autor: leahq
Tom si projížděl google a nadával, když nic, co by zachytilo jeho pozornost, nevyskakovalo. Nic, ani jedno vyšetřování úmrtí. Samozřejmě, že přeci jen pár jmen našel, ale způsob ani důvod smrti nebyl dostatečný pro to, aby vůbec nějaké vyšetřování začalo.
Zrovna když přemýšlel, že opustí hotel, aby si sehnal něco k jídlu, uslyšel Tom zaťukání na dveře. Podíval se na hodinky a šel se podívat kukátkem, byly 4 hodiny odpoledne. Za dveřmi uviděl stát hnědé nagelované vlasy a tak otevřel dveře. Trochu se zamračil, když viděl, jak se Georg tvářil.
„Cos udělal?!“ Georg jako by ho z něčeho obviňoval, ale pořád zněl přátelsky.
„Co se stalo?“ Tom uhnul a pozval Georga dál.
„Od půlnoci se od nás odstěhovala spousta hostů.“
„Hups.“ Tom si nejistě promnul krk. „Jo, no, trochu jsme narazili na kouzlo, který mi blokovalo schopnosti, a zlomili ho. Možná to i odblokovalo nějaké paranormální síly.“
„My?“
„Oh, nemohl jsem tě najít a nechtěl jsem se někde sám zaseknout, tak jsem přesvědčil Billa, aby šel se mnou.“
„Ach.“ Georgovi přes obličej probleskla vlna nejistoty, než se vrátil do normálu. „Musel jsem asi někde pracovat. Sorry.“
„To nic.“ Tom si poupravil svůj ledabylý drdol. „Řekl někdo, co se stalo, než odešli?“
„Ani ne, všichni byli vyděšený, ale jestli máš chvíli, tak mám docela zajímavý nahrávky z kamer.“
„Oh, sakra že mám!“ Tom vzal svoje klíče a ukázal na dveře. „Veď mě.“
Když byli dole v malé kanceláři za recepcí, Georg ukázal na jednu ze židlí na kolečkách. „Udělej si pohodlí, nejsem zrovna expert na tohle zařízení, takže to možná bude chvíli trvat.“
„Jasně.“
Tom se posadil a díval se po chladné a staré místnosti. Před sebou měl zeď, na které bylo šest obrazovek. Každá z nich svítila zeleně a osvětlovala tak i kancelář. Když se Tom otočil na Georga, viděl, že drží laptop a zápisník.
„Dobře, myslím, že začnu od toho nejmenšího a nechám si to nejlepší na konec.“
„Jasně, to zní dobře.“ Tom se opřel a uvolnil se.
„Takže první…“ Georg něco napsal do počítače. „Není to nic velkého, ale na druhém patře byla rozhodně nějaká aktivita.“
Tom trpělivě čekal a díval se na opuštěnou chodbu na obrazovce. Čas v rohu ukazoval, že jsou dvě minuty po půl páté ráno a byl to jediný důkaz toho, že se Tom nedívá na fotografii. Vteřiny pomalu ubíhaly; až si Tom nebyl jistý, jestli Georg pustil správné video. Zrovna když chtěl něco říct, zachytila jeho pozornost blikající žárovka. Tom se trochu předklonil a musel se usmát, když se chodbou začal projíždět vozík pro pokojskou. Pokaždé když projel pod světlem, žárovka zablikala.
„Takže tady JE mrtvá pokojská!“
Georg vypadal překvapeně. „Jo, i když jsem od tebe čekal trochu jinou reakci.“
„Promiň, ale ta nahrávka je úžasná, a pokud by ti to nevadilo, rád bych si pak kopie přehrál do počítače.“ Tom měl problém tvořit smysluplné věty z toho, jak nadšený byl. „Minulou noc jsem na chvíli viděl v zrcadle odraz ducha, co vypadal jako pokojská, ale nemohl jsem se s ní spojit, tak jsem si nebyl jistý, jestli jsem viděl správně.“
„Oh.“ Georg chápavě přikývl a pustil další video. „Jmenovala se Lucille Porterová a měla zástavu srdce během služby asi před deseti lety.“
Tom si to zapsal do telefonu. „Dochází u ní někdy k interakci s lidmi?“
„Ne.“ Georg zastavil další video. „Jen tiše dělá svou práci. Myslím, že jediná interakce, která ji zahrnovala, byla, když nám někteří hosté říkali, že se vrátili do pokoje a měli oblečení z kufrů vyskládané ve skříni.“
„To se hodí, ale docela depresivní způsob, jak trávit posmrtný život.“ Tom ukázal na počítač. „Pokračuj.“
Georg zmáčknul play, aniž by něco řekl a opřel se, na obličeji se mu objevil úšklebek. Tom se díval na video docela starého automatu schovaného za půlkou chodby v prvním patře. Čas ukazoval něco po druhé ranní. Tom se předklonil a viděl, že někdo mačká tlačítka, jako by se snažil si něco koupit. Asi po minutě mačkání Tom nadskočil, když se automat začal silně třást dopředu a dozadu. Ta síla byla dost velká na to, aby světýlko uvnitř začalo blikat a aby se železná plošina, která blokovala výběrčí místo, houpala. Pomalu se některé věci začaly uvolňovat a padat do přihrádky.
