autor: leahq
Tom si na dveře pověsil cedulku nerušit a zamknul, zatímco se Bill dramaticky svezl na zem. Duo vyběhlo schody tak rychle jako nikdy, jelikož se snažili dostat z místa činu, aby je nikdo nepřistihl. Tom se posadil na konec postele a podíval se na Billa, který vypadal, že brzy upadne do kómatu.
„Jsi v poho?“
Bill přikývl.
„Seš rád, že ve sklepě nemají kamery?“
Bill vydechl pískavý zvuk, který zněl jako ano.
„Chceš se vyspat, než zjistíš, pro co jsi málem umřel?“ Tom si z toho teď už jen utahoval.
Bill se konečně narovnal a opřel se zády o nohy Tomovy postele. „Jak to, že nemáš problém s dechem?“
„Protože vždycky chodím po schodech.“ Pokrčil Tom rameny. „Jsem v dobré kondici.“ Zvedl si lem trika, abych ukázal své břišáky tvrdé jako kámen.
„Jééééééžiši.“ Bill zavrtěl hlavou a zabořil si obličej do dlaní. „Příště mě varuj.“
Tom se zasmál a začal sundávat gumičku z balíku. „Promiň.“
„Nezníš, jako bys toho litoval, ale to je fuk.“ Bill ukázal na obálky. „Co to teda je?“
Tom se prohrabával balíkem. „Každá z nich má číslo od jedničky po šedesát tři a vzadu je jedna neočíslovaná.“ Tom vyndal obálku s číslem jedna a pak tu neoznačenou. „Vybírej moudře.“
Bill vyndal tu prázdnou a začal se prát s drátem, který ji držel zavřenou. Tom dělal to samé s jedničkou a pak pohledem zaostřil na jedinou stránku papíru, která v obálce byla. Papír byl popsaný na psacím stroji a vypadal až moc oficiálně na něco, co bylo zabarikádováno ve sklepě zchátralého hotelu. Rychle si papír pročetl a vykulil oči, když dočetl příběh první zaznamenané smrti v Moorsfieldském hotelu.
„Je to opravdu detailní popis smrti.“ Řekl Tom nahlas a opatrně zastrčil dokument zpátky do obálky. „Ale to…“ Tom se zašklebil, když Bill hned nezvedl pohled. „Byla to vražda.“
„Jo…“ Billův obličej dost znatelně pobledl. „Dělali rituál.“
Tom okamžitě litoval, že do tohohle případu zatáhl někoho nevinného a vzal Billovi z rukou ručně popsané stránky. Rychle je pročetl, každý krok rituálu mu svíral žaludek víc a víc.
„Bille, nechci ti kazit den, ale chci, aby ses odsud odstěhoval. Okamžitě.“
„Ale podle těch instrukcí se tomu člověku nikdy nepovedlo rituál dokončit.“ Bill se zvedl a sedl si vedle Toma. „Myslíš, že by si nikdo nevšiml, kdyby tady volně pobíhal démon?“
„Ne nutně.“ Tom si roztřeseně přejel rukou po vlasech. „První vraždou přivolali démona do budovy.“ Tom zvedl složku s číslem jedna. „Zavraždili prostitutku a použili její krev, aby dostali jeho pozornost.“
Bill se zamračil. „Nemusí se použít krev panny nebo tak?“
„Ne, démonům je to u prdele.“ Tom zavrtěl hlavou. „Jediná věc, kterou ten člověk musí mít, je duše.“
„Ok.“ Bill přikývl a postavil se, začal přecházet, nemohl sedět na místě. „A kdy to bylo?“
„Ve čtyřicátým šestým.“ Tom byl v šoku z toho, jak dobře to Bill bral.
„A říkáš, že první vražda sem přivolala démona?“
„Jo.“
„Obsahuje zbytek obálek další detailně popsané smrti?“
„Nejspíš ano.“
„Proč?“ Bill přestal chodit a opřel se ledabyle o Tomovu skříň.
