autor: Gaja
„Ach, pan Kaulitz,“ řekl pan Duncan s úsměvem. „Přišel jste zaplatit nájemné na příští měsíc trochu brzy, ne? Takové nájemníky mám rád!“
Tom zavrtěl hlavou. „Vlastně jsem vám přišel dát vědět, že už v tom bytě dál bydlet nebudu. Nastala… změna situace a už tam dále nemůžu žít,“ řekl a šoupal botami o jemný barevný koberec.
„Aha. Tak dobře. Je nám líto, že odcházíte. Takže se odstěhujete v příštích třech dnech? Jinak vás budu muset požádat o platbu za další měsíc,“ řekl pan Duncan, zatímco listoval papíry na stole a hledal inzeráty bytů, aby ho mohli dostat do nabídky co nejdříve.
„To by neměl být problém, pane Duncane. Chtěl bych se odtamtud dostat co nejdřív.“
„Chápu. Jen si pamatujte, pokud potřebujete krabice, prodáváme je poměrně levně,“ řekl pan Duncan a ukázal směrem k zadní místnosti na hrstku kartonových krabic opřených o zeď.
„Díky, budu si to pamatovat. Ještě jednou se omlouvám. Doufám, že váš příští nájemník mu bude více po chuti,“ řekl Tom a vyšel z kanceláře. Poté, co se obrnil, se Tom vydal po schodech ke svému bytu a přemýšlel, jak moc ho Georg bude chtít zabít, když jeho a Gustava požádá, aby mu znova tak brzy pomohli se stěhováním. Ale bylo to snadné rozhodování, když bylo na výběr mezi opětovným stěhováním, nebo nádobím létajícím proti jeho tváři.
„To jsem já,“ řekl Tom, jakmile odemkl dveře a otevřel je. „Je zatraceně po tvém a já odcházím, jasné? Takže nenič nic dalšího z mých věcí, zatímco se budu snažit balit. Raději bych si některé ze svých věcí nechal.“
Odpovědí mu bylo ticho a Tom si pro sebe povzdechl. Bill měl pravdu; nikdy se neměl obtěžovat s vybalováním. Vstoupil do kuchyně, aby vyčistil zbytky včerejší zapomenuté večeře a skleněné střepy rozházené po místnosti. Dokonce celou místnost dvakrát zametl, jen aby se ujistil, že dostal i ten poslední kousek, než se vydal zpět do obývacího pokoje a znovu poskládal jednu z rozložených krabic.
V zápalu balení si Tom sotva všiml, jak byt kolem něj potemněl.
„Takže hádám, že se stěhuješ, co?“ Zeptal se Bill a nakoukl mu přes rameno do z poloviny naplněné krabice. „Je mi líto, že k tomu muselo dojít, ale opravdu jsi mi nedal moc na výběr.“
„Já s tebou už opravdu, opravdu nechci mluvit,“ řekl Tom stroze a pustil do krabice hromadu CD. „Vážně, můžeš prostě zavřít zobák a nechat mě na pokoji.“
„Ale to není tak zajímavé,“ řekl Bill tiše a posadil se na opěradlo pohovky, než odněkud z čista jasna vytáhl další cigaretu. „Co mám dělat, když nebudu mluvit s tebou?“
„Já nevím? Co třeba to, co jsi dělal posledních osmnáct let, kdy jsi okupoval tohle místo? Možná bys mohl hodit nějaké věci do téhle krabice a pomoct mi tak dostat se odsud rychleji. Možná bys mohl jen sedět a kouřit jednu cigaretu za druhou, i když ani nemáš plíce,“ zavrčel Tom podrážděně. „Odcházím. Už jsem to oznámil v nájemní kanceláři. Vyhrál jsi, můžeš si ten byt nechat, ty zasraně sobecký, nehmotný kreténe.“
Bill se zamračil. „To bylo trochu kruté.“
„A házení talířů na hlavu je tvůj způsob, jak být přátelský?“
„Hele, víš, jak únavné je hodit talířem? Máš štěstí, že mě právě teď můžeš vůbec vidět.“
„Já tě právě teď nechci vidět,“ řekl Tom, zavřel krabici a přidal ji k ostatním. Bill se vytratil, když se otočil, a Tom si byl téměř jistý, že slyšel popotáhnutí, než zmizel.