„Dostane někdy, co chce?“ Tom se krátce podíval na Georga.
„Ne.“ Ukázal na obrazovku, kde se muž v oblečení podobném Georgovu objevil za rohem a vešel do chodby zrovna ve chvíli, když všechno ustalo. „Chudák Sal nevěděl, co si o tom myslet.“
Tom přikyvoval a psal do mobilu, byl naprosto unesený z toho, co mu Georg ukazoval. Řekl si, že se tam musí ve dvě ráno dojít podívat, pak se znovu podíval na svého společníka.
„Tohle rozhodně nebylo to nejlepší.“ Udělal Tom uvozovky ve vzduchu.
„Ne!“ Georg zářil radostí. „Z tohohle se posereš!“
„No tak sem s tím!“
Tom se předklonil a opřel se lokty o kolena. Tentokrát Georg ukázal všech šest obrazovek najednou, takže plocha počítače vypadala podobně jako to, co bylo na zdi.
„Ok, takže tohle je všech šest podlaží. Tady nahoře vlevo je jednička a jdou postupně až k šestce vpravo dole. Nejdřív se dívej na první kameru.“
Tom se díval na čas a viděl, že bylo deset padesát dva. Trochu ztuhl, když si uvědomil, že on a Bill byli touhle dobou ještě v kuřáckém salónku. Než se nad tím ale mohl nějak víc zamyslet, uviděl masivní černý stín, který projel patrem nahoru do stropu. Došlo mu, co se děje, a tak se podíval na druhou kameru, zatímco duch pokračoval vzhůru. Za pár vteřin došel duch na šesté patro, kde – jak si Tom ke svému zděšené uvědomil – projel dveřmi do pokoje, kde on sám právě teď bydlel. Tom už se moc neusmíval, opřel se o židli a snažil se uklidnit.
„Alespoň kamery natočily toho bastarda, co mi rozházel celý pokoj.“
„Opravdu?!“ Georg vypadal trochu ustaraně.
„No, jen mi rozházel věci. Asi jen výbuch vzteku.“
„Tvoje práce je šílená.“ Poznamenal údržbář.
Tom se trochu zasmál, postavil se a protáhl si ruce nad hlavou. „Ale jen sotva kdy nudná.“
„To je pravda.“ Georg se taky zvedl. „Jestli chceš, tak si do šesti můžeš půjčit můj notebook a udělat s ním co chceš.“
„Děkuju!“ Tom nemohl uvěřit tomu, jaké měl štěstí s jednoduchými zastaralými kamerami. „Za tohle ti fakt dlužím.“
Georg se zasmál a pokrčil rameny. „No, vzhledem k těmhle videím budu nejspíš taky jednou potřebovat médium, kdo ví.“ Mladík se podíval na čas na obrazovkách před nimi. „Chceš si dát něco k pití, než půjdeš zase pracovat?“
„Děkuju, ale neměl bych. Pití alkoholu není pro mé schopnosti dobré. Co jsem to tady vzal, už jsem pil až moc. Ale jestli máš hlad, tak jsem přemýšlel, že bych někam zašel.“
„Díky, ale už jsem jedl.“ Georg si prohrábl vlasy. „Možná příště.“
„Jasně.“
„Oh! A vím, že je to trochu zastaralý, ale kdyby ses se mnou někdy potřeboval spojit, a nebudu u sebe v pokoji…“ podal mu složený kus papíru. „Můžeš mi brnknout na pager.“
„Ty vážně ještě máš pager?!“ Tom byl ohromený. „To se ještě vyrábějí?!“
„Viděls Vanhousena. Když to není rozbité, nemusí to vyměnit,“ protočil Georg hravě oči a zasmál se. „Už roky přemýšlím, že ho omylem hodím do výtahové šachty.“
Tom zavrtěl hlavou a s lítostí se na údržbáře podíval. „Neuvěřitelný.“
„To nemáš ani ponětí.“
Tom si frustrovaně pohladil plnovous, ještě jednou se podíval na Lucille a rozhodl se, že je ztracený případ. Poslední hodinu ji pronásledoval po hotelu a zoufale se snažil získat její pozornost. Po půlhodině začal věřit, že je jen otisk a ne vědomá duše. Tohle se mu potvrdilo, když ji na dvou různých patrech viděl, jak dělá přesně to samé, co dělala na nahrávkách.
