autor: Gaja
Dneska tady mám pro vás první díl povídky od autorky, od které tady ještě nic nemáme, což je myslím velká škoda, a proto jsem se pro vás rozhodla přeložit od ní zrovna tuhle. Má 7 dílů a je už hodně stará, z roku 2008, což ale vůbec není na škodu, a její doslovný český název je ´Strašení´. Je to taková oddechovka, docela pohodová a vtipná a já věřím, že se vám bude líbit stejně jako mně. Tak hoďte nohy na stůl a užijte si čtení!
A protože máme dneska Štědrý den, tak vám všem přeju, ať prožijete celý den plný lásky s těmi, kteří vám jsou nejbližší.
Zuzu
„Díky, kluci, rozhodně vás pozvu na párty, až se tu pořádně zabydlím,“ řekl Tom, zatímco odháněl poslední ze svých stěhovacích kámošů s úsměvem a zamáváním. Jakmile poslední z nich zahnul za roh a zamířil po schodech dolů, Tom zavřel dveře a opřel se o ně s hlubokým zívnutím. Byl si jistý, že ještě nikdy za celý svůj život nebyl tak vyčerpaný, jako byl právě teď, ale aspoň už bylo všechno přestěhováno a on snad už nikdy znovu nebude muset nést další gauč do čtvrtého patra.
Přesto, konečně měl svůj vlastní byt. Místo, kde se mohl nezřízeně oddávat bujarým oslavám, aniž by mu jeho máma v 10 večer ohlašovala večerku, a aniž by se musel bát, že jeho táta bude procházet přes obývací pokoj ve 2 ráno v ničem jiném, než ve starém bílém spodním prádle. Možná to nebylo to nejúžasnější místo na světě, bylo to trochu malé a tapety byly ve vážném stavu potřeby seškrábat je pryč, možná i opálit, ale bylo to jeho a nájem jej nebude nutit žebrat na ulicích, aby mohl vyjít s penězi.
S potlačením dalšího zívnutí se Tom vydal labyrintem krabic do pokoje, o kterém se rozhodl, že bude jeho ložnice, a odkopl stranou krabice s oblečením jen natolik, aby bylo možné převrátit matraci na podlahu. Vzdal se představ o přikrývce a polštářích, zachumlal svou bundu do koule a rozvalil se na holé posteli, než se fyzicky vyčerpaný propadl do hlubin spánku.
Už téměř svítalo, když Toma probudil tichý zvuk nesouhlasného pomlaskávání. Omámeně si otřel tvář o bundu a prudce sebou trhnul, když mu zip přejel přes obočí. „Doprdele, au,“ zabručel a odstrčil obtěžující kus oblečení na podlahu.
„Přísahám, že tebe by neprobudil ani tank.“
Při zvuku dalšího hlasu se jakékoliv stopy Tomovy ospalosti vypařily. Rychle se posadil a hledal ve tmě vetřelce ve svém obydlí. „Kdo jsi? Kde jsi?“ Zeptal se a přemýšlel, jestli má někde poblíž něco, čím by se mohl bránit.
„Myslím, že na to bych se měl ptát spíš já,“ řekl znovu ten hlas a odmlčel se, aby dlouze potáhl z cigarety, kterou držel, čímž se mu tvář zalila červeným světlem. „Co tady děláš? Myslel jsem, že tohle místo už nepronajímají.“
Tom zaostřil na druhého chlapce sedícího na hromadě krabic naproti posteli. „No, zřejmě ano, protože tady teď bydlím. Budeš prostě muset ten svůj squatterský zadek dostat ven. Neplatím za to, abych měl spolubydlícího.“
Druhý chlapec se smutně rozesmál. „Kdyby to bylo tak jednoduché, byl bych odsud pryč už dávno, věř mi,“ řekl a odklepl popel z cigarety na podlahu. „Jak to tak vypadá, nezbývá ti, než být tady se mnou, takže bys mi mohl říct, kdo jsi, abych věděl, kdo se mi prochází po bytě.“
„Tohle je můj byt, a jelikož ty jsi ten, kdo vtrhl ke mně, možná by ses měl přestavit jako první,“ řekl Tom s pohledem upřeným na druhou stranu místnosti.
„Ach bože, fajn, ať je po tvém,“ odpověděl druhý chlapec. „Jmenuju se Bill a s potěšením se setkávám s tvým defenzivním zadkem. A ty jsi?“
„Tom,“ odpověděl Tom krátce. „Proč jsi tady?“
Bill pokrčil rameny. „Nemám kam jít. Upřímně, nemyslel jsem si, že budeš tak posedlý celou tou věcí se spolubydlícím. Chci říct, že to není tak, jako bych snad zabral moc prostoru,“ řekl, postavil se a ukázal na své překvapivě útlé tělo. „Ale jestli kvůli tomu opravdu chceš být takový kretén, můžu tě odsud vyhnat stejně jako všechny ostatní.“
Tom se rozesmál. „Ty? A jak se mě chystáš vyděsit?“
„Ach, to by ses divil, co dokážu,“ řekl Bill se širokým zazubením, než na Toma cvrnkl cigaretový nedopalek, až jej tím přinutil zacouvat a svalit se na matraci. „Uvidíme se!“ Bill zamával a v mžiku zcela zmizel.
