autor: Gaja
Tom se následujícího rána probudil pozdě a sotva měl čas na to, aby si do krku hodil sendvič, než musel vyběhnout ze dveří směrem do práce. „Dneska večer budu doma trochu později!“ zavolal, když mířil ven ze dveří. „Miluju tě! Uvidíme se večer!“
„Miluju tě!“ Zavolal Bill vesele nazpět, zatímco dveře mezi nimi zaklaply.
Tom se během celého pracovního dne ošíval, každých pět minut kontroloval hodiny a v okamžiku, kdy už mohl, vystřelil z budovy. Venku si chytil taxi, nadiktoval adresu, kterou našel v telefonním seznamu, a pokusil se uvelebit na zadním sedadle pomocí sledování scenérie za oknem. Příliš to nepomohlo, ale přece jen se cítil trochu klidněji ve chvíli, kdy zastavili u překvapivě nepopsatelně bílého domu.
Tom zaplatil řidiči a zamířil po úzkém chodníku ke dveřím, kde zazvonil na zvonek a nervózně čekal.
Dívka, která otevřela dveře, vůbec nevypadala tak, jak si Tom představoval čarodějku. Za prvé, byla to holka zřejmě jen o pár let starší než on, a za druhé, byla vlastně docela pěkná. Kdyby věci byly jinak, Tom si dokázal představit, jak ji bez rozmyšlení zve na rande.
„Ty jsi Tom,“ řekla s úsměvem, dala si ruku v bok a nenuceně si jej prohlédla.
„A ty musíš být Amélie?“
„To musím být. Pojď dovnitř a řekni mi něco o tom tvém problému.“ Poodstoupila stranou a pozvala Toma do svého domu. „Říkal jsi, že máš potíže s duchem?“
„Ne tak úplně potíže,“ odpověděl Tom a rozhlédl se po nečekaně roztomilém domě. „Je to komplikované.“
„To jsem pochopila, když jsi volal. Ty víš, že ti nemůžu pomoct, dokud mi to neřekneš, že?“ Zeptala se jej Amélie a pobídla jej k místu na gauči.
Tom se ušklíbl. „Já vím,“ řekl a posadil se. „Je to prostě… Zní to divně. Víš, asi před čtyřmi měsíci jsem se přestěhoval do nového bytu, a ten duch mě hned začal obtěžovat. Zezačátku prostě chtěl, abych vypadnul, ale pak, když jsem souhlasil, že odejdu, najednou změnil názor a chtěl, abych zůstal.“
Amélie přikývla. „To se občas stává. Duchové dokážou být stejně nestálí, jako jsme my. Nepochybně proto, že bývali jako my.“
„To dává smysl,“ souhlasil Tom a pokračoval. „Protože se mi můj byt líbil, souhlasil jsem, že zůstanu, pokud se přestane chovat jako blbec a v tom okamžiku začaly být věci divné.“ Tom se odmlčel, kousal se do piercingu ve rtu a na minutu pohledem zkoumal koberec. „Přišel na to, že když mi řekne něco o sobě, o tom, kdo byl a jaký byl, dokáže se na chvíli zhmotnit a my tak můžeme, ehm, dělat věci, spolu.“
„Aha,“ řekla Amélie a několikrát zamrkala. „To je trochu nečekané. Je to taky ohromně vzácné. Myslím, že jsem slyšela jen o jednom dalším duchovi, který se dokázal zhmotnit z výlevu osobních informací. Oni ale neposunuli věci na žádnou další úroveň.“
„Takže, v podstatě, jsem magor.“
„To jsem vůbec neřekla. Je to jen neobvyklé. Jak dlouho jste vy dva spolu… zapleteni?“ Zeptala se se zvednutým obočím.
„Asi tři měsíce.“
„Tak v čem je problém? Zdá se, že všechno jde dobře.“
Tom si povzdechl. „Jde, z větší části, ale doufal jsem, že je tady nějaký způsob, jak udělat… aby byl skutečný. Právě teď to vypadá, že jsme schopní získat nějaký čas spolu jen jednou týdně, a ani to není zaručené. Potom se mu sotva podaří, aby byl další den vůbec viditelný, a pokud chceme být další týden zase spolu, nemůže plýtvat energií na to, abych ho během celého týdne viděl,“ řekl Tom smutně. „Doufal jsem, že bys znala nějaký způsob, jak to udělat, aby byl skutečný.“
Amélie si Toma znovu prohlédla. „Nevím, jestli ti můžu pomoct,“ začala a zvedla ruku, když chtěl Tom znovu promluvit. „Možná bych něco byla schopna udělat. Možná. Ale nejdřív se s ním musím setkat. Musím vidět, jaký druh spojení mezi sebou máte, abych věděla, s čím mám pracovat.“
„Ale možná nám budeš schopná pomoct?“ Zeptal se Tom, který ožil novou nadějí.
