autor: Becs
V klubu hlasitě duněla hudba, rezonovala v hrudnících zpocených těl, která se na sebe tiskla na tanečním parketu. Tom stál na balkónku v sekci VIP a s mírným pohupováním v bocích shlížel přes zábradlí na masu lidí pod sebou. Alkohol mu příjemně zamlžil smysly a on se cítil tak dobře jako už dlouhou dobu ne.
„Už jen 10 minut,“ zahřměl vedle něj hrubý hlas, až nadskočil a málem si vylil pití ze sklenice, kterou držel ve štíhlých prstech. Georg upíral pohled na své hodinky a snažil se zaostřit alkoholem omámený zrak na malé ručičky. Tom se jen usmál a krátce přikývl, pohledem se vrátil zpět k tanečnímu parketu.
„Tome!“ zaslechl, jak jej někdo volá. Otočil se za hlasem a spatřil Gustava, který k němu mířil dlouhými spěšnými kroky. Ve tváři se mu usídlil znepokojený výraz.
„Bill. Pojď honem. Něco s ním je,“ vysvětlil krátce a pokynul mu, aby šel s ním.
„Co se děje?“ zeptal se Tom s obavami v hlase a pospíchal za bubeníkem. Georg tak úplně nepochytil, o čem se baví, ale jejich výrazy mu napověděly, že se nejedná o nic dobrého a vydal se za nimi.
„Nevím. Sedí v boxu. Má hlavu mezi koleny a říká, že chce tebe. Asi je mu špatně,“ přiblížil se blíž k Tomovu uchu a křičel, aby ho slyšel i přes hlasitou hudbu.
Tom okamžitě přidal do kroku, takže Gustava předběhl a spěšně mířil na místo, kde trávili celý dnešní večer. Alkohol proudící mu žilami okamžitě vyprchal. Možná neměl Billa nechávat samotného. Když se dostane k šampaňskému, nikdy neví, kdy má dost. Tom jen doufal, že si nedal nic tvrdšího. Bill měl někdy sklon k experimentování a míchání alkoholu pro něj nebylo nic neobvyklého.
Ve zšeřelém boxu, osvětlovaném jen tlumeným modrým světlem, nejdřív nemohl postavu svého bratra mezi ostatními lidmi rozeznat. Pak si však všiml, jak se krčí na kraji černé kožené sedačky a před ním dřepěl jejich bodyguard Alex, ruce položené na bratrových kolenou. Toma píchl u srdce osten žárlivosti, který však hned nahradil strach o Billovo zdraví.
„Bille, jsem tady. Co se děje?“ žduchl do Alexe, aby mu uhnul, a hned nahradil jeho místo. Bill byl bílý jako stěna a rty tiskl pevně k sobě. Jednu ruku si tlačil na břicho a druhou, opřenou o koleno, si podpíral hlavu.
„Není mi dobře, Tomi,“ špitl tak potichu, že Tom spíš odezíral, než že mu skutečně rozuměl.
„Chceš jít na vzduch?“ zeptal se ho a prohlížel si každý centimetr tváře před sebou. Bill jen krátce zavrtěl hlavou.
„Potřebuju na záchod,“ vykoktal rychle a na moment zavřel oči, jako by se o něj pokoušely mdloby. Tom rychle vstal, naklonil se k Alexovi a rychle mu něco mumlal do ucha. Ten jen krátce přikývl, popadl Billa za ruku a pomohl mu na nohy.
„Ale za minutku už bude půlnoc,“ křikl Georg a rozhlédl se po tvářích svých přátel. „Přípitek, ohňostroj a tak,“ dodal.
