autor: B-kay
Opět vám dlužím obrovskou omluvu za dlouhou prodlevu mezi díly. Ztratila jsem se a chvíli trvalo, než jsem zase nalezla správnou cestu, kterou bych se měla dát, a proto doufám, že na ní alespoň chvíli setrvám. Nemůžu vám slíbit, že tady od dnešního dne začnou přibývat díly s obvyklou pravidelností, to by vzhledem k mému pracovnímu nasazení zřejmě ani nebylo možné, ale slibuji, že se budu snažit psát tak často, jak jen to bude možné. Doufám, že vás tohle sdělení neodradí od čtení a že se mnou a mým hvězdným dítkem ještě nějakou tu chvíli vydržíte.
Předem děkuji za každé jedno slůvko, protože si je tentokrát vůbec nezasloužím. Všem přeji krásné čtení!
„Nemůžu uvěřit tomu, žes to udělal,“ kroutil hlavou Georg, když se společně s Tomem usadili u stolu v malé útulné restauraci v centru města.
Dopadl na židli naproti Tomovi a s poněkud mrzutým výrazem si z vlasů vytřásl zbylé sněhové vločky, které po dopadu na dřevěný stůl okamžitě roztály. Povzdechl si, jakmile si uvědomil, že jej Tom nevnímá a místo toho, aby reagoval na jeho dotaz a rozproudil konverzaci, pomalu ze sebe svlékal bundu, zaujat interiérem restaurace. Zvědavě otáčel hlavu ze strany na stranu, pootevřenými ústy nasával okolní vůně a Georg se při pohledu na něj nedokázal ubránit úsměvu, i když jen drobnému a pomíjivému.
Připomínal mu Beth nebo Billa v okamžicích, kdy společně překročí práh dveří knihkupectví a před jejich očima se objeví desítky polic praskajících pod tíhou velkého množství knih. Zhluboka se nadechl lahodné vůně, rozlehlé po celé místnosti, zvedl hlavu a také se rozhlédl kolem sebe.
Bylo to milé, příjemně zařízené místo; zdi zbarvené v broskvovém odstínu společně se starým dřevěným nábytkem, pestrou nabídkou chutných jídel a usměvavým personálem byly lákadlem nejen pro místní lidi ale i desítky turistů, kteří restauraci navštěvovali. Nyní se interiérem rozléhala pomalá melodie jakési romantické skladby, která byla pohlazením pro uši všech, kteří v restauraci hledali víc než místo, kde se dá dobře najíst, byla pohlazením pro ty, co hledali klid, nerušené soukromí od zbytku rušného města.
Georg byl blázen do jejich snídaňového menu a několikrát do týdne, vždy během pracovního volna, utíkal do tohohle podniku kvůli jejich čokoládovým palačinkám s lesním ovocem, míchaným vajíčkům s ementálem a slaninovým toastům. Když si k tomu všemu objednal ještě kolu a velký jahodový koktejl, Tom se nestačil divit.
Z druhé strany stolu jej sledoval pobaveným pohledem, a aby v tom Georg nebyl sám, objednal si alespoň míchaná vajíčka, i když už měl snídani dávno za sebou. Poprosil mladou kudrnatou číšnici ještě o sklenici vody s citronem, a když s úsměvem kývla hlavou a odešla vyřídit jejich objednávku, znovu věnoval pozornost Georgovi, který z něj nespouštěl pohled. Dlouhá procházka mrazivým vzduchem způsobila, že mu zčerveněly nejen uši ale i špička nosu, díky čemu působil tak trochu komicky, ale Tom si nedovolil zasmát se, ne po tom, co s ním strávil téměř tři hodiny pobíháním po městě ve snaze najít pro Billa ten nejvhodnější dárek. Na ten, který pro něj nakonec vybral, však měli zjevně rozdílné názory.
„Zbláznil ses, Tome?“ zeptal se Georg znovu, protože se zdálo, že Tom jeho první argument poněkud ignoroval.
„Ne, proč?“ Tom zkřivil koutky úst v hravém úsměvu, přesně takovém, kterým se děti usmívají na své rodiče, když provedli něco, co by neměli, a dobře vědí, že za to nebudou potrestáni. Zhluboka se nadechl vanilkové vůně vonní svíčky hořící na stole hned vedle jídelního lístku.