Teď, když šel po schodech, Tom doufal, že narazí na toho naštvaného ducha od automatu. Nebyl si ještě úplně jistý, co hledá, ale doufal, že konverzace s jedním z vědomých duchů v hotelu by mu mohla pomoct.
Na prvním patře Tom v tichosti prošel kolem recepce a pokračoval chodbou, byl rád, že všichni v budově už spali. Rukou zalovil v kapse a otevřel si na mobilu appku na nahrávání, jen pro jistotu ji zapnul. Zahnul za roh a všiml si, že místnost, kde byl automat a přístroj na led, je prázdná. Jediný zvuk ve špatně osvětleném prostoru bylo bzučení přístroje na led, který každou minut vyrobil nový led do zásobníku. Tom se podíval na žluté světlo nad hlavou, zašklebil se, když tam uviděl dost mrtvých much. Zavrtěl hlavou, začínal zrovna přemýšlet nad tím, jak špinavý asi musí uvnitř být přístroj na led, když přes něj přešel nezaměnitelný pocit. Promnul si ruce, aby zahnal husinu, a zacouval, co nejvíc do rohu mohl.
O několik vteřin později Tom viděl, jak hubený slizký muž vklopýtal do místnosti až k automatu. Měl na sobě úzké kožené kalhoty a špinavý bílý nátělník, přes který měl opravdu ohyzdný zebrovaný kabát. Měl vybělené vlasy, nemyté a umaštěné. Natáhl se do kapsy a vyndal černou peněženku, začal házet do automatu čtvrťáky. Byl z něj cítit alkohol, pot a smrad, který Tom nedokázal pojmenovat, ale rozkašlal se z toho.
Muž se otočil a podíval se na Toma. „Co tu tak stojíš v rohu jak úchylák?!“
„Pardon.“ Tom šel blíž. „Nečekal jsem, že tady někdo bude, a tak jsem se schoval, když jste přišel.“
Muž se zamračil a otočil se zpátky, roztřesenou rukou chtěl něco namačkat do automatu. Zavrtěl ale hlavou a začal mačkat náhodná tlačítka, snažil se dostat něco k jídlu. V tu chvíli si Tom uvědomil, že ten muž neví, že je mrtvý. Skousl si ret a začal znovu mluvit.
„Omlouvám se, ale přijdete mi povědomý. Kde jsem vás jen viděl?“
Muž se na Toma otočil a namyšlený úšklebek odhalil jeho žluté zuby. „Jsem bubeník od MaDog.“ Podal mu ruku. „Monty Spades.“
„Ah!“ Tom zahrál výraz uvědomění. „Rád vás poznávám osobně!“ podíval se mu do obličeje. „Je vám ale dobře? Vypadáte, že na vás něco leze.“
Muž se zasmál vysokým hvízdavý smíchem. „Jo, leze na mě chuť na nějakej hnědej cukr.“
Tom se trochu zamračil, věděl, že to je odkaz na něco, co si nemohl vzpomenout, co je. Nebyl si jistý, co říct, a tak se podíval na automat. „Myslím, že vám to sežralo peníze.“
Montyho výraz potemněl. „To byly moje poslední prachy…“ Tomovi se zadrhl dech v krku, když cítil, jak se jeho nálada změnila. „Co teď budu jíst?!“ začal pěstmi mlátit do skla. „DEJ MI MOE JÍDLO, TY HAJZLE! DĚLEJ! DEJ TO SEM!“
Tom si uvědomil, kam to vede, a tak vyndal svoji peněženku. „Počkejte. Co chcete?!“
„Chci jen něco sladkýho.“
Ten muž byl viditelně zoufalý. Tom vyndal z peněženky bankovku a snažil se rozpomenout, co na ulicích znamenal hnědý cukr. Jak byla jeho bankovka vcucnuta dovnitř, Tom vykulit oči a otočil se.
