#815 47. 1/2

Tom se opřel čelem o chladné sklo, rukou, již měl semknutou v pěst, se o něj opíral, druhou měl v kapse jen proto, aby nebylo vidět, jak se chvěje.

„Jsi si jistý, že se na to chceš dívat?“ zeptal se ho tiše Georg a položil mu ruku na rameno, Tom ji ale setřásl tak rychle, jako se tam objevila.

„Nenechám ho umřít samotného,“ procedil skrze zuby, snažil se zadržet slzy, když se Billovi podíval skrz sklo do očí. Bill se na něj jemně usmál, jako by chtěl říct ‚to je v pořádku‘, byl tak silný. To on by měl tohle Billovi říkat. Nedíval se na žádné lékařské pomůcky ani na monitor, který měl sledovat jeho srdce; musel zůstat klidný a dívat se na tyhle věci by jeho paniku ještě zvětšilo. Bill ležel připoutaný na pojízdném lůžku, ruce i nohy měl pevně připoutané a kolem pasu měl obří pás, který držel celé jeho tělo uzemněné. V každé ruce měl napíchnutou hadičku. Tom konečně odvrátil pohled a polkl bolestivý knedlík, co měl v krku.

Očima spočinul na zdravotníkovi nebo doktorovi nebo čemkoliv, čím ten člověk byl, stál na levé straně místnosti a připravoval si první jehlu, tu která Billa přivede do bezvědomí. Tom se nemohl dívat ani na něj, a tak se znovu podíval Billovi do očí. Bill od něj neodvrátil zrak od chvíle, kdy ho tam přivedli; jeho intenzivní pohled byl celou dobu na Tomovi, sotva mrkal.

Zdravotník přešel blíž a vatou poťukal vnitřek Billova lokte. V tuhle chvíli Bill zvedl svou pravou ruku, jak jen nejvíc mohl a Tom si uvědomil, že se mu snažil mávat.

Sbohem.

Tom měl pocit jako by mu někdo dal pěstí přímo do žaludku. Pěst, kterou se opíral o sklo, se rozevřela a on si představoval, že se dlaní setkal s Billovou stále zvednutou. Koutkem oka viděl, jak se Georg otočil pryč, aby si nenápadně utřel slzy.

Aby toho nebylo málo, dnešek začal až směšně brzy, jako by to mělo být dodatečné ‚jdi do prdele‘. Tom sem přijel v šest třicet na setkání ohledně toho, co se mělo stát, a pak si dali kafe a sušenky a Tom slyšel lidi – další svědky, náhodné, lidi kteří sem přišli jen ze své vlastní zvědavosti – jak o tom mluví, jako by to nic nebylo, jako by to byl jen další kriminálník, který měl dostat, co si zasloužil. Georg a Gustav se bavili o zbraních a smáli se tomu, jak si Georg jednou zapomněl nabít pistoli, když měli zátah na drogové doupě. „Nabíjíš vždycky, Tome?“ zeptal se Gustav se smíchem. „Nechceš přeci, aby tě zastřelili jen proto, že jedeš naprázdno.“

Tom, který neměl náladu na vtipy, byl na hranici toho, že někoho zmlátí. Aby se zaměstnal a k ničemu takovému nedošlo, cpal se sušenkami a kávou.

A teď se díval, jak první jehla protnula Billovu kůži.

„Do prdele s tím,“ řekl Tom nahlas a odtáhl se od skla. Prošel kolem Georga, Anny, Andrease a ostatních a šel ke dveřím, které vedly do místnosti na druhé straně skla.

„Co to děláš?“ zasyčel na něj Georg varovně a vzal ho za ruku, ale Tom mu vyklouzl.

„Jdu tam,“ odpověděl.

„Tome, nemůžeš-“ začala Anna, oči vykulené, ale Tom ji přerušil.

„Já vím,“ odsekl a v očích se mu značilo zoufalství. „Já jen… Musím tam být. Je mi jedno, jestli je to proti pravidlům, musím tam být.“

Nečekal, až mu někdo něco zase řekne a vešel od místnosti zrovna ve chvíli, když se doktor chystal zatlačit drogu do Billovy ruky.

„Hej, Tome, tady nemůžeš být,“ řekl mu Braun okamžitě, natáhl se po něm, aby ho odsud zase vytlačil.

