autor: Becs
„Tomi? Spíš?“ zašeptal Bill a zavrtal se trochu víc pod přikrývku. Šťouchl Toma dlouhým prstem do boku, aby u bratra vyvolal nějakou reakci. Ten však nehnul ani brvou.
„Kocourku,“ zavrněl Bill těsně u jeho ucha a potměšile se zahihňal.
„Ještě jednou mi řekneš kocourku a vymlátím ti všechny zuby,“ zabručel Tom, vytahuje si ruku, která mu mravenčila, zpod svého těla. Obrátil se na záda v očekávání další konverzace.
Bill to okamžitě bral jako výzvu, aby se natisknul na bratrovo horké tělo. Zachumlal se do přikrývky, takže mu kromě hlavy nevyčuhovala ani jediná část těla.
„Věděl jsem, že je to jediný způsob, jak tě probudit,“ řekl a Tom ucítil, jak ho na krku ovanul Billův dech.
„Hmm,“ zabručel nenamáhající se s další odpovědí.
„Venku sněží,“ zašeptal po pár okamžicích Bill a z jeho hlasu bylo slyšet dětské nadšení.
„No a?“ dokázal ze sebe dostat Tom otráveně. Neměl zrovna v oblibě tyhle Billovy noční debaty o každé hlouposti, která ho právě napadla. Zvlášť když za sebou měli náročný koncert, jenž podle něj zrovna dvakrát nevyšel.
„Chtěl jsem, abys to viděl. V L.A. nikdy nesněží. Měli bychom si to tady užít,“ odpověděl Bill a vtiskával Tomovi malé polibky na linii krku. Čas od času zapojil i svůj mrštný jazyk. Ruku přehozenou přes bratrovo břicho začal pomalu a nenápadně sunout směrem dolů, hladil tak Tomovu jemnou kůži. Bylo až vtipné, jak byl Tom svou pokožkou posedlý, ale v těchto okamžicích to Bill dokázal náležitě ocenit.
„Zlato, ještě nějakou dobu tady budeme. Myslím, že jsem to mohl vidět i v nějakou příhodnější dobu. Třeba ve dne,“ navrhl Tom a chytl bratrovu ruku, aby jí zabránil v jejím počínání. Držel Billa za zápěstí, ze svého břicha ji však nesundal.
„Vadilo by ti, kdybych otevřel okno?“ zakňoural Bill, předem tušil odpověď. Tom nebyl fanoušek ničeho studeného. A chtít po něm otevřené okno v zimě, v noci a navíc v Rusku bylo tak přes čáru, že si to i Bill uvědomoval.
„Myslím, že by mi to vadilo. Nechci, abys byl nemocný,“ zabručel a dojal tak Billa svou starostí o jeho zdraví.
Mezi dvojčaty zavládlo na krátko ticho rušené jen Billovým pomlaskáváním, jak se věnoval bratrovu krku. Tom začal upadat do příjemné dřímoty, když jej opět vytrhnul z polospánku medový hlas.
„Možná jsem měl i postranní úmysly,“ řekl Bill, vyprostil svou ruku z Tomova sevření a sjel s ní až k okraji bratrova spodního prádla. Když vklouzl až pod něj, s nepříjemným bodnutím u srdce zaznamenal, že Toma jeho počínání nechalo naprosto klidným. Což se o něm říct nedalo. Jeho vlastní přirození se hlásilo o slovo od té doby, co se probudil.
„Tak si nech zajít chuť, kočičko,“ ušklíbl se Tom, otočil se na bok zády k Billovi a přikrývku si přitáhl až k uším.
Bill jen nevěřícně zamručel. Uraženě se odtáhl tak daleko, jak mu to přikrývka dovolovala a pečlivě se snažil nedotýkat se bratra ani jedinou částí těla. Mračil se na temnou místnost před sebou a v duchu Toma častoval spoustou ne právě lichotivých slov. Neměl odmítnutí v lásce. Myslel si, že je pro Toma tak neodolatelný, že mu nikdy neřekne ne. Nehodlal se teď k němu přiblížit minimálně pět nocí. Dobře, tak dvě. Fajn, tak jen dneska. Uvnitř své hlavy sváděl těžký vnitřní boj. Zhluboka vydechoval, aby uklidnil své rozbouřené pocity i naběhlý klín.
