autor: Muckátko :o*
Ahojte čtenáři této povídky!
Mám pro vás nemilou zprávu, a sice tu, že tenhle díl bude poslední v tomto roce. Nějak jsem zamrzla na jednom místě, na čemž se dost podílí i situace ve škole, takže mi chybí díly na dopsání a co hůř, začala jsem povídku psát od konce, takže už teď vím, jak povídka dopadne, ale těžko můžu začít posílat povídku od posledního dílu, že ano.
Proto vám tímto dílem přeji překrásné Vánoce, spoustu dárečků a do nového roku jen to nejlepší! Shledáme se v lednu s dalším dílem povídky MB! Vaše Muckátko:o*
Kus za kus
Po příjezdu zpět do domu se Tom nechal doprovodit do chodby, kde se rozloučil s komisařem Leßnerem a slíbil, že si půjde hned lehnout, aby si ještě odpočinul. Nemohl si odpustit opatrné nakouknutí do obýváku, kde přišel ke svým zraněním. K jeho údivu bylo roztříštěného sklo uklizené a prázdné místo po původním nábytku nahradil nový tentokrát dřevěný stolek šedivé barvy. Tom si povzdychl a zamířil rovnou do svého pokoje, kde zůstal prakticky po celý den kromě dvou vycházek na toaletu a pro jídlo a něco k pití. Během svých krátkých výletů slyšel v zavřené místnosti šramot, z čehož usoudil, že agent je opět na svém obvyklém místě se svým obvyklým chováním. Tom neměl náladu se hádat, ani se domáhat vysvětlení nebo dokonce omluvy. Nebyl natolik naivní, aby si myslel, že by cokoli z toho dostal, proto jen hodil krátký pohled po zavřených dveřích a na zbytek dne se odebral k sobě.
*
Následující ráno se cítil mnohem odpočatěji než předešlý den, a hlavně hladověji, protože naposled jedl kolem čtvrté hodiny, kdy snědl jedno jídlo jako oběd i večeři zároveň. Prázdný žaludek ho nakonec ale donutil vstát a zamířit dolů. Sprcha prozatím musela počkat. Nejdřív musel přijít na to, jak si ovázané ruce nasoukat do igelitových pytlíků, aby se mu obvazy nenamočily, takže se pro teď rozhodl uspokojit svůj žaludek a až pak se podle instrukcí doktora začne věnovat ostatním věcem.
S každým dalším schodem, po kterém scházel opatrně dolů, krčil čelo víc a víc. Bylo krátce po deváté hodině a z dolního patra se ozývala puštěná televize. To bylo něco, co nebylo tak úplně standardní. V tuhle dobu byl Trümper většinou už dávno zalezlý u monitorů a za celou dobu ho neviděl, že by si jen tak sedl k televizi, proto opatrně nahlédl do obýváku a na pohovce našel sedět vysokého namakaného muže, jak sleduje nějaký sitcom.
„Uhm uhm,“ odkašlal si hlasitě, aby na sebe upozornil.
„Ah! Zdravím. Už jsme se vyspali?“ zeptal se muž mírně jízlivě.
„Kdo jste?“
„Agent Neureuther, ale myslím, že přežiju, kdy mi budeš říkat jenom jménem. Jsem Bob.“
„Tom. Těší mě,“ odvětil Tom s mírným zmatením. „Ale co se stalo…“
„S Trümperem?“ doplnil ho agent. Tom přikývl. „Byl z případu stažen. Oba asi víme proč, že?“ mrkl.
„To jako na pořád?“
„Tak to nevím. Pokud řízení dopadne dobře v jeho prospěch, bude si asi ještě muset počkat, než vychladne Leßner, ale taky to může skončit špatně a ty tu zůstaneš trčet se mnou, což je podle mého názoru – nechci si příliš lichotit – mnohem lepší ne?“
„Nejsem si tak úplně jistý,“ zamumlal Tom.
„Takže… už po tobě Trümper skočil?“ zeptal se agent Neureuther s neskrývaným zájmem a dvojsmyslným podtextem.
„Očividně. Nebo jste si nevšiml mýho momentálně úžasně vypadajícího obličeje?“ ukázal Tom na svoji tvář. Agent zamlaskal.
„No to je jedno,“ zavrtěl hlavou. „Co máš teď v plánu?“
„Mám hlad, takže si půjdu udělat snídani,“ sdělil mu.
„Oh bezva! Dám si míchaná vajíčka, opečená slanina by byla taky fajn a k tomu černý kafe s jednou kostkou cukru,“ nadiktoval si agent. Tomovi spadla brada téměř až k zemi.
