autor: Muckátko :o*
Ahoj čtenáři!
Tímto týdnem bohužel končí veškerá legrace. Tedy alespoň pro mě. Následující 3-4 měsíce se ponesou ve znamení honby za titulem, což obnáší psaní závěrečné práce, učení se na poslední zkouškové období a pak na státnice, takže pokud se tu následující díly budou objevovat jedenkrát týdně jako doposud, berte to jako dar z nebes, pokud jednou za dva týdny, buďte vděční, a pokud jednou za měsíc, považujte to za nutné zlo. Chtěla jsem vám to dát vědět dopředu, abyste se neděsili, co se děje. Takže hodně zábavy při čtení a mějte prosím trpělivost, než se prokoušu tím perným obdobím a držte mi palce.
Vaše Muckátko :o*
Bezesná noc
Po tom, co si Tom vybalil jen ty nejpotřebnější věci, nechal nevybalené kufry ležet u postele a vyšel z pokoje. Šance, že by snad přeci jen po tom všem usnul, byla v nedohlednu. Pohlédl z okna a unaveně vydechl. Byl unavený, ale spát nemohl. Venku byla tma a rozbřesk prozatím v nedohlednu. Navíc slyšel svého bodyguarda, jak prochází domem sem a tam.
Došel do obýváku a dosedl na pohovku. Složil nohy pod sebe a schoulil se do úplného rohu, kde bylo zadní i postranní opěradlo dost vysoko, aby se o něj mohl zapřít. V teplácích a teplé mikině zůstal sedět v tmavém obýváku. Vážně ho zajímalo, co provádí Bill, protože chodil po domě, ačkoli byla všechna světla zhasnutá. Hlasitě zakašlal, když slyšel, jak se Bill blíží k obýváku. Chtěl na sebe upozornit, aby ho Bill zaregistroval dřív, než na něj vytáhne zbraň, jejichž rozmísťování bylo pravděpodobně tím důvodem, proč Bill poletoval po domě po tmě. I když na sebe Tom upozornil, Bill stejně přišel do stejné místnosti a zamířil k oknu. Malinko odhrnul těžké závěsy, aby mohl nakouknout ven.
„Co tu děláš?“ zeptal se mírně znechuceným hlasem, zatímco pohledem lustroval klidné okolí domu.
„Sedím,“ odpověděl mu Tom s trochou ironie v hlase. Štvalo ho, že se k němu Bill opět chová stejným způsobem jako předtím. Byl velký rozdíl v tom, jestli s ním mluvil, anebo s ním mluvil. Teď momentálně Toma vnímal jen jako svoji práci a povinnost. Jeho hlas byl neosobní, vzdálený a nadřazený.
Bill pustil odhrnutý závěs, který se zhoupl na své původní místo, a otrávený Tomovou odpovědí k němu stočil pohled, aby zkusil odpovědět znovu a tak, jak Bill očekával. Tom zakroutil očima, ačkoli neočekával, že by to Bill mohl v té tmě zaznamenat.
Omyl.
Bill si jeho osobnost přečetl dávno předtím, než se s ním vůbec setkal tváří v tvář. Moc dobře znal Tomovy reakce. Věděl, v jakých chvíli si Tom povzdychne, odfrkne, zavrtí hlavou, ušklíbne se, protočí očima, nebo se posměšně uchechtne.
„Těžko po mně můžeš chtít, abych po tom všem, co se dnes stalo, klidně usnul,“ přiznal.
„Mohl jsi zůstat ve své ložnici,“ podotkl Bill.
„Myslíš, že bys mohl být zase Bill a ne agent Trümper?“
„Mluvíš hlouposti,“ procedil Bill, ale posadil se do křesla jen kousek od místa, kde byl schoulený Tom.
„Mluvím o té osobě, která vypadala, že je ochotná se mnou mluvit jako se sobě rovným.“
„Ta osoba neexistuje a dnes v noci jsme se o tom oba přesvědčili,“ připomněl mu Bill. Kolovaly v něm ještě zbytky adrenalinu z předchozího zásahu, jinak by s Tomem nejspíš neztratil ani slovo. Mluvil s ním, ale ne na takové rovině, jakou si představoval Tom, ačkoli pořád lepší tohle než vůbec nic.
