postel byla malá a byl tak mezi nimi mnohem intimnější dotek, než co mu bylo pohodlné, ale jednou za čas se ponořil do toho tepla a nechal se uspat. Možná by to vůbec nepřipustil, kdyby Tom nespal tak lehce, takže tu nikdy nezůstal, aby je někdo nenačapal. Obvykle se za půl hodiny vzbudil a opustil celu dřív, než mohl kdokoliv projít a vidět je.
Ovšem spaní tak blízko u sebe mělo ještě jednu nevýhodu, o které Bill nepřemýšlel. Dnes v noci nevzal v potaz své noční můry, když se ponořil do spánku.
„Bille. Bille. Bille!“
Bill se probudil se zalapáním po dechu, zíral s vykulenýma očima do stropu, jen stěží si byl vědom Tomových dlaní na svých ramenou, které s ním třásly, aby se probudil.
„Hej, hej, hej, uklidni se. Dýchej.“
Dokud Tom neřekl tohle, neuvědomil si, jak rychle jeho srdce bije, jeho kůže hořela a dýchal tak rychle, že se mu motala hlava. Byl to známý pocit, ale nebylo to nic, na co by byl zvyklý.
Zavrtěl hlavou, když mu Tom začal hladit obličej a dávat tak jeho vlasy pryč. Bylo to zvláštně uklidňující. Líbilo se mu, když si Tom hrál s jeho vlasy.
„Ano, můžeš,“ zamumlal Tom. „Byl to jen sen a máš panický záchvat, to přeci víš, už jsi je míval. Jen se uklidni. Pomalu dýchej.“ Tom mu položil dlaň na hrudník a trochu zatlačil. „Břichem, ne hrudníkem. Pokrč kolena. Zhluboka se nadechuj nosem.“
Tom nechal ruku na Billově hrudníku, tu druhou na břiše, dokud se jeho dech konečně neuklidnil, aby je mohl dát pryč. Bill si přál, aby je tam nechal. „No vidíš,“ zašeptal a přitiskl rty na Billův upocený spánek a pak se položil zpátky vedle něj. „Je to pryč.“
Bill otočil hlavu na stranu čelem k němu. Když si byl jistý, že může věřit svému hlasu, tak se zeptal: „Odkdy jsi v tom takový expert?“
Tom se trochu nejistě usmál. „Od tý doby, co jsem byl na internetu.“
Bill si odfrkl a otočil se obličejem zpátky, aby se díval na strop, a nic neříkal, najednou se mu ale zase hůř dýchalo.
„Takže,“ řekl Tom a nepřítomně hladil Billa konečky prstů po předloktí. Nejspíš si ani neuvědomoval, že to dělá, ale Bill si toho byl vědom až moc. „Jak dlouho se to děje?“
Bill přemýšlel, že bude lhát, ale nakonec se rozhodl říct pravdu, protože mu bylo jasné, že by to Tom nenechal být, dokud by to z něj nedostal. „Několik dní.“
„Jak moc spí?“
Přestaň znít tak ustaraně, pomyslel si Bill s lehkým šklebem.
„Pak už spát nejdu. Víš, potom,“ přiznal. Jinými slovy, moc nespal, ale to nechtěl říkat nahlas.
„O čem se ti zdá?“
„O ničem.“
„Jen-„
„Nech to být.“
Tom si povzdychl, ale už na něj netlačil. Přikývl, prsty ho pořád hladil. „Dobře.“
Bylo pozdě, Bill věděl, že je pozdě, a také věděl, že Tomova služba už dnes skončila a že by měl odejít, ale kdyby teď Tom odešel, tak by byl sám se svými myšlenkami a touhle místností a touhle klaustrofobií.
A tak se rozhodl poslat svou hrdost k čertu a zamumlal: „Nechoď ještě.“
K jeho překvapení Tom zavrtěl hlavou. „Neodejdu, dokud znovu neusneš.“
Bill se zašklebil. „Tak to budeš čekat dlouho.“
Tom se k němu otočil čelem a Bill na sobě cítil jeho pohled, viděl ho koutkem oka. „Vypadáš unaveně,“ řekl.
Bill zavrtěl hlavou a chtěl to popřít, ale nemusel ani vydat jediný zvuk, než ho Tom chytil a dostal ho k sobě bokem. Jednu ruku mu dal kolem hrudníku a držel ho tak pevně, že by to i mohlo být nepohodlné (což nebylo) a druhou rukou mu zajel do vlasů.
