autor: B-kay
Zdravím :).
Doufám, že se mi během svátků podařilo načerpat dostatek inspirací a nápadů, aby se mi podařilo udržet vás v příjemném napětí až do konce povídky. Kolik dílů nám ještě zbývá, opravdu netuším, původně měla povídka skončit již 30. dílem, ale jak sami vidíte, nějak mi mé odhady nevychází, proto se nechám překvapit společně s vámi.
Dnes nás čeká další z těch, které jsem pro jejich délku musela rozdělit na dvě poloviny. Děkuji za trpělivost, za vaše krásná a povzbudivá slova a především za to, že jste i po dlouhých sedmi měsících pořád se mnou a mou hvězdnou povídkou 🙂
Z celého srdce přeji krásné počtení!
Andreas v duchu napočítal do tří, zhluboka se nadechl a zlehka zatáhl za kliku. Hrníček s čajem balancující na porcelánovém podnosu se zlatými kvítky, se mu při hlasitém zavrzání dveří hrozivě naklonil nejprve na jednu, pak na druhou stranu a jen zázrakem se mu podařilo nalézt potřebnou rovnováhu. Byl si jistý, že by jej babička rozhodně nepochválila, kdyby jí heřmánkovým čajem polil její naleštěnou podlahu. Nejistým krokem vstoupil do pokoje pro hosty, v němž jako malý kluk strávil většinu svého dětství.
Byla to malá místnost s postelí, dřevěnou skříní s ručně vyřezávanými ornamenty, na kterou byla jeho babička obzvlášť pyšná, stolem s rozhekanou židlí, kterou jeho dědeček nestihl spravit, a maličkostmi, které jinak pochmurně působící místnosti dodávaly nádech pohodlí. Zdi byly posety rámečky s fotografiemi a obrázky od dětí, na policích se kromě několika knih povalovaly různé sošky a suvenýry, které si jeho babička přinesla z návštěv cizích míst, kytice suchých květů, nyní jen její tmavá silueta, dodávala tomu všemu ten správný punc útulnosti.
Nikdy ten pokoj neměl příliš v lásce, stejně jako neměl v lásce babiččin dům, okolní prostředí i zvědavé sousedy. Jediným světlým bodem tohohle všeho byla jeho babička, kvůli které se to všechno jako dítě rozhodl vydržet a nyní, po letech, její způsob života jednoduše akceptoval.
„Já, uhm… můžu?“ zeptal se nejistě chlapce sedícího na okraji matrace. „Přinesl jsem čaj.“
Bill měl bosé nohy spuštěné na podlaze, palci nevědomky vytvářel na lesknoucí se podlaze kroužky a čtverečky. Kolem ramen měl přehozenou pletenou deku a s hlavou nakloněnou na jednu stranu hleděl směrem k oknu, odkud byl nádherný výhled do zahrady. Otočil hlavu Andreasovým směrem, ale jen na tak dlouho, aby mu mohl rychle pohlédnout do tváře, přikývnout a poděkovat.
Andreas se nechtěl v pokoji zdržovat příliš dlouho, rozhodně ne déle, než bylo potřebné, ale když odložil tác s čajem a sušenkami na noční stolek a otočil se k odchodu, něco mu zabránilo v tom, aby tak udělal. Jeho nohy zůstaly přilepené k podlaze, a i když si v duchu opakoval veškeré babiččiny rady ohledně toho, že by měli dopřát Billovi chvilku na přemýšlení, rozhodl se neposlechnout.
Roztřeseně nasál noční vzduch, obohacený příjemnou levandulovou vůní a bez dalších řečí se posadil vedle Billa. Ke svému vlastnímu překvapení vůbec nedal pozor na to, aby mezi nimi udržel bezpečnou vzdálenost, a tak seděl vedle něj, ramenem se opíral o to jeho a cítil jeho nervozitu, to jak ztuhl, když se usadil, jak nejistým si náhle připadal.
Andreas sklouzl očima dolů a všiml si, že Bill svíral v dlani jeden z maličkých vyšívaných polštářků plněných levandulovými květy, které jeho babička každoročně rozesílala po rodině a které pokaždé skončily v Andreasově odpadkovém koši. Nyní toho litoval, protože se z jemné tkaniny linula opravdu krásná vůně, v duchu se dokonce pousmál při myšlence, že stejně tak budou vonět i Billovy prsty.