„Nevím, o čem ses dnes v noci přesvědčil ty, ale já jsem si teď už stoprocentně jistý, že víš, co děláš, a mrzí mě, že jsem o tobě pochyboval,“ promluvil s náznakem omluvy v hlase.
„Ne že by mi na tom záleželo,“ odtušil Bill chladně.
„Ne že bych nevěděl, že ti na tom nezáleží,“ ušklíbl se Tom. Bill na jeho průpovídku nijak nezareagoval. Jen zůstal sedět a díval se do prázdna tak, jak u něj byl Tom zvyklý. Měl přesně ten samý pohled, jakým častoval okolí, když jeli autem do nového domu.
„Co tu děláš ty?“ oplatil mu Tom otázku, aby ho trochu probral.
„Sedím,“ podíval se Bill na Toma významně. Tom chápavě přikývl.
„Lepší kradený vtip než vůbec žádný,“ připustil. „Proč nejdeš spát?“ formuloval svoji otázku jinak.
„Jistota,“ odpověděl Bill jednoslovně, jak to měl většinou ve zvyku. Tom se zamračil.
„Teď vážně,“ nasadil Tom naléhavý tón. „Nespíš, protože máš podezření, že by se tu mohl někdo objevit?“
„To jsi řekl ty,“ sykl.
„Bille, prosím,“ zakvílel Tom.
„Nemyslím si, že by se tu mohl někdo objevit, ale chci si být jistý,“ odpověděl mu Bill překvapivě po pravdě.
„Dobře,“ přikývl Tom hlavou a opřel si spánek o opěradlo, otáčeje se tělem směrem k Billovi. „Můžu se na něco zeptat?“ pípl Tom chraptivě. Bill se na něj podíval, čímž ho němě vyzval, aby řekl, co říct chtěl. „Nemusíš odpovídat, jestli nechceš, a vím, že když nebudeš chtít, tak neodpovíš, ale když jsem tě dneska viděl s tou zbraní v ruce… zabil jsi už někoho?“ zadíval se na agentovu stále kamennou tvář.
„Ano,“ odpověděl Bill bez váhání.
„Bylo jich hodně?“ pokračoval Tom klidným hlasem. Nechtěl, aby Bill poznal, že po jeho odpovědi přímo prahne.
„Kolik bylo třeba,“ ozvalo se.
„Jaké to je? Někoho zabít,“ ptal se Tom, i když se jeho hlas tu a tam lámal a stával se šepotem.
„Nevzpomínám si.“ Billův hlas klesl. Už nezněl tak jasně a ostře jako před několika okamžiky. Tom tušil, že mu Bill lhal, ale nechtěl mu oponovat. Byl rád, že z něj dostal alespoň nějaké odpovědi.
„To je možná dobře,“ dodal se sympatiemi.
„Ne.“
„Ani obavy?“
„Necítím nic.“ Billův hlas rozezleně protnul klid, který se mezi nimi utvořil.
„Tomu nevěřím,“ broukl Tom.
„Věř si, čemu chceš. Nikdo mě nezná lépe než já sám.“
„Proč?“ nakrčil Tom obočí.
„Proč co?“
„Proč nenecháš někoho dalšího, aby tě poznal?“
„Koho? Tebe? To sotva!“ odfrkl si Bill a postavil se na nohy. Potřeboval se napít a na chvíli zmizet z Tomovy bezprostřední blízkosti. Moc daleko ale utéct nemohl, protože kuchyň se nacházela hned přes chodbu za obývákem, přičemž obě místnosti neoddělovaly žádné zdi.
„Mě těžko, ale možná někoho, kdo je ti blíž,“ uvažoval Tom nahlas.
„Nikdo takový není a nikdy nebude,“ ozvalo se mu nad hlavou, jak se agent postavil za pohovku se sklenicí vody v ruce. Tom zaklonil hlavu, aby na agenta viděl, ačkoli ve tmě mohl rozeznat jen matné obrysy jeho postavy.
„Máš strach, že by byla ta osoba v nebezpečí? Je to daň za to, čím se živíš?“ odhadoval. Bill neodpovídal. Tomovy otázky se s každou další dostávaly až k jádru věci. Někam, kam ho Bill nehodlal pustit, proto se rozhodl nijak nereagovat. „Já si nikdy neuvědomoval, že jsem vlastně sám. Měl jsem vždycky kopu práce, šílené fanynky na každém kroku, ale teď vím, že jediným blízkým člověkem mi byl můj manažer,“ svěřil se svému bodyguardovi.
