autor: ophelia_seven
Cesta zevnitř ven
Od té doby, co Bill dostal za úkol napsat esej o tom, jak se jeho představa ideálního partnera může lišit od představy jeho rodičů, nedokázal z hlavy dostat představu chození s Tomem. Věděl, že je to nemožné, že by to nikdy, ani za milion let, nefungovalo, ale zároveň si začínal uvědomovat, že to opravdu chce, a uvažoval, jak fungují jiné netradiční vztahy. Jeho přátelství s Tomem pro něj bylo už teď mnohem skutečnější, než ta hrstka přátelství, které se snažil udržovat už od základní školy. Kdyby se jen Toma mohl dotknout. Pokud by ho mohl cítit, jeho city by byly vytesány do kamene; v jeho mysli by nebyla žádná pochybnost, jestli by jim to mohlo fungovat. Hluboko uvnitř mohl cítit, že tam mezi nimi existuje nějaké spojení, jen to prostě nedokázal cítit konečky svých prstů.
Věděl, jak ironické to je. Obvykle city začínaly zvenčí a postupně pronikaly do všech zákoutí hluboko uvnitř člověka. Ale s Tomem, jeho city začínaly uvnitř a pomalu nacházely svou cestu ven. Alespoň Bill doufal, že najdou cestu ven.
Matka Billa našla, jak stojí u kuchyňského dřezu a zírá z okna před sebou, když přišla domů z práce. Přecházela tam a zpátky po kuchyni, klíče jí zacinkaly v dlaních a kabelka jí spadla na stůl s hlasitým žuchnutím – dokonce i Charlie jí věnoval hlasitý, ačkoliv nenadšený pozdrav – a i přesto Bill dál nehybně zíral z okna a přemýšlel nad Tomem a nad vším, co jeho přátelství s ním znamenalo.
„Všechno v pořádku, zlato?“ Její paže se kolem něj zezadu ovinula a dlaň mu přiložila mezi lopatky. Trhl sebou nad tím nečekaným dotekem, ale i tak měl problémy zaměřit svou pozornost zpátky k realitě. Bylo to, jako by uvízl v jiné dimenzi.
Možná, pomyslel si, to byl ten problém s Tomem. Tom nebyl součástí reality; možná trávil až příliš mnoho času pryč, někde v prostoru se svými myšlenkami a představami. I když si byl jistý, že se už dostal za ten bod, kdy uvažoval, jestli je Tom skutečný, nebo není, možná tam byla šedá zóna, kterou zatím neprozkoumal. Možná existovala jen tenká hranice mezi realitou a fantazií. Možná, že Bill byl ten, kdo pomalu nacházel svou cestu ven.
„Je mi fajn,“ řekl s krátkým kývnutím a utáhl prsty kolem sklenice s vodou ve své ruce. Obrátil se k matce, která byla trochu nižší a mírně podsaditější. Vlasy měla stažené do culíku, jako to nosila celkem často, a malé pramínky jí lemovaly obličej. Vždy vypadala ztrhaně a opotřebovaně, ale téměř vždy se usmívala. Dokud Bill nebyl zraněn, ležící na nemocničním lůžku, obklopený pípajícími přístroji, tak se usmívala. Byla to vlastnost, o které si Bill přál, aby ji zdědil, namísto zvědavosti a nezbednosti, které zdědil po svém otci. „Jak bylo v práci? Vypadáš unaveně.“
„Práce byla fajn a ano, jsem.“
„Měla bys dneska jít brzo spát. Nech mě uvařit večeři, a-“ Bill se rychle zarazil, když její okamžitá reakce bylo vyzývavě zvednuté obočí. Ihned věděl, kde udělal chybu. Bill, tak často přitahující nehody, měl stěží povolen vstup do kuchyně, natož aby mu bylo uděleno povolení k použití tak potenciálně nebezpečného přístroje, jako byl sporák. Sám? To byl rozhodně špatný nápad. „Dobře, dobře, nech mě ti alespoň pomoct,“ usmál se a jeho matka se na něj zazubila.