„No doprdele,“ zamumlal Tom. S vykulenýma očima zamířil do kuchyně, aby našel svou konvici na kávu. V žádném případě se už dnes nechystal vrátit ke spánku.
O několik hodin a dvě konvice kávy později se Tom rozhodl, že nájemní kancelář už musí být otevřená a že je na čase poctít majitele domu návštěvou.
„Oh, sakra,“ řekl pan Duncan po jediném pohledu na Toma, který právě prošel dveřmi. „Už? No, pokud se ti nepodařilo něco rozbít, dám ti tvou kauci zpět, ale první měsíční nájem už propadl. Tak to prostě chodí.“
Tom se zastavil na půli cesty ke stolu. „Už? Proč si myslíte, že jsem tady?“ Zeptal se okamžitě podezřívavě.
Pan Duncan k němu opatrně vzhlédl. „Proč jsi tady?“
„Já jsem se vás ptal jako první.“
„Mohl bych ti lépe odpovědět, kdybys mi řekl, proč tady dnes ráno jsi,“ řekl pan Duncan a složil si ruce na desku stolu.
Tom si povzdechl. „Fajn. Myslím, že v mém bytě něco je.“
„Něco, jako co? Krysa? Neměly by tam být žádné krysy, ale mohu nechat na odpoledne zavolat deratizátora, pokud máš opravdu obavy.“
„Není to krysa. Je to spíš… jako člověk. Až na to, že není… pořád tam,“ řekl Tom vyhýbavě, když si uvědomil, jak šíleně to všechno zní.
Pan Duncan povytáhl obočí. „Takže je tam narušitel? Můžu nechat vyměnit zámky. Je možné, že někdo jiný má stále ještě klíč. Vždy dostáváme všechny klíče nazpět, ale někdy si lidé nechají přidělat další, aniž by se zeptali. Zavolám zámečníka, pokud chceš, a můžeme doplatek prostě přidat k dalšímu měsíčnímu vyúčtování,“ řekl a sáhl po telefonu.
„Ne, to není…“ Tom si povzdechl a sevřel si mezi prsty kořen nosu. „Víte co? Je to v pohodě, v pořádku. Dokážu si s tím poradit. Omlouvám se, že jsem vás tak brzy obtěžoval.“
„To není problém, synu. Neměj strach se kdykoliv znovu stavit, pokud je tady něco, co bys po nás potřeboval, dobře?“ Řekl pan Duncan s širokým úsměvem.
„Jo, jasně,“ odpověděl Tom sklíčeně a znovu vyšel z budovy. Pořád bylo možné, že si celou tu věc jen představoval. Koneckonců, měl za sebou dlouhý den a všechno to maso k večeři a masová pizza, na které Georg trval, mohly být odpovědné za nějaké podivné sny.
To je ono, rozhodl se. Žádná další pizza před spaním a žádní další půlnoční ´Bill´ návštěvníci. Bylo to tak snadné. Sám pro sebe si souhlasně přikývl a podíval se na hodinky, jen aby si uvědomil, že má tříminutové zpoždění do práce. Zřejmě bude muset vybalování počkat do večera.
Utekl celý týden bez žádných dalších vyrušení od Tomova nechtěného ´spolubydlícího´ a Tom se rozhodl označit celou tu věc jako nadměrnou představivost způsobenou vyčerpáním a potřebou zvyknout si na nové místo. Trvalo mu pár dní, než přestal vyskakovat nad každým vrznutím a prasknutím, které dům vydával, ale teď, když byl z větší části vybalený a začal si celý byt zdobit podle svého vkusu, zdálo se to být mnohem pohodlnější. Cítil se téměř jako doma.
Tom našrouboval novou žárovku do staré lampy, kterou mu dala jeho matka, když se rozhodl odstěhovat, a cvakl spínačem, takže se celá místnost zalila teplým, mírně nažloutlým světlem. Žlutá pouze zvýraznila příšerné oranžové květy na tapetě, ale stačí pár plakátů, a dokonce ani to nebude problém. Kromě toho, bylo hezké mít možnost projít obývacím pokojem, aniž by byl závislý na světle z kuchyně nebo z ložnice, které by mu svítilo na cestu.
„Uvědomuješ si, že ta lampa je ohavná, že?“ Zeptal se za ním Bill.
