autor: Zarlina
Pojďme si promluvit
Po době, která mu připadala daleko delší než jen dvě hodiny, byli konečně zpátky na zemi, a i když se Bill vůbec netěšil na rozhovor, který měl přijít, tak moc se mu ulevilo, že má konečně nohy opět na pevné zemi, že se ani neobtěžoval si s tím dělat starosti. Stejně svůj názor nezmění, takže opravdu nezáleželo na tom, co se mu Tom chystal říct.
Co jej trochu obtěžovalo, byl fakt, že jakmile skončí s mluvením, bude se muset opět vrátit do vzduchu, a zatímco někdo, kdo evidentně pracoval pro Toma nebo pro letiště, nakládal auto zavazadly, která Bill dříve ani neviděl, hodil nešťastným pohledem po letadle a už mu začínalo být tak trochu špatně.
Bude se muset vrátit sám. Bez ohledu na to, jak moc se mu nelíbilo sdílet letadlo s Tomem a jeho dcerou, stále to bylo o hodně lepší, než být sám a on se vůbec netěšil na návrat o samotě.
Chytil pevněji tašku s laptopem a otočil se od toho velkého, kovového monstra směrem k autu, jen aby spatřil, jak Tom právě zavřel dveře za svou dcerou a otočil se k němu.
„Připraven jít?“
„Proč bych neměl být?“ Zamumlal Bill. „Neřekl bych, že tady mám něco jiného na práci.“
Tom se na něj jen usmál a ukázal směrem k vozidlu a Bill s povzdechem nasedl a zabořil se do sedadla spolujezdce.
Za normálních okolností by byl ohromen tím, že se nachází v tak pěkném autě, určitě to bylo jedno z nejdražších, které kdy viděl, a kožené sedadlo bylo tak pohodlné, že by na něm pravděpodobně dokázal strávit zbytek svého života, aniž by si stěžoval. Nicméně jelikož ho vezlo tam, kam nechtěl, tak byl příliš tvrdohlavý na to, aby si to užil, zamračeně zíral do svého klína a odmítal si dokonce i jen začít myslet pěkné věci o tom stupidním autě.
Tom také nastoupil a se zamáváním k lidem, kteří mu pomáhali, nastartoval auto a o pár vteřin později už byli na cestě. Bill se s povzdechem opřel o opěradlo a přemýšlel, jestli by se vůbec měl obtěžovat s otázkou, kam to jedou, nebo by měl prostě počkat a uvidí. Došlo mu, že vlastně vůbec neví, kde to jsou. Nevěděl ani, jaká je to země, a tak zamračeně vyhlédl z okna a snažil se spatřit něco, co by mu mohlo prozradit něco o jeho okolí.
Ale neměl takové štěstí. Tom rychle odbočil na velmi malou silnici bez jakýchkoliv značek a Bill po chvíli svou snahu vzdal. Silnice byla jako každá jiná a nebylo nic zvláštního na stromech nebo domech, které míjeli. Dost dobře mohli být stále doma, a Billa to tak nějak trochu obtěžovalo.
Proč letět dvě hodiny letadlem na místo, které bylo úplně stejné, jako to, kde jste žili?
„Nevadilo by ti mi říct, kde to jsme?“ Zeptal se nakonec a pohlédl na druhého muže.
„Promiň,“ řekl Tom s jemným úsměvem. „To ti neřeknu. Je to něco jako tajemství. Nikdo, s výjimkou několika málo lidí, neví, kde to je, a já bych byl raději, kdyby to tak zůstalo.
Bill se zamračil, ale neprotestoval a s dalším povzdechem se natáhl pro svůj laptop, aby zkontroloval, že je jeho článek řádně uložený. Ta stupidní věc se rozhodla, že potřebuje aktualizovat, zatímco Bill psal, a přestože věděl, že je jeho počítač velmi dobrý v ukládání věcí, stále se obával, že je jeho práce pryč a tak netrpělivě poklepával prsty o své koleno a čekal, než se znovu zapne.
Úlevně si oddechl, když se mu dokument otevřel, a zároveň se ujistil, že je řádně uložený, aby se v žádném případě nesmazal. Po rychlém pohledu na Toma si také udělal extra kopii, kterou si schoval do jedné z mnoha složek a tu ochránil heslem. Jen pro případ.