„Prosím,“ řekl Tom, jeho hlas zněl jako patetická snaha o nádech, očima těkal mezi Braunem a Billem, který na něj šokovaně zíral s otazníky v očích. Mezi obočím měl malou vrásku a Tom věděl, že si dělá starosti, že ho vyhodí a že tady zůstane sám. Z té myšlenky mu bylo špatně. „Jen tu budu sedět, na nic nebudu sahat. Prosím, čemu to ublíží? Prosím.“

Braun zaváhal a podíval se na muže, který podával jehly.

Ten se na Toma podezíravě zamračil. „Oh, pro lásku… Na tohle nemám čas. Fajn. Na nic nesahejte.“ Varoval ho, mračil se a Tom rychle spěchal na stranu, kde se posadil na umělou židli vedle vozítka. Cítil na sobě všechny oči ze sledovací místnosti, ale odmítal si je připouštět.

„Ahoj,“ řekl, přišel si bez dechu a potlačoval velmi silné nutkání vzít Billa za ruku.

„Ahoj,“ odpověděl Bill okamžitě a na obličeji se mu rozlil ten nejupřímnější úsměv.

„Tohle je sice strašně dojemné,“ řekl medik se znuděným výrazem ve tváři, Tom by mu nejradši dal pěstí, „ale musím být dneska ještě jinde.“

Tom ztuhl a zamračil se, ale nic neřekl, protože se bál, že by ho vyhodili, a tak se jen podíval zpátky na Billa, zatímco doktor přitlačil jehlu k Billově kůži.

Bill se celou dobu díval Tomovi do očí a malinko se zamračil, když jím jehla projela, ani nemrkal. Tom už se nemohl udržet a vzal Billa za ruku, ten mu ji stiskl zpátky, dost silně na to, aby se Tomovi v dlani setkaly všechny kosti v bolestivém sevření. Medik to díkybohu ignoroval.

***

Ve sledovací místnosti na druhé straně skla se Georg díval, jak jeho kolega říká sbohem svému… komukoliv a bylo pro něj těžké nebrečet. Taky se mu tohle nelíbilo, ať si Tom myslel cokoliv, ale nebylo nic, co by mohl udělat, aby to změnil. Ne takhle pozdě.

Díval se na ně dva, zatímco 815 – ne, Bill, připomněl si – se snažil udržet víčka otevřená, ale nakonec neměl jinou možnost, než se podvolit droze a upadl do bezvědomí. Tom něco říkal, šeptal, nejspíš se ho snažil uklidnit, a pak ruka, která ho držela, ochabla.

Medik chvíli počkal a pak použil poslední injekci. Tom Billa dál držel za ruku, zatímco se do Billova krevního oběhu dostávalo to, co v injekci bylo, Georg si dal ruce hluboko do kapes, nutil se k tomu, aby neodvrátil pohled.

„Teď už jen čekají, až se mu zastaví srdce,“ zamumlal Gustav, prolomil to strašlivé ticho v místnosti. „To asi pár minut zabere.“

Anna za nimi vydala tichý zvuk a otočila se pryč, z kapsy si vyndala kapesníček a utírala si oči.

Pak Georg zachytil pohyb po své levé straně a otočil se. „Hej, a ty jdeš kam?“

Andreas se zarazil uprostřed dveří. Otočil se na Georga, bledý jako stěna, oči vykulené, jako by ho někdo přistihl při krádeži. „Nemůžu se na to dívat,“ řekl chraplavě. „Omluvte mě.“ Utekl z místnosti, zavřel za sebou a Georg se otočil zpátky k oknu. S lehkou nevěřícností si pomyslel, že to všechny nějak moc vzalo.

Uvnitř místnosti se Tom otočil k medikovi a strážníku Braunovi, vypadalo to, že je o něco žádá a po chvíli váhání mu bylo dáno malého přikývnutí jako odpovědi. Georg se díval, jak si Tom vyndal něco z kapsy, ale ruce se mu tak silně třásly, že mu to upadlo na zem za monitor se srdeční aktivitou. Zelené linky, které se předtím rychle hýbaly, zpomalily, skákaly do ostrých špiček s až moc dlouhými mezerami. Bylo těžké se na to dívat.

Tom se sklonil, aby tu věc sebral ze země, ale zrovna když se narovnával, srdeční tlukot se změnil v jednou dlouhé a neměnné pípnutí, zelená linka se natáhla z jednoho konce obrazovky do druhého.