Tom se rychle otočil a ukázal do prázdnoty místnosti. „Oh ne, ty ne. Ty neexistuješ. Dokonce tady ani nejsi!“ Vykřikl Tom a hledal toho černovlasého chlapce.
„Samozřejmě, že tady jsem. Vždycky tady jsem. Osle,“ řekl Bill neviditelně.
„Kde tady? Nemůžeš existovat, když tě nevidím,“ řekl Tom s pohledem upřeným k pohovce.
Bill si povzdechl. „Zhasni světlo. Copak nevíš nic o strašení? Nejlíp pracujeme po tmě, to je důvod, proč jsme téměř vždy viděni v noci.“
Tom s reptáním zhasl lampu a Bill se matně zatřpytil v jeho zorném poli. „Tady, šťastný?“
„Já byl předtím v pohodě. Ty jsi ten, kdo měl záchvat, že mě nemůže vidět. Já tě viděl bez problémů,“ řekl Bill a protáhl se na gauči jako kočka. Takže teď budeš mít mnohem větší problémy se odsud dostat, když už sis všechno vybalil. Budeš si muset zase všechno sbalit, nejlépe počínaje tou lampou, a pak zavolat zpátky ty své přítelíčky, aby ti pomohli se stěhováním a tak. Já nechápu, proč si to chceš udělat daleko těžší, než to musí být.“
Tom si obranně zkřížil ruce na prsou. „Nebude to těžké, protože neodejdu. Poctivě jsem si tohle místo pronajal, takže je to můj domov. Žiju tady, což je víc, než můžu říct o tobě, evidentně.“
Billova ležérně odměřená fasáda na okamžik zmizela, jak mu přes obličej přejel záblesk ublížení. „Takže teď dáváme rány pod pás, ano?“ odsekl. „Možná tady žiješ, ale já jsem tady mnohem déle než ty. K čertu, pravděpodobně jsem tady déle, než ty jsi dokonce naživu.“
Tom si odfrkl. „Ale prosím tě. Fajn, dušíku, jak dlouho strašíš v mém bytě, když už je to taková dlouhá doba?“
„Co je dnes za den?“
„Aha, nemůžeš na to přijít svými magickými duchařskými silami?“ Zavtipkoval Tom.
„Nenuť mě na tebe házet věci,“ varoval ho Bill. „Dny jsou na téhle straně rozmazané a ty ještě nemáš pověšený žádný kalendář.“
„Jo, jen si hledej výmluvy,“ odpověděl Tom a na vteřinu otevřel mobil. „17. dubna 2008.“
Bill se na minutku zadíval na strop, zatímco počítal. „To znamená, že jsem tady… osmnáct let, osm měsíců a šestnáct dní. Ale jen pokud do toho nezahrneš těch sedm měsíců, kdy jsem tady skutečně žil, před… tím vším.“
„Ha, tohle ti ukáže, protože já žiju už, ehm,“ Tom se odmlčel a sčítal si v hlavě dny, „…do prdele.“
„Jsem tady déle, že? Říkal jsem ti to,“ řekl Bill škodolibě se samolibým úsměvem, jak se opřel o loketní opěrku.
„No, ne tak docela. Vlastně to je… přesně stejné množství času,“ řekl Tom se svraštěným obočím.
„No zatraceně, jaká je pro tohle pravděpodobnost?“ Stěžoval si Bill. „Fajn, stejně mám nad tebou pořád ještě těch sedm měsíců. Takže, moje místo. Vypadni.“
„Já se nechystám odejít. Budeš se muset prostě vypořádat s tím, že tady jsem,“ řekl Tom a natáhl se, aby lampu znovu rozsvítil.
„Pak ty se prostě budeš muset vypořádat s tím, že já jsem tady taky. Protože já nikam nepůjdu,“ řekl Bill nedůtklivě a se zavrčením se od Toma otočil.
„Fajn.“
„Fajn.“
Tom obrátil oči v sloup, rozsvítil lampu a Bill znovu okamžitě zmizel. „Hej, ještě jedna věc,“ řekl Tom do osvětlené místnosti.
„Nemluvím s lidmi, kteří mě nevidí,“ odpověděl Bill nabručeně.
„Ukňouranče,“ zamumlal Tom a opětovným kliknutím světlo zhasnul.
„No?“ Zeptal se Bill sotva dva centimetry od Tomova obličeje.
„Kurva!“ zaklel Tom a prudce sebou škubl dozadu. „Kreténe. Málem jsi mi způsobil infarkt. Jen jsem přemýšlel, jestli bys skutečně dokázal házet věci.“
Bill se zazubil. „Doufejme, že mě nenasereš natolik, abys to musel zjistit,“ řekl a zmizel.