„Kdokoliv to napsal, se snažil dostat mocného démona, aniž by prodal vlastní duši. Aby dokázal, že je hoden démonova času, nabídl mu šedesát šest duší.“
„Ale došli mu lidi?“
Tom byl o krok napřed před svým společníkem a už otevíral obálku s číslem šedesát tři. „Nejnovější smrt je z loňského roku.“ Tom si kousal do piercingu. „Slyšels o tom někdy?“
Tom mu podal vytisknutý dokument z wordu, který detailně popisoval smrt dvaačtyřicetiletého muže, jehož opilého našel mozek za tímhle vším a strčil ho ze schodů, což vedlo ke smrti příčinou zlomením vazu.
Bill zavrtěl hlavou a smutně se posadil zpátky vedle Toma. „Nevěděl jsem, že se tu děje něco špatného. Sakra, ani jsem neslyšel, že by si tu někdo stěžoval na obsluhu…“ založil ruce na hrudníku. „No, já si na ni stěžuju, ale předpokládal jsem, že je to proto, že jsem zahořklý kretén a oni se mnou nechtěli mít nic společného.“
„Ach.“ Tom poplácal Billa po rameni. „Jestli ti z toho bude líp, tak na mě tady taky serou.“ Postavil se. „A teď když se z tohohle stal lov na démona, budu si muset zabezpečit pokoj.“ Tom se začal prohrabávat taškou, kterou narval do spodního šuplíku skříně. „Můžeš tady zůstat, jak dlouho chceš.“
„Jestli ten, kdo tohle začal, stále ještě zabíjí lidi… nemyslíš si, že bychom měli evakuovat hotel?“
„Na to nemáme pravomoci.“ Tom zavrtěl hlavou a vytáhl z tašky obří kříž. „A navíc bychom na sebe jen stáhli pozornost a hlavně bychom si tím na záda nakreslili terč.“ Přidělal kříž na jediné dveře v místnosti. „Jestli chceš, můžu pak vysvětit i tvůj pokoj.“ Tom teď držel lahvičku růžového oleje a v druhé svěcenou vodu.
„Pokud to nebude problém, mohl bych tu dnes přespat?“ Bill se mu najednou odmítal podívat do očí. „Nechci být přítěž ale moje specializace je fantasy a ne horor.“
Tom se zasmál. „To teda nevím, ta scéna, kde se skupinka vojáků snaží zabít tvého minotaura, je děsivá.“ Tom cákal svěcenou vodu do tvaru kříže přes dveře, okna a zdi. „Nedovedu si představit, kdyby mě zahnal do rohu ozbrojený dav opilých kreténů, kteří by mě chtěli mrtvého, protože mám jinou hlavu než oni.“
Bill se trochu začervenal. „Opravdu se ti moje psaní líbí?“
„Mmhmm.“ Tom se podíval přes rameno na blonďáka. „Možná jsem tvůj největší fanda.“
„Spíš můj jediný…“
„Což mě dělá i tím největším!“ Tom se na Billa otočil s velkým úsměvem. „A teď mě omluv, ale musím to tu posvětit, ano?“
„Dobře.“
Bill se v tichosti díval, jak Tom chodí po pokoji a recituje něco v latině, znělo to opravdu melodicky. Po tom, co dokončil své nápěvy, udělal na rámy dveří růžovým olejem křížky, pak také na okno a na zrcadlo. Když měl hotovo, postavil se na židli a zopakoval to i se stropem a pak i s kobercem pod postelí. Pak se Tom narovnal a hřejivě se usmál.
„Možná jsem to přehnal, ale je lepší být v bezpečí než mrtvej.“
„Jo…“ Bill byl rozptýlen vůní růžového oleje a zvláštním mírem, který ho v půlce Tomova recitování polil.
„Jsi v pohodě?“ Tom se naklonil a snažil se zachytit Billův pohled. „Neztrácím tě v nějakém šoku, že ne?“
„Ne.“ Řekl blonďák jednoduše. „Jen jsem se necítil takhle… v pohodě… Už ani nevím, kdy naposledy.“
Přes Toma se přelila neuvěřitelná vlna empatie, když si to všechno uvědomil. Tom se natáhl rukou za svůj krk a rozepnul stříbrný řetízek, který měl schovaný pod košilí, a vyndal ho. Natáhl se a zapnul ho Billovi kolem krku, nechal přívěšek ve tvaru kříže dopadnout na Billův hrudník.
