autor: SakuraUchihaHaruno13
Je to jednoduché, uděláme tedy dohodu. Dám ti peníze na tři krabičky, dvě si vezmu já a jednu ty, co říkáš? To zní fér, ne?“ Bill vyzývavě pozvedl jedno obočí a hluboce se zadíval Marcusovi do očí. Z Billova pohledu přímo sršelo sebevědomí a jistota, věděl, že ho má přesně tam, kde ho chce mít.
Marcus se po chvíli vzdal. Cítil, že cigaretu skutečně potřebuje. „Dobře, jaké chceš?“
Bill se otočil na Toma a zeptal se ho, co kouří on.
„Jak víš, že kouřím?“ nechápal. Nebyl překvapený ze skutečnosti, že ví o jeho kouření, spíše mu hlavou vrtalo, proč se ho ptá. Překvapil ho ten zájem z jeho strany. V životě se mu to moc často nestávalo.
„Nechci to tady opakovat, prostě je to na tobě vidět, tak jaké chceš?“ dožadoval se netrpělivě odpovědi.
„L&M nebo Burtonky, to je jedno,“ pokrčil rameny. V jeho očích se mísil zmatek s vděčností. Netušil, co z těch dvou pocitů si má vybrat.
„Dobře,“ otočil se Bill zpátky na Marcuse, „vem teda něco z toho, mně vem borůvkový a sobě, co uznáš za vhodné. Zbytek mi dones zpátky,“ řekl a vtiskl mi do ruky patnáct euro.
„Kvůli tomuhle budu mít problémy,“ upozornil ho smutně Marcus.
„To samozřejmě ano, ale taky nám obstaráš možnost si tu někde zakouřit, že?“ použil opět svůj vyzývavý pohled a jenom sledoval, jak Marcus beze slova přikývl.
Billovi se dělalo špatně z toho, že takhle využívá závislosti jiných, ale nemohl si pomoct. Sám to dost potřeboval a Tom na tom nebyl o moc líp, i když se to snažil skrývat.
„Do večera to tu bude, teď vás tady provedu,“ řekl a strčil si peníze do kapsy. V očích měl jasně vepsáno, že se mu to nelíbí, ale sám věděl, že nemá jinou možnost. Uvědomoval si taky, že jim to nedonese jenom jednou. Byl přesvědčený, že to po něm budou chtít znovu a znovu. Na druhou stranu ale věděl, že cigarety nejsou zrovna levná záležitost.
Provedl je po celé budově, ukázal jim, kde jsou společné sprchy, záchody, jídelna i pokoje těch více provinilých. Nakonec je vzal do venkovních prostorů, kde to vypadalo jako nějaký větší park s různými stromy, květinami, lavičkami i malinkým rybníčkem. Vzal je dozadu za budovu, kdo bylo několik šeříkových keřů vysazeno do kruhu, ukázal jim, kudy se dostanou do jeho středu, a řekl, že tohle bude to nejvhodnější místo na kouření. Varoval je ale, že tam nemají nechávat nedopalky. Ty mají nepozorovaně vyhazovat do popelice poblíž.
„Díky,“ usmál se na něj Bill a přátelsky ho poplácal po zádech. „Nemusíš se ničeho bát, nebudeme dělat voloviny, aby se na to přišlo,“ slíbil i za Toma, který si tím nebyl tak úplně jistý, ale naoko přitakal.
„Vy jako nováčci byste ven chodit neměli, ale jelikož jste de facto nic neudělali, můžete tak na hodinku nebo dvě ven,“ řekl jim. „Na večeři si pro vás přijdu, jinak večerku máte v jedenáct, pak musíte být ticho, jinak se vám zakážou vycházky a tak podobně,“ připomněl jim.
„Jasně,“ pousmál se Bill.
Společně se vrátili na pokoj a Marcus se s nimi rozloučil s tím, že má ještě práci.
