autor: Muckátko :o*
Ahoj všichni, jsem ráda, že jste na povídku nezanevřeli a čtete ji dál. Abych zodpověděla otázku z komentářů pod posledním dílem – pevně stanovené číslo konce povídky ještě nemám. Momentálně nechávám děj plynout. Mám vždy vymyšlenou kostru, která obsahuje začátek, několik hlavních událostí a konec. Co se děje mezi tím nechávám vždy na tom, jak se zrovna cítím, co mi přijde reálné a podobně. Už jsem zmiňovala, že poslední 3 díly jsou již napsané, takže vím, jakým směrem se bude děj ubírat. Oficiálně mi zbývá poslední taková větší „akce“, která by měla předcházet konci, ale ještě si pohrávám s jinými okolnostmi, které by se mohly stát, takže zůstaňte povídce věrni a uvidíte, kam nás všechny nakonec zavede. Děkuji Vám za každičký komentář, který pod díly zanecháváte, a jen tak dál. Vaše Muckátko :o*
Červený kód
Bill tu noc nemohl spát. Z řídící místnosti odešel před dvěma hodinami a teď se převaloval na matraci ze strany na stranu. Něco mu nedávalo spát. Byl nervózní a vnitřnosti se mu kroutily nevídaným způsobem. Netušil, jestli to má co do činění se všemi událostmi předešlého dne, ale něco bylo jinak.
Dům byl ponořen do hlubokého ticha, protože jeho klient šel spát několik hodin před ním. Chvíli před spaním přehrál na své kytaře několik neznámých melodií, dokud život v jeho pokoji neutichl a Billovy uši nenaplnilo ticho.
Se špatným pocitem a vnitřním neklidem se Bill zvedl z postele, oblékl si tepláky a rozhodl se obejít dům, aby se cestou zpět stavil v kuchyni pro něco k pití. Čím dál byl od svého pokoje, tím rychleji v něm narůstal znepokojující pocit. Nakrčil obočí v nedůvěřivé grimase, která v sobě značila podezření, že se něco děje. Kolem domu bylo ticho, v domě taktéž, takže mu něco říkalo, že něco musí provádět jeho klient. Něco, co by Bill jako agent rozhodně neschválil. S profesionálním výrazem jako myška vystoupal po schodech, přikradl se ke dveřím svého spolubydlícího a neslyšně otevřel. Jeho výraz se změnil na zmatený, když našel svého klienta klidně spát zahrabaného pod přikrývkou. Něco tu nehrálo. On nemíval zlé tušení jen tak pro nic za nic.
Zavřel dveře od pokoje a vydal se rovnou k řídící místnosti, aby zkontroloval nejen aktuální kamerové záběry, ale i ty, které byly nahrány za dobu, kdy byl ve své ložnici. Sotva však vstoupil do místnosti, okamžitě se spustil alarm, který odhalil narušitele. Pět pohybových senzorů aktivovalo spínač, který Billa okamžitě uvedl do módu superagenta. Koordinovaně popadl pouta a zbraň připevněnou pouzdrem pod deskou stolu, stiskl spínač, který sloužil právě pro tyhle situace, aby uvědomil lidi na stanici, a hmátl po mobilu, na kterém okamžitě vytočil speciální číslo. Jakmile osoba na druhém konci hovor přijala, byl Bill už dávno na cestě k Tomovu pokoji.
„Červený kód stupeň 3! Mám tu červený kód stupeň 3!“ ohlásil do sluchátka a mrštně vyběhl schody, aby primárně zajistil bezpečí svého klienta, který prozatím klidně spal. Rozevřel dveře a okamžitě se přihnal ke spící osobě. Přikrývka z Tomova teplého těla odlítla nadzvukovou rychlostí a on se probudil, právě když ho dvě paže násilně tahaly z postele.
„Co se…?“ zamrkal do tmy.
„Tiše!“ přikázal mu Bill a vláčel ho za sebou po schodech jako hadrovou panenku. Tom silně dezorientovaný z celého dění jen poslušně packal za Billem. Zastavili se až u nenápadného výklenku ve zdi pod schody. Agent našel postranní otevírání a šoupl Toma dovnitř. „Ani slovo a za žádných okolností nevycházej ven!“ rozkázal mu a přibouchl dveře od skrýše do Tomova zmateného obličeje, který se pomalu měnil na vyděšený. Něco se dělo. Něco hodně špatného. Tomův dech se zrychlil a jeho dlaň se okamžitě přitiskla k jeho ústům, aby nevydal ani hlásku. Kromě ohlušujícího ticha zvenčí neslyšel vůbec nic. A to ho děsilo ze všeho nejvíc.