„Georgu, Bill nevypadá, že by zvládl ani jedinou věc z toho. Budete to tu muset přežít bez nás,“ zavrčel Tom netrpělivě. Nevěřil, že je jejich basák takhle netaktní. Zatlačil do něj rukou, aby jim uhnul z cesty, a vydal se pryč z boxu. Pustil Alexe s Billem před sebe a držel se jen krok za nimi. Bodyguard je vedl dlouhou uličkou a svými mohutnými rameny jim uvolňoval cestu. Ve chvílích, jako bylo tyto, byl Tom rád, že jej mají po ruce. Nevěděl, jak by se mu podařilo dotáhnout Billa na toaletu samotnému.
Už viděl neonový nápis MEN, když se hudba v klubu ztišila a všichni kolem začali odpočítávat. „Deset, devět, osm, sedm.“ Minuli pár posledních lidí, Alex otevřel počmárané dveře a spěšně kývl na Toma na znamení, že tam nikdo není. Postrčil do místnosti Billa, okamžitě následovaného Tomem a přibouchl za nimi. Nacvičeným pohybem, který mu dával pocit důležitosti, se rozkročil mezi futry, znemožňuje tak komukoliv vstoupit dovnitř.
Tom po vstupu do místnosti lehce položil ruku na bratrova záda a lehce ho tlačil do jedné z kabinek. Jaké bylo jeho překvapení, když se Bill před ním otočil, vběhnul mu do náruče a hladově se přisál na jeho rty.
„Tři, dva, jedna. Šťastný Nový rok!“ ozvaly se hlasité výkřiky zpoza zavřených dveří.
Tom, naprosto konsternovaný tím co se právě dělo, stál a nechával bratra dobývat se do jeho úst. Přitáhl si jeho tělo blíž ke svému a polibek mu krátce oplatil. Pak jej od sebe odtáhl a pátravě se zahleděl do bratrovy tváře.
„Chtěl jsem ti dát novoroční pusu,“ zazubil se Bill a známky po jakékoliv nevolnosti byly pryč. „Krásný Nový rok.“
„Chceš trávit první vteřiny nového roku na špinavém hajzlu?“ zakroutil Tom hlavou a vesele se usmíval. Ulevilo se mu, že Billovi nic není a v duchu ocenil jeho herecký výkon, když mu došlo, co se tady odehrává. Ani na vteřinu by jej nenapadlo, že všechno předstírá, aby jim poskytl trochu soukromí. Zařídil to ale skvěle, blesklo Tomovi hlavou.
„Chci trávit první vteřiny nového roku s tebou. Na místě mi nezáleží, dokud jsi tam se mnou,“ věnoval Tomovi pohled plný lásky a ten měl pocit, že se mu podlomí kolena nad bratrovými krásnými slovy. Okamžitě přitiskl své rty na růžové polštářky před sebou a spojil je do hlubokého polibku. Pro větší stabilitu položil ruce Billovi na bedra.
„Takže ti nic není?“ přece jen se zeptal starostlivě, když se od sebe odtáhli.
„Nene,“ zakroutil Bill hlavou. „Celý večer jsem nic nepil,“ usmál se a Tom v jeho očích zahlédl něco šibalského. Povytáhl jedno obočí a vybízel tak bratra, aby pokračoval.
„Novoroční sex si chci užít střízlivý,“ pronesl hlasem podbarveným touhou a natiskl své tělo na jeho hrudník. Jednou rukou se otřel v bratrově klíně, až z toho zaúpěl. Tom si stiskl spodní ret mezi zuby a oči stočil ke stropu.
„Oh, bože,“ zasténal sladce. „Zvládneš ještě chvilku hrát, že je ti zle?“ pohlédl zpříma na Billa.
„Jasně,“ přikývl Bill a ve tváři nechápavý výraz. „Proč?“
„Protože to je nejrychlejší způsob jak se odsud dostat aniž bychom museli někomu něco vysvětlovat,“ objasnil Tom.
„A až se dostaneme domů tak z tebe strhám všechno oblečení. Ty si přede mě klekneš na všechny čtyři a já ti to udělám jako nikdy v životě,“ pošeptal Billovi těsně u ucha, až mu z toho přejel mráz po páteři.
