autor: LadyKay
Milí návštěvníci twincestblogu,
po delší odmlce se vám hlásím se zbrusu novou povídkou resp. povídkami. Z původně naplánované jednodílné povídky se vyklubala kratší série skládající se ze dvou dílek. Není to nic dlouhého, obě mají shodný počet kapitol. Zajímavostí je, že ta, již budete číst dnes, vznikla jako presequel k té druhé, se kterou se seznámíte za pár týdnů. Napsat, jak to bylo na začátku, mě totiž napadlo až později.
Pracovně je minisérie pojmenovaná E na druhou, neboť názvy začínají shodně tímto písmenem. Enchanted, což v naší mateřštině znamená okouzlený, je tedy první částí. Jak se jmenuje její volné pokračování, si zatím nechám pro sebe. Včas se to dozvíte 😉
Teď už vám přeji hezké čtení a budu doufat, že chvíle, které u mojí povídky strávíte, budou patřit mezi ty příjemné. Potěší mě samozřejmě komentáře nejen s nápady, jak by to mohlo pokračovat, nebo s pocity, které ve vás povídka vyvolala, ale třeba i s tipem, jak jsem pojmenovala druhou část. Předem děkuji i všem těm, kteří se na okamžik zastaví a věnují mně, Billovi a Tomovi svůj čas. Vážím si toho 🙂
Vaše LadyKay
„Prázdnota zmizela, když jsem spatřil tvoji tvář.“
„Na dvojku,“ sdělím Lise, kam tahle objednávka patří a hned se pustím do vyřizování další. Dvojité espresso a máslový croissant pro pana Königa. Od doby, co tu pracuji, jsem nezažil den, kdy by nepřišel. Objeví se vždycky v deset hodin, objedná si to samé, přečte si denní tisk a před jedenáctou se zvedne a odejde. Každý den ten samý scénář. A vlastně není jediný. Všiml jsem si, že spousta lidí se k nám vrací. Sice tu nejsou striktně každý den, ale objevují se často. Není divu. I mně se tu líbí. Kavárna je sice velká, ale působí útulným a příjemným dojmem. Klidně bych sem ve volném čase zašel s přáteli, usadil se na sedačku, povídal bych si a u toho vychutnával kávu. Nejednou jsem od hostů slyšel, že takovou kávu, jakou máme u nás, nikde jinde nedostanou. Možná na tom něco bude a i proto k nám znovu směřují jejich kroky.
„Copak jsi prováděl o víkendu?“ Zeptá se mě moje zvědavá kolegyně, mrkne na mě a pročísne si měděné vlasy prsty. Opravdu je zajímavá, bleskne mi při pohledu na ni hlavou. Nejvíce pozornosti přitahují její vlasy. Spousta žen se podobné barvy pokouší dosáhnout pomoci nemalých peněz utracených v kadeřnických salónech, kdežto ona měla štěstí a do vínku jí byla dána matkou Přírodou. Odstín vlasů ještě víc zdůrazňuje modř jejích očí. Jsou jako dvě pomněnky. To vše krásně doplňuje porcelánová pleť. Lisin obličej nemá daleko k tvářičce nějaké panenky. A přestože nemá míry modelky, je pro spoustu mužů atraktivní. Svědčí o tom i to, jak se po ní pánové, co k nám zavítají, se zájmem otáčejí.
Jsem rád, že jsem tu dnes s Lisou. Je jediná, s kým si rozumím a kdo mě nesoudí. Bere mě takového, jaký jsem. U ostatních tenhle pocit nemám. Možná by tomu tak nebylo, kdybych jim neprozradil, jak to je s mou orientací. Pár týdnů jsem mlžil, ale jejich rádoby nevinné otázky jsem nemohl ignorovat donekonečna, tak jsem se rozhodl jít s pravdou ven. Sice mi všechny tvrdily, že jsou s tím v pohodě, ale nevěřím jim. Co chvilku je přistihnu, jak si mě zvědavě prohlížejí. Jako bych byl nějaký exot. Jen Lisa a Klaus, můj nadřízený, to neřeší a baví se se mnou naprosto normálně. Klaus mi kdysi mezi řečí sdělil, že jsem dámám jistě svým přiznáním zlomil srdce. Těšily se, že budou mít dalšího kolegu a chystaly se, která z nich mě klofne jako první, jenže mají do jedné smůlu.
