autor: B-kay
Dnešní díl je svým způsobem speciální, protože původně měl být závěrečným dílem povídky a po něm už nemělo přijít vůbec nic. Plány se mění, stejně tak jako lidé a já tomuhle příběhu propadla mnohem víc, než jsem se na začátku odvážila předpokládat. Dal mi toho mnohem víc, než jsem doufala a stejně tak jsem do něj i já vložila velký kus sebe samotné, se kterým se mi ještě nechce loučit.
Z celého srdce přeji krásné počtení!
Byla půlnoc. Z nebe se spouštěly velké sněhové vločky, které na pozadí noci bledě zářily. Byly lehoučké skoro jako pápěří, pohupovaly se ve větru, který si s nimi pohrával a odnášel je do všech stran, do všech koutů, dokonce i těch, které byly za jiných okolností tmavé a opuštěné. Některé se hned po dopadu roztříštily na malé částečky a po chvíli vytvořily tekutý krystal, v němž se jako v průzračném zrcadle odrážel svit měsíce, jiné měly to štěstí stát se součástí husté bílé přikrývky pokrývající chodníky, cesty, zahrady i střechy řad malých domků. Byla to nádherná podívaná. Opuštěnými ulicemi se neslo pouze hvízdání větru a ševelení poletujících vloček, noc se zdála být klidná. Byly Vánoce.
Na odvráceném konci vsi se ve zchátralém domě na konci ulice rozsvítilo světlo. Zdálo se, že tenhle dům tak nějak nezapadá mezi ty ostatní, jako by ani nebyl součástí obývaného komplexu; postrádal světélkující výzdobu, nezářil všemi barvami jako jeho sousedé, na zdech nevisely girlandy vánočních růží a na dveřích nebyl věnec z jehličí a borovicových šišek. V oknech na přízemí blikalo slabé světlo, ale nepocházelo ze žárovek na vánočním stromku, ale z pořadu, který zrovna probíhal v televizi. Skrz pootevřené okno ven pronikal hlasitý mužský řev a zvuky tříštícího se skla. Jen o něco později ze dveří vyběhla drobná postava, rozběhla se a utíkala ke dřevěnému plotu. Dítě zpaměti přiběhlo k otvoru v měkkém hnijícím dřevě, proklouzlo ven a rozběhlo se do noci.
Malý chlapec se třásl od hlavy až k patě, na sobě měl jen tepláky, pletený svetr a staré pantofle, které se na některých místech rozpadaly a propouštěly sníh a chlad země, po které tak rychle běžel. Objal se kolem ramen ve snaze zahřát se, ale bylo to marné. Zima byla neúprosná a dítě drobné, hubené a ještě ke všemu tak nevhodně oblečené. Věděl, že by měl zastavit a vrátit se, vrátit se domů a možná by to skutečně i udělal, pokud by nějaký domov měl. Nezastavoval se, silou vůle nutil své zmrzlé končetiny k pohybu, jeho pulz se zdvojnásobil, když přiběhl k úpatí kopce a poprvé od chvíle, co vyšel z domu, zvedl hlavu a zahleděl se před sebe. Měsíční světlo ozářilo jeho bledou, téměř sněhovou tvář, která byla poznačena lidskou krutostí, a na některých místech se rýsovaly fialové podlitiny. Z koutku úst mu vytékala krev stejně jako slzy z očí, ve kterých ukrýval nevinnost celého světa.
Uplakanýma očima sledoval vysokou horu zmrzlé hlíny, obrysy stromů, jejichž vrcholky se lehce prohýbaly ve větru a větve jako dlouhé chladné prsty natahovaly k nebi, jako by se toužily dotknout měsíce. I on po tom zatoužil. Zhluboka se nadechl, ještě více se zamotal do roztahaného svetru a s novou vervou se pustil do šplhání. Spodní polovinu těla už téměř necítil, prsty na rukách měl zkřehlé a ztuhlé, sotva dokázal rozevřít dlaň. Snažil se sám sebe přesvědčit, že pokud se mu podaří vyšplhat až úplně nahoru, pokud se mu podaří přiblížit se k těm zvláštním stromům, bude se také moct dotknout měsíce. Bude moct být alespoň na chvíli šťastný.