„Už je to měsíc, proč tady pořád jsi?“ Zeptal se Bill poletující mezi tmavými zákoutími mimo kuchyň.
„Proč se mě na to pořád ptáš? Říkal jsem ti, že nehodlám odejít,“ odpověděl Tom za stálého míchání v pánvi na sporáku, jak hrozilo, že mu vše vybublá ven.
„Ale proč? Co musím udělat, abych tě odsud dostal? Chceš, abych ti za zadek poslal všechny poltergeisty?“ Zahrozil Bill s dupnutím, další přízračná koule popela odpadla z jeho cigarety, jen aby se před dopadem na zem rozplynula. „Udělám to, když budu muset. Nebylo by to poprvé.“
„Jen do toho. Bav se, zatímco budeš vydávat děsivé zvuky a budeš v podstatě k ničemu. Chystám se teď užít si svou večeři.“ Tom na Billa vyplázl jazyk, než odstavil těstoviny a hodil je na talíř s naběračkou omáčky. Vše položil na stůl právě ve chvíli, kdy mu kolem hlavy proletěl šálek. „Do prdele! Proč jsi to udělal?“
„Vypadni už! Chci své místo nazpět bez všech tvých stupidních pachů a hlučných přátel!“ Vykřikl Bill neviditelně ze skříně na nádobí, odkud vyletěl talíř a roztříštil se o zeď.
Tom se vyhnul další střele s překvapeně vytřeštěnýma očima. „Ale…“
„Vypadni!“ Zaječel Bill a další talíř dopadl s rachotem na podlahu.
S opuštěním svého jídla, Tom popadl první bundu, která mu přišla pod ruku, a utekl z bytu. Vždy mohl najít někoho, kdo jej na noc nechá přespat na gauči.
autor: Gaja
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 25
Oh, to vypadá velmi zajímavě, ale jaem zvědavá o čem to nalonec bude. 🙂 Když je Bill duch… 😀Díky za překlad.
Tohle je parádní začátek 😀
Líbí se mi, že se Tom nenechal hned odradit a v bytě zůstal, i když tam má strašidlo 😀 Asi je to pořád lepší, než bydlet s mámou…
Ten realitní agent podle mě moc dobře ví, co se v tom bytě děje, i když ze sebe dělal blbýho. Pronajímat něco takovýho musí být za trest…
Bill se mi zdál na začátku celkem v pohodě, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Moc nechápu, proč chce Toma vyhnat. Není rád, že má společnost? Vždyť je to na palici, když je pořád sám v prázdném bytě, ne?
Díky moc za překlad
To bude zajímavé kdo z koho.
Moje milovaná! Přečíst si jí v češtině bude více než příjemné! Moc děkujeme za překlad!! 🙂
Ďakujem, za preklad. Tom ma strašne bavil ako Billa ignoroval. Som zvedavá ako a či sa prestane zlostiť… je to zábavné ale trošičku mi je smutno, keďže Bill je mŕtvy a teda sa mu muselo niečo zlé stať keď zomrel tak mladý…
Je zajímavé, že Tom je absolutně v pohodě, i když má v bytě ducha. Chová se k němu, jako by byl živý. To je vlastně milé, doufám, že to Bill časem ocení. 😀
Není zvláštní, že Tom se narodil právě v tu chvíli, kdy Bill zemřel?
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Jéé, Zuzu, další povídka Tebou přeložená! ♥ Já už jen když vidím, že překládáš Ty, tak mám úsměv na tváři a na novou povídku se těším, protože mě Tvůj výběr nikdy nezklamal, naopak většinu povídek Tvého překladu považuju sa poklad. 🙂
Uvidíme, jak bude povídka pokračovat, každopádně první díl je úchvatný! Jsem ráda, že se za chvilku můžu začíst hned do dalšího dílu, protože tahle povídka mě neuvěřitelně zaujala. Opravdu vypadá odpočinkově a ještě k tomu vtipně.
Jak Tom, tak i Bill, mi připadají strašně fajn a vtipní. Miluju ty jejich konverzace, co spolu vedou, i když jsou vlastně o ničem. Toma obdivuju neuvěřitelně moc, protože já zjistit, že mám v bytě ducha, peláším zpátky k mamince, i kdyby co bylo. 😀 Jsem prostě strašpytel, co víc říct. Toma obdivuju za ten jeho ledový klid a to, jak i přes to všechno chce v bytě zůstat a nedá se Billem vystrašit.
A nebudu ani mluvit o tom, jak moc jsem zase zvědavá! A to především na Billa! Proč je duch? Proč zůstal v tom bytě a hlavně..proč mu vadí Tomova společnost? Myslím, že by mohl být rád, že už není sám, ale naopak tam má někoho, s kým si může povídat a sledovat, co dělá..
Moc děkuji za překlad! ♥ Tahle povídka vypadá báječně!!