„Nic extra.“ Odvětím a na podnos postavím dvě sklenice s právě udělaným latté, které si poručily dvě slečny opodál, co mým směrem vyslaly několik úsměvů. Oplatil jsem jim je. Jedna na mě na dálku rošťácky mrkla, zatímco druhá stydlivě sklopila zrak.
„V sobotu jsem byl s pár kamarády v kině. Vytáhli mě na film, o kterém mi tvrdili, že ho musím bezpodmínečně vidět.“ Protočím očima a Lisa se zasměje.
„A?“ Pobídne mě, abych vyprávění dokončil.
„Dlouho jsem nic podobného neviděl.“ Prohlásím a svá slova podpořím kývnutím hlavy. „Nuda je slabý výraz, tři hodiny jsem se musel přemáhat, abych udržel oči otevřené.“
„Měl ses zvednout a odejít.“ Namítne Lisa s tím, že by to na mém místě udělala.
„Pak jsme šli do klubu a to bylo naprosto o něčem jiném.“ Mám za kamarády prvotřídní blázny a vyrazit s nimi na párty je zážitek na celý život. Obzvlášť Dani je obrovský party man a klidně bych se vsadil, že by dokázal rozproudit i ten nejnudnější večírek. Domů jsem se dobelhal nad ránem a celou neděli jsem strávil v posteli, abych načerpal sílu na další náročný pracovní týden.
„To já jsem byla přes víkend u bratra a půl roku mě tam nikdo neuvidí. Mají tříletá dvojčata a to bys nevěřil, jak se ty dvě sladké holčičky dokážou vztekat.“ Sdělí mi a pohoršeně zakroutí hlavou. Ale věřil! Několikrát jsem zažil přeměnu dítěte s andělským výrazem v učiněného satana a jsem rád, že nikdo z mých blízkých děti nemá, takže s nimi moc do styku nepřijdu. Nemám je příliš v lásce.
Lisa chvilky klidu využije k tomu, aby se rozpovídala o svém novém objevu. Jmenuje se Theo, je o rok starší než ona a považuje ho za nejlepšího kluka, jakého kdy potkala. Když ji tak poslouchám, jsem nucen se pousmát. Není to tak dávno, co mi vyprávěla o jistém Martinovi, který se měl stát její životní láskou. Snadno se zamiluje i odmiluje, což jí trošku závidím. Alespoň se dlouho netrápí. Zamilovaný jsem byl jen dvakrát. Poprvé mi bylo patnáct a odnesl jsem si z toho zlomené srdce, jelikož mé city nebyly opětovány. O své druhé, mnohem bolestivější, zkušenosti s Amorem mohu říct jen tolik, že jsem na konci zůstal rozčarovaný, podvedený, zlomený. To mi bylo čerstvých dvacet. Od té doby jsem to znovu nezažil. Žádní motýlci v břiše při pohledu na nějakou osobu, zrychlený srdeční tep v něčí blízkosti, nikdo z koho by se mi podlamovala kolena. Ten pocit, že se vznáším v oblacích a všechno je snadné, mi ale schází.
Zamilovanost je krásná věc. Avšak pouze tehdy, přejde-li později v lásku. Opětovanou lásku. Pokud se to nestane, dovede člověka nehezky potrápit. Probdělé noci, potoky slz, spalující bolest a žal. Takové jsou mé zkušenosti s ní.
„Ty dvě na tobě můžou oči nechat,“ poznamená Lisa a drcne do mě loktem. „A nedivím se jim.“
„Prosím tě.“ Odbydu ji se smíchem.
„Já bych tě brala hned,“ nedá se a zamrká na mě dlouhými řasami. Oba dva se společně zasmějeme. Tohle mi řekla už několikrát a dodala, jak moc nefér je, že každý chlap, co za něco stojí, je buď zadaný, nebo gay. Zajímalo by mě, jak přišla na to druhé, protože podle mě jsou většinou atraktivní muži stoprocentně hetero, ale nechám ji při tom. Vyvracet Lise její domněnky není dvakrát bezpečné, protože začne vytahovat nejrůznější argumenty, jimiž druhou osobu totálně odrovná, že to nakonec raději vzdá.
