autor: ophelia_seven
Zpátky do školy
Když Bill před svou matkou trval na tom, že je více než připravený vrátit se zpátky do školy, už zapomněl, jak bolestně pomalu se hodiny táhly, když tam byl. Každá minuta byla jako hodina a pokaždé, když se podíval na hodiny, uplynulo jen pět minut. Rychle začínal být znechucený a přemýšlel, proč netrval na tom si nechat ještě pár dní pro sebe, zůstat doma do konce týdne a začít z čerstva v pondělí ráno. Kdo se vůbec vracel zpátky do školy ve středu?
Ale on přesně věděl, proč to udělal. Udělal to kvůli Tomovi. Protože byl stále znepokojený celou tou situací, tím, že jej nemohl cítit, že ho jeho matka neviděla, ale že stejně snadno mohl Billa odtlačit z cesty padajících knih, nebo jej zachytit před pádem ze schodů. Bylo to jednostranné přátelství, pokud se to vůbec dalo nazvat přátelstvím, a to bylo nespravedlivé. Nechtěl doma sedět o samotě a čekat, kdy se Tom záhadně zjeví. Ve škole jej Tom nemohl obtěžovat, jak si vydedukoval, a alespoň bude natolik rozptýlený, aby na toho údajného anděla nemyslel, vůbec.
Rychle zjistil, že se mýlil.
Tom byl všechno, na co dokázal myslet. Dokonce i poté, co se Bill vzdal všech léků, o kterých si byl jistý, že způsobovaly jeho halucinaci dredatého kluka s jemnýma očima a upřímným úsměvem, stále Toma viděl. Všude. Ten kluk si zvykl objevovat se každý den, minimálně jednou. Jak mohl Bill dál věřit, že byl jen halucinace?
Halucinace vás, koneckonců, neodstrčí z cesty padajícím knihám, nebo nezachytí před tím, než spadnete ze schodů a zlomíte si vaz. Halucinace se nepřátelí s vaším psem a nenechávají čmáranice ve vašem školním sešitě. Halucinace nejsou skutečné; Tom byl skutečný. Alespoň pro Billa byl.
Ve své mysli Bill zvažoval, jaké jsou šance, že je Tom opravdu strážný anděl. Ke svému vlastnímu ubohému pobavení zazdil svého učitele, který s nimi procházel Romea a Julii – hru, kterou sám četl už spoustu krát – a vyzvedl všechna fakta, která už měl.
Tom dokázal zmizet a znovu se objevit podle svého rozmaru. Dokázal se dostat do jeho pokoje, koupelny i kuchyně, aniž by prošel skrz zamknuté dveře nebo okno. Dokázal se rychle pohybovat a zvládl se dostat z Billova pokoje do poloviny schodiště včas, aby Billa zachytil ještě před pádem. Bill Toma nemohl cítit, ale mohl ho vidět a Charlie jej mohl vidět. A mohl ho slyšet. Možná, pomyslel si, byl Tom duch. Ale zase, pokud se chystal věřit tomu, že je Tom duch, mohl stejně tak dobře zůstat u Tomova prohlášení, že je strážný anděl. Alespoň to dávalo větší smysl, jelikož se neukázal před Billovou nehodou.
Bill přimhouřil oči na sešit před sebou s vědomím, že o pár stránek zpět obsahoval kresby, které jeho ruka nevytvořila. Zvažoval možnosti; opravdu jich příliš mnoho neměl. Nic na této situaci nespadalo do systému logiky a jediné vysvětlení, které se mu nabízelo, bylo, že Tom je anděl strážný. A strážný anděl nebo ne, Tom ho zachránil před pádem ze schodů, a to už něco znamenalo, nebo ne?
Když zvonek oznámil konec hodiny, Bill pohlédl na hodiny, překvapený, že posledních dvacet minut uběhlo tak rychle, když se celý den tak táhnul. Spolu s ostatními spolužáky si Bill posbíral své věci a přehodil si tašku přes rameno. Držel se pozadu a nechal své vrstevníky, aby si protlačili cestu skrz dveře učebny. Pro mnohé z nich včetně Billa nastal konečně čas oběda.
