autor: ophelia_seven
A mám tady pro vás další povídku 🙂 Hodně dlouho jsem váhala, jestli se do ní mám pustit, protože je hodně dlouhá, má 35 dílů, a i některé díly jsou dost dlouhé, ale nakonec jsem se rozhodla to zkusit, protože je opravdu moc pěkná. Dá se říct, že je trochu podobná povídce A Haunting, kterou jste tady měli ještě minulý týden, ale i když mají tyto dvě povídky pár věcí společných, tak ve skutečnosti je tahle úplně jiná. Podrobnosti vám opět neprozradím, brzy na ně přijdete sami, jen ještě napíšu, že povídka byla napsaná v letech 2010-2011 a je od autorky, která napsala i povídku Started with a kiss, kterou jsem vám tady přeložila někdy v létě.
Užijte si čtení 🙂
Zuzu
Každý by měl alespoň jednou v životě zažít neobvyklou lásku.
Pro Billa ta chvíle nastala právě teď.
Štěstí, že je naživu
„Má štěstí, že je naživu.“
Billův krk byl suchý, rozpraskaný a drsný. Měl pocit, jako by měl ústa nacpaná stovkou chomáčků vlny. Potřeboval se napít, ale nemohl se hýbat, jen stěží mohl pohnout prstem, natož aby se natáhl pro sklenici vody. Celé jeho tělo bylo těžké, každá kost od hlavy až k patě jej bolela a pokaždé, když se pokusil otevřít oči, aby se podíval, kde to je, kdo je tam s ním a co se to děje, světlo zářivky odrážející se od bílých stěn ho oslepilo a on musel oči znovu zavřít.
To by měl být jeho první záchytný bod.
Jediné, co mohl dělat, bylo ležet a poslouchat, jak jeden neznámý hlas promlouvá ke druhému a říká nějaké věci o zdemolovaném autě, několika zlomených kostech a štěstí. I přes jeho současný stav měl zřejmě velké štěstí. Měl trochu problémy tomu uvěřit, zvláště když se mohl stěží pohnout, ale všichni v místnosti zřejmě souhlasili a on neměl žádný hlas, kterým by se mohl dohadovat.
„Musí mít zatraceně dobrého anděla strážného, který mu kouká přes rameno,“ řekl jeden hlas, hluboký a jemný jako gospelový zpěvák. V odlišné situaci by Billa možná uklidňoval.
„Nemáte ani tušení,“ řekl další hlas. Tenhle byl ženský a mnohem známější, ale Bill jej hned nedokázal rozpoznat. Bolestivé vyčerpání v jeho kostech bylo až příliš rozptylující pro jeho slabou mysl. „Vždycky měl sklony k nehodám, přesně jako jeho otec. Naštěstí mnohem méně vyhledává vzrušení, jinak bych už dávno zemřela na infarkt.“ Hlubší hlas zaburácel místností s uchechtnutím, zdvořile a vesele. Bill zaměřil svou pozornost na oba hlasy – na mužský, ale hlavně na ten ženský. Trvalo to několik dalších vteřin, než Bill konečně poznal, že je to hlas jeho matky. Kde to byl? Proč ho všechno tolik bolelo? Proč jeho matka někomu vykládala jeho životní příběh?
„Budeme ho přes infuzi udržovat na lécích proti bolesti,“ řekl hluboký hlas, „a budeme ho přes noc sledovat. Ale vypadá to dobře, takže nevidím žádný důvod, proč by za pár dní nemohl být schopný jít domů.“
Domů? Billovi se podařilo rozpohybovat prsty a otočit hlavu na stranu s nadějí, že by mu to mohlo pomoct při procesu otevírání očí, kdyby se nedíval přímo do světla. Domov bylo místo, kam chtěl jít. Jeho zmatená mysl se vyčistila dost na to, aby si uvědomil, že leží v nemocniční posteli. Mohl kolem sebe slabě slyšet zvuk pípajících přístrojů, jen jako pozadí pro konverzaci, které naslouchal.
„Díky bohu,“ uslyšel říct svou matku a vložil všechnu svou energii do otevření očí. „Nevím, co bych dělala…“
Billova hlava byla otočena špatným směrem. Hlas jeho matky se za ním odmlčel a on uvažoval, jestli by v jejích očích byly slzy, kdyby ji právě teď viděl. Před ním se nacházela bílá stěna – tak čistě bílá a zářivá, jakou jste mohli nalézt pouze v nemocnici – a závěsy na oknech byly zatažené, ale místnost byla stále oslnivě jasná.
