autor: Muckátko :o*
To slovo, které hledáš, je ‚promiň‘
Během pondělního dopoledne zazvonil Billovi služební mobil, za což byl i rád, protože posledních několik hodin strávil zíráním do zdi a už začínal mít pocit, že pod jeho upřeným pohledem začíná na místě na stěně odpadávat omítka. Dokonce sebou i škubl, jak ho zvonění vytrhlo z transu. Hmátl po přístroji a bez váhání hovor přijal.
„Prosím,“ řekl do sluchátka. Dotyčný na druhém konci věděl přesně, komu volal, tudíž nebylo třeba se zdržovat s představováním.
„Dobrý den, agente Trümpere, byl jsem pověřen, abych vám zavolal a sdělil vám, že jste očekáván na stanici, kde se máte do hodiny hlásit u komisaře Leßnera,“ sdělil mu posel.
„Budu tam,“ potvrdil.
„V pořádku. Na slyšenou.“ To nejdůležitější bylo věcně a stručně sděleno, a tak mohl být hovor ukončen.
Bill se bez váhání zvedl a okamžitě si šel sebrat věci, aby mohl vyrazit. Ke stanici to měl metrem jen 3 zastávky, ale čím dříve tam dorazí, tím rychleji se dozví, o co se jedná, a bude vědět, na čem je.
Za necelých 20 minut vcházel do budovy zadním vchodem pro zaměstnance a mířil rovnou ke kanceláři svého nadřízeného. Vrtalo mu hlavou, co po něm může chtít tak brzy. Nechtělo se mu věřit, že by jeho záležitost posoudili a došli k závěru tak rychle.
Zaklepal na dveře a vešel.
„Dobrý den,“ pozdravil komisaře, který se na něj podíval přes vršek brýlí.
„Zasedací místnost,“ odpověděl a sklonil se zpět k dokumentům, které vyžadovaly jeho podpis.
Nestačil se však v jednací místnosti ani posadit a komisař už byl uvnitř, zavíraje za sebou dveře. Vypadal nevrle a mrzutě a Bill si nebyl jistý, jestli to způsobil on, nebo rozhodnutí, ke kterému došli jejich nadřízení. Komisař hodil tenkou složku na stůl a zapřel se o desku stolu, aby získal na velikosti a na respektu.
„Nevím, co dovedlo ředitele a prezidenta k tomuhle rozhodnutí, ale být to na mně, tak to s tebou dopadlo úplně jinak, na to můžeš vzít jed,“ usykl zlomyslně. „Každopádně ale celou věc posoudili jako nešťastnou náhodu kvůli ne zcela jasnému úsudku díky bolesti hlavy, kterou jsi nám zamlčel, přičemž co se týká pana Kaulitze, bude mít právo požadovat uhrazení léčebných výdajů v případě, že by po jeho zraněních zůstaly viditelné stopy, které by mu znemožňovaly pokračovat v jeho profesi. V tvém případě ti budou odebrány měsíční prémie a udělena důtka jako varovaní. Vyrozumění ti přijde poštou a kopie bude tady na stanici.“
„A moje služba?“
„Ještě dnes odpoledne se vrátíš na své působiště, ale abys z toho nevyvázl jen tak lehce, mám pravomoc to rozhodnutí pozměnit, jelikož se ředitel rozhodl, že mám právo do celé věci zasáhnout, jelikož s tebou pracuji už nějakou dobu. Takže ano. Vrátíš se zpátky, ale první, co uděláš po překročení prahu toho domu, bude omluva Kaulitzovi, a dál, jelikož jsi byl přítomen tomu, co říkal doktor po jeho ošetření, budeš povinen mu převazovat dlaně počínaje dneškem, protože obvazy se musí měnit každé tři dny. Budeš mu po ruce ve všem, s čím bude potřebovat pomoct, i kdyby si z tebe měl na několik dní, než se mu ruce zahojí, udělat sluhu, a tohle už ti neříkám jako doporučení nebo radu. Tohle ber jako rozkaz.“
„Rozumím,“ odvětil Bill ledově klidně.
„Ve dvě hodiny tě vyzvedne auto a dopraví tě zpět, takže buď připravený a radil bych ti zapracovat na svém přístupu. Na začátku se to možná zdálo jako to nejlepší, ale teď to momentálně ohrožuje lidi, které máš naopak chránit. Můžeš jít,“ zvedl se komisař a spěšně místnosti opustil.