„A mimochodem,“ zastavil ho Bill ještě před odchodem, „kdy nám to přineseš?“ zeptal se.
„Po večeři to dostanete,“ slíbil.
„Fajn,“ věnoval mu Bill spokojený úsměv a rozloučil se s ním.
Zavřel za ním dveře a přešel k oknu, aby se podíval na pozemek, který k tomu patřil. Pozorně sledoval všechny pod sebou a přemýšlel nad tím, jací asi jsou. Upoutala ho dívka sedící na lavičce téměř po jeho oknem.
„Můžeš mi říct, jaks to dokázal?“ zeptal se Tom s předstíraným nezájmem. Snažil se, aby to znělo, že to pro něj nemá žádnou cenu, ale Bill poznal, že mu na tom dost záleží. Jednoduše pokrčil rameny a spokojeně se usmál. „Jen si všímám, to je vše,“ odvětil.
„Tak jednoduchý to být nemůže,“ kroutil hlavou Tom.
„Mám oči, jima se dívám. Mám mozek, tím zpracovávám, co vidím. Občas něco zaslechnu nebo ucítím, to je fakt všechno,“ usmíval se neustále. Těšil ho ten zájem z Tomovy strany.
„Tak si to nech,“ odsekl nespokojeně Tom.
„Jestli mi nevěříš, pojď si to zkusit,“ vybídl ho Bill. „Řekni mi, co si myslíš o tý holce, co támhle sedí na lavičce,“ vyzval ho. „Uvidíš, že to není nic moc těžkýho.“
Tom chvíli váhal, než se zvedl z postele, přešel k oknu a podíval se směrem, kterým Bill ukazoval.
„Co bych o ní měl říct?“ nechápal Tom.
„Jen se na ní podívej. Kam a jak se kouká, co dělá, jak se pohybuje, jestli je spokojená, nervózní nebo tak. Takhle na dálku je to složitější, ale jde to,“ povzbudil ho.
„Myslím, že je smutná,“ řekl.
„Protože?“ zajímal se Bill.
„Jak to mám asi vědět? Nevidím jí do hlavy!“
„Zkus se zaměřit na její pohled,“ poradil mu.
„Kouká do dlaní, i když jsou prázdný,“ odvětil.
„Fakt v nich nic nemá?“ dotíral na něj Bill.
„Fajn, něco tam má, nějakou kytku nebo tak, a co s tím?“
„Snaž se ještě trochu,“ žádal Bill. „Co pro holku může znamenat kytka?“
„Nějakej kluk?“ hádal Tom.
„No a…?“ snažil se ho neustále posouvat blíž k cíli.
„Stýská se jí po klukovi, se kterým byla, než sem přišla?“ napadlo ho.
„Jo, i když bych řekl, že on je ten důvod, proč tu je,“ poopravil ho trochu.
„Co tě k tomu vede?“ obdařil ho dalším ze svých nechápavých pohledů.
„Jen se podívej,“ vyzval ho Bill a oba sledovali, jak dívka vstala, hodila květinu na zem a s křikem po ní začala dupat, jako by jí zničila život. Nedalo se poznat, co ta dívka říká, ale rozhodně to nebylo nic přívětivého.
„Půjdeme si to ověřit,“ navrhl Bill a dal se na odchod. Tom ho jenom mlčky následoval.
Se společným mlčením prošli chodby a došli až do venkovních prostor, kde se vydali přímo k té dívce, která už znovu seděla na lavičce a svírala v rukou tu pošlapanou květinu.
„Chybí ti, co?“ začal bez okolků Bill a posadil se k ní.
„Jak to víš? Ty ho snad znáš?“ odměřeně se na něj podívala.
„Vím jen to, co jsi mi o něm sdělila,“ pokrčil rameny a upřímně se jí podíval do očí, aby si získal její důvěru. Věděl, že vizuální kontakt je v těchto případech hodně důležitý.
