autor: Saline A.
Moji drazí čtenáři,
protože jsou Vánoce (a já samozřejmě absolutně vůbec nestíhám, nic! :-), posílám vám tento týden hořkosladké návraty jako svůj malý vánoční dárek.
Všem vám přeji, abyste pod stromečkem nalezli náruč plnou lásky, kopu zdraví a hrstičku štěstí, protože toho stačí jen malinko, aby dokázalo dělat divy. 🙂 Zapomeňte na všechno zlé, co se vám děje, zavřete oči a vzpomeňte si na všechno krásné, nedovolte zlu, aby vás pohltilo. Šiřte lásku a otevřete se jí i vy, aby k vám mohla přijít na oplátku.
Děkuji vám za všechno, mám vás ráda.
Saline A.
FLASHBACK
„Bože, konečně voláš! Myslel jsem, že to číslo roztrháš a už se nikdy neozveš.“
„Zmuchlal jsem ho a zahodil.“
„Ale stejně jsi zavolal…“
„Jo, no, Tom vždycky říkal, že jsem z nás dvou ten hloupější.… Co ode mě chceš?“
„Musíme si promluvit, Bille.“
„Teď máš celkem dobrou příležitost mluvit.“
„Nechci to řešit přes telefon.“
„Tak to jsme ve slepé uličce, protože já tě nechci vidět.“
„Prosím, Bille.“
„…“
„Jen jedna schůzka. Pokud i pak řekneš, že už mě nikdy nechceš vidět, tak to přijmu. No, nebo se o to alespoň pokusím.“
„Jsem dennodenně pod dozorem ochranky, fanoušků a novinářů. Nepodaří se mi utéct.“
„V hotelu, ve kterém bydlíš, je možnost dostat se na střechu. Zařídím nám tam přístup, na recepci ti nechám kartu.“
„Ale jak…?“
„Buď tam zítra v deset. Všechno ti vysvětlím.“
KONEC FLASHBACKU
S rukama založenýma na prsou došel až ke kraji střechy. Město měl jako na dlani. V tu chvíli si vzpomněl, proč kdysi tohle město tolik miloval, a proč jej miluje tolik milionů lidí na celém světě. Už po celá desetiletí je ozdobou a pýchou země a Bill to naprosto chápal. Znovu se do něj zamiloval, teď když ho mohl vidět v celé jeho kráse. Byl svým výhledem natolik fascinován, že na chvíli zapomněl na strach a nervozitu ze setkání s Bushidem.
Během dne se soustředil na hledání talentů mezi uchazeči. Ačkoliv to bylo těžké, povedlo se mu to, a dokonce ani Tom nepoznal, že se něco děje. Když se večer rozcházeli do svých pokojů, popřál mu hezký večer a šel volat Rie, aniž by pojal sebemenší podezření, že Bill kompletně zešílel a měl v plánu sejít se s mužem, který mu zlomil srdce. Dvakrát.
A přesto tu Bill stál, mrznul a sledoval noční dění nádherného Berlína ze střechy hotelu, v němž byl ubytovaný. Pořád nechápal, jak je možné, že se nechal přemluvit ke schůzce. Vážně byl tak hloupý?
Prudce se otočil, když za sebou uslyšel ostré nadechnutí. Znovu se díval do čokoládově hnědých očí, které ho první měsíce po přestěhování pronásledovaly ve všech jeho snech. Viděl ho všude, nemusel ani snít, aby měl jeho obličej před sebou. Stačilo zavřít oči. A teď je tu měl znovu, jen pár metrů od něj. Mohl by se ho dotknout, jen kdyby udělal pár kroků dopředu. Mohl by znovu cítit jeho dlaň na své tváři, rty na svých. Mohl by znovu cítit teplo jeho hřejivé náruče.
Udělal krok dozadu a přitáhl si kabát blíž k tělu. „Anisi,“ pokývl na pozdrav.
