autor: SakuraUchihaHaruno13
Omlouvám se, že jsem poslední tři nebo čtyři týdny vůbec nic nenapsala. Musím se přiznat, odpočívala jsem a psaní šlo tak trochu mimo mě, na druhou stranu mám teď svěží mysl plnou nápadů, což se určitě odrazí v pokračování téhle povídky.
Děkuji těm, kteří nade mnou ještě nezlomili hůl a dají se do čtení. Jste skvělí,
SakuraUchihaHaruno13
Bill s Tomem zrovna dorazili na místo určení. Před nimi se rozprostírala vcelku rozsáhlá budova, jejíž fasáda nepůsobila zrovna dvakrát přívětivě. Omšelá omítka krémové barvy byla už na několika místech oloupaná a působila dojmem, že se o ni už dlouho nikdy nestaral.
Bill si ironicky povzdechl. Věděl, že tohle byla věc, kterou musel udělat, ale necítil se tak nešťastný, jak by se asi cítit měl. Přišlo mu to jako další kapitola jeho života, která následně zavře dveře do jeho špatné minulosti a on už bude konečně moct žít spokojený a šťastný život.
„Pořád nechápu, že se tohle děje,“ zabručel Tom, jehož přidrzlý úsměv zmizel a byl nahrazen něčím, co nápadně připomínalo zklamání.
„Nebude to tak strašné,“ přátelsky se na něj usmál a trochu sklopil pohled, když se setkal s jeho šokovaným výrazem. Připadal si tak nepatřičně. Už dlouho se mu nestalo, že by byl v něčí přítomnosti tak nervózní a nebyl si jistý, co říct. Připadalo mu, že plácá úplné nesmysly, proto se raději odmlčel a následoval strážníka, který je vedl ke dveřím té zchátrale vypadající budovy.
Hned u dveří se jich chopili tři chlápci. Dva z nich byli silní a vysportovaní a nejspíš tam pracovali jako ochranka, zatímco ten třetí byl trochu menší brýlatý mladík, kterému mohlo být lehce přes dvacet.
„Tak vy jste ta nová nadílka?“ zeptal se jich s lehkým humorem, což bylo něco, co ani jeden z nich nečekal.
„Asi to tak bude,“ přitakal Bill.
„Vy jste ty dva z tý bouračky, že jo? Bylo to všude v novinách i v televizi a musím říct, že jsem vám celou dobu fandil,“ řekl upřímně. „Podle mě jste dostali moc velkej trest, nejspíš vás někdo tam nahoře nemá rád,“ řekl s lehkým pokrčením ramen a upřel svůj pohled ke stropu, jako by se chtěl dívat směrem do nebe.
„Nejspíš,“ přisvědčil znovu Bill, který si vůbec nebyl jistý, jak by se měl chovat. Tom mezitím jenom mlčel a nasadil opět svůj drzý a tentokrát i lehce odměřený, možná i mírně nebezpečný výraz.
„Nejradši bych vás tu vůbec neměl. Máme plno,“ promluvil k nim znovu. „Budete muset být spolu na pokoji, nemám vás kam dát. Hromadí se to tady násilníky, dealery i vrahy, vy dva jste tu snad nejčistší, že tu ani nemusíte být,“ poslal jejich směrem povzbudivý pohled. „S nikým se tu do ničeho nezaplétejte, snad každý by byl schopný vám dát do tlamy,“ varoval je. „Buďte tu jako myšky a odejdete v pořádku,“ poradil jim.
„Počkat,“ ozval se prvně Tom, „my budeme bydlet spolu?“
„Ano, nemám jak jinak vás rozmístit, máme prostě nedostatek místa. Zdá se, že když sem pošlou ještě někoho, budeme muset propouštět a vy možná budete mezi prvními, vždyť jste skoro nic neudělali,“ chlácholil je a otevřel jim dveře do pokoje, který byl sice docela malý, ale bylo tam vše potřebné. Dvě postele naproti sobě, skříň, minikoupelna, stoleček a dvě židle.