Zrovna když byl v půli stoupání do kopce, proplula mu myslí podivná myšlenka. Zasnil se a představil si, že je měsíc kouzelný. Představoval si, jak se mu nakonec podaří vyšplhat až na vrchol a měsíc bude tak okouzlen jeho snahou a vytrvalostí, že mu splní jedno přání. Co bych si měl přát? Přemýšlel, zatímco dál stoupal se sněhem bičujícím jeho dobitý obličej.
Jednalo se o několik metrů stoupání do kopce, ale pro tak malé dítě to byl téměř nezdolatelný cíl. Pantofle ve tvaru psí hlavy, které dostal loni k narozeninám od sousedů, kteří se nad ním slitovali a věnovali mu nějaké oblečení a hračky po svých starších dětech, byly sice roztomilé, ale na sněhu byla jejich podrážka až příliš kluzká a každý Billův krok byl nestabilní a náročný. Zdálo se to jako celá věčnost, co konečně vystoupil až na vrchol, opřel se o nejbližší jehličnan a se skloněnou hlavou chvíli odpočíval, dokud se jeho dech nevrátil do původní frekvence.
Když se tak stalo, narovnal se a zadíval se z kopce. Zdálo se, že mu celá ves leží u nohou. Ledové ruce si přiložil k chvějícím se rtům a vydechl na ně proud horkého vzduchu. Kdyby nebyla taková zima, zůstal by tam. Zůstal by na kopci v obklopení zasněžených stromů a měsíce, možná by se později zatoulal do lesů, kamkoliv, jen aby se nemusel vrátit na místo, odkud před chvíli utekl. Stejně by nikomu nechyběl. Jeho rodičům by se jen ulevilo. Tak proč to neudělat?
Zavřel oči. Třesoucí se po celém těle rozpažil zcela ztuhlé ruce, špičky prstů natahoval ze všech sil, stejně jako stromy své větve. Natočil tvář k nebi a pootevřel ústa. Dotek zimy na jeho obličeji byl pálivý, sníh štípal jeho tváře, nutil jej uhýbat mu a třást se pořád víc, a zároveň byl jako pohlazení. Způsoboval, že už více necítil bolest, zmizela, jako by ani nikdy nebyla.
Billovo srdce se roztlouklo o poznání rychleji a jeho mělký dech se prohloubil, jak se dal do pohybu a roztočil své promrzlé tělo kolem vlastní osy. Točil se na místě, polykal velké sněhové vločky a vyhnal si z hlavy veškeré myšlenky. Nemyslel na to, že se bude muset vrátit, myslel jen na to, co měl v téhle chvíli, na to, co mu nikdo nemohl vzít. Točil se, a když po několika vteřinách otevřel oči, celý svět se otáčel spolu s ním. Okolní svět ztratil své jasné rysy, všechno se slévalo dohromady, jen vločky dopadající na jeho tvář, hojící jeho rány, viděl jasně a zřetelně.
Měsíc vyslyšel jeho prosbu a v okamžiku, kdy měl plakat a strachovat se z návratu domů, způsobil, že se cítil šťastný. Tančil společně se sněhovými vločkami, točil se s pohledem upřeným na nebe a poprvé v životě spatřil hvězdy na místech, kde žádné nebyly.
Bill, zcela konsternován tím, co právě vyslovil, zíral do Tomových očí, které se zdály být jeho nečekaným vyznáním stejně překvapené jako on sám. Měl pocit, že se všechno kolem něj otáčí, že svět zrychlil nebo možná zpomalil na frekvenci, která nebyla úměrná té Billově. Jako by nebyl součástí přítomnosti a část něho zůstala zaklíněná ve vzpomínkách.
„Bille, co jsi to právě…“
Bill neodpověděl. Neodpověděl, i když vlastně ani nebylo na co odpovídat, protože nebyla položena žádná otázka. Hleděli na sebe neschopni pohybu, vpíjeli se pohledy jeden do druhého; bylo to intenzivní a hluboké a vytěsnilo to z jejich myslí všechno ostatní. Billovi bylo do pláče. Při pohledu na Toma se mu svíralo srdce, viděl nebe a velké sněhové vločky, skoro až cítil pálení ve tvářích a slabost v končetinách. Celkově se cítil slabý a zranitelný, měl pocit, že mu svými slovy daroval velký kus sebe samého, že se tím zcela odhalil, ztratil svůj pomyslný obranný štít a vystavil se případné bolesti.
Tom byl jako zima. I jeho pohled pálil a bodal, způsoboval Billovi bolest, o které nikdy předtím neslyšel, s níž se nikdy předtím nesetkal, bolest rozprostírající se uprostřed jeho hrudníku, tu, která jej nutila lapat po dechu a na jazyk mu pokládala něžná vyznání lásky.