Po pár minutách, když už Tom opět začal propadat do říše snů, ucítil, jak se mu kolem boku ovinula štíhlá paže. Na tváři se mu rozlil široký úsměv, ale nijak nedal najevo, že je ještě vzhůru. Vnímal, jak z těla za ním sálá příjemné teplo. Bill nikdy nedokázal trucovat moc dlouho a bylo nemyslitelné, že by dokázal usnout bez přitulení.
„Vím, že nespíš a culíš se jako idiot,“ zavrčel Bill do bratrových zad a přitiskl se na něj tak aby mezi nimi nebyl ani milimetr prostoru.
„Dobrou, kočičko,“ popřál mu Tom
Dobrou, kocourku,“ oplatil mu Bill.
…
Na ustlaném nemocničním lůžku seděl chlapec a rukama si přejížděl krátké blond vlasy. Před pár dny mu sundali obvazy a on si stále nemohl zvyknout, že už nejsou tak dlouhé, jak bývaly. Mrzela ho i ztrátu piercingu v jazyku. Pochopitelně kvůli lékařským zákrokům bylo nutné ho odstranit, ale to neznamenalo, že to Billovi nebylo líto. V duchu přemítal, jestli by si měl jazyk nechat znovu propíchnout, nebo si prostě zvyknout, že je pryč.
Byl již zcela oblečen a čekal na příchod primáře, který s ním měl naposledy promluvit, než si pro něj přijede bratr a vezme ho domů. Tedy podle Toma domů. To, že žijí v L.A., pochopitelně věděl, bylo mu to jasné už při pohledu z okna. Slunce tady přímo žhnulo, nebylo pochyb o tom, že už nejsou v Německu. Jenže Bill si nevybavoval stěhování. Pro Billa to domov nebyl. Nepamatoval si, jak vypadá dům, nevěděl, jakou má postel, ani v jakém stavu se teď nachází jeho šatník. Tom mu do nemocnice přivezl obyčejné džíny, triko se spoustou děr a sako. Ani jedno z toho nepoznával. Zjistil dokonce, že má psa. Na fotkách se zdál totálně roztomilý a nemohl se dočkat, až jej uvidí.
„Dobré ráno, Bille,“ ozval se zvučný hlas za ním, když do místnosti po krátkém zaklepání vstoupil doktor. „Jak se cítíte? Připravený k odchodu?“
Bill se jen pousmál a slabě přikývl. Byl ohledně návratu trochu nervózní. Vracel se do místa, které by v něm mělo vyvolávat tisíce vzpomínek, on však měl v hlavě pusto a prázdno. Byl rád, že bude mít každý den po boku Toma, ale obával se, co všechno se mohlo za tu dobu, která mu v hlavě chyběla, mezi nimi odehrát. Třeba už si nejsou tak blízcí, jako bývali. Po pravdě to byla věc, jíž se bál nejvíc. Tom byl opravdu zvláštní, když přicházel za Billem do nemocnice na návštěvu. Několikrát ho přistihl při podrobném zkoumání jeho obličeje. Pokládal mu otázky a Billovi připadalo, že ať už odpoví cokoliv, Toma tato odpověď nikdy úplně neuspokojí. Býval hodně zamlklý, připadal mu naprosto ztracený ve svých myšlenkách, a když se jej Bill ptal na něco z minulosti, Tom odpovídal jen neochotně a vyhýbavě.
„Takže jen krátce k vašemu propuštění,“ pokračoval doktor a vytrhl tak Billa z myšlenek.
„Co se týče vašeho fyzického stavu, je všechno v naprostém pořádku. Všechna zranění se zahojila dobře a můžu téměř vyloučit, že by s tímto mohly být nějaké komplikace,“ usmál se a pak pokračoval. „Nicméně, ta vaše ztráta paměti bude vyžadovat další sledování. Budete pravidelně chodit na schůzky s psychologem,“ Bill se zamračil a vypadal, že chce začít protestovat. Doktor jej však zastavil jedním zvednutím ruky a pokračoval v monologu.