A vzápětí zvážněl. Ty polštářky byly jako kluk sedící vedle něj. Ani jednomu nedal šanci; květinové polštářky mu nikdy nedopřály potěšení z jejich vůně stejně, jako jej Bill nikdy neohromil kouzlem osobnosti, ukrývajícím se za studeným, odmítavým zevnějškem.
Povzdechl si, sepjal ruce jako v modlitbě a také pohlédl do okna. Po nekonečných hodinách se počasí konečně uklidnilo, déšť ustal a okolí působilo dojmem, že nikdy k žádné bouři nedošlo.
„Nemám rád tenhle pokoj,“ dostal ze sebe nakonec, zatímco se mračil na tmavou oblohu.
„Cože?“ Bill pootočil hlavu jeho směrem a váhavě na něj pohlédl. Andreas cítil, jak se chvěje, a bojoval s nutkáním požádat jej, aby se zabalil pod peřinu, nebo si alespoň oblékl ponožky.
„Nemám rád tenhle pokoj. Nikdy jsem ho neměl rád,“ zopakoval mrzutě.
„Proč?“ zajímal se Bill, ale Andreas věděl, že by byl mnohem raději sám a nezatěžoval se zbytečnými otázkami. Poznal to z tónu jeho hlasu, z řeči jeho těla, které nedokázalo přijmout jeho blízkost a muselo se odtáhnout. Andreas mu to nezazlíval; po tom, co mu udělal, se divil, že s ním vůbec zůstával v jedné místnosti.
„Doufal jsem, že mi na to odpovíš ty,“ řekl tiše.
„Chceš, abych ti řekl, proč se ti tenhle pokoj nelíbí?“ Z Billova hlasu zaslechl upřímné překvapení.
Pokrčil rameny a začal nohama kopat ve vzduchu stejně vzpurně, jako když byl dítě a nedokázal přijmout fakt, že jej tam rodiče zase odvezli i přesto, že to místo neměl rád a dával jim to dostatečně najevo.
Bill se na chvíli zamyslel. Konverzace nedávala žádný smysl, ale na druhou stranu nutila jeho mysl upínat se k jinému cíli, myslet na něco jiného než na Sarah, krutost Jorgena a neuvážené zbrklé chování jeho samotného, a to mu pro tu chvíli stačilo.
Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po místnosti. Snažil se najít nějaký rušivý bod, něco, co tam nepatřilo, co nebylo součástí celku jako takového, ale nic takového nenašel.
„Možná nebyl problém v tomhle pokoji,“ promluvil opatrně. „Možná byl v tobě. A možná tam ještě pořád je.“
„Možná,“ připustil Andreas a hleděl na noční oblohu.
„Někdy nám nevadí věci jako takové, spíš se s nimi nedokážeme vyrovnat kvůli tomu, jaké pocity v nás vyvolávají.“
„Něco na tom bude. Nikdy jsem tady nepřespával s radostí. Pokaždé jsem se cítil osamělý, odstrčený vlastními rodiči i přesto, že to nebyla pravda. Zlobil jsem se na ně i na babičku, nechápal jsem, že musejí pracovat a občas si ode mě potřebují i odpočinout. Byl jsem dítě a můj dětský mozek si to vylíčil po svém.“
„Tak už to někdy bývá.“
I Bill přemýšlel nad tím, jak si jeho mozek zvykl jisté věci vylíčit po svém. Jak si zvykl utápět se ve výčitkách, jak trpěl při pomyšlení na to, že by všechno to, co o něm řekli jeho rodiče, mohlo být pravdou. Skutečně byl tak nezvladatelným dítětem? Skutečně by bylo lepší, kdyby se nenarodil? A pokud to bylo lepší, tak proč se vůbec narodil?
„A co ty?“ ozval se vedle něj Andreasův hlas a znovu jej vrátil do reality. „Měls někdy tenhle pocit? Jsou věci, se kterými se neumíš vyrovnat?“
Bill odvrátil tvář. „Neřekl bych, že se jedná o věci,“ odpověděl nejistě.
Ještě pořád se cítil zvláštně. Nebyl zvyklý vést s Andreasem normální konverzaci, jejich obvyklá konverzace se až do téhle chvíle zakládala na Andreasových posměšcích, on si z něj dělal legraci a Bill se to snažil ignorovat.