„Bille, prosím… co jsi to právě řekl?“
Tom se naklonil ještě blíž a Bill tak fascinovaně hleděl na dlouhé řasy lemující jeho oči, na těžká víčka odhalující pohled dítěte. Zakroutil hlavou. Nemohl. Nemohl to říct. Nemohl říct vůbec nic, protože Tom mu to nedovolil. Hrál si s jeho myslí a nejen s ní. I Billovo tělo mu leželo u nohou a plnilo jeho nevyslovené rozkazy. Žádal jej, aby se Bill třásl a Bill to udělal. Nutil jeho srdce tlouct rychleji a to se jako na povel rozbušilo o poznání rychleji.
„Prosím… řekni to,“ vydechl mu Tom na rty třesoucím se hlasem. V očích měl slzy a Bill si jich všiml mnohem dřív, než se stačily vyklubat na svět. Natáhl ruku a konečky prstů vonícími po levanduli pohladil jeho hřejivou tvář. Zhluboka se nadechl a zadržel dech.
„Miluju tě,“ pípl a vydechl. Najednou to bylo tak snadné a tolik osvobozující. Sarah měla pravdu. Když už to jednou vyslovil, měl nutkání opakovat to pořád dokola.
Tomův obličej se jen kousek od toho jeho rozzářil dojetím. „Miluješ mě?“ zeptal se měkce a tak tiše, aby to slyšel jen Bill, jeho obočí vystřelilo vzhůru a dodalo výrazu jeho obličeje nádech nevěřícnosti.
Bill zvládl jen přikývnout a sám zrušil mezeru dělící jejich rty. Políbil Toma se vší něhou, které byl schopen, dotkl se jeho tváře a pod prsty ucítil vlhko. Odtáhl se od něj a zahleděl se na mokrou cestičku na Tomově levé líci, kterou vytvořila jediná slza. Jedna jediná slza se stala symbolem všeho. Byla tekutým krystalem, v němž se odráželo vše, čím museli společně projít, než se dočkali tohohle okamžiku. Symbolizovala Tomovy nejtajnější touhy a obavy, i to, jak dlouho na něj čekal a jak bolestivé tohle čekání bývalo.
Když Andreas o několik minut později zastavil na červené, nyní konečně v jejich městě, jen několik stovek metrů od dobrého jídla, teplých postelí a tolik vytouženého odpočinku, nemohl uvěřit svým očím a zdálo se, že pejsek sedící na sedadle spolujezdce také ne, protože se posadil a zvědavě se rozhlížel kolem sebe. Nejdřív si myslel, že se mu to jen zdálo, ale když se pozorněji zadíval na pápěří poletující na pozadí noci, zjistil, že se skutečně jedná o drobounké sněhové vločky. Počasí muselo zešílet. Byla přeci polovina dubna, a když vyjížděli z města, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl spustit sníh.
Uchechtl se, zakroutil hlavou a pohlédl do zpětného zrcátka, aby na to upozornil i Toma s Billem. Z jeho pootevřených úst však vyšel jen jakýsi hlasitý povzdech. Nebyl připraven na to, co uvidí, nebo spíš na to, co to s ním udělá.
Ani jeden z nich mu nevěnoval pozornost. Se zavřenýma očima se třásli jeden druhému v náručí, líbali se a Andreas byl schopen soustředit se pouze na to, co daný okamžik prováděl s Billovým obličejem. Díval se, jak odevzdaně zaklání hlavu pod silou Tomových polibků, jak se mu místy krabatí čelo soustředěním a jak se do polibků usmívá. Tom sklouzl svými rty na Billův krk a Bill plaše odvrátil tvář, odhaluje tak svou sněhovou kůži. Jeho oči upoutalo dění za okny a Andreas si všiml, jak se v nich několik vteřin zračilo překvapení a záblesk něčeho smutného, něčeho, co neuměl identifikovat. Jen o vteřinku později Bill zavřel oči a věnoval sněhu za okny omámený úsměv.