„Maličký,“ Bushido se jemně usmál. Pozvedl ruku, snad aby se chlapce mohl dotknout a pohladit ho, jak si přál už tolik měsíců, ale rychle si všiml chlapcova pohledu a ruku raději strčil do kapsy. Zklamaný povzdech opustil jeho rty. „Děkuju, že ses se mnou dneska sešel.“
„No, alespoň to budu mít brzy za sebou,“ zamumlal Bill a otočil se znovu k městu, smutně lituje, že si nevzal cigarety, aby zaměstnal ruce a mysl. Hlavně, aby se ho nedotkl, to by byla jeho zkáza. „O čem jsi chtěl mluvit?“
„Jak se máš?“ vyhnul se muž jeho otázce a přešel k němu. Chytře vytušil, že Bill touží po určitém odstupu, a tak se opřel o zábradlí kus od něj, ačkoliv celé jeho tělo prahlo po objetí toho drobného těla.
Bill s povzdechem pohledem opustil Fernsehturm a pohlédl na Bushida. „Abych byl upřímný, cítím se jako v pasti a nemůžu se dočkat, až se vrátím domů.“
„Tady jsi doma, Bille.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Doma jsem v LA. Tam mám svojí rodinu, přátele.“ A Alexe, nejbližší podobu přítele od doby, co opustil Bushida.
Bushido se pousmál. „Lžeš sám sobě, maličký. Vidím ti na očích, jak moc miluješ tohle město, jak moc se tu cítíš doma.“
„Podívej, Anisi, jestli jsi mě sem zavolal kvůli tomu, abys mě přesvědčoval, že patřím sem do Berlína, a měl bych opustit LA, tak to můžu rovnou zase jít. Je pozdě a já brzy ráno vstávám na natáčení,“ se zamračením se Bill odstrčil od zábradlí a zamířil ke schodišti zpátky do hotelu.
„Rozešel jsem se s Annou,“ protnul Bushido ticho. Bill se okamžitě zastavil v půli kroku. V šoku zíral před sebe, neschopný jediného slova nebo pohybu. Cože se mu to snažil říct? „Je to už nějaká doba, odstěhovala se a žije u svojí matky. Jediné, co s ní teď mám společné, jsou děti, které si beru vždy na pár dní v týdnu.“
Bill zalapal po dechu a otočil se k němu. „A proč mi to říkáš, Anisi? Teď, po třech letech?“
„Protože tě pořád miluju a vím, že i ty miluješ mě. Vidím to, Bille, cítím to! Vím, že ke mně pořád cítíš to samé, co tehdy, i když se sám sobě snažíš namlouvat, že to není pravda.“
„Ne, ne,“ Bill vrtěl hlavou, zoufale si zajel rukama do vlasů. „Ne, tohle mi nemůžeš dělat, Anisi! Nemůžeš se objevit po třech letech s tím, že ses rozešel se ženou, s níž máš tři děti, a proto můžeš být se mnou. Tohle mi nemůžeš udělat! Před třemi lety jsi měl na vybranou a vybral sis jí! Vybral sis ženu a děti, založil sis rodinu! Zlomil jsi mi srdce, ale já to přijal a naučil se s tím žít, protože jsem chtěl, aby ty děti měly možnost vyrůstat v úplné rodině. Dostal jsem se přes to a znovu začal žít. Nemůžeš mě do toho vtáhnout znovu. Ne, to nedovolím. Nedovolím, abys mě znovu nalákal na sladké řeči a pak mi znovu zlomil srdce!“ vyděšeně na něj zíral, oči se mu rychle plnily slzami. „Já ti nemůžu dát znovu šanci, nechci znovu trpět!“
„Maličký,“ Bushido rychle překonal vzdálenost mezi nimi a už se natahoval, že ho přitáhne do objetí, ale jediné, co získal, byly Billovy ruce. Chlapec sebou cloumal, chtěl uniknout. Chtěl se probudit ve své posteli a říct si, že to byl jen špatný sen. „Bille, poslouchej mě, prosím,“ zoufalost prošla už i do Bushidova hlasu. Pevně chlapce chytil za lokty a donutil ho podívat se na něj. „Řekni, že mě nemiluješ a já odejdu a už nikdy se nebudu snažit kontaktovat tě, slibuju, že už ode mě neuslyšíš ani slovo. Řekni, že mě nemiluješ a já půjdu.“
Bill polkl tichý vzlyk, neměl sílu zabránit slzám. „Proč mi to děláš?“ zašeptal zlomeně. Copak mohl říct, že ho nemiluje, když celé roky věděl, že city k němu byly jen zatlačeny hodně hluboko, tam, kam k nim nemohl? „Proč mi ubližuješ, Anisi?“ vzlykl. „Já už tu bolest nemůžu zažít znovu, nemůžu se znovu dostat na to dno!“
Bushido si chlapcovo vzlyky se otřásající tělo přitáhl do pevného objetí, lámalo mu srdce vidět ho takhle. Přál si, aby si tehdy vybral jeho a nikdy mu nezpůsobil tolik bolesti. „Maličký, už tě neopustím.“
„Tolik to bolelo,“ vzlykal Bill v jeho náruči. „Bolelo mě každé nadechnutí, každé probuzení v prázdné posteli, kdy jsem věděl, že nás dělí oceán a ve tvé náruči se probouzí někdo jiný. Byl jsem zničený, na dně. Byl jsem schránka bez duše. Nemohl jsem se z toho dna odrazit, tolik to všechno bolelo,“ zlomeně se sesunul k zemi. Zajel si rukama do vlasů.