„Myslím si, že tě utiskovala přítomnost démona.“ Tom zvedl ruku a díval se, jak Bill vykulil oči strachy. „Ne jakože jsi byl posednutý. Je to spíš jako mrak deprese, který se line z jeho přítomnosti. Čím déle zůstaneš tady v tom pokoji, tím lépe by ti mělo být.“
„Když jsi mi teď tohle dal, není to pro tebe jako zahodit pádlo od voru na pustým moři?“
„Ani ne.“
Tom si vyhrnul rukávy svého černého pulovru a ukázal tak své vytetované rukávy. Z toho, jak měl vzory protkané, začal Bill málem šilhat, když se snažil přečíst to, co po bližší inspekci zjistil, že ani není v angličtině. Mezi slovy byly různé symboly pro ochranu a víru. Bill naklonil hlavu na stranu a zvedl Tomovi ruce tak, aby viděl, co je i z druhé strany.
„To je neuvěřitelný! Povedlo se ti nechat si vytetovat všechny symboly ze všech náboženství známých lidskému druhu?“
„To doufám.“ Odpověděl Tom jakoby nic. „Ta slova jsou mix zaříkadel a modliteb, které mě snad dělají nedotknutelným.“
„Když říkáš snad…“ Bill se na něj podezíravě podíval.
„Nikdy jsem se tváří v tvář nesetkal s žádným z těch bastardů, ale pracuji s profesionály v oblasti tetování. Jsem tak trochu prototyp.“
„Ale tak lepší než nic.“ Bill se postavil před Toma. „Tak či tak vypadají dost cool.“
Tom se ušklíbl a natáhl se do ledničky. „Chceš něco k pití?“
„Chlast. Silnej chlast.“
Tom Billovi podal zbytky Patrona, které minulou noc nedopili, a sám si vzal colu. Otevřel plechovku a napil se, pak si všiml Billova pohledu.
„Nemůžu pít, dokud to nevyřeším.“
Bill vykulil oči a rty měl už kolem hrdla lahve. „Žertuješ, že?“
„Bojím se, že nikoli.“ Tom se posadil do jednoho z křesel u okna. „Neměl bych pít, když jsem v práci, minule mi to trochu uteklo.“
„Možná kvůli utlačení démonem?“
Tom naklonil hlavu na stranu a pokrčil rameny. „Možná. Vážně mě to dost vzalo, a to se mi normálně nestává.“
„Takže teď, když víš, co se děje, je způsob, jak se toho zbavit?“
„Nos pořád ten kříž, nepohybuj se po budově sám a okamžitě mi řekni, kdybys měl myšlenky nebo pocity, které by jakoby nepatřily tobě.“ Tom se dlouze napil. „Myslím to vážně, nežertoval jsem, když jsem říkal, aby ses odstěhoval.“
„Oh, to bych kurva rád.“ Bill se dlouze napil z lahve. „PO TOM, co tohle doděláme.“ Zvedl ruku, aby Toma zastavil v čemkoliv, co se chystal říct. „Hele, četls moji knihu, ne?“
„Jo…“ Tom si nebyl jistý, co měl nepochopený minotaur společného s touhle konverzací.