„Bille, můžeš se na chviličku zdržet?“
Bill bojoval se zamračením, které se mu chtělo zformovat na obličeji, a na místo toho se na svého učitele usmál. „Co se děje?“ Zeptal se, jakmile všichni ostatní studenti opustili třídu, a zůstal tam jen on a pan Austin.
„Slyšel jsem o tvé nehodě,“ začal jeho učitel a Bill v duchu zasténal. Snažil se přes to dostat, snažil se zapomenout, že se to stalo. Ruku měl stále ještě v sádře a závěsu, ale kromě toho, že musel chodit do školy pěšky, protože jeho auto bylo na šrot, se mu dařilo celkem dobře. Nebyl invalida a nechtěl, aby s ním bylo zacházeno jinak.
„Jsem v pořádku,“ odpověděl a potlačil povzdech. Pan Austin měl jen obavy; Bill byl vždy jedním z jeho oblíbených studentů. Jako pilný a zodpovědný žák byl oblíbený u spousty učitelů, což ne vždy znamenalo, že byl nejoblíbenějším klukem na škole.
„Dobře,“ řekl pan Austin, ale nezdál se být plně přesvědčen. Měl svraštěné obočí do písmene V, což dodávalo jeho váhavým očím starostlivý pohled. „Jen ses mi dnes v hodině zdál být trochu unavený.“
Bill apaticky pokrčil rameny. „Myslím, že jsem ještě trochu otřesený,“ vysvětlil. Tím zvláštním klukem, který se mi stále zjevuje v pokoji, dodal v duchu. Věděl, že o Tomovi nemohl nikdy nikomu říct; určitě by si mysleli, že vidí bludy a kdo ví, co by se s ním stalo pak?
„No, kdybys potřeboval více času na domácí úkoly, můžeš si ho vzít, kolik budeš potřebovat.“
„Děkuju,“ odpověděl Bill, opravdu vděčný. Nebyl jedním z těch, kdo by žádal o prodloužení termínů nebo odevzdával pozdě domácí úkoly, ale rozhodně sám mohl vidět, jak je rozptylován Tomem a změtí emocí, kterou vytvářel ve svém jindy tak nudném životě. Tato doba navíc mu mohla pomoct a zachránit jej před zbytečným poklesem studijního průměru. „Budu se snažit všechno dohnat,“ trval na svém, protože věděl, že je to pravda.
Muž přikývl a založil si ruce na břiše. „Já vím, že ano,“ řekl sebejistě. „Nebudu tě teď zdržovat od oběda, ale pokud bys někdy něco potřeboval, dáš mi vědět?“
Bill sklopil hlavu a znovu přemýšlel o Tomovi. Uvažoval, co by si pan Austin myslel o tomto novém vývoji. Billovi by se rozhodně hodila logická a rozumná mysl. Ale ne, to nemohl. Tom byl jeho tajemství. Jemně se nad tím usmál; když se to podalo takhle, nezdálo se to být jako taková špatná věc, mít Toma, který se tajuplně zjevoval a mizel. „Dám,“ odpověděl Bill svému učiteli a zvedl si tašku výše na rameno. „Děkuju.“
Jídelna už byla přeplněná ve chvíli, kdy se tam Bill dostal, tak jak čekal. Nenáviděl ten rachot hlasů a smíchu, cinkání příborů na podnosech s jídlem, ale když měl hlad, posadil se ke stolu ke svým přátelům a srovnal se s tím. Když nebyl hladový, obvykle se přistihl, jak míří do knihovny, toužící po klidném prostoru pro práci na domácích úkolech. Jelikož byl nyní tak pozadu s domácími úkoly a protože opravdu neměl hlad, měl se otočit hned ve dveřích a zamířit do knihovny, ale bylo to už více než týden, a tak si pomyslel, že by měl alespoň nějakou dobu strávit se svými přáteli.
Přešel místnost, během čehož se mu podařilo vyhnout se létajícímu jídlu mezi dvěma stoly, a přišel k obvyklému stolu, kde už sedělo pět jeho přátel. „Ahoj, lidi,“ pozdravil, hodil tašku na zem a odsunul si židli.
