autor: ophelia_seven
Sklony k nehodám
Všechno, co Billovo tělo chtělo dělat pod silnou dávkou léků proti bolesti, bylo spát. Zároveň se neustále nacházel v přerušovaném stavu odpočinku. Jak mu řekli, jeho paže byla naštěstí jediná věc, kterou si zlomil a která byla v sádře. Nedokázal najít pohodlnou polohu, ale z léků byl tak ospalý, že občas sám sebe přistihl, jak usíná v nepříjemné pozici, vzbudil se jen na tak dlouho, aby ji změnil a pak znovu usnul. Ale bylo to sotva osvěžující. Dokonce i když spal, zdálo se mu o nehodě, o času stráveném v nemocnici, a dokonce i o dredatém klukovi, se kterým se tam setkal, s jeho vědoucíma očima a příjemným úsměvem.
Ovšem ten nejvíce znepokojující pocit měl ve chvílích, kdy se probudil z neustálého přetáčení a házení sebou, jak se snažil najít pohodlnou polohu, a občas spatřil toho kluka – Toma, jak se mu představil – stojícího v rohu, nebo sedícího na podlaze – jak jej sleduje. Bylo to zneklidňující a Billovi se podařilo, aby sám sebe prozatím přesvědčil, že v sobě má až příliš mnoho léků proti bolesti a chlapcova existence byla prostá halucinace.
Po dvanáctihodinové vlně strávené přetáčením a vrtěním byl Bill nakonec plně vzhůru a na posteli se posadil. Na jejím konci vedle jeho nohou seděl Tom s nohama zkříženýma pod sebou a četl si knihu, která vypadala, jako by byla vytažena přímo z Billovy knihovny. Tom pomalu zvedl oči nad horní okraj stránky, aby se setkal s Billovýma očima, a Bill si párkrát olízl suché rty, než na vetřelce několikrát zamrkal.
„Ehm,“ začal a zíral přímo na Toma. „Kdo jsi a proč sdílíš mou postel?“
Tom se zazubil a zavřel knihu, aniž by do ní dal záložku. Odhodil ji na druhou stranu postele a postavil se, aby přešel na Billovu stranu matrace, kde poklekl. „Moje jméno je Tom,“ řekl a Bill chtěl protočit oči, protože to už věděl, ale zdálo se, že Tom toho má na srdci víc, a tak mlčel. „Měl jsi hodně zlou nehodu.“
Bill v tu chvíli už opravdu protočil oči nad směšností toho prohlášení. Samozřejmě, že měl nehodu. Nechodil kolem se sádrou jen tak pro zábavu. „Díky, pane Evidentní,“ odsekl suše nazpět.
Na Tomových rtech se po té odpovědi objevil měkký, soucitný úsměv, než opět zvážněl. „Jsem tvůj strážný anděl,“ řekl a jeho rty zůstaly v přímé lince.
Bill na chlapce zíral, čekal na pointu celého vtipu, ale ta nepřišla. Nakonec zavrtěl hlavou se svým vlastním úsměvem a setřel si z tváře únavu. Napadlo ho, že by se pokusil ještě trochu se prospat, ale jeho žaludek zakručel na protest jen při tom pomyšlení. Když si stáhl ruce z obličeje, spatřil, jak se na něj Tom stále dívá, a byl přesvědčený – naprosto přesvědčený – že Tom je jen nějaký přelud. Jaké jiné vysvětlení by tam bylo? V jeho nemocničním pokoji byl vetřelec, a poté i v jeho ložnici, který tvrdil, že je nějaký strážný anděl? Ne, to nebylo možné. Rozhodně měl halucinace.
„Dobře, takže, anděli, přelude… cosi,“ řekl Bill, odhrnul si přikrývku a obrátil se, aby položil nohy na zem. Protáhl si zdravou ruku nad hlavou, zatímco Tom vstal a ustoupil. „Půjdu si vzít něco do kuchyně. Ty zůstaň tady, protože…“ Bill se odmlčel a sledoval Toma, který jej sledoval nazpět se svou vlastní pobavenou zvědavostí. „Abych byl zcela upřímný, tak nějak mi naháníš hrůzu.“
Bill se postavil na vratké a slabé nohy, schopen sotva udržet svou tělesnou hmotnost po takové době strávené v posteli. Tom zůstal poblíž, nehybný, ale zdánlivě připravený a Bill ho tiše odmávl rukou, jakmile našel rovnováhu. „Zůstaň,“ přikázal, a když se otočil ke dveřím své ložnice, byl si jistý, že letmo spatřil, jak jeho halucinace obrátila oči v sloup.
