autor: Muckátko :o*
Ahoj moji věrní čtenáři,
při projíždění mých povídek se ukázalo, že z celkového počtu čtyř dokončených povídek měly všechny happy end (gramaticky správně – happy ending). Docela velká kopa štěstí, nemyslíte? Když jsem se tak nad tím zamyslela, zjistila jsem, že tahle pátá povídka by byla zápletkou dost dobrým materiálem i příležitostí na první ne tak šťastný konec, takže jsem se rozhodla. Dávám vám s velkým předstihem dopředu vědět, že jedna z postav to s námi do konce nedotáhne – a určitě to nebude „jen“ život nějakého policisty, kterého byste zvládli postrádat, takže se na to pomalu připravujte. Vaše zákeřené a prosbami neoblomné Muckátko :o*
Možná jsi to ty, kdo potřebuje zachránit
Dny plynuly naprosto stejným tempem, ačkoli Tomovi se každý následující prodlužoval o několik extra hodin. Svůj čas trávil ve svém pokoji nebo v obýváku, kde jen seděl na pohovce a mlčel. Už ani Ameliiny návštěvy ho nedokázaly povzbudit a na chvíli mu vrátit pocit, že je stále součástí světa. Připadal si, jako by byl úplně zapomenut. Neměl žádné zprávy od policie, jak pokračuje vyšetřování, ani David se mu nepokusil ozvat. Hmatatelně cítil, jak se pomalu ale jistě mění celá jeho osobnost. Nebyl tu žádný David, který by zachraňoval jeho zadek, vyřizoval jeho rozmary, žehlil jeho průšvihy, žádný bodyguard, kterému by tu a tam mohl dělat ze života peklo a střílet si z něj, žádné upištěné fanynky, které by povznášely jeho ego k nebi, žádné jednorázovky, se kterými by zase na čas upustil páru a uvolnil se.
Ten arogantní sebestředný Tom Kaulitz se pomalu ztrácel ve zdech toho domu, který se mu stal domovem, a stával se z něj úplně jiný člověk. Muž, který si začíná uvědomovat hodnotu lidských vztahů, důležitost příjemné konverzace a vůbec společenského chování vůči svému okolí. Pokud se mu snad někdy podaří se z domu dostat a vrátit se ke všemu, co měl, bude z něj zase ten starý Tom, kterým byl, když začínal. Slušný ke všem lidem, vděčný za každou nabídku, příjemný ke svým fanynkám, než mu sláva a moc opět stoupnou do hlavy a on se vrátí ke svému obvyklému já, aby mohl prezentovat svoji image, která mu vydělávala peníze.
Kromě dvou dalších převazů, díky kterým s Tomem musel Bill strávit několik minut ve stejné místnosti, se oba vrátili ke svému obvyklému chování. Bill Toma naprosto ignoroval a Tom k němu vysílal pohledy, ve kterých se mísil vztek, ukřivděnost, ale i žádost, aby se v agentovi něco zlomilo a on s ním začal alespoň mluvit. Tom měl tisíce otázek, na které neznal odpověď, a přitom zdroj veškerých odpovědí byl jen o pár místností dál. Byl to ten pocit tajemna, který Toma přitahoval, ale zatím nenašel cestu, kterou by se mohl vydat, aby se přiblížil alespoň k nějakému zjištění.
Jeho tiché pravidelné rozjímání přerušily kroky, které se ozvaly v chodbě. Tom zvedl hlavu, aby se podíval, jak jeho bodyguard míří k domovním dveřím. Tom se zamračil. Amelie u nich byla včera, takže ona to být nemohla. Odpověď přišla naštěstí pro Toma záhy. Za agentovými zády se objevil lékař, který Toma ošetřoval.
„Dobrý den, pane Kaulitzi,“ pozdravil doktor a odložil kufřík na stolek.
„Dobrý den,“ odpověděl Toma a čekal, co se bude dít.
„Přišel jsem vám zkontrolovat zranění a vytáhnout stehy,“ osvětlil mu.
„Aha,“ odtušil Tom nezaujatě. Ani si nevšiml, že už uplynul více než týden od celého incidentu. Dny se mu slévaly v jedno velké neurčito.