„S tím si nemusíte dělat starosti,“ druhý muž – doktor, jak Bill předpokládal – rychle uklidňujícím hlasem navázal tam, kde se jeho matka zarazila. „Váš syn bude naprosto v pořádku.“
Bill vložil všechnu svou energii do toho, aby plně otevřel oči. Chtěl otočit hlavu na druhou stranu, chtěl, aby jeho matka viděla, že je vzhůru, chtěl, aby neplakala a věřila doktorovi, že bude v pořádku. Otočil hlavu jen natolik, aby se už nedíval na zeď, ale než mohl zaměřit pohled na svou matku a doktora, něco jiného – nebo spíše někdo jiný – upoutal jeho pozornost.
Tam v rohu, s pažemi překříženými na hrudi, stál mladý muž, ne starší než on sám, pomyslel si Bill. Měl pytlovité oblečení a dredaté vlasy. Na hlavě měl čepici a v koutku úst stříbrný piercing. Jeho hnědé oči byly upřené na Billa a Bill otevřel ústa, aby k němu promluvil, aby se zeptal, kdo je, ale zjistil, že nemůže mluvit. Prohnala se jím vlna paniky a přístroj, ke kterému byl připojený, začal kolísavě pípat, jak měřil jeho tepovou frekvenci, která náhle prudce vzrostla při pomyšlení, že ani nemůže mluvit.
Bill sotva zamrkal, a když oči znovu otevřel, chlapec stál vedle jeho postele a dlouhými, štíhlými prsty uhlazoval jeho husté, rozcuchané černé vlasy. Ani jeho matka a doktor se k němu nedostali tak rychle, ale byli blíž. Nebo nebyli? Chlapec se naklonil kupředu, přitiskl rty k Billovu uchu a uklidňujícím hlasem šeptal.
„Šššš,“ řekl. „Uklidni se. Jsi v pořádku. Všechno bude fajn, Bille. Je to v pořádku.“
Bill pomalu zamrkal, a když oči znovu otevřel, dredatý mladík byl pryč a po jeho boku stála jeho matka, která mu stiskla ruku a tiše mu šeptala podobná ujištění. „Mami,“ zkusil to znovu a tentokrát byl odměněn zaskřehotáním vycházejícím z jeho krku. Vděčný, že stále má alespoň nějaký hlas, se uklidnil právě včas, než přispěchala sestra a začala kontrolovat přístroje.
„Je v pořádku,“ řekl doktor, kterého Bill nyní mohl vidět. Byl to velký muž s tmavou pokožkou – příliš mnoho dovolené, možná – a laskavýma očima, který zvedl džbán vody ze stolku vedle postele a nalil trochu do kelímku. „Jen trocha počáteční paniky.“ Sestra k němu cukrovala, nabízela, že mu natřese polštář nebo cokoliv přinese, ale Bill jen zavrtěl hlavou a chvějící se rukou držel papírový kelímek s vodou. Tělo měl stále těžké, téměř nepohyblivé, ale byl potěšen skutečností, že se přece jen mohl alespoň trochu hýbat, a voda v jeho krku mu přinášela nebeský pocit.
Sestra odešla a Bill se otočil, aby ji sledoval odcházet. Oči mu znovu padly na mladíka – i když tentokrát stál vedle dveří – opíral se o bílou zeď, nohy měl natažené před sebe a jednu měl překříženou přes druhou. Měl bedlivý, téměř vzdálený pohled namířený na Billa. Bill sám zůstal jak přikovaný hledět do těch hnědých očí, které byly zaměřeny na něj.
„Bille, zlato, na co se to díváš?“
Bill zamrkal a otočil se ke své matce, která měla hlavu otočenou ke dveřím se zmateným výrazem ve tváři. Dokonce i doktor se krátce otočil, aby uviděl, co upoutalo jeho pozornost. Bill zvedl prst a ukázal na chlapce s dredy, ale když to udělal, chlapec opět zmizel. Bill se rozhlédl po místnosti; nebyl nikde k vidění.
„Pravděpodobně příliš mnoho léků proti bolesti,“ řekl doktor s přátelským úsměvem na tváři. Naklonil se dopředu a poplácal Billa po noze. „Zazvoň na sestru, kdybys cokoliv potřeboval, okay?“
„Děkuju vám, doktore Karle,“ řekla Billova matka, zatímco Bill dokázal pouze tupě přikývnout. Jeho pohled stále bloudil po celé místnosti a hledal ty oči, které se na něj tak upřeně dívaly. Byl to výsledek příliš mnoha léků proti bolesti? Musela to být jen – prostě halucinace. Bill zamrkal a snažil se smazat z mysli tvář toho podivného chlapce, ale nefungovalo to.
„Není zač. Tady Bill je kluk s velkým štěstím.“ Bill se ošil, jak znovu uslyšel to slovo. Štěstí. Poprvé od chvíle, kdy se probudil, dostal možnost se na sebe podívat. Levou ruku měl v sádře, na druhé ruce měl nějaké odřeniny a modřiny, a zbytek těla byl ukrytý pod přikrývkou. Zavrtěl prsty u nohou, jen aby se ujistil, že může, a vydechl úlevou, když se pohnuly.