I když pozorovatelé nemohli slyšet, co se děje uvnitř, bylo i tak lehké přečíst, co medik říkal, když se podíval na hodinky na zápěstí a řekl: „Čas smrti osm šestnáct.“

„Sakra, skoro,“ řekl Georg, než se dokázal zastavit a okamžitě toho litoval. „Omlouvám se,“ dodal rychle, podíval se na Annu, která ho probodla pohledem. „Nemyslel jsem… víte. Bylo to jen… Už držím hubu.“

Zatímco Georg mluvil, Tom se otočil k monitoru a pak zpátky k Billovi, zamrkal slzy. Georg teď viděl, co měl předtím v kapse, Tom Billovi roztřesenýma rukama připnul kolem krku řetízek, položil mu ho na klíční kosti. Na chvíli mu nechal dlaň položenou na hrudníku, na místě kde se mu zastavilo srdce, jen ji tam držel a díval se mu do obličeje.

Zrovna když Georg začal přemýšlet, jestli se má otočit, protože se na to už nemohl dívat, Tom si dal ruku zpátky do klína a otočil se na Brauna. Georg si nebyl jistý, na co se Tom ptal, jelikož mu z tohoto úhlu neviděl na rty, ale mohlo mu to dojít. Můžu tu s ním chvíli sedět? Prosím?

Odpověď bylo jednodušší přečíst. „Samozřejmě,“ řekl Braun, jemně se na Toma podíval. „Máš třicet minut, než ho budeme muset odnést. Nesahej na žádné zdravotnické zařízení.“

Přihlížející začali pomalu odcházet z místnosti. Většina z nich byla bledá, možná, i že jim je nevolno (nic vás nepřipraví na to, abyste viděli, jak někdo umírá), Anna teď už ustavičně utírala obličej do kapesníku.

***

Tom čekal, dokud všichni neodešli, a když slyšel, že se dveře na druhé straně chodby zavřely, zvedl se. Tak moc se třásl, že se stěží dokázal postavit a na pár vteřin musel zavřít oči a jen dýchat, pro lásku boží, teď přeci nemohl omdlít.

Než ho budeme muset odnést. Odnést. Odnést. Ta fráze se mu v hlavě opakovala jako mantra. Co když…?

Než ho budeme muset odnést.

Když ta mdlost odešla, Tom vytáhl všechny dráty, které připojovaly Billa k monitoru, a pak se roztřeseně rozhlédl, když si uvědomil, že Bill je stále ještě připoutaný na vozítko koženými pásky se zámky. „Oh bože, kde je ten klíč,“ zamumlal si sám pro sebe, otočil se kolem dokola, srdce mu bilo jako šílené. Přešel k jednomu stolku se šuplíky a první otevřel. Nic, naprosto prázdný. Zaúpěl frustrací a zkusil druhý, ale ten měl jen prázdné injekce a nějaké gázy. Tom začínal vidět černé mžitky, pevně uchopil šuplík, aby se udržel na nohou. Nemohl si dovolit panikařit, pomyslel si podrážděně, a snažil se to rozdýchat, jak často radil Billovi. Jen dýchej, nosem dovnitř, ven pusou.

Několik vteřin tohle dělal, dokud si nebyl jistý, že neomdlí a pak pokračoval k dalšímu šuplíku. Tiše se modlil, než ho otevřel, a oddechl si, když uviděl malý klíček, musel to být on, na co jiného by tu byl? Sebral ho a otočil se zpátky k vozítku, rozhodně ho strčil do zámku na Billově zápěstí. „Prosím, prosím,“ zamumlal, zavřel oči a prudce s ním otočil. Cvaknutí zámku bylo tak uspokojující, že málem vykřikl nadšením.

Tom rychle všechny zámky odemkl, odhodil každé pouto tak, že viselo z vozítka dolů směrem k zemi. Pohladil Billa po jeho nehybném obličeji a pak ho vzal jednou rukou pod koleny a druhou pod lopatkami, zvedl ho. Byl tak lehký, že ho to děsilo, a to jak mu nehybně visely ruce dolů, Toma děsilo dost na to, aby zase viděl mlhu, semknul pevně zuby. Seber se, Tome.

Tom vrátil Billovu ruku zpátky nahoru, přenesl ho přes místnost a ramenem otevřel dveře, a když nakoukl do chodby, okamžitě spatřil bledého, vykuleného a vyděšeně vypadajícího Andrease.

