Kráska a Zvíře 8.

Jen malé připomenutí: Když Tom údajně zemřel a Bill se vrátil domů, nenesl to moc dobře. S rodiči se hodně hádal, když mu docvaklo, že už je plnoletý a nemusí rodiče poslouchat. Sebral se tedy a odstěhoval se. Jenže jelikož to měl se školou nahnuté a prakticky ji nedokončil, nebylo jednoduché pro něj sehnat zaměstnání, aby se uživil a zaplatil byt. Šlo to s ním dost z kopce. Nakonec se ve svých depresích a nervech z šéfa rozhodl skončit s prací. Nějakou dobu sháněl jinou, ale nepodařilo se mu to. Pokusil se zabít.

Prakticky polomrtvého jej objevili Saki s Mariou a odvezli zpět do Tomova domu. Bill se konečně probral a za velkého zmatení se snažil dovtípit pravdy, protože Maria mu občas něco naznačila. Nakonec se Bill konečně dočkal aspoň částečné pravdy, když uviděl Tomovu siluetu. Na malý moment jej dokonce donutil, aby s ním Tom mluvil. Jenže Billovo milované zvíře je lapeno v pasti strachu a lásky. Snad se mu Tom konečně otevře.

Z minulého dílu: Jako myška dojdu k posteli, co nejněžněji mu nandám černou speciální masku přes oči, aby neviděl, a pak mu přivážu jednu ruku a druhou. Nemůžu uvěřit svému štěstí, že se neprobral!

(Tom)

Cítím, jak je Bill pořád lehce napnutý. Možná z něj cítím i ten vztek, který má v sobě.

„Lásko…“ brouknu něžně. Hladím jeho sametovou pokožku. Zavrčí na mě. Usměju se. Srdce mi buší.

„Slez ze mě!“ štěkne. Protočím oči. Chápu jeho vztek. Opravdu ho chápu. Jenže můj strach je mnohem větší než jeho vztek. Nemůžu o něj přijít.

„Bille…“ vydechnu lehce podrážděně. Takhle jsem si to opravdu nepředstavoval. Sednu si ti na podbřišek. Pořád tě hladím po hrudníku.

„Prosím, lásko, chci se s tebou milovat…“ zamručím. Nutně potřebuju cítit jeho tělo, slyšet vzdechy a mručení.

„NE!“ zavrčí na mě a bojovně se snaží zvednout, ale vzhledem k přivázaným rukám to moc nejde. Pohladím ho znovu po hrudníku.

„Neulehčuješ mi to, broučku,“ jemně zajmu tvoje rty. Chvilku tě líbám, ale pak ucítím ostrou bolest, když mě kousneš. Prudce se odtáhnu a mám chuť tě praštit. Takhle to vůbec být nemá! Má mi skočit kolem krku a přijímat moji lásku. Vztekle zavrčím a prakticky okamžitě ucítím, jak se jeho tělo pod tím mým napne a ztuhne.

„Bille… ne… já… neboj se…“ snažím se to ještě zachránit.

„P-pusť mě… prosím,“ broukne vystrašeně. Projedu si zoufale vlasy. Co mám teď jako dělat?

„Bille,“ zkusím ho pohladit po tváři, ale hned se ode mě snaží odtáhnout. Vydechnu. Slezu z něj. Posadím se vedle a natáhnu přes Billovo tělo deku, aby mu nebyla zima.

„Já vím, že tohle celé nechápeš, Bille.“ brouknu… svěsím hlavu. „Je toho tolik, co bych ti chtěl říct… Ale prostě nemůžu. Nebo se spíše bojím,“ pohladím tě po paži. „Prosím, řekni něco,“ kouknu na něj zoufale, i když vím, že to nemůže skrz šátek vidět. Jenže tahle moje malá Diva zatvrzele mlčí. Vydechnu. Dost sobecky si k němu lehnu a přitulím se. Potřebuju ho cítit alespoň takhle. Pořád má ode mě odvrácenou tvář a zarytě mlčí. Po několika minutách to vzdám a zvednu se. „Nesmíš mě nenávidět, Bille. Věci jsou úplně jinak, než si myslíš. Nebyla jiná možnost,“ brouknu. Odvážu mu ruce, a než si stihne sundat šátek, uteču z pokoje.