Všechny emoce, city, bolest byly zpátky. Jako kdyby se protrhla hráz a všechno ho to najednou zaplavilo, snad aby si vzpomněl, jak silná jeho láska k muži byla, ale také jak těžké bylo vzpamatovat se, jak moc bolelo prvních několik měsíců bez něj. Vzlykal na střeše hotelu, zatímco Bushido ho k sobě tisknul v zoufalé snaze utěšit ho.
Ale bylo vůbec možné tolikrát zlomené srdce uzdravit?
*
„Hej, všechno v pořádku?“ Tom zmateně pohlédl na svého bratra, sotva vyšel z pokoje. Jako kdyby v noci přišel o všechnu pozitivní energii.
„Nemohl jsem v noci spát,“ zamumlal Bill. Ani tolik nelhal, protože když se rozloučil s Anisem, sice vyčerpáním usnul, ale každou chvíli se s nočními můrami budil. Byla to jedna z nejhorších nocí za poslední tři roky, což se podepsalo jak na jeho tváři, tak na hlasu – byl ochraptělý z množství vzlyků, jež v noci opustily jeho hrdlo. „Dám si trochu kofeinu a budu v pořádku,“ pokusil se povzbudivě usmát.
Tom pochybovačně nakrčil obočí a zamířil s ním k výtahu. „Normálně spávám špatně, když míváš noční můry.“
„Možná už tě toho konečně ušetřím, třeba se tahle část spojení porouchala,“ krátce se Bill zasmál. Tom protočil očima nad falešností smíchu. „No tak, buď v pohodě. Fakt si dám tři čtyři kafe, nějaký energeťák a trochu se najím a bude mi fajn. Uvidíš, že se za chvíli vzpamatuju.“
„Jo já vím. Ale je to divný. Sotva jsme přijeli do Berlína a ty ses viděl s Bushidem, tak jsi hrozně sešel. Dokonce mám pocit, že jsi zhubnul,“ zamračil se.
„To se ti už vážně zdá, Tomi,“ Bill bratrovi jemně stisknul paži. „Raději nechtěj vědět, co všechno jsem měl včera k večeři!“ zasmál se. „Čekám, kdy se mi udělají špeky z toho mýho obžerství.“
„Jasně, ty a špeky jdete dohromady asi jako já a chlap,“ protočil očima s odfrknutím.