„Mám ti snad připomenout, co jsi zrovna udělal?“
„Nepamatuji si na nic, kvůli čemu bych si měl připadat jako blázen.“
„Koupils Billovi klavír! Tys… mu koupil klavír, Tome!“
„Pořád nechápu, proč kvůli tomu děláš takový povyk. Je to jen klavír a ty se tváříš, jako bych mu snad koupil auto.“ Tom nevinně pokrčil rameny a zvědavě si prohlížel minimalistické zařízení restaurace.
Georg ztratil trpělivost, nevěřícně zakroutil hlavou a natáhl se přes stůl, aby mohl Tomovi lusknout prsty před obličejem, jako by jej tím měl probudit z jakési podivné hypnózy. Poprvé v životě si připadal jako ten nejrozumnější člověk v místnosti, což bylo v Billově blízkosti nemožné.
„Georgu, je to jen klavír.“
„Víš, kolik taková zatracená věc stojí?“
„Vím,“ odpověděl Tom klidně. „Před chvílí jsem za něj zaplatil.“
Georg se zhluboka nadechl a zoufale se natáhl pro kousek slaného pečiva, které jim číšnice přinesla na stůl. Utrhl si pořádný kousek a celý si jej vecpal do úst.
Nebyl si jistý, jestli mu víc vadil strach z Billovy reakce nebo to, že jej to nenapadlo mnohem dřív. Znal ho mnohem déle než Tom, několik let v podstatě bydleli ve stejném bytě a i přesto, kolik měla jeho rodina peněz, jej nikdy předtím nenapadlo pořídit mu tu jedinou věc na světě, o které věděl, že by pro ni Bill i umíral. Možná to bylo tím, že jej nikdy hrát neviděl. Bill se mu ke svému talentu přiznal hned na začátku a Georg jej respektoval a obdivoval, ale jelikož nikdy nedošlo k fyzickému kontaktu, nikdy jej nespatřil za klavírem, nikdy jej neslyšel hrát, získala Billova slova jen velmi nejasné obrysy. Byly jen mlhou, která sem tam zastínila Georgovu mysl, existovala, ale nebyla skutečná. Ne tak skutečná, jako když on vzal do rukou svou kytaru a pustil se do hraní. Právě to jej mrzelo ze všeho nejvíc.
„Nebude s tím souhlasit,“ zabručel, když ho nenapadlo nic lepšího, pohlédl z okna a tiše zanadával na počasí.
„To je dost možné,“ řekl Tom a taky pohlédl z okna, na rozdíl od Georga však věnoval sněhovým vločkám něžný úsměv. „Byl bych spíš překvapen, kdyby s tím souhlasil, ale na tom teď vůbec nezáleží. Nebudu poslouchat, co říká, budu se mu dívat do očí a tam si přečtu, jestli s tím souhlasí, nebo ne.“
„Jsi blázen,“ Georg pobaveně zakroutil hlavou a se širokým úsměvem poděkoval číšnici, která před něj položila tři talíře se snídaní a dvě veliké sklenky. Sklenici s růžovým obsahem odložil prozatím stranou, ukousl si pořádný kousek toastu a zapil jej několika loky vychlazené koly. Poté zvedl oči k Tomovi, který jej pozoroval s hravým úsměvem na rtech.
„Cho?“ zeptal se s plnými ústy.
„Ale nic,“ řekl Tom se smíchem. „Nestihl jsem ti ani popřát dobrou chuť.“
„Na něco takového nemám čas. Mám takový hlad, že bych snědl i tebe. Včera jsem do sebe nedokázal nic dostat, takže to teď musím všechno dohnat.“
Tom zakroutil hlavou, nabral si na lžičku trochu míchaných vajíček ale dřív, než si ji stihl přiložit k ústům a ochutnat, ucítil, jak se mu v žaludku usazuje těžký kámen. V krku téměř okamžitě ucítil silnou bolest a překážku, skrz kterou sotva lapal po dechu, kolem srdce se mu omotal pár ledových rukou, jejichž stisk byl přesně takový, jako vzpomínka na včerejší večer. Krutý, bolestivý, probouzející v Tomovi pocit, že celý svět během vteřiny zčernal a že na něj už nikdy nemělo čekat nic hezkého. Těžce polkl, odsunul od sebe talíř a zhluboka se nadechl. Promluvil dřív, než si to stihl rozmyslet.
