autor: ophelia_seven
Věřit
S náladou, která se mu po obědě dramaticky zvedla, se Billovi náhle zdálo, jako by zbytek dne uběhl bleskovou rychlostí. Zbytek obědové přestávky strávil s Clarou a té se podařilo udržet jeho mysl po většinu času pryč od Toma. Poté měl oči na stopkách a hledal někoho, kdo se podobal dredatému klukovi z jeho pokoje, ale nikoho takového nespatřil, a tak sám sebe přesvědčil, že se mu to jen zdálo.
Čím méně důvodů měl k tomu, aby zpochybňoval Tomovo tvrzení, tím více se stával v jeho mysli reálnějším.
Hlavním problémem však bylo, že Bill Tomovi řekl, aby odešel, a Tom skutečně šel. Nevěděl, jak Toma přinutit, aby se znovu magicky zjevil v jeho pokoji a ani si nebyl jistý, jestli to sám někdy ještě udělá. Dokázal sám sobě přiznat, že byl nevděčný a možná i trochu nepříjemný a taky věděl, že pokud se Tom už nikdy neukáže, mohl za to vinit jen sám sebe.
Po škole šel Bill domů sám a všechny jeho myšlenky zůstaly u Toma. Uvažoval nad tím, co Tom dělá, co by on řekl, kdyby se Tom znovu objevil v jeho pokoji, a také jak by vůbec mohl definovat Tomovu přítomnost ve svém životě, když to nikdo jiný nemohl chápat. Dlouhá cesta domů, na kterou si znovu a znovu stěžoval, než dostal své vlastní auto, uběhla stejně rychle jako druhá polovina celého jeho dne. Pomalu přicházel na to, že čím více bude akceptující k Tomovi a jeho nepochopitelným tvrzením, tím bude jeho mysl klidnější. Bylo mnohem jednodušší se s věcmi vyrovnat, když jim prostě věřil.
Charlie poskakoval u dveří, nadšený, že ho vidí, jakmile vstoupil do domu. Bill si klekl na zem, aby jej pohladil a Charlie mu olízl tvář, jeho vděčnost a láska přicházela tak jednoduše. Jednodušeji, než od osoby, kterou nikdo jiný nemohl vidět. Ale zase, Charlie ho viděl. Počítalo se to?
Bill dovolil zlatému retrívrovi, aby mu olízal tvář i krk, jak šťastně vítal svého pána. „Setkal ses s Tomem, viď?“ Charlie štěkl vedle Billova ucha při Tomově jménu a Bill se rozesmál. „Ano, setkal, a možná ho máš raději než já, že?“
Charlie znovu zaštěkal a Bill se postavil a na protest nakrčil nos. „Ne, máš pravdu,“ řekl psovi u svých nohou, který na něj zíral s vyplazeným jazykem, zatímco nadšeně oddechoval. „To pravděpodobně není možné.“
Pes znovu vyštěkl a Bill si povzdechl. „Oh, jasně,“ připustil s měkkým úsměvem a lehce se ohnul, aby psa poškrábal za ušima, když ho míjel.
Bill odhodil školní tašku na gauč, jak vedl Charlieho domem směrem k zadním dveřím, aby jej mohl pustit na zahradu, kde si mohl pár hodin pobíhat. Nebyla to procházka, na kterou by měl Charlieho vzít, ale upřímně řečeno, byl vyčerpaný a nebyl by schopný chytit vodítko oběma rukama v případě, že by pes začal silně tahat. Usoudil, že bude pravděpodobně nejlepší, když jej raději pustí na nějakou dobu na zahradu.
Když si Charlie uvědomil, kam Bill míří, rychle kolem něj proběhl, aby se ke dveřím dostal jako první a přitom Billa málem srazil. „Charlie!“ Pokáral ho Bill, ale jeho hlas vůbec nebyl až tak rozzlobený nebo káravý, takže se pes nezastavil, dokud nestál u dveří. Tam začal na okamžik tančit na zadních nohách, než se obrátil k Billovi, jako by mu říkal, pospěš si, na co čekáš?