Světlo na chodbě bylo tlumené. Bylo téměř šest hodin, slunce pomalu zapadalo a on po celý den nevylezl z postele, natož aby zabrousil do ostatních částí domu, aby rozsvítil světla. Nohy měl stále trochu jako želé, a když na zdi konečně nahmatal vypínač, chodbu zaplavilo světlo a pálilo jej do očí. Zasténal a několikrát zamrkal, než se pokusil sestoupit po schodech.
Jelikož byl tak náchylný k nehodám, jeho matka jej nesčetněkrát škádlila, že by si měli koupit dům, kde by měl pokoj v přízemí. Tenkrát to bylo vtipné, ale teď, s nelehkým úkolem udržet se na nohou, zatímco byl stále docela vyčerpaný, mu ta myšlenka tak vtipná nepřišla. Zvažoval, že by se vrátil zpátky do pokoje a počkal na matku, až se vrátí z práce – stejně věděl, že bude brzy doma – ale zase, v žaludku mu bolestivě kručelo, a tak udělal několik kroků po schodech dolů.
Na třetím schodě o něco zakopl – nebo, jak už to často bývalo, vůbec o nic – a jeho tělo sebou prudce škublo dopředu. Zavřel oči a natáhl před sebe ruku, jak se připravoval na nejhorší. Ve svém životě už spadl tisíckrát, občas dokonce i ze schodů. Už v tom byl dobrý i elegantní, pokud se v padání dala najít nějaká elegance.
Vteřiny ubíhaly a Bill si byl jistý, že by měl nakonec přistát na podlaze v dolní části schodiště, ale přistihl se, jak zůstal na místě, zavěšený ve vzduchu, kde ani nepadal, ale ani nestál. Opatrně otevřel oči, aby viděl, co se stalo – možná, že přece jen spadl a tak silně se praštil do hlavy, až zůstal paralyzovaný – a našel sám sebe tváří v tvář s Tomem, tím klukem, který byl jen halucinace. Očekával, že uvidí na jeho tváři nějaký úšklebek nebo pobavení, ale jediné, co viděl, byly obavy a znepokojení.
„Jsi v pořádku,“ ujistil ho Tom, stejně jako si Bill pamatoval, že to udělal v nemocnici, když ho poprvé uviděl, a pomohl Billovi zpátky na nohy.
„Jak jsi to udělal?“ Chtěl Bill vědět s očima přimhouřenýma do úzkých škvírek, srdce mu stále bušilo z té téměř-nehody. Jen před několika vteřinami jej nechal ve svém pokoji a pak se tomu klukovi podařilo dostat se z pokoje, na schody před něj a chytit ho dřív, než Bill dokonce věděl, že padá. Jak to vůbec bylo možné?
„Už jsem ti to řekl,“ odpověděl Tom a pohrával si nervózně s piercingem ve spodním rtu, jako by se bál, že možná přijde další pád, na který by nebyl připravený.
Bill se přistihl, že je zcela vzhůru, kompletně při vědomí, a Tom stále stál na schodech přímo vedle něj. Naklonil hlavu nad tím přeludovým vetřelcem. S minimální nadějí, že Tom možná není jen halucinace – náhodný vedlejší produkt příliš mnoha léků proti bolesti – se Bill rozhodl hrát dál. „Ty jsi strážný anděl, jo?“ Zeptal se a pak se jeho hlas přeměnil na prostý a vyzývavý, jako zjevné odhalení jeho nevěřícnosti. „Tak kde je tvoje svatozář?“
„Tu dávají až po deseti letech,“ vysvětlil Tom a jeho upřímné oči odpovídaly jeho ústům, naprosto.
Bill si vtáhl oba rty mezi zuby a zvažoval to prohlášení. „Okay,“ řekl a protáhl rozjímavě poslední slabiku. „A který rok jsi ty?“ Tom sklopil bradu k hrudi a přešlápl z nohy na nohu. Z jeho rtů vyšlo zamumlání – sotva slyšitelné a ani trochu podobné slovům. Bill neměl tušení, co řekl. „Co to říkáš?“
„Právě jsem začal,“ řekl Tom hlasitěji a zřetelněji.
„Aha,“ Bill přikývl na souhlas. „Takže, kolik lidí jsi chránil?“ Bill bojoval s nutkání naznačit prsty nad posledním slovem ve vzduchu uvozovky, protože nechtěl zesměšnit toho kluka, který k němu nebyl nic jiného než jen příjemný, přátelský a užitečný. Vetřelec nebo ne, Bill mohl spadnout ze schodů a zlomit si vaz.