„Málem ho uškrtil,“ řekl tiše, ne však natolik tiše, aby jeho slova splynula s okolními zvuky a zanikla mezi vzdálenými hlasy ostatních. Georg jej slyšel, vytřeštil oči a málem se udusil toastem, který hladově přežvykoval.
„Cože?“ zeptal se chraplavě, když se mu konečně podařilo zbavit dotěrného kašlání, odložil talíř s míchanými vajíčky stranou a naklonil se přes stůl tak, aby Toma donutil pohlédnout mu do očí.
Tom neodpověděl. Nemohl. Pouze kývl hlavou a sklonil ji.
„J-já… myslel jsem… myslel jsem, že ho jen zmlátil,“ koktal Georg zcela vyveden z míry.
Lhal by, kdyby tvrdil, že o Jorgenu Kaulitzovi někdy smýšlel i jinak než jako o bezcitné kreatuře, ale nikdy by si nebyl pomyslel, že je schopen zajít až do krajních mezí. Že by byl schopen překročit veškeré hranice, dopadnout na úplné dno, do bodu, kdy se z člověka stává zvěř, a provést ten nejohavnější zločin ze všech. A pro co? Pro Billovu nesmělost? Pro jeho rozpolcenou duši plnou obav a nočních můr z dětství? Pro to, kým byl? Nebo spíš pro to, kým se naštěstí nestal? Měl by jej Jorgen raději, kdyby mu byl jen o trochu více podobný? Byl člověk jako Jorgen Kaulitz vůbec schopen citu?
„Nechtěl jsem o tom mluvit před Billem,“ ozval se Tom po chvíli tiše. „Vlastně jsem o tom nechtěl mluvit vůbec, ale mám pocit, že když to někomu neřeknu, zblázním se.“
„Můžeme si o tom promluvit,“ dostal ze sebe Georg skrz zatnuté zuby. Do očí se mu v nestřežené chvíli nahrnuly slzy. Všechno bylo tak zatraceně špatně. Myslel na Billa; na jeho plachý pohled, na to, jak moc a zároveň málo dokázal říct svým pohledem, na to, jak uměl být pro člověka oporou už jen tím, že se nacházel v jeho blízkosti a mluvil na něj. Nebyl jen obyčejným přítelem, byl vzácností. Jen pomyšlení na to, že o něj mohl přijít, mu lámalo srdce ve dvě poloviny. Nechtěl na to myslet. Nemohl.
„Když jsem se k němu konečně dostal, už nedýchal. Byly to vteřiny, Geo. Pouhé vteřiny, které rozhodly.“
Georg opětoval Tomův pohled a odvrátil tvář hned, jakmile poznal, nad čím právě přemýšlí.
„Vím, že Andrease nemáš příliš v lásce. A vím i to, jak ošklivě se k Billovi kdysi zachoval. A věř mi, že jsme se kvůli tomu nejednou pohádali, ale zachránil mu život. Kdyby včera nešel se mnou, nikdy bych nezjistil, kde mám začít hledat a nikdy bychom nestihli přijít včas.“
„Nemám rád lidi, kteří Billovi ubližují,“ dostal ze sebe Georg s vážnou tváří. „Nemám je rád a neodpouštím jim.“
„Já po tobě nechci, aby z vás byli přátelé. Chci jen, aby ses nad tím vším zamyslel.“
„Nebudu nad tím přemýšlet,“ Georg vzpurně zakroutil hlavou, přesně tak jako to dělávají malé umíněné děti. „Jsem mu vděčný za to, co pro Billa udělal, opravdu, ale nic se tím nemění.“
Tom překvapeně zamrkal. „Nic se tím nemění?“ zeptal se s náznakem zklamání v hlase. „Právě naopak. Všechno je jinak. Uvědomuješ si, kde bychom teď byli, nebýt Andrease? Uvědomuješ si, co by se stalo?“
„J-já… nad tím nechci takhle přemýšlet.“
„Možná bys měl,“ řekl Tom tiše a zvedl se. Měl v úmyslu zajít si na toaletu a opláchnout si obličej. Bylo toho na něj až příliš. Sotva však stihl udělat krok kupředu, když byl Georgem zatažen zpět ke stolu.