„Není to tak špatné,“ prohodil Bill a úlevně si oddechl. Čekal něco mnohem horšího, třeba celu nebo mříže, tohle ho překvapilo. Na oknech sice nějaké mříže byly, ale ty mu tolik nevadily.
„Co tu budeme celé dny dělat?“ nechápal Tom.
Jejich průvodce jen pokrčil rameny. „Zatím se tak nějak zabydlete, pak pro vás přijdu a provedu vás,“ nabídl se a zářivě se usmál. Na někoho, kdo pracoval v pasťáku, byl až moc usměvavý.
Bill vešel dovnitř jako první a pozorně si prohlédl koupelnu. Maličká místnost obložená jednoduchými modrými kachličkami se mu zalíbila. Rychle se prohlédl v zrcadle a poté zkontroloval, zda je tu vše, co tu být má. Záchod, maličké umyvadýlko i vana vypadaly v docela dobrém stavu. Byl spokojený.
„Jak to uděláme se skříní?“ zeptal se ho Tom a pohlédl do vnitřku vysoké, ale přesto ne moc prostorné skříně.
„Uvidíme, až tu budeme mít nějaké věci,“ pokrčil rameny Bill. „Rád bych si ale vzal ty spodní police,“ řekl.
Tom jen pokrčil rameny na znamení souhlasu a sedl si na postel s jednoduchým žlutooranžovým povlečením.
„Jak dlouho že tu budeme?“ zeptal se Tom a celou místnost si znovu prohlédl. Bylo na něm vidět, že by byl nejradši někde jinde, ale nemohl nic dělat.
„Dokud nedospějeme, nebo dokud nás tu někdo nenahradí,“ řekl mu Bill a posadil se na protější postel čelem k Tomovi.
„Mimochodem…“ odkašlal si Bill trochu nervózně, „já jsem Bill,“ řekl a natáhl ruku směrem k Tomovi. Ten se na něj tak zvláštně podíval, že měl Bill pocit, že tohle nebyl ten nejlepší nápad.
„Já vím,“ řekl. „Stejně jako ty víš, že jsem Tom,“ odvětil a jeho ruku ignoroval.
„Fajn,“ odkašlal si znovu a odvrátil svůj červenající se obličej. Bylo mu to celé tak zvláštně trapné.
„Slyšel jsem o tobě,“ pokračoval po delší odmlce Tom. „Ty jsi ten rozmazlenej zbohatlík, co si dělá, co chce, ne?“
Billův obličej na chvilku potemněl. „Tohle si myslíš?“ optal se s lehce nakřáplým hlasem. Bylo mu líto, že ho Tom takhle vidí.
Tom si prvně nevšiml jeho zkroušeného pohledu a tak odvětil: „A ještě řekni, že to tak není!“
Bill zvedl svůj pohled, který předtím upíral k podlaze, a podíval se na něj. „Uznávám, že jsem takový v minulosti byl,“ řekl bez okolků, „ale snažím se to změnit.“
„Jaký jsi tedy byl?“ zajímal se Tom. Ten zájem Billa potěšil, i když si stále nebyl jistý, co by měl od Toma očekávat.
„Spolu ještě se dvěma kamarády jsem vždycky vypadnul, sednul do auta a objížděl nejbližší bary v okolí. Byli jsme tam vždy, dokud nás nevyhodili, pak jsme si jednoduše našli nový a začalo to celé znova. Přesně jak říkáš, rozmazlenej zbohatlík, kterej dělá průsery a všechno mu projde.“
„No, všechno ne,“ připomněl mu Tom, „přece jenom tu seš se mnou.“
Bill se lehoučce pousmál. „A co ty? Taky bohatej a rozmazlenej?“ Hlavou kývl k jeho drahému obleku. Tom ten náznak pochopil. A jen zakroutil hlavou. „To chtěl můj nevlastní otec, prej abych dobře vypadal. Myslel si, že mi to nějak pomůže, abych tu nemusel bejt. Stejně věděl, jak to dopadne, a taky to tak chtěl.“
„Jak to myslíš?“ nechápal Bill.