Zpočátku si Bill myslel, že mohl vidět záblesk růžové na Tomově kůži, ale zmizel tak rychle, když Tom sebevědomě prohlásil: „Ty jsi první.“
Bill se rozesmál, rukou si nevěřícně promnul čelo a vydal se dolů po schodech. Neměl žádné další otázky. Nebo spíš potřeboval nejdříve něco dostat do žaludku, než se vůbec pokusí pochopit triky, které na něj jeho mysl nastražila.
Tentokrát byl Tom s každým krokem po jeho boku připraven ho zachytit, kdyby se schylovalo k dalšímu pádu. S Tomovým bezdotykovým doprovodem se Bill bezpečně dostal do kuchyně a nyní stál před otevřenou lednicí a snažil se rozhodnout, co by bylo nejlepší. V žádném případě se nechtěl pokoušet vařit, vzhledem k jeho momentálnímu stavu a navíc skutečnosti, že byl ta nejvíce náchylná osoba na nehody na světě. Jediná další věc, která mu zněla vábně, byl sendvič. Takže vytáhl lančmít a majonézu a začal pracovat, aby se mohl najíst.
S jednou rukou v sádře a v závěsu měl problémy otevřít sklenici majonézy, otevřít sáček s chlebem, i vyrobit sendvič. Tom vedle něj mu nabízel pomoc a natahoval se, aby byl Billova druhá pracující ruka, ale Bill se po něm vždy s napomenutím ohnal a Tom se stáhl dřív, než ho mohl plácnout. Nakonec se Tom usadil u kuchyňského stolu a jen dohlížel.
Konečně měl Bill dva sendviče a nepořádek po celé kuchyni. Ale byl na sebe pyšný. Toho rána svou matku ujistil, že bude v pořádku a že se o sebe postará – pravděpodobně celý den prospí, a kdyby ne, už je velký kluk a nějak přežije. Měl pravdu v obou případech. Vzal talíř se sendviči ke stolu a postavil je před Toma.
„Pro tebe,“ řekl, když Tom pohlédl na zbývající sendvič, jakmile Bill popadl jeden z nich. Bill zahákl nohu kolem jedné z židlí, aby ji odtáhl, a jakmile seděl, zjistil, že se na něj Tom dívá místo toho, aby zvedl svůj sendvič. „Není to otrávené,“ řekl a na důkaz se zakousl do vlastního sendviče, zatímco v duchu přidal extra bod na stranu halucinace proti strážnému andělovi. Ale zase, jak by ho halucinace mohla uchránit před pádem ze schodů? Vetřelec, na druhé straně, přátelský nebo ne…
„Já vlastně… nejím,“ vysvětlil Tom a odstrčil talíř zpátky na druhou stranu stolu před Billa.
Bill pomalu kousal své sousto a zíral na Toma. Když polkl, zmateně svraštil obočí. „Co tím chceš říct, že nejíš?“
„Já nežiju,“ řekl Tom, „takže nedělám věci, jako je jídlo, spaní nebo cokoliv jiného.“
Bill stále pomalu zvažoval doznání dredatého kluka a jazykem si čistil zuby a koutky úst od zbytků jídla. Tom na něj zíral nazpět, zatímco z něj Bill nespouštěl oči.
„To je opravdu divné,“ řekl nakonec.
Tom pokrčil rameny a držel svou hlavu lehce sklopenou. „Pro mě je to taky všechno tak trochu nové.“
„Jasně,“ řekl Bill. „Takže, já jsem tvůj první… co, člověk?“
„Úkol,“ opravil ho Tom a Bill na něj znovu přimhouřil oči. „Je to docela zvláštní. Procházíš přípravnými třídami, pak se na někoho pověsíš, a on tě pak od něj odstřihne.“
„On?“ Chtěl Bill vědět, jedno obočí měl zvědavě zvednuté, zatímco oždiboval nedbale připravený sendvič.
„VS,“ odpověděl Tom, a když mu Billovy oči prozradily, že stále nechápe, ujasnil to, „hlavní šéf, ten Velký Muž Nahoře.“
„Bůh?“
„Ne,“ popřel to Tom se zavrtěním hlavy. „VS.“
Bill si nevěřícně odfrkl. Celá ta situace byla divná a on začínal doufat, že ten kluk i celý ten rozhovor byla jen halucinace. „Takže, v podstatě,“ protáhl Bill, položil napůl snědený sendvič zpátky na talíř a oprášil si drobky z prstů na kalhoty. „Chceš mi říct, že jsi prošel nějakým výcvikem, aby ses stal strážným andělem, nějaký chlápek jménem VS je tvůj šéf a já jsem tvůj první úkol?“
„V podstatě,“ souhlasil Tom a starostlivě nakrčil čelo. „Zní to opravdu divně, já vím, ale-„
„Co kdybych ti řekl, že ti nevěřím?“ Zeptal se Bill rychle a naklonil se přes stůl.