Bill tichounce zaprotestoval, ale Tom mu začal škrabkat hlavu a všechno bylo odpuštěno. „Pobav mě, ano?“ zamumlal a Bill nedobrovolně vydechl slastí. Byl tak unavený, že mu padala víčka, ale nechtěl je nechat zavřená déle než pár vteřin, protože se bál, že by znovu spadl do toho snu. Do toho s rakvemi a temnotou a zoufalstvím… prudce otevřel oči. Znovu je zavřel. Ne.
„Hej,“ řekl Tom. Nejspíš ho musel načapat. „Zavři oči.“
„Přestaň mi dělat chůvu,“ zamumlal Bill do polštáře, ale bohužel jeho hlas nezněl tak jedovatě, jak si přál.
„Omlouvám se,“ řekl Tom, dál hladil Billovu lebku takovým způsobem, že by to mělo být trestné. „Byl jsem dnes v obchodě.“
Billovi se zvedl koutek úst. „Jak odporně zajímavé.“
Cítil, jak Tom přikývl. „Bylo to velmi zajímavé. Šel jsem do obchodu a ani jsem nevěděl pro co. Jen jsem tam šel, protože jsem neměl nic jiného na práci a přišel jsem si neklidný.“ Jeho hlas se změnil v tiché mumlání blízko šepotu. Dál ho hladil po hlavě. „A tak jsem tam chvíli chodil a viděl jsem jednu opravdu rozkošnou holčičku. Mohly jí být čtyři nebo pět let.“
„Nenávidím děti.“
Tom se zasmál, ten zvuk zavibroval Billovým tělem. „Když jsi naposledy nějaké potkal, tak jsi sám byl dítě.“ Hned, jak to řekl, Bill cítil, jak Tom ztuhl, litoval toho, co řekl.
„To nic,“ řekl Bill. „Je to pravda. Pokračuj.“
Tom vydechl, ale prsty pokračoval v masáži. „Tahala za sebou svého otce, alespoň jsem si myslel, že je to její otec, přemlouvala ho, aby jí koupil sušenky. Naschvál šel pomalu, škádlil ji, a ona pořád dupala.“ Až teď si Bill uvědomil, že Tomův příběh nemá žádnou pointu; mělo ho to ukolébat. Jako by byl nějaké zatracené dítě. Nejhorší na tom ale nebylo to, že to dělal, nejhorší bylo, že to fungovalo, Bill měl zavřené oči a víčka byla moc těžká na to, aby je zvedl. Tomův hlas byl v jeho uchu tak tichý, jak pokračoval v mumlání nesouvislých příběhů ze svého výletu do obchodu, a Bill se brzy začal cítit tak teple, tak dobře, tak ospale. Jeho mysl odplula do blažené nicoty.
Srpen
Jen proto, že do toho Tom přestal zasahovat, neznamenalo, že se lidé ve městě přestali snažit. Snažili se a snažili, ale nic se nestalo. Soudce dokonce odmítal podat jakékoliv komentáře tisku, který mu strkal mikrofony pod nos a veřejnost z toho byla naštvaná a frustrovaná.
„Kéž by s tím všichni přestali,“ přiznal Bill Anně během jedné jejich skoro každodenní schůzky. Nemluvili spolu každý den, ale nemělo to k tomu daleko. Občas si Bill nebyl jistý, jestli je s ním, protože chtěla, nebo proto, že to byla její práce.
„Proč?“
„Není to nutné,“ řekl upřímně bez zaváhání. „A je to trochu hloupé.“
„Hloupé?“
Bill našpulil rty. Bylo zřejmé, proč je to hloupé, neměl by jí to muset vysvětlovat. „To nemají v životě nic lepšího na práci, než litovat nějakého vraha, co jde na smrt? Co to má, ksakru, být? Co za lidi tohle dělá?“
„Lidé, kteří chtějí pomoct,“ odpověděla Anna jemně. „Myslí to dobře.“
„Jo, což je to, proč mi to vadí,“ zamručel a promnul si čelo. „Nechápu to. Ale víte co, stejně na tom nezáleží. Když ani můj právník nic nezmůže, tak nic nezmůžou ani nějaké fotbalové matky.“
„Tvoje právnička se nepřestala snažit.“
„Je to její práce,“ málem odsekl, ale Anna jeho tónu nevěnovala pozornost. Jen zřídka to dělala.