„Berete heroin!“
„No kurva, ty seš ale chytrej.“ Založil ruce na hrudníku. „Zmáčkneš ty tlačítka, bo musim čekat?!“
„Oh!“
Tom byl tak vyděšený, že mu bylo jasné, že z něj dnes v noci žádné informace nedostane. Rozhodl se, že si ho najde později, zmáčkl A-17 a díval se, jak mu dolů spadly růžové sněhové bochánky. Tom je vyndal a otočil se, aby je podal Montymu, ale ten tam už nebyl.
„Zkurvysyn.“
Tom si na chvíli složil obličej do dlaně a pak se rozhodl, že potřebuje na čerstvý vzduch. Nešel ale ven, protože si vzpomněl, jak ho Bill varoval ohledně kriminálníků na ulicích, a tak své unavené tělo vytáhl po všech třinácti schodištích až na střechu. Zapálil si cigaretu a prošel dveřmi, Tom si nevšiml, že jeden z jeho nových společníků už tady byl, dokud nepromluvil.
„Co?“ Tom zvedl pohled a viděl, jak se na něj Bill zvědavě dívá z římsy, na které pohodlně seděl.
„Vypadáš, jak kdybys měl umřít. Navíc máš cigaretu a balíček přeslazených, chemicky vytvořených bochánků.“
„Oh.“ Tom přešel k Billovi a sedl si vedle něj, ale na zem a o římsu se jen opíral zády, nelíbila se mu myšlenka na to, že by spadl. „Snažil jsem se dneska komunikovat se dvěma dušemi. Jedna z nich je reziduální, což znamená, že je jen vizuální ozvěna minulosti, takže to jsem nechal být. Ten druhý o sobě věděl, ale neví o tom, že je mrtvý. Navíc,“ Tom ostře vydechl kouř, „byl tak v prdeli z heroinu, že jsem zpanikařil a nic z toho nebylo.“ Zvedl pečivo. „Ani tyhle věci nemám rád.“
Bill se k němu naklonil a sebral mu je z rukou. „Díky! Začínal jsem mít hlad.“ Bill se sklouzl vedle Toma a otevřel balíček. „Je mi líto, že jsi měl tak špatnou noc. Jestli ti to pomůže, já pár feťáků znal a nebylo to o nic lepší než tvůj zážitek.“ Pomalu uloupl kousek kokosové polevy a dal si ji do pusy. „Alespoň víš, že to, co jsme udělali, zabralo, a máš teď možnost s nějakými z nich komunikovat. To mi přijde jako krok vpřed.“
„Asi jo.“ Tom si opřel hlavu o zeď. „Jsem zvyklý pracovat na menších místech s mnohem jasnějšími výjevy a přijde mi, že se tady nikam nedostávám.“
„A proč si nenapíšeš seznam všech, kdo tady zemřeli a nepromluvíš si s nimi v nějakém pořadí?“
„Nejde mi najít, kdo tady zemřel. Pár jmen jsem našel, ale detaily byly k ničemu. Je to, jako by tu někdo masově zahladil stopy.“
Bill si dal ruku před plnou pusu, aby mohl mluvit a nebylo to neslušné. „No, se všemi tajnými pokoji, chodbami a nejspíše strašidelnými okultními párty, kdo říká, že ty smrti nejsou ukrytým tajemstvím uvnitř zdí, jako všechno, na co jsi zatím narazil?“
Tom se na Billa otočil s vykulenýma očima. „Jsi naprosto úžasný.“ Objal ho kolem ramen. „Co kdybys to vzal za mě, a já se pokusím napsat nějakou fantasmagorii?“
„Začínám se děsit toho, kolik toho víš o mé autorské kariéře.“ Nakousl Bill druhou kouli.
„Jo no…“ tom si promnul krk. „Jsem od přírody zvědavý a to tys mě poslal do knihovny, a tak jsem trochu… hledal tvoje jméno a… půjčil si knihu.“
„Oh bože, kterou?“
„S minotaurem.“ Tomovi bylo tak trapně, že nemohl vyplodit delší větu.