Bill si odkašlal a stanici opustil sebevědomým krokem.
Tom se na posteli napřímil, když z dolního patra uslyšel hlasy. Měl mírně pootevřené dveře, tudíž okamžitě zaznamenal hlas svého bodyguarda, ovšem druhá osoba se zřejmě neobtěžovala odpovědět. Tom shodil nohy na podlahu a hned se vydal dolů, aby zkontroloval situaci. Nemohl ani překvapením vytáhnout zraněné obočí, když v chodbě uviděl své dva bodyguardy a podle všeho se jeden vracel a druhý odjížděl.
„Tak už jsme zpátky, co?“ rýpl si Bob, když kolem něj Bill procházel. Ten mu však nevěnoval nejmenší pozornost. Jako obvykle se vzpřímenou hlavou zamířil do řídící místnosti. „No, je mi tě vážně líto,“ podíval se Bob na Toma, který nechápal, co se děje.
„On už je zpátky?“
„Už to tak bude. Dal bych ti svoje číslo, kdyby sis chtěl pokecat, ale to bohužel neklapne,“ ušklíbl se.
„Myslel jsem, že bude pryč alespoň týden,“ zaskuhral Tom.
„Smůla. Tak se drž a radši se mu vyhýbej, aby na řadu nepřišla nějaká další část tvého těla,“ uchechtl se. „Tak se měj!“
„Nashle,“ rozloučil se Tom. Hned na to, co vyřkl svůj pozdrav, kolem něj prosvištěl Trümper znovu proto, aby druhého bodyguarda vyprovodil z domu.
„Zkus ho nezabít. Budeme ho ještě potřebovat,“ popíchl Billa mezi futry a radši rychle zmizel, než mu z domu i pozemku Bill pomůže. Dveře se zavřely s třísknutím a Bill je okamžitě zakódoval. Rázným krokem se prosmýkl kolem svého klienta a vše bylo při starém.
Tom si rezignovaně povzdychl a vrátil se do svého pokoje, kde si lehl na postel a zadíval se na svoji milovanou kytaru, kterou mohl hladit jen očima, když byly jeho ruce momentálně nezpůsobilé k hraní.
Sotva se uvelebil do pohodlné polohy pro odpolední zdřímnutí, ozvalo se zaklepání na dveře. Tentokrát jeho obočí vylétlo vzhůru, nedbaje na poranění. Zpomaleně sklouzl z matrace a váhavě otevřel dveře. Věděl, kdo za nimi stojí, o to víc ho překvapila celá tahle situace. Stanul tváří v tvář svému bodyguardovi, který stál u prahu a díval se mu zpříma do očí. Byl čas na splnění komisařova prvního rozkazu a Bill to dobře věděl. Měl by s tím skoncovat, když už se dokopal k tomu, aby sem došel, ale nějak mu slova přímo adresovaná jeho klientovi nešla přes rty. Místo toho jen stál a dovolil si pohledem sklouznout po klientově pořezaném obličeji.
Jeho pronikavý pohled Tomovi nebyl ani trochu příjemný a vážně nevěděl, co agent chtěl, když tu jen stál a probodával ho pohledem. Odhadoval, že přišel právě kvůli tomu incidentu, jehož následky si teď zaujatě prohlížel přímo před sebou.
„To slovo, které hledáš, je promiň,“ promluvil Tom mírně otráveně. On nebyl ten, kdo by měl obstarat veškeré mluvení.
Slova, která však Tom vypustil z úst, se Billovi ani trochu nelíbila. Možná kdyby byl zticha, Bill by se k omluvě eventuálně sám dopracoval, ale ne. On si musel hrát na drzého fracka s vítězným úšklebkem, protože věděl, že měl momentálně navrch. To Billa popíchlo.
Veškeré snahy a hlavně jeho ponížená ochota se svému klientovi omluvit najednou zmizely v nedohlednu a v něm začal vřít všechen nahromaděný vztek. Vztek na komisaře, jak s ním zacházel, vztek na Neureuthera, který si nemohl odpustit své poznámky, vztek na Kaulitze, který si nedal pokoj se všemi těmi snahami se s ním sblížit, a v malé míře i vztek na sebe, že se dostal do takového maléru. Rozhodl se ale naladit na stejnou vlnu jako jeho klient.