„Kdyby tě slyšel Theo!“ Pohoršeně se na ni podívám, na což reaguje opět smíchem, kterým strhne i mě. Lisa má neuvěřitelně nakažlivý smích. Vlastně je to takový smíšek, který svou dobrou náladou a pozitivní energií nakazí každého. To je jedna z mnoha věcí, co na ní mám rád. Získala si mě tím okamžitě.
„Vy tu ale máte veselo,“ ozve se mi zničehonic za zády. Otočím se a spatřím našeho šéfa Klause, který pobaveně vrtí hlavou a ihned začne vyzvídat, co řešíme, že by se taky rád zasmál. Klaus je čerstvý padesátník s mírně prošedivělými vlasy a jak se sám nechal slyšet, touhle kulatou číslicí pro něj nic nekončí. Právě naopak, začala mu nejlepší léta jeho života. Docela mě překvapilo, že má na sobě oblek, nosívá ho zřídka. Většinou ho vídám v košili a nějakém svetru. Zřejmě má před sebou nějaké velice důležité jednání, jiné vysvětlení nemám.
„Zrovna jsem Billovi říkala, že to já jsem pro něj ta pravá. On si to totiž chudinka za celou dobu neuvědomil.“ Nechá se slyšet Lisa, obejme mě kolem pasu a krátce spočine hlavou na mém rameni.
„Ty jsi praštěná,“ řeknu polohlasem, ale cukají mi při tom koutky. S nikým by mi to tu neutíkalo tak rychle jako s ní a zaručeně bych se s nikým takhle nepobavil.
„Někoho vám vedu,“ prozradí nám po chvíli Klaus a malinko poodstoupí. Vůbec jsem si díky Lisinu šaškování nevšiml, že přišel v něčím doprovodu. Teprve teď se mi naskytla možnost prohlédnout si mladého muže za jeho zády, jenž akorát udělal krok k nám.
„Tohle je Tom,“ představí nám neznámého oblečeného v nachlup stejném oblečení, co máme na sobě my dva. Že by náš nový kolega? Nezlobil bych se. Konečně nějaká posila. V podstatě je to tu samá ženská a kromě mě tu dělá ještě Marcello, s nímž se vídám zřídka. Víceméně se potkáváme pouze, když někdo potřebuje prohodit směnu. Jinak na sebe nenarazíme.
„Tome, tohle je Lisa a Bill.“ Ukáže postupně na každého z nás. Podle mě naprosto zbytečně. Jednak máme na košilích vyšitá jména a i bez toho by Tom jistě poznal, kdo je Lisa a kdo Bill.
„Vysvětlete mu, co a jak. Všechno mu ukažte a buďte na něj hodní.“ Při posledních slovech se upřeně zahledí na mou ztřeštěnou kolegyni. Pohledem jako by ji varoval, aby ji ani nenapadlo nováčka nějak děsit a vykládat mu nesmysly.
Lisa se bez váhání dá s Tomem do řeči a chrlí na něj jednu otázku za druhou, zatímco mu ukazuje prostor za pultem. Jelikož je plně zaměstnána prohlížením jeho zevnějšku, musím ji na placu nahradit a vyrazit tam sám. Náš zákazník je přece náš pán a nikdo z nás si nepřeje, aby byli nespokojeni. Takže to rychle projdu, jestli někomu něco neschází.
Když se o pár minut později vracím zpět, stojí ti dva u výrobníku šlehačky a z jejich hrdel se ozývá smích. Pochybuji, že je tolik pobavil proces výroby šlehačky, spíš jeden z nich něco prohodil. Do lednice sáhnu pro banánový džus, po němž zatoužila jedna z mých obdivovatelek, jak je Lisa pokřtila. Neunikne mi úsměv, který mi Tom věnuje, když je míjím s podnosem. Vypadá mile. Nezbývá než doufat, že můj odhad funguje správně a časem se z něj nevyklube zmetek. Nebylo by to poprvé, co bych se v někom zmýlil…
„Musíš ochutnat Billovo frappé,“ doporučí Tomovi Lisa a on se na mě zvědavě podívá. „Nikdo neumí takové jako on.“
„Nepřeháněj,“ řeknu s rozpačitým úsměvem. Však na něm není nic složitého, to jen ona se v tuhle chvíli tváří, jako bych byl mistr světa ve výrobě tohoto chlazeného nápoje.