„Co je to za blbost?“ ohradila se okamžitě. „Nic jsem ti o něm neřekla!“
„Neříkám, že jsi o něm mluvila,“ vyvedl ji z omylu. „Mám na mysli to, co si o něm myslíš,“ uvedl ji na pravou míru.
„Nemůžeš vědět, co si o něm myslím!“ odporovala dál. „Je to hloupost!“
„Seš si jistá, že tě sem dostal, jsi o tom přesvědčená. Co ale nevíš, je skutečnost, jestli ho máš pořád ráda nebo ne. Milovala jsi ho, ale je těžký ho přestat milovat, stejně tak i odpustit mu. Pořád nevíš, jestli ti za to stojí. Čekáš, až sem za tebou přijde a řekne ti, jak moc ho to mrzí. Doufáš, že se tu objeví, ale já jsem si jistý, že to neudělá. Už na tebe dávno zapomněl a má jinou, jinak by se tu už stavil,“ promlouval k ní tiše a snažil se, aby ji to nevyvedlo moc z míry. Zatím neměl moc zkušeností, stále musel být opatrný, co říká.
„Jak tohle můžeš vědět?“ zeptala se sípavým hlasem, který prozrazoval, že nemá daleko k slzám. „Jak víš, že tu nebyl? Jak víš, že tu jsem kvůli němu?“
„Vím to od tebe,“ odvětil. „To, s jakou něžností tu kytku držíš, a zároveň s jakou nenávistí jsi ji zničila, jasně vypovídá o tvých protichůdných pocitech k němu,“ vysvětlil jednoduše. „A taky jsem ti chtěl říct, aby ses už kvůli němu netrápila. Přijmi skutečnost, že to byl vůl a dál už to nech být. Až budeš volná, najdeš si někoho jiného, který ti nikdy neprovede nic podobného,“ ujistil ji.
„Snad jo,“ povzdychla si. „Věřila jsem mu, když říkal, že to vyjde. Já jsem to fakt udělat nechtěla, neměla jsem v plánu ji zabít, ale on mě k tomu donutil a pak to všechno popřel. Shodil to celý na mě a nechal mě v tom,“ zavzlykala. Chvilku byla tiše, než připustila: „Máš pravdu, je to vůl,“ ulevila si a zahodila větvičku šeříku, kterou celou dobu svírala v dlaních. Chvilku ještě počkala v tichu, jako by si chtěla v hlavě něco urovnat, pak odhodlaně vstala a objala ho.
„Díky, cizinče,“ pousmála se. „Dost se mi ulevilo,“ řekla upřímně a na její tváři se objevil první úsměv od doby, co tu byla. Musela uznat, že na tom klukovi fakt něco bylo. Ať se jí kdokoli dřív snažil přesvědčit, že nemá cenu se tím zabývat, nikdy nic nezabralo. Pak přišel ten nováček, choval se, jako by všechno věděl, čímž si získal její důvěru, a pak už ji jenom snadno přesvědčil o tom, že se tím klukem už vůbec nemusí zabírat.
„Rádo se stalo,“ pokrčil rameny. „Kdybys ještě něco potřebovala, řekni si,“ nabídl se. Sám si ale nebyl schopný uvědomit, kdy došlo k téhle změně jeho charakteru. Nikdy dřív se mu nedařilo lidi utěšovat nebo s nimi manipulovat. Teď mu to ale všechno přišlo jednoduché, v hlavě znal pravdu, na jazyku měl ta správná slova, díky nimž byl schopný proniknout do jádra všech ostatních. Měl v sobě moc pomáhat i ničit. Bylo jenom na něm, jak to použije.
„Určitě se ještě uvidíme,“ slíbila a vydala se do jiné části parku, kde už nerostly šeříky. Byla mnohem více energická, než když seděla na té lavičce a vzpomínala na něj.
„Není to nic těžkého,“ pokrčil Bill rameny, když se na něj Tom vyjeveně podíval.