„Co prosím?“
„Potřebuješ to napsat?“
„To teda kurva nepotřebuju. Nejsem žádná hospodyně ani váš otrok, a jestli jste si nevšiml, tak jsem to spíš já, kdo by potřeboval s tou snídaní alespoň pomoct, když už ne ji udělat celou!“ rozčílil se a zamával agentovi před očima svými zavázanými dlaněmi. „Doufám, že jste tam u vás všichni zatraceně dobří v zachraňování životů, protože jako lidi stojíte za hovno. Jeden mě totálně ignoruje a druhej si ze mě chce udělat poskoka. A pro vaši informaci tady žádnou slaninu nenajdete, protože já i Trümper jsme vegetariáni,“ utrhl se na muže a radši z obýváku zmizel. „Zatraceně!“ zaklekl, když si sáhl na tvář a na prstech mu ulpělo pár kapek krve. Některá z jeho ran se kvůli jeho rozčílení zřejmě znovu otevřela. „Kdo mě za co, kurva, trestá?!“ zakňučel a snažil se si co nejopatrněji přichystat něco k snídani. Ještě by mu chybělo, aby mu začaly krvácet rány na dlaních.
„Okay fajn. Radši se uklidni, než mi tady vykrvácíš,“ objevil se agent v kuchyni za Tomovými zády.
„Koukněte,“ začal Tom rázně, když se otočil k muži čelem. „Jsem na Trümpera zkurveně nasranej za to, co mi udělal, takže jestli si ze mě hodláte utahovat, tak přísahám bohu, že se ve vás otočím tím největším kuchyňským nožem, kterej tady najdu,“ vyhrožoval. Agent přikývl.
„To by mohlo fungovat. Sečné a bodné zbraně nejsou zrovna moje silná stránka,“ přiznal.
„To by mě zajímalo, co je vaše silná stránka. Oh, už to mám! Lezete mi na nervy skoro na jedničku,“ odtušil Tom.
„To nejsi první a rozhodně nebudeš ani poslední. Mně spíš užije na těžkou váhu, střelné zbraně a kontaktní souboje.“
„Co je pak Trümperova specialita?“ zajímal se Tom.
„Trümper je možná totální kretén, ale v tom, co dělá, je fakt dobrej. Ne nadarmo má status superagenta.“
„On a superagent? Vypadá jako by ho měl zlomit silnější vítr,“ odfrkl si Tom.
„Právě. Tohle si ze začátku myslí všichni, dokud se s ním nedostanou do křížku. Díky jeho výšce a nízké hmotnosti je zatraceně rychlej a mrštnej. Ovládá troje bojová umění, v jeho případě bys na ten nůž skončil napíchnutý dřív, než bys ho vzal vůbec do ruky, protože Trümper je na sečné a bodné zbraně specialista, a taky zatraceně dobře střílí.“
„Tomu neuvěřím, dokud to neuvidím na vlastní oči,“ odmítl Tom.
„Být tebou, tak bych si ho nepřál vidět v akci, protože to by pak znamenalo, že tě našli a definitivně ti dýchají na krk,“ upozornil ho Bob. „Ale to, co ti způsobil na obličeji, je docela dostatečná demonstrace toho, jak rychlý umí být, nebo ne?“
„Uch! Možná kdybych nebyl tak překvapenej jeho reakcí, nemusel jsem skončit takhle,“ zavrčel.
„O to právě jde. Nepřítele překvapit, zaskočit a zneškodnit,“ poučil ho Bob.
„Vypadá to, že o něm víte docela hodně,“ konstatoval Tom.
„Víc než si myslíš.“
„Například?“
„Co ten náhlý zájem?“ povytáhl Bob obočí, zatímco před Toma postavil jeho zalitý čaj.
„Hodilo by se mi vědět něco, čím bych ho pak držel v šachu, pokud by se vrátil. Slyšel jsem, že nebýval takovej blbec jako teď,“ naznačil, co by ho zajímalo nejvíc.
„Hele. Bez ohledu na to, jak moc bych chtěl na Trümpera něco napráskat, tak nemůžu. Jednak je to nekolegiální, a pak vážně nestojím o to, aby mi Trümper znovu zlomil ruku. K mýmu štěstí by se trefil do stejného místa,“ prozradil mu.
„Zlomil vám ruku. Vám?“ Poukázal Tom na jeho svalnaté paže.
„Stačila chvilka a kost byla na půl.“
„Jak?“
„Při tréninku. Ne že bych si to nezasloužil, ale rozhodně by mi bylo milejší, kdyby mě srazil na záda. Nemusel mi hned lámat ruku, magor,“ ušklíbl se.