„Takže to je ten tvůj článek, jo?“ Zeptal se Tom s pohledem namířeným na laptop a zamračil se. „Máš o nás i pár dost dobrých fotek…“ povzdechl si. „Chci vůbec vědět, co se tam píše?“
„Jen to, že máš dítě a nějaké spekulace o jejím věku a o tom, kdo je matka,“ Bill pokrčil rameny a znovu laptop zavřel. „Není to moc zajímavé, ale bude to stačit, aby to přilákalo zájem lidí.“
„To se vsadím,“ zamumlal Tom. „A kdy to bude venku?“
„V pátek,“ odpověděl Bill a podíval se na něj s podezřívavým pohledem. Nebyla celá ta věc s Billem, kterého vzal s sebou, o tom, aby se jej snažil přesvědčit k vymazání těch fotek? Tak proč to najednou znělo, jako by se už vzdal? „Během týdne dokončím článek a ve čtvrtek ho odešlu šéfové.“
Tom přikývl, rty měl pevně sevřené. Vůbec nevypadal šťastně a Bill mu to neměl za zlé. Ale nic dalšího neřekl a jen se ohlédl na svou dceru, než trochu zrychlil. Ne moc, ale dost na to, aby si Bill uvědomil, že je daleko naštvanější, než dával najevo.
„Tati,“ promluvila najednou dívka. „Bude tam Dani?“
„Přijedou zítra, miláčku,“ odpověděl Tom vřele a Bill byl téměř ohromen tím, jak dobře dokázal skrýt svou rozmrzelost, když mluvil ke svému dítěti. „Gustav dnes musel do práce, takže přiletí až zítra.“
Blonďatá dívenka šťastně vykvikla a Tom se pousmál, jak na ni opět pohlédl, než se zaměřil zpět na cestu před sebou.
„Dani?“ Zeptal se Bill, ačkoliv neočekával odpověď.
„Dcera jednoho z mých přátel, Gustava,“ vysvětlil Tom s pokrčením ramen. „Je o rok starší než moje holčička, ale jsou nejlepší kamarádky. Mají letní dům blízko toho našeho.“
Bill přikývl, překvapen těmi informacemi, ale došlo mu, že mu to také bylo kompletně k ničemu. Nikomu nezáleželo na tom, jestli Tomova dcera měla kamarádku, pokud to nebyl někdo slavný, a jelikož mu o tom Tom tak snadno řekl, tak vážně pochyboval, že by tahle Dani byla vůbec něčím zajímavá.
„Řekneš mi alespoň, v jaké jsme zemi?“ Snažil se Bill, zatímco se znovu rozhlížel po okolí a nelíbil se mu pocit, že neví, kde je.
„Ne,“ odpověděl Tom se škádlivým úsměvem. „Ale neboj se, před půlnocí budeš doma.“
Bill si povzdechl, ale neodpověděl. Měl pocit, že Tom je stejně tak tvrdohlavý jako on, a tak tam nebyl žádný smysl snažit se jej přemluvit, aby mu prozradil, kde jsou. Bude se prostě muset vypořádat s pocitem, že je na několik hodin naprosto ztracený. Stejně tam nezůstane na dost dlouho, aby na tom místě cokoliv zažil.
Poté jeli v tichosti a jediná věc, která byla občas pronesena, byla slova dívenky na zadním sedadle, která se chtěla o něco podělit nebo se na něco zeptat svého otce, ale mezi Tomem a Billem nebylo řečeno nic a po asi čtyřiceti minutách se zdálo, že dosáhli svého cíle.
Velká brána se otevřela, jakmile Tom zvenčí zadal heslo, a když se rozjeli k obrovskému domu nacházejícímu se za ní, Bill nedokázal zastavit svou čelist, aby mu nepoklesla. Už dříve viděl pěkné domy, ale tohle bylo něco úplně jiného. Tohle bylo obrovské, velmi pěkné a pravděpodobně to stálo víc než cokoliv, k čemu se Bill kdy přiblížil.
Už sledoval spousty celebrit, ale nikdy předtím neviděl takovýhle dům, a to byla jen jeho přední část. Cítil, že zadní část bude ještě hezčí, obvykle to tak bylo.
