autor: Becs
No, tak. Zvedni to,“ mumlal si Bill pro sebe a s netrpělivým poťukáváním nohou čekal, až volaný vyslyší jeho úpěnlivé prosby. „Zvedni to, zvedni to, zvedni to,“ opakoval svou mantru pořád dokola. Zoufale si začal okusovat nehet na palci, vzápětí se za to v duchu pokáral. Jestli si zkazí manikúru, Natalie ho zabije.
„Jo,“ ozvalo se v telefonu, když už měl Bill chuť mrsknout jím přes celou místnost.
„No konečně. Proč ti to tak trvalo?“ vyštěkl rozzuřeně, vztekle vstal a začal se procházet po prošlapaném koberci sem a tam.
„Promiň. Jsme s Gustavem a Georgem ve studiu. Zkoušíme nějaké věci, tak jsem neslyšel zvonění,“ omlouval se Tom. „Chybíš mi,“ dodal rychle, aby si jej usmířil. Spěšně odcházel od zmíněné místnosti a všetečných kamarádů.
„To vidím,“ odsekl Bill a ruku si založil v bok, přestože jej bratr nemohl vidět. Prsty začal poklepávat o tenkou látku džínových kalhot.
„Jak to tam jde?“ zeptal se honem Tom a snažil se tak odvézt pozornost od svého hrozného a neomluvitelného provinění. Držel si telefon jen ramenem a šmátral v kapsách svých tepláků po cigaretách. Když je našel, jednu vytáhl a zapálil. Když vtáhl kouř do plic, nikotin se mu příjemné vpil do žil a způsobil tak vlnu opojného uklidnění.
„Je to hrůza. Místo, kde fotíme, je otřesné. Stylistka je nemožná, to oblečení, co tady má, je naprosto příšerné. Ještě jsem nepoužil ani jeden její kousek, musím si oblíkat, co jsem si dovezl. A to nemluvím o fotografovi. Je to nějaký starý chlípný chlap, který po mně chce dost divné pózy. Už nikdy nekývnu na takové focení,“ vztekal se Bill.
„To se mi moc nelíbí,“ zabrblal si Tom pod vousy. „Kde jsi teď? To už jste skončili?“
„To ani náhodou. Řekl jsem jim, že potřebuju pauzu na cigaretu a šel ti zavolat. Zašívám se v nějakém kamrlíku. Smrdí to tady po zvětralém chlastu a zpocených ponožkách,“ pěnil stále a znechuceně si prohlížel odlupující se tapetu pokrytou něčím, co nepochybně byla plíseň.
„Neměl jsem tě nechat jet samotného. Od začátku se mi to zdálo divné,“ povzdychl si Tom a promnul si unavené oči. Většinu večera se díval do počítače a mixoval hudbu, což se teď začalo podepisovat na jeho zraku.
„Nějak to zvládnu,“ svěsil ramena Bill a posadil se zpět na červenou pohovku. Vztek jej pomalu začal opouštět a nahrazoval jej smutek a stesk.
„Chybíš mi,“ zašeptal a opřel se do té nechutnosti, na které seděl. „Nechci už nic dělat bez tebe.“
Tom ze sebe vydal přidušené vydechnutí a horečně přemýšlel, jak bratrovi zlepšit náladu. Bylo to pro něj vcelku těžké, protože ani on se necítil dobře, když nebyl jeho malý bráška poblíž. Stál na terase a díval se, jak noční L.A. halí stíny.
„Tak se na to vykašli a pojeď domů,“ navrhl, i když věděl, že by Bill nikdy nebyl schopen udělat něco tak neprofesionálního.
„To nemůžu,“ odpověděl dle očekávání. „Jsme už uprostřed focení. Nemůžu z toho teď vycouvat.“
„Dobře, ale kdyby si ten chlápek něco dovoloval, tak mu jednu ubal a odejdi, jasné?“ chrlil ze sebe hrozivě.
„Jasné,“ pousmál se Bill. Pochopitelně by asi nebyl něčeho takového schopen, ale potěšilo jej, že o něj má Tom starost.
„Musím už jít,“ posmutněl znovu Bill a prstem si roztahoval díru na kalhotách. Stejně byly jeho, mohl si s nimi dělat, co chtěl.
„Zavoláš mi, až budeš na hotelu?“ zeptal se Tom.
„Jasně, že jo. Doufám, že to bude brzy,“ řekl hořce Bill.