„Rychle,“ řekl Andreas, zněl stejně vystresovaně, jako se Tom cítil, sotva se na něj podíval a už se otočil na podpatku a šel chodbou k únikovému východu. „No tak, pospěš,“ sykl šeptem, protože Tom stále stál přimražený na místě. „Do prdele, dělej. Jestli mě kvůli tobě chytnou…“

Tomovi v uších bušilo srdce, byl k smrti vyděšený, ale sebral odvahu a vystoupil z místnosti, běžel, jak jen mohl, dolů chodbou za svým kamarádem. Byli vůbec kamarádi? No, asi mu po tomhle tak mohl říkat, záleží na tom, jak to dopadne, samozřejmě.

Andreas byl venku jako první, podíval se doleva a doprava a pak zastrčil hlavu zpátky, nařídil Tomovi, aby sebou pohnul, a to rychle.

Auto, které si Tom půjčil jen pro tuto příležitost už před několika dny, stálo venku zaparkované a Tom opatrně Billa položil na místo spolujezdce, připoutal ho a opatrně zavřel dveře. „Dobře,“ řekl a narovnal se, otřel si upocené ruce do riflí.

„Teď odsud vypadněte,“ řekl Andreas a třásl se stresem. „Jestli něco nepůjde podle plánu-„

„Já vím, já vím,“ řekl Tom rychle. „Nikomu neřeknu, že jsi mi s tímhle pomáhal, neboj se.“

„Dobře,“ řekl Andreas a těžce polkl, očima přejel k autu. „protože tě zabiju, jestli to někomu povíš. A pamatuj-„

„Není žádný plán B,“ dokončil za něj Tom. „Já vím.“

Andreas s povzdechem přikývl. Vypadal jako mrtvola. „Tak jeď,“ řekl. „Vypadni odsud. Rychle. Zdržím je, jak jen to půjde, aniž bych vypadal podezřele.“

Tom se otočil k odchodu a uvědomil si, že Andreasovi ještě nepoděkoval, přitom on pro něj tolik obětoval a byl mu lepším přítelem, než Tom mohl vůbec doufat, že bude, a to nemluvě o tom, že ho Tom neměl tak moc rád (a kdo ho také neměl rád). Otočil se zpátky na Andrease a položil mu ruku na rameno, pevně ho stiskl. „Bez tebe bych to nezvládl,“ řekl. „Děkuju. Tak moc ti dlužím, ani netuším jak moc.“

Andreas se na něj krátce usmál. „Ještě jsi to nezvládl,“ připomněl mu, ale v jeho očích bylo jisté ‚nemáš zač‘. Tom často zapomínal, že kdysi Andreasovi na Billovi také záleželo.

Tom mu krátký úsměv opětoval, protože to, co řekl, byla pravda. Ještě to nezvládl, ještě nezvládl vůbec nic. Seznam toho, co se může pokazit, byl nekonečný. Jeden jediný špatný pohyb a všechno to skončí.

Tom Andreasovi stiskl ještě jednou rameno a vděčně k němu přikývl, pak se otočil a odeběhl k druhé straně auta. Nastoupil a zavřel dveře, jak jen tiše to šlo. Čím méně pozornosti přitáhne, tím lépe. Potřeboval všechen čas, kterého se mu mohlo dostat.

Tomovi ještě chvíli trvalo, než se ujistil, že má Bill dobře opřenou hlavu o okno, podloženou starou košilí a že nemá krk v nepříjemné poloze. Po tom konečně nastartoval auto. Krátce zapřemýšlel, kolik let by dostal, kdyby to nevyšlo, jak by mělo, ale snažil se na to nemyslet. Nechtěl být tak moc nervózní, že by z toho ještě naboural.

Projíždět ulicemi v tomhle stavu, za těchto podmínek, nebylo zrovna něco, co by si Tom chtěl zopakovat. Srdce mu tlouklo tak silně, že kdyby tak bilo jindy, myslel by si, že má infarkt. Jako by nestačilo, že se mu tak motala hlava, že z toho občas viděl úplně rozmazaně a málem za volantem omdlel. Potil se, ztěžka dýchal a díval se na Billa tak často, že si byl jistý, že musel několikrát sjet na krajnici.