Tom se na židli opřel a položil ruce na stůl. Vypadal sebejistě – taky trochu domýšlivě, možná – a šťouchl si jazykem do piercingu ve rtu. „Tvoje máma je doma.“
Bill čekal na zbytek toho prohlášení, a když žádný nepřišel, ušklíbl se. Tohle ho mělo přesvědčit, že Tom je nějaký strážný anděl a nejen vetřelec v jeho domově? Podíval se na hodiny nad sporákem, aby se ujistil, že už je ten správný čas, a byl. „Slyšel jsi její auto na příjezdové cestě.“
„Fajn,“ řekl Tom a tentokrát byl v jeho hlase určitý nádech samolibosti. „Pokud přijde domů a uvidí mě, pak dá najevo, že tady jsem. Pokud mě neuvidí, neřekne nic a-„
Tom se zarazil, když se otevřely přední dveře. Bill nastražil uši a přimhouřil na Toma oči. Slyšel, jak jejich zlatý retrívr Charlie vzrušeně běží ke dveřím, aby pozdravil jeho matku, a taky slyšel, jak se s ním jeho matka vítá, pravděpodobně až si sundala boty. O pár chvil později vešla do kuchyně s kabelkou na rameni a Charlie už zřejmě dostal dostatek pozornosti, protože ji nenásledoval. Vypadala vyčerpaně, ale zdála se být šťastná, že vidí Billa sedět u kuchyňského stolu.
„Zlato, jsi vzhůru,“ řekla, upustila kabelku na stůl před Toma a pak vzala Billův obličej do dlaní. „Jak se cítíš? Zdáš se mi trochu horký, nemáš teplotu? Měřil sis ji?“
„Cítím se dobře,“ odpověděl Bill a vyvlékl se z jejího sevření. „Jsem trochu slabý,“ pozměnil své tvrzení. A mám halucinace, možná, pomyslel si, když pohlédl přes stůl na Toma. „Zrovna jsem se vzbudil.“
„Vidím, že jíš,“ řekla jeho matka a vypadala, že z toho má radost. Bill pohlédl na dva sendviče, které stvořil. Jeden byl pro Toma a druhý už neměl chuť dojíst, i když dříve umíral hlady.
„Myslel jsem, že mám hlad,“ řekl a šťoural do sendviče, který ležel na talíři spolu s tím druhým. Ale hádám, že jsem neměl.“
„No,“ řekla jeho matka a přejela mu rukou po hlavě až dolů na tvář. Naklonila se, aby mu vtiskla polibek na spánek a poté se odtáhla, hodila klíče do kabelky a Toma vůbec nezaregistrovala. „Jsem ráda, že jsi to alespoň zkusil. Pravděpodobně s tím mají něco společného ty léky.“
„Možná,“ pokrčil Bill rameny a zalitoval toho, když spatřil ještě větší obavy na její tváři. Měla kolem rtů vrásky od smíchu, které se prohloubily, když se zatvářila vážněji. „Jsem z nich jen opravdu unavený. Myslím, že je teď na chvíli nechám být, abych viděl, jak na tom budu.“
Jeho matka se na to jemně usmála a zjevně si myslela, že je to dobrý nápad. Otočila se kolem židle, na které seděl Tom tiše sledující jejich rozhovor, a začala si na ni sedat. Bill viděl, jak se přes Tomovu tvář na okamžik mihl výraz paniky, než zmizel vteřiny před tím, než se pozadí jeho matky dotklo židle; neměla ani tušení, že si málem sedla na Billova strážného anděla, nebo na jeho halucinaci, nebo co k čertu byl.
„Můžu s tebou zítra zůstat doma, jestli mě potřebuješ,“ nabídla, ale Bill zavrtěl hlavou dřív, než to stačila dokončit. Snažila se s ním zůstat doma během několika posledních dní, ale on už byl natolik při vědomí, aby trval na tom, že půjde do práce. Věděl, že má starosti o účty za lékařskou péči, kromě ostatních financí, o které měla obavu vždy, jelikož byla samoživitelka. Také věděl, že nejspíše většinu dne prospí, takže by pro ni bylo zbytečné, aby tam byla, takže trval na tom, aby šla do práce.