„No, kdybys četl i ten zbytek, tak by ses něco málo naučil, všech devatenáct něco pojí dohromady.“ Bill se na Toma přísně podíval. „Přátelé neopouštějí své přátele jen proto, že se situace začne vyvíjet trochu smrtelně. A já tomu věřím až do morku kosti, takže se hádej, jak chceš, ale já tady zůstávám, dokud se to nevyřeší.“
Tom nebyl schopný zastavit úsměv, který se mu dral na tvář a naklonil se blíž ke svému zjevně podnapilému společníkovi. „Takže jsme teď přátelé?“
„No to se uvidí,“ Bill znovu zvedl ruku a začal odpočítávat na prstech. „Včera jsi mi přinesl prvotřídní chlast, vzal jsi mě na mega dobrodružství, koupils mi opravdový jídlo a snědl ho se mnou. Pak jsi mi dnes dal dortíky, vzal mě na další hustý dobrodružství, nabídl mi práci, neironicky složil kompliment mojí práci.“ Bill zastavil, aby si škytl. „A pak, když spadla ta past smrti, tak namísto abys utekl, jsi odtamtud vytáhl mou prdel, i když jsi sám riskoval život, a pak jsi mi dal ochranu, zatímco jsi mi oklikou vysvětlil, že nejsem úplný hovno a že poslední tři roky mýho života nejsou kvůli mně, ale kvůli tomu, že tady v týhle debilní budově žije zasraný démon.“ Tom byl překvapený z toho, že se Billovi v očích začínaly tvořit slzy. „Takže jo,“ popotáhl Bill a znovu se napil. „Nikdy v životě jsem neměl tak dobrého přítele, jako jsi ty.“
Tom si odkašlal, aby se vyhnul přílišné emocionalitě a zvedl se, přešel před Billa, který se na své židli nakláněl až nebezpečně napravo. Jemně ho vytáhl na nohy a přitáhl si ho do medvědího objetí.
„Nejsi zklamání v žádném významu toho slova. To ty jsi ten, kdo v tomhle případě všechno odhalil. Jediné, co jsem dělal já, bylo vloupání se a byl jsem šikanován duchem, abych mu koupil sladkost. To ty jsi mozkem téhle operace.“
Bill se uplakaně zasmál a objal ho zpátky. „Jsi docela troska.“
„Nezdvořilé,“ zasmál se Tom, „ale pravdivé.“
Bill se odtáhl z objetí a utřel si mokrý obličej. „Promiň, nechtěl jsem se tady emocionálně složit ve tvé přítomnosti. Jen jsem tak dlouho nic necítil, že mě to prostě porazilo.“
„To vůbec nevadí.“ Tom se na něj usmál a vrátil se k sezení. „Jsem rád, že jsem mohl zahnat ten zlý mrak nad tvou hlavou.“ Všímal si, jak moc unaveně mladík před ním vypadá. „Co kdyby ses vyspal? Vypadáš, že za chvíli omdlíš.“
„Ne,“ Bill zavrtěl hlavou. „Potřebuješ postel víc než já.“
„Ne, dneska ne.“ Tom se zase natáhl dopředu a zvedl z postele obálky. „Budu si to muset všechno pročíst, abych lépe pochopil situaci, než zavolám šéfovi, který je mimochodem uznávaný démonolog.“
„To se hodí.“ Bill si mnul oči. „Myslím, že pokud ti moje přítomnost opravdu nebude vadit, tak bych si na chvíli zdříml.“
„Nepustil bych tě k tobě do pokoje, ani kdybys chtěl.“ Tom ukázal k oknu za svou hlavou. „Nikdy nebuď sám, pokud není slunce na obloze. Tma je jejich doménou.“
Bill se zachvěl nad tou poučkou a přikývl, odešel do koupelny, aby si omyl obličej, než se pokusí spát. Tom si zatím vzal balík obálek a svůj notebook, kde si chtěl udělat seznam základních informací o každé z obětí; bylo mu jasné, že vyšetřování by mohlo být jednodušší, kdyby se s nějakou z duší dokázal spojit.
Zvedl pohled, zrovna když Bill vycouval z koupelny, pousmál se na něj. „Dobře si odpočiň, ano? Slibuji, že se sem do pokoje nic nedostane.“
Bill mu úsměv oplatil a přikývl, skopl boty a vlezl si do postele. „Věřím ti.“
Tom se natáhl, aby zhasl světla v pokoji, až na lampičku přímo u stolu, u něhož seděl, a doufal, že bude schopen případ rychle vyřešit, aniž by přibyly nějaké další oběti. Otevřel si druhou colu a připravil se na práci těžší než kdykoliv předtím.