„Miluju tě,“ pronesl něžně Tom. Ač to bylo zvláštní, byl to právě on, kdo tato dvě slůvka pronášel častěji. Říkal je Billovi ráno, když se mu probudil v náručí. Říkal mu je pokaždé, když ho rozesmál. Po něžném milování, stejně tak jako po divokém sexu, a říkal mu je, i když každý museli usínat v jiné posteli.
„Miluju tě,“ zopakoval po něm Bill a jen velmi nerad položil telefon. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po špinavé místnosti, kde se schoval před nežádoucíma ušima.
Kdyby měl být upřímný, zas až tak hrozné focení to nebylo. Fotograf sice dělal nechutné vtípky, ale dalo se to přežít. Stylistka sice donesla příšerné oblečení, ale na druhou stranu byla velmi milá a snažila se Billovi vyjít vstříc ve všech jeho požadavcích. Dokonce se nabídla, že mu zajde pro kávu, což bylo naprosto mimo její povinnosti.
Ano, Bill zažil i mnohem horší focení, v mnohem horších podmínkách s naprosto příšernými lidmi, jenže to měl vždy po boku Toma, aby jej rozveselil. Mohli se spolu někam zašít a vyměnit si pár rychlých polibků pro pozvednutí nálady. Dělali si společně legraci ze všech okolo a najednou bylo všechno lepší. Ale teď byl Tom na míle daleko a Bill v sobě nedokázal najít sílu užívat si nic z toho, co se dělo.
Sjel pohledem ke svému mobilu a rychle po něm přejížděl palcem. Snad by mu pohled na Toma mohl zlepšit stav mysli. Kliknul na ikonu galerie a posunoval jednotlivé fotografie. Zubící se Tom. Tom mazlící se s Pumbou. Polonahý Tom.
„Dobře, tak tohle mi vůbec nepomohlo,“ zakňučel Bill, když se mu srdce steskem sevřelo ještě o trochu víc. S posledním povzdechnutím se zvednul, nasadil profesionální masku a vyšel ven ze zatuchlé místnosti.
Tom stál v kuchyni a hltavě do sebe lil studený nápoj. Pohledem sjel k hodinám na svém telefonu a nervózně přešlápl. Bylo to už pět hodin, co mu Bill volal, a začínalo být čím dál divnější, že se mu ještě neozval. Museli už mít přece dávno po focení. „Jsou tři hodiny ráno, proboha,“ pomyslel si rozzuřeně. Tomovo nitro začínala svírat starost o bratra. Bill nikdy nebyl lehkomyslný, když slíbil, že zavolá, tak prostě zavolal.
Položil nedopitou skleničku na pult, popadl do ruky mobil a šoural se směrem k ložnici. Vyšel do patra a volným krokem až do svého pokoje. Neobtěžoval se za sebou zavřít, stejně tam nebyl nikdo, kdo by jej mohl při něčem vyrušit.
Natáhl se na postel a ruce si složil za hlavu. Široce otevřenýma očima skenoval strop nad sebou. Nebyla absolutně žádná šance, že by mohl usnout, když nevěděl, kde přesně jeho dvojče je a co dělá. A hlavně jestli je v pořádku. Zalétl pohledem k hodinám na zdi a jen si dlouze povzdechl.
Jestli se Bill neozve do deseti minut, zavolá mu. Nebude tady ležet jako nějaká netrpělivá patnáctka a vezme věci do svých rukou. Je přece chlap, ne? Hlasitě si odfrkl, aby tak potvrdil své myšlenky. Lehl si na bok a přitáhl si k obličeji Billův polštář. Zabořil do něj nos a nasál vůni, která na něm ulpěla. Položil jej zpátky na místo a nakrčil čelo. Asi zas až takový chlap není, když se tady mazlí s polštářem svého bratra. Zakroutil nad svým chováním hlavou. Stává se z něho totální měkkota, až Bill zítra přijede domů, dokáže sám sobě, jaký je chlap. Vezme si ho tady do postele a… No, možná, že na tyhle myšlenky nebyla právě vhodná chvíle. Tom se nechystal uspokojovat sám, ale pokud nepřestane myslet na Billovo sténání, asi k tomu nakonec bude muset dojít.
„Seru na to,“ pronesl nahlas a vzal do ruky svůj mobil. Rozsvítil displej a najel na Billovo jméno. Přiložil si telefon k uchu a čekal, než začne vyzvánět. Divné bylo, že v tu chvíli uslyšel z kuchyně písničku, kterou měl Bill nastavenou právě na jeho volání. Tom se v posteli posadil a nastražil uši. Měl dojem jako by se zvuk přibližoval, rozléhal se teď chodbou. Okamžitě vyskočil a hnal se ke dveřím.