„Bůh ti žehnej, žes nešel rovnou po té s drakem. Nikdy jsem nechápal, proč je mají všichni nerdi radši než jiné kouzelné tvory.“
„Já myslím, že teď jsou moderní upíři.“ Tom se snažil znít co nejklidněji a pohodově.
„Tak nízko jsem neklesl… zatím.“
„Dobře.“ Zasmál se Tom. „Stejně je toho venku až moc, mimochodem, píšeš skvěle.“
Bill nad tím mávnul rukou a strčil si prostředek dortíku do pusy. „Díky, ale nemysli si, že můžeš tak lehce odbočit. Myslíš, že bychom se mohli podívat do sklepa?“
„Proč tam?“
„Ve sklepech jsou většinou největší tajemství.“ Pokrčil Bill rameny.
„Opravdu tam chceš jít takhle pozdě?“
„Nevidím důvod, proč ne.“ Bill se postavil a nabídl Tomovi ruku. „Když půjdeme teď, tak se nás alespoň nikdo na nic nebude ptát.“
„Je až nepříjemný, jak často máš pravdu.“ Tom zadupl zbytek cigarety a vyšel zpátky ke dveřím.
„Je to dar.“
Bill následoval Toma dolů po schodech, celou cestu nahlas nadával, ale jeho společník mlčel. Ve třetím patře to vzdal a jen špulil rty.
„Zpátky po schodech nejdu.“
„Jeď si výtahem, jestli chceš, ale mě do něj nedostaneš.“
„Proč ne?!“ zaúpěl Bill.
„To ses nikdy nedíval na horor? Protagonistovi se vždycky něco špatného stane ve výtahu.“
„No tak začni být antagonista! Bolí mě nohy.“
Tom se zasmál a zastavil v prvním patře. „Ty seš jen vedlejší postava. Ty výtahem můžeš.“
Bill na Toma vyplázl jazyk. „A ty seš debil.“ Bill ustoupil pár kroků od dveří do sklepa a díval se, jak se tam Tom vloupává, protože dveře neměly čtečku. „Umíš se vloupat i do dveří, které potřebují kód?“
„Ne, ale mám aplikaci, přes kterou můžu napsat Georgovi na pager a ten mi ho dá.“
„Komu?“
„Jednomu z údržbářů.“ Tom mávnul rukou a psal svému známému.
„Ach, jo. Vážně by měli nosit jmenovky nebo něco.“
„Pravda.“ Tom dal telefon dolů a čekal na odpověď. „I když to, že neznáš jeho jméno, je méně zvláštní než to, že já tu jsem tři dny a neviděl jsem pokojskou… alespoň ne žijící.“
„Jo, mají tady málo zaměstnanců.“ Bill se nípal v nehtech, když Tomovi zazvonil mobil. „Sal tady pracuje déle, než tu bydlím, a poprvé jsem ho potkal teprve před týdnem.“
„Ach skvěle!“ Tom otevřel zprávu a zavrtěl hlavou. „Tak tohle by tě nenapadlo.“
„Jedna, dva, tři, čtyři?“
„Ne?“ Tom přešel k tlačítkům. „Devět, devět, devět, devět.“
„Originální.“ Bill čekal, až Tom otevře dveře. „Ale je to méně nápadné než můj tip.“
„Trochu.“ Přikývl Tom a snažil se nahmatat vypínač. „Ale ne o moc.“
Bill začal jezdit rukou po zdi, aby Tomovi pomohl. „Není ti divný, že ten údržbář nechce chodit s tebou? Zdá se, že tu máš hodně svobody.“
„Už mi zmiňoval,“ Tom našel vypínač a cvakl s ním, „že ho sklep děsí. Vanhousen nejspíš neví, že jsem tady dole bez dozoru.“
„Nebudeš natočený na kameru?“
„Ve sklepě žádné nejsou.“
„Divné, ale dobře.“
Oba dva se zastavili, aby se rozhlédli. Stáli v předsíni sklepa, která jim přišla jako skladiště. Police plné chemikálií na úklid, náhradní díly, různé nářadí pověšené na zdech, které vedly k dalším dveřím.