Když se Bill přiblížil, Charlie vyštěkl a skočil na něj, až ho odstrčil do strany. Bill se s hlasitou ránou praštil loktem do zdi a tiše vykřikl, jak mu bolest projela až do ramene. „Sakra, Charlie,“ zaklel, rychle otevřel dveře a pustil psa ven. Charlie neztrácel čas, rychle nechal Billa na místě i s jeho zraněným loktem a Bill protočil oči. „Hloupý pes,“ řekl, ale láskyplnost v jeho hlase předčila všechny bezcitné myšlenky, které měl díky bolesti ve své zdravé ruce.
Bill popadl školní tašku z gauče a vydal se po schodech do svého pokoje. S komplikacemi, které měl po nehodě, toho měl víc než dost, co jej zaměstná, než se jeho matka pozdě v noci vrátí domů. Krátce zauvažoval, jestli se Tom během té doby objeví, ale hned to zase pustil z hlavy. Tom nebo ne, Bill měl spoustu věcí na práci. Udělal rozhodnutí vytlačit si toho andělského kluka z mysli na tak dlouho, dokud nedokončí nějaké domácí úkoly.
Toto rozhodnutí vylétlo oknem, jakmile vešel do svého pokoje.
Co dříve bývalo oblastí velké katastrofy – bordel ode zdi ke zdi – bylo nyní bez poskvrny. Vše bylo na svém právoplatném místě, bez prachu, uspořádané a čisté. Bill vytřeštil oči nad tím pohledem. Takhle to tam rozhodně nevypadalo, když ráno odcházel do školy. Jediná věc, která se zdála být v pečlivě uklizeném pokoji mimo své místo, byl kus papíru přeložený na polovinu na nočním stolku.
Víc než jen trochu zvědavý Bill neztrácel čas, zavřel za sebou dveře a přešel místnost, během čehož si tašku odhodil na postel. Papír měl na vnější straně napsané jeho jméno a Bill přejel prstem po rukopise, než papír zvedl a rozevřel, aby našel slova napsaná uvnitř.
-Tom
Billovi se z hrudi vydrala bublina smíchu, která mu vyklouzla z úst, zatímco zíral na papír v ruce. Otočil se kolem dokola, aby zhodnotil celou místnost. Jemu by trvalo tři dny, než by uklidil ten nepořádek, který tam způsobil, ale Tom to zvládl za několik hodin? Ta nejdůležitější věc, ke které Bill došel po zhlédnutí stavu svého pokoje, byla ta, že na něj nakonec Tom není tak naštvaný. Přinejmenším z toho vydedukoval, že Tom plánoval v jeho pokoji trávit více času.
Cítil se trochu omámený, ale rozhodně lépe, než jak se cítil během celého dne. Položil papír zpět na noční stolek a rezignoval nad večerem stráveným nad domácími úkoly, spolu s plnou hlavou myšlenek na Toma. Jinak to nešlo. Všude, kam se podíval, viděl Tomovu práci při úklidu jeho pokoje, v ostrých záhybech deky na jeho posteli, i v okně pootevřeném jen natolik, aby dovnitř vpustilo čerstvý jarní vzduch. Bill se otočil, aby popadl z postele a okamžitě vylekaně uskočil. Tom stál přímo před ním – byl hned za ním – a pozoroval jej s vážnou tváří.
„Tvůj pokoj by byl brzo tvoje smrt,“ řekl vážně a Billův úsměv se ještě více rozšířil. „A tvůj pes taky,“ dodal Tom s přezíravým zavrtěním hlavy, jak se natáhl, aby na okamžik přejel prsty přes nově zraněný loket. Bill to necítil, ale jen ta myšlenka, že to Tom vůbec dělá, samotnou bolest zmenšovala.
„Ty se staráš,“ poškádlil jej a ignoroval skutečnost, že tam Tom byl dostatečně dlouho na to, aby viděl incident s Charliem. Tomovy tváře nad tím vtípkem zrůžověly.