„Na tomto trvám. Je to nutné nejen z hlediska samotné ztráty paměti, ale i kvůli vašemu návratu do normálního života. Budeme vás sledovat, abychom zjistili, jestli se paměť vrací. A budeme taky muset dávat pozor, jaký to má vliv na váš osobní život. Pět let je dlouhá doba, vy jste za tuto dobu změnil i bydliště. Vaše začlenění do normálu nebude snadné. Bude trvat, než se zorientujete, a to může mít vliv na vaši psychiku. Mohou přijít deprese a podobné stavy. Tím, že budete docházet na sezení, se nám snad podaří tomu vyhnout,“ odmlčel se a zahleděl se do Billovy tváře. Ten už neprotestoval. Opět krátce pokýval hlavou a neměl potřebu nic z toho komentovat.
„Jste dnes zamlklý. Je všechno v pořádku?“ zeptal se doktor a pátravě si ho prohlížel.
„Ano, jistě,“ podařilo se Billovi vykouzlit na tváři alespoň malý úsměv.
„No tak. Konečně jdete domů, pryč z nemocnice. Na co se těšíte nejvíc?“ snažil se ho trochu rozveselit starší muž a přátelsky na něj mrkl.
Na Tomovo objetí, blesklo Billovi bezděčně hlavou. Na chvilku se nad tou myšlenkou zastavil. Jak ho tohle napadlo? Tohle nedávalo smysl. Tom jej objímal i v nemocnici. Proč by se měl těšit na objímání doma? Pohlédl na tvář před sebou a uvědomil si, že doktor stále čeká na odpověď.
„Umph, nevím. Zkrátka se těším, že nebudu zavřený mezi čtyřmi zdmi,“ vybrebtal první věc, co ho napadla.
„Všechno bude v pořádku, uvidíte. Vaše rodina se jistě postará o to, aby vám přechod co nejvíce usnadnila a abyste se ve svém životě brzy začal cítit pohodlně,“ řekl primář a vstal ze židle, na které až dosud seděl.
„Já se s vámi tedy rozloučím. Brzy si pro vás jistě někdo přijde. Klidně můžete počkat tady,“ dodal a chystal se k odchodu.
„Pane doktore.“ vyhrkl Bill, než se začali loučit. „Jaká je pravděpodobnost, že se mi paměť vrátí? Chci říct, jak často se stává, že k tomu dojde?“ vykoktal otázku, která ho na jazyku pálila už dlouhou dobu.
„To vám s jistotou nemůžu říct. Každý případ je jiný. Jsou lidé, co si nevzpomenou nikdy. Jsou lidé, kterým se vybaví všechno do pár dnů. Některým se vybaví jen část. Zatím vám nemůžu slíbit ani jednu z těchto možností,“ pokýval hlavou doktor. „Jediné, co vám můžu říct je, že čím víc času uběhne, tím je menší pravděpodobnost, že by se vzpomínky vrátily. Pokud uběhne doba delší než rok, je téměř nepravděpodobné, že byste si zničehonic začal vzpomínat.“
Bill svěsil ramena. Doufal, že dostane nějakou konkrétnější odpověď nebo alespoň radu, jak napomoct paměti, aby zase začala fungovat.
„Netrapte se. Pokud to má přijít, přijde to,“ uklidňoval jej, ale pro Billa to byla jen prázdná fráze. Přesto však roztáhl ústa k úsměvu, aby si o něj nedělal starosti.
V tom se ozvalo hlasité zaklepání a dovnitř nakoukla hlava jeho bratra.
„Oh, promiňte, jestli ruším,“ omlouval se Tom.
„Nerušíte, už odcházím. S Billem už jsme se na všem dohodli. Uvidíme se zhruba za týden.“ Podal Billovi ruku. Ten ji krátce stiskl ve své. Zahleděl se do klína, když se doktor loučil s Tomem.
„Můžeme jít?“ zeptal se Tom a přistoupil k Billovi blíž. Bill měl na krátký okamžik dojem, že se jej chce bratr dotknout. Pohladit po rameni nebo vzít za ruku, ale než tuto myšlenku vůbec stihl v hlavě zpracovat, ten moment byl pryč.
