Dny všedního nepokoje 14.

Tak jo, jdeme na to! Nevidíš ho, nezajímá tě, vůbec ho nepotřebuješ! Řekl jsem sám sobě v duchu, abych se povzbudil, a zabodl jsem pohled na displej mobilu. Opět jsem si psal s Akselem, jako posledních pár dní téměř neustále. Nezměnil se ani trochu, pořád si ze mě rád střílel a navážel se do mě, ale ne takovým způsobem jako Tom, od toho to bolelo, ale můj kamarád ze základky to myslel vtipem, takže to bylo jiné.
Tom se konečně uráčil přijít, potkal jsem ho už před školou, ale to se bavil s Willym, a tak jsem jenom prošel kolem nich. Teď ale vešel do učebny. První hodinu jsme měli mít estetiku. Litoval jsem profesora, který se Toma po jeho posledním ‚obraze‘ stranil a jeho přítomnost mu nebyla po chuti.
Dělal jsem, jako by se vůbec nic nedělo, ani když se vedle mě motorkář posadil se slovy: „Čus, emáku.“
No super, tak už zase nepoužívá moje jméno. Poznamenal jsem v duchu, ale najevo jsem nic nedal a v klidu odepsal svému bývalému spolužákovi, napsal mi už před hodinou, ale to jsem zrovna nebyl aktivní. Řešili jsme jeho odchod z fotbalového týmu, ve kterém byl dva roky. Pak toho ale kvůli holce nechal.

Doprovázen nejedním udiveným pohledem jsem opustil místnost a vyšel na chodbu, na níž bylo rušno. I když většina lidí už byla ve třídách, tak se tu stejně zdržovalo několik debatujících skupinek nebo dvojic včetně pár profesorů. Ruce jsem zabořil do kapes modré mikiny a vydal se směrem k záchodům, které se nacházely až na druhé straně patra.
Stále ještě jsem byl terčem negativního zájmu, ale už to bylo lepší než dřív. Teď už jsem, z větší části díky Tomovi, neslýchal žádné urážky a sem tam jsem s někým, převážně tedy s dívkami, prohodil i nějaké to slovo bez toho, že by se na mě daný člověk tvářil kysele nebo mi svým postojem dával najevo, že jsem něco ‚míň‘.
Zabočil jsem za roh a vešel na pánské WC. Nikdo tam nebyl. To jsem uvítal, jelikož právě tady býval posměch nejhorší, kluci jsou prostě méně tolerantní než holky, a zvlášť když se člověk objeví někde, kde žádná dívka, kvůli které by se museli mírnit, není.
Přešel jsem rovnou k zrcadlu na stěně. Na záchod jsem ani nepotřeboval, šel jsem sem hlavně kvůli tomu, abych unikl vzteku, který kvůli mně Tom měl. Ale mohl si za to sám, neměl se chovat jako pitomec.

Prsty jsem si pročísl černé vlasy a lehce se na sebe usmál. Vypadal jsem vážně líp, když jsem se tak i cítil. Bylo to vidět zejména na očích, co mi lehce zářily. Díval jsem se na sebe nezvykle dlouho, až by se mohlo zdát, že jsem svůj odraz nikdy neviděl. Ale já zkrátka neměl nic lepšího na práci. Pak se mi za zády ozvaly kroky.
To jsem si mohl myslet. Prolétlo mi hlavou, když jsem se otočil a stanul tváří v tvář nasupenému egoistovi. Dělal jsem, že mi je jedno, jak se zlobí, a uvolněně jsem kolem něj zamířil ven. „Nedolejzej,“ řekl jsem mu suše, když jsem kolem něj procházel. V duchu jsem se musel pousmát. Tohle je lehčí, než jsem si myslel!
Vyklouzl jsem opět na chodbu a jeho jsem zanechal za sebou, aby si to přebral, jak chce. Willy měl pravdu, bylo na místě, aby se konečně zamyslel nad tím, jak se choval, a změnil to. Nemohl jsem si být jistý tím, že to pomůže, ani tím, že pro tohohle hrubiána něco znamenám, jak mi bylo tvrzeno, ale stálo to za zkoušku. Nechat někoho, komu by na mně ani nezáleželo, aby s mou maličkostí manipuloval, by beztak bylo nesmyslné a hloupé.

„Co ti to přelítlo přes frňák?!“
Celá chodba ztichla, když se mi za zády ozval rozzuřený výkřik. I se mnou to trhlo. Nemusel být tak hlučný, tohle kapánek přepískl.
Obrátil jsem se k němu čelem, nestál jsem o to, aby si o jeho dalším křiku šuškala celá škola. „Nic. Jen jsem otevřel oči. A ty bys měl taky,“ řekl jsem mu prostě, aby už neměl takový důvod chovat se jako děcko, kterému někdo vytrhl z rukou hračku. Po tomhle jsem se zase rychle věnoval svému odchodu zpět do třídy. Naštěstí už nic neřekl, nebo spíš nezařval, ale i tak to vypadalo na pěkné pozdvižení. Bůhví, co se honilo hlavou těm, kteří toho byli svědky, mohla by je napadnout spousta věcí, zvlášť když se ke mně Tom jistým způsobem měl a zastával se mě. Kdybych byl já ten, kdo tohle sledoval, asi bych si pomyslel, že by mohlo jít o rozchod. Doufal jsem, že takovou myšlenku to nevnuklo i ostatním…

***

‚Máš ho rád?‘
Odpovědět na tohle bylo těžké. Povzdechl jsem si. ‚Vlastně jo‘
Ani jsem sám nevěděl jak, ale během večerního dopisování s Akselem jsme se dostali k veliké komplikaci v mém životě, která nesla jméno Tom. Bylo několik možných úhlů, z nichž se dalo na tohle dívat, já si volil ten negativní, abych se ho opravdu stranil, jak bylo potřeba.
‚A on tebe?‘
‚To nevím, vždyť jsem ti vysvětloval, co se stalo, a že se teď k němu chovám jinak, abych se něco dozvěděl‘. Připomněl jsem mu. Byl jsem rád, že to přijal tak v pohodě, a dokonce se o tom se mnou i bavil.
Přetočil jsem se na bok. Ležel jsem v teplé posteli sevřen v náručí šera a můj obličej byl zlověstně osvětlován displejem mobilního telefonu, který jsem měl napojený na nabíječce.
‚A miluješ ho?‘
Tohle mi na moment vyrazilo dech. Napsat takovou otázku jen tak, bez servítků, bych si já nedovolil. A teď jsem byl uveden do svízelné situace. Jak jenom odpovědět? Sám jsem nevěděl. ‚Neřekl bych, že je to zrovna láska‘. Zvolil jsem si vyhýbavou odpověď.
‚A co tedy?‘
Na několik vteřin jsem se zamyslel, než jsem odepsal jedno prosté slůvko: ‚Touha‘

autor: Ann