„Jak se máte ty a Tom?“ zeptala se a obratně změnila téma, Bill trochu překvapeně zamrkal.
Ty a Tom. To znělo tak… nevěděl, jak to znělo, ale dělalo mu to dobře. „Okay,“ odpověděl a zadíval se na desku stolu. „Je to těžké,“ přiznal.
„Vždycky je,“ řekla Anna a on slyšel soucit v jejím hlase. Bylo mu z toho nevolno. „Myslím, že by to tak mělo být.“
Neptal se, k čemu odkazovala. „To je k posrání,“ a nemusel zvedat pohled, aby věděl, že se na něj usmívá, jemně jako vždycky, skoro s lítostí, ale ne tak úplně. Anna ho nelitovala.
„Myslíš si, že je to těžší pro tebe nebo pro něj?“
Bill polkl a sklopil pohled, potřeboval se na něco dívat. Chtěl říct, že pro něj, jen kvůli tomu, jak debilně se cítil, ale věděl, že to nebyla správná odpověď. Nenáviděl na to myslet, protože ho to bolelo až moc blízko něčeho, kde se mu to nelíbilo. „Pro něj.“ Zamumlal nakonec.
„Proč?“
Zavřel oči a proklínal tu otázku. Nechtěl se o tomhle bavit. Přesně věděl, co ho nutila říct a kroutily se mu z toho vnitřnosti a srdce mu bilo jak splašené. „Protože,“ začal. „Protože to on tady zůstane.“
Nečekal, že tu bude někdo, koho tady nechá; to nebylo v plánu. Oklamat, poblouznit, svést, ublížit – ano. Nechat někoho v troskách po své smrti? Ne.
Ani si nemyslel, že by to bylo možné.
Anna znovu přikývla, zdála se potěšená (a možná trochu překvapená?), že jí odpověděl. Bill by byl nejspíš také překvapený, kdyby ho to zajímalo. Nechal ji se v něm rýpat a už mu to bylo jedno. Byl už tak unavený; unavený z toho cítit se takhle, unavený z tohohle života a tupé bolesti, která se dostávala hluboko do jeho kostí. Nebyl důvod, proč s tím bojovat déle, takže jí bude muset odpovědět na otázky a mít to z krku.
„Chápeš, jak mu je?“ zeptala se ho a ta otázka byla jako bodnutí. Přikývl. „Jak myslíš, že se cítí?“
Na dlouhou chvíli, tak dlouhou, že si Anna nejspíš myslela, že nic neřekne, byl zticha. Pak nejistě pootevřel rty. „On… cítí…“ zamračil se. Bylo těžké to pojmenovat. „Cítí se zoufale,“ řekl, díval se na stůl, ale vidět skrz něj, pohled měl zamlžený a kdesi v dálce. „Cítí ztrátu. A jako by tady někde byla prázdná díra.“ Na chvíli se zastavil. „Někde hluboko uvnitř. A i kdyby udělal cokoliv, tak nezmizí, nikdy nezmizí. A cítí se rozčileně, protože se cítí provinile a protože to prostě není spravedlivé.“
Anna přikývla, neunikl jí ten skrytý význam, i když jemu možná jo, rozhodla se to nekomentovat. Tahle konverzace, tohle přiznání, bylo to pro něj těžké – to jí bylo jasné. Nebylo to lehké na pohled, nikdy to nebylo lehké. Pro někoho, kdo se jí díval do očí s paličatostí a s rozhořčenou výzvou v obličeji, tohle bylo něco jiného, tohle byla emoce, kterou chtěla vidět už od prvního dne. Měla z toho radost, ale byla z toho i smutná. Ráda za pokrok, ale smutná z jeho bolesti.
Několik minut nikdo z nich nic neřekl, dokud nakonec nepromluvil Bill. „Můžeme přestat?“ zeptal se, oči zavřené. Hlas měl unavený.
Podívala se na něj, opravdu na něj, na to, co mohla vidět skrytého pod jeho tváří, a pak se rozhodla, že ano, mohli přestat. Stačilo to; už nebylo potřeba jít dál. Ta myšlenka ji donutila se trochu zamračit, nerada o tom přemýšlela. O tom, jak daleko, jak mnohem lépe na tom mohl být, kdyby dostal šanci, kdyby dostal čas. Neměli ale čas. Nikdy ho neměli.