„Páni,“ vydechl, aniž by se staral o uchechtnutí přicházející od Toma. „Tohle je tvoje?“
„Jo,“ odpověděl Tom a usmíval se nad způsobem, jakým Bill na dům zíral. „Tohle je můj prázdninový dům,“ vysvětlil. „Mám ho už několik let.“
„Několik let?“ Bill se na něj překvapeně podíval. „Ale jsi známý teprve rok.“
„Nevydělal jsem všechny své peníze hudbou,“ odpověděl Tom se zasmáním. „Být na pódiu je spíš koníček než cokoliv jiného.“
Billovy oči se rozšířily. Nebyl si jistý, jestli tomu věří. Jak mohl světoznámý rapper říct, že hudba byla jen koníček? Ještě nikdy předtím neslyšel, že by hudebník řekl něco takového, většina z nich dávala docela jasně najevo, že jejich hudba je jejich život.
Tom se znovu zasmál, vystoupil z auta a poté, co řekl své dceři, že nemá dovoleno se ani přiblížit k bazénu, aniž by šel někdo s ní, ji poslal hrát si na zahradu, než se otočil zpátky k Billovi.
„Takže, čas k mluvení?“
„Opravdu máš odvahu ji nechat si jít hrát na vlastní pěst, když tam máš ten zatracený bazén?“ Zeptal se Bill nevěřícně. Nebyl moc osoba k dětem, ale byl si docela jistý, že jedním ze základních pravidel bylo držet je dál od hluboké vody.
„Mám lidi, kteří pro mě pracují,“ řekl Tom s uklidňujícím úsměvem. „Vědí, že na ni mají dohlížet, když nejsem poblíž, jen jí to říkám, aby se naučila pravidla. I kdyby tam šla, aniž by to někomu řekla, někdo na ni dá pozor, ale raději bych viděl, jak se učí zodpovědnosti a součástí toho je požádat někoho, aby šel s ní.“
„Jistě,“ přikývl Bill. Teď to dávalo mnohem větší smysl. „Okay, takže… pojďme si promluvit?“
„Jo,“ řekl Tom s přikývnutím a pokynul Billovi, aby jej následoval do domu. „Pojďme si promluvit.“
autor: Zarlina
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Tak ráda bych už věděla o čem si budou povídat?!😊 Takže chci další dílek. 😀 Jinak…tenhle je skvělý…svým způsobem napínavé. Díky za překlad.
To je napínavé jak kšandy. Taky už se těším na ten rozhovor. Takže žádné další oddalování a šup sem s ním.
A klasicky děkuji Zuzu za překlad. 🙂
Na to, že Tom plánuje Billa nějak přesvědčit, mi připadá trochu moc smířený se situací. To mi vnucuje myšlenku, že na Billa plánuje nějakou kulišárnu. Jsem zvědavá, co v tom bude, když na to má tak málo času. Slíbil přece, že Bill bude do půlnoci doma.
Děkuji a těším se na pokračování.
Být Billem, tak se bojím, že až poletí sám domů, nastanou ´nečekané´ komplikace a celé letadlo se s ním zřítí, aby se tak Tom zbavil Billa. 😀 😀 Pořád nějak nemůžu přijít na kloub tomu, co tímhle Tom sleduje. Čekám nějakou past nebo něco..přece mu musí být jasné, že Bill jen tak nepovolí, když už teď vypadá tak neoblomně. Nemám tušení, co by mu chtěl Tom nabídnout nebo mu říci, aby Billa přemluvil..prostě za tímhle vším zatím nevidím nic čestného.. 😀 Ačkoli samozřejmě nemám důvod Toma nějak podezřívat, když se zatím chová celkem hezky…Jsem opravdu napnutá, co bude dál, protože si to sama neumím představit..
Moc se už těším na pokračování! Děkuji Zuzu!! 🙂
Nemůžu se dočkat až Tom bude mluvit z Billem
Ja mám skôr podozrenie, že sa niečo stane a Bill bude musieť ostať tam. Čož by bolo v konečnom dôsledku vlastne fajn. Teším sa na ďalšiu časť.
Tom-otec je perfektný počkám si aký bude Tom vyjednávač 🙂
Nič sme sa zatiaľ nedozvedeli. Vlastne dozvedeli aký je Tom skvelý otec… som na ten rozhovor strašne zvedavá. Aj na Tomov život pred tým ako sa stal známy mediálne a hlavne na to ako sa mu podarí dostať Billa:)
Veľmi pekne ďakujem za kapitolu:)