autor: Ainee
Nezničitelné pouto
Když v prázdném bytě začalo být příliš dusno, Tom se čím dál častěji přistihl, jak se poklusem blíží do centra města s batohem plným sprejů. Už dlouho chtěl zeď dokončit, ale se vším, co se dělo, na to nenašel čas. Ale jakmile se věci zklidnily, věděl, že musí vyvinout úsilí, aby to dokončil. Andreas byl v poslední době neodbytný a chtěl si někam vyrazit, kdykoliv jen našel čas, jako by si najednou uvědomil, co jejich rozestěhování vlastně znamenalo. David se mu taky ozval a jen před pár dny jej zatáhl do obrovského projektu.
Tom s povzdechem zvedl žebřík a opatrně jej opřel o zeď. V životě nebyl zaneprázdněnější a upřímně si musel přiznat, že postrádal tiché dny. Chybělo mu lenošení, kdy nedělal nic jiného, než jen popíjel na dvorku pivo s ostatními squattery, nebo se prostě poflakoval v bytě spolu s Andym. Stýskalo se mu po svobodě, kdy neměl žádné závazky.
Jeho život se nijak drasticky nezměnil, ale všechny ty malé věci na něj vytvářely nátlak. Uvolnění nacházel pouze v malování, a proto to dělal čím dál častěji. Bill byl samozřejmě nadšený a Tom miloval, když mu mohl udělat radost. Vidět na jeho tváři široký úsměv a světlo v jeho očích pokaždé, když mu ukázal něco nového, bylo docela naplňující.
Ale byla tam jedna věc, kterou se v tuto chvíli nechlubil. Vlastně to byla ta nejvíce zřejmá věc a Toma přesto stále nutilo se uchechtnout, když na to pomyslel. Bill nebyl u zadní stěny své galerie už týdny a Tom byl zanechán při malování v klidu. Někdy si myslel, že na to Bill úplně zapomněl, ale někde v hloubi duše věděl, že to není pravda. Možná, že si myslel, že na tom Tom v současné době nepracuje? Bill se nikdy neptal, kam Tom chodí. To byla ta nejlepší věc na jejich vztahu.
Tom věděl, že Bill každý den chodí do práce a měl mlhavou představu o tom, jak tráví své dny, i když se jen zřídkakdy zeptal. Ale jak trávil své dny Tom, to nebylo nikdy diskutováno a Tom věděl, že se jeho přítel snaží, aby se necítil ještě uvězněnější, než se už cítil. Byl to Billův způsob, jak mu ponechat svobodu, kterou Tom tak zoufale potřeboval.
Často přemýšlel, co tím Andreas tenkrát myslel, když mu řekl, že mu Bill nabízí svobodu, a ne okovy, protože po většinu dní měl pocit, jako by to bylo naopak. Ale nikdy se to neodvážil zpochybnit. Pokud Andy řekl, že je to pravda, tak to tak i bylo. Potřeboval jen otevřít oči. Ale Tomovi to přišlo těžké a dál tápal s očima pevně zavřenýma.
Některé dny šel Tom do práce s Davidem, ostatní dny se prostě procházel po ulicích. A poslední dobou trávil hodinu za hodinou jen několik metrů od Billa, kde dokončoval to, o čem se rozhodl, že to bude Billův vánoční dárek. Malování a příběh, to bylo vše, co Tom mohl nabídnout, ale věděl, že to byl ten nejlepší dárek, který kdy mohl dát.
Poprvé od chvíle, kdy začal malovat na zeď, Tom vytáhl plechovku červené barvy. Jelikož se doposud striktně držel černé, modré, bílé a stříbrné, byl to obrovský krok dokonce i pro něj. Se zadrženým dechem rychle načrtl obrysy. Potěšen základním tvarem, vydechl a pustil se do práce.
Do Štědrého dne zbývalo jen pár dní a chladné počasí omezovalo jeho pracovní dobu. Se zamračením si představoval Billovu reakci, až mu to ukáže. Snad bude dobrá.
„Tome, lituješ toho, že ses ke mně nastěhoval?“ Bylo pozdě večer a Bill byl stočený do klubíčka na koberci před krbem. Stále neměli gauč, ale jak Tom shlížel dolů na svého přítele, který jej v současné době využíval jako polštář, vlastně mu ani nechyběl. Vyhovovalo mu sedět na podlaze v blízkosti hořícího ohně, s Billem uvelebeným ve svém klíně. Bylo to tak mnohem hřejivější, hezčí a rozhodně mnohem romantičtější.