„Nechám tě, abys mi pomohl, když mi řekneš, nad čím jsi opravdu přemýšlel.“
„Jen… nad životem,“ vymlouval se Bill nejistě. Mluvení o Tomovi, nebo obecně o celé té situaci, bylo vždy těžké. Ocitl se na tenkém ledě mezi tím, o čem bylo vhodné mluvit a o čem ne, co by jej poslalo rovnou do cvokárny, a co ne.
„A jéje,“ škádlila jej matka, přistoupila k němu blíž a rukou mu třela záda. „Měla bych se bát?“
„Ne,“ odpověděl Bill okamžitě a jeho tón neobsahoval stejné množství hravosti jako její. Když to zachytila, její oči nabraly svůj vlastní odstín vážnosti.
„O čem přesně byly ty tvé myšlenky?“ Vyptávala se jako zbožňující matka, a zároveň naléhala jako vyšetřovatel.
Bill pokrčil rameny, položil sklenici s vodou do umyvadla a přistoupil ke stolu, kde nepřítomně odtáhl židli pro Toma, kdyby se náhodou rozhodl ukázat. Položil si ruce na opěradlo židle a zapřel se, zatímco zíral na lesklý povrch dřevěného stolu ukrytý pod ručně vyráběným prostíráním, které jeho matka koupila před lety v sekáči. Nebyl si jistý, co by jí měl říct, aby to bylo neusvědčující. „Prostě jen… od té nehody vnímám spoustu věcí jinak.“
„Všimla jsem si změny,“ souhlasila jeho matka a přistoupila k němu, aby svou přítomností nabídla pocit bezpečí k mluvení. Možná by si myslela, že je blázen, usoudil, ale musel by být idiot, aby si myslel, že by se ho snad i jen pokusila zamknout do cvokárny. „Měla bych se bát?“ Zeptala se znovu, ale tentokrát vážněji, bez vtipkování.
Bill zavrtěl hlavou a uzamkl s ní pohled, aby ji přesvědčil o své upřímnosti. „Prostě vidím spoustu věcí jinak,“ snažil se vysvětlit. „Teď vidím, že jsou tady důležitější věci, než jen držet se věcí a lidí, kteří mi nepřinášejí nic dobrého.“ Kousl se do spodního rtu a lehce prstem přejel po obloučku na prostírání. „Neměl bych se snažit zapadnout mezi lidi, kterým na mně ani nezáleží.“
„Ale je důležité mít přátele,“ vložila se do toho jeho matka, a i když Bill souhlasil, jen těžce dokázal vyjádřit své myšlenky. Tom byl jeho přítel, ale mohl vůbec počítat strážného anděla, který přichází a odchází, jak se mu zlíbí?
„Já vím, není to jen tohle. Prostě jsem si uvědomil, že jsou v životě věci, které chci dělat. Mohl jsem být-“ Bill zmlkl, jakmile se dostal blízko k tomu, aby tato slova řekl své matce nahlas, a to zejména poté, co spatřil, jak její oči potemněly a začaly se specifickým způsobem třpytit. „Chci říct, dostal jsem druhou šanci; nechci ji promarnit.“
Billova matka bojující se slzavým úsměvem zavrtěla hlavou. „Já doufám, že víš, že věci jako horolezectví, seskoky volným pádem a potápění jsou v tomto domě zakázané.“
Bill se zarazil, zauvažoval nad momentální náladou a pak naklonil hlavu. „Potápění?“ Zeptal se zvědavě s mírně pobaveným hlasem.
„Mohlo by tě něco žahnout, nebo by ses mohl utopit, nebo… něco, co já vím.“
Bill si odfrkl a jeho matka se usmála. Věděla, že se chová směšně, možná trochu přehnaně ochranářsky, ale oni dva si toho už za poslední roky zažili hodně a ona se jen snažila udržet si to, co má. Bill věděl, že má o něj jeho matka starost. A hodně jako Tom se jej vždy snažila chránit, což byla myšlenka, která způsobila, že se Billův úsměv rozšířil.