„Ano,“ řekla tiše a jeho ramena klesla úlevou. „Ano, zlatíčko, můžeme přestat.“
Nevěděla, odkud to přišlo, ale hned jak to řekla, Bill si zatlačil dlaň do očí, schoval je z jejího pohledu. Pořád tak paličatý.
Anna se natáhla přes stůl a vzala ho za ruku a něžně ho pohladila po zápěstí, chtěla ho ukonejšit. Semknul prsty, ale nechal ruku tam, kde byla. „To je v pořádku,“ řekla. „Jsme hotovi, hotovi. Vedl sis dobře.“ Dal ruku pryč a vydechl. „Jsi hotov.“
Září
Tomovi se podlomila kolena a sesunul se na chladnou zem. Ten šedý kámen byl tak neosobní, až moc neosobní, jen na sobě měl dvě data. Na kameni ležel starý puget růží, rudé růže zmrzlé v chladném vzduchu.
„Omlouvám se, že jsem tam nebyl,“ zašeptal a pral se se slovy. „Já nemohl… Prostě jsem nemohl. Tolik se omlouvám, Bille.“ Dotkl se roztřeseně růží a díval se, jak jejich okvětní lístky padají na zem. Zhluboka se nadechl. „Upřímně nevím, co dělat,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že víš, jak moc pro mě znamenáš… znamenal jsi. A to mě zabíjí.“ Semkl rty k sobě, když se mu začala nekontrolovatelně třást brada a zhluboka se nadechl nosem. „Je to, jako bys nikdy neexistoval, nic mi po tobě nezbylo. Nemůžu uvěřit, že jsem tě naposledy viděl před dvěma týdny a teď jsi prostě… teď jsi nikde. Nikdy na tebe nezapomenu, přísahám. Pořád mě máš, ty… vždycky mě budeš mít, ano?“
Tom musel odejít dřív, než začne vzlykat a už to nebude moci unést a zemře tady v té zimě. Na chvíli si pomyslel, že by to uvítal.
Roztřeseně se zvedl a přejel prsty po Billově jméně na chladném kameni. Díval se na něj, na jeho jméno, a oči ho pálily. Málem to řekl, ta slova, co pálila a trhala ho na kusy už měsíce. Dokonce otevřel rty, aby řekl první slabiku, ale nic z něj nevyšlo, protože už bylo pozdě; ta slova by se setkala jen s ledovým tichem. A tak je neřekl. Nedokázal je říct předtím, předtím když by na nich ještě záleželo, když by udělaly rozdíl, a tak nebylo spravedlivé je říkat teď. Namísto toho jen zašeptal sbohem.
Tom měl své opuchlé oči naprosto zavřené, měl sucho v krku, měl tak moc ucpaný nos, že nemohl dýchat, a to bylo nejspíš to, co ho probudilo. Nejdřív tam jen ležel, zmatený a stále brečící, pak si uvědomil, že to byl jen sen.
„Do prdele,“ zanadával a utřel si obličej do peřiny, pořád se chvěl. Zamžoural na hodiny a viděl, že je čtvrt na čtyři ráno a to znamenalo, že už mu je 22 let přes 3 hodiny. Také to znamenalo, že jim zbývaly jen 4 dny.
Nepřestal brečet, dokud znovu neusnul.
***
Bill nenáviděl narozeniny, takže by nemělo být překvapením, že nikdo slovně ty Tomovy neuznal. Tomovi to, zdá se, nevadilo. Nechtěl, aby mu to připomínal, Bill to na něm viděl.
Bylo pozdě večer, Tom měl celý den práci, a tak měli jen půl hodiny, než Tomovy narozeniny skončí a změní se v Billovy, ale to také nikdo z nich nezmínil.
Seděli na posteli, opírali se o zeď a nepřítomně se dívali na nějakou talk show bez zvuku. Mezi sebou se dotýkali dlaněmi, které ležely na matraci, Tom ho držel za prsty, nedržel ho úplně, ale ten dotek byl příjemný.
„Věděl jsi,“ řekl Tom najednou tónem, který dával najevo, že nad něčím přemýšlel už pěkně dlouho. Billa to skoro vyděsilo, v pokoji bylo dlouho ticho, a tak ho vyděsilo i jeho krátké mumlání. „Věděl jsi, že už je to víc než rok, co jsme se potkali?“
Bill se nad tím trochu ošil. Od té doby se toho tolik stalo. Něco dobrého, ale ne všechno, rozhodně ne všechno bylo dobré.
