Poslední andělův nářek 10.

Tom během snídaně jenom zamyšleně hleděl před sebe, jako by se snažil přijít na kloub nějaké záhadě. Jídlo do úst vkládal velice opatrně a snažil se nehltat, aby se opět nepozvracel.

„Děje se něco?“ chtěl vědět Bill.

„Dnešní noc,“ začal váhavě Tom, „co se stalo?“ zajímal se. „Mám takový divný pocit…“ na chviličku se odmlčel, nebyl si jistý, jak by své pochyby měl vyjádřit. Na obyčejný sen mu to všechno přišlo až moc reálné, ale na realitu zase moc uhozené.

„Nic,“ pokrčil rameny Bill. „Možná jsi měl jen divné sny,“ pokračoval, aniž by skutečně vypověděl, co se v noci odehrálo. „Třeba je to jen reakce na změnu prostředí, nebo ti prostě nevyhovuje postel,“ zamlouval to, jak to jen šlo. Za žádnou cenu mu nechtěl přiznat, že manipuloval s jeho myslí.

„A proč jsi spal v koupelně?“ položil Tom další otázku, na niž začal Bill horlivě vymýšlet odpověď, zatímco jeho kamenný výraz vyjadřoval jen chladnou odměřenost.

„Nemohl jsem spát,“ dal se do své vymyšlené odpovědi, „chtěl jsem si opláchnout obličej a trochu se probrat, pak jsem se ale posadil k vaně, přemýšlel jsem, už ani nevím nad čím, a tak nějak jsem nejspíš usnul,“ dokončil nic neříkající výpověď. Nebyl šťastný, že mu musí lhát, uvědomoval si dost jasně tu náhlou propast, která mezi nimi zela, ale nebyl s to ji nějak odstranit. Sám se v sobě nevyznal.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Tom, přičemž zvědavost z jeho tváře nevymizela, ba se zdálo, že se znásobila.

„Asi už půjdu,“ změnil Bill téma, vstal od stolu a odnesl svůj talíř, na němž ležel úplně nedotčený chleba se šunkou a sýrem.

„Nebudeš zas jíst?“ divil se Tom.

„Bude chvíli trvat, než si na to zvyknu,“ odvětil a dal se k odchodu. Tom ho beze slova následoval. Marcus je s ne zrovna šťastným výrazem doprovodil zpátky na pokoj.

„Marcusi,“ Bill si ho vzal na moment stranou a do rukou mu vtiskl Tomovu krabičku cigaret, „tohle si už můžeš vzít,“ usmál se. „Tom už nebude,“ reagoval na jeho dosti zmatený pohled.

„Jak to myslíš?“ Marcus si skutečně nebyl jistý tím, co se právě stalo. Měl za to, že je Tom silný kuřák.

„Můžu tě toho taky zbavit,“ nabídl se s tajuplným výrazem v očích, „kdybys chtěl.“

„Jak?“ Marcus byl dost na vážkách. Nechtěl věřit někomu, kdo jím zprvu manipuloval.

„Co si myslíš o hypnóze?“ zeptal se místo odpovědi a jenom sledoval, jak se v Marcusových očích zjevilo čiré zděšení.

„Ne!“ křikl rázněji, než ve skutečnosti chtěl. „Nemám to rád, pak bys se mnou mohl dělat cokoli, to nedovolím!“ vzepřel se okamžitě jeho nabídce. „Vůbec nechápu, že Tom souhlasil!“

Bill neodpověděl. Nechtěl mu říkat, že to vše učinil bez Tomova souhlasu.