Jel tak rychle a tak moc přesahoval rychlost, že byl doma během pěti minut. Tak spěchal, že se zapomněl odpoutat, když chtěl vystoupit z auta. Hlasitě zanadával, odpoutal se a vyběhl z auta, odpoutal i Billa a znovu ho vzal do náručí. „Omlouvám se, že tohle dělám“ zamumlal. „Nenáviděl bys mě za to, že tě nosím.“

Byl uvnitř svého bytu v téměř rekordním čase. Tom si přejel dlaní po obličeji, od čela až k čelisti. Podíval se na hodinky a snažil se svoje srdce uklidnit. Už neměl moc času. Ne dost, ne dost, ne dost.

Uběhly tři minuty a Tom přecházel po svém obýváku, rychle dýchal a mnul si ruce. Kurva kurva kurva. Co to do prdele udělal? Ponořoval se hlouběji a hlouběji do naprostého záchvatu paniky a už chtěl sjet po zdi vedle něj a vzdát to, když se za ním ozval tichý zvuk, skoro jako sten, s pekelnou rychlostí se otočil směrem k Billovi, který se hýbal a chvěla se mu víčka.

„Oh, díky bohu,“ vydechl Tom a přeběhl k němu, klekl si vedle gauče. Tak se mu ulevilo, že se mu chtělo až brečet, ale na to teď neměl čas. Trvalo to déle, než mělo, a čas jim docházel rychleji, než jak se mu líbilo. „Hej, hej, klid. Jak se cítíš?“

Bill pomalu zamrkal a trochu těkal očima, než se podíval na Toma. V jeho očích byla jasná otázka. Jsem mrtvý?

„Ne,“ odpověděl Tom a na rtech se mu objevil úsměv, když se Bill zamračil. „Vítej zpátky.“

„Cože? Já ne…“ Bill vydechl, hlas mu chraptěl a vypadal tak rozkošně zmateně. Tom se trochu panicky a úlevně zasmál. Bill se pomalu otočil hlavou do obýváku. Měl naprosto roztažené zorničky a bělmo měl zarudlé od toho, jak mu popraskalo několik žilek, ale zdál se v pořádku.

„Jsi naživu,“ řekl Tom a položil prsty pod Billovu bradu, otočil si jeho obličej k sobě. „Andreas mi pomohl.“

„Cože?“ zašeptal Bill znovu, jako by Tom mluvil jazykem, kterému nerozuměl.

„Můžu ti to vysvětlit později,“ řekl. „Ale musíš vědět, že ne, nejsi mrtvý, i když jsem se toho na chvíli bál, že se něco pokazí, a trvalo ti déle, než mělo, aby ses probudil. Mohl jsi dostat špatnou dávku nebo si mohli všimnout, že Andreas prohodil medikamenty a mohli je prohodit zpátky nebo-„

„Co?“

Tom vydechl. Zdálo se, že teď už to bude muset vysvětlit. Zvedl se ze země a posadil se na kraj gauče. Snažil se nevšímat si, jak se Bill odtáhl, když se jeho stehno dotklo jeho ruky.

„Andreas mi pomohl prohodit medikamenty,“ začal a snažil se zachytit Billův pohled, ale Bill se díval do stropu. „Namísto letální injekce, Andreas sehnal silné paralytikum. To on za mnou přišel, řekl mi o tom, že o tom četl v dokumentech svého otce. Oba jeho rodiče pracují v nemocnici, nevím, jestli ti to řekl, když jste… ty víš. Jeho otec psal nějakou práci o jedech a…“ zastavil a zavrtěl hlavou. Tohle bylo mnohem detailnější, než na co měli čas. „Takže mi pomohl. Ta droga je dost silná na to, aby ti dočasně paralyzovala tělo a zpomalila srdce a dech, abys vypadal jako mrtvý. Chápeš? Tvůj srdeční tep byl tak slabý, že jsem se bál, že tě to přeci jen zabije, málem jsem tu teď zešílel.“ Natáhl ruku, chtěl se dotknout Billova obličeje, ale Bill se otočil pryč. Tom vrátil ruku zpátky do klína a snažil se to neřešit. „Poprosil jsem je, jestli tam s tebou můžu chvíli zůstat,“ pokračoval. „Vytáhl jsem celé to ‚nechci, aby umřel sám‘ z rukávu a myslím, že slzy, které byly mimochodem opravdové, udělaly zázrak, protože mě nechali.“ Znovu zastavil a přemýšlel, jestli ho Bill vůbec poslouchá. Ležel tu naprosto nehybně a díval se na opěradlo gauče. Ale oči měl otevřené a dech se mu zlepšoval. „No, to je ta jednoduchá část, ta riskantnější přišla potom“ pokračoval, věřil, že Bill poslouchá. „Ta droga ti samozřejmě doopravdy srdce nezastavila, musel jsem je donutit myslet si to. Řekl jsem jim, že tohle,“ dotkl se stříbrného řetízku na Billově krku, „pro tebe hodně znamenalo a že jsi chtěl… aby tě s tím pohřbili. Poprosil jsem je, abych ti to mohl nasadit. Pak jsem to omylem upustil na zem, abych to mohl sebrat a zároveň vytáhnout kabel, který pojil tvoje srdce k monitoru. Takže se zdálo, že jsi zemřel.“

