autor: Saline A.
Moji nejmilejší! 🙂
Děkuji vám za krásné komentáře u předchozího dílu, moc mě potěšily. 🙂 Lexi, rozhodně nic slibovat nebudu – sama ještě nevím, jestli bude happy end, vypravěč je tajemný jak hrad v Karpatech. 😉
Karin, jak už ti odpovídala Lexi, Bushido skutečně Annu opustil kvůli tomu, že ho podvedla, přičemž v naší povídce, jak už vím, se zaplete ještě i něco navíc – ve skutečnosti se o tom jen hojně diskutovalo, u nás to ale bude realita. Počkejte si na to! 🙂
Nade, upřímně mě mrzí, že od toho očekáváš heartbreak 😀 To jsem nikdy nezamýšlela! Vlastně kecám, první řadu jsem zamýšlela jako lamače srdcí :)))) No uvidíme, co bude tentokrát.
Tak, dotazy jsem vám zodpověděla, tak teď vzhůru do čtení! <3
Saline
PS: Omlouvám se, že není Učitel. Jsem hříšník a nemůžu se k tomu dokopat, ale pracuju na nápravě. 🙂 Mějte se krásně!
„Bille, ahoj! Rád tě zase vidím. Je to skoro věčnost od doby, co jste odletěli,“ charismatický Alexandr na Billa zíral skrz obrazovku počítače, shovívavý úsměv jako vždy usazený na rtech. Dokázal se snad někdy přestat usmívat?
Bill mu úsměv nejistě oplatil. Tom vyrazil na večírek k Mateovi, ze kterého se Bill kvůli únavě omluvil. Měl v plánu zalézt si do postele, pustit si pár dílů Perníkového táty a spát až do dalšího dne, ale pak si všiml na telefonu několika zpráv a zmeškaného hovoru od Alexe a rozhodl se, že by se mu ozvat přeci jen mohl. Zasloužil si to, alespoň po tom, co si o něj dělal takové starosti, jak slyšel od Riy. „Věř, že mně to připadá úplně stejně. Nemůžu se dočkat, až zase budeme doma. Nějaké závratné novinky z našeho světa?“
Alex se zamyslel. Dal tak Billovi možnost si ho pořádně prohlédnout. Alex je moc hezký muž. Ačkoliv si pěstoval vousy, byl to jeden z nejvíce čistotných mužů, který o sebe často dbal mnohem víc než sám Bill. V očích se mu rozpouštěla čokoláda spolu s láskou, které měl na rozdávání. Byl perfektní ve všech směrech a Bill věděl, že kdyby ho poznal dřív, neexistovala by jediná možnost, jak by se do něj nezamiloval. Ale s Bushidem v životě… „Ne, neděje se vůbec nic,“ zaslechl odpověď, takže se znovu vrátil do přítomnosti. „Ale co ty? Ria říkala, že Tom si dělal starosti, že jsi hodně vyčerpaný. Všechno v pořádku?“
Bill si povzdechl. Občas litoval toho, jak dobří přátelé s Riou byli. „Přiznávám bez mučení, že je toho na mě trochu moc. Těším se na Curacao, snad si trochu odpočinu. Až to všechno skončí, alespoň na tři týdny zmizím někam k moři, daleko od všech.“
„A co Bushido?“
Prohrábnul si vlasy a uhnul pohledem. Věděl, že se ho na to Alex zeptá, samozřejmě, že ho ta otázka pálila na jazyku. Jak by taky nemohla? Celé měsíce se snažil, aby mu Bill vůbec dal šanci, a i když mu ji dal, všechno záviselo jen na tom, jak rychle se vzpamatuje z Bushida. A teď mu do cesty přihrál osud cestu do Německa na čtvrt roku. Byla téměř jeho povinnost se zeptat. „Byl za mnou,“ přiznal Bill provinile. Nechtěl mu lhát. „Hned první noc přišel sem. A včera jsem se s ním sešel.“
„A?“
„Alexi, já…“ zhluboka se nadechl, než se odvážil k němu vzhlédnout. Překvapilo ho, že v Alexových očích viděl jen starost, aby Bushido Billovi už neublížil. Byl ten muž vůbec skutečný? „Původně jsem byl neoblomný, byl jsem si jistý, že mu nedovolím se ke mně přiblížit. Moc dobře jsem věděl, jak to skončí, takže jsem zmuchlal papírek s jeho číslem a zahodil ho. Ale druhý den… se mi to nějak rozleželo v hlavě. Byl naléhavý, takže ve mně pochopitelně vzbudil zvědavost a já mu zavolal. V noci jsme se sešli.“
Alex nakrčil obočí. „Co ti chtěl?“
„No… Chvilku jsme si jen povídali, ale když jsem odcházel, vyrazil mi dech,“ odmlčel se. „S Annou se rozešli.“
„Oh. Uh, aha,“ Alex se rozpačitě podrbal na krku. „Abych byl upřímný, docela jsi mě dostal. Nevím, co mám říct.“
„To jsem nevěděl ani já,“ přiznal Bill. „Byl jsem jak opařený. A zhroutil se. Však sám víš, jak labilní občas jsem,“ nevesele se zasmál, „ale sebral jsem se tak nějak dohromady a došel k sobě na pokoj, abych přežil další den.“
„Co máš v plánu teď?“
„Nemám sebemenší ponětí. Chtěl, abych mu dal alespoň nějakou šanci. Jenže já vůbec nevím, co mám dělat.“
„Co ti říká srdce, Bille?“ Alex se pousmál, když Bill uhnul pohledem. „Hádám, že tohle je naprosto jasná odpověď. Chceš mu dát šanci, viď?“
„Bojím se.“
„Bál ses i při bungee jumpingu. A skočil jsi,“ připomněl. „To, že se bojíš, neznamená, že to nemáš zkusit. Řekni, co se může stát?“
„Můžu dosáhnout desítky,“ zamumlal tiše.