„Co jste provedl, že jste si to zasloužil?“
„Řekněme, že jsem měl malé poznámky ohledně něčeho, na co se Trümper ze všech sil snaží zapomenout a já měl v ten den obzvlášť šťouravou náladu. Takže i kdybys na něj něco zjistil, rozhodně bych ti neradil to zlomyslně používat proti němu. Pokud se ti podaří ho vytočit, nepomůže ti ani svěcená. Věř mi, že by mu nedělalo problém tě krouhnout. Šel by si za tvoji vraždu sednout dobrovolně,“ ujistil ho.
„Děláte si ze mě srandu, že jo? Tohle to všechno.“
„Kéž by, mladej, kéž by,“ vydechl agent a napil se ze svého šálku kávy. Tom s nakrčeným čelem zůstal zírat na hladinu svého čaje a občas hodil pohledem ke svému novému bodyguardovi. Pořád čekal, že se začne každou minutou smát, jak Toma dostal, ale nic takového se nestalo, a ačkoli mluvil dost přesvědčivě, Tom měl pořád pocit, že v Trümperovi je víc než jen chladnokrevná bestie, která se neohlíží napravo nebo nalevo.
*
Po tom, co se mezi agentem Neureutherem a jeho klientem trochu pročistil vzduch a atmosféra se uvolnila, bylo v domě daleko více dýchatelno. Vysedávání u televize se už nekonalo, protože agent si přece jen byl vědom svých povinností, takže seděl v místnosti a tu a tam kontroloval dění kolem domu. Nechával ale dveře od místnosti dokořán, takže mohl Tom dovnitř nahlédnout pokaždé, co šel z obýváku nebo z kuchyně do svého pokoje.
„Můžu dál?“ zeptal se Tom.
„Proč bys nemohl?“ vykoukl Bob nad monitory.
„Pořád jsem nezjistil, jestli sem můžu nebo ne, protože kdykoli je tu Trümper, má zavřené dveře, takže to vypadá jako zapovězená místnost,“ usedl na židli tak, aby na agenta za veškerou technikou dobře viděl. Bob se uchechtl.
„Jo, to je Trümperovi podobný, ale ne. Není tu žádný přímý zákaz, že sem klient nesmí,“ objasnil mu.
„Co tu vlastně děláte?“
„V zásadě hlavně kontrolujeme záběry z kamer, a když narazíme na něco, co se na monitorech zobrazuje v pravidelných časových úsecích, ale není to zapsané tady v knize, musíme to pozorovat, a pokud je to třeba, tak nahlásit a nechat ověřit.“
„Co si pod tím mám představit?“
„Tak třeba naši sousedi z východní strany. V té knize je zapsaná jejich každodenní rutina. Kdy opouští dům, kdy se vrací z práce, kdy venčí psa a podobně. Když k nim třeba někdo přijede a zaparkuje na ulici, už je to změna, kterou musím pozorovat, protože kdybych to nechal být, jednou by se mohlo stát, že to bude někdo, kdo jen předstírá, že jede na návštěvu k sousedům, ale ve skutečnosti má v hledáčku tenhle dům,“ dal Tomovi příklad.
„Takže ti sousedi jsou vlastně normální rodiny?“
„Ano.“
„A to jim není divné, že je tu kolem vysoký plot a za ním živý plot? Nebo že odsud nikdo nevychází, že tu neparkují žádná auta a tak?“
„Žijeme ve velkoměstě. Tady se každý stará sám o sebe. Není to jako na vesnici, kde lidi nahlíží sousedům přes plot do zahrady, aby zjistili, co nového vysadili, jak vypadá jejich úroda, nebo jestli si náhodou nepostavili bazén. A i kdyby – sousedi z obou stran jsou pracovně vytížení a jediné, po čem touží, když večer přijedou z práce, je večeře, sprcha, sex, aby se dobře usínalo, a pak spánek. Pro nás naprosto ideální,“ pokrčil rameny.
„No musím říct, že moje představa se od reality pořád dost liší,“ přiznal Tom.
„A jak sis to tady představoval?“
„Když mi řekli, že mě budou muset někam přemístit v rámci ochrany, myslel jsem, že mě odsud odvezou hodně daleko do nějakého zapadlého bunkru, kde by mě nikdo nehledal.“ Bob se zasmál.