(Bill)

Splašeně dýchám. Zamrkávám slzy. Když jsem se probudil svázaný, dost mě to vyděsilo. Pak jsem se na chvíli uklidnil, protože mi došlo, že je to Tom, ale pak mnou projela vlna vzteku. Teď se spíše cítím ponížený. Zachumlám se do peřin a zaštkám. On prostě… po roce si přijde jakoby nic… první se mi vyhýbá, jak jen může. Pak vůbec nemluví a nakonec mě přijde svázat?! Stisknu zuby. Ne! Nebudu jeho hračka! Už nikdy nebudu jeho hračka! Buď se mnou bude jednat fér a laskavě mi vysvětlí, co to mělo a má znamenat, nebo odsud odejdu!

Dva dny jsem zhruba trucoval. Trucoval a přemýšlel. Zhluboka se nadechnu, obléknu se a vyjdu z pokoje. Jdu rovnou najít Mariu.

„Ahoj,“ usměju se nejistě.

„Bille… páni… ahoj,“ vrátí mi maximálně překvapený úsměv. Tak… je čas začít moji hru.

„Mám na tebe prosbu,“ podrbu se na krku trochu nervózně.

„Ale jistě, povídej, chlapče,“ sedne si do křesla a pobídne mě očima.

„No… mohla bys… mě dát trochu dohromady? Myslím make-up, vlasy… nehty…“ přešlápnu a pevně doufám, že mi nedá košem. Solidně se leknu, když vyskočí ze svého křesla a radostně tleskne.

„Jistě, jistě, jistě, posaď se,“ prakticky mě do toho křesla dostrká. Zasměju se a nechám ji teda pracovat.

(Mezitím)

Saki zaklepal na Tomovy dveře, ale ty stále zůstávaly pevně zamčené. Mladý muž po tom fiasku se svoji láskou odmítá komunikovat a vylézt ze svého pokoje. Bohužel se uzavřel do sebe. Už jako mladík nesnášel, když věci nešly podle jeho plánu, a momentálně se mu vše hroutilo pod rukama.

„Šéfe… jen jsem vám chtěl říct, že Bill vylezl ze svého pokoje a je teď u Márii.“ Saki pak položil tác s jídlem na zem před dveře a odešel. Netušil, že jej zhrzený zjizvený muž pečlivě poslouchal.

(zpět u Billa)

„Woow! Páni!“ koukám na sebe vykuleně do zrcadla. Tohle snad ani nejsem já. Krásně čistá pleť, pečlivé líčení. Dokonalá manikúra… a ty vlasy… černé jako samet, ale napletla mi tam bílé dredy. Koukám na sebe úplně užasle.

„Já-já… nevím, co říct! Máš zlaté ruce! Absolutně dokonalé zlaté ručičky!“ samou radostí jí je chytnu a pusinkuju. Usmívám se jako pošuk. Jsem se sebou maximálně spokojený! „Děkuju… no… já se půjdu najíst… jsem opravdu hladový,“ poskočím si vesele a běžím do kuchyně.

Vytáhnu z ledničky snad úplně všechno. Připadám si jako pažravá piraňa… ale když já mám fakt hlad. Ty dva dny, co jsem tady totálně hladověl, a ta doba, co jsem bydlel sám a neměl pomalu co jíst, se na mě dost podepsaly, takže jsem doslova vychrtlý.

Když se pořádně najím…. blýskne se mi v očích novou energií.

„Hra začíná, Tome,“ usměju se ďábelsky.

autor: Mykerina