„Fajn,“ připustil sarkasticky, jen aby ji poškádlil, „nebudu se v tomto domě potápět.“
Jeho matka jej s přimhouřenýma očima plácla po zadku. „Drž se dál od vany a pomoz mi s večeří.“
Po boku matky Bill dělal vše, co mohl, aby jí pomohl připravit večeři a obešli se přitom bez jakýchkoliv nehod. Cítil se lépe, optimističtěji; méně myslel na Toma a více se dokázal soustředit na okamžik, kdy byl se svou matkou. Neuvědomil si to dřív, ale pomyslel si, že právě to od něj možná potřebovala, zvláště po té nehodě. Ztratila svého manžela a málem ztratila i svého syna.
Jak Bill stál u otevřené lednice a snažil se přijít na to, který dresink by měli použít na salát, dal sám sobě tichý slib, že s ní bude trávit více času, aby zdůraznil skutečnost, že nezemřel, že je stále naživu a že jsou tým. Starali se jeden o druhého bez ohledu na cokoliv.
„Italský?“ Zeptal se Bill a zvedl lahev ke své matce, zatímco pokukoval po míse špaget, které položila na stůl. Za normálních okolností jedl Bill ke všemu a s čímkoliv farmářský dresink, ale dnešek byl něčím zvláštní, a pokud italský dresink dá celému večeru konečný dotek, pak bude jíst italský dresink.
„To-“ začala Billova matka, ale byla přerušena Charliem, který začal vzrušeně štěkat, vrtět ocasem a poskakovat nahoru a dolů. „Charlie!“
Bill obrátil svou pozornost ke zlatému retrívrovi stojícímu v rohu, a zjistil, že zdrojem celého problému je Tom. Znenadání se bůhvíodkud magicky objevil, překvapil Charlieho, a pes byl samozřejmě nadšený, že ho vidí. „Charlie!“ Pokusil se ho pokárat a rychle přešel kuchyň, aby se pokusil odtáhnout zlatého retrívra pryč od Toma, který na psa shlížel s úšklebkem a prstem na rtech, což ale psa nijak neutišilo.
„Co to do něj vjelo?“ Uslyšel za sebou Bill otázku, a protože nedokázal vymyslet použitelnou odpověď, tak jen pokrčil rameny.
„Já nevím. Možná slyší něco zvenku.“
„No, tak ho pusť ven,“ řekla a vzala z jeho rukou Italský dresink.
Bill vedl Charlieho k zadním dveřím a zjistil, že Tom už tam je, opřený o zeď vedle dveří, s rukama založenýma na hrudi. Charlie, který přestal štěkat, jakmile opustili kuchyň, okamžitě začal znovu hned, jak spatřil Billova tajného přítele.
„Obvykle na mě neštěká,“ řekl Tom s nakrčeným obočím, když Bill otevřel dveře a pustil Charlieho na oplocený dvorek.
„Jen ses prostě ukázal moc rychle,“ zašeptal Bill, aby jej matka nepřistihla, jak si povídá sám se sebou. „Myslím, žes ho překvapil.“
„Aha, možná.“
„Asi bys měl předem varovat, než se jen tak zjevíš,“ snažil se Bill, ale věděl ještě dřív, než to řekl, že opravdu není žádný způsob, jak by Tom mohl oznámit svůj příchod. Bill mu nedal čas, aby přišel se svou vlastní odpovědí, která by mu pověděla to samé, a jen s úsměvem zavrtěl hlavou. „To je jedno. Chystáš se na chvíli zdržet?“
V Tomových hnědých očích se objevilo mírné zaváhání, ale hned přikývl. „Budu kolem.“
Bill se na okamžik otočil, aby své matce odpověděl a zavolal, že už jde, a když se otočil nazpět k Tomovi, dredatý anděl byl pryč a Bill zůstal sám u zadních dveří. Lehce pobavený Tomovými mizícími schopnostmi a ujištěný, že Tom bude po večeři stále někde kolem (protože to řekl), se Bill vrátil do kuchyně na hezkou večeři se svou matkou.