Tom se opřel hlavou o zeď a otočil se k němu, díval se na něj. „Nepřijde mi, že je to tak dlouho.“
„Mně přijde, že je to věčnost.“
„Opravdu?“
„Měl jsem několik dlouhých týdnů tady,“ řekl trochu ostřeji, než zamýšlel, a podíval se na Toma omluvným pohledem. Tak to nemyslel. Ne zcela.
Tom přikývl a polkl, ohryzek mu v krku trochu poskočil. „Jo,“ řekl tiše, odvrátil pohled ke svým kolenům. Vina. „Já taky.“ Zastavil a pak zdráhavě dodal. „Ale nebylo to všechno tak zlé. Nebo ano?“
Bill na chvíli přemýšlel, že by nic neřekl, ale nakonec řekl. Tom zněl až moc ustrašeně z toho, co mu odpoví, tak jak by mohl neodpovědět? „Ne.“
Chvíli se na sebe v tichosti dívali a něco nedefinovatelného mezi nimi projelo, porozumění něčemu, co Bill vlastně nechápal. Tom mu stiskl ruku pevněji, tak moc, že mu ji málem drtil, a v jeho očích bylo něco, co chtěl říct. Bill na něj chtěl křičet, aby mu to řekl, ale neudělal to. „Co?“ zeptal se namísto toho tiše, ne tak prudce, jak původně chtěl. „Divně se na mě díváš a zabíjíš mi ruku.“
Tom zamrkal, jako by neměl nejmenší tušení, o čem to mluví, ale pak Billovi uvolnil ruku a odvrátil pohled. „Promiň,“ zamumlal. „Já, uh, já jen měl…“ znovu se podíval Billovi do očí a vypadal… zamyšleně? Jako by něčeho litoval? Smutně? „… takový sen.“
Bill pomalu přikývl. O snech věděl všechno a nehodlal se Toma vyptávat, pokud by mu to sám nechtěl říct. Kdyby mu to chtěl říct, tak by to už udělal.
A pak s tím samým zvláštním výrazem ve tváři Tom položil Billovi ruku na krk a palcem přejel po jeho čelisti, přitáhl si ho do polibku. Byl to něžný a relativně krátký polibek, nebyl jiný od těch, co spolu sdíleli v minulosti, a přesto jiný byl. Bylo těžké vysvětlit proč, ale bylo tomu tak.
„Budeš v pořádku?“ zeptal se Bill, když se od sebe odtáhli, dýchali stejný vzduch a dotýkali se nosy.
Něco Tomovi přelétlo přes obličej, něco temného, ale zmizelo to dřív, než to Bill vůbec dokázal analyzovat. „Jo,“ řekl a palcem pohladil Billa pod uchem. „Nedělej si starosti,“ pokračoval, smutně se usmíval, vrátil ruku dolů do klína a podíval se na své hodinky. Jeho lehce bolestivá tvář řekla Billovi všechno, co potřeboval vědět. Jeho zatracené narozeniny. Znovu. Tom beze slova znovu propletl prsty s Billovými, lehce mu dlaň stiskl. Bylo to spíš jako ‚Omlouvám se‘ než ‚Všechno nejlepší‘.
Billovi se ulevilo, že zjevně nebude probíhat žádné předávání dárků nebo tak něco. Nemyslel si, že by to po minulých Vánocích zvládl, to bylo dost hrozné a dárek neskončil moc dobře. Ani nevěděl, kde skončil a nejhorší na tom bylo, že mu občas ten řetízek na krku chyběl. Ať už je kdekoliv, připomněl si, je stejně zničený, a tak by nešel nosit.
Zavrtěl hlavou, aby dostal myšlenky pryč a vrátil svou pozornost zpátky ke ztlumené televizi. Polibek mu stále ležel na rtech, a aniž by si uvědomil, co dělá, položil si hlavu na Tomovo rameno, nadechl vůni jeho uniformy a jeho samotného. Nejdříve se zdálo, že Tom ztuhl, tohle nečekal, ale nakonec se s lehce roztřeseným výdechem uvolnil a opřel si hlavu o Billovu, nosem se trochu zabořil do jeho vlasů.