Bill mezitím vytáhl zbraň, kterou měl do teď zasunutou za opaskem kalhot, a odjistil ji. Odkódoval dveře, neslyšně je za sebou zavřel a poté se jako duch vydal kolem domu. Jeho smysly momentálně pracovaly na dvě stě procent, a kdyby mu teď někdo sáhl na rameno, skončil by pravděpodobně se zlomeným vazem v trávě nebo kulkou v hlavě.
Přikradl se ke straně domu a vykoukl zpoza rohu. Zpozoroval muže v tmavém oblečení. 180 centimetrů, váha kolem 85 kilo. Sledoval jeho chování, snažil se zachytit nějaké slabiny, aby věděl, kde zaútočit. Muž se úporně snažil potichu otevřít okno od kuchyně, aby mohl vniknout dovnitř. U nohou mu ležela černá sportovní taška.
Když zjistil, že holýma rukama okno nezdolá, rozhlédl se kolem a poté se sklonil k tašce, aby v ní nahmatal nějaký nástroj, kterým by případně okno vylomil. To se mu stalo ale osudným, protože na okamžik se k Billovi otočil zády, a to neměl nikdy dělat. Bill vyskočil ze svého provizorního pozorovacího místa, několika dlouhými skoky se dostal k muži a obratným chvatem ho jedním pohybem nohy poslal k zemi.
„Co to kurva…?!“ zavrčel muže, který se během setiny vteřiny ocitl obličejem v mokrém trávníku a někdo mu kroutil ruce za záda. „Okamžitě mě pusť, ty kreténe, nebo tě zabiju! Slyšíš?!“ vyhrožoval mu muž, zatímco mu Bill bez slova poutal ruce k sobě. Poté zvedl muže na nohy. „Tohle si zasraně odskáčeš, ty hajzle! Já si tě najdu a potom se budeš modlit, abys…“ Jeho další slova zanikla v krátkém zalapání po dechu, když mu Bill přiložil hlaveň mezi oči.
„Nemám náladu na něčí silácké řeči. Ještě jedno slovo a ta kulka proletí skrz na skrz, až se zastaví o stěnu domu,“ sykl varovně. Muž očividně zkoprněl pod zlým tónem hlasu a především blesky, které šlehaly z agentových očí. „Co je v té tašce?“ pohodil lehce hlavou, aniž by spouštěl oči z muže před sebou.
„Se podívej sám! Máš snad oči!“ Bill zúžil oči a zatlačil hlaveň ještě víc do mužova čela.
„Nebudu to opakovat!“ zavrčel.
„Uch!“ vydechl muž, jak se mu konec zbraně zavrtával do čela a lisoval mu hlavu k hrubé omítce zdi za jeho hlavou. „Jen klíče, hasák a páčidlo,“ odpověděl ztěžka. Bill se nadechl, aby z muže ještě dostal, pro koho pracuje, od koho dostal tip na tento dům, ale víc nestihl, protože před domem zakvílely brzdy dvou aut. Kód branky byl deaktivován a dovnitř vešel komisař Leßner se dvěma strážníky a za ním se objevil i kapitán Brandt se svým zástupcem.
„Agente Trümpere,“ oslovil komisař Leßner svého podřízeného oficiálně a pokynul strážníkům, aby složili připravené zbraně, muže si převzali a odvedli do auta. On, agent, kapitán a jeho zástupce se odebrali do domu.
„Pan Kaulitz?“ zeptal se Leßner okamžitě.
„Podle protokolu,“ odpověděl mu Bill krátce a komisař hned věděl, kam se vydat. Během okamžiku se vracel i s poměrně otřeseným Tomem, který se klepal uprostřed místnosti jen ve spodním prádle. Zástupce kapitána Brandta ze sebe stáhl služební bundu a přehodil ji Tomovi přes nahá ramena. Tomovy oči se rozšířily, když pohledem spočinul na svém bodyguardovi, který sebevědomě stál uprostřed chodby a v pravé ruce svíral docela působivou zbraň, která ale zároveň vzbuzovala respekt. Tom nebyl schopen slova a to nejen z prožitého šoku, kdy ho uprostřed noci někdo vytáhl z postele a zavřel do malého prostoru téměř nahého. Nikdy by nevěřil, že jeho bodyguard vůbec ví, jak zbraň vypadá, natož aby věděl, jak ji vzít do ruky, nebo dokonce použít, ale výjev, který se mu momentálně naskytl, ho překvapil a zaskočil.