„Jasně,“ souhlasil Bill a jen neochotně se zvedl ze svého lůžka. Tahle postel mu přirostla k srdci. Bylo to jediné místo, které v Los Angeles skutečně znal. Tom vzal do ruky tašku s jeho věcmi a bez dalšího ohlédnutí vyšel z pokoje ven. Bill se ještě nakrátko zastavil a očima přelétl po známém prostoru. Zhluboka se nadechl a vykročil za bratrem, vstříc všemu novému a pro něj zatím neznámému.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Pohled do minulosti byl opět bezkonkurenčně nádherný. ♥ Úplně jsem si říkala, zda se tyhle krásné chvíle budou odehrávat i v budoucnosti a nebo zůstanou navždy jen v Tomově paměti. Nechci být samozřejmě pesimistická, ale ten červíček mi trochu v hlavě hlodá. Jeden nikdy neví, jak to nakonec dopadne. Kluci se ale jednoznačně neuvěřitelně milovali, a proto doufám, že se to Billovi všechno postupně vrátí. Už to, že jej v duchu napadlo, že se těší, až bude Toma objímat doma, ačkoli netuší proč, vidím jako malinký krůček vpřed. Něco mu z podvědomí říká, že doma je objetí jiné a lepší. Snad tyhle drobné, nevinné myšlenky bude mívat častěji a nakonec si na všechno rozpomene.
Věřím, že pro Toma je to teď dost těžké, že ani sám neví, jak se k Billovi chovat. Nechce jej nějakým dotytek zmást a sám pravděpodobně netuší, co si momentálně může dovolit a co ne. Navíc kdyby Tom Billovi vyklopil všechno o jejich vztahu, nejsem si jistá, jak by to Bill vzal. Nepůjde to jinak, než jít od prvopočátečních krůčků a snad se jejich vztah vypracuje opět tam, kde byl před Billovým úrazem. Ovšem nebudu zastírat, trochu se bojím nejen výsledku, ale i samotného průběhu, protože ani pro jednoho to ze začátku nebude jednoduché.
Moc ale děkuji na další díl a budu se těšit na pokračování! ♥
Doufám že si Bill brzo vspomene.
Je mi Toma docela líto, že vlastně neví, jak se k Billovi chovat. Ale myslím, že to s tím odstupem trošku přehání. I jako bratři si přece byli dost blízcí, tak nějaký ten dotek určitě ničemu neublíží. Spíše Billovi ublíží, když se k němu bude chovat tak cize. Už teď je z toho chudák Bill pěkně zmatený…
A flashback byl samozřejmě nádherný!!!
Řekla bych, že Bill nějak podvědomě cítí, že mezi ním a Tomem je něco víc, i když mu samozřejmě nedochází, o co jde. Tom mu však dává tak rozporuplné signály, že ho tím ještě víc mate. Jenže na veřejnosti nemá moc možností, takže snad v soukromí to bude lepší. Jen aby zbytečnými ohledy k Billovi všechno nezpackal.
Díky, těším se na pokračování.
Nedávno som si spísala do wordu najdôležitejšie a najkrajšie chvíle života, pretože ma vyplašilo ako mal môj kamarát z detstva nehodu a stratil spomienky na posledné roky… akoby som toto tu čítala o ňom. Jemu sa už našťastie všetky spomienky vrátili a dúfam, že sa to podarí aj Billovi. Toma to musí príšerne bolieť…
Wow… chci říct, ohromné. To blesknutí! To jediné blesknutí! Vsadím princeznu a půlku království, že to bude pokračovat slibně! Moc mě to jeho blesknutí osvěžilo. Nevypadá to vůbec beznadějně, ba naopak. Moc se mi líbí, že je tu popsán pro změnu i pohled z Billovy strany – jak to cítí on. Jsem zvědavá na jeho další myšlenky a blesknutí…:) Jo a kocourek a vymlácený zuby, to mě fakt pobavilo!:D Musela jsem se zasmát nahlas, úplně vidím toho "drsoně" Toma, jak se mu to oslovení příčí, a potom jak obrátí…:) Flashbacky… možná jsou tu od toho, abychom viděli, co se děje v hlavě oběma, zatímco o tom ještě neví, že to mají společné…prostě…že na konci budou mít ještě nějaký další význam, než přiblížení minulosti. Třeba se může stát, že to o tom bude Billovi zdát! A pak zjistí, že to byla jeho vlastní minulost a vzpomene si! Nebo že se mu při prvním "ponehodovém" polibku zčistajasna vrátí všechno…ooo…. Děkuji, spisovatelko!:-)