Dny všedního nepokoje 13.

Cenná rada

Zamyšlený pohled upíral do stropu a na čele mu vystoupilo několik vrásek. Jak těžké může být něco, co se jeví být jednoduché? Touto otázkou se zabýval už dlouho. A stále nepřicházel na kloudnou odpověď. Je snad trestné brát to, co se naskytne, když to bude znamenat, že nikomu neublíží? Nebo by bylo správné přejít k násilí a brát si jednoduše to, co chtěl? O tom pochyboval. A u nikoho se nesetkával s pochopením. Nerozuměli mu, asi ani nemohli. Nikdo z nich nezažil to, co on, a to by ani nikomu nepřál. Ani těm, které nenáviděl. Ano, nenávist. Ta drsná a krutá kráska byla jeho známá, a pokud by chtěl mluvit odvážně, mohl by prohlásit, že i jeho spojenkyně a přítelkyně. Byla neurvalá, hrubá a násilnická. Někdy chladná a někdy s nabroušeným jazykem. A on ji miloval. Docela legrační oxymóron, že? Milovat nenávist. Ale u něj tomu tak bylo. Nebo si to alespoň namlouval. Bylo tomu tak dlouho, zvykl si na to a líbilo se mu to. Ale nyní nastal prudký převrat, v němž viděl nebezpečí. A tomu nebezpečí se chtěl za každou cenu vyhnout. Uměl zasazovat rány, uměl ubližovat a vrážet někomu dýku do zad, ale dosud se neučil tomu, jak zahojit to, co způsobil. Nebo si to spíš neosvěžil. Kdysi v tom vynikal, dokázal člověka pozvednout na duchu a dát mu naději. A teď? Teď se změnil. Z toho kluka, co se rád smál, se stalo monstrum. Monstrum, kterým sám chtěl být. Stvůr se totiž lidé bojí, stvůry se neodváží nikdo urážet, nikdo si na ně nedovolí a nikdo je nemůže milovat. Byl tohle jeho záměr? Chtěl, aby ho nikdo neměl rád? To byla další věc na seznamu otázek bez odpovědí. Další věc, kterou hodlal hodit za hlavu.

Ale i přes všechno, co vnucoval sobě i okolí, nedávno zakolísal. A to uvědomění bylo bolestné. Byl silný. Ale zažil v blízké minulosti několik momentů, kdy si připadal jako slaboch. Jako ten malý kluk, co se ještě nedokázal pořádně bránit. Ten, co potřeboval rodinu, přátele a lásku. A teď stál před těžkým rozhodnutím. Mohl udělat to, co chtěl, ale riskoval by, že se to dítě projeví. Anebo mohl sám sebe zastavit a utnout to, co se v něm odehrávalo už na počátku. A měl by klid. Ale ten by obnášel ztrátu toho, koho chtěl zkoumat a poznat blíž. Jak tedy zvolit? Bylo to, jako by stál na okraji útesu a hleděl dolů na vířící moře, jehož vlny narážely do kamenů a tříštily se. Mohl skočit a odevzdat se přírodním silám, které byly nádherné i děsivé zároveň. Anebo mohl jenom dál stát nahoře a sledovat tu nádheru, bez možnosti se dotknout vody, která ho tak zajímala.
Tiše si povzdechl a zavřel oči. „Todle je fakt v prdeli…“

***

„Bille?“ na rameno mi dopadla teplá ruka.
„Co chceš?“ obrátil jsem tvář k Willymu, který za mnou, z mně neznámého důvodu, přišel.
„Pomoct ti,“ vypadal starostlivě, „nechci, aby ses takhle trápil, když nevíš, jak to všechno je,“ s tím se posadil vedle mě na volné místo. „Heleď, nech si ode mě trochu domluvit. Vím, že ho proklínáš a rozumím tomu. Chová se jako blbec. Ale kdybys věděl polovinu toho, co já, musel bys to přehodnotit.“
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil a potlačil vztek, co ze mě nevyprchal ani po první hodině, při níž jsem pozor skutečně nedával.