„Jo. Takhle to většinou prezentují filmy, což je vlastně i dobře, protože je velká šance, že přesně tohle si budou myslet i ti, co tě hledají, takže je nenapadne slídit po městě. Nám se tahle iluze rodinného domku uprostřed ulice poměrně osvědčila a počet odhalení nebo napadení je minimální. Když se něco stane, tak je to většinou selhání z našich vlastních řad, i když kolikrát neúmyslné. Zvlášť když stojíme proti někomu, kdo v tomhle umí chodit.“
„Ví se už něco bližšího? O koho jde, nebo jestli mě už hledají?“
„To bohužel nevím. Já se k takovým informacím nedostanu. Podle toho, jak probíhá vyšetřování, dostanu pouze upozornění na zvýšení ostrahy, nebo rovnou poplach, který znamená, že naše lokalita už není pro klienta bezpečná a musíme se přesunout jinam. Pokud budeš chtít takové informace, budeš se muset spojit s Leßnerem, který by pak musel něco zjistit od Brandta, ale pochybuju, že by ti něco řekli. Klienti normálně nejsou spravováni o vývoji vyšetřování.“
„Jak dlouho jste byl ve službě nejdéle?“
„Rok a půl. Plus mínus,“ hodil Bob ramenem.
„Rok a půl?!“ vyjekl Tom. „Chcete mi říct, že tady klidně můžu zkejsnout rok a půl, než je najdou?!“
„Klidně i dýl, pokud jde o profesionály v oboru,“ upozornil.
„Rok a půl s váma tady v tomhle domě,“ vydechl Tom nevěřícně.
„No jestli tě to uklidní, je tu pořád ještě šance, že to nebudu já, ale Trümper, s kým tu zůstaneš trčet.“
„Na tom přeci nezaleží. Když to nebudete vy nebo Trümper, strčí sem někoho dalšího. To na věci nic nezmění.“
„Možná by ses mohl zkusit nehroutit tak brzy. Přece jen jsi tu zhruba týden. Co budeš dělat za měsíc?“
„Začnu si vázat smyčku,“ odfrkl si Tom. Bob se zasmál.
„Měl by sis najít nějakou zábavu,“ poradil mu.
„Víte, co si představuju pod zábavou? Večírky, párty, čas strávený s přáteli, a když už musím být někde zavřený, tak alespoň přístup k internetu, společenské hry, pořádnou kolekci DVD a počítačových her, a neomezené možnosti, jak mít sex,“ vychrlil Tom.
„Obávám se, že ani v jednom ti nijak nepomůžu.“
„To jsem si myslel,“ povzdychl si Tom. „Půjdu si dát sprchu,“ rozhodl se a vstal.
„Okay. Já budu tady, takže když budeš chtít, víš, kde mě najít.“
„Jasně. Tak zatím,“ kývl Tom hlavou a z místnosti odešel.
Z agenta Neureuthera se sice nakonec vyklubal docela fajn společník, ačkoli měl chvíle, kdy by ho Tom nejraději praštil, aby už zmlkl, ale když neměl ty svoje výpadky, dalo se s ním docela v klidu popovídat a ve srovnání s Trümperem to byla rozhodně příjemná a vítaná změna, ale všechno mělo své pro a proti. Agent Neureuther byl o hodně let starší než Tom a i když byl zvyklý se v rámci své práce setkávat s lidmi různých věkových kategorií a z různých vrstev, nebylo to ono.
Trümper možná byl němá ryba s příšerným chováním, ale věkově byl Tomovi mnohem blíž.
**
Příště: „Mám tě, Kaulitzi!“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Tak se mi zdá, že Tom neví, co chce 🙂 Nejdřív fňuká, že s ním Bill nemluví a teď mu zase nevyhovuje, že jeho náhradník kecá až moc…
Ač nerada, tak musím přiznat, že ten nový agent se mi líbí daleko víc, než Bill. Má sice taky zajímavé manýry, ale alespoň komunikuje. Já bych si ho tam nechala… A aspoň jsme se díky němu dozvěděly pár nových informací o Billovi. Zaujalo mě, jak se Toma ptal, jestli po něm Bill už skočil. Jak ho zrovna tohle napadlo? 🙂 Ale to, že by Toma klidně zabil a pak si to šel s radostí odsedět, to je docela silné kafe, pokud je to pravda… Proč vlastně takový psychouš dělá tuhle práci?
Díky za díl
Nesnasim te… Az po vánocích? Kdo to ma sakra vydržet? Moc děkuji za díl.
Člověk je tvor nespokojený. Předpokládám, že agent Bob je sice více společenský, ale na druhou stranu zřejmě dokáže být ironický a rejpavý. Všechno má své pro a proti. Stejně se Bill vrátí a podle názvu příští kapitoly to zřejmě bude za dost dramatických okolností. Doufejme, že nikdo nepřijde k vážné úhoně.