„Budu v pořádku,“ řekl. „A jestli tě budu potřebovat, zavolám ti.“
„Bille…“
„Vážně,“ řekl a usmál se, pro její dobro. Stále cítil mírný pocit znepokojení z toho, jak Tom prostě záhadně zmizel a ze způsobu, jakým se znovu záhadně objeví. Bylo to neobvyklé a skličující. „Budu v pořádku. Myslím, že si půjdu na chvíli lehnout.“
Bill vstal a natáhl se pro talíř se sendviči, ale jeho matka byla rychlejší a zvedla je dříve než on. „Já se o to postarám,“ řekla a vyhnala ho z kuchyně. „Zabalím je, aby sis je mohl sníst později.“
Bill se ušklíbl, když ho políbila na tvář, než odcupitala, aby se o něj postarala. Nebylo to nic nového – vždy se o něj starala – ale zdálo se, jako by pro to našla znovu nový zápal. Přesunula to na další úroveň.
„Díky,“ zamumlal a vydal se po schodech nahoru, mysl mu divočela nad všemi možnými vysvětleními Tomovy existence.
Pomalu a opatrně vyšel po schodech. Na krátký okamžik zvažoval, že by o jeden z nich schválně zakopl, jen aby zjistil, jestli se Tom opět ukáže, aby ho chytil, ale pravděpodobně to byl špatný nápad. Šance byly, že Tom byl opravdu jen halucinace. Ale mohla vás halucinace chytit před tím, než jste spadli? Definitivně byl chycen, cítil se, jako by byl zastaven ve vzduchu, ne jako by někdo omotal ruce kolem jeho pasu, aby ho držel.
Ve svém pokoji Bill našel Toma, jak sedí zpátky na svém místě u nohou postele, s knihou znovu otevřenou v klíně. Bill zavřel dveře s hlasitým kliknutím a Tom vzhlédl se samolibým výrazem ve tváři. Vyhrál sázku, očividně, ale ne Billovu důvěru.
„Pořád mě děsíš,“ řekl mu Bill, ale v jeho hlase byl úsměvný podtón. Koneckonců, zadržel jej před pádem ze schodů. A halucinace nebo ne, Bill mohl žít s menší společností. „Ale líbíš se mi, takže myslím, že můžeš zůstat.“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Nemehlo Bill. Ještě že toho Toma má. Taky by se mi občas šiknul strážný anděl a kdyby byl tak sexy jako Tom tím líp. 😀 Bill by musel být blázen kdyby se mu nelíbil a nechtěl ho mít po svém boku. Pěkný díl.
Děkuji Zuzu za překlad.
No tak to máme kliku, že Tom může zůstat. 😀 Jsem zvědavá, jak to jejich soužití bude pokračovat. Sdílet své soukromí s někým jiným může být trochu divné, takže uvidíme, jak se s tím Bill popere.
Díky za překlad, těším se na pokračování.
Vypadá to nadějně. Emotivně napsané, dobře se to čte…baví mě to. Je to vtipné. Těším se, jak to bude pokračovat. Díky za překlad.
Jůů, takže Tom je skutečně Billův strážný anděl. To se mi líbí! 🙂 Je hezké, jak je vždycky připraven Billovi se vším pomoci, rozhodně svůj první ´úkol´ bere velmi zodpovědně. Trochu mám strach z toho, zda si Tom může se svým ´úkolem´ takhle povídat?! Snad to není nějak proti pravidlům. 😉
Rozhodně se mi tahle povídka líbí a teď, když začíná Bill pomalu roztávat, je to ještě lepší. Moc se těším na další díly a sbližování kluků! Tom by si mě klidně mohl vzít taky na starosti, protože není den, kdy bych o něco nezakopla či si nezpůsobila nějakou modřinu. 😉
Moc děkuji za překlad! 🙂
Povídka je zajímavá a dík za překlad.
Mať takého anjela doma len pre seba… Bill to určite ocení:D dúfam, že Tom nakoniec dostane odmenu alebo trest… a bude môcť alebo musieť zostať s nemehlom Billom až do konca ich dní:D je to strašne milé a krásne. Ďakujem za výber ďalšej skvelej poviedky Zuzu.
Takže Tom je anjel strážny a ešte k tomu aj začiatočník :)no máme sa iste na čo tešiť a možno sa dozvieme od Toma ako to tam hore funguje a kto je VS 🙂