Alex se pousmál. Měl chuť Billa obejmout a schovat před světem, tak maličký a ztracený vypadal. „Tak se vrátíš sem do LA a já tě zase dostanu na jedničku. Nemusíš se bát, Bille. To, co je jednou zlomené, se může spravit.“
„Ale vůbec to není fér vůči tobě.“
„Bille, se mnou si ale vůbec nedělej starosti. Tom mě hned na začátku upozorňoval, že máš hodně zlomené srdce, a že jsi na tom špatně. A já vím, že i když jsem ti hodně pomohl a sblížili jsme se, pořád v srdci máš Bushida. Teď máš možnost zjistit, jestli by vám to fungovalo, kdyby nebyla Anna. Tak nepromarni svoji šanci a zkus to. Alespoň mu dej šanci ti říct, co má na srdci.“
Bill se na posteli zavrtěl, ale s mírným omluvným úsměvem přikývnul. Možná měl pravdu. Zkusit dát mu šanci, mohl.
*
Bill si nervózně prohrábnul vlasy a poposedl na svém místě. Byli na cestě už zhruba deset minut, během kterých Bill proklínal každý semafor, který měl jako na potvoru červenou. Nevěděl, co ho to popadlo, ale když ukončil hovor s Alexandrem, pečlivě zamaskovaný se proplížil hotelem a sedl do prvního taxíka, který mu přišel do cesty.
„Tady mi zastavte,“ poklepal řidiči na rameno a podal mu bankovky. „Už si to dojdu. Díky,“ spěšně vylezl z auta, než by se ho snad vlezlý řidič začal na něco ptát. Přitáhl si sáčko blíže k tělu a rychlým krokem se dal do chůze.
Znal tuhle čtvrť zpaměti, poslepu by dokázal dojít k velkému žlutému domu s rozlehlou zahradou. Nevěděl ani, jestli bude Anis doma – až když z dálky dům viděl, došlo mu, jak hloupý jeho nápad byl. Co když bude pryč, nebo tam zrovna bude mít děti? Co by pak dělal? Světlo běžící televize z míst, kde měl obývák, ho trochu utěšilo, minimálně byl doma.
Přeběhl silnici a opřel se o zvonek Intercomu. Čekal pár minut, než se z malé obrazovky vynořil rozespalý Anis. „Co je?“
„Otevři mi dřív, než mě někdo uvidí,“ zamumlal Bill spěšně, nervózně se ohlížeje přes rameno. Doufal, že ho nesledovali novináři nebo nedej bože fanoušci, kteří byli kolikrát mnohem horší než bulvár. Ani ne po vteřině se ozval zvonek.
Bill vběhl dovnitř rozlehlého areálu, okamžitě klidnější. Než došel ke vstupním dveřím, už mezi nimi stál Anis. Bill se pro sebe pousmál. Anis měl přes ramena přehozenou deku, takže Bill odhadoval, že měl jeden ze svých líných dnů, kdy se jen cpal a sledoval filmy nebo hrál videohry.
Anis ustoupil ze dveří, aby chlapec mohl projít dovnitř, a sotva se ocitl za prahem, pohotově za ním zavřel dveře.
„Ahoj,“ přešlápl Bill s nejistým úsměvem. „Promiň, jestli ruším nebo tak, já jen…“
Bushido ho ani nenechal domluvit, rovnou si ho přitáhl do objetí. Schoval ho k sobě pod deku a pohladil po zádech. Bill úlevně omotal ruce kolem jeho pasu, v duchu si připomínaje, aby byl opatrný. „Vůbec nerušíš, doufal jsem, že by ses mohl ukázat, než zmizíte na Curacao.“
„Opravdu?“ pochybovačně k němu Bill vzhlédl.