„Oh,“dokázal jen zasténat Bill a jeho tělo se okamžitě znovu přimknulo k tomu bratrovu. Cítil, jak sebou penis v jeho džínách škubl.
„Až doma,“ zasmál se Tom a plácl Billa hravě po zadku. Pustil ho z objetí a počkal, než opět nasadí ztrápený výraz. Otevřel dveře a krátce promluvil s jejich bodyguardem. Alex přikývl, na nic nečekal a vydal se pryč.
„Sežene nám taxíka,“ vysvětlil Billovi, když se vrátil do místnosti.
„Připrav se, že dneska budeš křičet moje jméno,“ zavrněl, než krátce přitiskl rty na Billův krk. Pak už na nic nečekal, popadl jej za ruku a táhl směrem k východu.
„Takže vítej doma,“ zahulákal vesele Tom, ale když se mu Bill zadíval do očí, nic veselého v nich nenašel. Pomalými kroky vešel do chodby, která pomalu přecházela v prostorný obývací pokoj. Jedna stěna byla celá prosklená a jemu se naskytl výhled na terasu a dech beroucí panorama L.A. Ohlédl se po Tomovi, ale ten se mezitím ztratil v domě. Došel proto několika kroky k oknu a přitiskl na okenní tabuli horké čelo. Na krátko zavřel oči, když se odněkud z hlubin domu začalo ozývat škrábání drápů po podlaze. Závratnou rychlostí se k němu řítil obtloustlý pes.
„Ty musíš být Pumba,“ usmál se Bill, klekl si k němu a hravě ho poškrábal po hlavě. Pes nadšeně vítal svého páníčka, přestože si jej dotyčný vůbec nepamatoval. Nadšeně poskakoval a snažil se mu olíznout tvář.
„Pomalu, kamaráde,“ řekl Bill a utíral si oslintanou bradu.
„Byl hrozně nešťastný celou dobu, co jsi byl pryč,“ pronesl náhle Tom. Billa to překvapilo, celou cestu v autě spolu prohodili sotva pár slova. Jeho bratr se zdál být v poněkud zádumčivé náladě.
Tom se opíral o futro a pozoroval celou scénu před sebou. Přišlo mu to tak známé a přirozené, až se mu z toho svíralo hrdlo. Bylo zvláštní mít Billa zase doma. Nikdy si úplně nezvykl na ticho, které ho tlačilo do uší, když byl dům prázdný. Byl zvyklý na Billovo brebentění, na zvuk hudby, kterou si Bill pouštěl, nebo na jeho věčné pobrukování. Jenže teď tady Bill stál a byl tichý jako ještě nikdy.
„Chceš vidět svůj pokoj?“ zeptal se Tom, aby prolomil napětí, které se mezi nimi začalo až hmatatelně rozpínat.
„Jo,“ kývl Bill a snažil se tvářit nadšeně. Žaludek měl však sevřený nevolností. Nevěděl, jak se má chovat a Tom mu svou ztuhlostí zrovna taky dvakrát nepomáhal.
Vyšli do patra a Tom otevřel první dveře vpravo, na které natrefili.
„Ty dveře dál jsou koupelna, kdyby ses třeba chtěl jít vysprchovat. Naproti je můj pokoj a ty dveře úplně vzadu jsou studio. Chtěl by ses tam jít podívat?“ otočil se na Billa.
„Možná později,“ zavrtěl krátce hlavou Bill a pokynul mu, aby vešel do místnosti před ním. Tom tak učinil, ale zastavil se hned u dveří. Nechal Billa vejít až doprostřed pokoje a sledoval ho, jak se rozhlíží. Pátral v jeho tváří po nějakém náznaku poznání, ale ničeho takového se nedočkal. Bill se tvářil jako by byl v místnosti poprvé.