Tom se zhluboka nadechl a ticho, které následovalo, bylo zničující. Tom tohle zoufale chtěl urychlit, ale nemohl na Billa naléhat. „Hej,“ řekl nakonec. „Všechny jsme obalamutili.“ Natáhl ruku, aby se ho mohl znovu pokusit dotknout, ale tentokrát mu Bill ruku odstrčil a pomalu se posadil, ruce se mu třásly, jak se o něj zvedal. „No tak,“ řekl Tom, kousal se do vnitřku tváře tak silně, že cítil krev. „Řekni něco.“

„Byl zničený.“

Tom zamrkal. „Cože?“

„Ten řetízek,“ řekl Bill a zíral si na kolena. Hlas měl cizí, Tom měl pocit, že ani nevycházel z něj. „Byl zničený. Spravils ho?“

„Vzal jsem ho do zlatnictví.“

Znovu nastalo ticho, během kterého se Tom málem vrtěl a pak Bill otočil hlavu a konečně se na něj podíval. Tomův první instinkt bylo se usmát, ale rychle si to rozmyslel, když Billův obličej potemněl. Tomovi bylo jasné, že když se takhle tváří, neměl by se usmívat. „Cos to, sakra, udělal?“ zamumlal Bill skoro nevěřícně, ale v jeho hlase byl náznak nebezpečí a hloubky. Dal nohy na zem a postavil se. Trochu zakolísal, ale dařilo sem mu stát. Tom by mu pomohl, ale nebyl si jistý, jestli by to Bill přijal.

„Já jen-„

Bill zvedl ruku, zastavil Tomovo vysvětlování. „Dost,“ řekl ostře. „Máš vůbec ponětí, cos udělal?“ zeptal se, s každým slovem přidával na hlasitosti. „Proč jsi mě prostě nemohl nechat umřít?“

„Nemohl jsem,“ vydechl Tom, oči vykulené. Taky se postavil. Nikdy mu nevěřil tu jeho ‚nechci být svobodný‘ šarádu. Byl si jistý, že to jen hrál, že to byl obranný mechanismus, aby nemusel být zklamaný. Nemohlo být možné, aby nechtěl být zachráněn. „Nemohl jsem.“

„To není odpověď, Tome, samozřejmě, že jsi mohl.“

Tom zavrtěl hlavou. Zlost, frustrace a strach se uvnitř něj praly tak silně, že se začal třást. Jeho hlas se také zvyšoval. „Ne, nemohl jsem, to to nechápeš?“ křičel.

Bill zvedl hlas na stejnou úroveň jako Tom. „Co nechápu?“

„Že tě m- sakra! Do prdele!“ překvapil dokonce i sám sebe, když v návalu frustrace chytil vázu z konferenčního stolku a mrštil s ní proti zdi. Bill ztuhl a zíral na něj. „Já na tohle nemám,“ pokračoval a podíval se Billovi do očí. „Já už na tohle nemám. Proč to nemůžeš prostě přijmout? Je to tak těžké?“ vychrlil na něj, ale Bill si stál na svém a ani se nepohnul. V celé své výšce na Toma upřeně zíral temnýma zamračenýma očima. „Už mám dost toho, jak jsi sobecký. Co by se stalo, kdybych to řekl? To by snad vybuchnul vesmír?“ Tom vzal Billa silně za rameno a zatřásl s ním. Bill nic neudělal. „Odpověz!“

„Ne.“

„Znovu,“ zavrčel Tom skrz zaťaté zuby.

„Ne!“

Několik dlouhých vteřin se na sebe mračili, Tom cítil, jak z něj zlost pomalu ustupuje a za chvíli přestal vidět tak červeně. Trochu povolil stisk. Oba dva zůstali potichu, čekali, ale oba věděli, že k tomu už není co říct. Tohle téma bylo uzavřené.