***
Bill pootevřel oči, když z okna k jeho obličeji pronikl pruh světla, a tak bylo jednodušší se zvednout, než trpět. Posadil se a byl chvíli zaskočený, že je v uklizeném pokoji, který nemá kuchyň jako ten jeho. Otočil se napravo a musel se usmát, když viděl, že Tom spí v křesle, ve kterém seděl v noci předtím.
Bill se posadil a potichu se šel podívat, jak médium pokročilo, než v noci usnulo. Přímo před Tomem na stole byl otevřený laptop, který byl jen v režimu spánku, čtyři prázdné plechovky od coly a všech šedesát čtyři obálek bylo rozházených po stole. Přejel prstem po touchapdu, aby probral počítač, a všiml si, že si Tom něco poznamenal i ručně.
Vůbec mu nepřišlo, že by překračoval hranice, když zvedl kousek papíru a přečetl si sotva čitelné poznámky, které tam byly v noci načmárány.
Pokoj 415
Najít/zapečet ob. pkj
Zavolat G
Zabezpečit B pkj
Byla tam i pátá položka, ale Tom psal jako prase. Bill položil papír zpátky a podíval se na hodinky, bylo něco málo po desáté ráno. Znovu se podíval na jasnou obrazovku laptopu svého společníka a cítil hrdost v hrudníku, když viděl, že wordový dokument měl hezky zorganizované informace o všech smrtích v hotelu, aby byly zálohované lépe než na papírech.
Bill si sáhl do kapsy pro mobil a byl překvapený, když ho tam nenašel. Přemýšlel o předešlé noci a povzdychl si, když si uvědomil, že ho nechal na poličce ve sklepě. Zanadával si pod vousy a půjčil si Tomův telefon, zmizel s ním do koupelny, aby si zavolal.
***
Tom se zběsile rozhlédl po pokoji, když se probudil do vůně čerstvé kávy, aby zjistil, kdo nebo co zapnulo kávovar. Po svém levém boku si všiml, že nejenže byla postel poprvé od doby, co zde bydlí, ustlaná, ale že Bill mluvil s někým u dveří. Tom se postavil, protáhl si vlasy nad hlavou a povšiml si, že pokoj je až precizně uklizený.
„Ah, jsi vzhůru!“ Bill se vracel od dveří s plastovým sáčkem, který položil na šatník. „Objednal jsem snídani.“
„Co to, sakra, je, Bille?“ Tom si mnul obličej, nebyl zvyklý na lidi, co byli po probuzení tak živí.
„Máme před sebou spoustu práce. Tak jsem si řekl, že bychom měli začít pořádnou snídaní.“ Bill nalil dva kelímky kávy. „V noci jsi toho dost udělal, tak jsem ti chtěl alespoň sehnat něco k jídlu.“
„Děkuju.“ Tom si promnul oči a vzal si od Billa cukr. „Věř mi, vážím si toho. Jen že nejsem zvyklý na interakci s živými nebo mrtvými po tom, co jsem tak krátce vzhůru.“
„To nic.“ Bill otevíral krabici s palačinkami. „Už si jdu zaměstnat pusu jinak.“ Narval si do pusy masivní kus jídla a ukázal Tomovi, aby otevřel další krabice.
„Pane na nebi, to jíš za dva?!“ Tom zíral na svou vlastní porci čtyř palačinek, dvanácti kousků slaniny, nejspíš půl kila míchaných vajíček, na komínek bramborových placek a malou horu koření.
Bill pokrčil rameny. „Chtěl jsem, abychom měli dost energie na ten tvůj seznam.“
„Četls můj seznam?“ Tom žužlal kus slaniny.
„Četls mou knihu.“
Tom protočil oči a vzal si plastovou vidličku, aby se mohl pustit do vajec. „Jsi vážně divnej, víš to?“
Tom si poklepal na nos a polkl, než promluvil. „Samotářský autor fikce.“
„Pravda.“
„Ale vážně,“ Bill si namáčel bramborovou placku do kečupu. „Co je s pokojem na čtvrtým patře.“
„Ach, jo!“ Tom málem upustil vidličku nadšením. „Je to fakt zlý, ale tam byl dlouho době ubytovaný tenhle sériový vrah.“ Tom rozhodil rukama. „Ani ho nenajal ten, co tohle všechno začal; bylo to náhoda nebo prostě něco. V pokoji 415 ten pošahanej bastard zavraždil deset šlapek, dva hosty a jednu pokojskou. Je dost vysoká šance, že tam dokážu navázat kontakt minimálně s jednou duší.“
Billovo nadšené přežvykování zpomalilo. „To je pokoj přímo pod tím mým.“ Nebyla to otázka.