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl Tom rychle a přemýšlel, odkud ten náhlý dotaz přišel. Copak nevypadal šťastný? „Proč se ptáš?“
Bill s povzdechem otočil hlavu, aby se mohl setkat s Tomovýma očima. „Často někam mizíš.“ Než Tom mohl odpovědět, Bill zvedl ruku a přitiskl mu prst ke rtům. „Pšt. Já nepotřebuju vědět, kam chodíš, jen potřebuju vědět, jestli utíkáš, nebo se jen touláš.“
Tom ten bledý prst políbil a usmál se. „Jediný směr, kterým bych kdy utíkal, by bylo k tobě a všechno mé toulání mě jen vede v kruzích; vždycky skončím tam, kde jsem začal.“
Bill se vřele usmál a neodpověděl, jen otočil hlavu a zadíval se do ohně.
„Lituješ, že sis vybral mě?“ Upřímně, Tom už znal odpověď, ale stále bylo hezké to slyšet.
„Lituju spousty věcí ve svém životě, ale volba tebe není jednou z nich.“
Tom láskyplně pohladil Billovy vlasy a nechal hedvábně hladké prameny proklouzávat mezi svými prsty. „Budou problémy,“ řekl zamyšleně, když si vzpomněl na hroznou návštěvu, kterou obdrželi od Billových rodičů hned poté, co se nastěhovali.
„Vypořádáme se s nimi, až nastanou,“ odpověděl Bill klidně a zvedl ruku, aby propletl své prsty s Tomovými.
„Možná si uvědomíš, že se ti nelíbí, kdo jsem, jakmile mě poznáš,“ zavtipkoval a Bill se jemně rozesmál.
„Pak si tě prostě zamknu v ateliéru a budu si tě držet jako malujícího sexuálního otroka,“ odpověděl Bill škádlivě a Tom se hlasitě a z celého srdce rozesmál.
„Možná by mi to nevadilo.“
Poté se rozhostilo ticho, jak oba nechali svou mysl bloudit, jen aby je zpátky přivedla na stejné místo, do holého bytu vysoko nad městem, do prázdného obývacího pokoje s hořícím ohněm a s tváří milovaného člověka, která se na ně usmívala.
„Zůstal bys, kdybych tě o to požádal?“ Zeptal se Bill slabým hlasem a Tom o tom na chvíli uvažoval.
„Skončil bys se svou prací, kdybych tě o to požádal?“
Možná bylo divné srovnávat tyto dvě žádosti, ale zase, vlastně to tak nějak dávalo smysl. Billova práce pro něj znamenala všechno, byl to jeho hlavní zájem od chvíle, kdy byl dítě. To, na co se Tom ptal, bylo velké a odpověď důležitá. I přesto přišla tak přirozeně, až Bill přemýšlel, jestli mu na jeho práci vůbec kdy záleželo. Tomova volnost jít kamkoliv a kdykoliv byla pro něj stejně důležitá a Bill to musel vědět, když se zeptal.
„Bez mrknutí oka,“ odpověděl Bill a uzamknul svůj pohled s Tomem. Oba muži se na sebe dívali a brali na vědomí, jak daleko by jeden pro druhého byli ochotni zajít. Ochota vzdát se čehokoliv, všeho, je přinutila si uvědomit, že nemuseli.
„Pak nežádej,“ řekl Tom s úsměvem, sklonil hlavu a sladce Billa políbil.
„Slibuju, že nikdy nebudu,“ zamumlal Bill do Tomových úst a na oplátku obdržel tiché ´děkuju´.
Schoulený u krbu, s rukama pevně omotanýma kolem svého přítele, Tom náhle pochopil, o čem to Andreas mluvil. Bill mu nabízel vše, co mohl, a nežádal za to nic na oplátku. Neočekával, že by se Tom změnil, a nevěznil ho. Nabízel mu svobodu, a dokonce šel tak daleko, že jej k ní tlačil. Poskytoval mu domov, kam se mohl vrátit, když jej jeho toulání zanechalo unaveného a prochladlého, bezpečné útočiště, kde mohl jednoduše být, bez jakýchkoliv obav, místo, kam složit hlavu.
Co za to Bill dostal na oplátku, tím si Tom nebyl jistý. Ale kdyby se někdy zeptal, dostal by odpověď.
Bill získal někoho, kdo jej miloval takového, jaký byl, kdo spolu s ním oceňoval malé věci v životě a někoho, kdo jej pevně držel, když byl svět nemilosrdný a chladný. Pro Billa byl Tom to, co hledal, někdo, kdo jej doplňoval a přinutil jej cítit se kompletní. Pokud se předtím cítil prázdný, Tom jej naplnil až po okraj.