„Umph, je to takové studené. Působí to na mě dojmem, že jsem tady moc času netrávil,“ pohlédl krátce na Toma a posadil se na svou postel. Toma píchlo u srdce. Blíž pravdě už ani být nemohl. Bill v tomhle pokoji nepobýval skoro vůbec. Chodil si sem jen pro své oblečení. Ve dne většinu času trávili v obýváku nebo ve studiu. A všechny noci bez výhrady trávili v Tomově pokoji, v Tomově obrovské posteli přitisknutí k sobě. Tom zatřepal hlavou, aby ze své hlavy vymazal obraz Billova nahého těla svíjejícího se pod ním.
„No, nechám tě teď tady, ať se zabydlíš,“ vyhrkl a spěšně opouštěl pokoj, aniž by dal Billovi příležitost něco říct.
O pár hodin později, když už slunce zašlo a místnost se ponořila do temnoty, Bill našel odvahu vystrčit nos z pokoje. Připadal si tak nějak nevítaný. Nebyl to jeho dům, byl Tomův.
Potichu sešel po schodech a vydal se směrem k obývacímu pokoji, odkud slyšel tlumené zvuky. Tom s někým mluvil po telefonu. Zastavil se, zcela skryt temnotou, která panovala na chodbě. Nechtěl ho špehovat, jen mu přišlo špatné rušit ho. Když Tom po několika minutách hovor ukončil, odvážil se vejít do místnosti.
„No ahoj, už jsem za tebou chtěl jít, jestli jsi v pořádku,“ usmál se Tom, jakmile ho uviděl. Jeho hřejivý úsměv dodal Billovi odvahu, aby si přisedl vedle něj na prostorný gauč.
„Nevěděl jsem, jestli stojíš o společnost,“ špitl Bill, přitáhl si kolena až k bradě a choulil se tak do ochranné pozice.
„Jasně, že jo. Nemusíš mít pocit, že se přede mnou musíš schovávat. Vím, že je to divné, ale tohle je stejně tak tvůj domov jako můj,“ pohladil ho Tom krátce po rameni.
„Vím, že jsem se dneska choval divně. Je to pro nás všechno nové a já jsem nevěděl jak s tím naložit,“ dodal po chvilce mlčení. Billovy ztuhlé končetiny se začaly pomalu uvolňovat. Tohle byl ten bratr, kterého znal a miloval. Ten, kterého objímal, když se probudil z narkózy. Potěšen touto změnou se v něm zvedla vlna zvědavosti.
„Tome, můžu se na něco zeptat? Víš na věci z minulosti,“ řekl odhodlaně.
„Rozhodně,“ přikývl vesele Tom. V duchu si nadával, že se choval jako idiot. Dělal, jako by byl Bill někdo cizí. To, že si nepamatuje část jejich společného života, neznamenalo, že přestal být jeho bratrem.
„Uhm, chci se zeptat. Chodil jsem s někým během té doby, co si nepamatuju?“ zvedl pohled od svých rukou a podíval se Tomovi do očí. Ten v duchu zaúpěl. To si pěkně naběhl. Řekl Billovi, že mu odpoví na otázky a on mu hned jako první naservíruje takovou bombu.
„Hm, já nevím,“ vybreptl po chvilce.
„Nevíš?“ podivil se Bill. „Neřekl jsem ti, jestli s někým chodím?“
„Ne, já… Chtěl jsem říct…“ koktal Tom. „S někým ses vídal, ale domů sis nikdy nikoho nepřivedl,“ Koneckonců tohle nebyla tak úplně lež. Domů si nikoho nepřivedl, protože ten někdo už tam byl.
„Hm,“ zamručel Bill. Odpověď ho evidentně neuspokojila, ale už se v tom dál nešťoural.
„A ty s někým chodíš?“ zkusil to Bill opatrně.
„Nic, co by přetrvalo do teď,“ odpověděl Tom. Taky prakticky pravda, protože s Billem už spolu nebyli. Nervózně poposedl na pohovce. Kam Bill těmito otázkami směřoval? Tušil snad něco? Vracely se mu vzpomínky, když byl konečně na místě, které znal?