„Proto ten klavír? Kvůli tomu, co se odehrálo včera?“
Tom se smutně pousmál. „Člověk, který je pro mě celým světem, mi včera málem umřel před očima. Geo, kdyby mi v téhle chvíli zavolal a poprosil mě, jestli bych mu mohl snést modré z nebe, tak si zatraceně piš, že bych to udělal.“
Georg fascinovaně hleděl do jeho očí, poté kývl hlavou a pustil jeho zápěstí. Tom silně nasál vzduch nosem, sklonil hlavu a vykročil k nenápadným bílým dveřím v rohu místnosti. Chvíli sledoval jeho vzdalující se záda a přemýšlel nad vším, co mu řekl. Bojoval sám se sebou a se svým instinktem, díky kterému cítil neustálou potřebu Billa chránit. Kdyby Andreasovi odpustil, kdyby nakonec dokázal odpustit člověku, který se k Billovi nikdy nechoval příliš přátelsky, ale zachránil mu život, podílel by se na Billově záchraně, nebo by byl stále rovněž vinen?
Očima sklouzl níž a zadíval se na svou snídani. Po hladu náhle nezbylo ani stopy. Mrzutě ryl vidličkou do lahodně vypadajících palačinek, vdechoval příjemnou vůni onoho místa a naslouchal tlumeným rozhovorům od vedlejších stolů. Když se Tom po chvíli znovu usadil naproti němu, odložil příbor, zvedl k němu pohled a pousmál se.
„Myslíš, že kdyby Bill vyrůstal s ní, byl by jiný?“ zeptal se náhodnou otázkou, která měla odvést jejich pozornost od událostí včerejšího večera.
Tom zamrkal, na čele mu vystoupila drobná vráska, jak přemýšlel. „Nemyslím si to,“ řekl nakonec. „Možná by pro něj nebylo tak těžké vyjádřit, co cítí, ale nemyslím, že by byl jiný. Má to v sobě od narození, i Sarah byla přesně taková.“
Georg se s jemným úsměvem zahleděl do prázdna. „Pamatuji si naše první setkání. Připadal jsem si v jeho blízkosti tak zvláštně. Nikdy předtím jsem se s nikým jemu podobným nesetkal. Ach Bože… kdybys věděl, jak jsem byl nemožný a jaké hlouposti jsem mu tenkrát říkal.“
Tom se tiše zasmál. Byl Georgovi vděčný za to, jak rychle dokázal změnit téma, a tím odvést Tomovu pozornost pryč od nepříjemných vzpomínek. Vzduch se stal opět poněkud více dýchatelným, voněl sluncem, snídaní a novou nadějí. Tomovo srdce zase tlouklo klidným tempem. Už více nemyslel na Billa, kterého včera málem ztratil, myslel pouze na toho, ke kterému se už za okamžik vrátí a kterému bude moct svým dárkem vyrazit dech.
„Pozval jsem ho k sobě na večeři, abychom se lépe poznali a vytvořili jakési sousedské pouto,“ pokračoval Georg, v očích mu plály drobné plamínky. „Obvykle na tyhle blbosti nejsem, ale Bill vypadal tak osaměle a ztraceně, že jsem nemohl odolat, a tak jsem pro něj uvařil mou specialitu – kachnu na pomerančích, a jistě asi víš, jak to dopadlo.“
Tom pobaveně zakroutil hlavou a po delším zaváhání se pustil do své porce míchaných vajíček.
„Byl tak nervózní a roztomilý, když se mi snažil slušně naznačit, že nejí maso,“ řekl Georg se smíchem, následoval Tomova příkladu a váhavě si vložil do úst kus palačinky. Jakmile na jazyku ucítil opojnou kyselou chuť lesního ovoce prolínající se se sladkostí vanilkového krému, neubránil se požitkářskému zasténání.