„A co?“ promluvil Bill. Neměl nejmenší ponětí, kam tím jeho klient míří.
„Chci jen říct, že vím, jaké to je být sám,“ pokrčil rameny.
„Nevíš nic,“ vyvrátil mu Bill. „A jestli si myslíš, že jakmile se za mnou zavřou dveře ložnice, tak z mého obličeje spadne ta maska, o které si myslíš, že před tebou nosím, a pateticky fňukám do polštáře, jak jsem sám, tak se šeredně mýlíš,“ zahřměl. Tom se smutně pousmál.
„Ne. To ty neděláš. Ty děláš něco daleko horšího,“ naznačil.
„A sice?“ zajímal se Bill s jasně ironickým pobavením v hlase. Tom hlasitě vydechl a z pohovky vstal. Obešel ji a postavil se jen pár kroků před Billa, který nehybně sledoval jeho počínání.
„Ty to v sobě všechno dusíš. Ignoruješ lidi kolem sebe a hlavně sám sebe,“ pověděl mu Tom.
„Co dělám se svým životem je moje věc, tak proč se o mě neustále staráš? O co se snažíš?“
„Upřímně? Sám nevím, ale z nějakého důvodu se nemůžu dívat na to, co se z tebe stalo,“ odpověděl Tom popravdě. Jeho slova však Billa okamžitě popíchla. Naštvaně třískl skleničkou o stůl, kam ji zlostně odložil, a zabodl se pohledem do Tomových očí, které díky pomalému svítání za okny začaly dostávat jasnější obrysy.
Bill semkl čelist, narovnal se a bojovně pozvedl bradu, jak mírně zaklonil hlavu. V tu chvíli už Tom překročil hranici Billovy trpělivosti.
„Neopovažuj se o mně mluvit, jako bys mě znal. Nevíš o mně absolutně nic. Nemáš nejmenší právo srovnávat, co bylo před a po!“ zasyčel.
„Teď už ano. Sám jsi mi teď potvrdil, že se stalo něco, díky čemuž je nějaké před a po,“ poukázal Tom vítězně.
„Pokoušíš svoje štěstí, Kaulitzi! Zařaď zpátečku, jinak budeš hořce litovat,“ varoval ho Bill.
„Proč? Protože jsem trefil hřebík na hlavičku? Protože jsem sáhl někam, kam si nikdo jiný netroufne a kde to nejvíc bolí?“ pokračoval Tom a sledoval, jak se výraz v agentově tváři mění každou sekundu víc a víc, ale v žádném případě k dobrému. „Víš vůbec ještě, jaké to je, když ti někdo řekne něco hezkého? Když tě někdo pohladí po ruce, poplácá po rameni, nebo tě jen tak obejme? Nebo ze sebe hodláš dělat tuhle kreaturu jen proto, že ti někdo prostě zlomil srdce a odkopl tě?“ vyjel Tom s nevídanou odvahou a možná by kurážně ještě pokračoval, ale osoba, do které se pustil, právě v tu chvíli slyšela dost.
Bill plný hněvu, ublížení a nahromaděných emocí už nedokázal ovládat své reakce a během sekundy sevřel pravou dlaň v pěst, napřáhl se a zkušeně udeřil druhého muže do obličeje. Tom překvapením a především bolestí vyjekl a padl k zemi, jak ztratil rovnováhu. Zůstal ležet na zádech, ale levou rukou se chytil za nos, na kterém ucítil něco tekutého a i přes šero dokázal na prstech zaregistrovat tmavou látku, která mu barvila bříška prstů do červena. Hlasitě posmrkl a zvedl hlavu, aby se podíval na stále běsnícího agenta, který ihned klesl k zemi za Tomem, rozkročil se nad jeho stehny a pravou rukou stiskl Tomovo hrdlo, znemožňuje muži bez problémů dýchat.