„Víš,“ zamumlal Bill po několika minutách příjemného ticha. „Ze všech zasraných narozenin, které jsem kdy měl, tyhle nejsou tak špatné.“
Tom se tiše zasmál a znovu mu stiskl prsty, tentokrát něžněji. „To jsem rád.“
„Myslím to vážně.“ Bill si skousl vnitřek tváře a zvedl k Tomovi pohled, i když ho ze své nynější polohy nemohl dost dobře vidět. „Předpokládám, že jsem…“ zhluboka se nadechl, byl sám sebou frustrovaný. Opravdu mělo být jednoduché ‚děkuji‘ tak těžké? „To je jedno.“
„To je v pořádku, nemusíš nic říkat,“ řekl Tom tiše, dokonale mu četl myšlenky, což bylo otravné i uklidňující zároveň.
Ale jak Tom řekl, bylo to v pořádku, protože oba dva to věděli. Možná bylo lepší nějaké věci neříkat nahlas.
***
„Jsi si jistý, že tím vším chceš projít?“
„Musíš se mě na to přestat ptát. Ano, jsem si jistý.“
„Je to jen… tohle je ta nejstupidnější věc, jakou jsem kdy viděl kohokoli dělat.“
„Musím to udělat, cožpak to nechápeš? Musím.“
***
Tom odešel asi dvacet minut po půlnoci a nejdřív se Bill pokoušel spát, ale pak zjistil, že nemůže. Měl toho v hlavě až moc. Posadil se a prohrábl si vlasy, očima hledal po cele, co by tak mohl dělat. Nakonec se očima zastavil na něčem, co leželo zpola zapomenuto pod jeho postelí. Srdce se mu trochu víc rozbušilo, když se sklonil, aby to sebral, přejel dlaní po první straně knihy. Byla často čtená, plná oslích uší a lehce natrhnutých stran, hřbet byl bílý a odřený, i když tu knihu nikdy neotevřel. Matně si vzpomínal, jak řekl, že to bude ta poslední kniha, kterou by kdy četl před smrtí, a teď se ji bál otevřít, protože kdyby ji otevřel, tak by se to stalo skutečností. Byl by mrtvý muž.
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Otevřel ji tam, kde měly být dvě prázdné stránky. Až na to, že nebyly prázdné.
Bille,
vím, že nejspíš nechápeš, proč jsem ti tohle dala, přeci jen je to moje oblíbená kniha, ale myslím si, že se ti bude líbit, já už jsem ji četla několikrát. Vím, že jsi nechtěl, abych ti něco kupovala, a tak jsem nic nekoupila. Ber to jako dárek pro nejlepšího přítele, pokud je to tak lepší. Dávám ti jednu ze svých nejcennějších věcí 🙂 Zasloužíš si mnohem víc, než si myslíš, nemůžu ti nic nedat.
Šťastné narozeniny!
– K
Bill rychle knihu zaklapl a položil ji tak rychle, jak jen mohl, jako by ho spálila. Tak nějak to byla pravda.
Po tom, co mu bylo 11, tohle byl ten jediný opravdový dárek, co kdy dostal. K jedenáctým narozeninám dostal od otce fotbalový míč, nejspíš doufal, že tak dá svému synovi nějaký chlapský koníček, slíbil Billovi, že si s ním bude někdy hrát. Nikdy si s ním nehrál a Bill ten míč rozkuchal kapesním nožem. Po tom k narozeninám a Vánocům dostával už jen peníze.
A pak, k jeho patnáctým narozeninám, mu ona dala tohle. Byla to její oblíbená kniha, vždycky ji u sebe nosila a on byl tenkrát velmi překvapený, že mu ji dala, řekla mu, že si zaslouží cítit to, co cítila ona pokaždé, když to četla. Jako by ti kniha mohla dát city. Ale on slíbil sobě i jí, že si ji přečte, že si ji přečte, pokud jí na tom záleží. Bylo to pro ni důležité a on slíbil, že to bude ta poslední kniha, kterou kdy bude číst.
A teď ta chvíle přišla a on se nedokázal přinutit ji otevřít. Nemohl se dívat na její písmo, nemohl držet něco, co tak draze milovala, ne když to byla jeho vina, že teď o ní musí mluvit v minulém čase. A pak tu bylo něco dalšího, něco co nedokázal pojmenovat, ale něco, kvůli čemu pro něj bylo těžké dodržet slib, který jí dal.
„Nemůžu,“ zašeptal a díval se na knihu. „Omlouvám se, nemůžu.“
4. září
Tom Billa pevně objímal, tak pevně, že ho málem dusil, byli si tak blízko, že do sebe skoro prolnuli.