„Řekla jsem, že možná,“ odpověděla Amélie a vstala. „Nemám na dnešní večer žádné další schůzky, pokud bys měl zájem to udělat teď.“
Tom v mžiku vyskočil z gauče. „To by šlo. Dokonce i zaplatím za taxík.“
Amélie se usmála a mávla rukou. „S tím si nedělej starosti, mám auto.“
O patnáct minut později Tom odemykal dveře svého bytu. „Jsem doma! Přivedl jsem společnost, ale i tak chci, aby ses ukázal,“ zavolal a pustil Amélii za sebou do potemnělého bytu.
„Kdo to je?“ Zeptal se Bill ostražitě a zatřpytil se blízko Tomova ucha.
„Bude se nám snažit pomoct,“ zašeptal Tom nazpět. „Tohle je Amélie.“
„Ahoj,“ řekl Bill a přitom ji pozoroval.
Amélie si Billa prohlédla a zlomek vteřiny ji v očích zablesklo poznání. „Ahoj i tobě. To je vždycky tak nepřátelsky naladěný?“ Zeptala se Toma.
Tom se ušklíbl. „Obvykle,“ odpověděl. „Takže teď jsi ho potkala. Co myslíš?“
„Chápu, proč si jej chceš udržet kolem sebe, alespoň pokud z něj tu a tam dokážeš dostat tu jízlivost. Ale nejdřív potřebuju vidět pár dalších věcí,“ řekla a zamířila mezi dvojici před sebou.
„Hej!“ Stěžoval si Bill, když mu prostrčila prsty skrz hruď, a ustoupil vzad.
„Bille, no tak,“ řekl Tom jemně. „Nedělej potíže.“
„Já jí nevěřím,“ řekl Bill a zamračil se, ale zůstal na místě, zatímco Amélie položila druhou ruku na Tomovu hruď a zavřela oči.
„To nemusíš, jen buď na chvíli milý.“
Bill zavrčel, ztichl a překřížil si ruce na prsou, zatímco se snažil ignorovat nevítané prsty ve svém těle.
„No, tím se to vysvětluje,“ řekla Amélie nakonec, stáhla ruce zpátky a oprášila si je. „Technicky vzato jste vy dva jedna a tatáž osoba.“
„Cože?“ Zeptali se Bill a Tom unisono.
„Tady máte důkaz. Každopádně jste jen části. Když Bill zemřel, pouze jeho polovina tady zůstala v pasti. Z druhé poloviny se stal zbrusu nový, malý člověk, jako to mělo správně být. Z této osoby se stal Tom,“ řekla. „To by vysvětlovalo, proč se pro tebe Bill dokáže zhmotnit. Natahuje se ke své vlastní duši a snaží se být opět celý.“
„Takže co to znamená? Můžeš udělat, aby byl Bill s mou pomocí zase celý?“ Zeptal se Tom.
Amélie smutně zavrtěla hlavou. „Bohužel ne, vlastně je to teď ještě více nemožné. Vzhledem k tomu, že Bill je jen polovina duše, nemám dost sil, abych jej tady udržela. Navíc, čím více budete proplétat své duše dohromady, zatímco je jeden z vás stále naživu, tím více bude Bill vyčerpaný. Nakonec z něj nic nezůstane, pokud takhle budete dál pokračovat.“
Bill s Tomem na sebe zděšeně pohlédli. „To je všechno? Buď skončíme, nebo Bill úplně přestane existovat?“ Zeptal se Tom a zíral přes stůl na Billa. „Není tady nic, co můžeme udělat?“
Amélie se nepohodlně zavrtěla a svraštila obočí. „Opravdu ho miluješ, Tome?“
„Víc, než cokoliv jiného,“ odpověděl Tom.
„Víc, než samotný život?“ Zeptala se tišeji.
Billovi se rozšířily oči. „Ne.“
„Ano,“ odpověděl Tom s přikývnutím.
„Tome, to ne,“ opakoval Bill.
„Vy dva můžete být spolu. Jen ne na téhle straně. Pokud chceš být s Billem navždy, musíš jít za ním,“ řekla Amélie a věnovala Tomovi soucitný pohled.
„Neposlouchej ji, Tome. Říkal jsem ti, že jí nevěřím,“ řekl Bill ostře a protlačil se mezi Toma a Amélii.