Když vykročil nohou z pokoje, a chystal se odbočit za roh, vrazil do něčeho měkkého a teplého.
„Do prdele,“ zaklel hlasitě.
„No to je mi přivítání,“ ozvalo se temnou chodbou.
„Bille?“ zeptal se nevěřícně Tom.
„Nevím o nikom dalším, kdo má klíče,“ uchechtl se Bill a zatlačil na bratrovo tělo, aby jej dostal zpět do jeho ložnice, kterou osvětlovalo tlumené světlo z lampičky na nočním stolku. Mnul si hrudník, kde do něj bratr vrazil loktem.
„Co tady, sakra, děláš? Neměls přijet až ráno?“ hleděl na něj nevěřícně Tom a přitáhl si ho do krátkého objetí.
„Měl, ale nemohl jsem tam bez tebe vydržet ani minutu,“ zavrněl Bill a věnoval mu polibek, vysvobodil se z bratrových paží a ztěžka se posadil na postel. S bolestným zaskučením si začal stahovat vysoké boty.
„Ale cesta trvá dvě hodiny,“ konstatoval Tom, stále ještě zaskočený stál uprostřed místnosti.
„Trvá no,“ pokrčil krátce rameny a masíroval si otlačená chodidla. „Prostě jsem tam nechtěl zůstat. Hotel byl strašný. Sotva jsem vlezl do pokoje, otočil jsem se na patě a pádil jsem jako o život pryč.“
„Nelíbí se mi, že řídíš takhle pozdě a navíc unavený,“ mračil se Tom a zkřížil ruce na prsou.
„Skoro to zní, jako bys nebyl rád, že jsem doma,“ zakroutil Bill hlavou a natáhl se na postel, slastně zavrněl, když se zavrtal do matrace. Rukama sjel k džínám a začal si je rozepínat.
„Jsem rád,“ řekl Tom a konečně se odlepil z místa. Obešel postel a také si na ni lehl.
„Tak proč kolem toho vedeš tolik řečí?“ plácl jej Bill po ruce, skopl kalhoty a zahodil je někam do kouta. „Skočím si do sprchy a pak jsem celý jen tvůj,“ věnoval bratrovi vlhký polibek na rty a odhopkal z pokoje.
Celé Tomovo tělo se náhle uvolnilo. Nepříjemný pocit, jenž mu celý den seděl za krkem, byl najednou pryč. Bill byl doma. Znova se natáhl po jeho polštáři, aby ho použil jako dočasnou náhražku, než se jeho dvojče vrátí. No a co, že u toho nevypadá jako chlap?
Dny plynuly jeden za druhým a Bill už je přestal počítat. Jediné, podle čeho dokázal rozeznat, co je za den, byly pravidelné návštěvy psychologa, které mu podle jeho názoru k ničemu nebyly. Doktor se vyptával na to, jak mu je, jak se zabydlel, jak se sžívá s okolím a Bill odpovídal automatické odpovědi. Kdyby měl být naprosto upřímný, musel by přiznat, že se necítí úplně ve své kůži. Často upadal do pochmurných nálad a snažil se zorientovat ve svém vlastním životě. Měl pocit, že se nepoznává. Jako by na pár let ovládla jeho tělo jiná osoba a udělala z něj tohle. Donutila ho přestěhovat se, změnit vzhled a evidentně taky něco provedla s Tomem, protože ani on už nebyl stejný. Od posledního incidentu spolu sice vycházeli líp, ale pořád kolem něj chodil jakoby po špičkách. Ukazoval mu místa, na které rádi chodili, ale co se týče společných vzpomínek, nebyl moc sdílný.
Jedním příkladem za všechny bylo, když přišel za Tomem a ptal se ho na svůj mobilní telefon. Byl totiž naprosto prázdný až na spoustu kontaktů, které vesměs neznal.
„Tvůj mobil se při té nehodě rozbil, víš, tak jsem ti koupil nový, když jsi byl ještě v nemocnici a nahrál ti do něj alespoň své kontakty,“ vysvětlil mu.
„Aha, to je škoda. Chtěl jsem si přečíst zprávy, co jsem si psal s ostatníma. Však víš, poznat sám sebe,“ řekl smutně. Tom na to nijak nereagoval a věnoval se svému počítači. Soustředění na práci však jen předstíral, v duchu se modlil, ať nepřijde to, co zákonitě přijít muselo.
„Myslíš, že bych se mohl podívat do tvého telefonu na zprávy, co jsme si poslali? Myslím, že by mi to vážně pomohlo,“ napřímil se najednou a oči se mu rozzářily.