„Je to moje práce se starat,“ řekl po chvíli hledání slov, což Billovi přišlo zábavné. Poté, co se Bill zasmál jeho nervózní reakci, Tom obrátil oči v sloup a otočil se, aby vytáhl někoho dalšího zpoza něj. Druhý chlapec, trochu menší, se střapatými odbarvenými blond vlasy, se na něj usmál jako starý přítel, zatímco je Tom představil. „Bille, tohle je můj kamarád Andy. Andy, tohle je… Bill.“
Po několik vteřin Bill na Andyho zíral, a poté přesunul pohled na Toma. Za jiných okolností by nebyl schopný tomu uvěřit. Dokonce i dnes ráno by si myslel, že má buď halucinaci dvou chlapců, anebo že si tam vetřelec vodí své přátele, zatímco on není doma. Nicméně už se rozhodl to prostě nechat být a věřit. Takže se rozhodl věřit, že má v pokoji dva strážné anděly, což, jak předpokládal, bylo víc, než měla většina lidí za celý svůj život.
„Netvař se tak překvapeně,“ řekl Tom, když na sobě zachytil Billův užaslý pohled. „Nemyslíš si snad, že bych tenhle chlívek dokázal uklidit sám, že ne?“
Bill obrátil oči v sloup, ale nic z toho, co by Tom řekl, nemohlo zcela setřít široký úsměv z jeho tváře. Napřáhl ruku, aby se s Andym formálně seznámil a neunikl mu ostražitý pohled, který chlapec věnoval Tomovi, než napřáhl svou vlastní ruku. Bill se natáhl pro fyzický kontakt a jeho vlastní prsty prošly skrz Andyho ruku.
Jo, správně. Andělé. Nemůžete se dotknout.
Bill se napřímil, a jako by se nic nestalo, usmál se na Tomova kamaráda s rozhodnutím změnit své chování směrem k tomuto svému novému příteli. „Rád tě poznávám, Andy,“ řekl řádně. Koutkem oka zahlédl, jak jej Tom nervózně pozoruje, jako by čekal, že Bill propukne v další záchvat jako posledně, kdy Tomovi řekl, aby odešel.
„Já tebe taky,“ řekl Andy a Tom se posadil na konec Billovy postele. „Tom mi toho o tobě hodně řekl.“
Bill se na Toma tázavě podíval a dredatý chlapec jednoduše pokrčil rameny. „Jen to základní,“ odvětil. „Však víš, nemotorný, chaotický a pekelně tvrdohlavý.“
Bill se otočil zpátky k Andymu a otevřel ústa, aby protestoval, ale uvědomil si, že nic nebylo špatně. Tom jej měl v podstatě prokouknutého. „Hádal bych se, ale všechno je to pravda,“ řekl a předstíral zraněný povzdech, než se posadil na postel vedle Toma. „Takže ty jsi…“ Bill si nebyl jistý, jak přesně to formulovat. Tom sám sebe nazýval strážným andělem, ale byl to správný název? Mohlo by se jej to dotknout? „Chci říct, ty a Tom jste oba…?“
„Strážní andělé?“ Doplnil Tom a pobaveně přimhouřil oči, když na Billa pohlédl.
Na druhé straně místnosti, opřený o Billův stůl, se Andy také usmál. „Ochránci,“ řekl pro potvrzení. „Potkali jsme se ve výcviku. Všichni ostatní byli o dost starší než my.“
„Počkat,“ vložil se do toho Bill a přeskakoval pohledem od Andyho k Tomovi a opět zpátky na Andyho. „Každý musí projít tím stejným výcvikem?“
„Ano,“ odpověděl Tom a protáhl to slovo o hodně víc, než bylo nutné, až se Bill cítil hloupě. Teplo v Tomových očích však tyto jeho pocity uklidnilo. „Museli jsme projít školícími hodinami a zkouškou a pak jsme sledovali jednoho z ostatních strážných andělů, než nás uvolnil.“
„On, jako VS,“ řekl Bill a snažil se připomenout si něco z toho, co mu Tom řekl už dříve.