„Je vám dobře?“ zamračil se lékař, když otevřel svůj kufřík a našel gumové rukavice. Tom na kratičký okamžik spojil pohled se svým bodyguardem, který ostražitě postával kousek od nich a sledoval každý lékařův pohyb.
„Nic mi není,“ odpověděl jednoduše a stočil pohled ke svým rukám.
„Dobře. Nejdřív se podíváme na vaše dlaně,“ řekl doktor a osvobodil obě Tomovy ruce od obvazů. „Nooo. Dlaně se nám zahojily moc pěkně, takže obvazy už nebudou třeba, ale pokud budete manipulovat s nějakými chemikáliemi, jako jsou nějaké dezinfekční prostředky na podlahu nebo nádobí a podobně, určitě si vezměte gumové rukavice a také prozatím dbejte na zvýšenou hygienu. Častěji si myjte ruce a na noc můžete dlaně natřít nějakým zvlhčujícím krémem, aby se vám nevysušovaly a poraněná kůže nepraskala,“ doporučil mu. Tom jen mdle přikyvoval hlavou. „Tak jo. Teď se vrhneme na ty stehy. Posaďte se prosím rovně a nehýbejte se,“ naporučil mu a z pouzdra vytáhl nůžky na nastřihnutí stehů, přičemž Bill okamžitě zpozorněl, protože v jeho očích nedržel doktor lékařský nástroj, ale zbraň, která byla příliš blízko jeho klienta. Doktor mohl být tisíckrát prověřený, ale Bill nevěřil nikomu. Jen sám sobě.
Nastřihl na všech třech ranách šití a natáhl se pro pinzetu, kterou začal pomalu vytahovat veškeré stehy z Tomova obličeje. Poté odložil pinzetu, natáhl se pro dezinfekci, očistil rány po vytažených stezích a přelepil je obyčejnými náplastmi.
„Dnes nechte rány ještě zalepené, dokud se nestáhnou ranky po stezích, ale jinak už nic nepřelepujte, aby se váš obličej mohl zahojit kompletně. Musím říct, že se vám zahojilo vše nad očekávání dobře. Počítal jsem s tím, že vám po těch zraněních zůstanou jizvy, ale všechny řezné rány vypadají, že se stáhly do úzkých nepatrných linek, ale i kdyby se tak nestalo, říká se, že jizvy dodávají člověku na charakteru,“ zažertoval lékař, ale byl jediný, kdo se jeho průpovídce zasmál.
„Je to všechno?“ ozval se Bill chladným hlasem.
„Ode mě ano, pokud nic nepotřebuje pan Kaulitz…“ naznačil. Tom jen zavrtěl hlavou.
„Pak mě tedy těšilo.“
„Na shledanou,“ rozloučil se Tom.
„Na shledanou,“ odpověděl mu lékař, sbalil své náčiní a nechal se agentem odvést z domu a pak i z pozemku. Tom se vrátil do své předchozí polohy. Nezdvihl pohled od podlahy, ani když slyšel, že se agent vrátil do místnosti a zůstal stát kousek od Toma. Jasně cítil, že ho propaluje pohledem. Tentokrát byl Tom chytřejší. Mlčel a dělal, že agenta vůbec nevnímá.
Ve chvíli, kdy se Billovy rty rozevřely, z řídící místnosti se ozvalo zvonění telefonu, které Billa donutilo se okamžitě otočit a přejít do místnosti.
Tom zavřel oči a hlasitě vydechl, hledaje ve své mysli něco, nad čím by mohl dumat po zbytek dne, aby se zabavil, ale nebylo mu to dovoleno, protože se v obýváku znovu objevil Bill.
„Komisař Leßner s tebou chce… mluvit,“ dodal ztěžka a podal svému klientovi telefon. Pustil zařízení, jakmile si ho Tom převzal, a zamířil do kuchyně. Ne aby Tomovi poskytl soukromí, ale aby mohl beztrestně poslouchat, o čem spolu budou oba muži mluvit, ačkoli věděl přesně, o co půjde a to něco se mu dnes zřejmě stane osudným.