„No dobře.“ Tom si nervózně promnul ruce. „Tohle je Ikea všech sklepů. Doufám, že jsi neměl s životem další jiné plány, jelikož odsud se nikdy nedostaneme.“
Bill se ušklíbl. „Ty jsi mi dneska ale pozitivní jako sluníčko.“
Bill vyndal telefon a vzal Tomovi ten jeho z ruky, napsal do něj své číslo. Chvíli počkal, dokud se mobily nesynchronizovaly, a pak mu ho vrátil a ten svůj schoval na poličce vlevo.
„Teď tvůj mobil najde ten můj. Jestli se ztratíme, jen otevři tu appku a ona nás zavede zpátky sem.“
Tom byl ohromen. „Najímám tě.“
„To se uvidí,“ Bill ho vedl k ostatním dveřím. „Budeme si muset promluvit o mzdě a výhodách. Nemůžu si dovolit opustit tak lukrativní a naplňující džob, jako je lhaní důvěřivým lidem v každodenních novinách.“
„Psát horoskopy zní jako práce snů. Chápu, proč toho nechceš nechat. Tuhle práci nedostane jen tak někdo.“
„To ne! Bude to chtít obří nabídku, abych zvážil svou loajalitu k nim.“
„Uvidím, co dokážu udělat.“ Tom se rozhlížel po betonové chodbě, na které bylo několik neoznačených dveří. „Chceš nějaké vybrat?“
„Nemůžeš použít svoje věštecké schopnosti a zjistil pomocí vibrací, které budou nejužitečnější?“
„Bille, jsem médium, ne věštec.“
„Oh.“ Bill zalovil v zadní kapse kalhot a vyndal penny. „V tom případě mám tohle.“
„Ale je tady šest dveř-“ Toma přerušil Billův vztyčený prst.
Ukázal na první dveře po jejich levici. „Panna…“ pak ukázal na dveře vedle nich. „Orel.“
Vyhodil minci a chytil ji, sám pro sebe si přikývl. „Ok, orel, takže prvními nejdeme.“ Pak se pousnul a ukázal na dveře, které nebyly vyřazeny a na třetí na stejné straně chodby. Ukázal na ty prostřední a řekl: „Panna…“ a pak na ty druhé: „Orel.“
„Oh!“ Tom přikývl a ukázal Billovi, aby pokračoval; docela se mu zamlouval nápad, že kdyby vybrali špatné dveře, nebude za to moct ani jeden z nich.
Ani ne o minutu později stáli u třetích dveří odzadu na pravé straně chodby. Tom si kousal ret a vzal za kliku, jen doufal, že tam nebude nic moc šíleného. Otevřel je dřív, než ho Bill musel napomínat, a byl překvapený, když viděl, že jediná žárovka, která visela ze stropu na šňůře, už byla rozsvícená.
„Ohřívače vody. Fantastické!“ řekl sarkasticky přehnaným tónem hlasu Bill. „Mé věštění mě drží dál od nebezpečí!“
„Pokud tady neuchází uhlík…“
„Ten uchází z pecí, drahoušku.“ Poplácal Bill Toma po vršku hlavy a rozhlídl se po místnosti. „Ani jeden kousek graffiti na zdi. Smůla.“
„Takže další místnosti?“
„Jo.“ Bill vyšel a podíval se na minci. „Panna po směru hodin, orel proti směru.“ Vyhodil minci a udělal krok vpravo, otevřel dveře. „Oh, tohle je o hodně lepší!“
„Nedokážu rozpoznat, jestli si děláš srandu nebo ne…“ Tom následoval Billa do místnosti, která byla od země až ke stropu plná rozbitého nábytku. „Oh, no někdo by tady mohl něco dost jednoduše schovat …“
„A pokud ano, tak to bude vzadu.“ Bill už byl na cestě prodíráním se malou cestičkou, která vedla prostředkem místnosti. „Tuhle věc poznávám a rozhodně se rozbila vloni.“
Tom se zhluboka nadechl a následoval svého společníka. „A ty si opravdu myslíš, že to, co je vzadu, je sto let staré?“
„Můžeme to zjistit jen jedním způsobem.“ Bill se sklonil a prošel pod stojací lampou, která vykukovala mezi dvěma rámy postele. „A přestaň si dělat starosti, jestli jeden z nás umře, tak pak bude naše vyšetřování o dost jednodušší, jelikož budeme moct projít skrz všechny ty krámy až dozadu.“
„Moc si ze smrti neděláš.“ Poznamenal Tom a málem se přerazil o plesnivý závěs do sprchy. „Mělo by mě to znepokojovat?“