Bill na něj s pozvednutým obočím pohlédl, pobaveně se usmívaje. „Víš moc dobře, že tohle dohromady celkem dobře jde. Pamatuješ si ten večírek, kde Kay…“
„Oh, jasně. Chápu, kam tím míříš,“ Tom ho se smíchem raději zastavil. „Radši to dál rozebírat nebudeme,“ pokývnul hlavou směrem k zástupu fanouškům před halou. „Mateo dneska pořádá nějakou party u něj doma, já slíbil, že přijdu. Co ty?“
„Jo tak Mateo,“ Bill se smíchem podepsal pár fotek, než nasedl do auta a na Toma pohlédl. „Docela dobře si s ním rozumíš, hm?“
„Bille!“ Tom ho praštil do ramene, které si chlapec hned bolestivě promnul, ale nepřestával se usmívat. „Je to jen náš kolega, pamatuješ?“
„Já vím, ale fanoušci si docela všímají vašich sympatií. Věděl jsi, že vám říkají Tomeo nebo Matom?“
„Zpátky k otázce, prosím.“
Bill se pomalu uklidnil, pokrčil rameny. „Já nevím, Tome. Uvidíme, jak na tom budu večer, dobře? Nevím, jak přečkám dnešek a jak na tom budu s únavou, tak ti to raději řeknu až po castinzích. Nechci ti nic slibovat.“
„No, já půjdu tak jako tak,“ zazubil se Tom. „Nemůžu si nechat ujít party a příval kočiček.“
„Co na to říká Ria?“
„Ví moc dobře, jaký jsem,“ nakrčil nos. „Nicméně, to neznamená, že nějakou musím přefiknout. Slíbila, že přiletí do Bad Driburgu, tak bych to snad mohl ještě těch pár dní vydržet.“
„Nebo můžeš na otočku do LA?“
„To se mi moc nechce, bylo by to hrozně na krátko a spíš by mě to vyčerpalo, než abych si odpočal. Mezi Berlínem a Bad Driburgem moc času nemáme. Co vůbec Alex?“
Bill provinile uhnul pohledem. „Nevím, pár dní jsem s ním teď nemluvil. Je toho nějak moc.“
„Poptám se na něj Rii, až jí budu volat,“ usmál se Tom povzbudivě. „A nechám mu vzkázat, že jsi moc unavený, že na něj nekašleš.“
„To jsi moc hodný,“ přitakal Bill s úsměvem. Doufal, že mu to dodá alespoň trochu času, než Alexovi bude muset sám zavolat.
Upřímně se toho trochu bál. Alexandr moc dobře věděl, co bylo jejich důvodem ke stěhování do LA, Bill mu nechtěl lhát a dávat plané naděje. Bohudík, nebo možná bohužel, Alex měl vážně dar léčit zlomená srdce. Vůbec mu nevadilo, že je převozníkem po Billově posledním vztahu, trávil s ním čas velice rád – ten chlapec ho uhranul, propadnul mu hned v první minutě. Chtěl mu zalátat zlomené srdce vlastní láskou a péčí, čehož si Bill nesmírně vážil. Z větší části mu to pomáhalo, s Alexem se cítil šťastný. Ale večer uléhal do postele sám, a když noc bývala nejhlubší, do mysli se mu jako zloděj vkrádal Bushido. Nezapomněl na něj, samozřejmě. To nedokázal, ne po tak intenzivním vztahu a ještě intenzivnějším rozchodu. Trvalo dlouho, než se mu přestal vkrádat do snů, a ještě déle, než na něj přestal myslet hned po probuzení. Proto nebylo divu, že se teď bál jeho slov.
FLASHBACK
„Byl jsem jako šílený, když ses odstěhoval,“ šeptal Bushido chlapci do ucha, když se konečně trochu uklidnil, a jen se nechal objímat. „Zpočátku jsem každý den hledal všechny možné informace o tobě, snažil jsem se zjistit, jak na tom jsi. Jenže o tobě nebylo skoro vůbec slyšet. Čas od času se objevila fotka, dvě, ale jinak nic. Byl jsem šílený. Až když se narodila Aaliyah, trochu jsem se vzpamatoval. Vrátila mě zpátky do života,“ pousmál se. „Ale pořád jsem na tebe nepřestával myslet. I když jsem byl s Annou, tak ty…“
Bill zaryl ruce do jeho paží a pevně stisknul víčka, aby nezačal znovu plakat. „Měsíc, Anisi. Měsíc mi trvalo, než jsem dokázal vyjít mezi lidi, pokud teda nepočítám nákupy. Teprve až po měsíci jsem dokázal s někým zavést konverzaci,“ vydechl. „Víš, Tom vymyslel stupnici, jak moc mizerně se cítím,“ odtáhl se a pomalu se postavil. „Zpočátku jsem pokaždé odpovídal devítku, protože jsem se cítil naprosto nicotně. Po čtvrt roce jsem dokázal sestoupit na pětku. Až po roce jsem byl schopný říct jedničku. A víš ty co?“ smutně na něj pohlédl. „Kdyby se mě Tom zeptal teď, odpověděl bych devítku.“
„Bille,“ Bushido se okamžitě vyhrabal na nohy a natáhl k němu ruku, ale Bill ho zastavil.