„To by asi nešlo,“ zahuhlal Tom a nespouštěl oči z obrazovky.
„Proč ne?“ vyštěkl Bill trochu prudčeji, než měl v úmyslu.
„Já všechny zprávy mažu,“ vysvětlil a střelil po bratrovi rychlým pohledem. Pochopitelně to byla lež jako věž, ale copak mu mohl ukázat, co si doopravdy psali?
„Vážně?“ odvětil nevěřícně Bill, ale dál už nenaléhal. Otočil se na patě a nechal Toma samotného. Proč mu tohle bratr dělal? On snad nechtěl, aby si vzpomněl? Došel nasupeně až do předsíně, kde se povaloval Pumba. Vzal jeho vodítko, zavolal na pejska a vydal se ven.
Možná se s Tomem pohádali a on nechtěl, aby si na to vzpomněl, tak jej udržoval dál od všeho, co by mu vrátilo paměť. Možná si navzájem provedli něco vážně ošklivého a Tom se bál, že si zase vzpomene a opustí ho. Bylo něco takového možné?
Takové úvahy se Billovi honily hlavou často, ale bohužel nebyl ani o krok blíž k nějakému vysvětlení.
Jediné pěkné, co v jejich vztahu zůstalo, byly společné noci. Bill každý večer proklouzl do Tomova pokoje a tiše jako myška se zavrtal pod jeho přikrývku. Vždy počkal, dokud si nebyl jistý, že jeho bratr neleží v posteli a je zhasnuto. Tom si byl pochopitelně jeho přítomnosti vědom, ani jeden z nich však nikdy neřekl ani jediné slůvko. Brali to jako takovou nevyřčenou dohodu. Nevěděli, jestli se to dělo dílem štěstěně nebo jen náhodě, ale ještě se jim nikdy nepodařilo probudit se ve stejnou dobu. Většinou to byl právě Bill, kdo procitl jako první. A protože nechtěl být bratrovi na obtíž, okamžitě se sebral a odešel.
Toho rána to ale bylo jinak. Bill se zavrtěl ve vyhřátém pelechu a okamžitě otevřel oči. Otočil se na místo, kde jak tušil, bude spát jeho bratr, ale bylo prázdné. Protáhl se, až mu v kloubech zakřupalo, a spustil nohy dolů z postele. Hodnou chvíli jen seděl a pohupoval nohama, když uslyšel rozzuřený křik. Vstal a opatrně vykoukl na chodbu. Hlas se ozýval zpoza zavřených dveří jejich studia. Tom s někým očividně mluvil po telefonu a nebyl to zrovna veselý rozhovor. Bill ani nemusel chodit blíž, protože jeho bratr byl velmi hlasitý.
„Mikeu, ty si se naprosto zbláznil. Nebudu mu dělat party s padesáti lidma, které nezná. On si vás nepamatuje, chápeš to? Jak by ti bylo, kdybych tě nahnal do místnosti plné lidi a řekl ti, že se s nimi musíš kámošit,“ hřměl Tomův hlas, až z toho málem rezonovaly dveře. Na krátko zavládlo ticho, jak Tom poslouchal zmíněného Mikea.
„Nedržím ho tady zavřeného. Chodíme normálně ven. Navštěvuje ho rodina a lidi, co zná z dřívějška. Není to tak, že by tady byl jako ve vězení,“ rozkřičel se znovu. Opět nastala krátká pauza.
„Nehodlám to s tebou řešit. Neříkám, že nemůžeš přijít sám, ale žádné velké akce se zatím konat nebudou. Měj se,“ zavěsil. Dvě vteřiny na to se rozletěly dveře a v nich stál běsnící Tom. Když uviděl Billa stát jen kousek od něj, zabrzdil a jeho rysy náhle změkly.
„Slyšels to?“ zeptal se celkem zbytečně. Bill jen krátce přikývl.
Tom svěsil ramena a kývl na něj. „Pojď se mnou dolů.“
Bill se šouravým krokem vydal za ním. Posadil se v kuchyni k pultu tak, aby viděl na bratra, který právě sypal voňavou kávu do kávovaru. Bill vyčkával a neřekl ani slovo.
„Máš pocit, že tě tady držím zavřeného?“ otočil se na něj náhle a pátravě se mu zahleděl do obličeje. Bill jen krátce zavrtěl hlavou. „Protože Mike… To je náš asistent,“ vysvětlil, než pokračoval, „si myslí, že tě schovávám před světem,“ dořekl a nespouštěl z něj oči. „Máš dojem, že tě tady dusím?“ zeptal se a v tváři měl opravdu ztrápený výraz. Bill se chvilku zamyslel, než odpověděl.