„A, no… Tohle je docela intimní, ale ty… jsi gay?“ pronesl Bill hlasem tak tichým, že byl skoro na hranici šepotu a zčervenal až po kořínky blond vlasů, které mu trčely do všech stran.
„Cože?“ vytřeštil na bratra oči Tom. „Jak tě to napadlo?“
„Našel jsem svoje staré bloky, do kterých jsem si zapisoval nápady na písničky, a byla tam jedna taková malůvka. Podle všeho jsi na ní ty, jak to děláš nějakému klukovi a nad tím je v bublině napsáno: Miluju tvoji úzkou prdelku. Tak jsem si myslel…“ nedokončil Bill a neměl odvahu zvednout oči a podívat se bratrovi tváře.
Toma polilo horko. Pamatoval si naprosto přesně, kdy tato malůvka vznikla. Maloval ji on sám po jednom divokém odpoledni, kdy si to nejdřív rozdali na podlaze ve studiu a pak se přesunuli do jeho postele. Tom to namaloval v legraci, text k obrázku však přidal Bill. Hrozně se tomu tehdy nasmáli a Bill navrhoval, že napíše nějaký song o tom, jak to spolu dělají a bude to písnička, kterou si budou zpívat, když budou mít chuť na sex. Písnička však byla tak nemravná, že ji nedokončili a místo toho se na sebe vrhli. Bill ji potom pro jistotu z bloku vytrhl, roztrhal na tisíc kousků a hodil do koše. Nechtěl, aby ji někdo četl, takže teď alespoň nehrozilo nebezpečí, že by na ni narazil.
„Ne, já nejsem gay,“ zakroutil hlavou a byl teď stejně červený jako jeho bráška. „Tohle jsme malovali v legraci.“ Taky tak úplně nelhal. Nebyl gay. Jediný kluk, se kterým měl sex, byl konec konců Bill, jinak byl stoprocentně na holky.
„My?“ povytáhl Bill obočí. „Myslel jsem, že jsem to maloval já.“
„Víceméně jo,“ odpověděl Tom úsečně a doufal, že už se v tom Bill nebude dál hrabat. Prudce vstal a rozhlédl se po místnosti. Horečně přemýšlel, jakou výmluvu má použít, aby mohl odejít.
„Půjdu si dát sprchu a půjdu si lehnout,“ vyhrkl honem. „Vezmi si něco v lednici, jestli máš hlad. Je tam dnešní čína.“ Spěšně oběhl gauč a zmizel v patře.
Bill si jen povzdechl a ztrápeně se došoural do kuchyně, jež byla spojená s obývacím pokojem. Dle bratrových pokynů vytáhl z ledničky krabičku s jídlem. Když ji však otevřel a přičichl, uvědomil si, že nemá na jídlo ani pomyšlení. Vrátil tedy vše na původní místo a loudavým krokem se vydal zpět do pokoje.
Na sprchování už dnes neměl chuť ani dost síly, a tak si vytáhl ze skříně první tričko, které mu přišlo pod ruku, a převlékl se. Uléhal do postele se zvláštním tlakem v žaludku. Nemohl se zbavit onoho pocitu, že v téhle posteli nikdy nespal. O pár minut později uslyšel, jak klaply dveře Tomova pokoje. Povzdychl si a otočil se na druhý bok.
Tom, ještě hodinu po té, co si vlezl do své postele, nemohl usnout. Převaloval se ze strany na stranu a nemohl uvěřit tomu, že je jeho bratr konečně tak blízko a přece tak daleko. Uvědomoval si, že to Billovi vůbec neulehčuje, ale nemohl si pomoct. Jakmile se k němu přiblížil a na krátkou chvilku mezi nimi zavládla známá pohoda, cítil okamžitou potřebu Billa chytit a ulíbat jej k smrti. Jednodušší bylo zkrátka se mu vyhýbat, než předstírat, že je pro něj jen bratr. Uvědomoval si, že je to ta nejhorší možná taktika, jakou mohl zvolit. Jak by si Bill mohl na něco vzpomenout, když mu Tom neposkytuje potřebné podněty?