„Co se… co se stalo?“ dostal ze sebe Tom, těkaje očima po všech třech mužích.
„Agente?“ vyzval Billa kapitán Brandt.
„Částečné narušení systému. Vniknutí na pozemek za účelem krádeže. Předpokládám, že překonal plot ze západní strany díky žebříku, který nechali obyvatelé domu na zahradě po česání ovocných stromů,“ podal stručné hlášení. Tom nakrčil obočí. Jeho bodyguard zaznamenal i tak nepodstatnou věc, jakou bylo česání ovoce jejich sousedů?
„Obyčejný zloděj?“ konstatoval kapitán formou otázky. Komisař Leßner začal kroutit hlavou.
„Ne. Tady není prostor pro jakékoli chyby. Nemůžeme spoléhat, že to byl jen bezvýznamný zloděj, který si tenhle dům vytipoval náhodou. Agente? Pane Kaulitzi? Máte 15 minut na sbalení veškerých věcí. Budete oba přesunuti na nové místo,“ rozhodl komisař a vytáhl služební mobil, aby zjistil, kam oba muže přemístit.
Bill se dle rozkazu otočil a vydal se ke své ložnici bez námitek. Tom se vzpamatoval krátce na to a rychle svého bodyguarda dohonil. Předtím, než se jejich cesta rozdělila u schodiště, Tom promluvil.
„Bille?“ oslovil muže opatrně. Bill se zastavil a pootočil hlavu Tomovým směrem. „Já jen… díky,“ dostal ze sebe Tom.
„Je to má práce,“ odvětil agent ledově klidným hlasem, jako by právě nespacifikoval možné hrozící nebezpečí uprostřed noci.
„Přesto,“ stál si Tom za svým. Bill odvrátil hlavu od svého klienta a pokračoval v cestě. Patnáct minut bylo na sbalení veškerých věcí proklatě málo.
Cesta služebním vozem byla tichá. Komisař Leßner projížděl klidnými ulicemi města, zatímco kapitán Brandt, který seděl na sedadle spolujezdce, vydával za použití vysílačky rozkazy strážníkům, kteří jeli v druhém voze s pachatelem na policejní stanici, aby ho vyslechli a sepsali protokol, aby se mohlo rozhodnout o dalším postupu. Tom oběma rukama objímal svůj trup a sledoval noční život za okny. Nechával pouliční lampy, aby mu vytvářely jiskřičky v očích, světelné nápisy ozařovat jeho tvář a kdyby mohl, ještě by si stáhl okénko, aby se nadýchal chladného nočního vzduchu. Daleko víc ho však zajímal muž, který seděl na zadním sedadle vedle něj a po vzoru Toma měl obličej stočený k dění mimo vůz. Jeho oči kmitaly podle toho, na co se agent zrovna díval, a přece byl jeho pohled naprosto prázdný. Sledoval věci kolem, ale nevnímal je. Měl oči otevřené jen proto, aby nebyly zavřené, a dýchal jen proto, aby nezemřel. Tom sjížděl očima po jeho kamenné tváři a naivně si myslel, že agent o jeho pohledu neví.
Bill věděl, že se Tomův obličej stočí k jeho ještě předtím, než to napadlo samotného Toma. Nijak však nereagoval. Držel svoji tvář zarputile stočenou z okna a nedával na sobě znát, že pohled svého klienta na sobě cítí až moc dobře. Nemusel ani otáčet hlavu, aby věděl, co se skrývá v Tomových očích. Díval se na něj se zmatením, překvapením a po událostech dnešní noci i s úctou, vděkem a uznáním.
I komisař Leßner zachytil Tomův pohled. Ve zpětném zrcátku si všiml, jakým způsobem se na agenta a dívá a jen tak tak odolal, aby Tomovi neřekl, že vedle něj sedí ten samý člověk, o kterém první den prohlásil, že by se mohl sesypat, kdyby do něj trochu silněji strčil, ale svoji kousavou poznámku spolkl, protože bylo všem ve vozidle jasné, že Tom měl pro dnešní noc dost. Dostal malou ochutnávku toho, jak se postupuje v případě ohrožení. Dnešní zásah byl ale jen slabým odvarem toho, co by se dělo, kdyby agent nahlásil červený kód stupeň 5.