„A o co tedy?“
Bill se ještě více schoulil pod rozehřátou deku. „O lidi.“
Andreas chápavě kývl hlavou; na ramenou náhle ucítil tíhu výčitek, veškerých ošklivých slov a bezdůvodných urážek, které byl kdysi schopen chrlit s úsměvem na rtech jen pro pobavení ostatních, aniž by si uvědomil, že tím někomu ubližuje. Že tím někomu tolik ubližuje.
Nepohodlně se zavrtěl a po chvilkovém přemýšlení otočil hlavu, aby se podíval na Billa. Pozoroval jeho bledý obličej, který se zdál být z profilu dokonale symetrický; oči ulpělé do dálky, chvějící se řasy, které byly tak dlouhé, že mu na lících vytvářely drobné vějířovité stíny, plné rty s drobnou rankou a silně zatnutou čelist, která v něm probouzela pocit, že černovlásek vedle něj s něčím bojuje. Čím déle se na něj díval, tím hůř se cítil, čím hůř se cítil, tím větší byla zátěž na jeho ramenou. Styděl se. Snad nikdy v životě se za své chování nestyděl tak jako teď. Když naklonil hlavu na stranu a zhluboka nasál vzduch, ucítil stopy Billovy příjemné vůně. Všechno bylo tak špatně. Tak zatraceně špatně.
Dřív, než si to stihl rozmyslet, klečel na kolenou a upíral na překvapeného Billa provinilý pohled. Roztřeseně se nadechl.
„J-já… omlouvám se.“ Bylo tak těžké mluvit skrz obří překážku, která se mu znenadání usídlila v krku. Slova byla tak tichá, sotva postřehnutelná, ale on věřil, že je Bill slyšel. Byl si tím téměř jistý a ve chvíli, kdy se Bill začal zvedat k odchodu, zpanikařil, popadl jej za zdravé zápěstí a použitím menšího tlaku jej donutil znovu klesnout na matraci. „Omlouvám se,“ zopakoval o něco pevnějším hlasem, sesbíral veškerou odvahu a zvedl k němu pohled. Bill seděl naproti němu se skloněnou tváří, ruku se zlomenými prsty si pevně tiskl k hrudi, nemluvil, sotva dýchal. „Omlouvám se za všechno, co jsem ti kdy řekl.“
„Dost,“ řekl Bill tiše, unaveně kroutil hlavou. „Tohle nemusíš dělat. Nemusíme být přátelé jen proto, že nám oběma záleží na Tomovi. Vím, co si o mně myslíš a tohle opravdu není nutné.“
„Ne, ne, nerozumíš tomu.“ Andreas se narovnal, aby byly jejich obličeje ve stejné úrovni, a teprve když na něj Bill pohlédl svým ublíženým pohledem, uvědomil si, jak křehký ve skutečnosti byl. „Nedělám to kvůli Tomovi. Samozřejmě, je to jeden z důvodů, ale nedělám to jen kvůli němu. Omlouvám se ti kvůli sobě. Opravdu mě to mrzí. Mrzí mě všechno, co jsem ti kdy řekl, protože nic z toho nebylo pravdou.“
Bill se smutně pousmál. „Takže už nejsem mimozemšťan? Už si nemyslíš, že spím se všemi profesory jen proto, abych měl co nejlepší hodnocení? Už více nepáchnu?“
Andreas měl pocit, že jeho vnitřnostmi projel rozžhavený drát a roztrhnul je vejpůl.
„J-já… nemyslel jsem to tak. No… v tu chvíli možná ano, ale ve skutečnosti jsem to tak nikdy nemyslel. Měla to být jen legrace, neuvědomoval jsem si, jak moc se tě to dotýká.“
„Co sis myslel? Že budeš všem vykládat tyhle věci a já se tomu zasměju společně s nimi? Nikdy tě nenapadlo, že mám dobré známky možná jen proto, že si je doopravdy zasloužím? Nenapadlo tě, že zápach nemusí být důvodem, kvůli kterému nedovolím lidem přiblížit se ke mně?“
Andreas pokorně svěsil ramena. „Nenapadlo mě to.“
„Kdy ti to všechno došlo? Když jsi viděl, jak mě můj nevlastní otec škrtí?“ nezeptal se na to nijak vyčítavým tónem. Slova linoucí se z jeho úst byla tichá, nesmělá, prosycená tíhou předešlého okamžiku.