Přetočil se na záda, položil si předloktí na oči a frustrovaně si odfrkl. Když v tom uslyšel tiché zaklepání.
„Můžu dál?“ ozval se od dveří Billův hlas.
„Jasně,“ odpověděl spěšně Tom a nadzvedl se na loktech.
„Děje se něco?“ zeptal se a mžoural do tmy. Měsíc sice osvětloval jeho postel, ale Bill stál ve stínu. V tom se mu bolestně sevřelo hrdlo, když uslyšel tichý vzlyk. Posadil se a pokynul rukou, aby k němu bratr přistoupil blíž. Ten tak okamžitě učinil. Klekl si na Tomovu postel, posadil se na paty a ruce složil do klína. Hlavu pořád skloněnou dolů, přesto však Tom mohl jasně spatřit vlhké cestičky, jež zdobily Billovy tváře.
„Tomi, já tam sám neusnu. Je to jako když mě naši poslali na tábor a ty jsi zůstal doma, protože jsi byl nemocný. Každý večer jsem tam brečel, než jsem vedoucí přemluvil, aby zavolali našim, ať pro mě přijedou,“ potáhl Bill a snažil se utlumit vzlyky.
„Vzpomínám si na to,“ kývl Tom. I pro něj to byly nejhorší tři dny v životě. Ležel doma s horečkou a proklínal každou vteřinu, kterou nemohl strávit s malým bráškou.
„Chceš zůstat tady u mě?“ zeptal se a rukou poklepal na místo vedle sebe.
„Nebude ti to vadit?“ zvedl Bill hlavu a dlouze se zadíval do bratrových očí. Trochu jej uklidnilo, když v nich spatřil pochopení a něhu.
„Nebude mi to vadit,“ zakroutil hlavou Tom a na důkaz zvedl přikrývku, aby pod ni mohl Bill vklouznout. Ten na nic nečekal a okamžitě udělal, co se od něj očekávalo.
Tomův prvotní instinkt byl natáhnout se po Billově útlém těle a sevřít ho v náručí. Na poslední chvíli se však zarazil. Lehl si do dostatečné vzdálenosti, aby se bratra nedotýkal ani jedinou částí těla. Pohledem sledoval jeho tmavou siluetu, vděčný, že se k němu otočil zády a nemusel tak čelit jeho spalujícímu pohledu.
„V nemocnici si problém s usínáním neměl?“ zeptal se.
„Tam jsem dostával prášky,“ odpověděl mu Bill a Tom potěšeně zjistil, že už nepláče.
Mezi dvojčaty se rozhostilo uvolněné ticho. Tom si začínal myslet, že Bill usnul, když zazněla tichá otázka.
„Proč jsme se sem vlastně přestěhovali?“
Protože Georg a Gustav začali být až moc podezíraví a bylo jen otázkou času, než to na nás praskne, prolétlo Tomovi hlavou.
„Chtěli jsme pryč od toho tlaku, co byl v Německu. Novináři nám nechtěli
dát pokoj. Nemohli jsme nikam jít, všude nás pronásledovali fanoušci. Tak jsme utekli sem, abychom mohli žít normální život,“ odpověděl mu frází, kterou měli naučenou pro média.