Taky ti přeji krásné Vánoční svátky a už se těším na nový rok. 😀
Hned po večeru jsi mi málem Muckátko přivodila infarkt. Až později jsem si přečetl, že tu bude jen krátká přestávka. Sice asi umřu nudou a budu strkat hlavu tam kde nemám, ale snad to přežiju a ostatní snad taky. 😀
Co se týče dílu… máme tu novou postavu! A dokonce úplně super postavu! 😀 Bobík! Bobík je další můj oblíbenec. 😀 Super vysírací typ, který mám v práci taky a z té Bobiny prakticky rostu každou službu, kterou s ní mám. 😀
Nicméně! Bobík! 😀 To je prostě postava, která naprosto chyběla v povídce a dodává tomu lehký punc a lesk optimismu a přece jen trochu toho zábavného čtení. I když jsem si celou dobu myslel, že tohle bude prostě drama povídka. Ale jak všichni víme, život není jenom drama, vždy se najdou chvilky, které jsou prostě zábavné, takže je to na místě.
Prostě mi BOBÍK udělal radost. 😀 A Tomovi určitě taky, dokonce s ním i mohl mluvit a dokonce navštívil onu tajemnou místnost… Tom Kaulitz a tajemná komnata. Přesně! 😀
Tobě přeju Muckátko, aby jsi věci u sebe zvládla a vrať se k nám brzy. Třeba už v tom lednu, budu se moc těšit.
Hezké svátky a pac a pusu Davidoff…
P.S. Umírám nudou. 😀 A čekám na další díl.
Jsem zvědava jestli se Bill vrátí doufám že jo.
To já musím přiznat, že mě teda agent Bob vůbec nesedí. Nevím proč, ale od jeho prvních slov je mi strašně protivný. Bill sice taky nebyl kdovíjaký společník, ale asi bych brala raději jeho, než tohohle… Ale třeba si mě ještě získá, kdo ví. Hlavně je fajn, že je trošku sdílnější, takže jsme se o Billovi dozvěděli zase něco málo více. A hlavně se mi moc líbilo, jak se na Billa Tom sám vyptával 😀
Je škoda, že další díly budou až v novém roce, ale o to více se na ně budu těšit! 🙂
Heh, Bob je docela zajimavy typan. Na agenta hrozne ukecany a drzy, ale aspon se Tomovi nejak venuje. Zajimalo by me, jestli agenti maji nejaka volna a muzou si delat co chteji nebo trpi ten rok a pul v kuse s obeti. Chudaci agenti. Snad se nam Bill vrati… treba najdou jejich ukryt, agenta Boba oddelaji (nebo nejak elegantne zrani) a Bill bude nejlepsi na dalsi ochranu 🙂
Dekuji za dil a tesim se na shledani v dalsim roce ^^
Pobavilo ma to zoznámenie Toma s novým agentom. Po mlčanlivom a slušnom Billovi prišiel taký nechcem povedať arogantný ale rozhodne ukecaný a žoviálny chlap. Mne by liezol na nervy tak, že by som sa modlila aby sa vrátil Bill a bola by som vďačná za tie hodiny kľudu, ktoré by mi po tom novom agentovi doprial. Zdá sa, že aj Tomovi ten pokoj trochu chýba:D
Ďakujem za kapitolu a prajem krásne sviatky, veľa šťastia a teším sa na ďalšie naše stretnutie♥
Bob je mi strašně sympatický. 😀 Po jednom dílu nemám moc co soudit, třeba si i jednou budu já přít, aby se vrátil Bill, ale upřímně mi Bill vůbec nechybí, což je docela smutné. Raději bych brala Boba, protože mám ráda upovídané lidi a myslím, že v Tomově samotě je tohle něco, co by jej mohlo vytrhnout z té nudy. Ovšem to by nebyl Tom, aby byl konečně s něčím spokojený. 😀 On taky neví, co chce. U Billa mu vadí, že nemluví, u Boba mu vadí, že mluví až moc. No, prostě Tom. 😀
Každopádně jsme se díky Bobovi dozvěděli alespoň nějaké mal informace o Billovi a o tom, co obnáší práce agenta. Co na to říct, Bob si mě jednoduše získal! 😀
A rozhodně jsem zvědavá na další díl, protože dle názvu to vypadá sakra zajímavě a napínavě! Už se těším! ♥
Rída bych Ti také popřála krásné Vánoce a svátky plné pohody a lásky! ♥♥