„Ne.“ Andreas se kousl do spodního rtu a odvážil se opětovat Billův pohled. „Došlo mi to ve chvíli, kdy jsi zcela pobláznil mého nejlepšího kámoše. Ze dne na den ses pro něj stal vším. Celým jeho světem. Najednou byl pořád s tebou, a když s tebou náhodou nebyl, pořád o tobě mluvil. Ze začátku mi to přišlo dost otravné. Nerozuměl jsem tomu a bál jsem se, že tím utrpí jeho pověst, že bude nakonec stejný jako ty. Byl jsem hlupák, a kdyby to šlo, vrátil bych každé mé slovo, každičkou myšlenku zpět, ale bohužel nemůžu. Můžu tě jen požádat o odpouštění a doufat, že mi to jednoho dne budeš schopen odpustit.“
Billův pohled okamžitě zjihl. Do rysů obličeje se mu vkradla měkkost a něha. Ve skutečnosti se na něj nezlobil, necítil vůči němu zášť, ani neměl potřebu poslouchat jeho omluvy, protože mu odpustil dávno předtím, než je vůbec vyslovil. Odpustil mu ve chvíli, kdy mu Tom prozradil, že za tím vším, za celou záchrannou akcí, pokud to tak směl nazývat, stál právě Andreas.
To jeho napadlo, kde Billa hledat, to on znal nejkratší cestu a jen díky němu mohl nyní Bill sedět v malé útulné místnosti a vdechovat do plic jemnou levandulovou vůni. A jako by to nestačilo, přivedl jej za člověkem, který znal jeho maminku a jako jeden z mála byl ochoten povědět mu o ní. Bylo to víc, než v co mohl doufat.
Zamrkal slzy v očích a věnoval světlovlasému chlapci před sebou drobný úsměv.
„Už se víc nemusíš omlouvat,“ vydechl jemně. „Nezlobím se na tebe.“
„Cože?“ Andreas pozdvihl obočí a překvapeně zamrkal.
„Nezlobím se na tebe,“ zopakoval a plaše odvrátil pohled. „Jen tě prosím… už nikdy neříkej nic o tom, že jsem využil své tělo k zisku lepších známek, alespoň ne před Tomem. Nikdy jsem… nic takového neudělal a nechci, aby si o mně myslel něco, co není pravdou.“
Andreas se nedokázal zbavit přihlouplého úsměvu. „Slibuju, že už nikdy nic takového neřeknu, ani před Tomem, ani před nikým jiným,“ dostal ze sebe bez dechu a naklonil se k Billovi blíž, jako by mu chtěl pošeptat nějaké tajemství. „Krom toho, Tom těm řečem nikdy nevěřil. Vždy se tě spíš zastával.“
Bill cítil, jak se mu hrudníkem rozlilo něco hřejivého. Jeho srdce se roztlouklo o poznání rychleji. Takže Tom nezaregistroval jeho osobu, teprve když za ním přišel s žádostí o pomoc v projektu. Vnímal jej i předtím, možná že během těch pěti let, co zíral na Mandyina záda a záplavu její zlatých vlasů, občas pohledem zaplul i jeho na něj. Ta myšlenka mu vyloudila na rtech náznak úsměvu. Konečně se dozvěděl něco hezkého, něco, co mu na rozdíl od všeho ostatního způsobovalo příjemný druh bolesti, takový ten, který vám svírá hrudník, třímá plíce a nutí vás soustavně lapat po dechu.
„Půjdu za babičkou,“ ozval se najednou Andreas a vstal. „Vypij ten čaj, a až se budeš cítit líp, přijď za námi do obýváku. Babička se nemůže dočkat, až se s tebou konečně pořádně seznámí. Chtěla, aby ses nejdříve zahřál a trošku si odpočinul, takže až ti bude líp… však víš.“ Hlavou ukázal na dveře.
Bill přikývl. „Děkuji,“ řekl zesláblým hláskem. „Za všechno, co jsi pro mě dnes udělal.“
Andreas cítil, jak mu do tváří stoupá horkost. „Nemáš za co. Je to pořád málo v porovnání s tím, jak moc jsem ti ublížil.“ Pousmál se a otočil se k odchodu. Stál už téměř u dveří, když se Bill za jeho zády ozval znovu.
„Andreasi?“
„Ano?“ pootočil hlavu. Jeho žaludek se bolestivě sevřel prázdnotou a on si uvědomil, že jedl naposled ještě ve škole.
„Zapomněl jsem ti poděkovat za tu sanitku,“ pípl Bill.