„Málem bych zapomněl,“ zamumlal s plnými ústy a varovně zvedl do vzduchu ukazováček. „Musíme se ještě pro něco zastavit.“
Tom překvapeně zamrkal. „Zapomněl jsem snad na něco?“
„Musíme koupit pro Beth postýlku.“
„Geo… Beth přeci spí na Billově posteli, dokonce se tam vejdeme všichni tři. Možná s menšími obtížemi, ale rozhodně si nemůžu stěžovat.“
„Takhle jsem to nemyslel.“ Georg polkl sousto, odpil si z koly a škádlivě na Toma zamrkal. „Budete potřebovat vlastní prostor. Nebo ti snad nebude vadit ležet vedle Beth, zatímco se s Billem budete… vždyť víš co?“
Tom na druhé straně stolu vytřeštil oči. Během vteřiny se na jeho tváři vystřídaly snad všechny odstíny rudé, v žaludku ucítil tíhu velkého kamene, jeho tělo nevědomky zachvátil panický třes.
„Geo,“ zakvílel, ukryl tvář do dlaní a pozoroval smějícího se Georga skrz škvírky mezi prsty. „Jsme spolu jen krátce… vlastně ani nevím, jestli spolu vůbec jsme. Máme s Billem poněkud specifický vztah.“
„Ale no tak,“ řekl Georg se smíchem. „Nesnaž se mi namluvit, že tě tahle myšlenka nikdy nenapadla.“
Tom vytřeštil oči ještě víc. „Samozřejmě že ne. Vlastně ano… ne, tedy, jen jednou, ale to se nepočítá.“
Georg se Tomovými rozpaky dobře bavil; po zbytek snídaně po něm házel zlobivé pohledy a škádlivé úsměvy, dloubal jej do boku, a když Tom s velikým sebezapřením opětoval jeho pohled, znovu se rozesmál.
Tom cítil, že se červená, neodvažoval se zvednout pohled od své snídaně a tak napjatě pozoroval kousky rajčat na kraji talíře a snažil svou mysl soustředit pouze na uklidňující melodii, která v tu chvíli vyplnila veškerý prostor. Duch Georgových slov se po celou dobu vznášel kolem něj, neviditelné představy poletovaly všude kolem, probouzely jeho fantazii i představivost i přesto, jak moc se tomu snažil zabránit. Když se Georg po několika minutách zvedl s tím, že půjde zaplatit, nezastavoval jej.
Místo toho pohlédl z okna, chvíli pouze pozoroval poletující vločky, kterých bylo čím dál tím méně, a vůbec jej nepřekvapilo, když se pomalounku slily dohromady a vytvořily Billův obličej.
Najednou měl ten výjev před sebou, jako by byl zobrazen na plátně v kině a Tom byl jeho tichým divákem. Viděl Billovo nahé, chvějící se tělo, tmavé vlasy měl rozprostřené po polštáři, v očích živočišnou touhu. S pootevřenými ústy namáhavě dýchal, bledý hubený hrudník se mu rychle zvedal a posléze klesal v naléhavém rytmu jeho dýchání, natahoval ruce do vzduchoprázdna, zval Toma k sobě. Tom viděl sám sebe klesat na postel, překrývat Billovo třesoucí se tělo tím svým. Viděl sám sebe hladově líbat jeho ústa, dotýkat se všech částí Billova kouzelného těla, třít se proti jeho mužství tím svým. Ruce mu vpletl do vlasů, tváří sklouzl níž, aby mohl ochutnat sladkou tepající kůži krku černovlasého chlapce. Jen o chvíli se jejich pozice vyměnily; Tom se s Billem na svém klíně namáhavě posadil, naslouchal jeho občasným stenům a zdrobnělinkám svého jména, a když do něj nakonec pronikl a Bill s němým výkřikem zvrátil hlavu dozadu a odhalil svou bělostnou šíji, Tom byl silnou erekcí vrácen zpět do přítomnosti, třásl se a silně se kousal do rtu. Děkoval Bohu za volné kalhoty, které zvolil pro dnešní den, a překřížil nohy; snažil se myslet na cokoliv, čím by zmírnil tlak ve svých kalhotách. Bylo to však nad jeho síly. Výjev nahého Billa, toho, jak se mu zcela odevzdal a on do něj skoro až zoufale pronikl, byl až příliš čerstvý. Až příliš opravdový.