Možná, že ve skutečnosti vlastně nehledali, ale stejně jeden druhého našli. V Billových očích to nemohlo být nic jiného než osud, v Tomových očích to tak bylo prostě souzeno.
Bill kolem sebe utáhl pevněji paže svého přítele a přemýšlel, jak se kdy předtím mohl cítit celý. Oni dva byli jako kousky skládačky, které do sebe perfektně zapadaly a vytvářely celek, a neviditelné pouto, které je drželo pohromadě, bylo takové, o kterém si byl jistý, že nemohlo být nikdy přetrženo.
„Zavři oči,“ řekl mu Tom s tajuplným úsměvem a Bill mu věnoval skeptický pohled.
„Proč?“
„Věříš mi?“ Zeptal se Tom a tmavovlasý muž krátce přikývl. „Tak to prostě udělej.“
A tak to Bill udělal.
Tom vzal pevně jeho ruku do své a vedl Billa okolo budovy. Bylo brzké odpoledne, Štědrý den, a on Billa přesvědčil, že předchozí den nechal v galerii něco důležitého a potřeboval to okamžitě vyzvednout. Bill zmateně souhlasil, že se k němu připojí, a tak se rychle ocitli v přední části budovy.
Ale Tom měl jiné plány, a zatímco vedl druhého muže dozadu, modlil se, aby se to Billovi líbilo. Otočil hlavu, aby pohlédl na svého krásného, tmavovlasého přítele a vřele se usmál. Měl z chladu narůžovělé tváře a pomalu padající sněhové vločky se mu držely na vlasech a řasách. Vypadal ohromně a Tom vysílal své díky komukoliv, kdo mu Billa poslal. Byl to ten největší dar, který kdy mohl přijmout.
„Nekoukej,“ řekl škádlivě a Bill okamžitě vyplázl jazyk. Věděl, kam jdou, a z toho se mu vzrušením stahoval žaludek. Ujistil se, aby tam dozadu v poslední době nešel, a to nedávno poté, co jej Gustav informoval, že Tom opět pokračuje v obrazu, s rozhodnutím, že chce, aby to pro něj bylo překvapení.
Tom Billa zavedl doprostřed parkoviště a řekl mu, aby se nehýbal a odpovědí mu bylo krátké kývnutí. Rozběhl se zapojit dráty. Gustav mu předchozí den pomohl rozmístit několik reflektorů, a když vzhlédl k již temné obloze, pochválil sám sebe za předvídavost.
Na okamžik sledoval Billa, který tam stál sám se sněhem až u kotníků a očima pevně zavřenýma. Tom si spokojeně povzdechl a vtiskl si ten mentální obraz do paměti, než se odloudal zpátky, aby políbil studené rty svého přítele.
„Okay,“ řekl Tom a ustoupil Billovi z cesty. „Můžeš otevřít oči.“
Bill rychle několikrát zamrkal a nechal své oči, aby si zvykly na náhlou záplavu světla, než se zaměřil na pohled před sebou. Se zalapáním po dechu otočil hlavu a podíval se na Toma, který stál vedle něj se sklopenou hlavou a bezmyšlenkovitě ryl botami ve sněhu. Byl nervózní.
Bill se opět otočil ke zdi, udělal krok kupředu a studoval obraz jako celek, jeho barvy a detaily. Byl uchvácen a zcela ztracen v myšlenkách, když Tomův hlas prolomil okolní ticho. „Líbí se ti to?“
Bill nasadil vážnou tvář s vyklenutým obočím a otočil se k Tomovi, který se nervózně kousal do spodního rtu. „Jestli se mi to líbí?“ zahučel, čímž Toma vylekal a přinutil jej znovu sklopit pohled.
Bill se cítil trochu špatně, rysy mu změkly a on překonal vzdálenost mezi nimi, natáhl se a jemně Tomovi zvedl hlavu. Se zavrtěním hlavy se usmál, když se jejich pohledy spojily. „Ne, nelíbí se mi to.“ Ztišil hlas do šepotu a dodal: „Miluju to.“
Tom jej se zazubením rychle a tvrdě políbil. Pak popadl Billova ramena a znovu jej otočil směrem ke zdi. „Výborně! A teď mi řekni, co vidíš.“
Bill zmateně otočil hlavu, aby se setkal s Tomovýma očima, ale ten jednoduše zavrtěl hlavou a pokynul směrem ke zdi. Bill se lehce uchechtl a povystrčil bok, na který si položil ruku, jak uvažoval nad obrazem.