Ačkoliv by jej to nemělo překvapit, byl zaskočený, když vešel do kuchyně a našel Toma, jak sedí na židli, kterou on sám dříve mimoděk odsunul. Byl opřený o opěradlo, ruce měl složené na břiše a nohy natažené tak daleko, jak jen to šlo, a překřížené v kotnících. Když se otočil a podíval na Billa, šťouchl jazykem do svého piercingu a na pozdrav na něj mrknul a Billův žaludek udělal tak silný kotrmelec, až se mu málem podlomily nohy.
„Bille, jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ zeptala se matka a vstala ze svého místa u stolu.
„Jo,“ odpověděl a pokynul jí, aby si zpátky sedla. Bill si všiml, že dokonce i na Tomově obličeji se objevil starostlivější výraz. „Jen se najednou cítím zvláštně.“
Nebyla to lež.
„Možná by sis měl jít lehnout,“ navrhla, ale Bill už usedal ke stolu naproti ní vedle Toma.
„Budu v pohodě,“ ujistil ji Bill a jeho matka se pomalu usadila, ale na její tváři se zračila nedůvěra, kterou musela pociťovat. Pokud Bill vypadal alespoň trochu tak ztraceně, jako se najednou cítil, pak přesně věděl, proč měla takové obavy.
Tom se napřímil a položil si ruce na stůl, zatímco se Bill obsloužil a začal si nakládat jídlo. Cítil trochu nevolnost, ale byl si jistý, že to je tím uzlíčkem nervů, které se mu v poslední době v žaludku svázaly do velkého uzlu. Způsob, jakým se na něj Tom díval a sledoval každou vidličku, kterou si vkládal do úst, zatímco se jeho matka snažila pokračovat v lehké konverzaci a zakrýt tak obavy, které měla o svého syna, to vše způsobovalo, že Bill pocítil úzkost.
„Vážně bys měl něco z toho sníst,“ poznamenal Tom nakonec během chvilky ticha a Bill po andělovi opovržlivě hodil očima. Jak měl vůbec něco sníst, když ho Tom tak upřeně pozoroval? „Jsi až moc hubený.“
Bill bojoval s nutkáním nedůstojně zakňučet – což by jeho matka nikdy nepochopila – a vykopl nohou do místa, kde si myslel, že by měl Tom být. Byl to akt flirtování stejně tak moc, jako to byl akt frustrace. Jako vždy, jeho noha prošla rovnou skrz, necítil vůbec nic. Zapomněl však, že Tom mohl cítit jeho energii, nebo cokoliv to bylo, co Tom říkal, že cítí, takže Bill nečekal ten samolibý úsměv, kterého se mu dostalo od dredatého anděla po jeho pravici, když se jeho noha setkala se vzduchem.
Zasáhl svůj cíl, pokud mohl soudit podle Tomova vědoucího úšklebku. Tom byl po zbytek večeře potichu a Bill ji strávil se sklopenou hlavou, aby skryl ruměnec, který se mu plížil po krku, a nimral se ve svých špagetách tak dlouho, než mohl svou matku věrohodně přesvědčit, že z toho vlastně snědl značné množství.
Bill nebyl překvapený, že našel Toma lenošícího na posteli, když prošel dveřmi svého pokoje. Dokonce i když jej zanechal u stolu se svou matkou s výmluvou, že se cítí unavený a potřebuje udělat nějaké domácí úkoly, než půjde do postele.
Tom seděl uprostřed matrace a opíral se o své paže natažené dozadu, zatímco nohy mu visely přes okraj a tkaničky mu poskakovaly do rytmu pohupujících se nohou. „Moc jsi toho nesnědl,“ řekl Tom se zamračením ve tváři a Bill na něj zazíral, jakmile se ujistil, že jsou zavřené dveře.
„Tome, nech toho,“ varoval ho, rozhodně neměl náladu na poučování.