„Bille, zlatíčko,“ začala jeho matka, přičemž si nesměle zabrala místo vedle něj na posteli, jakmile doktor odešel.
„Co se stalo?“
„Měl jsi autonehodu,“ řekla se zamračením, které jí stáhlo koutky úst dolů. Bill na ni dál zíral. Potřeboval víc než je tohle. Roztřesenou rukou svíral šálek, který byl nyní prázdný. „Jel jsi do školy a nějaký… nějaký kretén jel na červenou. Vrazil do tebe na straně řidiče. Doktor říká, že bys měl mít mnohem větší zranění, než máš. Měl jsi velké štěstí.“
Štěstí
. Bill se chtěl hlasitě zasmát. Jeho levá ruka byla v sádře, jeho tělo bylo těžké a nehybné a on nechtěl nic víc, než jen spát. Ale on měl štěstí. „Cítím se na
hovno,“ řekl a to prosté konstatování, které ho stálo spoustu energie, nakonec stálo za to, protože mu vysloužilo soucitný úsměv jeho matky.
Naklonila se kupředu a vtiskla mu malý polibek na spánek. „Měl by sis trochu odpočinout.“
„Jak dlouho jsem tady spal?“ Zeptal se. Neprotestoval proti skutečnosti, že odpočinek zněl dobře, ale nechtěl prospat celý svůj život.
„Spal jsi celý den,“ odpověděla. „Je kolem půl osmé následujícího rána.“
Bill zasténal, přikryl si tvář zdravou rukou a pak pohlédl zpátky na svou matku, když jej něco napadlo. „Neměla bys být v práci?“ Nebylo to tak, že by snad byla workoholik, ale byla matka samoživitelka, která Billa vychovávala od chvíle, kdy jeho otec před několika lety zemřel při parašutismu a Bill věděl, jak těžce musela pracovat, aby udržela jejich malou, dvojčlennou rodinu pohromadě.
Zavrtěla hlavou s odhodlaným výrazem. „Ty jsi pro mě právě teď mnohem důležitější než práce,“ řekla a natáhla se po jeho ruce. Lehce mu stiskla prsty, jako by kladla důraz na svá slova. „Až ti bude lépe, vrátím se do práce.“
„Ale mami-“ začal, ale ona už vrtěla hlavou, vzala od něj papírový kelímek a vtiskla mu další pusu na čelo.
„Žádné dohadování,“ řekla mu, „potřebuješ si odpočinout.“ Zakručelo jí v žaludku, když se odtáhla a Bill se na ni zamračil stejně, jako se ona zamračila na něj jen před několika minutami.
„Jedla jsi něco od chvíle, kdy jsi tady?“ zeptal se jí a přimhouřil oči. Stejně jako se ona snažila o něj starat, tak se i on staral o ni. Zejména proto, že od smrti jeho otce si Bill všímal, jak její mysl občas uklouzne. Zapomínala, kam položila klíče, zapomínala jméno jejich psa, zapomínala jíst nebo si vyčistit zuby, nebo si nazout boty, než odešla do práce.
„Bála jsem se o tebe,“ řekla a pohladila jej po ruce, jako by to snad byla použitelná omluva.
„Běž do jídelny a dej si něco k jídlu,“ nařídil jí a začínal mít opět těžká víčka. Nebylo pochyb o tom, že chce ještě spát, ale chtěl se ujistit, že se jeho matka postará i o sebe. „Budu po celou dobu spát,“ slíbil jí, když už to vypadalo, že se chystá protestovat.
„Okay,“ podřídila se nakonec, „ale hned budu zpátky.“
„Budu spát,“odvětil Bill s protočením očí, zatímco jeho matka poodstoupila, vzala si kabelku a věnovala mu poslední pohled, než opustila místnost.
Jakmile byl Bill sám, zavrtěl se a snažil se najít dostatečně pohodlnou polohu, aby mohl znovu usnout. Postel byla tvrdá, rozhodně ne jako jeho vlastní, a pípání monitoru bylo spíše nepříjemné než jakkoliv užitečné. Zdravou rukou se natáhl, aby si načechral polštář, ale jen jednou rukou se mu to nepodařilo, a tak to nakonec vzdal. Uložil se tak pohodlně, jak jen to šlo, a když vzhlédl, byla tam tvář toho dredatého kluka z dřívějška, který tam stál a díval se na něj zpod hustých řas.
Jejich pohledy se na několik vteřin setkaly – Billa nenapadlo to počítat – a chlapec nic neřekl, a tak to Bill vzal do svých rukou. „Kdo jsi?“ Zeptal se a ani se neobtěžoval to říct laskavě.