„Jen jsem se nabídl,“ zvedl ve znamení obrany ruce vzhůru a jen pokrčil rameny, „kdyby sis to ale přece jenom rozmyslel,“ šibalsky se mu blýsklo v očích, „víš, kde mě najdeš.“

„Jsi zvrácený!“ okřikl ho Marcus a Tomovu krabičku si schoval do kapsy uniformy. „Nemůžeš manipulovat s lidmi, je to nemorální, nehumanistické a bůhvíco ještě!“

„Uklidni se,“ promlouval k němu chlácholivým hlasem, zatímco mu smířlivě položil ruce na ramena. „Chtěl jsem ti jen pomoct,“ jeho hlas jemně přešel do tónu, v němž se ozývalo ublížení a bolest. Nechtěl se stát vyvrhelem kvůli tomu, že náhle viděl a věděl víc než ostatní. Chtěl pomáhat, ale zdálo se, že ať už udělá cokoli, tvrdě narazí na odpor ostatních. Postupně měl pocit, že se od všech vzdaluje, jako by byl něčím, co nikdy nebudou schopni přijmout, a to ho hodně bolelo.

„Nech mě být!“ setřásl jeho ruku a o krok ustoupil, jako by se snad spálil o pekelný oheň. „Pomůžeš nám, když už odsud vypadneš!“ vychrlil ze sebe na jeden dech větu, kterou Bill nebyl schopný unést. Utekl směrem k východu, proběhl venkovními prostory a vlezl si do šeříkového keře. Roztřesenými prsty nahmatal zapalovač, ale krabičku s cigaretami u sebe neměl. Došlo mu, že svoje nechal v pokoji a bolestivě zaskučel.

V tu chvíli se snažil dovolat boží pomoci. Snažil se ovládat svůj vztek i zklamání. Uvědomoval si, že tahle cesta, na kterou se vydal, nebude jednoduchá, ale přišlo mu, že je toho už prostě příliš. Lhal Tomovi, Marcus mu řekl, že by byl radši, kdyby odešel, a k tomu všemu ani netušil, co by měl ve skutečnosti dělat. Dostal něco, čemu by se snad dalo říkat dar, ale nebyl schopný to ovládat.

„Proč já?“ chtěl vědět, zatímco si složil hlavu do dlaní a ve spleti svých vlastních myšlenek se snažil najít odvěkou pravdu, která by snad mohla být řešením téhle situace. Na nic ale nenarazil.

Andy byl s ním a s láskyplným výrazem ho sledoval. Chtěl mu poskytnout útěchu, znovu a znovu, dokud by se Bill nevzchopil a nešel dál. Našeptával mu slůvka, dotýkal se jeho srdce a snažil se ho otevřít věčné lásce a boží moudrosti. Věděl, že ho Bill teď potřebuje.

***

Anděl osudu jen mrzutě listoval vlastní knihou a pročítal si stále dokola ty samé řádky. Přišel na to, že Bill, o jehož život bylo tolik bojováno, propadal melancholii a stával se z něj někdo úplně jiný než dobrý člověk. Skutečnost, která se právě odehrála, mu přišla spíše úsměvná než tragická. Byl si jist, že chlapec dostal, co zasloužil.

„Skutečně bys neměl mít takovou škodolibou radost,“ ozval se za jeho zády Archanděl Michael, který už delší dobu sledoval jeho práci a věděl, že ne vše zde probíhá přesně tak, jak má.

„V životě každého člověka musí nastat perné okamžiky,“ bránil své počínání.

„Vždyť málem přišel o život,“ připomněl mu. „Jestli se má změnit, bude potřebovat hodně lásky a pomoci, ale jsem si jistý, že to za to bude stát,“ promlouval vážným hlasem.

„Nemyslím si, že by si něco takového zasloužil,“ odmítavě zakroutil hlavou Anděl osudu. „Dostal toho už dost a snahu o zlepšení u něj skutečně nepozoruji,“ stál si tvrdošíjně na svém.

„Nech jej, aby se plně našel a osvobodil od všech těžkostí, dopřej mu prostor k růstu,“ žádal.

„Je to ale jeho volba,“ řekl. „Nevypadá to, že by chtěl pokračovat ve svém rozhodnutí, vždyť proti vůli manipuluje s ostatními.“

„Za účelem pomoci,“ doplnil ho Archanděl Michael.