„Jedno bych si dal,“ Tom na mě intenzivně hledí s mírným úsměvem. „Jak je děláš?“
„Jak to myslíš? Normálně,“ pokrčím rameny a sáhnu po jedné vysoké sklenici. Tuším, že by mi nedali pokoj, dokud bych jedno frappé nepřipravil.
„Myslím to tak, jestli se držíš původní verze nebo jestli je připravuješ… Zkrátka po našem.“ Tom už stojí těsně vedle mě a pozorně sleduje, jak si chystám všechno potřebné.
„Původní,“ odpovím stručně. To, co občas v kavárnách nabízejí pod pojmem frappé, nemá s původní recepturou nic společného. Místo řeckého frappé před vámi ve finále přistane obyčejná ledová káva s pořádnou porcí šlehačky. Tento dnes populární nápoj vznikl vlastně úplnou náhodou. Koncem padesátých let na mezinárodním gastronomickém veletrhu v Soluni jeden chlapík předváděl návštěvníkům, jak z čokolády, mléka a ledu vytvořit osvěžující nápoj pro jejich ratolesti. O pauze si pak chtěl dopřát oblíbenou kávu, jenže neměl k dispozici horkou vodu. Proto zkusil kávu nasypat do šejkru, přidal vodu studenou, led a voilà, frappé bylo na světě.
„Métrios, prosím.“ Tom mi věnuje další okouzlující úsměv, když se na něj se zájmem podívám a zvednu obočí. Je vůbec první, od koho jsem tohle slovíčko slyšel. Myslel jsem, že jsem jediný, kdo ví, že v Řecku, které je domovem frappé, ho nabízejí ve třech variantách. Glykós, métrios a skétos. Zvolil si zlatou střední cestu, dvě lžičky kávy a dvě lžičky cukru. Osobně dávám přednost té poslední bez cukru. Tom mi záhy objasní, odkud tenhle poznatek má. Předloni byl v Řecku na dovolené a omylem si objednal tu nejsladší verzi. Když mi popisuje, jak ji opravdu pomaličku pil, musím se smát, protože při tom legračně křiví pusu.
„Tak prosím.“ Skoro až obřadně před něj postavím právě dokončený nápoj a čekám na reakci. Trošku usrkne z brčka, pár okamžiků doušek převaluje v ústech, až nakonec labužnicky mlaskne.
„Fakt je výborné.“ Složí mi poklonu a kývne na Lisu, která mu je doporučila. „Skoro jako bych byl v Řecku na dovolené.“
„Díky,“ usměji se a poodejdu opodál, sotva za pultem zůstaneme sami. Papírovou utěrkou otřu naleštěný pult, hned nato se vrhnu do rovnání nádob s kávou. Když se náhodou ohlédnu přes rameno, zjistím, že Tom stojí za mnou a celou dobu si mě prohlíží. V jednu chvíli se nadechne a otevře pusu, jako by mi chtěl něco říct, ale zůstane mlčet. Místo toho se otočí a začne se rozhlížet po kavárně. Projdu kolem něho ke koši a vyhodím do něj nepořádek, co jsem kolem posbíral.
„Slyšel jsem, že v Bulharsku tam místo vody dávají Coca-Colu.“ Ozve se jeho hlas po pár minutách ticha. Okamžik na něj nechápavě zírám, než mi dojde, o čem mluví. „Nezkoušel jsi to?“ Vyzvídá a opět se ke mně přiblíží. Na jeho dotaz odpovím zavrtěním hlavy. Zkusit se prý má všechno, ale nejsem natolik odvážný, abych se pustil do tohoto experimentu.