„Aha,“ pronesl Bill. Pak už ani jeden z nich neřekl ani slovo. Bill usnul docela rychle. Tom se však ještě dlouho převaloval uvězněný někde mezi touhou a frustrací, že je jeho bráška tak blízko, ale nesmí se jej dotknout.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Oh, tohle je vážně smutné. Úplně mi trhá srdce si číst přítomnost a především to, jak obtížné je to teď pro oba. Tom to Billovi moc neulehčuje, jen co je pravda, a Bill tak musí mít pocit, jakoby vztah s Tomem za ty čtyři roky, co si nepamatuje, ochladl. Ani jeden netuší, jak se ke dvojčeti chovat, a proto cítím celkem dusnou atmosféru a nervozitu pomalu z každé věty. Věděla jsem, že to budou mít kluci složité, ale netušila jsem, že až tolik. Doufám, že se Tom brzy vzpamatuje, protože větší city by Billovi rozhodně projevovat mohl a myslím, že Bill by za vřelé obětí byl neskutečně rád, ač by bylo v posteli.
Na stranu druhou ale ani Toma nemůžu obviňovat, protože chápu, že je pro něj vše nové, má možná strach, že se neovládne a místo objímání na Billa skočí a bude jej líbat. Chápu, že mu všechno připomíná minulost a Bill mu to svými dotazy, na které neví jak odpovědět, taky neulehčuje.
Kluci se dostali do dost prekérní situace a já doufám, že Tomovi něco otevře oči, aby se začal chovat vřeleji. Takhle se Billovi snad ani žádné vzpomínky nevrátí..Budu jim držet palce a doufat, že v příštím díle už to bude zase o maličko lepší. 😉
A pohled do minulosti byl opět kouzelný. ♥ Prvně mi bylo Billova stavu líto, ale když jsem zjistila, že se blíží Nový rok, bylo mi jasné, že Bill šije nějakou kulišárnu, aby si mohl vychutnat novoroční polibek s Tomem a nepletla jsem se. Oba spolu tvořili dokonalý pár a já opravdu doufám, že se Billovi vrátí všechny tyhle nádherné okamžiky a brzy navážou tam, kde skončili.
Moc děkuji za krásný, i když velmi smutný díl. ♥
Krásná povídka, ale dnešní dílek je něčím smutný a zároveň něčím nádherným. Chápu Toma, že má strach, že neví, co ho čeká…ale Bill má určitě zaky strach a zároveň musí být frustrovanej jak něco, protože hledat něco v paměti, co tam máš zamlžené…hrůza. Vůbec jim to nezávidím, ale snad to kluci spolu překonají a zase budou šťastni. Ale rozhodně by se Tom měl snažit nějak, něčím Billovi tu jeho zatoulanou paměť něčím nakoupnout, aby se vrátila…ale chápu jeho strach. Asi to nemůže na Billa jen tak vybalit – to by ho asi vyděsilo…ale díky za díl a snad kluci najdou, co je třeba. Protože láska překoná všechno. 🙂
Je evidentní, že oba trpí jako psi. Tom aspoň ví, proč to tak je, ale Bill je úplně ztracený. Vůbec jim tuhle situaci nezávidím. Myslím, že by pomohlo, kdyby Tom přestal zoufat nad tím, co bylo a zkusil Billa znovu sbalit. 😀 Čekat jestli si vzpomene, by mohlo mít katastrofální následky.
Díky, těším se na pokračování.
Toma mi je strašne ľúto, pretože ten si pamätá o čo všetko prišiel a to musí byť príšerné ale ani Bill to nemá jednoduché. Bolo pekné ako túži po Tomovom objatí a po Tomovej prítomnosti pri spánku, len mi je ľúto, že sú obaja takí stratení a neopovážia sa urobiť to čo naozaj chcú. Snáď to nepotrvá dlho a Bill pochopí čo bolo…
Je mi jich líto jeden ví druhy tápe jsem zvědavá co bude dál.
Mě je celé téhle situace tak strašně líto, až se mi u toho chtělo brečet. Nejradši bych Toma něčím přetáhla po hlavě, aby se vzpamatoval, a Billa pořádně obejmul! Já chápu, že to má těžké, ale Bill je na tom rozhodně hůř!!!