„Dobře, modlil jsem se od rána do večera,“ Bushido mu se smíchem pokynul a zamířil zpět do obýváku. Bill se po cestě rozhlížel po známkách rodinného života. Potěšilo ho, že kromě pár fotek dětí nikde neviděl Annu. „Chceš něco k jídlu nebo pití?“
„Maximálně colu, díky,“ zavrtěl Bill hlavou a pohodlně se uvelebil na pohovce. Vděčně k Anisovi vzhlédl, když mu podával skleničku, a zabořil se hlouběji.
„Vypadáš, jako kdyby ses chtěl do toho gauče vmáčknout,“ pobaveně poznamenal Bushido při pohledu, jak se vyhublý chlapec bořil hlouběji a hlouběji.
„Promiň, já jen…“ prohrábnul si vlasy. „Přijít sem byl hodně spontánní nápad. Mluvil jsem s Alexem a pak najednou…“
„Tvůj přítel?“
„No… něco, co se hodně vzdáleně podobá příteli,“ zamumlal Bill. „Ne, spíš je to jen kamarád. Neříkám, párkrát… k něčemu došlo, ale z mé strany to nikdy nebylo nic vážného. Alex věděl, co se stalo a hodně mi pomohl. Vyléčil mě.“
„Takže jsi od něj potřeboval svolení?“¨
Bill protočil očima. „Samozřejmě, že ne. Jen jsem si o tom potřeboval promluvit s někým, kdo mi alespoň trochu rozumí. Tom mě zná a miluje mě, takže se mě snaží bránit za každou cenu. Když zjistil, že jsi u mě byl hned tu první noc, málem vyletěl z kůže. Alex byl kupodivu v klidu a… řekl, abych ti dal šanci.“
Anis překvapeně zamrkal a lokty se opřel o kolena. „A dáš mi jí?“
„Nevím,“ přiznal mladík. „Ale už to, že jsem tady, je něco, za co by mě Tom rozhodně zabil. Alex by byl rozpačitý.“
„A jak se z toho cítíš ty?“
„Jsem vyděšený,“ upřímně pohlédl na Bushida. „Příšerně se bojím, že ti dám tu šanci a znovu se ti otevřu, a nakonec skončím s desítkou na stupnici. Nedokážeš si představit, jak moc jsem trpěl, Anisi. Ty jsi měl možnost ventilovat to na dětech, ale já… Neměl jsem se na koho upnout. Nebyl tam nikdo, na koho bych se mohl vázat. Jen Tom, který dál žil svůj život, zatímco já seděl doma v koutě.“
„Tohle není fér,“ s povzdechem se Bushido narovnal a přitáhnul si chlapce k sobě. „Mrzí mě to.“
„Já vím,“ Bill se pousmál. Chvilku u něj ležel bez pohnutí, ale nakonec objetí opětoval. „Je dobře, že jsi nebyl sám, Anisi. Alespoň jsi měl šanci se z toho dostat.“
Bushido palcem přejel po mladíkově tváři, něžně ho sledoval. „Nikdy jsem se z toho nedostal úplně. Anna věděla, že je něco špatně. Sice ne hned, ale postupem času jí došlo, že jí nepatřím. Všechno jsem dělal téměř z donucení, pokud se to týkalo jí a ne dětí. Je to žena, těm vždycky dojde, když je ve vztahu někdo třetí, i když to v našem případě nebylo fyzicky.“
„Proč jste se rozešli?“
„V posledních měsících jsme se hodně hádali. Čím dál častěji jsem spával v pokoji pro hosty nebo tady, často jsem býval i u dětí. Nemohl jsem se na ni dívat.“
„Anisi…“
Bushido zavrtěl hlavou. „Nemusíš nic říkat. Omluvil jsem se jí snad stokrát za všechno, co jsem udělal, ale nelituju toho, že jsme se rozešli, Bille. Teď už vím, že děti můžou mít spokojenou rodinu, dokonce i když nebudou mít oba rodiče. Jen mě mrzí, že jsem to nevěděl dřív…“
„Tohle by tě mrzet zrovna nemělo, Anisi,“ něžně ho Bill chytil za ruku. „Děti přišly v hodně nevhodnou dobu, to ano. Ale zažil jsi s nimi ta nejkrásnější období. Viděl jsi jejich první úsměvy, kroky, slůvka. Toho nelituj.“
„Lituju toho, že to ublížilo tobě.“
„Ale pokud jsi strávil nejkrásnější část jejich života s nimi, stálo to za to,“ usmál se. Nechal se pevněji vtáhnout do objetí, věděl, že neudělal chybu, když sem dnes přišel. Věděl, že Alex měl zase pravdu.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Doufám že už Billa neopustí.