„Jakou sanitku?“ Andreas zmateně svraštil čelo a vzápětí mu to došlo. Vykulil oči, jeho hrudník se prudce zvedal a klesal v rytmu naléhavého dýchání. Věděl to. Bill po celou dobu věděl pravdu. Udělalo se mu špatně a tentokrát to nemělo nic společného s hladem. S malou dušičkou se znovu obrátil do místnosti a vyhledal Billův pohled.
„Uhm… ví o tom Tom?“ bylo první, na co se zeptal. Nic lepšího jej v danou chvíli nenapadlo.
Bill pomalu zakroutil hlavou. „A nedozví se to. Nepochopil by to.“
Andreas roztřeseně přikývl. „Děkuju.“
Chtěl ještě něco říct, možná Billovi ještě jednou poděkovat, ale z jeho slovní zásoby se náhle vytratily všechny smysluplné fráze. Věděl, že by ze sebe nedostal nic rozumného, a tak se na Billa jen krátce pousmál a raději rychle zmizel za dveřmi. Po celou dobu, co kráčel do obývacího pokoje, se utěšoval tím, že v Billově pohledu nespatřil ani stopy po hněvu či výčitkách. A to pro něj bylo dobrým znamením.
O pár minut po později se ozvalo další hlasité vrznutí, když byly dveře opětovně otevřeny a dovnitř proklouzla další postava. Bill, který se rozhodl připojit k ostatním a právě vstával z postele, při pohledu na přibližující se osobu nejistě zavrávoral a dopadl na matraci. Jeho plíce naléhavě nasávaly ovocnou vůni mýdla, která se jako neviditelný oblak vznášela kolem Toma a vyvolávala v Billovi chvění. I přesto, že jej čekal nelehký rozhovor, nebyl schopen soustředit se na nic jiného než na pohled hlubokých očí, které se najednou zjevily kousek od jeho obličeje a rty, které se usmívaly tak roztomilým způsobem, až měl chuť dotknout se jich a část té něhy sobecky ukrást pro sebe.
„Jak se cítíš?“ zeptal se jemně a naklonil se, aby Billa líbnul na čelist.
Bill chvíli nebyl schopen odpovědět. Bojoval s podivnou slabostí, měl pocit, že Tom roztočil místnost a Bill tomu divokému tempu nestíhal. „Už je mi líp,“ odpověděl nakonec a pokusil se na Toma usmát.
Tom očima sklouzl níž a pobaveně zakroutil hlavou. „Omlouvám se za to tričko.“
Bill následoval jeho příkladu, sklonil pohled a zahleděl se na sytě rudé tričko s nápisem jsem sexy, chceš mě?, které patřilo ke Georgovým nejoblíbenějším a které se jakýmsi nedopatřením dostalo do Billova šatníku. Georg byl na něj tak pyšný. Bill si dokonce ani nepamatoval, že by se kdy na schůzku s potenciální přítelkyní obléknul do něčeho jiného a možná právě to bylo důvodem, proč všechny jeho potenciální přítelkyně náhle ztratily svůj potenciální zájem.
„To nic.“ Bill s úsměvem zavrtěl hlavou, odložil polštářek na místo a natáhl ruku, aby se dotkl Tomovy čisté tváře. „Mimochodem, to bláto ti slušelo.“
„Takhle je to mnohem lepší,“ zazubil se Tom, vzal Billovu ruku do své a přiblížil ji ke své tváři. Zhluboka nasál květinovou vůni Billových prstů a pousmál se. „Připraven na rozhovor?“
Bill se také pousmál, naklonil tvář dopředu a zlehka vsál Tomův spodní ret mezi své, věnuje mu láskyplné políbení.
„Teď už ano,“ vydechl a odtáhl se, aby mohl Tomovi pohlédnout do očí. Věděl, že než tahle noc skončí, musí udělat ještě jednu věc.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
I přes to, že se v tomhle díle neodehrávalo žádné drama jako v tom minulém, i tak jsem napjatě čekala, co bude. Všechny ty emoce mávaly i se mnou, protože promluva Billa s Andreasem rozhodně nebyla jednoduchá. Věřím, že se Andreas cítil pěkně hloupě a vlastně ani sám nevěděl, jak by se měl omluvit. Billa zase obdivuju, jak to dokázal ustát a že vlastně to všechno postupně Andymu odpouští. Věci, které o něm Andy v minulosti roznášel opravdu nebyly hezké a mě bylo zas jednou líto, čím vším si Bill musel projít. Život rozhodně neměl jednoduchý ani v jedné oblasti, tak snad mu to teď všechno bude vynahrazeno. Celkově se mi ale moc líbí Andreasova změna! Je hezké jak dospěl a uvědomil si zíkladní věci.