Bill se zhluboka nadechl a objetí mu vrátil. „To nic,“ řekl tiše, položil si bradu na Tomovo rameno. „Zkusils to. Bylo to víc, než o co jsem mohl žádat.“
Tom byl potichu, od rána neřekl skoro jediné slovo. Byl bledý a třásl se, vypadal víc vystrašeně než Bill. Bill byl otupělý.
„Myslíš si, že půjdu do pekla?“ zeptal se Bill tiše. S tímhle se Tomovi ještě nesvěřil, ale teď měl poslední šanci a potřeboval vědět, co si Tom myslí.
Tom se od něj odtáhl a podíval se mu do očí. „Cože?“
„Peklo,“ zopakoval Bill. „Věříš v to?“
„Ne,“ řekl Tom a trochu se zamračil. „A jestli existuje, tak pro zlé lidi. Nejsi… prostě nejsi.“
„To je diskutabilní,“ řekl Bill, těkal po Tomovi očima. Vypadal smutně, ale smutně a ještě něco. Vystrašeně? Vynervovaně? Bill to neodkázal pojmenovat. Ať tak či onak, měl skelné oči. „To nic,“ řekl Bill znovu, doufal, že Tom nebude brečet.
„Ksakru Bille,“ zamručel Tom, sklopil pohled a zavrtěl hlavou. „Přestaneš to říkat? Není to okay, přestaň to říkat.“
„Nesetnou mi hlavu nebo mě neupálí,“ řekl Bill. „Nezlob se.“
„Nezlobím,“ řekl Tom a povzdychl si. „Omlouvám se. Nezlobím se. Já jen… jen nechci, aby se cokoliv pokazilo.“
Bill se zamračil. „Jak to myslíš ‚pokazilo‘?“
Ať už se Tom chystal říct cokoliv, byl přerušen zvukem klíčů venku na chodbě. Bill chtěl od Toma odstoupit, ale ten ho pevně držel u sebe s rukou kolem jeho boku, odmítal ho pustit, dokonce i když do cely vešel strážník Braun. Andreas tam byl s ním, ale stál nejistě venku, ruce v kapsách.
„Budu ti tohle muset nandat,“ řekl Braun omluvně a podíval se na ty dva – obzvláště na Billa – želízka v rukou.
Bill cítil, jak za ním Tom ztuhl a stiskl ho kolem pasu ještě víc. A je to tady, pomyslel si s prudce bušícím srdcem. Přišel si pro něj policista, aby ho odvedl, aby ho držel ještě den v izolované místnosti a pak zítra…
„Počkat,“ řekl Bill, najednou měl pocit, že mu došel čas. Ještě se nerozloučil. Bylo tolik věcí, co ještě neudělal, věci, které nikdy neudělá, neuvidí, neřekne. „Můžu jen…?“
„Ano, samozřejmě,“ řekl Braun jemně a Bill okamžitě vzal Tomův obličej do dlaní a přitiskl se mu na rty. Už bylo jedno, jestli je někdo uvidí. Mimo to, tenhle pán to stejně nějak věděl, vzhledem k tomu, jak slušně vypadal, a odvrátil pohled, aby jim dal soukromí. Andreas udělal to samé, díval se až moc intenzivně do chodby.
Tom, na rozdíl od Billa, nedokázal zadržet slzy, a tak byl jejich polibek slaný. Bill ho chytil kolem krku a polykal chuť slz a smutku. Tom ho vzal za hlavu a prsty mu zapletl do vlasů, držel si Billa u sebe.
O minutu později se od sebe odtáhli a Tom se se zavřenýma očima opřel Billovi o čelo.
Bill Tomovi utřel tváře a otevřel pusu, aby něco řekl, ale nic nevyšlo. „Budeš tam?“ zeptal se namísto toho tiše a Tom přikývl, podíval se na něj červenýma očima.
„Slíbil jsem ti to přeci, ne?“
Bill přikývl a Tom upravil Billovi vlasy z očí, držel mu je na straně hlavy, skoro jako by si chtěl naposledy prohlédnout celý jeho obličej. Bill ho chvíli nechal se dívat a pak se vyvlékl z jeho náručí. „Sbohem,“ zašeptal a Tom spustil ruce podél pasu. Otočil se pryč, než dokázal vidět Tomův výraz a Braun k němu přistoupil a spoutal ho.
„Zastavil bych to, kdyby to šlo, kluku,“ řekl mu Braun tiše, když ho vzal jemně za biceps.