***
Tom tiše zabručel, když se přetočil, a hřbetem ruky si protřel oči. Nespal ve svém bytě příliš dobře, z pochopitelných důvodů souvisejících s Billem, a příliš se netěšil na další dlouhý den strávený balením. Přinutil se posadit a s rozhlédnutím se po ztemnělé místnosti uvažoval, jak dlouho spal.
„Tome?“
„Ach, bože. Co chceš teď?“ Tom zasténal. „Balím tak rychle, jak jen to dokážu. Na rozdíl od některých bývalých lidí, já potřebuju čas od času spát.“
Bill se zavrtěl ve vzdáleném rohu místnosti, kde se schovával v té nejhustší tmě. „Já myslím, že… jsem změnil názor. Jestli chceš, můžeš zůstat. Myslím. Jestli chceš.“
„Proč, potřebuješ více trénovat svou mušku?“
„Snažím se být milý. Proč chceš být takový kretén?“
„Snažím se ti dát to, co jsi chtěl!“ Vykřikl Tom. „Už je příliš pozdě hrát si na hodného, odcházím. Mí přátelé tady brzy budou, aby mi pomohli dopravit všechny věci zpět k mým rodičům, dokud nebudu moct nějak najít jiný být v této oblasti, který se bude blížit mému rozpočtu. Rozhodl jsi o tom ve chvíli, kdy ses mi snažil odstřelit hlavu.“
„A teď jsem své rozhodnutí změnil. Proč je to tak těžké pochopit?“ Řekl Bill s našpulenými rty.
„Protože je to šílené?“ Odpověděl Tom a sklouzl z postele, aby roztáhl tlusté závěsy natažené přes okno. „Už je příliš pozdě. Kdo ví, třeba tvůj další spolubydlící bude kněz a vymýtí tvůj zadek. Běž za světlem, Bille. Slyšel jsem, že je tam krásně.“
„Tome, počkej,“ řekl Bill, přenesl se přes pokoj a pokusil se chytit Tomovo rameno, ale jeho ruka prošla skrz. „Prosím, já jen… Omlouvám se, okay? Jako skutečně omlouvám. Prostě moc nejsem zvyklý mít kolem sebe lidi,“ řekl a mával rukama skrz Tomova záda, jen aby byl více a více frustrovaný, když každý jeho pokus selhal.
Tom se zachvěl a škubl sebou pryč z jeho dosahu. „Lidé by se možná zdrželi poblíž, kdybys je pořád nevyháněl. Je to tvoje vina, že jsi sám.“
Bill se ostře odtáhl a přitiskl si ruce k hrudi, jak se mu na tváři objevilo utrpení. „Já už nechci být sám,“ zašeptal a opět pomalu zmizel.
„Nepřinutíš mě, abych tady jen z pocitu viny zůstal,“ zvolal Tom do otevřeného prostoru a zavrtěl sebou nad malým červíčkem pochybnosti a viny, který se mu zavrtával do žaludku, než závěsy s prudkým trhnutím roztáhl. Alespoň teď věděl, že se k němu Bill na pár hodin nemůže připlížit. Snad.
***
„Co tím myslíš, že mi nemůžeš znovu pomoct se stěhováním? Já bych ti pomohl!“ Vykřikl Tom do telefonu, zatímco balil zbývající talíře na stole do novinového papíru, než je úhledně zastrčil do krabice.
„Chci tím říct, že ti nemůžu pomoct. Gustav a já máme ten večer lístky na koncert. Čekáme na to skoro dva měsíce. Nechystám se na to vykašlat jen proto, že ses rozhodl, že nemáš rád svůj nový byt. Kromě toho, je to teprve měsíc. Jsem si jistý, že pokud hezky požádáš, tak ti máma může poslat Kapitána Mazlíka a budeš v pohodě,“ řekl Georg na druhém konci linky.
„Slíbils mi, že se už nikdy znovu nezmíníš o Kapitánu Mazlíkovi a není to tak, jako bych potřeboval otrhaného starého medvěda, aby byl můj byt obyvatelný. Prostě to nefunguje,“ pokračoval Tom.