Tohle bylo podruhé, co se odvážil pomyslet na milování s Billem. A jen ta představa rozhoupala půdu pod jeho nohama a způsobila, že se s ním celý svět podivně kroutil. Když se Georg se svou typickou jiskrou v očích a veselým úsměvem vrátil ke stolu, poněkud nejistě vstal a věnoval mu rozpačitý úsměv.
Rozhodně by měli koupit pro Beth postýlku.
„Víš, kdo je tohle?“ zeptal se Bill Beth, která si v to ráno usmyslela, že se od něj nehne ani na krok. Seděla mu na klíně, zády se opírala o jeho hrudník a silně si tiskla ke svému bříšku jeho levou ruku. Když na ni promluvil, pouze zavrtěla hlavičkou. Divoké prameny zlatých vlasů Billa šimraly na tváři při každém jejím sebemenším pohybu a nutily jej usmívat se. Cítil z nich dětský šampon, který tentokrát voněl po třešních, domov a jistotu.
„Ty?“ hádala, pootočila hlavu a pohlédla mu do očí.
Bill se smutně pousmál, naklonil tvář dopředu a líbl ji do vlásků. „Ne, miláčku. To je moje maminka.“
„Tvoje maminka?“ zopakovala Beth pisklavým hláskem, a když k ní Bill přiblížil ruku s kouskem ovoce, poslušně otevřela ústa, aby ji Bill mohl nakrmit. „Vypadá jako ty,“ pípla a ukazováčkem dloubla do staré pomačkané fotografie.
Bill sklouzl očima níž a pohledem utkvěl na pohledné tmavovlásce, která se jen pro tu chvíli dokázala obětovat a dovolila, aby fotograf, jehož dílem byla fotka, zvěčnil její nesmělý úsměv skrývající tolik bolesti. Bodlo jej u srdce. Hleděl jí přímo do očí; do drobných čokoládových studánek plných vrozené nedůvěry a ostražitosti, tolik podobným těm jeho. Byla krásná; tak nádherná, že by byla vhodným modelem pro portrét zaníceného malíře, dokonalou předlohou pro sochaře pokoušejícího se zobrazit výjev anděla. Nezasloužila si nic z toho, čím musela projít.
K uším mu dolehl tenký hlásek Beth a byl tím jediným, co dokázalo odpoutat jeho mysl od myšlenek na Sarah, na to, čím si museli oba projít a jaký mohl být jejich život, kdyby nebyli rozděleni.
Zhluboka se nadechl, a když promluvil, zněl jeho hlas i jemu samotnému poněkud roztřeseně.
„Odešla. Už není mezi námi.“
Rychle zamrkal v naději, že mu to pomůže zbavit se slz. Odvrátil tvář a překvapeně zamrkal, jakmile pod stolem spatřil klubko dvou drobných, proplétajících se tělíček, která spolu hned na první pohled sváděla jakýsi souboj. Atom se zjevně pokoušel odpočívat; rozvaloval se na Georgově ponožce, na té, kterou se včera nepodařilo malému kotěti zničit, občas zastřihal ušima a líně pohnul malými končetinami. Jeho spokojenost však trvala jen krátce; konkrétně do okamžiku, než se kotě přestalo věnovat prozkoumávání svého nového obydlí a rozhodlo se, že je mnohem lepším objektem.
„Šla do nebe?“
Beth se na Billově klíně otočila a nesměle jej pozorovala skrz závoje hustých řas.
„Myslím, že ano,“ odpověděl Bill slabým hlasem a pohladil ji po líčku v místech, kde tolikrát předtím přistála ruka Alice.