„Kámo, já se tě asi bojím,“ řekl. Nedalo se úplně přesně poznat, jestli žertuje, nebo to myslí vážně. „Kdyby nebylo všude narváno, asi bych se nechal šoupnout někam jinam,“ doplnil svou předchozí větu.
„Promiň,“ ozval se tiše Bill. „Nechtěl jsem tě nějak vyděsit nebo tak,“ pokračoval stále omluvným hlasem. „Zkusím se v tvém případě držet zpátky, i když vidím, že tě taky něco žere. Nechám to na tobě, jestli to chceš řešit nebo ne. Nechci si tě hned znepřátelit, proto tě nechám na pokoji, platí?“
„A budeš mi pořád platit cigára?“ zeptal se Tom nejistě.
„Jasně,“ přitakal Bill, „rád pomůžu, i když bys to mohl trochu omezit.“
„Jdi mi příkladem, pane psychologu,“ vyzval ho spíše ze srandy než ze skutečnosti, že by to myslel vážně.
„Když přestanu já, přestaneš i ty?“ obrátil se na něj se zájmem. Tohle znělo jako dobrá výzva.
„Jo, klidně,“ ležérně pokrčil rameny, jako by si byl jistý, že to Bill nedá.
„Jsi ochotný na to i přísahat?“ zajímal se Bill a už se mu v hlavě rodil plán, jak pomoci někomu dalšímu.
„Bez problémů,“ přikývl Tom a přijal Billovu ruku.
„Na život i na smrt nás dvou,“ dodal Bill pro vážnost dané situace.
„Přísahám,“ řekl Tom se svým obvyklým drzým úsměvem, aby dal Billovi jasně najevo, že ví, že tohle se nepovede.
„Jen se nesměj,“ varoval ho Bill, „se svým kouřením se rozloučíš, ještě než vyjdeme z tohohle ústavu.“
„To víš, že jo,“ odvětil s lehce posměšným tónem hlasu. Skutečně mu nevěřil. Začínal si myslet, že ten kluk je magor.
autor: SakuraUchihaHaruno13
betaread: J. :o)
Teda, já jsem z tohohle dílu úplně hotová. Co se to tam sakra dělo ?!
Takže Bill po svém "znovuzrození" získal schopnost číst v lidech, poznat, co je trápí a odhadnout jejich slabosti a pak jim buď pomoct, nebo tyhle informace využít proti nim?
Minule jsem tu psala, že nechápu, co je na Billovi tak špatného, ale teď už o něm tak dobré mínění nemám. Ať už byl dřív jakýkoliv, tak dneska se projevil jako pěkný spratek. Venku měl plnou pusu toho jak se chce změnit a odpykat si svůj trest, aby mohl začít znovu a hned jak vleze do pasťáku, tak začne manipulovat s bachařem a tahat z něj cigarety. Pak si sice trochu napravil reputaci, když pomohl té holce, ale to bylo takový dost divný. Ta holka někoho zabila kvůli svýmu klukovi, teď se kvůli tomu deptá a taková maličkost, jako že je vrah, ji vůbec nežere?
U Toma furt nevím, co si o něm mám myslet. Byla sranda, kdyby aspoň na něj ty Billovi manipulace neplatily.
A co Andy? Je tam někde? Už o něm dlouho nebyla zmínka. Ale to je možná dobře, protože to znamená, že ho Bill momentálně nepotřebuje.
Díky za díl
Mám zvláštní pocit z Billa uvidím dál ale povídka se mi líbí.
Tak nevím, buď je Bill Nostradamus a nebo dostal darem věštecké schopnosti při té své částečné smrti. Předpokládám že v jedné z těch vizí viděl jak Tom umíra na rakovinu plic nebo něco podobného, když po něm chce aby přestal kouřit. Jsem zvědavá co dalšího z něj ještě vyčte. Pěkný díl, ač trochu zvláštní. Čekala jsem že se povídka bude ubíhat trochu jiným směrem, takže já asi vědma nejsem. Díky za díl.