„Dobře si tuhle chvíli zapamatuj, až se budeš opět cítit dostatečně odvážný na to, aby ses pouštěl na tenký led. Dnes to byla jen rána pěstí, ale příště,“ odmlčel se a sklonil se tváří níž k Tomovu obličeji, „příště ti ustřelím hlavu bez mrknutí oka!“ zasyčel mu do tváře a prudce Tomovo hrdlo pustil, takže se muž na zemi ještě navíc lehce uhodil zátylkem o podlahu. Agent se mrštně vyhoupl na nohy a během okamžiku zmizel ve své ložnici. Tom bolestně sykl a zatnul břišní svaly, aby byl schopný se z podlahy zvednout alespoň do sedu. Levou rukou se držel za krvácející nos a pravou si mnul zadní část hlavy, která se zaduněním praštila do podlahy.
„Bravo, Tome, bravo!“ zašeptal Tom ironicky. „Fakt výborný,“ dodal ztěžka a rozhodl se opatrně postavit. Malinko zavrávoral, ale nakonec se dokázal dostat až do koupelny, kde rozsvítil jen malé podlouhlé světlo nad zrcadlem. „Kruci!“ zaklel, když spatřil tenký červený proužek krve, který mu nyní stékal po horním rtu dolů. Sáhl po roli toaletního papíru, vyvlékl ji z kovového držadla, odmotal si několik čtverečků a po tom, co je smotal do ruličky, si je strčil do pohmožděného nosu. Bolelo to jako čert a byla tu i ta krev, ale zlomené to nejspíš nebylo. Tom sice nikdy zlomený nos neměl, takže netušil, jak moc se ta bolest liší od té, kterou momentálně cítil, ale hádal, že zlomený nos vypadá daleko hůř.
Adrenalin, který mu v závěru jejich rozhovoru pumpoval v žilách, mu možná způsobil krvácející a bolavý nos, ale přinesl i něco pozitivního. Dostal z Trümpera emoci. Sice ne pozitivní, ale donutil ho cítit alespoň něco, i když to byla zlost. Možná to Toma bude stát pár modřin, naraženin, podlitin a možná dokonce i pár zlámaných kostí, ale nakonec to bude všechno stát za to.
Bill, který se po celém incidentu zavřel ve své ložnici, nasupeně praštil pěstí do měkké matrace, která mu zaručila, že jeho výbuchu nebude nikdo jiný svědkem, ale ani to mu nepomohlo dostat ze sebe tu zlost, kterou v něm Kaulitz probudil. Rýpal přesně do místa, které bylo příčinnou celé Billovy nynější bytosti, a vzal si na to ten nejostřejší předmět, jaký mohl najít. Hradba z ledového klidu a sebejistoty, kterou se Bill do teď obrňoval, se povážlivě zakývala a to se agentovi ani trochu nelíbilo. Po tom, jak se před chvílí neovládl a bez výčitek fyzicky napadl svého klienta, si už nebyl jistý ani sám sebou. Co bude příště, až Kaulitz překročí hranici? Co když si nedá pokoj? Co když si bude chtít tentokrát stěžovat? To by pro Billa znamenalo definitivní konec. Skončil by bez práce a s prázdnýma rukama, protože právě jeho práce byla všechno, co měl a co ho drželo při smyslech.
Věděl, že ani v posledních hodinách, které představovaly zbytky noci, neusne, přesto si vlezl do postele, schoval se pod přikrývku a po opravdu dlouhé době se schoulil do klubíčka, aby na něj nikdo a nic nemohlo. Jedna jediná slza, která sklouzla po jeho nehybné tváři, neslyšně stekla až na jeho spánek, kde se vpila do polštáře.
Vlhká skvrnka i stopy na Billově tváři však uschnou a nikdo se o té jedné jediné slze nikdy nedozví.
Příště: „Posel nových zpráv“
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Normálně sice bývám na Tomově straně, protože Billovo chování je prostě příšerné, ale tentokrát musím uznat, že si Tom tu pecku do nosu zasloužil. Teď s ním nebudou mluvit ani dveře od záchoda a může si za to sám…
Díky za díl a držím palce, ať to ve škole všechno zvládneš 🙂
Heh, hezkou pecku mu Bill ustedril. Dobre mu tak, rypat do cloveka, ktery prizna, ze nekoho zabil? Jo, fakt rozumny napad, Tome 😀 jeee chtela bych videt ty pekne jizvicky po setlani se stolem jak dostaly dalsi pecku. Divim se, ze mu ten oblicej drzi pohromade 🙂
Bill si nese dost silne zazitky, jsem zvedava jake 🙂
Preji hodne uspechu, jsem na tom ve skole velmi podobne.