„Jo, ale všechno se to stalo v letech 57 až 61.“
„Dobře.“ Přikývl Bill a jeho úzkost trochu polevila. „Myslel jsem si, že se všichni ti lidé museli zabít v nějaké speciální místnosti pro obětování nebo tak něco.“
„Jen první a poslední musí být s ceremoniálem udělaným člověkem, který to všechno započal. Ostatních šedesát čtyři jen musí být v téhle budově.“
„No to zní fér.“ Billův tón byl plný sarkasmu. „Nechtěli bychom, aby kdokoliv, kdo tohle začal, musel pokaždé, kdy chce udělat oběť Satanovi, do stejného pokoje.“
„Bereš to překvapivě dobře.“
„Jsem trochu pošuk.“
Tom přikývl a pustil se do palačinek. „Musíme ale zjistit, v jakém pokoji se to děje.“
Bill zamručel a poklepal si na bradu, zatímco kousal obří kus slaniny. „Můžeme vyškrtnout čtyři místnosti ve sklepě.“
„To ano.“ Přikývl Tom. „Plus v nákresech je pár dalších schovaných místností, které jsem ještě neprozkoumal.“
„Takže můžeme dnešek strávit tímhle, než půjdeme do pokoje, ve kterém někdo může nebo nemusí bydlet?“ Billův hlas byl už znovu v pohodě.
„Georg říkal, že se dneska kolem jedenácté odhlašují, takže máme šanci, že tam bude na čas prázdno.“
„Dobře.“ Bill přikývl. „V tomhle hotelu je check in až po čtvrté odpoledne, aby mohlo to směšně malé množství pokojských uklidit, takže máme dost času.“
„Když mluvíme o času, kolik je?“ Tom se drbal na ruce. „Tak nějak jsem v noci nespal.“
„Je asi deset čtyřicet pět a je dobře, že ses vyspal, máme spoustu práce.“
„Asi jo.“ Tom si promnul plnovous. „Můžeme se jít podívat, jestli už je ten pokoj prázdný, jestli chceš.“
„A co kdybys mi nejdřív vysvětlil věci ohledně toho rituálu? Celé jsem to přečetl, ale moc jsem to nechápal.“
„Jasně.“ Tom se opřel a podal Billovi svůj kelímek, aby mu ještě nalil kávu. „Takže chápeš, že nějakej sráč zavraždil člověka, aby dostal pozornost jednoho ze Satanových pomocníků, že?“
„Mmhmm.“ Bill přikývl a také se opřel, aby mu bylo pohodlněji.
„Dobře, no v tomhle případě se ten člověk rozhodl, že chce, aby ten démon byl jeho otrokem. Až zabije všech šedesát šest, tak ten, kdo tohle kontroluje, bude muset udělat oběť v tom samém pokoji, kde došlo k té první, a udělat rituál předtím, než toho šest-a-šedesátého zabije.“
Bill přikývl. „Vážně je to takhle jednoduché?“
„Technicky bude potřebovat člověka číslo 67, který bude fungovat jako nádoba pro démona. Není to zrovna lukrativní pozice, takže poslední oběť bude nejspíš muset být pár.“
„Ale jestli byla první vražda v půlce 40. let, nebude tomu člověku sto let? O co mu jde?“
„Když máš pod kontrolou démona, tak máš lepší přístup k černé magii, která tě drží naživu a nejspíš snižuje tvůj věk.“ Tom si prohrábl vlasy. „Nevím přesně, co pro něj démon udělá, ale je jasný, že to bude něco z velkých čísel.“
„Velkých čísel?“ Bill měl oči plně dokořán a plné nadšení.