„Doufám, že jsi dostal lekci a pro příště budeš vědět, že se mnou si není radno zahrávat,“ pronesl hrubým varovným hlasem. Tom otevřel ústa jako ryba, která lapá po dechu, a vykulil oči. Bill spokojený s jeho reakcí se otočil na patě a zamířil ke schodišti. Tom se ze zaskočení probral záhy.
„Tohle má být nějaká tvoje pošahaná forma omluvy? Tak víš co? Příště se na tebe vyseru a až se tu budeš plazit a svíjet v bolestech, tak tě překročím a půjdu si po svých, protože já už přece dostal lekci!“ zakřičel ze schodiště a jen co dokončil svoji myšlenku, uslyšel třísknutí dveří. „Idiote!“ ulevil si Tom ještě normálním hlasem a stejně jako Trümper, tak i on třískl dveřmi od svého pokoje.
Bylo krátce po osmé hodině, když Tom došel osprchovaný do kuchyně, aby se napil mléka. Se skleničkou se posadil k jídelnímu stolu a přitáhl si k sobě sáček s obvazem, krycími polštářky a hojivou mastí s přídavkem dezinfekce, aby se mu rány na dlaních nezanítily. Vysypal veškerý obsah na desku stolu a chvíli na to všechno jen zíral. Přemýšlel, jestli má nějakou šanci, že by mu snad na chvíli narostl ještě druhý pár rukou, který by mu dlaně převázal, a pak zase odpadl, protože nebylo v jeho silách si pomoct sám. Omotat by si dlaně zvládl, ale už by si neporadil se zavázáním. Možná kdyby si druhý konec obvazu strčil nějak do úst a zatahal, tak by to snad i šlo, ale to byla až poslední možnost. Rozhodně by si to zuby neutáhl tak dobře jako rukama. Radši hmátl bříšky prstů po sklenici a upil z ní. Celé odpoledne strávil lehkým spánkem, do kterého ale bylo hodně těžké upadnout, když se po tom Trümperovu výstupu tak rozčílil. Vztek ho ale naštěstí později opustil a už neměl chuť něco roztřískat o zeď, v tom horším případě o agentovu hlavu.
Právě ve chvíli, kdy převaloval doušek studeného mléka v ústech a zíral na svoje zavázané dlaně, se v kuchyni objevil i jeho společník. Tom nepromluvil ani slovo. Nezvedl k agentovi pohled, žádný povzdech nebo nenápadné vraždící pohledy. Úspěšně předstíral, že je v místnosti stále sám. O to víc sebou překvapeně škubl, když vedle něj zavrzala odsouvající se židle a v jeho zorném poli se objevily dvoje ruce a především nůžky. Tom vzhlédl nahoru, aby si prohlédl agentovu tvář, ale jeho oči byly fixovány na jinou část Tomova těla. Beze slova otočil Tomovy ruce dlaněmi dolů a z obou použitých obvazů odstřihl pevný uzel. Odložil nůžky stranou a drže Toma nejdříve za levé zápěstí, začal starý obvaz odmotávat. Zhruba v půlce přece jen zvedl pohled k Tomovi, který jej celou dobu nechápavě hypnotizoval. Bill mu nabídl jen chladný prázdný pohled s příměsí nechuti a otrávenosti, že tohle pro Toma musel chtě nechtě udělat.
„Nedívej se na mě tak,“ pronesl Tom tichým hlasem bez špetky chuti se znovu hádat. „Koneckonců je to tvoje vina, tak se teď musíš vypořádat s následky,“ řekl mu klidně. Neznělo to nijak uštěpačně, spíš skoro až lítostivě a poraženě. Bill zmuchlal rozmotaný obvaz do koule a odložil ho stranou. Opatrně sundal z Tomovy dlaně špinavý polštářek. Nesl na sobě jasné známky fialové hojivé masti a také zbytky zaschlé krve, která po ošetření ještě pronikla skrz otevřené rány. Bez známky jakéhokoli znechucení Bill špinavý polštářek odhodil a natáhl se po masti. Nandal si dostatečné množství na špičku ukazováčku a prostředníčku a opatrně ji začal nanášet na zatáhlé rány. Tom na chvíli odtrhl pohled od soustředěné tváře svého bodyguarda a podíval se na jeho snažení. Agentovy ruce byly až překvapivě jemné a opatrné na rozdíl od jeho chování.
Jakmile byly i ty nejtenčí šrámy pokryty mastí, byl na jeho dlaň přitisknut nový čistý polštářek, který Tomovi mizel z dohledu, hned jak Bill sáhl po obvaze a začal mu dlaň zase omotávat nazpět.