Bill se na něj podíval přes rameno. „Ty jsi jediný člověk, který mi někdy dokázal, že po smrti fyzického těla něco je, a znepokojuje tě dobro mé osoby jakožto obývané mrtvoly?“
Tom se zasmál. „Obývané mrtvoly, to se ti povedlo.“ Vrazil ramenem do Billova, když se mladík před ním zastavil a zavřel šuplík komody, aby mohl projít. „Ale abych odpověděl na tvou otázku, ano, znepokojuje. V životě je spousta věcí, které jako duše dělat nemůžeš.“
„Co třeba?“
Tom zapnul svoji baterku a podal ji Billovi. „Když jsi mrtvý, nemáš chuť a ani necítíš žádné fyzické pocity… takže necítíš teplo nebo že ti je něco příjemné nebo… nic sexy.“ Tom zakašlal. „Uvidíš, uslyšíš a ucítíš pachy, ale všechny tyhle smysly budou jen návnadou pro cíl, který nikdy nebudeš schopen uspokojit. Většina duší, se kterými mluvím, co vědí, že jsou mrtvé, jsou tady jen proto, že touží udělat něco, co si přáli, aby udělali, když stále ještě obývali svou budoucí mrtvolu. Také nebudeš schopný s většinou lidí mluvit.“
„No to jídlo by byl problém, ale zbytku se mi stejně nedostává.“
„Sexu nebo konverzace?“
„Teď když už o tom mluvíme, sexu, ale než jsi přišel, tak obojího.“ Bill se zastavil a trochu zahýbal světélkem. „Ahah!“
„Co tam máš?!“
„Tam vzadu je rozbitý pracovní stůl…“ Bill se snažil procpat prostorem, který se zužoval, čím víc byli u zdi. „Je celý rozflákaný a vypadá to, že se ho někdo snažil zapálit? Je celý pokroucený.“
„Proč z toho máš radost?!“ Tom byl ohromený, jelikož minuli už alespoň tři rozbité stoly.
„Jeden ze šuplíků je rozdělaný a vidím, jak z něj vykukují ošklivé žluté obálky.“
„No do prdele!“ Tom se snažil přes Billa vidět, ale nedařilo se mu to. „Myslíš, že se tam dostaneš?“
„Zkusím to, ale musíš tady zůstat a držet baterku, abych viděl, kam jdu a měl obě dvě ruce volné.“
Tom udělal, jak mu bylo řečeno a byl překvapený tím, jak moc se mu v tuhle chvíli stahoval žaludek. Zhluboka se nadechl a snažil se sám sebe ujistit, že je to jen z toho, jak šílenou má klaustrofobii a že tahle místnost není zrovna přívětivá, ale jak tak sledoval, jak se Bill málem rozsekal o zlomenou nohu stolu, uvědomil si, že jeho úzkost se zvyšuje s pomyšlením na to, že by se z té zdi rozbitého nábytku mohla stát past smrti, kdyby se rozhodla zhroutit dolů, a že by to pro jeho společníka znamenalo jistou smrt.
„Buď opatrný, ok?“ Tom se snažil v mysli Billa bezpečně vést. „Nic, co je v tomhle sklepě, nestojí za tvoji smrt v lavině zaprášeného, rozbitého nábytku, který vyšel z módy.“
Bill se zahihňal a podíval se přes rameno. „Jsi sladký, ale už jsem tady.“
„Jo? Můžeš mi říct, co tam máš?“
„Trochu to je vidět.“ Bill se opatrně snažil vyndat ze spodního šuplíku něco velkého. „Je tady hrozně moc obálek svázaných gumičkou. Někdo je tam dal násilím a já… nemám dobrý… úhel.“
Tom slyšel, jak Bill zabral a vydal pár nespokojených zvuků. Po tom, co mu přišlo jako sto let blonďákova zápasení, Tom ve zpomaleném záběru viděl, jak balíček najednou povolil a Billův loket vystřelil vzhůru a narazil do sloupu naskládaných židlí. Jedna po druhé se začaly posouvat a kývat a pak šly k zemi. Toma pohltil adrenalin, jak se natáhl dopředu a vzal Billa za zápěstí, silně s ním trhl směrem k sobě. Jak židle začaly dopadat na zem, více objektů začalo sklouzávat jako domino a z místnosti se rázem stala noční můra kaskádovitého rázu. Tom už nedával pozor, do čeho vráží a soustředil se na světlo vycházející ze dveří před ním, zatímco se kolem nich ulička stahovala stále víc k sobě. Tom běžel, použil své levé rameno k odrážení menších předmětů, které na ně padaly, zatímco svou pravou rukou svíral Billovo útlé zápěstí.