„A cos plánoval dělat?“ zeptal se Bill nakonec. „Protože oni sem přijedou a seberou nás, víš to? Tebe taky a skončíš ve vězení a já skončím přesně tam, kde jsem byl, a ty se na mě už ani nebudeš moct chodit dívat, chápeš to?“

Tom Billa pustit a vrátil se zpátky ke gauči, kde čekal jeho batoh. Chvíli v něm lovil, než našel, co hledal. Ukázal to Billovi.

Bill vykulil oči a chvíli to vypadalo, že na něj začne znovu křičet. „Ale…“ zakoktal se. „Jaks-„

Tom Billovi podal pasy. „Kdo chceš být?“ zažertoval suše, byl naprosto vyčerpaný z toho, co se stalo.

„To jsou-„

„Jsou falešné,“ řekl Tom a podíval se na hodinky. „Doufám, že ti nevadí to příjmení.“ Neměli moc času, už teď měli být na cestě. Jestli tohle chtějí zvládnout, tak budou muset jet. Tom nepředpokládal, že bude Bill takhle protestovat, nechtěl tuhle možnost brát v úvahu. Teď měli velkou šanci, že je chytí dřív, než tam vůbec dorazí.

„Koho jsi donutil udělat-„

„Hele, prostě si to vezmi. Prosím.“

„Jdi do prdele,“ zašeptal Bill, oči na pasech a Tom přemýšlel, jestli to bylo jen v jeho hlavě, nebo jestli se Billovi opravdu leskly oči. „Nemůžu uvěřit, že mě do tohohle nutíš.“

„Do čeho?“

„Měl jsem dojem, že jsem ti řekl, že nechci být zachraňován!“ rozkřikl se Bill a pustil pasy na zem. „Všechno jsi zkazil a já s tebou nikam nejdu.“ Couvl o pár kroků dozadu, a jestli měl kdy v očích slzy, tak teď byly pryč.

Tomovi se semklo srdce a panika v něm zase začala stoupat. „To nemyslíš vážně.“

„Ano, myslím. Nemůžu uvěřit, žes tohle naplánoval za mými zády! Lhals mi! Díval ses mi do očí a lhals mi. Já jsem ti věřil. Nemůžu uvěřit, že ti s tímhle někdo pomáhal. Víš, že jsi porušil zákon?“ jeho hlas teď byl na hraně hysterie, skoro odrážel to, jak se Tom cítil. „Víš, že tě chytí a pak já budu muset žít s tím, že jsem ti zničil život a já-„

„Můj život by byl zničený, kdybys umřel,“ řekl Tom jednoduše a něco v Billově obličeji se změnilo. Jeho pohled zjihl, ztratil svou zlost. Udělal pár kroků směrem k Tomovi.

Bill stál přímo před ním a Tom mu naprosto bezmocně zíral do očí, byl víc než vděčný za to, že stále má oči, do kterých se dívat, cítil, jak z něj jistý tlak sklouzl. Bill mu položil ruce na boky a palci ho pohladil. Když mluvil, jeho hlas byl hluboký a jemný a Tom s bolavým srdcem věděl, že znovu naletěl tomu samému triku. „Můj rytíř na bílém koni, huh?“

Tom měl stěží čas na to, aby zastavil to, co se dělo, ale Bill byl vždycky rychlejší a držel Tomovu zbraň v ruce rychleji než za vteřinu, na druhé straně pokoje byl během tří a Tom si byl jistý, že jeho plíce vypověděly činnost a on zemřel ve chvíli, kdy Bill přimáčkl hlaveň zbraně na svou krční tepnu.

„Ne!“ Tom vykulil oči a zvedl ruce, ztuhl v panice. Na pár vteřin nemohl dýchat, pak slyšel sám sebe, jak prosí. „Bille, ne. Dej ji dolů. Dej to dolů, Bille, prosím. Ježiši, jen….“

Bill ho ale neposlouchal. Vypadal naprosto vyšinutě a zhluboka oddechoval. Ruka se mu netřásla, a když zbraň odjistil, to kliknutí proťalo místnost, jako by to byl výstřel samotný.

Tom vykřikl na protest, ale neopovažoval se udělat krok vpřed. Viděl to v Billových očích, nežertoval, bylo v nich něco maniakálního. Oh bože. „Prosím,“ žadonil bez dechu. „Nedělej to.“