„Halo?“ přiložil si Tom telefon k uchu.
„Dobrý den, pane Kaulitzi, komisař Leßner,“ ohlásil se muž.
„Dobrý den.“
„Chtěl jsem se jen omluvit, že jsem nemohl být přítomen, když vás navštívil lékař, protože jsem se nemohl vzdálit z pracoviště, proto jsem se chtěl zeptat, jak se vám daří.“
„Fajn. Doktor říkal, že se všechno zahojilo nad očekávání dobře,“ přetlumočil mu Tom.
„To moc rád slyším, pane Kaulitzi, samozřejmě stále platí, co jsem vám řekl při převozu. Pokud budete trvat na poskytnutí náhrady za pozdější léčbu, nebude problém,“ ujišťoval ho.
„Já vím.“
„Ještě je tu jedna věc, na kterou bych se rád zeptal.“
„Ano?“
„Chci vědět, jestli se vám agent Trümper omluvil.“
„Omluvil? Za co?“ nakrčil Tom čelo a Bill odposlouchávající hovor z kuchyně zadržel dech. Přišlo to dřív, než čekal.
„Za své chování a za to, co vám způsobil, ale podle toho, jak se ptáte, vidím, že neuposlechl mého rozkazu, což mu už jen tak neprojde,“ pronesl komisař tvrdým zlým hlasem.
„Oh ne, počkejte. Za to… za to se mi už omluvil,“ vyhrkl Tom.
„Lžete, pane Kaulitzi?“ zeptal se komisař podezíravě. „To by nebylo moc chytré, lhát komisaři.“
„Samozřejmě, že nelžu. Za to, co mi udělal, se mi omluvil hned po tom, co vystřídal agenta Neureuthera. Nevěděl jsem, že mluvíte o tomhle. Zněl jste, jako by se mi měl omluvit ještě za něco jiného, ačkoli si nejsem vědom ničeho, za co by se mi měl v poslední době omlouvat,“ bruslil Tom na tenkém ledě. Ani nevěděl, proč Trümperovi zachraňuje zadek, ale možná to byl komisařův hlas, ve kterém zaslechl drobné vítězství, že konečně našel něco, díky čemuž se bude moct po Trümperovi svézt.
„Dobrá tedy. V tom případě je všechno v pořádku. Jsem rád, že je váš zdravotní stav v pořádku.“
„Děkuji za vaši starost.“
„Není zač. Prozatím na shledanou.“
„Na shledanou,“ pípl Tom a telefon oddálil od ucha hned, jakmile komisař ukončil hovor.
Vstal z pohovky a zamířil rovnou do kuchyně, aby mohl telefon odevzdat Billovi, který stál čelem k lince a vypadal, že hledá něco neurčitého v horních skříňkách, aby je mohl zavřít a otočit se ke svému klientovi.
„Tady je mobil,“ pronesl Tom, položil zmiňovanou věc na jídelní stůl a hodlal se odebrat do pokoje, aby na nějakou dobu změnil své působiště.
„Počkat!“ ozvalo se za ním. Tom zastavil své kroky a jen natočil hlavu ke svému rameni, aby dal agentovi najevo, že čeká, co řekne. „Proč jsi to udělal?“ zeptal se Bill. Tom se posmutněle usmál a bez odpovědi vyšel z kuchyně. Bill se ale odmítal nechat odbýt. Hmátl po mobilu a klidným, i když svižným krokem dohnal Toma na chodbě. „Proč jsi lhal a řekl mu, že jsem se omluvil, když oba víme, že jsem to neudělal?“ zeptal se Bill znovu tentokrát téměř až výhrůžným hlasem, který sliboval trest, pokud nebude jeho otázka zodpovězena. Tom se zastavil a otočil se tváří v tvář svému bodyguardovi, který stál jen pár kroků od něj.
„Neuposlechnutí rozkazu? Dostalo by tě to do velkýho průšvihu,“ podotkl Tom klidným hlasem.
„A? To by ti přeci udělalo radost, nebo ne? Po tom všem bys to mohl považovat za své vítězství,“ zasyčel.