„Jasně, vyšší síla,“ souhlasil Andy a Bill se v okamžiku otočil a našel druhého chlapce sedět na posteli hned za sebou. Bill pohlédl přes pokoj k místu, kde Andy právě byl a našel to místo prázdné. Žvýkal si svůj spodní ret; celá ta záležitost s teleportací mu zabere nějakou dobu, než si na ni zvykne. „Má pověst, že je tak trochu kretén, ale ve skutečnosti není tak špatný.“
Vedle Billa Tom zakašlal „vlezdoprdelka“ a Andy se za Billem natáhl, aby do něj strčil. Tom spadl se smíchem z postele a Bill ho sklesle sledoval. Jak se spolu ti dva kolem něj prali, projel jím záchvěv žárlivosti. Mohli vzájemně jeden druhého cítit, ale on necítil ani jednoho z nich. Bylo to naprosto nefér. Oba andělé spolu na zemi zápasili po dobu několika minut, než Tom střelil pohledem po Billovi, který je stále vzdáleně sledoval se zamračením na tváři.
Zdálo se, že zachytil jeho samo-navozenou mizérii, a tak Tom ukončil jejich hravý boj a vrátil se zpátky na postel, kde se vedle Billa posadil blíže, než seděl původně. „Promiň,“ omluvil se upřímně. „Andy je jen tak trochu vlezdoprdelka a mazlíček učitelů.“
„Nejsem!“ Vyjekl Andy a Bill se mu mohl pouze smát. Věděl, jak se Andy cítí; byl nazýván vlezdoprdelkou a mazlíčkem učitelů celý svůj život. Vždycky se dohadoval, že dávání pozor v hodinách a dělání domácích úkolů z něj ještě nedělá takového břídila, ale nikdo ho nikdy neposlouchal. „Jen proto, že se pořád nedostávám do průšvihů-„
„Já se nedostávám do průšvihů pořád.“ Bill sledoval, jak Andy na Toma zazíral a Tom ustoupil. „Není to moje chyba, že je tak upjatý.“
Andy otevřel pusu k další odpovědi, ale Bill jej přerušil dříve, než promluvil jediné slovo. „Kluci,“ řekl káravě, ale s úsměvem, a oba přesunuli svou pozornost k němu. Bill se obrátil k Tomovi, byl zvědavý a chtěl vědět všechno o něm i o jeho životě – nebo o čemkoliv, co Tom vlastně byl. „Za co ses dostal do průšvihu?“
„Za blbosti,“ prohlásil Tom, ale ještě než stihl domluvit, Andy vrtěl hlavou.
„Je tady velmi specifický soubor pravidel, která za žádných okolností nesmí být porušena,“ vysvětloval Andy a Bill zjistil, že se naklání, nedočkavý slyšet všechno, co by mu Andy mohl říct, když mu to neřekne Tom. „A zdá se, jako by Tom měl v záměru porušit každé z nich.“
„Jaký druh pravidel?“ Zeptal se Bill Toma. Tom zavrtěl hlavou – nechystal se to říct – a tak se Bill otočil k Andymu, ale ten zavrtěl hlavou taky. „Cože? No tak,“ prosil. „Chci to vědět.“
„Nemůžeme to říct,“ řekl mu Tom a Andy nadšeně pokyvoval hlavou. Bill zahučel a vykopl nohou do vzduchu, ale žádný z nich se nevzdal. Když si uvědomil, že v dohledné době nedostane žádné další odpovědi, trucovitě si překřížil ruce na hrudi. Možná to bylo dětinské, ale cítil kolem Toma stále tolik tajemna. Jestli to měl někdy nechat jít a skutečně věřit, potřeboval vědět, s čím se to potýká.
„Vlastně bych měl být už zpátky u Henryho,“ povzdechl si Andy a podíval se na pípátko, které si vytáhl z kapsy.
„Je to na prd, že máš staříka,“ dobíral si ho Tom nemilosrdně. „Stejně brzy zemře.“
„Tome!“ Napomenul ho Andy a jeho tvář se stáhla do opovržlivého zamračení. „Ne dřív, než bude jeho čas. Každý je-„
„Jo, jo,“ přerušil ho Tom s úsměvem. „Jen se vrať ke svému milovanému Henrymu.“ Tom mávl rukou do vzduchu a Bill ho pozoroval s jemným úsměvem na své vlastní tváři. Když se otočil zpátky, aby se rozloučil s Andym, blonďatý anděl už byl pryč.