Dekuji za dil ^^
Tom to přehnal jsem zvědava co bude dál a tobě držím palce aby se ti státnice povedla.
Ach jo, ti dva po sobě buď musí pořád štěkat nebo se ignorovat, ale jak to tak vidím, tak k ničemu víc u nich nikdy snad nedojde. Pomalu nevím, co si myslet!
Tom si ránu do nosu zaslaužil, o tom žádná, asi by se měl naučit, kdy je třeba držet jazyk za zuby, protože Tom do Billa celou dobu jen rýpe a nikdy se nepoučí. Každopádně Bill si podle mě neměl dovolit tohle dělat. Má štěstí to, že Tom si stěžovat nebude, jelikož si sám uvědomuje svou chybu, ale i tak si myslím, že Bill přestřelil. Jo, Tom je děsná šťoura, ale to sevření hrdla si nezasloužil. Trochu se začínám bát, že než si Toma stihne najít mafie, tak to Bill nevydží a ve výbuchu vzteku Toma jednou uškrtí nebo zastřelí.
Pozitivní věc je ta, že jsme se od Billa konečně dočkali nějakého pocitu a ne jen jeho ignorování a chladného chování. V nitru duše doufám, že jej tohle maličko změní a konečně nebude takový, jako doposud.
Každopádně z tohohle dílu mám silně smíšené pocity a netuším, co si sama myslet. Oba dva jsou děsní blbouni a už by to chtělo, aby se mezi nimi něco změnilo.
Moc děkuji za díl a držím palce ve škole! 😉
Je fajn, že už se nám tu objevují nějaké ty emoce, i když to není zrovna jásání, ale obávám se, že tenhle proces bude dost bolestivý. Pro oba.
Děkuji za kapitolku a těším se na pokračování. Je mi jasné, že teď budeš hodně vytížená, takže si ráda počkám. Přeji ti hodně úspěchů a držím palce. 😀
Tak nevím, jestli mám jásat, že se Bill konečně nějak projevil, nebo si frustrovaně rvát vlasy, že se projevil zrovna tímhle způsobem… Ale i tak mě to pořád strašně baví, takže asi spíše jásám a zároveň jen nechápavě vrtím hlavou… Jestli si tihle dva někdy normálně popovídají, natož aby se nějakým způsobem dali dohromady( v což si zatím ani nedovoluju doufat) tak to bude svátek 😀
Tak jako první ti chci popřát hodně zdaru k honbě za titulem. Vím, jak je to náročné, protože jsem se o to pokoušel už 2x a neúspěšně, takže to musíš zvládnout. 😀 Přeju ti to!
Proto naprosto chápu, že se potřebuješ učit a na psani nebude čas. Budeme muset zatnout zuby a vydržet. Myslím, že budu šťastný i za jeden díl měsíčně. 😀
K dalšímu dílu…
Tom to posral. Vždycky byl pro mě hajzl a když jsem začal cítit nějakou lítost, tak to zase posere. 😀 Jsou věci, do kterých by se člověk neměl vůbec plést. Tom prostě nechápe, nebo má zatmění mozku, nebo se mu mozek taky odstěhoval pryč. Jinak si tu reakci nedokážu vysvětlit. 😀
Billoušek můj! CHudáček. Nikdo ho nenechá na pokoji a je pravdou, že kdoví co udělá příště. Jednou omylem rozbije Tomovi čumák o skleněný stůl a teď mu vědomně přerazí nos… co je tohle sakra za mentála. Ti dva si naprosto mohou vlastně podat ruce. 😀
Mentál jako mentál… nebo ementál? 😀
Nicméně děkuju a nemohu se dočkat dalšího dílu, i když mi v hlavě stále hlodá špatný konec a úmrtí některé z postav…. (bude rozhodně hlavní).
Pac a pusu D. :*
Už nějakou dobu nad tím přemýšlím a rozhodně nechci, aby ani jedna z hlavních postav zemřela. Chápu tvou touhu udělat i špatný konec, ale není tohle na tom to krásné??? Že na rozdíl od reality to alespoň tady končí dobře??? Lidé čtou knihy a další příběhy, protože se povětšinou chtějí setkat s něčím lepším než je realita.
Tahle povídka je skvělá! Není jednoduchá a je originální… Nikdo nepřijde s takovými nápady. Muckátko: Zbožňuji tvé psaní a prosím, dodej nám brzy další díly.