Tom se posadil úplně a posunul se až na konec postele, kde nechal nohy dopadnout na zem s žuchnutím tak jemným, až si Bill byl jistý, že je jediný, kdo to mohl slyšet. Tomovy oči jej sledovaly po místnosti, jak si sbíral školní učebnice a usadil se u psacího stolu. Bill beze slova rozsvítil lampu a otevřel knihu. „Co je s tebou?“ Zeptal se Tom nakonec. Bill se k němu neotočil a ani se nepokusil odpovědět. „Je to proto, že tvůj pokus o flirtování u stolu nevyšel?“ Protože-„
„To není-“ začal Bill a otočil se na židli s vykulenýma očima zaměřenýma na Toma. „Já jsem se nesnažil flirtovat,“ zapíral, ale tak trochu se snažil a Tom se na něj díval, jako by věděl, že se snažil, a to Billa přinutilo zčervenat ještě více, zrovna když se mu podařilo dostat na tváře svou obvyklou barvu. „Fajn, jak myslíš. Možná, že snažil.“
Tom vstal z postele a Bill vstal ze židle a oba přešli pokoj, aby se setkali uprostřed. Tom přejel rukou přes Billovy vlasy a Bill po celou dobu zadržoval dech v naději, že něco ucítí, ale necítil nic, pouze jako by dotek vánku na své tváři.
„Jestli je to nějaká útěcha,“ nabídl Tom upřímně, „já jsem to totálně cítil.“
„Já vím, že ano,“ odpověděl Bill a snažil se trucovitě nešpulit rty, ale bylo to tak těžké. Měl před sebou něco, co tak strašně moc chtěl, něco, o čem věděl, že by to mohl mít, pokud by okolnosti byly jiné, pokud by se věci, které cítil uvnitř, mohly shodovat s věcmi zvenku. „Je to jen opravdu zatraceně nefér.“
„Já vím,“ řekl Tom tiše a položil beztížnou ruku na Billovo rameno.
„Proč tě nemůžu cítit?“ Billův obličej byl sklíčený, poražený a pesimistický. Ta otázka Tomovi přinesla vzpomínku na to, co mu řekl VS. Opravdu Billovi více ubližoval, než mu pomáhal? Opravdu se potřeboval víc snažit držet se dál? „Já tě mám opravdu rád.“
Tom si žvýkal spodní ret a hřbety prstů přejížděl přes Billovu měkkou, hřejivou tvář. To rozhodnutí by mělo být jednoduché, ale když se na něj Bill podíval způsobem, jakým se na něj podíval, Tom mohl cítit tu sílu, která jej k němu přitahovala. Věděl, co musí udělat, ale to se snadněji řeklo, než udělalo.
„Já vím,“ opakoval smutně. „Je mi to opravdu líto.“
Co přesně, to si Tom ještě nebyl jistý.
autor: ophelia_seven
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4
A Bill nám do toho pomalu ale jistě propadává. No není to hezké? A ani Tom nedokáže být tak lhostejný jak by měl. Musí být hrozně frustrující že se nemůžou vůbec dotknout. Každopádně super díl. Děkuji Zuzu za překlad. Těším se na pokračování.
V téhle kapitole jsme se sice dějově nijak moc neposunuli, ale dýchl z ní na mě takový neurčitě smutný pocit.
Bill si podvědomě dělá naděje na… prostě něco … ale my už víme, že Tom musí zacouvat, jinak bude mít nahoře průšvih.
Děkuji za překlad, těším se na další díl.
Celkem Toma obdivuju, že se za Billem vydal opět jen tak! On je jednoduše nenapravitelný. 😀 Jsem za to sice velice ráda, ale na stranu druhou jsem úplně trnula a bála se, že si to tímhle Tom pokazí ještě více.
Jak jsem překpokládala, škody už byly napáchány a i kdyby Tom zmizel teď, celkem v začátku, tak by tím Billovi šíleně ublížil. Nemám ponětí, jak tohle budou chtít řešit, ale doufám, že se řešení rozhodně najde.
Trochu se začínám obávat dalších částí, protože mám pocit, že bude tahle povídka trochu smutná. Už teď je mi líto, že Bill se Toma nemůže dotknout a nemůže jej cítit. Je to smutné. 🙁
Mockrát děkuji za překlad! 🙂
Billa je mi moc líto začíná mít Toma moc rád.
Je to tak smutné, ako sa Bill trápi a vyzerá to tak beznádejne až mám strach ako to môže dopadnúť…