„Peníze, sex, sláva, mládí, síla a pomsta.“ Řekl Tom jednoduše.
„A co láska?“ Bill přejížděl prstem po kraji kelímku. „Nemyslíš si, že by láska byla dobrý důvod?“
Tom zavrtěl hlavou. „Chtíč možná, sex rozhodně, ale ani ďábel sám nedokáže někoho přinutit zamilovat se. Je to jedna z jediných sil na zemi, která je tak posvátná, že nejde svázat.“
Billovi se na rtech objevil úsměv. „To je překrásné.“
Tom se zasmál a hodil znovu prázdný kelímek do koše. „Nesnažil jsem se být poetický. Je to jen pravda.“
„V tom případě je pravda překrásná.“ Přikývl Bill a posadil se rovněji. „Už jsi zavolal tomu svému člověku?“
„Mému kom… oh Gustavovi!“
„Jo, tomu.“ Přikývl Bill. „Jak jsi vůbec skončil s démonologem místo šéfa? Neznamená to, že pracuješ pro Katolickou církev?“
„Ne.“ Mávnul Tom rukou. „Církev o Gustavově práci ví, ale je spíš démonolog na volné noze. Jeho otec, Donovan Schäfer, byl učenec, který chtěl zjistit všechno o duších, démonech a životě po smrti. Jelikož svou práci nedokončil a asi ani nikdy dokončená nebude, tak od dětství všechno, co věděl, učil i Gustava a tak teď, ve věku dvaceti osmi let, je nejmladším plně zaháčkovaným démonologem, kterého katolická církev uznává a podporuje.“
„Páni.“ Bill přikývl a ukázal, aby Tom pokračoval. „A ty s ním pracuješ?“
„Jo,“ Tom přikývl. „Jak jsem říkal, já se s tímhle narodil a máme to v rodině. Moje matka často pomáhala Gustavovu otci s případy, byla jako jeho předvoj, aby nemusel jezdit přes celou zemi, kdyby nešlo o démona. Vím, že ji dost respektoval, ale jsem si jistý, že jí tu práci dal kvůli tomu, že byla svobodná matka. Když mi bylo devět, moje mamka narazila na svého prvního opravdového démona a Donovan za ní letěl, a tak mě nechal s Gustavem v jednom nudném kostele po celé tři dny, zatímco řešili případ. A skamarádili jsme se, a teď když jsme dospělí a naši jsou v penzi, dělám pro Gustava to, co dělala moje mamka pro jeho tátu.“
„Páni.“ Usmál se Bill. „To je neuvěřitelný! Už jsi někdy démona potkal?“
„Ne, nikdy dřív. Nejhorší věc, kterou jsem potkal, bylo masivní řádění domorodých indiánů na ranči, kde zabíjeli všechna jejich zvířata. Bylo to hrozný, ale když jsem se setkal se staršími od potomků kmene a promluvil si s nimi, pomohli mi udělat ceremoniál, který přinesl mír duším a rančerům.“
„To zní neuvěřitelně smutně…“
„To bylo.“ Přikývl Tom. „Dodnes si nejsem jistý, proč ta zvířata zabíjeli, jelikož se o nich říká, že milují všechno živé a z přírody, ale hádám, že byli mrtví tak dlouho, že už se nedokázali soustředit na realitu. Jako…“ Tom mával rukama, jak přemýšlel. „Jakože… i ty nejhodnější duše, když se soustředí na to, co je drží zpátky, tak už si nepamatují své hodnoty a přemůže je zoufalství a frustrace. Jsou z nich otisky toho nejhoršího, co v lidstvu je.“
„Jsi si jistý, že nechceš být poeta?“
Tom se zasmál a protočil oči. „Zmlkni, Bille.“
„Vážně! Tvoje perspektiva a uvědomělost…“ Bill přestal, když ho do tváře sejmul kus studeného vejce. „Oh, jsi nevychovaný.“
„Řekni, že nejsem poeta!“ vyzval ho Tom.