„Zvláštní kombinace. Kafe a Coca-Cola. Obojí mám rád, ale dohromady si to neumím představit…“ Uvažuje Tom nahlas a pohladí vousy, které zdobí jeho tvář. Je neuvěřitelně krásný. V očích barvy horké čokolády mu poskakují neposedné jiskřičky, černé vlasy má stažené do drdolu v zátylku a svým úsměvem by dokázal rozzářit celé město. Je o kousíček menší nežli já, ale opravdu jen o malinký kousek. Má na sobě tričko, i tak však vidím svaly rýsující se pod látkou. Ztělesnění dokonalosti, pomyslím si.
„Jak dlouho tu pracuješ?“ Poněkolikáté se pokusí o konverzaci se mnou, zatímco se společně pustíme do vyřizování nejnovější objednávky, s níž se Lisa vrátila. Šéf totiž razí heslo ‚hoď neplavce do hluboké vody, žádný plevel nezůstane‘, takže si Tom hned první den může vyzkoušet, jak to tu chodí. Samozřejmě s naší pomocí.
„Vlastně jsem to vzal s tím, že si časem najdu něco lepšího. A už jsem tu skoro tři roky.“ Uculím se, zatímco mu vyprávím, jak jsem se sem dostal. Když jsem se před lety přistěhoval do města, nemohl jsem pár měsíců natrefit na pořádnou práci. Všude hledali jen výpomoc. Až Klaus mi nabídl práci na plný úvazek. Jako teenager jsem jedno léto strávil na brigádě v menší kavárničce, takže jsem tak zhruba tušil, co to obnáší. Hodiny jsem pobíhal po placu a přijímal objednávky hostů zrovna jako Lisa. Bral jsem to jako pravidelný přísun peněz, kterými zaplatím účty. Jednoho dne se mi zrodil v hlavě nápad, že bych mohl navštívit nějaký kurz, kde by mi ukázali, jak správně připravovat kávu. U jednoho kurzu nezůstalo, i proto jsem dnes majitelem několika certifikátů. A tak se z číšníka stal barista. Práce, která mě navzdory přetvářce kolegyň neuvěřitelně baví.
„Páni, vypadá to fantasticky.“ Zhodnotím výsledek jeho snažení. S pomocí mléka vytvořil na cappuccinu obrázek. Sám zvládám jen základy jako vlnky, lístky nebo srdíčka. Proto obdivuji každého, kdo z pěny vytvoří umělecké dílo. Jako nyní Tom.
„Kočka?“ Odtuším a jeho rty se zvlní v úsměv. Postaví šálek na tácek, na nějž Lisa čeká, a přikývne. Posléze se rozpovídá o tom, že ze všeho nejraději připravuje právě cappuccino, protože si s ním může nejvíc vyhrát. Možná proto ho Klaus chce přijmout. Nikdo z nás v café art nevyniká, a pokud by to přitáhlo lidi, proč ne.
„Kolik vás tady celkem pracuje?“ Následuje další otázka, když Lisa znovu zmizí mezi stolky. To by mě zajímalo, o čem spolu předtím tlachali. Měl jsem za to, že mu stihla říct, kolik nás tu je a na každého něco prozradit. Teď se mi zdá, že téma jejich hovoru nemělo s prací vůbec nic společného.
„Osm. Dva kluci, zbytek baby. Užiješ si,“ ušklíbnu se. Má se na co těšit. Až ho zmerčí, strhne se mezi nimi litý boj o jeho přízeň. To se teprve ukáže, jaké jsou skvělé kamarádky. Sám jsem měl kdysi možnost se o tom přesvědčit, jedna na druhé nenechala nit suchou.
„Jak to dneska šlo?“ Optá se mě Klaudie, jež se ke mně právě připojila. Přihlížím tomu, jak si ještě upravuje límeček a opět se neubráním srovnávání její osoby s panenkou Barbie. Jak jsem jí prvně viděl, hned mi v hlavě naskočila tahle malými holčičkami zbožňovaná hračka. Klaudie má rovněž platinově blond vlasy, chodí výrazně nalíčená a mírami devadesát šedesát devadesát zamotala hlavu už nejednomu muži.