„Proč ses kolem mě tak hloupě plížil?“ protnula hrobové ticho Billova otázka pronesená jeho hlubokým zhrublým hlasem nezvyklým mluvit. Toma nejdřív zaskočil už jen ten fakt, že Bill poprvé promluvil a ještě na něj, takže nejdřív ani nezaznamenal obsah jeho otázky. Teprve až se jeho mozek vzpamatoval z toho překvapení, dokázal si vybavit, na co se ho agent ptal.
„Neplížil jsem se,“ vyvrátil mu klidným hlasem. „Jen jsem tě nechtěl zbytečně budit, když jsem věděl, že ti není dobře. Moc dobře vím, že bolest hlavy umí být pěkná děvka, když ji nezabiješ práškama.“
„Mohlo ti dojít, že budu takhle reagovat, pokud mě vzbudíš. Stejně jako by takhle zareagoval každý s výcvikem a osobou v domě, kterou má chránit,“ podotkl Bill a mírně utáhl uzel na hřbetě Tomovy ruky. Levá dlaň byla převázaná.
„V tu chvíli jsem chtěl pomoct člověku, kterému není dobře, ne agentovi, který se bude chovat jako psychouš, když se ho omylem dotknu,“ odfrkl si Tom.
„Už jsem to řekl komisaři. Musel jsi to vidět.“
„Nemám právo nahlížet do hlášení. Navíc – s tebou mluvili až po mně. Takže ještě jednou. Proč jsi to udělal?“
„No tak možná proto, že nejsem kus šutru, kterýmu na ničem a nikom nezáleží. Bylo ti zle a klepal ses zimou na pohovce, každý normální člověk by zareagoval stejně nebo podobně. Nebo jsem do tebe měl kopnout a naložit ti ještě víc, abys byl spokojenej?“
„Měl jsi mě nechat být, takže příště-„
„Jasně! Chápu! Příště si dám klapky na oči i uši a nechám tě, co já vím, pro změnu třeba vykrvácet, protože jedna lekce mi stačila. Není třeba mi to znovu opakovat.“
„Mrzí mě, co se stalo, ale-„
„Ale vlastně je to celé moje chyba, že? Vlastně jsem ten stůl prorazil obličejem svojí vlastní vinou, protože ses rozhodl mě potrestat za to, že jsem se choval jako člověk a ne kus ledu. Ve výsledku bys to měl být asi ty, komu bych se měl omluvit, nebo ne?“
„Měl by sis dávat pozor na to, co říkáš,“ zavrčel Bill.
„V tom případě by sis ty měl dát pozor na to, co si myslíš, protože přesně tohle se ti honí hlavou a nesnaž se mi tvrdit, že ne. Nemusíš se na mě ani dívat, abych věděl, co si myslíš,“ nevzdával se Tom. Nekřičel, ale klid se z jeho hlasu dávno vytratil.
„Řekl jsem, že mě to mrzí,“ zasyčel Bill a začal obvazovat Tomovu druhou ruku.
„Mrzí tě možná jen to, že jsem to přežil, že tu se mnou musíš trčet, obtěžovat se s tímhle, a že jsi neměl koule na to, abys poslal komisaře někam a řekl mu, co si opravdu myslíš, protože to by jinak zkazilo tvoji neprostupnou image, ale hádej co! To že tě to mrzí, není žádná omluva, ale prosím. Mě teda mrzí, že jsem se vůbec obtěžoval vařit ti bylinkový čaj, opékal ti toasty, abys něco konečně za celé dva dny snědl, a ještě jsem tě chtěl přikrýt dekou, aby ti nebyla zima. Měl bych se za tebe stydět! Opravdu mě mrzí, že jsem se staral. Dobrou noc, děkuji za ty ruce a nezlob se, že ses musel natolik ponížit a pomoct mi s něčím, co jsem si vlastně zavinil sám. Nech si něco hezkého zdát,“ popřál mu Tom ironicky, a jakmile Bill dotáhl uzlík i na jeho druhé ruce, vstal od stolu a z místnosti odešel zklamaný Billovým chováním ještě víc než dosud.