„Neřekl jsem ti, že tě nemiluju, protože oba víme, že určité city k tobě ještě stále chovám. Ale to neznamená, že se chci nechat znovu zranit, Anisi. Vyhýbal jsem se Německu jako čert kříži, protože jsem nechtěl znovu cítit tu bolest.“
„Jen mi dej ještě jednu šanci, a já slibuju, že…“
„Někoho jsem poznal,“ roztřesenou rukou si otřel slzy. „Pomohl mi dostat se z toho nejhoršího, víš? Byl tady ve chvíli, kdy ty jsi držel za ruku Annu. A já ti to nezazlívám, Anisi, vážně ne,“ zhluboka se nadechl. „Malá si otce zasloužila. Ale Anisi, já nevím… Nevím, jestli jsem dostatečně silný na to, abych nám dal znovu šanci.“
Bushido znovu překonal vzdálenost mezi nimi a chytl Billovu hlavu do dlaní. Palci přejel po jeho tvářích, než pohladil rty. Usmál se, když chlapec zavřel oči a vydechl. Byl to bolestný výdech, věděl to, ale také nemohl zapřít, že tam byla touha. Zprvu se o sebe opřeli čelem, a až po chvíli, kdy chlapec stále nikam neutíkal, se otřel rty o jeho. Jemně, sotva znatelně, snad jako kdyby si sám ověřoval, že je skutečný a není to jen výplod jeho divoké fantazie.
„Musím… Já, musím jít, Anisi,“ vydechl Bill proti Bushidovým rtům. „Potřebuju jít, prosím. Prosím,“ zoufale svíral mezi prsty jeho bundu. „Nech mě jít.“
„Vrátíš se?“
„Nevím,“ přiznal tiše. „Ale teď prostě musím jít, dobře? Dej mi trochu času a já se ti ozvu.“
Bushido přikývnul, pevněji si k sobě chlapce přitiskl a naléhavě prohloubil polibek. „Miluju tě.“
„Ozvu se ti, Anisi,“ hlesl, než nekompromisně odstoupil a zamířil do svého pokoje. Potřeboval být sám.
KONEC FLASHBACKU
Nevěděl, co má dělat, byl zoufalý. Pochopitelně obrovskou částí svého těla po Anisovi toužil – chtěl se mu schovat do náruče, přikrýt se peřinou a už nikdy neopustit postel. Zároveň byl ale pološílený strachy. Jediný důvod, proč nikdy neřekl na Tomově stupnici desítku, byl, že věděl, že jednou může přijít bolest mnohem horší než ta, kterou tehdy cítil. Trnul hrůzou, že by tu bolest mohl ucítit teď, kdyby dal Anisovi další šanci, protože osud mu prostě nakloněn nebyl. Věděl, že by mezi ně zase něco vstoupilo, něco, co by mu už poněkolikáté zpřelámalo vaz a donutilo ho tentokrát říct desítku.
Chtěl tohle riskovat?
autor: Salina A.
betaread: J. :o)
Saline, chci abys mi slibila, ze tentokrat jim doprejes happyend! Jestli ne, znova uz to fakt nevydycham…
Sladousci, chudaci se oba tolik trapili a oba ziji s nekym, s kym netouzi byt. Jen at se Bill vrhne k Anisovi a zustanou tak!
Dekuji za krasny vanocni darecek :)))
Kdo vy proč se Anis rozešel z Annou když tak Billa miloval tak měl zůstat s Billem já bych mu nevěřila.
[2]: protoze mu nasadila parohy 😀 😀 😀 ale to bylo jen ve skutečnosti, jak to bude tady samozrejme netusim… ale prave proto, ze ve skutecnosti se k nemu zase vratila se obavam toho, jak to dopadne zde.
Tahle povídka je od začátku prostě "heartbreak", takže jsem zvědavá, jak to dopadne tentokrát.
Upřímně, nedělám si příliš velké naděje. 😀