„V pohodě,“ shrnu to a kývnu na právě příchozí Sarah, jíž přezdívám Sněhurka, jelikož mi ji neuvěřitelně připomíná. Černé vlasy, téměř bílá pleť a veliké modrozelené oči. Pro dnešek mi padla. Odvážu si zástěru, přehodím si ji přes rameno a zamířím na šatnu. Ani nepočkám na Lisu, která ještě poletuje na placu. Jsou dny, kdy se mi to v práci táhne, ale dnešek takový rozhodně nebyl. Čas letěl jako splašený a než jsem se nadál, byla směna u konce.
„Ty jsi ještě tady?“ Podivím se, když v šatně najdu Toma sedět na lavičce. Je převlečený do civilu a akorát se snaží nacpat do batohu nějaké papíry. Pozorně si prohlédnu jeho outfit. Bílé tričko, světlé džíny a černá bunda se zlatými zipy. Nic extravagantního, uznávám, ale jemu tenhle jednoduchý styl sluší.
„Padla?“ Vzhlédne ke mně a při úsměvu mi odhalí svoje bílé zuby. Teatrálně vydechnu a odemknu skříňku. Tom mi mezitím vysvětlí, proč se tu zdržel, přestože se s námi před více než hodinou rozloučil. Klaus ho požádal o podepsání nějakých papírů a taky vyzvídal, jaké jsou jeho první dojmy.
„Co jsi mu řekl?“ Zeptám se, když si oblékám bundu.
„Že se mi tady bude určitě líbit.“ Zopakuje mi, co údajně řekl našemu šéfovi. To musel být Klaus v sedmém nebi, taková slova byla balzámem pro jeho duši. Hodně si zakládá na tom, abychom při sobě drželi a byli „jako jedna rodina“, jak stále zdůrazňuje. Podle mě do toho máme hodně daleko, ale před ním všichni předstírají, jak si báječně rozumí. Nikdo nemá to srdce mu ničit jeho iluzi.
„Tak snad nezklameme tvoje očekáváni.“ Řeknu a vezmu za kliku. Mám nejvyšší čas vyrazit. Musím ještě na nákup, než pojedu domů, a čím dřív to budu mít za sebou, tím líp.
„Měj se a uvidíme se…“
„Zítra.“ Sdělí mi, kdy budu mít možnost se s ním znovu setkat, a vstane. Správně jsem odhalil jeho záměr. Chystá se odejít zároveň se mnou.
„Ty Billi,“ překvapivě mě osloví zdrobnělinou. Roky mi tak nikdo neřekl. „Jak jsi to myslel? Že si to užiju?“
V momentě, kdy pokládá otázku, mineme Sarah, která se po nás okamžitě ohlédne, a neunikne mi pohled, co si vymění s Klaudií. Myslím, že hned zítra budu vystaven palbě jejich otázek. Už se nemůžu dočkat!
„To poznáš časem.“ Odpovím a společně se ocitneme na ulici. Urychleně si začnu zapínat bundu, neboť jsem trošku podcenil počasí. Sice svítí sluníčko, ale vítr je pěkně nepříjemný. Tom postává naproti mně s rukama hluboko v kapsách a nakrčí nos pokaždé, když ho ovane studený vítr. Přešlápnu si z nohy na nohu a chystám se s ním rozloučit, ale opět mě zadrží.
„Jak jsi to myslel?“ Naléhá, abych mu objasnil, co tím bylo myšleno. Jsem nucen to vzdát, jinak se odsud nedostanu.
„Jsi tu nový, takže se o tebe budou přetahovat a možná se i porvou.“ Předpovím, jak by to tu v následujících dnech mohlo vypadat a přitáhnu si límec blíž ke krku. Lituji toho, že jsem si ráno nevzal nějaký šál, teď by se mi opravdu hodil.
„Všichni?“ Zeptá se s potutelným úsměvem.
„Noo,“ protáhnu. „Lisa asi ne, ta má nový objev.“
„Vím. Vyprávěla mi o něm.“ Prozradí mi, že i jemu stihla během těch pár hodin, co s námi strávil, vyprávět o Theovi. Ta opravdu nezahálí. Není se ale čemu divit. Zamilovaní lidé mívají tendence o svém protějšku mluvit. S každým. Všude. Stále.
„Tome, já… Rád bych si povídal, ale…“
„Nechtěl jsem tě zdržovat. Promiň.“ Omluví se mi. Přijde mi trošku zklamaný z toho, že se chystám odejít, ale třeba je to jen můj pocit.