„Já nechci, abys šel navždy pryč, Bille,“ řekl Tom jemně. „A jestli to znamená, že spolu budeme moct být věčně…“
Bill prudce zavrtěl hlavou. „Ty tohle nechceš, Tome. Je mi jedno, jestli navždy zmizím, pokud to znamená, že zůstaneš naživu. Moc rád přijmu každou minutu, kdy s tebou budu moct žít, až se nakonec úplně vypařím. Jen ji neposlouchej. Prosím.“
„Je to na tobě, Tome. Přála bych si, aby tady byl jiný způsob, opravdu. Zdá se, že vám na sobě opravdu záleží,“ řekla Amélie zpoza Billa.
„Drž zobák, ty hrozná, příšerná čarodějnice!“ Zasyčel Bill a zazíral na ni přes rameno.
„Raději bych tě měl napořád, než abych takhle pokračoval s vědomím, že o tebe nakonec přijdu,“ řekl Tom a postavil se zpříma. „Mohl bych to udělat stejně jako ty, pak by to bylo něco, čemu bychom se později mohli smát. Stejná věc, která nás přivedla dohromady.“
„Tome…“
„Miluju tě, Bille.“
„Tak proč to chceš udělat?“ Zeptal se Bill a z hrdla se mu vydral vzlyk, když Tom zamířil do kuchyně.
Amélie Billovi věnovala smutný pohled. „Na chvíli tu zůstanu, pro případ, že si to rozmyslí. Bylo by hezké mít někoho, kdo může zavolat pohotovost,“ řekla a zamířila za Tomem.
„Proč mi to děláš, ty příšerná ženská? Ublížil jsem ti snad nějak?“ Zeptal se Bill a následoval je do kuchyně.
„Snažím se pomoct.“
„Ty Toma vraždíš!“ Vykřikl Bill.
„Nebuď tak přehnaně dramatický, Bille,“ řekl Tom klidně, vyhrabal ze zásuvky nůž a posadil se ke kuchyňskému stolu.
Bill zakňučel a rukama si přikryl ústa, zatímco mu po tváři stékaly stříbrné slzy. „Tome, prosím, prosím, nedělej to,“ prosil tiše.
„Brzy budu s tebou,“ řekl Tom. Zhluboka se nadechl a umístil si čepel přes zápěstí, zatímco Bill bezmocně vzlykal a Amélie všemu nezúčastněně přihlížela. Po zatlačení špičky nože do kůže sebou Tom trhl bolestí a kousl se do rtu, než se přinutil táhnout nůž dolů po paži.
Sotva se mu podařilo dostat se centimetr od místa, kde začal, když se Amélie zjevila po jeho boku, přejela prstem po řinoucí se krvi z jeho zápěstí a s tichým mumláním klepla kapku na Billa.
„Co to děláš?“ Vzlykal Bill. „Jako by to snad nebylo už dost špatné?“
Amélie se lehce usmála, vytáhla Tomovi nůž z ruky a položila ho na stůl. Sáhla do kabelky, odkud vyhrabala obvaz a rychle ho přiložila na malou ranku na Tomově zápěstí. „Tady máš.“
Tom se zamračil. „Proč jsi mě zastavila? Říkala jsi, že tohle je to, co musím udělat, abychom byli spolu.“
„Já vím,“ řekla Amélie a přikývla.
„A?“
„Ach můj bože, Tome,“ řekl Bill a přejel rukama přes okraj stolu. „Tome!“
Tom se otočil právě včas, aby na něj Bill skočil, pevný a poprvé i teplý. „Ty… ty jsi… Bille, ty jsi skutečný!“ Vykřikl Tom a přejížděl prsty přes Billovu tvář, vlasy a cokoliv, čeho se mohl dotknout. „Jak?“
„Pozor na oči,“ řekla Amélie a rozsvítila kuchyňské světlo, až sebou dvojice na okamžik škubla. „Byla tady až moc tma.“
Tom si Billa s úsměvem prohlížel na světle a zdálo se mu těžké uvěřit tomu, co vidí. „Ale jak?“ Zeptal se a podíval se na Amélii.