„Není to tak, že bys mě dusil. Spíš mi přijde, že jsi hodně opatrný, co se mé osoby týče. Chodíš kolem mě, jako bych byl časovaná bomba, co má každou chvilku vybuchnout,“ vysvětlil a měl dojem, že se mu dýchá o maličko lépe, když konečně vyřkl to, co se mu hlavou honilo už delší dobu. Tom jen svěsil hlavu a zoufale zaskučel, pak ji zvedl a znovu se zahleděl do Billových očí.
„Jak bych ti to vysvětlil?“ zahuhlal a v hlavě si rovnal myšlenky, kousaje si při tom do spodního rtu. „Když jsi měl tu nehodu, bylo to pro mě něco strašného. Hrozně jsem se o tebe bál. Ležels tam napojený na všechny ty přístroje a já jsem si připadal bezmocný,“ začal pomalu přecházet po kuchyni sem a tam. „Měl jsem strach, že tě navždycky ztratím, že se neprobereš. Pak nás doktor začal strašit všema těma věcma, které by tě mohly potkat, a to už jsem byl vážně na pokraji zhroucení. Jenže pak ses probral a bylo to, jako by znovu začalo svítit slunce. Já jsem sice cítil hroznou úlevu nad tím, že tě mám zpátky, ale ten strach, že o tebe přijdu, se mi usídlil v hlavě a prostě tam už zůstal. Mám hrozný strach, že o tebe přijdu,“ dokončil Tom a neměl odvahu zvednout pohled a podívat se, jak se jeho bratr tváří.
Ten na nic nečekal, seskočil ze židle a hnal se k Tomovi. Vletěl mu do náruče a přitiskl se na něj.
„Tomi,“ zakňučel a utíral si slzy dojetí do jeho trička. Tom na chvilku strnul, zaskočen tímto nečekaným projevem lásky, ale stačilo pár vteřin a jeho strnulý postoj se uvolnil. Stiskl Billa svými pažemi a užíval si dotyk jeho hřejivého těla.
„Je to, jako když si rozbiješ oblíbenou hračku. I když ti ji někdo opraví, už si na ní opatrnější a nikdy si s ní nehraješ jako dřív,“ uchechtl se Tom, aby trochu odlehčil atmosféru. Bill se odtáhl na tak krátkou vzdálenost, aby se bratrovi mohl podívat do tváře, ale zároveň neopustil jeho objetí.
„Takže já jsem pro tebe hračka, jo?“ zamračil se na oko.
„Něco takového,“ zasmál se Tom a znovu si svého mladšího brášku přitáhl do objetí. Líbnul ho na spánek a hlasitě vydechl.
„Vážně si na nic nevzpomínáš?“ zeptal se a Bill zřetelně zaslechl zoufalý podtón. Povzdychl si a zavrtěl hlavou.
Jo, to by bylo moc jednoduché, prolétlo Tomovi hlavou.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Strašně moc doufám, že tohle Billovo spontánní obětí prolomí ledy a Tom už nebude mít strach projevovat vůči Billovi více citů. Jejich vztah strašně ochladl a to určitě i v porovníní s tím, když byli skutečně jen bratři. Nedivím se, že je Bill zmatený a přemýšlí, zda se s Tomem nějak nepohádali..
A flashback opět jako vždy na jedničku! ♥ Užívám si každou větičku! 🙂
Ten flashback byl zase tak nádherný!!! Já vím, že to píšu pokaždé, ale prostě to tak je! Už aby to takové bylo mezi nimi i v přítomnosti, protože tohle je hrozně smutné. Ale já věřím, že si k sobě tu cestičku zpátky pomalu najdou a budu jim držet palce, ať to jde co nejrychleji! 🙂
Vypadá to, jako by jejich vztah zamrzl na mrtvém bodě. Snad ten závěr naznačuje, že by se konečně mohlo něco pohnout dál.
Díky, těším se na pokračování.
Billa mi je líto ale chápu Toma bojí se že kdyby Billovi řekl pravdu že by jej mohl stratit.
Och, zdá sa, že pre Toma je to neriešiteľný problém, ale vysvetlil to strašne krásne:) Bolo to tak milé a vtipné no zároveň plné bolesti. Billova reakcia mu chudákovi dala zase trochu falošnej nádeje, ale zrejme to bude musieť ešte nejaký čas vydržať kým sa Billovi vrátia spomienky alebo kým sa ich láska znovu prebudí aj v Billovi.
Ďakujem za krásnu kapitolu.