Pár z nich se na něj podívalo a nabídlo mu malý pozdrav, ale už byli uprostřed nějaké hluboké diskuze o Tině Everly, která měla mít sex s Jamesem Jensonem, a jak to musel být vtip, protože nechodí snad přece s tím jakjensetojmenuje? Nezaujatý, Bill si vytáhl svou kopii Romea a Julie a nepřítomně v ní listoval.
Úkol, který jim pan Austin zadal, bylo napsat esej o tom, jak se jejich představa ideální osoby k randění liší od představy jejich rodičů. A Billovy myšlenky se opět stočily na Toma. Byl si jistý, že randění s nějakým imaginárním, vyblouzněným klukem nebylo na matčině seznamu dokonalých partnerů pro jejího syna. Ne, že by snad Bill přemýšlel o chození s Tomem – to nemohl – Ale ta myšlenka tam byla stejně. Tom nebyl někdo nebo něco, co by vůbec kdy schvalovala, a říci, že Bill to kompletně chápal, by bylo příliš slabé prohlášení.
Nebylo to ani tím, že Tom byl kluk. Ten most překročili už před několika lety a oba z toho vyšli téměř bez úhony. Problém byl v tom, že Tom byl – co Tom byl? Bill upřímně nevěděl. Strážný anděl? Výplod jeho fantazie? Vedlejší efekt prášků proti bolesti a nedostatku spánku? Příznak posttraumatické stresové poruchy? Ať už byl cokoliv, Billova matka jej nemohla vidět, a proto by jej nikdy neschvalovala a Bill by jí to nemohl mít za zlé.
Bill byl přiveden zpátky do současnosti křičením svých přátel, jak byli přehnaně nadšení z něčeho, co pravděpodobně ani nebylo tak důležité. Markus – vyšší kluk s více svaly, než měl zbytek jejich skupinky dohromady, a s perfektním úsměvem, se natáhl pro dívku procházející kolem stolu. Byla to dívka, kterou Bill znal, sdílel s ní několik tříd na základní škole. Otočila se, bez zájmu, ale se zvědavýma očima.
„Claro, Claro, Claro,“ řekl Markus a zbytek stolu k ní vzhlédl s očekáváním, zatímco jí věnoval svůj oslňující úsměv. „Jak se jmenuje tvoje kamarádka?“
„Ehm,“ řekla Clara a lehce se otočila, aby pohlédla ke stolu, od kterého právě přišla. „Která z nich, přesně?“
Markus ukázal prstem ke stolu. „Ta s blond vlasy a zeleným tričkem.“
„Allison?“ Nabídla mladá dívka a energie u stolu se změnila a najednou bzučela vzrušením a byla téměř hmatatelná.
„Allison,“ opakoval Markus a podíval se na chlapce sedícího vedle něj, jehož tvář byla červená rozpaky. „Myslíš, že by měla zájem tady o mého kamaráda Brandona? Je do ní celkem blázen.“
Clara pokrčila rameny, zdánlivě stejně bez zájmu, jako se cítil i Bill. Rukou pevně sevřela popruh svého batohu, jak byla připravena odejít od stolu plného kejhajících idiotů. Bill hodil knihu do batohu, připraven se od nich taky dostat pryč. „To se jí bude muset zeptat sám,“ slyšel Claru odpovědět, a když vzhlédl, už odcházela.
Bill obrátil oči v sloup a vstal, zatímco stůl propukl v jásot; dokonce i Brandon se zubil, navzdory situaci. Bill si hodil tašku přes rameno, opustil stůl bez jediného slova a pokračoval dlouhými, rychlými kroky, aby dohonil dívku, kterou jeho přátelé právě otravovali.