„Možná,“ pokrčil Tom rameny.
„Možná co?“
„Možná jsi to ve skutečnosti ty, kdo potřebuje zachránit,“ pověděl a podíval se agentovi zpříma do očí.
„Cože?“
„Víš, já jsem ztratil svobodu a je možné, že nakonec ztratím i svůj život, pokud se něco pokazí, ale ty… ty ztrácíš sám sebe a budeš to ty, kdo s tím bude muset žít, ne já,“ špitl a z chodby odešel.
Zmatení vepsané do Billovy tváře mu jasně napovídalo, že jeho bodyguard se momentálně nezmůže na žádnou další otázku nebo vysvětlení. Odhadoval, že má co dělat, aby pochopil a vstřebal, co mu Tom pověděl, proto bylo příhodné, aby ho Tom nechal samotného, aby si jeho slova mohl v klidu přebrat, i když Tom nebyl tak naivní, aby si myslel, že si z nich něco vezme. Pravděpodobně je hodí za hlavu jako všechno ostatní.
Opak byl pravdou. Místo aby Bill zpupně pohodil hlavou a vrátil se ke svému novému já, něco ho přinutilo vystoupat po schodech do patra a zaťukat na dveře od pokoje jeho klienta. Jako by to ani nebyl on. Nemohl to být on, protože on by tohle nikdy neudělal.
Osoba obývající ložnici se krátce po zaklepání objevila mezi futry.
„Nemůžeme být přátelé,“ vyhrkl Bill naléhavě.
„Snažíš se přesvědčit mě nebo sám sebe?“
„Prostě nemůžeme!“ trval Bill na svém.
„Já tě o to nežádám. Ani tě do ničeho nenutím,“ připomněl mu.
„Tak co teda chceš?“
„Chci mluvit.“
„Mluvit?“
„Ano. Mluvit. Jako například dostat odpověď na přání dobrého rána, popovídat si o nemožném snu, který se nám zdál, postěžovat si na počasí. Cokoli. Nevěřím tomu, že je ti fajn, když jsi celé dny zavřený v té místnosti a skoro nevytáhneš paty,“ odhadoval.
„Zvykl jsem si,“ oponoval mu agent.
„Tak to je ještě smutnější.“
„Proč?“
„Že odstrkuješ lidi, protože ses naučil být sám.“
„Odmítám dovolit, aby se to stalo znovu,“ pronesl Bill tvrdě.
„Koukni. Umím si dát dvě a dvě dohromady a je mi jasné, že se stalo něco, na co chceš zapomenout, ale měl by sis uvědomit, že dva lidé nikdy nebudou stejní a to, co ti udělal jeden člověk, automaticky neznamená, že ti to udělá i druhý.“
„Nevíš, o čem mluvíš. Nevíš nic,“ sykl Bill skoro až obviňujícím tónem.
„Správně. Nic nevím a pochybuju, že ty mi to řekneš, když se mnou odmítáš mluvit a možná je to tak lepší. Když nemám páru, co se stalo, jak si můžeš být tak zatraceně jistý, že udělám to stejné?“
„Nejde o tebe. Já nevěřím především sobě,“ dovolil si prozradit a ve chvíli, kdy se zadíval Tomovi do očí, mu na okamžik dovolil zahlédnout toho starého Billa, který byl zamknutý v agentu Trümperovi na tisíce zámků. Křičel a lomcoval s mřížemi, aby ho někdo zachránil.
„Pak ti můžu slíbit, že bych tě nikdy nenechal udělat něco, s čím bych nesouhlasil.“
„To říkáš teď.“
„Podívej, takhle bychom se tady mohli dohadovat do nekonečna. Já nevím, o co jde, a ty mi chceš neustále něco vyvracet, protože ty víš, o čem mluvíš. Co takhle najít nějaký kompromis?“
„Jaký?“
„Civilizovanou nezávaznou konverzaci?“
„Možná,“ připustil Bill.
„Fajn. Jsem rád, že jsme si to ujasnili. Já tě otravovat nebudu, když o to očividně nestojíš, ale když budeš chtít, prostě přijď.“
„Možná,“ zopakoval Bill.