„Nevadí,“ mávnu rukou, jakože se zas tak moc nestalo, a připojím úsměv. „Pokecáme jindy.“
„To doufám.“ Mrkne na mě. Popřeje mi hezký zbytek dne a rozloučíme se. Než se vypravím dlouhou ulicí k nedalekému supermarketu, ještě se krátce ohlédnu. Tom pomaličku kráčí po chodníku a já se přistihnu při myšlence, že se zítra snad do práce budu i těšit.
autor: LadyKay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
První díl a už tu povídku miluju. Hrozně se mi líbí jak si hraješ s detaily, je vidět že to máš všechno promyšlené. A evidentně musíš být velký milovník kávy nebo že by rovnou barista? 😉 I prostředí ve kterém se tenhle díl odehrával bylo příjemné. Tom je evidentně velmi zaujat Billem. Ten jeho signály zatím teda moc nepochytil ale to se jistě brzy spraví.
Jsem ráda, že je tu nová a hlavně takhle kvalitní povídka a moc se těším na další díl.
Myslím, že dámy v kavárně budou asi hodně zklamané, protože žádná z nich evidentně nezaujala Toma tolik jako Bill. Ale aspoň budou mít o čem drbat 🙂
Musím tě moc pochválit za skvělý vypravěčský styl. Hrozně dobře se mi to četlo a úplně jsem měla pocit, jako bych v té kavárně byla taky 🙂
Díky moc za díl
Začátek vypadá úžasně. Jen mi možná maliličko vadí, že je to psáno v první osobě, mám radši povídky ve třetí osobě, ale to je můj problém…
Tom má o Billa očividně zájem, nechápu, že si toho Bill nevšiml a jen ho takhle odbyl!
A hned, jak jsem si přečetla ten úvod, tak mě napadlo, že by se pokračování mohlo jmenovat Engaged, to by byl rozhodně pěkný název… 😀
Pěkné jen jsem zvědava jak holky zareagují až zjistí že Tom má zájem o Billa.
Mně vyprávění v první osobě nevadí, když je to dobře napsané, a to v tomhle případě rozhodně platí. Akorát jsem až do chvíle, kdy se objevil Tom, nevěděla, kdo ta první osoba vlastně je. 😀
Vážně jsem zvědavá, jak dámy zareagují na přítomnost dalšího muže. Nevím, jestli je Tom v téhle povídce vyloženě na kluky, ale rozhodně by mě bavilo, kdyby děvčata nechal chvíli v nejistotě. To bychom teprve viděli tu správnou rivalitu! 😀
Díky, moc se těším na pokračování.
Stejně jako Bill si myslím, že se má Tom na co těšit. 😀 Sice všechny slečnyz kavárny neznám, ale dle toho, co jsem si dnes přečetla je jasné, že do jedné budou Toma chtít! 😀
Celkem mě pobavilo, jak Billa ani nenapadlo, že by to mohl být zrovna on, kdo se Tomovi líbí. Přitom to bylo dost okaté.
Děkuji za novou povídku a budu se těšit na pokračování! 🙂
Skvelý začiatok a teším sa na pokračovanie… veď Ty vieš:) ♥
Týýjo, motiv kavárny mě nesmírně potěšil, protože je mi káva blízká :).
Jsem hrozně zvědavá, jak se to snima vyvine dál a kdo nakonec Toma uloví 😀
Café art? Připomíná mi art v Brně…
Asi po sto letech jsem sem zavítala podívat se, a když jsem viděla novou povídku od Tebe, tak jsem neodolala. Příjemná nostalgie přečíst si zase něco o Tomovi a Billovi 🙂
Jednoduše krásné. Takové pohádkové. Už prvním dílkem sem si zamilovala jak povídku, tak tvůj styl psaní. Přesně můj šálek kávy 😉
Cafe art -teda ja som to vyštudovala pod pojmom Latte Art je sakramensky ťažká vec… a hlavne by som si pozrela ako Tom robí obraz do Cappucina servírovanom v High Balle podotýkam bez topingu samozrejme… To by bola podívaná 😀 Super, idem ďalej 🙂