„Do nebe půjdou jenom hodní lidé?“
„To nevím, zlatíčko. Ne všichni lidé, kteří nám připadají jako špatní, jsou takoví i ve skutečnosti. Někteří mohou být hodně dobří, a přitom hodně nešťastní a právě neštěstí způsobuje, že se začali chovat tak, jak jim není přirozené.“
„S tvou maminkou je to o něco složitější. Jsi ještě příliš maličká na to, abys takovým věcem rozuměla.“
„Jsem zlá?“ zeptala se najednou a utkvěla na Billovi očima topícíma se v slzách. „Proto mě nemá ráda?“
Její slova Billa zasáhla v místech, která bolela mnohem více než veškeré rány, které kdy utrpěl. V místech, která nebyla vidět a která hluboce pod kůží pulzovala, pálila, nedávala Billovi spát.
„Beth,“ vydechl a silně ji k sobě přitiskl. Vzhledem k jeho dolámaným prstům a veliké sádře na pravé ruce to sice bylo poněkud nemotorné, ale na tom v tu chvíli vůbec nezáleželo. Přitiskl ji na svůj hrudník a omotal paže kolem jejího drobného tělíčka. „Už nikdy nechci slyšet něco takového. Ty nejsi zlá. Jsi úžasná holčička a tvoje maminka neví, o co přichází. Jednoho dne bude svého chování litovat.“
Beth neodpověděla; zavrtala se nosem do Billova krku a tiše popotáhla.
„Podívej, kolik lidí tě má rádo. Já, Georg a… oh málem bych zapomněl na Tomiho.“
Beth se od něj odsunula a s drobným úsměvem na rtech si nechávala Billem utírat mokré cestičky po slzách.
„Tomi má moc rád i tebe,“ špitla.
„Opravdu?“ zeptal se Bill s úsměvem a rozhlédl se kolem postele. Hromada talířů a mističek, které pro ně k snídani připravil, byly jen malou ukázkou toho, jak moc mu na něm záleželo.
Beth kývla hlavičkou. „Řekl mi to.“
Billovo srdce tlouklo jako na poplach už jen při zaslechnutí Tomova jména. Cítil, jak se chvěje, jak jeho tělo, jako by byl pouhou loutkou, podléhá svému loutkáři, třese se a žízní po jeho blízkosti, a když k němu po chvíli dolehlo chrastění klíčů a následné bouchnutí dveří v předsíni, roztřásl se a nesnažil se Beth jakkoliv zastavit, když najednou vyskočila z postele a rozběhla se směrem, odkud slyšela hlasy.
Billovi se podařilo vylézt z postele a za pomoci jedné ruky naskládal talíře a misky na hromadu. Zrovna v okamžiku, kdy se sehnul, aby je odnesl do kuchyně a přivítal se s nimi, do pokoje vstoupil Tom. Prolétl Billovu tvář vážným pohledem, nereagoval dokonce ani na Billův úsměv a popřání dobrého rána.
Bill překvapeně zamrkal a chtěl se zeptat, jestli je v pořádku; nestihl to však udělat. Tom zavřel dveře, otočil se a vykročil k němu takovou rychlostí, že nestihl udělat víc než dopřát svým plícím poslední hluboký nádech předtím, než se jejich rty srazily a Tomův jazyk hladově vplul do Billových pootevřených úst, kde okamžitě vyhledal ten jeho a donutil jej tak tlumeně zasténat.
Bill nebyl schopen reakce. Tom byl najednou všude. Jeho ústa plenila ta Billova, jeho paže se jako dvě háďata omotaly kolem Billova těla a tiskly jej s nezvyklou naléhavostí, s nezvyklou dravostí. Billovi to nebylo nepříjemné, jen si na ten pocit musel nejprve zvyknout. Měl pocit, že mu nebude už nikdy dopřán hluboký nádech, že už nikdy neucítí jaké to je, když se člověk může volně nadechnout, protože to, co prováděl Tom jak s jeho tělem, tak i s myslí, bylo natolik svazující, že pochyboval o tom, zda z tohohle bludného kruhu existuje i cesta ven. Každým dalším polibkem, který mu byl věnován, cítil, jak se noří hlouběji a hlouběji do propasti, až se náhle ocitnul na jejím dně. Už více neměl kam padat.