„Okay.“ Bill kývl hlavou a odešel.
Po cestě na své působiště si přehrával vše, co padlo mezi ním a Tomem. Stále nehodlal vypustit starého Billa na povrch, ani kdyby Tom prosil na kolenou, ale možná by přece jen mohl malinko pootevřít tu klec, ve které své staré já uvěznil. Jen na malou skulinku, aby byl schopný vést tu civilizovanou nezávaznou konverzaci, o kterou Tom předtím požádal.
Víc než to, ale Tomovi nenabídne.
**
Příště: „Snaha se cení“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
No, to je od tebe hezké, že se chystáš někoho odkrouhnout a dáváš nám to takhle dopředu vědět, abysme se už mohly začít bát… 🙂
Tomovi patří palec nahoru za to, že opět zachránil Billovi zadek a že se pomalu, ale jistě začíná dostávat pod tu jeho tvrdou slupku. Bill díky tomu začíná působit skoro lidsky. Opravdu to vypadá, jako že už se kdysi s nějakým klientem "přátelil", ale zřejmě ho nedokázal ochránil…
Díky za díl
Doufám, že budu jediná, ale mám pocit, že tohle je moje poslední kapitola, protože tuto povídku mám tak ráda, že bych nesnesla špatný konec. Jinak skvělý díl, jako vždy!
Pane bože, konečně nějaký pokrok. 21 dílů a teprve spolu začali mluvit. Takovým tempem jich nakonec bude 150. Ale Ok. Já smekám před tvým uměním, protože píšeš fakt skvěle. Na tom není nic co bych mohla vytknout. Po tvých minulých povídkách už bych asi měla být zvyklá, ale s každým dalším dílem se modlím aby už se něco stalo. A dneska konečně vidím nějaký posun. Vřele ti za to děkuji.
[2]: Taky o tom uvažuju. 😀
Přiznávám, že také nemám ráda špatné konce, ale chápu, že takto navozená atmosféra a téma, nutí člověka prožilvat silné emoce…a ikdyž budu počítat s nejhorším, stejně mě to zaskočí, rozesmutní, ale tvé povídky mám velmi ráda a tahle je zaktéž skvělá jako všechny tvé dosavadní práce, a proto si myslím, že nebude fér tě nutit, aby jsi změnila plány…myslím, že i přesto, že mě čeká neštěstí a smutek, mě uspokojíš a nemám důvod se nezajímat o to, jak to bude dál anebo přestat číst….protože Romeo a Julii jsem taky četla a několikrát, i přesto, že je to velmi smutné a přála bych si pro ně jiný konec. Díky.
Chm, mozna by bylo lepsi nerikat nahlas, ze konec nebude jako obvykle dobry. Zkazilo mi to nahled na povidku. Protoze nesnasim spatne konce a povidkami s nimi se vyhybam. Mozna kdyz je zivot kruty, vyhledavame to hezke aspon tady na webu. Nicmene, jsem rada, ze Bill se alespon malilinko otevrel a aspon uvazuje nad nejakou verzi konverzace.
Diky za dil 😉
Ne, ani na to nemysli! Prosím, prosím, ať skončí ti dva spolu, prosím! Teď si připadám jak malé dítě, které prosí svou mámu, aby mu koupila sladkost 😀 Ale vážně, prosím! Nemám ráda špatné konce a jestli tahle povídka neskončí dobře, budu nad tím neustále přemýšlet a zkazíš mi několik dní! 🙁
Tom je tak hodný, že se Billa zastává i po tom všem, co mu udělal a jak na něj byl nepříjemný. Bylo by pěkné, kdyby se bavili aspoň trochu a snad se mu Bill později otevře. Překvapilo mě, že s Tomem takhle dlouho mluvil, to by snad rekord 😀
Těším se na další díl, ale bojím se, co přijde.
Doufám že se to trošku mezi nimi srovná je dobře že to Tom nepráskl že se Bill neomluvil.