Příště: „Na druhém konci světa“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
No, já už nevím co k téhle povídce dodat je to několikaty díl a jeho stav je stále na začátku, stále jsou k sobě tak divný, už mě to ani nepřekvapuje, děkuji za díl a příští snad už bude jiný…
No, máme tu určitý posun, kluci spolu konečně začali mluvit, nebo spíš Bill začal mluvit s Tomem, ale jenom proto, že to dostal rozkazem. A podle toho to taky dopadlo…
Bill je vážně případ. Ano, je pravda, že Tom měl na tom incidentu velký podíl, ale taky za svoji chybu tvrdě zaplatil. Skončil v nemocnici domlácený, pořezaný a možná nadosmrti zjizvený. Mohl Billa klidně shodit za to, jak se k němu celou dobu choval, ale přiznal vyšetřovatelům jak to doopravdy bylo a díky tomu Bill unikl nějakému citelnějšímu potrestání, takže chtít slyšet jedno pitomé "promiň", není žádná drzost, ale naprostá samozřejmost…
Stejně je zajímavý, jak Billa rozčiluje chování Toma a kolegů k němu, ale jak se chová on k nim už neřeší…
Tomův proslov na konci byl úplně nej, přesně si to samé si myslím i já 🙂
Díky moc za díl
Nechápu, na co si Bill hraje. Tomovi nedošlo, jak se zachová, když se ho ve spánku lehce dotkne, chtěl pro něj udělat něco pěkného a Bill mu to ještě vyčte. Chová se jako namyšlený blbec, doufám, že ho Tom aspoň trochu donutí se nad svým chováním zamyslet. Zajímalo by mě, proč se chová tak, jak se chová.
Divím se, že se vůbec na něco zeptal. Mohl by popřemýšlet o svém postoji, po tom, co mu Tom na konci řekl.Bylo by to pro něho i Toma příjemnější a snesitejnější. Nedokážu si představit, jak si k sobě ti dva najdou cestu.
Děkuji za díl a těším se na další.
Bill je zpet a s nim i mraziva atmosfera uvnitr domu. Aspon spolu konecne mluvili 🙂 Bill se svym zpusobem mozna omluvit snazil, ale o uprimnosti bych zatim pochybovala. Dojde te jeho hlavičce, ze mu Tom chtel prpste jenom pomoct? Tom mel ted chvili klid a cloveka, se kterym si mohl promluvit. Po te dobe izolace urcite super. Skoda, ze agent musel vysublimovat tak rychle 😀
Jsem neskutecne rada za dalsi dil a zaroven se tesim na dalsi. Dekuji 🙂
Na první pohled to vypadá, že se to nikam nepohnulo, ale podle mě tam změna je. Už se aspoň hádají a to jsou první náznaky komunikace. Určitě je to lepší než totální ignorace. Uvidíme, jak se to vyvine dál, ale nepočítám, že to půjde zlehka. Navíc pořád kolem krouží ti lotři a hledají Toma.
Díky, těším se na pokračování.
To jsem ráda že se vrátil a těším se na další díl.
Holka ty mi dáváš. Celou dobu nevím co si o téhle povídce myslet. Je tak jiná než všechny ostatní. Ale klobouk dolů před tím jak to máš promyšlené. Jsem zvědavá na další vývoj situace. Doufám že nebudeš zlá a nenecháš ty špatné chlápky aby Tomovi něco udělali. Nebo aby to za něj odnesl Bill. Snad se brzo jeho srdce trochu obměkčí a začne s Tomem normálně komunikovat. I když i v dnešním díle je znát aspoň nějaký pokrok. Děkuju za něj.