„Lokalita domu se nijak moc neliší od té původní, ale za to je blíže k policejní stanici,“ promluvil komisař do ticha.
„Co… co bude s tím mužem?“ zeptal se Tom.
„Klasický postup. Vyslechneme ho, zjistíme, zda nebyl na někoho napojený a pokud se ukáže, že to byl opravdu jen nějaký zloděj, bude potrestán za nedovolené vniknutí na cizí pozemek a pravděpodobně i za přípravu na poškození cizího majetku a na krádež,“ vysvětlil mu komisař. Tom jen neslyšně pokýval hlavou. „Jsme na místě,“ promluvil komisař znovu.
„Zůstaňte v autě, dokud nezkontrolujeme okolí a dům,“ pokynul kapitán a v doprovodu komisaře se vydal k novému působišti jejich agenta a klienta. Prohlídka proběhla rychle ale přesto pečlivě. Oba policisté pomohli mužům nanosit věci do domu a poté, co se ujistili, že zabezpečení a alarmy fungují, se kolem třetí hodiny ranní rozloučili a odešli.
Bill jako obvykle zmizel ve své ložnici, kde se trochu přioblékl a poté se na nějakou dobu odebral do podobné řídící místnosti, jaká byla v předešlém domě. Dům tentokrát neměl první patro, tudíž se Tom vydal hlouběji do útrob domu, aby našel svoji ložnici. Ztěžka dosedl na ustlanou postel a rozhlédl se po místnosti. Ložnice byla o něco větší než ta předchozí, ale jinak vybavená naprosto stejně. Tom si protřel unavené oči a zadíval se na své sbalené kufry, ze kterých tu a tam čouhalo přivřené oblečení, jak nebyl kufr ve spěchu pořádně dopnutý.
Tom vzhlédl ve chvíli, kdy někdo zaklepal na otevřené dveře. Sjel agenta pohledem a vylekaně vstal, když viděl v jeho ruce zbraň podobnou té, kterou na Toma zapůsobil zhruba před hodinou.
„Potřebuji, abys na chvíli odešel z tohoto pokoje,“ promluvil agent pevným hlasem.
„Proč? Co se děje?“ zeptal se Tom. Zdálo se, že tahle věta je to jediné, co bude po zbytek dnešní noci opakovat stále dokola.
„Ve tvém vlastním zájmu bych to udělal a neptal se,“ odvětil Bill a vešel do pokoje. Ustoupil ode dveří, aby Tomovi naznačil, kudy má pokoj opustit. Tom agenta tedy obezřetně obešel a zůstal stát na chodbě, přičemž sledoval, jak se k němu agent otočil čelem a pohledem vise na Tomových očích dveře od pokoje zavřel, aby Tomovi znemožnil nahlížet dovnitř. Žádné zvuky se zevnitř neozývaly. Dveře se otevřely zhruba deset sekund na to, co je agent zavřel.
„V pořádku,“ pronesl Bill a vyšel na chodbu.
„Moment! Ty jsi… v mém pokoji?“ zeptal se, když zaznamenal agentovy najednou prázdné dlaně.
„Budu spoléhat na tvoji inteligenci, že ji nebudeš hledat. Je odjištěná a připravená na okamžité použití, to v překladu znamená nebezpečná, takže raději zapomeň, co se tu teď stalo,“ doporučil mu Bill.
„Jak mám teď klidně spát, když vím, že máš v mém pokoji schovanou odjištěnou zbraň?“
„Právě proto bys měl klidně spát,“ poukázal agent.
„Měl jsi zbraň i v tom minulém pokoji?“
„Mám zbraně ve všech místnostech. Na bezpečných místech, aby neublížily nám, ale na snadno přístupných místech, aby případně mohly rychle ublížit jim,“ vysvětlil Bill.
„A neměl bych o nich raději vědět, kdybych byl nucený je použít?“
„Až budou naše role obrácené, pak si o svých zbraních rozhoduj, jak chceš, ale pro teď to uděláme po mém,“ řekl a odešel.
Tom hlasitě vydechl a opřel se o stěnu za sebou. Doufal, že se mu i přes akční průběh noci ještě podaří usnout, ale po tom, co zjistil, že jsou všude po domě nastražené odjištěné zbraně, měl rozhodně o čem přemýšlet až do rána, i když do něj zbývalo jen posledních pár hodin.