Poté, co se na semaforu rozsvítila zelená, dupnul na plyn a rozjel se směrem k Billovu sídlišti. Opravdu doufal, že si pamatuje cestu, protože měl v úmyslu raději donekonečna bloudit ulicemi, než by měl přerušit jejich společnou chvíli a zeptat se na cestu. Myslel na všechny ty výmysly, které o Billovi kolovaly po celé škole. Na to, jak si o něm studenti říkají, že není opravdovým člověkem, nazývají jej robotem a vymýšlejí si fóry o tom, že není poháněn tlukotem svého srdce, ale elektřinou. Andrease bodlo v žaludku. Právě se přesvědčil, že je stejným člověkem jako všichni ostatní.
Viděl jeho srdce, viděl jej v jeho očích a v úsměvu, v tom, jak se Toma dotýkal a jakým způsobem se odevzdával jeho dotekům. Bylo mnohem láskyplnější, než čekal. Mnohem křehčí, než doufal. Mnohem opravdovější, než si uměl představit.
Tom s úsměvem na rtech postával u dveří a sledoval Georga, který s rozběhem skočil kolem Billova krku, silně jej zmáčkl v objetí a přitiskl na své tělo. Bill se tiše zachichotal a upozornil jej, že nemůže dýchat, ale Georg si toho vůbec nevšímal a stiskl jej ještě o něco silněji.
„Omlouvám se,“ vydechl mu do vlasů a vzápětí začal chrlit jednu omluvu za druhou. „Tolik se omlouvám. Je to všechno jen moje vina. Neměl jsem to na tebe jen tak vybafnout, měl jsem tě na to připravit, přistupovat k tomu pomalu a s rozumem…“
„Geo,“ Bill se pousmál a věnoval mu hravý pohlavek. „Ty k ničemu nepřistupuješ pomalu a s rozumem.“
„No, tak bych měl konečně začít,“ řekl nezvykle roztřeseným hlasem a ještě jednou Billa stiskl předtím, než se odtáhl a pozorně si jej prohlédl. Neušla mu modřina pod okem ani roztržený ret, hodil očkem po Tomovi, který jen jemně zakroutil hlavou, a tak se rozhodl poslechnout a nevyptávat se. Místo toho Billa přátelsky pohladil po vlasech a prolétl jeho obličej provinilým pohledem.
„Opravdu mě to mrzí.“
„To nic. Není to jen tvoje vina. Za všechno si můžu sám. Jednal jsem bezmyšlenkovitě a nezodpovědně.“
„No… i ty jsi jen člověk. Jednou to přijít muselo.“
Tom pobaveně zakroutil hlavou a vzápětí překvapeně vydechl, jakmile si i on vysloužil silné objetí.
„Co to bylo?“ zeptal se se smíchem, když jej Georg konečně pustil.
„To bylo děkuju,“ řekl mnohem vážnějším tónem, než by Tom od Georga očekával. V Georgových očích podruhé v životě spatřil záblesk slz a uvědomil si, že pro něj Bill v jednom směru znamená totéž, co pro něj. Byl jejich jedinou opravdovou rodinou a to je nutilo šílet, pokud mu hrozilo nebezpečí.
Bill se pomalu přesunul ke gauči a posadil se. Tehdy si uvědomil, že mu něco chybí. Rozhlédl se kolem sebe, naslouchal nezvyklému tichu a překvapeně zamrkal.
„Kde je Beth?“ zeptal se Georga, který se mezitím přesunul do kuchyně a chlubil se skvělou večeří, kterou pro ně připravil.
„Před chvílí usnula. Nemohla se tě dočkat. Trvalo vám to déle, než jsme čekali.“
„Dnes na ni nemám štěstí,“ povzdechl si Bill a sehnul se, aby si mohl rozvázat tkaničky od bot. Tom byl v okamžiku u něj, klečel u jeho nohou a s pobaveným úsměvem odháněl Billovu levou ruku.
„Užiješ si ji zítra,“ řekl tiše a zadíval se na něj. „Zítra máme jen jednu přednášku. Měl bys zůstat doma a odpočinout si.“
Bill si znovu povzdechl. Nechystal se protestovat. Skutečně si přišel unavený a slabý a věděl, co mu pomůže.
„Zůstaneš se mnou?“ zeptal se nesměle.
„Páni.“ Tom se narovnal a hravě Billa líbl na krk. „Navádíš mě k tomu, abych se ulil ze školy. Ty jsi ale zlobivý kluk,“ zavrněl mu do kůže a vzápětí se vesele rozesmál.
Bill se zachichotal a najednou zvážněl. „Počkej,“ vydechl.
„Co se stalo?“ zeptal se Tom, to už byl ale Bill na nohou a táhl jej ke dveřím.