„Kam šel?“ zeptal se Toma s vykulenýma očima, jako by snad už nebyl zvyklý, že takhle přichází a odchází i Tom.
„Zkontrolovat Henryho,“ řekl Tom s kamennou tváří a pak se poškrábal za krkem, když na něj Bill přimhouřil oči a dožadoval se skutečné odpovědi. „Jsou tady prostě věci, které bychom ti neměli říct. Ve skutečnosti…“
Bill čekal, když se Tom odmlčel, ale když nepokračoval, nemohl si pomoct. Zjistil, že se noří do něčeho, co nemohl pochopit, ale přesto chtěl chápat všechno. „Co?“ Zkoušel to. „Ve skutečnosti co?“
„Nic,“ odmítl jej anděl a Bill stiskl rty. Nechtěl se s Tomem znovu hádat, nechtěl ztratit nervy a říct mu, aby odešel, ale chtěl odpovědi a bylo zřejmé, že v brzké době žádné nedostane. „Takže máš hodně domácích úkolů, co?“
Bill chtěl být hádavý a málem odpověděl ne, ale věděl, že by to byla lež a Tom pravděpodobně dokázal poznat, kdy lže. Cítil, jako by posledně vykročili špatnou nohou a Bill se chtěl tentokrát více snažit. „Pomůžeš mi s nimi?“ vyzval jej místo toho, aby to popřel, a oči chlapce před ním se rozšířily a pak zúžily, než zavrtěl hlavou a špičkou jazyka zatlačil do svého piercingu.
„Ne, ale nechci tě rozptylovat. Mohl bych jít-„
Bill pocítil stejně skličující pocit, který cítil i posledně, kdy se vrátil do svého pokoje a zjistil, že Tom skutečně odešel. Nechtěl, aby Tom odešel, zvláště ne ve zlém. „Stejně bys mě rozptyloval,“ přiznal Bill pravdivě, přiložil si zdravou ruku na břicho a nepřítomně se škrábal přes tenkou látku svého trička. „Zůstaň.“
„Okay,“ souhlasil Tom téměř okamžitě, jeho tón byl jemný a nečitelný, „ale jen než tvoje máma přijde domů.“
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Tom je tedy přímo ukázkový anděl! Uklidit pokoj svého ´klienta´? Proč ne! Taky bych někoho takového potřebovala, protože ne vždy se mi chce uklízet. 😛
Jednoznačně jsem ráda, že se Tom rozhodl Billovi zase ukázat. Rozhodně jsem zvědavá, jaká všechna pravidla Tom porušuje a hlavně jestli mezi ně patří i to, že se Tom Billovi zjevuje, protože si pořád nejsem jistá, zda se to může. Hlavně by mě zajímalo, jaké postihy jej v případě dopadení čekají a doufám, že na to jednou nedoplatí. Neumím si totiž ty postihy představit!
Andy byl celkem roztomilý a klidně se může zjevovat častěji. 😉 jen si neumím představit, jak strašně divné to pro Billa musí být. V některých chvílích si určitě připadá jako blázen, že vidí svého strážného anděla..rozhodně to není něco, co by se běžně dělo.
Strašně moc se těším na pokračování. Děkuji za překlad! 🙂
Bill má obrovské šťastie, že dostal takého anjela. Dáva naňho pozor, zabaví ho aby nebol sám a dokonca mu aj UPRACE 🙂 skvelý spoločník. Som zvedavá či sa im podarí dokázať sa dotýkať.
Ďakujem za kapitolu.
Skvělý díl. Jsem ráda, že Tom se rozhodl vrátit…kluci se musejí sbližovat. 🙂 Zajímají mě ty pravidla, co andělé mají…snad se to v dalších dílech dozvím. Díky za překlad.
Pěkná kapitolka je fajn že se Tom vrátil ale jak to že Bill viděl i Andyho.
Tak mi najednou připadalo, že to Tom a Andy jsou ti skuteční, hmotní, a Bill jen tak zpovzdálí přihlíží. Myslím, že právě tak se i cítil.
Díky za kapitolku, jsem zvědavá, co bude dál.