„Tom,“ chlapec se usmál a kovový kroužek v jeho rtu odrazil záblesk světla, jak se koutky jeho rtů obrátily vzhůru.
„Proč jsi tady?“ Chtěl znovu vědět Bill. Neobtěžoval se odpovědět své vlastní jméno. Tom už mu stejně řekl jménem, takže už očividně věděl, kdo je. Hrací pole bylo velmi nevyrovnané a Bill z toho byl nervózní a nesvůj.
„Abych se ujistil, že jsi v pořádku,“ řekl Tom. „Posaď se.“ Ačkoliv nemohl přijít na to, proč nechává toho kluka, aby mu něco přikazoval, Bill se trochu posadil a Tom se natáhl kolem něj, aby mu načechral polštář. Poté se Bill opatrně položil zpět a sledoval, jak mu Tom nalil vodu do kelímku ze džbánu na stole vedle postele.
Jeho rty a ústa tu myšlenku ocenily, ale Bill byl stále znepokojený tím klukem ve svém pokoji, který se tajuplně objevoval a zase mizel během mrknutí oka. Možná měl Bill opravdu příliš mnoho léků proti bolesti, pomyslel si pro sebe a oči měl upřené na Toma přes okraj kelímku, zatímco hltavě pil tekutinu, kterou mu dal.
„Musíš zůstat hydratovaný,“ zamumlal Tom, vzal Billovi kelímek z ruky a nalil mu další. Bill natáhl ruku, aby si ho opět vzal, a jakmile kolem kelímku omotal prsty, řekl Tom: „Musím jít.“ Bill zamrkal, Tom zmizel a poté uslyšel šoupání bot a otevírání dveří. Jeho matka byla zpátky, vlasy měla stažené do culíku a několik pramenů lemovalo její unavený obličej.
„Zapomněla jsem svůj-“ řekla, když vstupovala do místnosti, ale náhle se zarazila u dveří. Upřela pohled na Billa a na kelímek v jeho ruce. „To sis vzal sám?“ Zeptala se očividně zmateně.
„Podala mi to jedna ze sester,“ zalhal Bill okamžitě a zvedl si okraj kelímku k ústům, aby zakryl své třesoucí se rty. Neudělal nic špatného, věděl to, ale nebyl si jistý, jestli ten kluk nebyl jen výsledkem nějakého blouznění. Než na to dokáže přijít, bude o tom muset mlčet.
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 21
Bože chvilku jsem se bála, že jsou bratři a Tom umřel při té něhodě. Štěstí, že to tak není. Started with a kiss se mi hrozně líbila, takže určitě i tahle povídka bude skvělá. Díky moc Zuzu za překlad.
První díl a já musím říct jediné – je to skvělé!! Ane nemám slov…nebo malm toho tolik, že nevím, co říct. 😀😀😀 První dojem – Tom je jeho anděl! Jinak si to neumím vysvětlit. Díky za překlad.
Parádní jen by mně zajímalo proč Toma vidí jen Bill kdyby byl anděl nebyl by hmotný.
Tom mi přijde jako Billův strážný anděl, nemůžu si pomoct. Jak všichni mluvili o tom, že měl Bill štěstí a že sami nechápou, jak je možné, že Bill z té autonehody vyvázl takhle ´dobře´..prostě jsem měla pocit, že to je právě Tom, kdo má všechno tohle na svědomí. Ať je to jak chce, je od něj hezké, že Billovi natřepával polštář a dával mu pít. Rozhodně jsem zvědavá, co je Tom zač a proč si vybral zrovna Billa. Možností může být více, nějaké teorie mě napadají, ale já se raději nechám překvapit.
Moc se už těším na další pokračování, protože tahle povídka mě hned prvním dílem neuvěřitelně oslovila a já se těším na to, jak se budou kluci postupně sbližovat.
A Tobě, Zuzu, musím zas a znova strašně moc poděkovat, že pro nás pořád ještě překládáš. ♥
Zatím jsem stejně zmatená jako Bill. Kdo je Tom? Jeho strážný anděl nebo nějaká duše, která se rozhodla Billovi pomoci? Spíš asi to první, ale uvidíme.
Rozhodně jsem hodně zvědavá, jak to bude pokračovat.
Díky za překlad, těším se na další dílek.
Moc pěkné, těším se na pokračování.
Uľavilo sa mi, že Tom je niekto, kto nezomrel Billovou vinou ale som neskutočne zvedavá kto to je a čo je. Ďakujem za ďalší preklad a veľmi sa teším na ďalšie časti♥
Tom-anjel,Tom-prelud alebo ošetrovateľ ktorý vie ako byť neviditeľný,uvidíme veľmi sa teším na novú poviedku a vďaka za preklad…