Georg si odfrkl. „To zní, jako by tě vykopla tvoje holka. No tak, prostě tomu dej další měsíc. Pokud tě to místo bude pořád děsit, nebo jaký je to vlastně tvůj problém, přijdu, a pomůžu ti se stěhováním, okay? Ještě jeden měsíc.“
„Fajn,“ povzdechl si Tom. „Hádám, že bych měl teda jít zaplatit nájem na příští měsíc. Promluvíme si později.“ S kliknutím telefon zavřel, dovlekl se k pohovce a nazul si boty. „Tohle nedělám kvůli tobě!“ Zavolal do bytu, než zamířil po schodech dolů k nájemní kanceláři.
„Můžu vám nějak pomoct?“ Zeptala se dívka za stolem a naklonila hlavu na stranu, jakmile Tom prošel dveřmi.
„Hm, možná,“ odpověděl Tom a rozhlédl se po kanceláři. „Je tady pan Duncan?“
Dívka zavrtěla hlavou. „Musel na chvíli odejít, ale já se můžu postarat o cokoliv, co potřebujete,“ řekla a usmála se na něj.
Tom se ušklíbl a lehce se o stůl opřel. „Myslím, že můžeš. Jsem tady, abych zaplatil nájem na příští měsíc. Tom Kaulitz, byt 4A v budově naproti přes ulici,“ řekl a ukázal na dům.
„Takže pan Kaulitz,“ opakovala, listovala papíry na stole a pak se zamračila. „Ach, ale tady je napsáno, že se příští měsíc stěhujete.“
„Já vím, ale musel jsem změnit své plány, takže budu tady, právě tam, naproti přes ulici, byt 4A, ještě nejméně měsíc. Jen abys věděla.“
„No, tak to abych si to tady poznamenala. Bude to hotově, nebo šekem?“ zeptala se a zamrkala na něj.
„Rozhodně šekem.“ Se zazubením Tom podepsal svou platbu nájemného, a dolů do poznámek napsal své telefonní číslo. „Možná, že se uvidíme, slečno…?“
„Mina. Možná, že ano, pane Kaulitzi. Přeju hezký den.“
S extra poskočením ve svém kroku Tom zamával a odešel z kanceláře, aby se vydal zpátky do bytu a opět si vybalil. Pokud tam bude ještě další měsíc, rozhodně tam jsou věci, které bude potřebovat mít vybalené.
autor: Gaja
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Není nad to, když má člověk kamarády, co ho nikdy nenechají ve štychu, že? Ale aspoň to Toma donutí zůstat ještě nějaký čas s Billem. Myslím, že příští měsíc už pomoc se stěhováním potřebovat nebude 🙂
Díky za překlad
Po prvním dílu jsem byla extra pozitivní a nadšená z toho, jak se Tom nenechá vyhnat z bytu, takže na mě na začátku tohoto dílu čekala trošku ledová sprcha. Už jsem se skutečně lekla, že Tom to všechno vzdá a půjde pryč. A když jej pak Bill začal přemlouvat, aby ta zůstal, že už nechce být sám, přišlo mi to strašně smutné. 😀 A Tom byl tak neoblomný! Pořád si stál za svým, jak se přestěhuje a balil a balil..a pak díky bohu za Géčka! 🙂 😀 Tomovi to sice asi moc vhod nepřišlo, ale mně tedy rozhodně ano, a Billovi určitě taky.
Teď se už jen těším na další díly jejich společného soužití! Dva díly stačily k tomu, abych se do povídky zamilovala! ♥
Díky, Zuzu! 🙂
Krásná pohodovka. Díky za překlad.
Minule jsem předčasně jásala, jak to Tom skvěle zvládá, ale zdá se, že Bill zapojil veškerý svůj um, aby ho dostatečně otrávil. Předpokládám, že teď to bude vypadat trochu jinak, když Bill změnil názor.
Díky, těším se na pokračování.
Doufám že se Bill zklidni a Tom tam zůstane.
Bill je teda poriadne na nervy lezúci duch, dúfam, že sa teraz bude trochu krotiť, keď s ním Tom plánuje predsa len zostať:) páči sa mi akí sú obaja uletení. Som strašne zvedavá ako sa Billovi podarí zhmotniť aby mohli byť s Tomom spolu, a dúfam, že sa to nestane naopak a Tom zomrie… no v každom prípade, netrpezlivo čakám na pokračovanie.