„Ať je jeho osud zasloužený,“ uzavřel jejich debatu Anděl osudu a své myšlenky stočil opět k dalšímu plánu, jak někomu trochu zavařit.

***

Tom stál u okna a nepřítomně hleděl z okna. Snažil se přijít na to, kam se poděl jeho spolubydlící. Neviděl ho, že by se procházel, proto se přiklonil k tomu, že chce být nejspíš sám.

On se ale bez něj nudil a po několika minutách, kdy zvažoval, jestli je to skutečně dobrý nápad, se ho vydal hledat. První místo, které ho napadlo, byl šeříkový keř, kde spolu nedávno byli. Srdce mu přímo zaplesalo, když tam Billa uviděl. Jeho pocit radosti se ale znenadání změnil, když postřehl, že se černovlasý chlapec trápí. Opatrně prolezl větvemi a sedl si kousek za něj. Rukama ho objal a položil si svou hlavu na jeho rameno.

Ucítil, jak sebou Bill polekaně škubl, ale neodtáhl se. Zůstali takhle, aniž by zprvu někdo něco řekl.

Tom ho opatrně začal hladit po pažích, až Billovi neskočila husí kůže. Tohle ve svém životě neznal, netušil, jak by měl reagovat, proto jen zůstal v tichosti a užíval si ten zvláštní pocit, který vycházel z jeho hrudi a jako neskutečně silný démon se chtěl vydrat na povrch.

Několikrát silně vzdychl a přerývavě se nadechl. V Tomově přítomnosti se mu náhle nedostávalo vzduchu. Nedokázal popsat ten krásný pocit, který se mu prohnal celým tělem ve chvíli, kdy přišel na to, že ho neodsoudili úplně všichni. Byl za Tomovu přítomnost skutečně rád.

„Tome,“ začal přerývavě, „odpusť mi,“ žádal, zatímco se v něm pralo několik jeho protichůdných pocitů.

„Za co?“ nechápal Tom a dál ho jemně hladil.

„Zmanipuloval jsem tě,“ přiznal Bill. „Večer, zhypnotizoval jsem tě.“

Tom sebou polekaně škubl, ale neodtáhl se. „Co žes udělal?“ nechápal.

„Přiměl jsem tě nenávidět cigarety,“ řekl, „chtěl jsem ti pomoct, aniž bys o tom rozhodl,“ pokračoval sklíčeně. „Promiň mi.“

Tom tam jenom seděl. Nedostávalo se mu slov, neměl vůbec ponětí, co by měl říct. Na jednu stranu chtěl Billa nenávidět za to, že rozhodl za něj a bezohledně s ním manipuloval, na druhou stranu se ale cítil víc svobodný, když ho už nesužovala chuť na cigarety. Navíc měl možnost vidět, jak to Billa trápí. Vždycky ho považoval za silnou osobnost, sebevědomě vystupoval a dokázal odhadnout charakter člověka, teď tu ale před ním seděl, zbaven veškerého ega a omlouval se mu.

„Udělal jsi to, aby sis zvýšil sebevědomí?“ zeptal se Tom. „Nebo jsi mi chtěl skutečně pomoct?“

Bill se mu roztřásl v náručí a sípavě vysvětlil, že mu šlo skutečně jen o to, aby mu pomohl.

Tom zahnal veškerou zlost ve svém srdci, která se tam začala tvořit. Věřil mu. Sice neměl žádný důvod mu věřit, vlastně nemohl ani vědět, jestli se o to Bill nepokusí znovu, ale jednoduše mu věřil. Neměl důvod k opaku. Věděl, že život je nevyzpytatelný a Bill se mu líbil i přes to, co na něj zkoušel. Nechtěl, aby se každý den potkávali a hleděli na sebe jako štvaná zvěř, chtěl, aby to mezi nimi bylo dobré, proto se rozhodl mu odpustit.

autor: SakuraUchihaHaruno13