Oh, pokrok! Bill k Tomovi sám od sebe promluvil! Samozřejmě, že nepočítám tu chvíli, kdy za Tomem přišel do pokoje. Tak to vypadalo, že by si raději nechal uříznout nohu, než aby se omluvil. Ale ten jejich rozhovor při převazování Tomových rukou už přece jen konečně někam vedl. Sice je Bill pořád ledový jak psí čumák, ale podle mě je lepší i negativní komunikace, než žádná komunikace. Aspoň si člověk může ulevit, když se má s kým pohádat! 😀
Díl rozhodně začal hezky a pro mě doslova slibně. Nějak jsem doufala, že se Billovi všechno rozleželo v hlavě, a i když jej určitě promluva komisaře trochu namíchla, tak že si i sám uvnitř uvědomil, že trošku přepískl a že teď bude vztah s Tomem alespoň o maličko lepší. Že se bude snažit být trochu přátelštější a i když se nebude chtít s Tomem vybavovat, alespoň to pozdravení dostene z úst. No nebyla jsem já zase jednou bláhová? 😀
Už když se Bill vrátil do domu, měla jsem divný pocit. Ještě když do něj začal Bob tak vypichovat, i když trefně, ale věřím, že to Billa namícho ještě více, což se pak i ukázalo jako pravda. Strašně jsem se smála, když Tom pronesl: „Myslel jsem, že bude pryč alespoň týden.“ 😀 😀 Tak evidentně i on si chtěl od Billova chování trochu odpočinout než mu bude opět čelit. 😀
No a pak už to šlo jen z kopce. Když se Bill uráčil zaklepat na Tomovy dveře, opět ve mně svitla naděje. Věřím, že pro Billa muselo být těžké omluvu vyslovit a že mu to bylo proti srsti a už jsem si říkala, že až se Tomovi omluví, určitě jej budu mít hned raději a on si to u mě pokazí ještě víc než to bylo. Tom mu nic tak hrozného neřekl, ale pravděpodobně nechtěně píchl už tak do dosti naštvaného Billa, a proto z něj dostal takovou odezvu. Když Bill Tomovi zaobaleně vyhrožoval, ať si na něj dá příště radši pozor, jen jsem třeštila oči a přemýšlela jsem, o co Billovi zase jde. Jednoduše jeho počínání nechápu a nejvíc na tom všem mě frustruje to, že bych jej a jeho chování ráda pochopila, ale momentálně nemám z čeho. Takhle vidím jen děsně nepříjemného, chladného člověka, který má pravděpodobně nějaké komplexy z minulosti a tohle prapodivné chování je jeho obrana. Místo toho, abych Billa třeba kvůli jeho minulosti chápala, mě akorát vším co dělá, naštve ještě více.
V závěru má Bill trochu štěstí, že alespoň šel bez řečí Tomovi převázat ty ruce. Ačkoli to, jakým způsobem to udělal, se mi nezamlouvá. I tak si ale myslím, že můžu být vůbec ráda, že se k tomu Bill odhodlal, protože jsem už čekala, že tam s tím Tom bude muset zápasit sám celý večer. No a k následnému Tomovu výbuchu ani nemám co dodat, protože jej chápu. Bill jej takhle příšerně zraní a nemá ani špetku zdvořilosti k tomu, aby se mu omluvil. Nemuseli se z nich stát nejlepší kamarádi, ale po tom všem jsem asi společně s Tomem trochu doufala v to, že se věci zlepší.
Nemám ponětí, zda se Bill vůbec někdy zlepší, protože vždycky doufám a marně. 😀 Budu se muset nechat překvapit a hlavně věřit v lepší díly! 😀
Moc ale děkuji za další díl! Alespoň nějakého posunu jsem se konečně dočkala – Bill promluvil! 😀 Těším se na pokračování! ♥♥
Mám isté podozrenie, čo sa Billovi stalo – nejaké náznaky tu boli. A tak trochu dúfam, že keď teraz vie, čo preňho Tom urobil, respektíve chcel urobiť, nechá si to prejsť hlavou a upraví svoje správanie. Veď aj pri tom ignorovaní môže byť milší!
Oh, můj nejkrásnější bože… teda Muckí!
Je tak krásné po práci vidět další díl mé aktuálně nejoblíbenější povídky na oblíbeném blogu. 😀
To je tak krásné, že ses vrátila a přinesla nám další rozuzlení, které nám spíše zauzluje hlavu a myšlenky.
Bill se vrátil. Tak nějak jsem to tušil, pokud tedy nechtěl skončit jako uklízečka, která v neděli ráno musí uklízet cizí domy… Přesně tam, by se mi teď Bill hodil, ale co je ještě větší překvapení… ono to mluví s Tomem.
Sice dost chladně a spíše vyčítavě, nicméně Bill mluví s Tomem. I to je vlastně sociální kontakt.
Leßner to překrásně posral. 😀 Celou tu Billovu image zabil jedním jednoduchým rozkazem 😀 a máš to, můj milý a drahý Billánku.
Tománek, chudáček. 😀 I když to je stále rozmazlený spratek, možná má nechuť trochu polevuje. 😀 Je fakt, že Bill ho "obvinil" neprávem. Tom to myslel dobře, jen Bill je prostě psychooooo, jak už to u něj bývá. 😀
Stejně je to sladké!
Děkuju moc za díl a zase za týden. 😀 SNAD! 😀
Super napsané, si moc šikovná 🙂