Emoce se ve mně pořádně víří a nebudu zastírat, že je to především kvůli proslovu, který jsem musela pár minut rozdýchávat. Myslím, že mě tady už většina lidí zná, proto ani nebudu rozpitvávat to, proč nemám ráda špatné konce, protože bych se jen dokola opakovala. Pokud vím už na začátku, že povídka špatně končí, zásadně ji nečtu. Takhle v průběhu povídky se to dozvědět opravdu není žádný med. Má zvědavost mi ale nedá, takže povídku určitě dočtu, otázkou je, zda si ji budu moci užívat tak jako doteď. Špatné konce jednoduše nejsou pro mě, nenesu je dobře a především u dobrých povídek mě rozpoltí na několik částí, a i když je to ´jen povídka´ prožívám to všechno tak, jako by se to dělo v mém skutečném životě. Rozhodně Tě nebudu přemlouvat, je to Tvá povídka a Tvé rozhodnutí, já ho budu muset jednoduše přijmout.
Uklidňuje mě trochu to, že jestli Bill zůstane tímhle studeným psím čumákem, tak mi bude ve finále jedno, jestli to bude on, kdo ze scény zmizí..
Ačkoli abych jen nesýčkovala, tak jsem ráda, že alespoň dneska Bill udělal nějaký pokrok. Nemůžeme od něj žádat hned nějaké zázraky, musíme být rádi za každou pozitivní věc u něj, takže zatím mám pocit, že to s jeho slušností teď bude o maličko lepší.
Tom je větší formát než jsem si myslela, protože krýt Billa v téhle situaci je opravdu obdivuhodné. Já bych na Tomově místě sice udělala to samé, ale nevím, zda bych s Billem dokázala takhle v pohodě mluvit. Tom má jednoznačně můj obdiv za to, že to s Billem ještě nevzdal a že se ještě z toho všeho nezbláznil. Je rozhodně lepší člověk než si sám o sobě myslí.
Děkuji za další díl. 🙂
Jako většina jsem se oklepala hrůzou, co na nás chystáš. Představa je to děsivá, asi bych to radši dopředu nevěděla. Teď se budu celou dobu klepat, kdo bude ten nešťastník.
Nicméně se přesto těším na pokračování. 🙂
Super pokračování 🙂
No to snad ne! Muckátko! Sic já, jako autor vesměs tragických a dramatických povídek, kde bych šťastné konce spočítal na prstech jedné ruky, která je postižená rozsáhlou amputací, se teď děsím, co se ti honí v hlavě.
U mě se tak nějak s tím, že kuchnu hlavní, nebo jinak důležitou osobu prostě počítá a ty teď na nás takový šok?
Pokud zabiješ hlavní postavu (což v tomto případě jsou to všechny postavy, od Toma začínaje, až po Amy konče…), tak si vedle teto postavy půjdu lehnout na krchůvek. 😀 Pořídím si luxusní náhrobeček a budu se s touto postavou popelit v urně, protože prostě nebude sama. 😀 Život "jen" nějakého policisty, bych asi vydýchal lépe…
Todle bude doják, u kterého bych už měl teď začít brečet. Dneska byl zlomovy bod a to ten, že Bill se po 21 .díle, dozvěděl, že tu papulu má nejen na piti kávy a jezení suchého rohlíku, který Tom schoval pod matraci na celé dva týdny, ale také slouží k jiným účelům… prostě bomba. 😀
Myslím si, že oba si prochází změnou osobnosti, z Toma je uzlíček nervů a Bill se pomalu začíná otevírat.
Ah bože, nevěděl jsem, že to někdy u této povídky řeknu, ale doslova se děsím dalších dílů! O_O ale děkuju za díl, samozřejmě 😀
Avšak mé subjektivní pocity jsou dnes jednoduše takové -> O_O D.
Teraz mám strach čítať ďalej. V takýchto situáciách, keď je koniec neistý zvyknem počkať na dokončenie poviedky a rozhodnem sa čítať až podľa záverečných komentárov. Nezvládam trápenie v poviedkach. V živote je toľko smutných a zlých koncov, že do ríše fantázie si chodím mojej ťažko skúšanej duši pre úľavu. Ako si to teda myslela? Fakt sa bojím čítať ďalej.