„Dobře, co mi chceš říct?“ i když jsem pochyboval, že to nějak změní moje pocity, stejně jsem se zeptal.
„Nechci ti ani tak nic říct, jako ti spíš poradit,“ opravil mě. „Rád bych ti to vysvětlil, ale nemám na to právo, tohle je Tomovo soukromí a to dost osobní soukromí. Ale snad nic nezkazím, když ti řeknu, že pro něj znamenáš víc, než si myslíš. A že téměř veškeré jeho chování souvisí s jeho dětstvím, které…“ na okamžik se odmlčel, hledaje správná slova, než nakonec neurčitě dopověděl, „… nebylo zrovna záviděníhodné. Pokud chceš vědět víc, budeš muset získat informace od něj samotného.“
„Ale jak asi?!“ zvýšil jsem hlas, i když on byl tichý. „On mi to nedovolí, to přece musíš vědět!“
„Vím,“ potvrdil, „a právě v tom ti chci poradit. Musíš ho totiž přinutit, aby ti to řekl.“
„Přinutit ho?“ Jak bych to asi mohl udělat?!

„Ano. Je potřeba, abys mu ublížil. Jako jeho kamarád a bývalý přítel bych to neměl říkat, ale tohle je to jediné, co mě napadá a co by mělo fungovat. Až ho příště uvidíš, chovej se k němu chladně, a pokud tě sám neosloví, dělej, jako že tě vůbec nezajímá. Pokud na tebe promluví, nějak ho odbuď, aby to působilo, že na něj nemáš náladu a že tě jenom obtěžuje. A pokud bude nadávat, co to má znamenat, buď se otoč a odejdi, a pokud ti to nedovolí, tak mu suverénně sděl, že máš důležitější věci na práci.“
Tohle mě celkem zaujalo. Jako bych trochu ožil. „A docílím tím toho, že se mi otevře?“
„Ne hned a ne úplně, ale myslím, že ano. Pokud jsou mé předpoklady správné, bude si tě chtít udržet a asi i přijde za mnou a bude se vztekat, co si o sobě myslíš a tak dále, ale nakonec se mě stejně zeptá, jak to má změnit. No a já už ho nasměruji tím správným směrem. Je to ode mě sice podraz, ale nechci sledovat, jak se vy dva jeden druhému vzdalujete.“
„Proč?“ přešel jsem na šepot.
Široce se usmál. „Protože vím, že když padnou všechny hradby, co jste si každý vybudovali, tak byste jeden druhému mohli výrazně pomoct.“

***

‚Ahoj.‘
Lehce jsem se zamračil na displej svého mobilu. Nějaký další úchyl? Nebo někdo, kdo si ze mě chce utahovat? Napadlo mě jako první, když jsem seděl v autobuse, díky zapnutému datovému přenosu jsem surfoval na internetu a přišla mi na messenger zpráva od člověka, kterého jsem neznal.
Zprvu jsem si toho nechtěl všímat, ale nakonec jsem okénko chatu otevřel a odepsal jsem: ‚Ahoj. Co jsi zač?‘ Očima jsem přejel po jménu. Motto Liber. Nikoho takového jsem neznal, byla to přezdívka, o existenci takového jména jsem silně pochyboval.
‚Podezřívavý jako vždy, tohle se na tobě nezměnilo, Billy :D‘
Zamračil jsem se ještě víc. ‚Zeptám se už jen jednou: Co jsi zač?‘ profilovka, na které bylo modrooké kotě, mi toho příliš neprozradila.
‚Klídek, kámo, ty jsi vážně cvok 😀 Tady Aksel, tak se hoď do pohody! :D‘

Můj přístup se okamžitě změnil a já se pousmál. Aksel byl můj bývalý spolužák a zároveň také jeden z kluků, se kterým jsem měl dřív naši malou kapelu, jež sice neměla dlouhého trvání, ale i tak jsme si to užili. ‚To máš říct hned! 😀 Zase nějaký z tvých fake účtů? :P‘ Tím byl nechvalně známý. Měl v oblibě si vytvářet falešné profily a pak si pomocí nich z lidí střílet. Já jsem mu to nikdy neschvaloval, ale teď jsem byl rád, že mi psal.
‚Se ví 😀 Musím se nějak zabavit, když mám dlouhé chvíle, znáš mě ;)‘
‚Bohužel znám 😛 Ale proč zrovna koťátko?‘
‚Jaký bohužel?! :O 😀 Třeba proto, že je sladký jako já :3‘
‚Ale rozhodně ne tak namyšlený!‘ tiše jsem se zasmál. Konečně někdo, s kým jsem si mohl psát beze strachu, že to dopadne jako minule. Po tom incidentu jsem opustil skupinový chat, ve kterém jsem byl, a promazal jsem si přátele. Bylo to tak lepší. Ale chyběly mi večery, kdy jsem si mohl s někým jen tak písmenkovat. Ale pokud tohle bude Aksela bavit, tak by měl být tenhle problém vyřešen!

autor: Ann