„No, možná jsem vám trošku lhala, když jsem řekla, že nedokážu Billa přivést znova k životu. Ale potřebovala jsem, abys mi věřil. Musel jsi být pro svou lásku k němu upřímně ochotný zemřít, takže sis musel myslet, že je to jediný způsob. Naštěstí jsem potřebovala jen kapku tvé krve, abych jej přivedla zpátky, takže nebudeš potřebovat stehy nebo něco podobného,“ řekla Amélie se zazubením, zatímco Bill se vyšplhal do Tomova klína a vtiskával mu polibky po celém obličeji. „Hádám, že po tom všem nejsem až tak zlá čarodějnice, nebo ano?“
Bill se otočil a široce se na ni zazubil, než sklouzl z Tomova klína a pevně ji objal. „Děkuju ti. Tak strašně moc ti děkuju,“ zašeptal a vtiskl jí malou pusu na čelo, až lehce zčervenala. „Omlouvám se, že jsem ti nevěřil.“
„Bylo to zařízeno, abys mi nevěřil, takže nejsem dotčená,“ řekla Amélie, než ho setřásla a pobídla zpátky k Tomovi. „Hodně štěstí, vy dva. Ale chystám se jít a vypadnout odsud. Dokážu si představit, že nebudete proti troše soukromí.“
Bill se na Toma prohnaně usmál. „Ne, nemůžu říct, že bych byl.“
Tom se na něj ušklíbl nazpět, jazykem šťouchl proti svému piercingu a obrátil se na Amélii. „Dovol mi, abych tě aspoň doprovodil,“ řekl, vstal a následoval ji ke dveřím.
„Chápu to tak, že jsi spokojený s výsledkem?“ Zeptala se Amélie u dveří.
Tom se ohlédl zpátky ke kuchyni, kde se Bill opíral o rám dveří a pohrával si s lemem svého trička. „Oh, více než to.“
„Není zač. Dobře se o něj starej, zdá se být jako někdo, koho je dobré si udržet.“ S malým zamáváním Amélie vyklouzla ze dveří a zamířila do noci.
„Takže,“ začal Bill, přešel za Toma a omotal mu paže kolem pasu. „Co chceš teď dělat?“
Tom se otočil, ušklíbl se a přitáhl si svého hřejivého, krásného Billa proti sobě. „Napadá mě pár věcí,“ řekl a hluboce jej políbil.
KONEC
autor: Gaja
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
Oooo, mám slzy v očích. 😭😀 Tohle jsem nečekala…ale jak bylo vydno, skutečně patřili chlapci sobě. Krása. Díky za překlad.
Bože fakt jsem měla chvilku strach, že umře. Díky bohu že se to nestalo. Tak jsem to hltala že mi určitě utekla spousta detailů, budu si to muset přečíst ještě jednou. Teď už se nebojím že umře tak si to můžu vychutnat. 😀 Když jsem viděla že je konec docela mě to zamrzelo. Těšila jsem se na další Billovo škádlení. Ač duchařinu nemusím tahle povídka se mi moc líbila, takže děkuji Zuzu naší překladatelské bohyni, že si jí vybrala. 🙂
Moc pěkně jsi to zakončila.
Jejda, já se už vážně bála, že Tom umře! Na jednu stranu jsem jej chápala, ale na tu druhou jsem na něj chtěla křičet, ať to proboha nedělá. Být jako duch uvězněný v přítomnosti nemůže být nic příjemného, i kdyby Tom byl s Billem. Měla jsem pocit, že se dostali do naprosto bezvýchodné situace a vážně si byla jistá, že povídka moc dobře neskončí.
A pak přišel zvrat a Bill je zhmotněný..tolik se mi ulevilo! Mám pocit, že teď spolu kluci budou trávit každou volnou minutku, protože ví, jaké to je, nemoci se toho druhého dotknout kdykoli sami chtějí.
Tahle povídka mi bude chybět, opět jsem si neuvědomila, že se už dostáváme do konce. 😀 Byla hezká, příjemná, bavila mě.
Moc děkuji za výborný překlad Zuzu! 🙂
Bála som sa, že sa Tom naozaj podreže a Amélia sa bude na to nečinne prizerať. Uf, úplne som bola z toho mimo, a tá čarodejnica ma veľmi milo prekvapila, že to nakoniec vyriešila tak perfektne:)
Veľmi pekne ďakujem za skvelý preklad Zuzu.
Dvě poloviny jedné duše? To přece byli vždycky, ne? Ale vážně jsem uvěřila tomu, že se Tom zabije, aby mohli být spolu. Naštěstí konečné řešení nebylo tak drastické, a vlastně bylo docela jednoduché. 😀 Ohromná úleva.
Děkuji za překlad, bylo to fajn.
Túto poviedku som čítala už dávnejšie, ale z neznámeho dôvodu som zrejme nečítala poslednú časť. Alebo si na ňu vôbec nespomínam. Všeobecne nájsť len tak čarodejnicu v zozname, oživiť ducha a ignorovať všetky veci okolo jeho identity ( doklady ) – všetko to znie príliš jednoducho a ako blbosť, ale v konečnom dôsledku sa to dá ignorovať. Dôležité je to, že teraz môžu byť spolu, môžu sa milovať, stretnúť s Tomovými priateľmi, ísť na rande niekam von a Bill si bude môcť stále znovu a znovu vychutnávať teplo Tomovej pokožky. A to je najdôležitejšie. Ďakujem za preklad.