Tom jeho směrem poslal lehce podrážděný pohled, který pro něj byl dostatečným znamením, že tahle otázka je už moc osobní, proto chvilku mlčel.
„I když musím říct, že jsem na tom byl podobně. Já jsem sice v barech nedělal takovej bordel, aby mě vyhodili, ale taky jsem tam byl dost často,“ pousmál se nad nějakou příjemnou vzpomínkou a pokračoval. „Chodíval jsem tam za holkama, který jsou snad všude stejný. Jakmile viděly mojí nepřístupnost, ruplo jim v kouli a snažily se ze mě dostat nějaké příjemné gesto. Víš, jak to bývá ve filmech, že ten největší drsňák má romantickou dušičku a udělá pro holku všechno? Tak přesně tohle u mě hledaly, jedna jak druhá. Došlo jim, že u mě nepochodí, až ve chvíli, kdy už bylo po akci a já se jim už nikdy neozval. Chodívalo to takhle docela dlouho a vycházelo mi to, bylo to fakt fajn.“
Bill si představil Toma v téhle situaci a nepříjemně se otřásl. To pomyšlení se mu vůbec nezamlouvalo. „Je zvláštní, že jsme se nikdy předtím neviděli,“ prohodil.
„Ale jo,“ protiřečil mu Tom. „Párkrát jsme se sešli ve stejným klubu, pamatuju si tě. Vždycky jsi tančil, kolem tebe byl kruh místa a pak celá řada holek, která po tobě jen slintala,“ pousmál se. „Jenže tys nic z toho neviděl, kroutil ses tak, že se k tobě člověk bál přiblížit blíž jak na metr, ale holkám se to líbilo,“ zakroutil pobaveně hlavou. „Viděl jsem tě víckrát než jednou a vždycky jsem musel odejít, jelikož pro mě moc dívek nezbylo, musel jsem jít lovit jinam,“ přiznal.
„Přeháníš,“ začervenal se Bill.
„Fajn, vždycky jsem nějakou dostal, ale bylo to trochu složitější, občas si mi to zkomplikoval.“
„No tak,“ nevěřil tomu Bill.
„Stejně nevím, co se jim na tom tak líbilo,“ povzdechl si Tom a postavil se. „Jenom ses kroutil jak žížala a všechny z toho byly hotový!“ Zvedl ruce nad hlavu, zavřel oči a neumně se snažil parodovat Billův tanec. Přehnaně kroutil boky a teatrálně vzdychal, až se Bill začervenal i na zadku. Byl to pro něj obzvláště potupný moment.
„Nech toho!“ okřikl ho s červení ve tváři a hodil po něm polštář. „Tak špatný to zas být nemohlo!“
„Máš pravdu,“ přisvědčil Tom a mrštil po něm polštářem, „bylo to ještě horší!“ Přidrzle se usmál, vzal svůj polštář a přitlačil ho Billovi k obličeji, který se pod ním začal svíjet a něco nesrozumitelného říkat.
Tom na chvilku povolil, aby se mohl Bill nadechnout. Chtěl se po něm ještě nějak ohnat, ale Tom ho držel přišpendleného k posteli tak, že se skoro nemohl hnout. Mezi nimi byl jenom ten polštář a očekávání, jak se situace vyhrotí dál.
„Jestli se ti to tančení nelíbí, taks to měl říct rovnou, nemusels ho předvádět,“ ohradil se proti němu a doufal, že to horko v jeho tvářích je způsoben nedávným nedostatkem vzduchu.
„Neřekl jsem, že se mi to nelíbí,“ řekl Tom a nevědomky se na Billa přitiskl ještě víc, přičemž si na tváři stále udržel jakousi drzou grimasu. „Vlastně bych tě chtěl požádat, jestli bys mi ho tu třeba nepředvedl…?“ zapředl hlubokým hlasem a Bill si právě uvědomil, že to horko není jen v jeho tvářích, ale rozlévá se po celém jeho těle a dostává se zejména do jeho rozkroku.