Tom ztěžka dýchal, když vtom se jeho košile zachytila za něco na straně a on málem letěl k zemi a jediné, co ho zastavilo, bylo to, že Bill zastavil a zbrzdil tak jeho pád. Blonďák za ním nadával a hlasitost padajícího nábytku se stále zvyšovala.
Poslední, na co Tom pomyslel, když konečně proletěl rámem dveří, bylo to, že z tohohle bude mít opravdový problém, jestli se s Billem nedostane dostatečně rychle ze sklepa pryč.
Jeho tělo narazilo do stěny na druhé straně chodby, Tom se ale okamžitě otočil, aby viděl, jak je na tom Bill. Blonďákův obličej byl celý od prachu a potu, ale jinak vypadal v pořádku. Tom se podíval dolů a cítil, jak je hrdý, když zjistil, že i když si teď prošli peklem, Billovi se podařilo udržet balíček, který je dva málem stál život.
V tichosti a se snahou nabrat dech mu balíček Tom sebral a jednu z mnoha složek otevřel, aby se podíval dovnitř. Když zvedl pohled zpátky k Billovi, na jeho tváři se rozprostřel široký úsměv.
Poznámka autorky: Tak co si myslíte, že se v obálkách skrývá?
autor: leahq
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Na téhle povídce mě baví, jak je Bill v pohodě, ačkoli duchařina je pro něho něco úplně nového. Asi to bude tím, že jako spisovatel fantasy se nebrání vůbec ničemu. Tom si nemohl přát lepšího parťáka. 😀
V obálkách zřejmě budou staré záznamy o hostech, uvidíme.
Díky za překlad a těším se na pokračování.
Uff, ještěže stihli vyběhnout z toho sklepa, jinak se mi taky líbí, jak má Bill všechno na háku. Vzhledem k tomu, že byl Tom z nálezu obálek tak happy, tak by to třeba mohli být jména, datumy nebo nějaké fotky? Uvidíme. Děkuji za překlad. 🙂
Mám trochu pocit, že Bill tohle všechno prožívá líp než Tom a že se vůbec nebojí, kdežto Toma občas dostihne trochu záchvěv strachu z toho, co by se mohlo stát. Bill si to doslova a do písmene užívá a já jen sedím, zírám a nechápu. Mně tohle stačí jen číst a jsem rozklepaná strachy. 😀
Na začátku dílu mě ale skutečně pobavilo Toovo nadšení ohledně duchů a všech těch důkazů, které mu Georg ukázal na obrazovkách. Pro mě osobně je dost těžko to jeho nadšení chápat, ale hlavně, že se nebojí! Asi nejstrašidelnější ale pro mě byl ten muž, co vlastně chudák neví, že je mrtvý. Měla jsem z něj husí kůži a celou dobu jsem se bála, co by mohl Tomovi provést. Vlastně ani netuším jak je možn, že sám neví, že je mrtvý..
A co se skrává v obálkách? No, tak to by mě taky zajímalo! Ještě, že je to k něčemu, když kvůli tomu oba málem umřeli. Teorií bych měla více, ale těžko říct, jestli je jedna z nich vůbec správná. Stejně jako Nade mě napadly záznamy o hostech, nebo tak o bývalých majitelích, či paranormální jevy v minulosti? Nebo záznamy toho, kdo tam umřel..:-D Prostě těžko říct. Stejně to zase bude něco jiného, ale hlavně, aby to Tomovi pomohlo!
Moc děkuji za další skvělý překlad! 🙂
To nevím ale počkám si na další díl moc dík za skvělí překlad.
Nemám tušenie čo môže byť v obálkach, ale som celkom rada, že ich majú. A zdá sa mi, že Bill je dosť zvláštna osôbka. Dúfam ale, že nie je mŕtvy alebo niečo také:) Ďakujem za preklad.