„Hej!“ Zavolal na ni, když se právě chystala zahnout za roh, mimo jeho dohled. Zastavila se a otočila k němu, její tvář byla nečitelná, když si jej všimla v prázdné chodbě, jak se ji snaží dohnat. Když se mu to povedlo, byl připraven se omluvit. „Omlouvám se za své přátele,“ řekl. „Jsou to všechno idioti.“
Clara pokrčila rameny, zjevně nedotčena celou tou situací. Přesunula si batoh kolem těla dopředu, vylovila dvě žvýkačky z boční kapsy a jednu podala Billovi, který ji převzal po jedné nebo dvou vteřinách překvapení. „Jsou v pořádku,“ prohlásila, když si žvýkačku rozbalila a strčila do pusy, zatímco Bill ji otáčel mezi prsty.
Možná, že jeho přátelé nebyli až tak špatní, jen on mezi ně opravdu nezapadal, ani nikam jinam. Byl chytrý, ale ne dost vědátorský, aby byl mezi šprty. Procházelo mu nosit tmavý make-up, ale nebyl dostatečně podivínský, aby byl mezi exoty, a rozhodně nebyl dostatečně sportovní typ pro středoškolské sportovce. Možná, že ten problém nebyl v jeho přátelích, ale v něm. Byl příliš různorodý, příliš odlišný, aby kamkoliv zapadal, opravdu. Ale s Tomem se nikdy necítil jako ten divný. Po většinu času to byly Tomovy podivnosti, které Billa nutily se cítit lépe.
Nechtěl tam jen tak stát a dohadovat se, zda jsou jeho přátelé blbci, nebo přijít s více myšlenkami o svém takzvaném andělském příteli, a tak změnil téma. „Náhodou jsi neměla namířeno do knihovny, že?“ Zeptal se, protože kam jinam by mohla jít během oběda? Poškrábal se na tváři a cítil se nervózně. Rozhodně vystoupil ze své komfortní zóny. Za normálních okolností by byl spokojený s trávením obědové přestávky s těmi stejnými idioty, se kterými je trávil už od základní školy, nebo o samotě v knihovně (což vlastně upřednostňoval). Nebyl si jistý, co se v něm tak náhle změnilo.
Instinktivně od ní odvrátil pohled, zatímco čekal na odpověď, i když věděl, že to prozradí jeho nervozitu, a jeho oči spočinuly na něčem, co mu připadalo jako velmi známý pohled. Na konci chodby spatřil vysokého chlapce s pytlovitým oblečením a modrou čepicí, pokrývající vršek hlavy plné dredů, které mu dopadaly na záda. Okamžitě na něj zaostřil svůj pohled, ale než si jej mohl pořádně prohlédnout, osoba zmizela za rohem.
„Bille?“
Když se Bill podíval zpátky na Claru, její ústa byla v hlubokém zamračení a její oči se staly netečnými. „Cože? Omlouvám se,“ omluvil se rychle. „Mysle jsem, že jsem někoho viděl, ale… Omlouvám se. Co jsi říkala?“
Dívka si překřížila paže na hrudi a věnovala Billovi ten nejpohrdavější pohled, jaký kdy viděl. „Ptala jsem se, jestli chceš jít do knihovny se mnou, ale ty máš zřejmě jiné věci na práci, takže-„
„Ne,“ přerušil ji Bill rychle. Jeho nervy mu říkaly, aby ji prostě nechal jít, ale jeho mozek, ta logická strana jeho myšlení, mu říkala, že už přece jen vystoupil ze své komfortní zóny. Nebylo třeba do ní vstupovat zpátky. „Chci říct, že to pravděpodobně ani nebyl on. Moje mysl vidí od té nehody samé šílené věci. Myslím, že to možná bude těmi léky. Vlastně se jim teď snažím vyhýbat, protože-„
Teď byla na řadě Clara, aby jej přerušila a zadržela přísun jeho blábolení. „Bille,“ řekla a její tvář se poté stáhla zpět do úsměvu a jiskření v jejich očích se vrátilo. Bill přestal mluvit, ústa mu uprostřed věty zůstala otevřená a on zčervenal. „Je to v pořádku. Pořád se mnou můžeš jít, jestli chceš.“
Bill jí úsměv vrátil – její úsměv byl nakažlivý – a pokrčil rameny. Kdyby byl sám k sobě upřímný, měl větší zájem prohledávat školu, aby zjistil, jestli to byl Tom, koho viděl. Možná, že jeho mysl vzala někoho z jeho podvědomí a přeměnila jej v halucinaci. To bylo to nejpravděpodobnější vysvětlení, se kterým zatím přišel. Pokud by ale mohl ignorovat ty malé detaily, jako bylo to, že jej Charlie mohl vidět, a taky fakt, že jej zadržel od pádu ze schodů.