„Ne.“ Bill založil ruce. „Máš překrásnou duši a nic z nebe nebo země mě nedokáže přesvědčit o opaku!“
„A co z pekla?“ Tomův tón hlasu se trochu posunul.
„Jasně!“ přikývl Bill. „Máme práci. Měl bys zavolat Gustavovi, abychom se zase mohli vrhnout do vyšetřování!“
Tom nedokázal zastavit pobavený úsměv. „Když tak naléháš.“
autor: leahq
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Začínám přemýšlet o tom, že jsem s touhle povídkou raději ani neměla začínat, protože mám pocit, že možná budu právě já tou osobou, kterou u povídky klepne! A situaci mi rozhodně nezmírňuje to, že je už za okny tma a jsem sama doma ve velkém domě. Pěkně děkuju teda! A to raději nechci vědět, co mě ještě čeká v dalších dílech. Tohle je určitě jen slabý odvar toho, co nás teprve čeká.
Každopádně! Stejně s povídkou neskončím, protože jak něco rozečtu, nejde mi přestat, moje zvědavost by neunasla to, že neví, jak to všechno nakonec skončí. Povídka mě jednoznačně baví, o tom žádná, ale u žádné povídky jsem se ještě nebála tak, jako u téhle. Na mě jsou všichni ti démoni skutečně silné kafe a běhá mi z toho mráz po zádech. Abych se přiznala, zatím moc nechápu tu věc s rituálem úplně do hloubky a rozhodně se nemíním ke čtení zrovna téhle pasáže vracet. Buď se k ní vrátím někdy v dalších dnech, ale dneska to opravdu nepůjde, protože už tak mám strach jen dojít si na záchod. 😀
Průběh mě jednoznačně překvapil, protože jsem asi s tak těžkým případem nepočítala. Doufala jsem, že to bude zase Tomova běžná práce a ne že se setká s něčím tak velkým a nebezpečným. Nemluvě o počtu zavražděných! Nemohla jsem uvěřit tomu, že se v obálkách skutečně skrývaly tyhle informace, když jsem v minulém díle něco takového naznačila, dělala jsem si srandu, protože jsem ani v nejmenším nečekala, že by se to mohlo vyplnit. No, někdy se ty moje nejčernější scénáře přece jen stanou. :-/
Jediná věc, u které jsem se trošku pobavila, bylo, když Tom začal světit jeho pokoj. Ne že by na tom bylo něco směšného, ale spíš jsem si tak zkusila představit skutečného Toma, ne tohohle povídkového, a hned jsem se pobaveně zasmála.
No a další věcí, ze které mi není dvakrát nejlíp je ta, že tam Bill už tak dlouho bydlí a já se děsím toho, že na něj ten někdo něco chystal. Každopádně! Já na jeho místě bych při zmínce toho, že byl utiskován démonem, asi zešílela. Nějak nechápu, jak odvážně a celkem s klidem to Bill všechno bere. Kde se to v něm vzalo? Samozřejmě, že jsem ráda, že má Tom v téhle situaci parťáka, protože pak jde všechno snáz, ale z mého pohledu jen nad Billovým počínáním kroutím hlavou a říkám si, proč sakra nevezme nohy na ramena a neutíká tak daleko, jak jen může?
No, ačkoli se už těším na další díl, jsem ráda, že jsou mezi díly prodlevy, abych se tak mohla vydýchat a vstřebat to, co jsem si přečetla dnes. Budu klukům držet palce a snad to nakonec všechno dobře dopadne!!
Velký dík za super překlad! 🙂
Krásna povídka ale myslím že než skončí tak budu pěkně vynervovaná.
Super toto. Ja teda zatial vydesena nie som, ale zda sa mi to, alebo sa Bill po tom rituali zmenil? Je akysi uvolnenejsi, veselsi, citlivejsi… Paci sa mi. Dakujem za cast!
Tom bol tak strašne sexi keď sa staral o bezpečnosť izby a aj o Billa… keď mu vešal na krk retiazku z krížom, som čakala iskrenie a aspoň pusu:) asi je na to ešte príliš skoro, ale aj tak to bolo krásne.
Ďakujem za preklad:)