„Ty chceš, abych ti řekl příběh, viď.“ Nebyla to otázka, takže neobdržel dopověď. Se zúženýma očima znovu studoval malbu. „Příběh Tomova obrazu,“ zamumlal. „No, tohle je těžké.“
Za tou malbou bylo jasné poselství, které na něj doslova křičelo. Billovým problémem bylo, že ho prostě nedokázal rozluštit. Spíše nemohl najít slova, kterými by to plně vyjádřil. Viděl futuristické město a okamžitě věděl, že to byl více styl než příběh. Ne, příběh byl celý v ústředním bodu. Robotické rameno držící lidské srdce tak pevně, ale stále tak jemně. Byl to docela kontrast a Bill přemýšlel, zda to byl příběh smyšlený, anebo to byl ten, který Tom žil.
„Je to celé o nás,“ řekl tiše, jeho slova byla protkaná pochybností.
Tom pochvalně zabroukal a vplížil se rukama kolem Billova pasu, zatímco si položil bradu na jeho kostnaté rameno. „Chceš, abych ti ten příběh vyprávěl?“ Zeptal se nakonec a Bill vydechl úlevou.
„Ty jsi ten jediný, kdo může.“
Tom si odkašlal a vyprávěl Billovi příběh. Jeho hlas byl tichý a klidný jako tma kolem nich, zatímco nadále padal sníh, který je pomalu, ale jistě pokrýval bílou vrstvou. Bill pozorně poslouchal, oči se mu pomalu zavíraly, jak nechal Tomova slova vytvářet obrazy ve své hlavě.
„Všechno to začalo jednoho časného podzimního odpoledne. Muž se vracel domů z práce, když narazil na poklad. Ten muž byl malíř, víš, a to, co našel, bylo to nejcennější, co umělec může najít – našel inspiraci. Může to znít nudně, ale všechno, co ve skutečnosti našel, bylo bílé plátno. Křičelo na něj, prosilo jej o barvu. Ačkoliv to, co viděl, nebylo prázdné plátno: viděl barvy, viděl tvary a odstíny – viděl budoucnost. A tak ten muž začal malovat. Nebyl příliš stálý, ani nijak zvlášť efektivní, a celý proces se protáhl. Mezitím se život měnil, jak už to ten život často dělá. Setkal se s mužem, ohromně krásným mužem, tak fascinujícím a tajemným, tak tragicky osamělým a smutným. Ve chvíli, kdy se poprvé setkali, věděl, že jej musí poznat, a tak udělal vše, co bylo v jeho silách, aby jej znovu potkal. A potkal. Znovu se setkali, spojili se na úrovni, kterou nikdy neočekával, a zamilovali se do sebe.“
„Po celou dobu, jak se jejich vztah vyvíjel, dál pokračoval v malování. V obdobích mezi jejich setkáními, úsměvy a smíchem se vracel ke svému plátnu a pracoval s vášní, aby sdílel svou vizi se svou milovanou osobou – chtěl mu ukázat, co on sám viděl. Jednoho dne poodstoupil a zadíval se na svůj obraz. Díval se hodiny, zkoumal každý detail svého pečlivě namalovaného mistrovského díla. Ale stále viděl, že něco chybí, jeho budoucnost nevypadala tak, jak to měl původně v úmyslu. Byla tmavá a prázdná, studená a opuštěná. Nikdo v jeho budoucnosti nežil, neobsahovala nic jiného než jen temná a prázdná okna. Uvědomil si, že takhle ji viděl, když začal malovat. Když hleděl před sebe, neviděl nic; nikdo tam na něj nečekal, nebylo tam nic, o co by mohl usilovat. Jeho obraz byl ze začátku dokonalý, ale jak se on sám měnil, jeho pohled na dokonalost se také změnil. Teď už si vůbec nemyslel, že jeho obraz je mistrovské dílo. Nebyla v něm žádná naděje, žádný život – neměl srdce. Takže udělal to, co člověk udělá, když si všimne, že něco chybí: dodal to. Jeho obraz se nevyvíjel spolu s ním, a aby to tak bylo, musel namalovat to, co pro něj budoucnost držela nyní. Vzdal se svého bijícího srdce, které jemně předal do pevného držení jiné bytosti. Když pohlédl kupředu, neviděl nic jiného než jen muže, se kterým byl předurčen vše sdílet. Co pro něj budoucnost držela nyní? No, bylo to to, co si sám vybral, společný život se svým milencem – mužem tak neskutečně nádherným, že by se dal popsat jen jako nadpozemský. A tak to namaloval; jeho odevzdání se tomu muži a budoucnost, o které věděl, že mu to přinese.“
Tom lehce políbil Billův krk a dokončil svůj příběh.