Bill polkl, cítil se teď ještě víc otupělý. „Jo…“
Braun si povzdechl a začal Billa vyvádět ven, ven z toho, co bylo jeho domovem po několik let. Neodvážil se otočit na Toma; bál se, a tak držel hlavu vzpřímenou a nechal se odvést, aniž by se ohlédl zpátky.
Zpátky v cele se Tom díval, jak Bill odchází, a když se za ním dveře automaticky zavřely, začala se mu tak silně třást kolena, že se musel chytit židle, aby nespadl. Několik vteřin tam stál, soustředil se na svůj dech a pak se dveře do cely začaly znovu otevírat. Na jednu krutou vteřinu si myslel, že se Bill vrací a to všechno byl jen sen, že se to doopravdy neděje, ale naděje se obrátila v prach hned, jak uviděl Andreasovu tvář.
„Ahoj,“ řekl a nejistě vešel dovnitř. „Musím… Musíme zamknout celu,“ řekl a skoro až omluvně se zamračil. „Někdo to sem přijde uklidit a vyhodit… věci… jo…“
Jinými slovy, připravit ji pro někoho jiného.
Tom slyšel, co říkal, ale nedokázal to zpracovat. Jeho tělo se nechtělo hýbat. Až z téhle cely odejde, bude to naposledy. Nikdy se sem už nevrátí. „Já jen, já… potřebuju chvíli,“ dostal ze sebe.
„Jo,“ řekl Andreas, promnul si krk. „Samozřejmě.“
Tomovi se povedlo pustit židle a otočil se, rozhlédl se po pokoji s tíhou v žaludku. Přešel k posteli a těžce se posadil, zvedl knihu, která tam ležela. Billův jediný majetek, až na oblečení, které nikdy nepoužil. Přemýšlel, jestli to četl.
„Vezmeš si to?“ zeptal se Andreas. „Nikomu to neřeknu. Jestli si to vezmeš.“
Tom přikývl, polkl knedlík, co měl v krku. „Jo,“ řekl nakonec. „Myslím, že ano.“ Postavil se a utřel si oči, doufal, že to nevypadalo nápadně. Nejspíš ale nemohl nikoho obelhat.
Přešel ke dveřím, ale pak se otočil, znovu se podíval na celu, která byla bez Billa tak prázdná. Byla to už jen cela. Postel, poškrábaná a zničená, skoro se až nad tím pousmál. Vzpomněl si na poprvé, kdy ji viděl a jak ho to vyděsilo, jak přemýšlel, jak dlouho tady Bill byl. Udělal si zářez za poslední den?
Jeho mysl se vrátila zpátky do doby, kdy ani neznal Billovo jméno, kdy byl pouze číslem na železných dveřích. Bylo zvláštní, jak zoufale by se k tomu vrátil, jak rád by to udělal, kdyby měl šanci. Raději by se vrátil k té nejistotě a tajemstvím. K čemukoliv než k tomu, co se mělo stát.
Možná byl šílený.
Možná ho Bill bude navěky nenávidět.
Ale možná nebude.
A ta malá jiskra naděje dala Tomovi sílu úplně naposledy zamknout celu 32.
Oh ne, řekl jsem až moc
Neřekl jsem toho dost.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Sakra, četla jsem to s úplně staženým žaludkem. Příští díl asi bude hodně zajímavý. Modlím se aby se stal zázrak. Aby spolu utekli nebo něco, protože to prostě nesmí dopadnout špatně!!!
Bulím jak mala ale u téhle povídky to jinak nejde.
Blíží se zřejmě konec a já budu bulet, jak želva. 😢😢😢 Tolik jim přeji, aby mohli být spolu šťastni…😪
Ešte snáď nikdy nebol koniec taký napínavý a neznámy. Mám strach a zároveň dúfam, verím, že to dopadne dobre a zároveň viem, že ak by sa im aj podarilo ujsť, tak by to bol len začiatok celoživotného boja a strachu a jediným ako tak šťastným koncom by bolo zrušenie trestu smrti, ale to by bolo čo, doživotné väzenie? Táto poviedka vlastne ani nemôže mať šťastný koniec a ja aj tak dúfam…
Takže Tom to ešte nevzdáva? Tak nemusím ani ja… je to tak strašne smutné a desivé:( je mi to tak ľúto… Strašne moc ďakujem za skvelý preklad…
ich vzťah je tak prekrásny, nedá sa ani opísať slovami. tento príbeh vo mne vyvoláva toľko emocií, prosím, že to dopadne dobre? že? 🙁 nič iného si neželám