Chtěl jít Toma sledovat, ale zároveň, pokud by zjistil, že jeho nový kamarád byl opravdu jen halucinace, věděl, že ztráta, kterou by kvůli tomu cítil, by byla větší než cokoliv, co ve svém životě zatím zažil. Ztratil by něco tajemného, něco speciálního. A tak se rozhodl, že nechá otázky přetrvávat o něco déle. Čemu by to mohlo ublížit?
„Pokud si jsi jistá, že ti to nevadí?“ Odpověděl a byl odměněn zaháknutím dívčiny ruky kolem jeho zdravé paže.
„Vůbec mi to nevadí,“ ujistila jej a pak otočila hlavu a starostlivě na Billa pohlédla. „Jak se ti daří po nehodě, mimochodem?“
Bill zmateně naklonil hlavu a podíval se na ni, zatímco procházeli téměř prázdnými chodbami školy. „Ty o tom víš?“
Clara se pobaveně rozesmála a ten zvuk se nesl chodbou a projel Billem v hřejivých, uklidňujících vlnách. Jeho úzkost byla najednou pryč a vše, co mohl cítit, bylo pohodlí. „Něco jsem zaslechla,“ připustila. „A právě ses o tom zmínil.“
„Oh, jasně,“ odpověděl. Přestože se snažil soustředit na dívku po svém boku, jeho oči dál skenovaly chodby, dokonce i některé učebny, které míjeli, a hledaly Toma. Byl si jistý, že ho viděl, nebo možná jen někoho, kdo vypadal jako on. Možná, že kdyby mu mohl pohlédnout do obličeje, vůbec by nevypadal jako Tom. Koneckonců, spousta lidí měla dredy, že ano?
„Takže?“ Naléhala Clara, čímž Billa přivedla zpátky do reality. Usmívala se na něj, jako by si myslela, že jeho roztržitost bylo to nejzábavnější, co se jí za celý den přihodilo. A možná, že bylo.
„Oh, jsem v pořádku,“ řekl a poté pomyslel na dobu, kterou strávil v nemocnici. „Mám štěstí, že žiju, zřejmě.“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Celkem zvláštní díl…nějak mi to do děje nesedí, nevím…uvidím, kam to bude směřovat. Díky za překlad.
Taky nějak nevím co s tím. Doufám že se Tom brzo vrátí, Bill je bez něj trochu mimo. Díky za díl
Jestli to takhle půjde dál, zařadí se Bill do kategorie cvoků. Tom na něho má rozhodně rušivý vliv. Tak mě napadá myšlenka, jestli je normální, aby lidé viděli svého strážného anděla. Neporušuje tím Tom nějaké pravidlo?
Díky, těším se na pokračování.
Bill chudáčik úplne šalie, ale nemusí byť zamilovaný do anjela aby ho všade videl aj keď tam práve nie je. Takéto šialené veci sa zrejme dejú väčšine ľudí, keď nemôžu prestať na niekoho myslieť. Je mi ľúto, že sa z toho snaží dostať a neužíva si to naplno, ale chápem, že sa cíti zmätený a neistý. Som zvedavá či sa zdôverí Clare alebo ako to s ňou dopadne. Ďakujem za kapitolu:)
Oh, začíná mi být Billa líto, že je bez Toma momentálně nesvůj a jak moc jej postrádá. Snad se mu Tom brzy opět zjeví, protože takhle je Bill totálně mimo, což si nemyslím, že by pro jeho život mohlo být dobré.
Moc se těším na pokračování a děkuji za překlad! 🙂
Bill má Toma plnou hlavu.
Bill má čo chcel je bez Toma ale aj napriek tomu je Tom stále s ním aspoň v jeho myšlienkách…