Bill pozorně poslouchal, ztratil se v Tomových slovech, a když se zachvěním otevřel oči, upřeně hleděl na obraz novýma očima. Teď to viděl, mohl vidět, co viděl Tom, a nebylo to o nic méně dechberoucí.
„Já to taky vidím,“ zašeptal a tiše dodal, „děkuju ti.“
Tom se usmál do krku svého přítele. „Veselé Vánoce, sluníčko,“ zamumlal tiše do ucha tmavovlasého muže, až se zachvěl.
Bill se otočil s jedním ze svých oslňujících úsměvů na rtech, s tím, který Tomovi způsoboval brnění v palcích u nohou, a jemně svého přítele políbil. „Veselé Vánoce, lásko.“
Opravdu doufám, že jste si vychutnali, alespoň podle mě, ten nejnádhernější díl z celé povídky. A pro ty z vás, kteří by chtěli vidět Tomovo dílo, a stále ho ještě nenašli (stejně jako já, když jsem tuto povídku četla poprvé), tak vám doporučuju, abyste si znovu prohlédli banner k povídce, a to hlavně pozadí za Billem a Tomem 🙂
Už nás čeká jen epilog.
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 24
Krásný, krásný, krásný…nemám slov. Díky.
To je tak krásny príbeh, naozaj prekrásny. Veľmi pekne ďakujem za preklad a za výber poviedky, táto je jednou z tých, ku ktorým sa vraciam. Počkám si na epilóg a idem čítať znova, jedným ťahom, jedným dychom 🙂
Opakuju se ale já prostě miluju tuhle povídku. Něco tak krásného a procítěného už jsem dlouho nečetla. Krása, nádhera. Prostě čistá láska. Jen nerada se s ní budu loučit.
Děkuji Zuzu že sis vybral pro překlad právě tuhle povídku. Dokonalost.
Zuzu, díky za upozornění, kde najdu Tomovo dílko! Já bannery vždycky přelítnu a vrhám se na povídku, proto mě ani nenapadlo hledat v něm. 😀 Takže moc děkuji, protože já bych na to možná nepřišla ani při opětovném čtení, jak se znám. 😀
A tenhle díl byl jednoduše božský. U Tomových slov jsem se doslova rozplývala a jen si říkala, jak je zvláštní, jak strašně citlivý a vnímavý Tom je. Bill si nemohl přát nikoho lepšího a myslím, že se mu oplatilo tak dlouho na něj čekat. Kluci do sebe nádherně zapadají a doplňují se a zbožňuju to, jak se navzájem respektují. Já bych na Billově místě pravděpodobně nevydržela se Toma neptát kam se toulá a co dělá celé dny. Měla jsem trochu strach, jak to bude Tom zvládat, ale těší mě, že Bill přišel na způsob, jak i přes to všechno ponechat Tomovi svobodu a volbu. A i když věřím, že se jej spoustykrát chtěl zeptat kam se tak toulá, tak to neudělal, protože jej miluje a nechce jej ztratit. To vědomí mě zahřívá u srdce. 🙂
Trošku je mi smutno, že nás už jenom čeká epilog, nějak jsem si neuvědomila, že se už blížíme ke konci. Každopádně za překlad téhle povídky moc děkuji, zbožňuju, jak krásná a odpočinková je! 🙂 Díky Zuzu!!!
Tom krásně popsal jejich vztah moc za tuhle povídku děkují.
Opravdu nádherná kapitola, ale tím se vysvětluje ten epilog. Tímhle to prostě končí, úžasný happyend.
To že banner by mohl mít něco společného s Tomovým dílem mě napadlo už dávno, ale ve chvíli, kdy použil (poprvé) červenou barvu, jsem měla jistotu.
Děkuji za krásný překlad a těším se na závěrečnou tečku.
Krásny záver a úžasná kapitola. 🙂 A Tomove dielo je tiež nádherné. Mňa aj napadlo, že to bude práve to, ale nebrala som to ako samozrejmosť a chcela som sa nechať v prípade niečoho iného prekvapiť 😀 Len by ma zaujímalo, čo bolo skôr? Teda, či mala autorka najskôr ten obrázok a k tomu jej napadol dej tejto poviedky alebo mala najskôr nápad a obrázok sa dotvoril potom, lebo je to fakt niečo úžasné.
A ten príbeh Tom vyrozprával veľmi krásne, takže už len hor sa na epilóg a potom mi bude za poviedkou smutno 🙂