Už chtěl něco odvětit, když se ve dveřích objevil ten mladík, co je měl provést.
„Vše v pořádku?“ optal se, když viděl, v jak zvláštní pozici se nacházejí.
Tom z Billa pomalu slezl a s velice vyrovnaným pohledem odvětil: „V naprostém.“
Bill se trochu sesbíral a vstal. V tuhle chvíli měl v hlavě solidní zmatek. Snažil se nějak uklidnit, ale netušil jak. První možnost, která ho napadla, byla cigareta.
„Mimochodem, jsem Marcus,“ představil se a lehce se pousmál.
„Marcusi,“ oslovil ho hned Bill, přičemž se snažil skrývat svůj lehce vyboulený rozkrok, „smí se tady kouřit?“
„Ještě vám ani nebylo osmnáct,“ upozornil ho. „Jasněže ne.“
Bill si ho pořádně prohlédl a opatrně začal: „Ty jsi taky kuřák, viď?“ úplně ignoroval jeho nadechnutí, po němž měla následovat otázka, jak to ví. Nenechal se přerušit. „Už dlouho jsi nekouřil, takže víš, jak se asi cítím,“ pokračoval. „Plat máš dobrý, ale na cigarety dnes nemáš. Znamená to tedy, že jsi nedávno utratil větší obnos peněz, že? Myslím, že to může být za nějakou krásnou ženu, jejíž srdce bys chtěl dobýt. Předpokládám, že to byla včera luxusní večeře, mám pravdu?“
Marcus jen ohromeně vydechl. „Jak to víš? Jsi snad jasnovidec?“
„Podle toho, jak si nervózně hraješ s prsty, mám na mysli, jak neustále bereš ten papír mezi ukazováček a prostředníček, to svědčí o tom, že jsi kuřák. Tvé nejisté těkání očima sem a tam a taky tvůj nepravidelný dech svědčí o tom, že jsi už dlouho neměl cigaretu. A tvoje sepraná, zmuchlaná uniforma říká, že žiješ sám, ale jako strážník máš plat dobrý, takže bys na cigarety mít mohl. Ovšem tvé mírně vzpřímené držení těla a lehce zasněný pohled a připitomnělý úsměv svědčí o nějaké ženě. Je to jednoduché, uděláme tedy dohodu. Dám ti peníze na tři krabičky, dvě si vezmu já a jednu ty, co říkáš. To zní fér, ne?“
autor: SakuraUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
Já tedy souhlasím s tím bachařem, který kluky v tom pasťáku příjímal. Taky nechápu proč byli tak přísně potrestáni a doufám, že se něco stane a oni se brzo dostanou ven. Třeba by je mohli pustit za dobré chování, to se tak dělá, ne? Snad by se mohli nějak "napravit" i venku. Vůbec se mi nelíbí s jakýma týpkama tam teď budou zavřený a celý to Billovo pokání mi přijde dost přehnaný. Co na něm bylo dřív tak špatného? Když pomineme tu nehodu samozřejmě. No tak byl rozmazlený spratek. Není se čemu divit, když mu výchovu a rodiče nahrazovaly jejich peníze. A že obrážel hospody a dělal tam bordel? Kdyby každý puboš, který se takhle chová měl být "nahrazen někým lepším", tak mi na střední pomřela půlka spolužáků 🙂 Bill je zkrátka podle mě na sebe moc přísný. Zato Tom vypadá, jako by se ho ta druhá šance moc nedotkla, aspoň podle toho jak je zatím protivný 🙂
Díky za moc díl
Tak Bill je ještě psycholog jinak to asi bude mezi nimi pěkně jiskřit.
Souhlasím, že Bill to s tím sebe trestáním trochu přehání, a naopak Tomovi by trocha pokory neuškodila… Snad se vzájemně nějak srovnají…