Tom se od něj nečekaně odtáhl, přelétl jeho obličej něžným pohledem.
„Dobré ráno,“ zašeptal mu na rty, které musely být stejně tak prokrvené a naběhlé, jako ty jeho. Ještě jednou jej políbil a poté s planoucím pohledem opustil místnost, zanechávaje za sebou Billa, který ještě několik vteřin nemohl popadnout dech.
Zvedl ruku a omámen předešlým okamžikem si prsty přejel po rtech.
„Dobré ráno,“ šeptl spíš pro sebe a snažil se poskládat veškeré úlomky své duše znovu dohromady.
Po chvíli se mu přeci jen podařilo uklidnit natolik, aby byl schopen vrátit se do běžného světa. Do světa, ve kterém byl obyčejným klukem, přítelem, náhradním otcem Beth, do toho, kde přebýval pouze do chvíle, kdy se k němu Tom přiblížil. Protože když na něj pohlédl, promluvil, nebo se jej dotkl, už více nebyl součástí reality. Tom jej unášel do svého vlastního světa a on? On jej oddaně následoval.
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 17
Každý den doufám, že až sem přijdu, bude tu další díl tvé povídky. Bála jsem se, že tahle povídka nebude dokončená, to bych nesnesla. Vážně, tohle je nejlepší povídka, kterou jsem kdy četla, a že jich bylo spoustu. Píšeš tak, že ve chvíli, kdy čtu, ponořím se do jiného světa, vnímám a představuji si jen to, co právě čtu.
Je krásné, co Tom pro Billa udělal, ale je jasné, že Bill s ním nebude souhlasit. Ale kdyby byl na Tomově místě, udělal by to samé, zejména po tom, co se stalo. Chápu, že Georg nemůže Andreasovi jen tak odpustit, ne po tom, co o Billovi říkal a jak jej to muselo ranit. Na druhou stranu, zachránil mu život a lituje toho, jak se choval, což je jedině dobře. Když mu odpustil Bill, mohl by mu odpustit i Geo. Beth je mi moc líto, jsou si Billem tak podobní. Je dobře, že se mají navzájem, jsou kouzelní.
Moc děkuji za další díl, neskutečně jsem se těšila a není den, kdy bych nedoufala, že přidáš další díl. Udělalo mi to velkou radost. Ještě jedno děkuji a nemůžu se dočkat dalšího dílu!
Myslím že ti všichni rádi odpustíme prodlevu, protože tenhle díl je další dokonalý skvost. Nadržený Tom je sladký. Jsem zvědavá jak dlouho se dokáže ovládat a nic neudělat. A že mu Bill konečně věří a dokáže si to krásné užívat je skvělý pokrok.
Děkuju za krásný díl a těším se na další.
Ty dva jsou v sobě tak krásně ztracení.
Heh, takže Tom sa začína prebúdzať, xi, no toto ešte bude poriadne zaujímavé. Ale vieš čo? Aj ja chcem vedieť tak krásne opísať všetky tie zamilované pocity! Lebo tí dvaja sú fakt úžasní! A ani nemusia byť spolu! Stačí, že na seba myslia!!!
Strašně moc děkuji za další díl, moc jsem se už těšila, ale naprosto chápu, že psát někdy nejde, takže si nedělej starosti! 😉
Závěr dílu mě rozhodně dostal! S dechem jsem na tom byla skoro stejně jako Bill! 😉 Budu se zase opakovat v tom, že chvilky, kdy jsou kluci jen sami, jsou ty nejdokonalejší! ♥ Moc se těším na další posun jejich vztahu a věřím, že to přijde brzy.
A už se samozřejmě těším, až Bill dostane klavír! 🙂 Myslím, že se bude trochu zdráhat si vzít takový dar, ale všichni víme, že jej udělá dokonale šťastným.
Děkuji za přenádherný díl! ♥♥♥
Ta zkušenost, kterou mají za sebou je strašná. Skoro nejde dýchat při pomyšlení, jak to mohlo dopadnout. Věřím, že i Geo přehodnotí svůj názor na Andyho. Nečekám vřelé přátelství, pouze malé odpuštění, to postačí. 😀
Děkuji za kapitolku.