Příště: „Bezesná noc“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Wow.. takový akční díl:3
Super, těším se na další:)
Zloděj! Dobře, s tím jsem nepočítala, ale to se stává. Ovšem musela jsem se smát, jak byl nejdřív hustý a jak mu rychle sklaplo. Na druhou stranu, na obyčejného zlodějíčka byl hustý až moc. Možná to opravdu nebyla náhoda.
Díky, těším se na pokračování.
Čekala jsem někoho jiného ale zloděje ne jsem zvědavá co bude dál.
Ahooj, mám nový blog o Hilary Duff a snažím se ho nějakým způsobem rozjet, tak budu ráda, když se mrkneš a třeba se zapojíš do diskuzí nebo nějakého toho hlasování.. omlouvám se za reklamu, ale nějak začít musím :/ jinak máš supr blog!
Wow…ugh…hmm…
Tak nějak jsem se lehce vyděsil a pak zase uklidnil. 😀 Jde vidět, že to máš promyšlené… a díky za odpověd u mé předešlé otázky v komentáři.
Tušil jsem, že to bude více méně nějak tak plynou, podle toho, jak se prsty rozeběhnou po klávesnici. 😀
Dnešek byl luxusně mini akční, nicméně byl! 😀 Mám z toho super radost, zase se něco děje… a řekněme, že vytáhnutí Toma z teplé postele a zavření do těsné a malé kobky, navic skoro nahého… to tak nějak ukojilo i mé sadistické pudy. 😀 Plus, muselo to vypadat naprosto božsky, úplně to vidím před očima… *utírá si oslintanou pusu*
Bill je vědma! Tak nějak jsem to tušil, blbý pocit je svině, ale aspoň rychle zareagoval. Jsem zvědavý, zda se ubrání i Tomovi… já vidět Toma ve spodkách a nebý čistě hetero, tak zahodím svou profesionalitu a zavřu se do té malé kobky s ním… 😀
Bill se zbraní? Vrrrrr… 😛 😀 K tomu není co dodat. Chudák zloděj, on si jde vypůjčit pár věcí a Bill ho takhle sundá! 😀 Ten bude mít trauma ještě dlouho.
Děkuju za díl a u dalšího naschle :***
Já to prostě žeru 🙂
Zezačátku jsem se vážně trochu bála, ale nakonec mě napadlo, jestli to náhodou nebude ´jen´ obyčejný zloděj, a to ještě dříve, než se k němu Bill skutečně dostal. Toma mi bylo vážně líto, já bych na jeho místě byla vyklepaná úplně stejně. Ale úplně nejvíc se mi líbilo, jak se změnil Tomův pohled na Billa. Jako by to byl najednou nějaký bůh, nebo něco takového 😀 Ale ani se mu nedivím. A k tomu ještě to divadlo se schováváním té pistole. No na to už ani v CSI nemají 😀 Bill je úžasně profesionální, ale už se vážně těším, až trošku povolí a ukáže i nějakou tu svoji lidštější stránku…
Jeeej, Toma je mi vážně líto, protože v tom kumbálku, či co to bylo, musel být šíleně vyděšený. Mně se tohle stát, tak tam umřu strachem! Neumím si ani představit, co všechno se Tomovi muselo honit v hlavě a je mi jasné, že teď bude pořádně obezřetný a možná pár nocí ani nebude moci usnout, a to se prakticky ani ´nic nestalo´. Nejvíc mě pobavilo, jak u něj v pokoji Bill schoval odjištěnou zbraň! Uff, úplně mě zamrazilo, protože já jsem někdy takové nemohlo, že bych byla schopna do něčeho jen vrazit a pistol by vystřelila..:-D Tak snad není takové nemohlo i Tom, aby si nějak zbytečně neublížil. 😉
Já jsem skutečně měla strach, co se děje. Bill ten svůj nepřijemný pocit přenesl i na mě, až mě mrazilo v zádech! Opravdu jsem se bála, co se stane, ale díky bohu to byl ´jen´ zloděj. Každopádně stejně jako Tomovi, tak si i mně názor na Billa trochu změnil a vylepšil si reputaci. Samozřejmě jsem věděla, že je Bill profesionál, ale nebudu zastírat, tohle na mně opravdu zanechalo dojem. Ačkoli se trochu bojím, že jestli se pořád bude chovat jak blb, tak mě to velice rychle přejde. 😀
Dnešním dílem si mě Bill ale získal a minimálně do dalšího dílu o něm budu smýšlet hezky! 🙂
Moc děkuji za díl a těším se na pokračování! ♥