Mimochodem, až Andy příště dostane levandulové polštářky, ať mi je pošle a neháže je do koše! 😛 Já když jsem si přečetla, jak je hází do koše, málem mi i ukápla slzička! 😀
A ať byl celý díl pochmurný a pro mě trochu emočně vypjatý, tak závěr byl opět nádherný. ♥ Bill v Georgově tričku s takovým nápisem..rozkošné! ♥ On upřímně celý Georg mě strašně baví! 😀
Moc děkuji za báječný díl, B-Kay! ♥
Další díl, další skvost. Napravený Andreas je milý. Jsem zvědavá co jeho babička řekne o Billově matce. Snad pak Bill bude spokojenější sám se sebou a dokáže se vyrovnat s minulostí. Děkuji za díl.
Jsem ráda, že si Andreas uvědomil, jak zle se k Billovi choval. Nechápu, jak si takoví lidé mohou myslet, že svými urážkami nikomu neubližují a dotyčné to nechává chladné. Je pěkné, že se Billovi omluvil.
Bill s Tomem… Co dodat, jsou spolu neskutečně moc kouzelní a sladcí. Představa něžného a stydlivého Billa v tričku s takovým nápisem..:D
Snad Bill zvládne rozhovor v pořádku a nebude mu až příliš smutno.
Jinak, jsem ráda, že povídka třicátým dílem nekončí! Snad jich bude ještě jednou tolik. Moc ti děkuji, že tuto povídku píšeš, je dokonalá. Děkuji za tento díl a jako vždycky se nemůžu dočkat dalšího!
Opět skvělý dílek. B-kay ty jai tak skvělá spisovatelka…ne jen autorka twincestu…a já mám twincest opravdu hodně, ale ty jsi taková autorka, která je pro mě i spisovatelkou…měla bys svůj talent využívat i dál a ne jen na hloupý twincest. 😍😀 Díky za překrásný dílek.
Je moc dobře, že se mezi Billem a Andreasem vyčistil vzduch. Andreas se svému pocitu viny postavil čelem a dokázal se omluvit, i když to po něm nikdo vlastně ani nechtěl. A to ještě neví, že se Bill rozhodl ho přibrat do jejich studijní skupiny. To bude čučet! 😀
Teď jsem zvědavá, co se dozvíme od Andyho babičky.
Díky, těším se na pokračování.
[4]: Hloupý twincest? Že tě pusa nebolí. 😀 Ale jinak samozřejmě souhlasím. B-kay je neuvěřitelná. Jsem připravená založit její fanklub jakmile jí výjde první kniha. Je to naše hvězda, nikdo nepíše tak krásně jako ona. Ale doufám, že až se stane známou uznávanou autorkou bestsellerů (a ono se to stane) tak ani tak nezapomene na nás a bude náš zásobovat twincestem. 🙂
[6]: Sory, nechtěla jsem nikoho urazit…ani B-kay ani její věrné čtenáře, ani věrné čtenáře…možná kdyby napsala "hloupý twincest", vyznělo by to lépe?! 😜😀 Sama hodně čtu a mám ráda twincest, ale taky hodně píšu…jen jsem tím chtěla říct, že tohle není pro každého a vlastně to vzniklo díky fanouškům a … asi to nevysvětluji správně. Jen chci říct, že jsem nechtěla někoho urazit a vážím si twincest tvorby…možná mi jse o to, že twincest tvorba je úžasná, ale není věčně vrytá do papíru…tímto ae chci všem, kterých se to dotklo…ale určitě je pravda v tom, že B-kay je a budou úžasnou spisovatelkou. 🙂
Miluji tuhle povídku..
Je dobře že si konečně Andreas uvědomil jak Billovi ubližoval a Tom z Billem jsou zlatíčka.
[7]: Chápu. Ani já jsem to nemyslela zle. 😉
[10]: Ani já jsem si nemyslela, že bys to mohla myslet nějak zle, ale chápu, že tvorba twincestu je pro mnohé z nás skutečně důležitá a nechtěla jsem tak svou poznámkou snižovat jeho hodnotu anebo význam. Autoři si úctu rozhodně zaslouži jako kdyby psali cokoliv jiného. 😉🙂