„Nic jen… musím něco udělat,“ vysvětlil Bill s tajemným úsměvem na rtech a Tom se víc neptal. Následoval jej ze dveří, ještě pořád nádherně mimo z toho, co se stalo v autě. Nacházel se ve stavu, kdy by pro Billa udělal cokoliv na světě, tedy ne že by to za jiných okolností neudělal, a tak vůbec neprotestoval, když je Bill znovu vytáhl do zimy. Tom se více zachumlal do bundy, kterou měl na sobě, a s jiskrou v očích sledoval Billovo počínání.
Bill udělal několik kroků a zastavil na chodníku vedoucímu k dětskému hřišti. Nečekaný chlad nutil jeho tělo třást se, ale byl to známý pocit a stejně krásný jako tenkrát. Jednal zcela impulzivně. Jeho srdce tlouklo a dech se prohluboval, když zavřel oči, rozpažil ruce a natočil tvář k nebi. Roztočil se a veškerá bolest znenadání zmizela. Usmál se a jeho úsměv ještě povyrostl, jakmile kolem boků jen o něco později ucítil stisk Tomových rukou a uvědomil si, že se otáčí společně s ním. Smáli se, když nakonec skončili na zemi, Bill dopadl na Toma a jejich končetiny se do sebe zamotaly.
„Jsi blázen,“ smál se Tom a díval se na Billovu tvář, která se ještě pořád otáčela, ostatně jako všechno kolem nich. Dotkl se jí, zachytil jeho vůni a zvážněl. „A já jsem blázen do tebe.“
Bill otočil hlavu a láskyplně políbil Tomovu dlaň. Pohlédl mu do očí. Podruhé v životě spatřil hvězdy na místě, kde žádné nebyly.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Tohle je tak nádherná povídka. Nedokážu si představit a ani nechci, že by skončila. Moc ti děkuji, že tohle nebyl poslední díl!
Nedokážu pochopit, jak se k Billovi mohli jeho ''náhradní rodiče'' takto chovat. CO by dali jiní lidé za to, aby se o tak úžasného človíčka jako je Bill mohli starat. Po tom, co si v dětství a i ve škole prožil doufám, že bude nadalé s Tomem a nic je nerozdělí. Tenhle díl byl opravdu nádherný. Vím, že to píšu snad u každého dílu, ale je to pravda. Miluji tuhle povídku, děkuji ti za ní a moc se těším na další díl!
Pravda, byl by to nádherný poslední díl, ale myslím si, že by to mohlo být ještě lepší. 😉🙂☺️ Krásný dílek. A díky, že ještě není konec. Nějak se mi nechce s touto povídkou loučit. 🙂
Mám slzí v očích tahle povídka je nádherné napsaná.
Prosím ať tahle povídka nikdy neskončí. To je taková nádhera. B-kay děkuju ti za každý hřejivý pocit, který ve mě tvoje slova vyvolávají.
Budu se opakovat ve všem, nádhera, dokonalost, skvost a nechci aby to nekdy skončilo 😊 Dekuji za dalsi díl
Mám pocit, že se vznáším.
Nádhera taká, akú vieš stvoriť práve Ty a Tvoje poviedky♥ Ďakujem zlatíčko.
Smutné flashbacky mě vždycky trhají na kusy a občas je strašně špatně snáším. Na druhou stranu jsem za ně ale i trochu ráda, protože díky tomu poznáváme Billa i z dětských let, za což jsem ráda. Jen mě vždycky přepadne lítost z toho, jak špatný měl život a jak ošklivě se k němu jeho náhradní rodiče chovali. Je to smutné. 🙁
Georgovo přivítání bylo sladké! ♥ I to, jak nadšeně obejmul Toma, protože byl rád, že jej Bill má a že Tom dělá všechno jednodušším. Tom má pravdu, tohle je jeho rodina, ať se děje cokoli. 🙂
A má vůbec cenu vypisovat, jak nádherné jsou části, kde můžeme nahlédnout, jak moc se Tom s Billem milují? Já opět nemám slov, protože ta chvilka v autě a pak jak Bill společně s Tomem vyběhl ven na sníh..to bylo něco kouzelného. ♥ Umíš tu lásku mezi nimi popsat strašně nádherně, děkuji Ti, B-Kay! ♥♥
A také děkuji, že tohle nebyl poslední díl. Snad nás čeká ještě velká spousta, protože tuhle povídku jsem si zamilovala. ♥